Česká jazykověda a jazyková kultura za půlstoletí

Alexandr Stich

[Články]

(pdf)

Чешское языкознание и культура языка за пятьдесят лет / La linguistique tchèque et la culture de la langue pendant la dernière cinquantaine

Česká jazykověda už od samých počátků, daleko před vytvořením bohemistiky vědecké na přelomu 18. a 19. století, měla velice blízko k teoretickým i praktickým aspektům kultury spisovného jazyka. A tento intimní vztah, odrážející zvláštní situaci národa neustále ohroženého a vždy znovu usilujícího o podání důkazu, že jeho existence není jen výsledkem náhodné souhry slepých historických sil, se neobyčejně posílil během století devatenáctého. Jednak vzniklo a obecně se rozšířilo povědomí, že jazykověda se významným způsobem podílela na renesanci národních sil, jednak se jazykovědná bohemistika dostala [256]do kontaktu s mnohem širšími vrstvami národního kolektivu, než tomu obvykle bývalo u jiných národů.

Zvláště tuto druhou okolnost je třeba při jakýchkoli úvahách o tomto tématu zdůraznit — totiž mluví-li se o demokratizaci spisovného jazyka, máme na mysli z jedné strany stav jazykové soustavy samé, z druhé strany míru, kterou se na kultivované celonárodní formě národního jazyka podílejí různé vrstvy. A v tomto druhém směru lze v českém případě mluvit o nebývalé demokratizaci už dlouho před vznikem samostatného československého státu v r. 1918. U většiny národů, které jsou nám zeměpisně a kulturně blízké, souvisela jazyková kultura ve svých počátcích a často i dlouho potom s vyššími, společensky uzavřenými sociálními vrstvami a skupinami; v Čechách byla od počátku 19. stol. záležitostí vrstev středních a nižších a získávala tím daleko širší základnu a mnohem větší ohlas. Vznikal tak i silnější tlak na jazykovědce řešit otázky spisovného jazyka a jeho kultury — připomeňme, že i představitel naší mladogramatické školy, jejíž vztah k spisovnému jazyku a k zásahům do něho byl velmi rezervovaný, Jan Gebauer, vešel do povědomí nejazykovědců mnohem více jako autor kodifikujících Pravidel hledících k českému pravopisu z r. 1902 i mluvnic školních a Příruční mluvnice jazyka českého než svými monumentálními, pozitivisticky zaměřenými díly o vývoji češtiny.

S takovými předpoklady zahájila česká jazykověda činnost v nových podmínkách v r. 1918. Válečné události, které vznik ČSR předcházely, zesílily přitom právě citové vztahy k jazyku a rozjitřily citlivost ke všemu, co by jeho existenci mohlo ohrožovat (do jisté míry byl důsledkem tohoto stavu i vznik časopisu Naše řeč v předposledním roce světové války).

Ovšem vnější okolnosti, do nichž se spisovná čeština po 28. říjnu 1918 dostala, byly naprosto odlišné od stavu předcházejícího. Významný vliv mělo jistě rozšíření funkcí spisovného jazyka na všechny oblasti veřejného života, nejzávažnějším faktem však byla změna společenských faktorů podmiňujících postoj uživatelů jazyka k spisovné češtině. Radikálně se tento nový postoj projevil až na počátku 30. let v známé diskusi mezi jazykovědci sdruženými v Pražském lingvistickém kroužku a archaizující, puristickou redakcí Naší řeči. Teorie spisovného jazyka a vědecky podložené zásady pro praktickou činnost jazykovědců v oblasti jazykové kultury a politiky byly podmíněny celkovým rozvojem vědního oboru, avšak vyzdvižení systémové vázanosti uvnitř soustavy spisovného jazyka a zdůraznění jeho fungování v interindividuálním styku byly předpokladem, nikoli nutnou příčinou pro vznik nového postoje k spisovnému jazyku. Lze tu myslím zdůraznit, že nová politická, kulturní a sociální situace národa, otvírající před ním perspektivy plnoprávné účasti v mezinárodním životě a možnosti prokázat své tvořivé síly, měla pro teoretický postoj pražských strukturalistů význam zásadní.

Základními východisky tohoto nového pojetí spisovného jazyka bylo synchronní nazírání na spisovný jazyk, uznání jeho rovnocenné, ba spíše dominující pozice v soustavě útvarů tvořících národní jazyk, zdůrazněné respektování jeho funkcí při posuzování stavu jazyka a bedlivý zřetel k jeho vnitřnímu rozvrstvení. Tím vším a zájmem o živé jazykové dění (který je dodnes pro mnohé vynikající představitele světové lingvistiky příznakem nevědeckého míšení neangažovaného teoretického postoje k jazyku a voluntaristické praktické činnosti) přispěla česká jazykověda významným způsobem k rozšíření obzoru jazykovědné disciplíny a k obohacení jejího teoretického poznání. Je to jeden z důkazů staré pravdy, že národ nejvíce přispívá vědě jako celku [257]tam, kde řeší problémy vyrůstající z jeho existence a zkoumá své specifické otázky. Založení časopisu Slovo a slovesnost v r. 1935 dokonce s otázkami teorie a kultury spisovného jazyka přímo souviselo — v úvodní programové úvaze prvního čísla bylo prohlášeno, že novému časopisu jde o to, jak lingvistika jako vědecká disciplína může prospívat spisovnému jazyku a jazykové praxi.

Je pochopitelné, že tragické přerušení v době okupace se odrazilo i na postoji k jazyku; zčásti přivolalo zesílení historismu a novou vlnu odmítání všeho, čím jiné jazyky zvláště v lexikálním plánu zasahovaly do češtiny. Zde, v tomto období, lze ze značné části hledat kořeny toho, že mezi částí veřejnosti (zvláště příslušníků starší generace) a jazykovědci není dodnes vždy plná shoda v chápání úkolů spisovného jazyka a jeho kultivovanosti. Na druhé straně však doba okupace přinesla i silné oživení vztahu k národnímu jazyku a zájem o fungování jazyka.

Bohemistika po r. 1945 navázala ovšem ve své činnosti na teoretické názory pražské školy předválečné. Nové sociální a politické uspořádání jí přineslo nové možnosti především institucionální a organizační. Ale i v službě, kterou jazykověda poskytuje kolektivu uživatelů spisovného jazyka spoluprací při vytváření normy a její stabilizaci, liší se poválečná situace od doby první republiky dost výrazně tím, že byla postupně vytvořena už celá řádka zásadních děl kodifikačních (v Havránkově—Jedličkově České mluvnici [1960], kterou teprve nyní byla nahrazena Gebauerova Příruční mluvnice, archaizující poněkud už v době vzniku a jen zčásti zbavovaná těchto historizujících rysů v redakcích Ertlově a Trávníčkově, dále ve vycházejícím Slovníku spisovného jazyka českého (1. díl — 1960, 2. díl — 1964, 3. díl — 1966) a také v nových Pravidlech českého pravopisu z r. 1957, zpracovávajících daleko obsáhlejší materiál než Pravidla předchozí). Také popularizační literatura se svým rozsahem a mnohostranností rozrostla v poválečné době nevídanou měrou a spolu s ní i jiná činnost popularizační a jazykově kritická. Ke kladům posledního období lze přičíst i to, že se v něm významně uskutečnil starý požadavek pražské lingvistické školy propracovávat funkční diferenciaci a přispívat k jemnějšímu slohovému hodnocení prostředků jazyka, — tato kritéria se nejen uplatnila v pracích stylistických, ale pronikla do celého synchronního popisu jazyka i tam, kde pozornost je upřena k jazykovému systému a vztahům uvnitř jeho jednotlivých plánů; dynamické pojetí jazykového systému vedlo k tomu, že se v popisu jazyka i v kodifikaci soustavně respektovala nezbytná variabilita v jazykové normě samé. V období po druhé světové válce byly provedeny i dílčí úpravy kodifikace (v akademickém i školním vydání Pravidel českého pravopisu, v Slovníku spisovného jazyka českého, v Havránkově a Jedličkově České mluvnici, v příspěvcích uveřejněných v časopisu Naše řeč atd.); směřovaly jednoznačně k sblížení živé jazykové normy a kodifikace a k další demokratizaci spisovného jazyka.

Zůstávají tu ovšem i otázky potřebující řešení nebo revizi pohledu. To je dáno jednak vývojem jazyka, který přináší nové jazykové jevy, a vývojem společnosti, která tohoto jazyka užívá, jednak tím, že některé teze a stanoviska musí být konfrontovány s dnešní situací a někdy prohloubeny. Důkladného teoretického rozboru by zasloužil dnes patrně především průzkum postoje uživatelů jazyka k spisovnému jazyku (a k útvarům nespisovným), tj. [258]postoje ke kodifikaci spisovného jazyka a k fungování jazyka zvláště ve veřejném životě, a to v projevech psaných i mluvených. Tento průzkum nelze podle našeho soudu využít jednoznačně a okamžitě ke změnám v kodifikaci, je však zapotřebí tyto názory podrobně znát a tam, kde má lingvistika závažné a průkazné důvody k nesouhlasu s nimi, usilovat o změnu ve veřejném mínění. Na druhé straně však i názor na potřebnost některých změn kodifikačních by takto získal oporu, a to zvláště tam, kde dosavadní kodifikace ztěžuje ustalování mluvené podoby spisovného jazyka, nebo kde současná kodifikace zbytečně zvyšuje napětí mezi spisovným jazykem a ostatními útvary národního jazyka.

Poznání postoje národní pospolitosti k jazyku a zhodnocení tohoto postoje je důležité i v jiných naléhavých úkolech, stojících před těmi, kdo se kulturou jazyka zabývají. Jmenujme namátkou některé z nich: zřetelně se rýsuje rozdíl mezi nazíráním lingvistů a nelingvistů v pohledu na samu podstatu a úkol jazyka. Zvláště v padesátých letech jazykověda zdůraznila instrumentální povahu jazyka v společenském životě na úkor jiných stránek jazyka jakožto společenského jevu (sama myšlenka je ovšem už staršího data); toto pojetí jazyka především jakožto nástroje (myšlení a dorozumění) stěží bude někdo popírat; jeho jednostranné vyzdvihování (a zároveň mlčení o poslání kulturním, národně rozlišovacím a národně reprezentativním, o citových vztazích uživatelů jazyka k němu, o sociálně reprezentativní a zařazující úloze atd.) je jen zdánlivě v souhlasu s celkovým technickým a racionálním zaměřením naší civilizace. To, že tento postoj je většinou uživatelům jazyka cizí, a to, že se opačný postoj neomezuje jen na generační vrstvu starou a nejstarší, musí nám bránit, abychom v neracionálních a citově podmíněných názorech na jazyk viděli jen přežívající zbytky školou vnucených názorů brusičských.

Sociologické analýze nebyly dosud podrobeny změny v sociální struktuře uživatelů jazyka. Zde se situace za padesát let existence republiky změnila, pokud jde o jazyk a jeho diferenciaci, nejvíce. Zmizela stabilizovaná vrstva, která byla nositelem spisovného jazyka, spisovný jazyk se postupně uplatňoval v míře daleko širší než dříve. Negativní stránkou tohoto procesu ovšem bylo, že znalost spisovného jazyka mnohdy zpovrchněla a k tomu přistoupil u některých vrstev inteligence, a často u generace nejmladší, záporný vztah ke spisovnému jazyku jakožto součásti systému oficiálních institucí. Na tom má svůj podíl viny i nedostatečná a někdy i mylně zaměřená školní jazyková výchova v posledních letech.

Praktická činnost v jazykové kultuře potřebuje propracování teoretické základny v poměru k postupujícím tendencím internacionalizačním. Na jedné straně se tato internacionalizace nutně zvětšuje a bude zvětšovat, na druhé straně vzniká a sílí obranná reakce uživatelů jazyka. Navíc se podstatně mění poměr nejmladší generace, a to i vysokoškolsky vzdělané, k internacionálním prvkům řeckolatinským, a to tím, že i pro ně se mění z elementů motivovaných v elementy značkové, že jim tak často uniká vnitřní stavba těchto prostředků a systémové vztahy mezi nimi.

Z ostatních úkolů, které před českou lingvistikou stojí, připomeňme ještě alespoň analýzu změn v jazyce, v jeho užívání a stylovém hodnocení, které přinesly prostředky hromadného sdělování. Jejich hlavní dosah pro změny [259]v jazyce a v jeho fungování lze vidět v tom, že se velice rozrušily staré zřetelně protikladné dichotomie projevů veřejných a soukromých, psaných a mluvených, monologických a dialogických atd. Tím se ovšem modifikuje i poměr mezi jazykem spisovným a nespisovnými útvary a vznikají typy promluv smíšených, a to v kombinacích dříve neobvyklých. Také celá oblast jazykové výstavby mluvených projevů a jejich slohové diferenciace čeká ze značné části na soustavný průzkum a vyčerpávající popis.

V tomto stručném pohledu nebylo možno dotknout se všeho — např. závažného poměru jazykovědné teorie, jazykové kultury a jazykového vyučování. Stranou jsme zde nechali celou oblast jazykovědného popisu terminologie a spoluúčasti jazykovědy při vytváření a ustalování odborných názvoslovných, terminologických soustav. Protože právě v této oblasti jazykové kultury vykonala česká jazykověda hned od samého roku 1918 mnoho práce, většinou málo známé, je této věci zde věnována zevrubná stať A. Tejnora (s. 303n.).

 

R É S U M É

Чешское языкознание и культура языка в последних пятидесяти годах

В статье рассматривается развитие теоретических взглядов на теорию литературного языка, на культуру языка в чешском языкознании с 1918 г. и на деятельность чешских языковедов в области культуры речи. В заключении намечены основные проблемы, которые ждут еще своего решения.

Slovo a slovesnost, ročník 29 (1968), číslo 3, s. 255-259

Předchozí Josef Vachek: O dynamickém pojetí fonologie, zvláště české

Následující Josef Filipec: K úkolům české lexikologie