Padesát let české historické lexikologie

Emanuel Michálek, Igor Němec

[Články]

(pdf)

Пятьдесят лет чешской исторической лексикологии / La cinquantième de la lexicologie historique tchèque

Při padesátém výročí vzniku našeho státu si připomínáme, že tato historická událost byla politickým dovršením národně obrozeneckého hnutí, které od svých počátků čerpalo síly z nejvýraznější hodnoty národní pospolitosti — z jazyka, zvláště z jeho lexikálního bohatství soudobého i minulého.[1] Zájem o dřívější slovní bohatství mateřštiny, v němž národní obrození vidělo přední zdroj pro budování slovníku vyspělého literárního jazyka, má ovšem v době [277]dosažení samostatnosti už jiné opodstatnění. Především tu již existuje fundovaná česká jazykověda s historickým zaměřením, která teoreticky vyspěla v rukopisných bojích a po stránce materiálové vytvořila dodnes nenahraditelná díla, jako je Gebauerova Historická mluvnice jazyka českého (1894—1909 a 1929) a jeho Slovník staročeský (1903—1916). Hlubší zájem o minulost mateřštiny nachází pak podporu i uplatnění v nových společenských podmínkách: již v období předválečném a válečném úzkost o národní existenci živila snahu chránit jazyk mateřský před cizími vlivy, zachovávat jeho starou mluvnickou stavbu i slovní zásobu, a tyto obranné snahy neutuchly ani po vzniku samostatného státu, kdy „rozšíření úkolů spisovného jazyka, postupné pronikání do širších a širších oblastí, … znamenalo samo sebou poklesnutí kvality jazykového vzdělání a jazykové vytříbenosti“.[2] Na Slovensku byly takovéto obranné snahy později namířeny i proti expanzi češtiny a v oblasti slovní zásoby jí čelily oživováním staršího stavu na základě nářečí a úzu dobrých spisovatelů.[3]

Počátky české historické lexikologie jsou tedy poznamenány dominantním zájmem o starou slovní zásobu, o doklady, způsob užití a původ starých slov.

V lexikologických pracích v prvních letech samostatného státu převládají lexikální a etymologické výklady jednotlivých slov staročeských, nářečních a jim příbuzných výrazů jinoslovanských. Nejvýznamnější obsahem i počtem jsou zde etymologické výklady slov psl. původu z per našich komparatistů J. Zubatého a O. Hujera: neobohacují jen bohemistiku, ale také srovnávací jazykozpyt indoevropský (připomeňme aspoň Zubatého výklad předložek v, s, k nebo Hujerovo přiřazení slov sbožie a sčěstie k ide. kompozitům s adverbiem *su);[4] kromě toho jsou nedoceněným přínosem pro metodologii diachronního studia slovní zásoby. Na rozdíl od jiných našich etymologů té doby (P. Langa, J. Pelikána aj.)[5] oba uvedení komparatisté prohlubují analýzu vývoje slov sledováním jejich strukturních vztahů a obecnějších vývojových tendencí. Tak J. Zubatý již před padesáti lety osvětloval významové změny na příkladech paralelního sémaziologického vývoje, formální změny slov zdůvodňoval obecnějšími principy (např. tendencí k parisylabismu) a mimo jiné postihl i princip dotváření korelační lexikální jednotky odsunutím předpony.[6] O. Hujer ve svých komparatistických studiích upozorňoval zase na obecnější vlastnosti starších etap lexikálního vývoje (např. na nedotvořenost některých základních pojmů, na rodovou nediferencovanost jmen jako dievka, panna aj.) a v rovině významových vztahů hledal zdůvodnění formálních změn slova (např. sloven. ľahký vyložil přikloněním k antonymu ťažký).[7] Takovéto studie spolu s etymologickými výklady, které oba autoři věnovali [278]neslovanským slovům, tedy náležitě reprezentovaly ono první období české historické lexikologie: přinesly solidní vědecké poznatky, posílily zájem o český a slovenský lexikální materiál v indoevropském srovnávacím jazykozpytu a vytvořily dobrou metodologickou základnu pro hlubší studium lexikálního vývoje (její dosah by ovšem byl širší, kdyby metodicky závažné stati bývaly byly napsány v některém z jazyků mezinárodních). Tato historická lexikologie však neopomíjela ani jazyk současnosti, nýbrž angažovala se v péči o jeho spisovnou normu. Vedle V. Ertla, E. Smetánky aj.[8] byl to právě J. Zubatý, kdo v časopise Naše řeč nejčastěji konfrontoval současná slova a jejich užití se stavem staročeským, aby historickou kontinuitou výrazového prostředku prokázal jeho správnost.[9]

Obranné boje a snahy o jazykovou správnost zbystřují pozornost k slovům cizího původu. Zkoumání lexikálních výpůjček (interferencí) je také oborem, jímž se česká historická lexikologie zabývá již v prvém desetiletí svého rozvoje na půdě samostatného státu. Tehdy je ovšem pozornost našich etymologů, hlavně J. Janka, zaměřena zvláště na slova původu německého;[10] mladá čs. věda se také musí vypořádávat s některými neseriózními pracemi o vlivu němčiny na českou slovní zásobu.[11] Teprve později se studium lexikálních interferencí výrazněji šíří i na slova jiné provenience — na česká slova původu románského (K. Titz), orientálního (V. Polák), ale i jinoslovanského (V. Vážný aj.);[12] nejširším záběrem různých cizojazyčných vlivů a solidní znalostí příslušných reálií se vyznačují výklady Vl. Šmilauera, který se stává hlavním představitelem tohoto etymologického úseku.[13] Lexikální vlivy češtiny na němčinu sleduje v té době hlavně E. Schwarz a šíření slovanských slov v různých jazycích neslovanských především Jos. Janko.[14] Zájem české jazykovědy o lexikální interference se ovšem neomezuje jen na oblast jazyků slovanských; připomeňme aspoň studii O. Vočadla o saxonismech v novější angličtině (ČMF 21, 1935, 285—300).

V letech třicátých ovšem neutuchá ani zájem o minulost slov domácích. Etymologickými výklady slov českých a slovenských (ale i jinoslovanských) se proslavují jména J. M. Kořínka a V. Machka;[15] v oblasti zkoumání stč. slovní zásoby se množí lexikální a exegetické příspěvky V. Flajšhanse, Fr. Ryšánka, Fr. Šimka a B. Ryby;[16] v minulosti slov se nadále hledají vodítka pro jejich správné užití v současném jazyce spisovném (J. Haller, [279]J. V. Bečka aj.).[17] Avšak česká historická lexikologie se v té době již rozvíjí do šíře i do hloubky: její studium nezůstává omezeno na jednotlivá slova, nýbrž zaměřuje se na větší monotematické celky a v oblasti metodologie cílevědomě prohlubuje principy, které byly naznačeny již v pracích Zubatého a Hujerových.

K prvním větším monotematickým studiím naší historické lexikologie patří především výklad B. Havránka o slovanských adjektivech s významem lat. adjektiv na -bilis, etymologická práce V. Machka o tvoření výrazů expresívních a monografie F. Oberpfalcera o rodě jmen v češtině.[18] B. Havránek, který již ve svém historickosrovnávacím díle Genera verbi v jazycích slovanských (I, 1928) rozborem reflexívního slovesa osvětlil důležitý princip lexikálního vývoje — syntetizující vývoj volného spojení slov v jednotku lexikálně významovou i formální, na bohatém materiále deverbativních adjektiv zase ukázal, jak vývoj nových lexikálních prostředků potřebných jazyku spisovnému postupuje od starší polylexie k speciálnímu kmenoslovnému typu monopolnímu (např. za stč. spasný, spasedlný, spasedlivý, spasitedlný, spasivý, spasilivý, spasebný je nč. spasitelný). Důležitý princip sepětí formy a významu v lexikálním vývoji, který zdůraznily Machkovy studie o expresívech, podněcuje zvláště studium výrazů onomatopoických (J. M. Kořínek, J. Straka aj.),[19] ale nachází i uplatnění v hlubších výkladech etymologických; tak např. Kořínek ukazuje na adjektivech blědъ, gnědъ, sědъ, smědъ (LF 61, 1934, 43n.), jak se vzájemné působení slov téhož sémantického okruhu projevuje po stránce formantické. S ujasňováním strukturního pojetí jazyka v české lingvistice zaměřuje se pozornost našich badatelů na další a další vztahy ve vyvíjející se slovní zásobě. Nové práce ukazují, že lexikální vývoj těsně souvisí především s vývojem gramatickým, tj. s vývojem gramatických kategorií; jako příklad můžeme uvést práce B. Havránka a V. Machka,[20] rozvíjející poznatek J. Zubatého o vkliňování starých verbálních adjektiv do paradigmatu slovanského slovesa, nebo cit. monografii F. Oberpfalcera, osvětlující vývoj českých substantiv v rámci přebudování starého systému kmenového v nový slovanský systém rodový. Je již také zřejmější — hlavně zásluhou prací K. Rochera-Skály[21] —, že četné změny v slovní zásobě souvisí s vývojem systému fonologického. Lexikální změny působené hlavním činitelem mimojazykovým — vývojem společnosti — ovšem nejšíře postihuje dílo B. Havránka Vývoj spisovného jazyka českého (1936).

Vedle těchto závažných děl se může česká historická lexikologie v letech třicátých vykázat také speciálnějšími příspěvky k rozvoji teorie lexi[280]kálního vývoje. Po obecnějším shrnutí soudobých problémů sémantiky a příčin významových změn (F. Oberpfalcer)[22] následují už originální studie členů Pražského lingvistického kroužku: práce S. Karcevského o důležitém činiteli lexikálního vývoje — asymetrickém dualismu formy a významu, výklad B. Trnky o homonymii, její terapii a profylaxi, články J. M. Kořínka o vznikání nových hodnot obsahových působením činitele formálního aj.[23] K budování teorie lexikálního vývoje ovšem také přispívají studie jednotlivých vývojových postupů v slovní zásobě různých jazyků.[24]

Zároveň s prohlubováním studia teorie lexikálního vývoje rozvíjí se naše historická lexikologie v letech třicátých také rozšiřováním materiálové báze. Vznikají terminologické příspěvky k vývoji názvosloví jednotlivých oborů (zvl. z oboru práva, hospodářství a kultury).[25] Zkoumá se jako celek slovní zásoba jednotlivých památek nebo autorů staré doby[26] a k lexikálním popisům nářečí přistupují už i lexikální rozbory argotu a slangů z různých dob.[27] R. 1932 vychází Šmilauerův Vodopis starého Slovenska. Historická lexikologie v oboru bohemistiky zajišťuje předpoklady svého dalšího rozvoje i obohacováním lexikálního materiálu pro stč. slovník (zvl. E. Smetánka) a sama svými výsledky přispívá k řešení složitých otázek příbuzných oborů (viz např. Ryšánkovy důkazy autorství stč. památek na základě jejich lexikálního rozboru).[28]

V době druhé světové války u nás neutuchá vědecká práce v oboru historické jazykovědy. Lze nadále mluvit o české historické lexikologii, nikoli však o jejím rozvoji. Jde spíše o přípravné období na rozvoj naší historické lexikologie poválečné. Především se buduje její materiálová báze. Pokračuje práce na Příručním slovníku jazyka českého, začíná se připravovat velký staroslověnský slovník a několik slovníků nářečních. Pokračuje také studium materiálu onomastického: A. Profous pracuje na svém velkém díle Místní jména v Čechách a tiskem vycházejí menší studie o jménech místních i osobních.[29] Neochabuje ani zájem o vývoj názvosloví jednotlivých oborů[30] a histo[281]rická jazykověda věnuje nadále pozornost minulosti českých i slovenských slov: připomeňme aspoň lexikální výklady V. Flajšhanse, V. Machka, V. Poláka, B. Ryby, Fr. Ryšánka, Fr. Šimka a V. Vážného na stránkách válečných ročníků Naší řeči, Slovenskej reči, Listů filologických a Časopisu pro moderní filologii. Československá kontinuita v této oblasti je patrna z toho, že Češi se nadále zabývají lexikálním materiálem slovenským (zvl. V. Vážný a V. Machek), Slováci zase navazují na tematiku výkladů českých[31] a čeští etymologové využívají lepších slovenských publikačních možností.[32] Přípravný charakter konečně mají i etymologické studie celých sémantických okruhů slov — jmen ptačích (B. Ryba, V. Šmilauer), jmen hmyzu (V. Vážný), jmen rostlin (V. Šmilauer, V. Machek) aj.;[33] právě na základě takovýchto studií vznikla po válce díla, která dobře reprezentují československou historickou lexikologii.

V prvních letech obnovení republiky vrcholí přípravné stadium nového rozvoje historické lexikologie, a to především vydáním významných prací předních českých komparatistů.

Již r. 1945 vychází soubor etymologických a lexikálních výkladů J. Zubatého (Studie a články I/1), r. 1946 následuje 3. vydání Hujerova Úvodu do dějin jazyka českého s podrobnými doplňky V. Machka (zvl. z oblasti historického kmenosloví) a v nejbližších letech pak vychází podnětná kniha zakladatele chetitologie B. Hrozného Nejstarší dějiny Přední Asie, Indie a Kréty (1948, francouzsky již 1947).

Díky objevitelskému celoživotnímu dílu B. Hrozného má již v této době česká komparatistika světovou úroveň i ve studiu orientálních jazyků; projevuje se to mj. i zájmem o jejich slovní zásobu, o identifikaci slov a osvětlování jejich původu (V. Machek, V. Polák, O. Friš, F. Lexa, později L. Zgusta, V. Čihař aj.).[34] Kromě toho práce našich lexikologů nabývá mezinárodní autority zejména etymologickými výklady řeckých a latinských slov na základě slovanských paralel (V. Machek, Fr. Novotný, již dříve také J. M. Kořínek).[35] Přitom se ovšem rozvíjí také historické studium domácí a vůbec slovanské slovní zásoby: množí se etymologické výklady jednotlivých slov i celých slovních okruhů a k poznání domácího lexikálního vývoje přispívají i drobné práce z oboru historické terminologie.[36] Lze říci, že tyto dílčí studie jsou předzvěstí budoucích etymologických slovníků a spolu s dílčími lexikálními rozbory [282]jazykových památek i jazyka předních postav našeho písemnictví[37] vytvářejí potřebný předpoklad pro vypracování slovníků historických. Vedle zmíněných podnětných děl našich komparatistů je to především řada nově vydaných přístupných edic stč. jazykových památek, diferenční (vzhledem k nové češtině) Slovníček staré češtiny Fr. Šimka (1947) a dílo J. Zaorálka Lidová rčení (1947), co podporuje v poválečné generaci českých lingvistů zájem o historickou lexikologii. Svou úlohu zde ovšem má také válkou oživený zájem o národní minulost: vždyť lexikologická analýza umožňuje řešit i takové otázky, jako je poněmčování našich území (F. Hrubý, A. Turek aj.).[38]

Tyto předpoklady k novému rozvoji české historické lexikologie neoslabuje ani poválečná soustředěnost na studium jazyků soudobých, ani antihistorický marrismus. V letech padesátých již lze mluvit o rozmachu české historické lexikologie z jejích vlastních sil, na základě předpokladů, které si sama vybudovala: kde dříve měla jen dílčí studie, tam nyní vycházejí velké práce souborné; kde dříve její tvorbu reprezentovalo dílo jednotlivce, tam již nyní pracuje řada specialistů. V oboru etymologie vychází Etymologický slovník jazyka českého od J. Holuba a F. Kopečného (1952, doplněné vydání Holubova Stručného slovníku etymologického jazyka čs. z r. 1933 a 1937), V. Machka Etymologický slovník jazyka českého a slovenského (1957), monografie téhož autora Česká a slovenská jména rostlin (1954) a sémaziologická monografie V. Vážného O jménech motýlů v slovenských nářečích (1955); kromě toho se u nás výklady etymologické rozšiřují z oblasti slavistiky, baltistiky, indologie, chetitologie a jazyků klasických také na jazykovou sféru germánskou a keltskou (V. Machek), objevují se mj. i etymologie slov rumunských (Z. Wittoch) a skytských (L. Zgusta)[39] a více lingvistů se věnuje etymologickým výkladům českým (F. Ryšánek, Kv. Hodura, Sv. Štech, K. Janáček, F. V. Mareš, I. Němec, E. Havlová aj.) i slovenským (V. Šmilauer, V. Polák aj.). Širší záběr má také studium lexikálních interferencí: mj. se zkoumají české výpůjčky z ruštiny (H. Křížková), slovenské výpůjčky z maďarštiny (Z. Hauptová) a cikánské prvky v českém argotu (J. Lípa).[40] V obdobných směrech se široce rozvíjí také česká onomastika, zvláště studium jmen místních; svědčí o tom na jedné straně několikasvazkové dovršení Profousova díla Místní jména v Čechách (1947—1960) zásluhou J. Svobody a Vl. Šmilauera, na druhé straně zvětšení počtu zájemců o tento obor (souvisí s tím později také vznik toponomastického časopisu Zpravodaj Místopisné komise a dokonalé Šmilauerovy příručky Úvod do toponomastiky). Zájem o tuto disciplínu historické lexikologie ovšem podněcují také narůstající potřeby oborů nelingvistických (geografie, kartografie aj.) a to platí ještě ve větší [283]míře o historické terminologii; i zde vznikají jednak větší práce soubornější (např. Fr. Jílka Klaretovo české názvosloví mluvnické), jednak řada dílčích studií o vývoji názvosloví nejrůznějších oborů.[41]

Je pochopitelné, že na tak široké tematické a materiálové bázi dosahuje naše historická lexikologie i patřičné teoretické výše. O její vysoké teoretické úrovni svědčí řada skutečností. Česká historická lexikologie se již svými výsledky stává nepostradatelnou pomocnicí jiných vědních disciplín; svědčí o tom Machkovy etymologické příspěvky k problému etnogeneze Slovanů, Isačenkovy pokusy osvětlit etymologickou analýzou ide. rodovou organizaci a její vývoj, Šmilauerova práce Osídlení Čech ve světle místních jmen nebo Zgustova stať O použití onomastiky při stanovení vlastností jazyků jinak neznámých.[42] Česká historická lexikologie se již cílevědoměji zabývá svou metodologií, jak ukazuje průkopnická práce O. Ducháčka O vzájemném vlivu tvaru a významu slova (1953) a pak stati A. V. Isačenka o zákonitostech lexikálního vývoje, J. Běliče o vlivu vývoje společnosti na slovní zásobu národního jazyka aj.[43] Zaměření na lexikální význam, které se v české historické lexikologii let padesátých projevuje intenzívnějším studiem významových změn[44] a významových okruhů,[45] umožňuje zavádět novátorské metodické postupy zejména do bádání našich etymologů: V. Machek, K. Janáček a Fr. Kopečný svými výklady dokazují, že lze proti mladogramatikům rozšiřovat hláskové responze, pokud k tomu opravňuje „tlak celé řady dvojic a shoda nebo blízkost významová“ (K. Janáček v Slavii 24, 1955, 1). Princip tlaku celé řady opakovatelných jevů — jednotek se společnými vlastnostmi — osvědčuje se ovšem i v jiných oborech historické lexikologie; k jejím úspěšnějším pracím patří zvláště výklady jednotlivých kmenoslovných skupin slov (např. expresívních sloves na -chati, intenzív na -stati, konsonantických kmenů s významem abstraktním, slov rýmových, sloves změny vlastnosti na -nǫti aj.).[46]

V druhé polovině let padesátých, kdy již česká jazykověda pohlíží na jazyk jako na systém systémů, diferencuje se už více její historickolexikologická disciplína od etymologie a onomastiky svou metodologií, svým předmětem studia i programem; stává se především vědou o vývoji lexikálního systému. Na konferenci o historickosrovnávacím studiu slovanských ja[284]zyků v r. 1957 vyslovuje akad. B. Havránek programovou zásadu, že systém jazyka je nutno vždy vidět jako výsledek historického vývoje, a odtud vyvozuje úkoly historické lexikologie: aby byl postižen vývoj jazyka v jeho plnosti, je třeba si opatřit konkrétní materiálovou bázi — historický slovník — a vyřešit řadu teoretických otázek lexikálního vývoje, neboť zpracování historického slovníku „musí být vedeno také určitým teoretickým postojem.“[47] Aktuálnost tohoto úkolu vzrůstá také tím, že se již pracuje na novém slovníku staročeském, na slovníku středověké latiny a na historickém slovníku slovenštiny;[48] před nimi má náskok Slovník jazyka staroslověnského (první sešit vychází již v r. 1958). Významné postavení historické lexikologie v československé jazykovědě se pak navenek projevuje tím, že na prvním poválečném slavistickém kongresu (v Moskvě 1958) reprezentuje československou lexikologii referát V. Blanára s historickou tematikou: jak jsou lexikální změny podmíněny vztahy, jimiž se lexikální jednotky začleňují do systému slovní zásoby.[49]

Lze říci, že po moskevském sjezdu slavistů, tj. v letech šedesátých, naše jazykověda urychleně doplňuje své předpoklady pro splnění svého závažného úkolu — popisu slovní zásoby češtiny a slovenštiny v jejich historické kontinuitě. Především je mnohem větší pozornost než dříve věnována studiu závažných etap lexikálního vývoje našich jazyků. Pro osvětlení jejich praslovanského východiska má největší význam soupis F. Kopečného Základní všeslovanská slovní zásoba, k popisu slovní zásoby nejstarších stč. památek nejvíce přispívá úplný dokladový slovník vypracovaný J. Cejnarem k edici stč. legend[50] a poznání Husova slovního bohatství prohlubují studie B. Havránka, E. Michálka a I. Němce.[51] Zásluhou L. Klimeše a J. Kamiše je již věnována také pozornost vývoji slovní zásoby v 17.—18. století,[52] ovšem největší pozornosti se těší doba národního obrození (M. Jelínek, B. Havránek aj.).[53] Na starší práce o lexikálním vývoji poválečném navazuje pak Danešova charakteristika vývoje české slovní zásoby v období socialismu.[54]

K realizaci aktuálního úkolu historické lexikologie ovšem napomáhají i práce etymologické, sémaziologické, terminologické, ba i onomastické. Etymologie odhaluje východiska sémantického vývoje u nejasných slov (V. Machek, F. V. Mareš, I. Němec, V. Šmelhaus aj.),[55] sémaziologie zase tendence sémantického vývoje u slov jistých okruhů, např. [285]u předložek (K. Svoboda), u sloves intranzitivních (I. Němec, A. Fiedlerová), u pojmenování hmyzu (S. Utěšený) aj.[56] Vzhledem k tomu, že postavení slova v lexikálním systému se již posuzuje podle jeho vztahu k jiným lexikálním jednotkám, těží historická lexikologie více z nových poznatků o přejímání cizích slov v starší době[57] a ze zkoumání nomenklatur pro různé okruhy středověkých reálií.[58] Po stránce materiálové mají pro ni ovšem nadále význam i studie a práce onomastické (J. Beneše, J. Svobody aj.).[59] — Velká část autorů takovýchto prací se již přímo podílí na plnění aktuálního úkolu historické lexikologie — na vypracování historických slovníků.

Soustředění sil na vypracování historických slovníků češtiny a slovenštiny skutečně charakterizuje československou historickou lexikologii let šedesátých. V té době vzniká řada článků o jejich materiálové základně i rámcových zásadách zpracování[60] a autoři připravovaného Staročeského slovníku, který je pojat jako první etapa historického slovníku češtiny, začínají publikovat svá řešení příslušných složitějších lexikologických otázek v rubrice Ze Staročeského slovníku v Listech filologických od r. 1960 (I. Němec, E. Michálek, J. Marvan, A. Fiedlerová, F. Šnajperk, J. Pečírková). Tyto lexikální výklady — podobně jako některé výklady autorů Slovníku jazyka staroslověnského v Slavii (J. Kurze, F. V. Mareše, J. Bauera, A. Mátla aj.) — již dávají tušit, že československá historická lexikologie klade vyšší nároky na své slovníky: že mají být lexikografickým zpracováním hlubších rozborů prováděných z pozic soudobé historické lexikologie. K splnění takového náročného úkolu přímo napomáhají nové závažné práce metodologické. Jak je třeba při studiu lexikálního vývoje sledovat změny v sémantických polích, spojovat dějiny slov s dějinami věcí, hledisko sémantické kombinovat s onomaziologickým a rekonstruovat dílčí systémy, z jejichž interních vztahů vyplývají změny, to vše naznačuje monografie předního představitele slovenské historické lexikologie V. Blanára Zo slovenskej historickej lexikológie (1961). Že je nutno vývoj lexikálního systému spojovat také s vývojem gramatické stavby jazyka, ukazuje zase společná práce J. Marvana, E. Michálka a I. Němce Základní procesy v lexikálním vývoji českého jazyka (přednáška na kongresu slavistů v Sofii 1963).[61] Metodologickou základnu historické lexikologie ovšem dotvářejí i studie obecnějšího rázu — lexikologické (např. Ducháčkova [286]o lexikální atrakci nebo Němcova o antonymním vztahu jako činiteli lexikálních změn),[62] ale také obecně jazykovědné.[63]

Na závěr svého padesátiletí československá historická lexikologie dospívá na takovou úroveň, že se může pokusit o věc, kterou soudobá lingvistika vede dosud na kontě nesplněných požadavků: o takový lexikografický popis slovní zásoby a jejího vývoje, který by nebyl „nepřesným a nesoustavným soupisem špatně vymezených veličin, jimž se zřejmě libovolným způsobem připisuje různé užití“,[64] nýbrž skutečně vědeckým popisem slovní zásoby, osvětlujícím z jejího hlediska nově celý jazykový systém.[65] Výsledkem úsilí o takové dílo je nový Staročeský slovník, velký slovník s výběrovou dokumentací, pojatý jako první etapa historického slovníku jazyka českého. Jeho autoři pod redakčním vedením B. Havránka vyšli z dosud vykonané práce čs. historické lexikologie, ze soudobého domácího pojetí jazykového systému a studia principů jeho vývoje (propracoval je na základě vymezení lexikálních jednotek a jejich vztahů I. Němec v monografii Vývojové postupy české slovní zásoby, 1968); ujasnili si faktory ovlivňující řešení lexikografických problémů a vypracovali vlastní model lexikálních jednotek i způsobů jejich slovníkového zpracování (viz Principy Staročeského slovníku otištěné v jeho úvodní části).[66] Tato koncepce, zavádějící řád a soustavnost do řešení rozporů mezi požadavky lexikologické teorie a možnostmi lexikografické praxe, byla přijata s uznáním na lexikografické konferenci v Krakově.[67] Právě letos, v padesátý rok práce československé vědy, vychází první svazek tohoto díla. Ukáže-li se, že se podařilo, oč autoři usilovali, bude to důstojný dar naší historické lexikologie k onomu významnému jubileu.

 

R É S U M É

Пятьдесят лет чешской исторической лексикологии

Возникновение самостоятельной Чехословакии 50 лет тому назад было политическим завершением национального возрождения, которое от самого своего начала черпало силы из родного языка, в особенности из богатства его древней лексики. Именно интерес к древнечешской лексике и к происхождению чешских слов характеризует начало чешской исторической лексикологии, затем стремление защитить правильность родного языка во время возникновения самостоятельного государства ведет к изучению лeкcикальных заимствований. В 30-ых годах уже к этимологическим толкованиям присоединяются большие монотематические исследования и теоретические работы по развитио лексики. Во время второй мировой войны главным образом расширяется [287]базис материала чешской исторической лексикологии. Предпосылкой для её дальнейшего развития являются послевоенные издания этимологических исследований, работ основанных на материале древнечешского языка и монографии по ономастике. В 50-ых годах чешская историческая лексикология достигает своими исследованиями высокого теоретического уровня и воспринимается уже как наука о развитии лексической системы. Достижения её пятидесятилетней работы воплощены в продуманной концепции большого Словаря древнечешского языка, первый выпуск которого выйдет в свет в этом юбилейном году.

Slovo a slovesnost, ročník 29 (1968), číslo 3, s. 276-287

Předchozí Josef Filipec: K úkolům české lexikologie

Následující Jaromír Bělič: Naléhavé úkoly české dialektologie