Nová kniha I. I. Revzina

Petr Sgall

[Kronika]

(pdf)

Новая книга И. И. Ревзпна / Un nouvel ouvrage de I. I. Revzin

I. I. Revzin je znám jako jeden z nejpřednějších odborníků v té oblasti algebraické lingvistiky, která uplatňuje především postupy teorie množin a konstruuje tak tzv. analytické modely. Jeho kniha Metod modelirovanija i tipologija slavjanskich jazykov (Moskva 1967) je spíše pokračováním než snad jen upraveným novým vydáním jeho Modelů jazyku (z r. 1962). Autor tu seznamuje s výsledky, k nimž dospěl rozborem a konfrontací jednotlivých příspěvků k algebraické lingvistice v první polovině šedesátých let a po mnoha stránkách dále propracovává svou vlastní široce založenou koncepci. Reaguje i na kritická stanoviska recenzentů první knihy[1] a na další podněty (především ze strany matematiků zabývajících se analytickými modely — Marcuse, Gladkého, Nebeského a dalších). Dospívá tak k upřesněním a opravám některých formálních tvrzení (viz Přílohu na s. 271—276 a dále zejm. kapitolu VII). Ve snaze zdůraznit lingvistickou povahu knihy autor zjednodušuje terminologii, soustřeďuje se víc na charakteristiku jazykovědných (obsahových) aspektů rozbíraných problémů než na další rozšiřování formálního aparátu (který je však i nadále z určitého hlediska páteří jeho výkladu, takže je zajištěna potřebná explicitnost) a připojuje stručný výklad užívaných matematických pojmů, aby kniha byla přístupná pro filology bez speciální matematické přípravy. Ty části první knihy, které i v dnešním autorově pojetí zůstávají beze změny (jde zejm. o fonologické a některé paradigmatické modely, o velkou část důkazů aj.), nejsou v nové knize reprodukovány, jen se na ně odkazuje.

Nová je už obecná charakteristika lingvistických modelů; neklade se v ní nyní důraz na axiomatickou formu modelu, ale na obsahový přístup, což má ovšem svůj význam pro kontinuitu s klasickou lingvistikou. Jasněji se také formuluje vztah mezi modelem (tohoto termínu se užívá ve smyslu běžném v literatuře o kybernetice, nikoli v přísném smyslu homomorfního zobrazení) a mezi zkoumanou skutečností. Konstatuje se (s. 28), že většina modelů v knize probíraných může být považována (na rozdíl např. od generativních popisů jazyka nebo algoritmů syntézy pro strojový překlad) za modely metajazykové činnosti lingvisty, která vy[211]úsťuje ve zjištění určitých kategorií, vztahů mezi jazykovými jevy atd. Takové modely lze charakterizovat jako zařízení mající na vstupu soubory empiricky daných jevů (z roviny výrazu i významu) a na výstupu jejich popis. (Autor na uvedeném místě výslovně mluví o slovech a jejich významech i o větách a jejich smyslu jako o prvcích daných na vstupu.) V dalším se podrobně probírají některé dílčí modely tohoto druhu — z paradigmatických zejména modely slovního druhu, pádu a rodu ve slovanských jazycích.

Podstatně jsou přepracovány části týkající se syntagmatických modelů. Revzin tu nyní vychází ze dvou disjunktních množin řetězů jako předem daných; je to množina tzv. reálných vět (může být interpretována např. jako soubor vět výchozího materiálu, zkoumaných textů) a množina „zakázaných“ řetězů (jako např. Parochod plyla po reka, tj. řetězů, které nejsou větami daného jazyka, ale snadno mohou být mluvčím daného jazyka opraveny).[2] Podává pak návrh dvou procedur, které by mohly být považovány za modely lingvistické analýzy vedoucí k vymezení množiny vět daného jazyka. V kapitole VII se uvažuje mj. o zjišťování kategorií na základě takových dvou výchozích množin řetězů; vedle toho se tu více nebo méně zevrubně probírají jednotlivé typy generativních a rekognoskativních gramatik, jejich možné lingvistické uplatnění a jejich vztahy k modelům založeným na teorii množin.

Autor připomíná v úvodu, že v době, kdy psal první knihu, nedoceňoval ještě význam prací N. Chomského pro současnou lingvistiku; své novější stanovisko publikoval v recenzi sborníku Structure of Language and its Mathematical Aspects (Proc. of symposia in applied mathematics, sv. 12, 1961) v čas. Word 19, 1963. I v nové knize je však transformačnímu popisu jazyka a zejména obecným principům N. Chomského věnováno poměrně málo místa. Je zřejmé a pochopitelné, že autor už neměl možnost použít např. Chomského knihy Aspects of the Theory of Syntax nebo některých jiných novějších prací cambridgeské skupiny (často jen přednesených nebo rozesílaných v rozmnoženém znění); i to ostatně ukazuje, jak by větší možnost styku se za hraničními vědci byla prospěšná pro plynulý vývoj daného úseku lingvistiky. Je ovšem plně na místě, že se u Revzina ani jinde v sovětské lingvistice ideje skupiny Chomského nekriticky nepřejímají, že není cílem jejich přímočaré uplatnění na popis ruštiny. Bylo by však třeba, podle názoru recenzenta, vyrovnat se např. s Chomského názory na vztah mezi lingvistickou kompetencí a performancí („provedením“ jazykové komunikace), mezi popisem (modelem) jazyka a modelem badatelské činnosti lingvisty ap., aby bylo možno najít i obecnou základnu pro porovnání obou hlavních směrů algebraické lingvistiky. Obáváme se, že bez toho nelze považovat některé Revzinovy názory za konečné; to se týká také VIII. kapitoly (věnované některým problémům popisu sémantiky), mj. i úvah o vztahu mezi typy modelů a jazykovými rovinami, i když jde o cenné podněty, slibující zajímavé možnosti takové vzájemné konfrontace.

Z tohoto hlediska zasluhují podrobný rozbor také autorovy úvahy o typologii slovanských jazyků (a o typologii lingvistických modelů), které navazují na typologickou koncepci B. A. Uspenského. Termínu typologie se dnes v lingvistice užívá v mnoha různých významech a zřejmě by nebylo vhodné klást otázku, co „máme“ nazývat typologií a co nikoli, resp. jaké výhody má jedna „typologie“ před druhou. Jde tu patrně o různé cíle, jejichž reálnost a plodnost lze posuzovat jen na základě rozboru, který by bral v úvahu širší souvislosti (a také delší či kratší zkušenosti s prací v daném směru). To ovšem nijak nesnižuje záslužnost Revzinovy snahy o konfrontaci jednotlivých formálně definovaných typů jazyků s lingvistickou realitou a o využití takto získaných výsledků.

Vcelku jsou obě Revzinovy knihy velmi [212]cenné nejen tím, že podávají široce založený přehled o současných výsledcích algebraické lingvistiky v SSSR i jinde, ale i svým úsilím o jasnou lingvistickou motivaci zvolených formálních postupů a o lingvistické využití získaných výsledků. Těžko lze docenit význam tohoto úsilí pro spolupráci lingvistů a matematiků, dnes tolik žádoucí.

Slovo a slovesnost, ročník 29 (1968), číslo 2, s. 210-212

Předchozí Petr Piťha, Miloš Vávra: Lambův návrh vícerovinné gramatiky

Následující Ludmila Uhlířová: O aktuálním členění experimantálně