Čtyři studie o jazyce Šafaříkově, Kollárově a Palackého

Josef V. Bečka

[Rozhledy]

(pdf)

Четыре статьи о языке Шафаржика, Коллара и Палацкого / Quatre études sur la langue de Šafařík, Kollár et Palacký

V posledních letech se sešly čtyři studie od dvou autorů, které pojednávají o jazyce Šafaříkově, Kollárově a Palackého, a činí tak v různém rozsahu, v různých vztazích a také různými metodami.

Nejstarší z nich je obsáhlá stať Št. Tóbika Šafárikov jazyk.[1] V ní se Tóbik po[412]drobně zabývá jazykem Šafaříkovy básnické tvorby. Svůj rozbor zasazuje do historického rámce postavení biblické češtiny na Slovensku na počátku 19. stol.

P. J. Šafařík jako syn evangelického faráře vyrůstal přímo v prostředí silného vlivu bibličtiny. Přitom Tóbik jakožto znalec gemerských nářečí připomíná, že východogemerská nářečí rodiště a mladých let Šafaříkových jevila s bibličtinou některé hláskové shody, jimiž se lišila od jiných nářečí středoslovenských. Bibličtina byla tedy Šafaříkovi blízká, vedle jeho rodného slovenského nářečí byla mu druhou, sváteční řečí, sice naučenou, ale naučenou dobře. Na studiích v Kežmarku (1810—1815) začal Šafařík spisovné češtiny užívat i ve své činnosti spisovatelské, zprvu hlavně básnické. Bibličtina mu nemohla stačit k vyjádření nových myšlenek rozvíjejícího se národního cítění. Začal studovat češtinu nenáboženské, světské nové literatury; to ovšem byla čeština od bibličtiny dosti vzdálená. Dodejme (to Tóbik zvlášť nezdůrazňuje), že byla v podstatě pokračováním jazyka doby protireformační, rozkolísaná norma se teprve ustalovala a jazyk se obohacoval a modernizoval hojným novotvořením a také přejímáním slov z nářečí (jako nářečí tu tehdy figurovala i slovenština) i z jiných slovanských jazyků.

U Šafaříka byla situace jiná, on nepokračoval v tradici češtiny protireformační, upevněné normou českobratrskou, nýbrž přímo v tradici bratrské. Proto také jazyk jeho první a jediné básnické sbírky Tatranská Můza s ljrau Slowanskau (1814) projevuje silnou spojitost s bratrskou češtinou. Tóbik podrobně rozbírá všechny stránky (pravopis, kvantitu, hláskosloví, flexi, syntax), v přehledu připomíná i některé jevy stylové a zvláště se zabývá slovní zásobou. Šafařík se snažil zachovávat slovní zásobu klasické spisovné češtiny, ale přesto cítil nutnost sáhnout i do slovní zásoby lidové řeči i jiných slovanských jazyků a tvořit slova nová. Stejným způsobem rozbírá Tóbik další Šafaříkovu básnickou tvorbu i jazyk jeho překladů.

V popise jazykových jevů konstatuje Tóbik poměrně velké kolísání a je si vědom toho, že toto kolísání je různého původu: projevuje se v něm vliv rodného slovenského nářečí Šafaříkova, obráží se v něm kolísání normy spisovné češtiny i zasahá sem Šafaříkovo vlastní novotvoření. Přesně rozlišit tyto vrstvy je dost obtížné a tak Tóbikův rozbor Šafaříkova básnického jazyka je spíše celkový obraz, bohatě doložený příklady než vlastní rozbor individuálního jazyka. Ale i v této podobě je Tóbikova studie cenným přínosem k poznání vývoje češtiny za obrození.

K Šafaříkovu jazyku se Š. Tóbik vrátil v mnohem širším pojetí v monografii Šafárikov a Kollárov jazyk.[2]

Zvláštností Šafaříkovou a Kollárovou je, že plným právem patří oběma národům, slovenskému i českému. Byli poslední Slováci, kteří — i po Štúrovi — psali česky, a jejich čeština je zajímavá už tím, že představuje poslední podobu češtiny na Slovensku. Není to čeština vždy zcela čistá, je slovakizována, a v to v různých obdobích u obou v různé míře. Nechtěli opustit myšlenku československé jednoty jazykové, ale cítili rozpornost stavu, v němž se octli, a hledali z něho východ. Upadali přitom do nových rozporů, a i když je nakonec rozřešili, rozřešili je pro sebe, ale vývoj šel jiným směrem. To však jim nic neubírá z jejich velikosti.

Nejprve zasazuje Tóbik Kollára a Šafaříka do historické situace jazykové na Slovensku, pak rozbírá jejich jazykovou teorii a podává celkový obraz jejich jazykové praxe. Vývoj i peripetie jejich jazykové teorie rozbírá podle jejich veřejných projevů a také — a to je jistě velmi cenné — podle jejich korespondence. Tuto kapitolu, která je poměrně obsáhlá (s. 20—68), považuji za nejinstruktivnější část Tóbikovy monografie.

Kollár vyšel z klasicistického názoru o nadřaděnosti spisovné řeči vzdělaných vrstev nad řečí prostého lidu a k tomu přijal učení o libozvučnosti jazyka, které poznal [413]v Jeně. Ve svých názorech je pln protikladů. Konstatuje, že slovanské jazyky jsou již tak od sebe odlišeny, že je nemyslitelné, aby slovanské národy vytvořily jeden jazyk. Přitom si rozdíly mezi jazyky nesprávně vykládal jen vlivem cizích jazyků. Také nelibozvučnost, kterou vytýkal češtině, vykládal vlivem němčiny. Představoval si, že vědomým zásahem by slovanské jazyky mohly být zbaveny cizích příměsků a tím by se sblížily. Tak si Kollár v teorii vytvářel nereálnou podobu jakéhosi všeslovanského jazyka. Československou jazykovou jednotu si představoval zachovánu tím způsobem, že by se čeština zbavila své nelibozvučnosti a cizích příměsků tím, že by přijala prvky slovenštiny. Tak by se stala přijatelnou i pro vzrůstající potřeby Slovenska. Šafařík, vědec, byl v té věci realističtější než básník Kollár. V dopise Kollárovi mu neschvaloval návrhy umělých zásahů do jazyka; „řeč netrpí násilí“, píše.

Šafařík měl odlišnou koncepci vzniku slovanských jazyků. V Geschichte der slavischen Sprache (1826) přiznává autochtonnost mnohým, i když ne všem slovanským národům, a to i Slovákům. Slovenština je mu samostatným nářečím slovanského jazyka stejně jako čeština. Ale svůj názor časem měnil; ve spise Slovanský národopis (1842) pokládá slovenštinu za nářečí českého jazyka, i když vcelku správně vypočítává společné znaky hlavně středoslovenských nářečí.

Tato rozpornost se ještě nápadněji projevuje v korespondenci, jak ji Tóbik ve své knize uvádí. Vysvítá, že se odchylnost češtiny Slovákům jevila čím dál nápadnější a že ji nesli stále tíživěji. To z citátů i výkladů Tóbikových jasně vyznívá. V 19. stol. byl v tom viděn důvod jazykový, ale dnes víme, že ten nebyl jediný, a třebaže ho nesmíme podceňovat, není plně rozhodující. Jde především o vůli lidu konstituovat se jako národ a ta na Slovensku v první pol. 19. stol. nesporně sílila. Tóbik to výslovně takto neříká, ale jeho vývody k tomu směřují.

Přitom Kollár i Šafařík si byli dobře vědomi zvláštností středoslovenských nářečí: uvedl je Kollár ve stati o libozvučnosti jazyka československého (1822), v Čítance (1825), Šafařík v Geschichte (1826), v dopisech a v Slovanském národopise (1842). Byly to pilíře, jak Tóbik připomíná, na nichž Ľ. Štúr vybudoval systém spisovné slovenštiny. Ale Kollár i Šafařík se postavili proti Štúrovi. Šafařík se hrozil oslabení slovenského národa a nebezpečí, že neodolá tlaku nepřátel. Kollár napadl Štúrovu slovenštinu, že je umělá, že se takovým jazykem nikde na Slovensku nehovoří. Ale jak Tóbik říká, čas ukázal, že posílit Slováky návratem k češtině byl už tehdy anachronismus, Slovákům nemohl pomoci nikdo jiný, jen oni sami. A to udělal Štúr. Škoda, že v tom bodě mluví Tóbik příliš obecně. Byl by zde na místě výklad sociologický a etnologický.

V další kap. uvádí Tóbik jazykovou praxi Šafaříkovu a Kollárovu (s. 68—78). V prvním období (1814—1824) začali oba psát česky a usilovali o to, aby jejich čeština byla na úrovni tehdejší spisovné češtiny. Vycházeli z „bibličtiny“, ale doplňovali ji a obohacovali v duchu Dobrovského a hlavně Jungmannově. Druhé období trvalo u Šafaříka do r. 1828, u Kollára do r. 1838. Oba v té době jazyk silně slovakizovali, nejen v lexiku, nýbrž i v gramatice. Šafařík však už r. 1828 opustil myšlenku slovakizování češtiny, a když r. 1833 trvale přesídlil do Prahy a plně se věnoval vědě, jeho přiklonění k češtině bylo úplné. Z Prahy se mu postavení Slováků jevilo špatné, záchranu viděl jen v češtině. Kollár se k češtině přiklonil ve spise Sláva bohyně (1839) a ještě více v Cestopise (1843), přitom však své novátorství a užívání slovenských prvků neopustil. I on však v maďarském prostředí Budapešti viděl situaci Slováků pesimisticky.

Po těchto dvou kapitolách Tóbik podává obraz Šafaříkova a Kollárova jazyka, nejprve podle jednotlivých období, pak podle tradičních částí gramatiky. V této poměrně rozsáhlé kapitole (s. 79—140) třídí jazykový materiál a dokládá jím i výklady uvedené předtím. Je to kapitola převážně materiálová a bude jistě užitečná pro každého budoucího badatele o obrozenském jazyce. Je škoda, že se materiál někde opakuje, což [414]zčásti ztěžuje přehlednost, také grafická úprava není dosti přehledná. Rovněž výklad a zařazení některých příkladů může vzbudit jisté pochybnosti.

Tóbikovými studiemi se východoslovenská universita čestně a záslužně přihlásila k velikému vědci P. J. Šafaříkovi, jehož jméno nese, a její filosofická fakulta v Prešově úspěšně jimi zahájila svou publikační činnost.

Zcela jiný úkol si dal a zcela jinými metodami než Tóbik pracuje ve svých dvou statích L. Klimeš. Kdežto Tóbik sleduje především problém češtiny na Slovensku a u slovenských autorů a popis jazyka Šafaříkova a Kolárova je ilustrací jejich snah vyrovnat se s touto problematikou, L. Klimeš postupuje opačným směrem: z analýzy jazyka Šafaříkova a Palackého dedukuje vývojové tendence obrozenecké češtiny. Učinil tak ve své kandidátské disertaci „Vývoj slovní zásoby Fr. Palackého a P. J. Šafaříka v letech 1818—1854“.

Zkrácenou část této práce publikoval v stati Vývoj slovotvorby v odborném jazyce Fr. Palackého a P. J. Šafaříka.[3] Užívá zde metody kvantitativní, totiž plné excerpce vybraných vzorků z obou autorů, a to ze tří období, 1818—1823, 1835—1838, 1846—1856. V publikované stati si všímá jen odvozování slov, a to typů odlišných od typů současné češtiny, zaznamenaných v Příručním slovníku jazyka českého (dále PS). Uvádí jen ty typy, které mají ve vzorcích větší výskyt. Kvantitativní metoda odstranila nebezpečí subjektivního odhadu při výběru typů (ovšem omezený rozsah vzorků zvýšil nebezpečí náhodnosti). V stati však statistické údaje — zřejmě vzhledem k zaměření sborníku a pro úsporu místa — Klimeš neuvádí, ba neuvádí ani délku excerpovaných vzorků. Výslovně připomíná, že nehledá odpověď na otázku, co je pro Palackého a Šafaříka ve slovotvorbě typické; pokoušet se o to by bylo předčasné. Zařazuje oba plně do kontextu české kultury: otázku, jak se s češtinou vypořádává Slovák Šafařík nebo Moravan Palacký, Klimeš nerozbírá. Bere oba jako typické představitele obrozenecké české vědy a studuje, jak se v jejich díle projevují vývojové tendence obrozenské odborné češtiny. Srovnání s PS mu dovolilo objektivně stanovit rozdíly jazyka Palackého a Šafaříka ve vybraných vzorcích od jazyka 20. stol. Rozdíly od jazyka doby předobrozenské Klimeš ve stati nesleduje.

Druhá práce Klimešova je opět věnována odbornému jazyku Šafaříkovu a Palackého. Je to monografie Příspěvek k vývoji české slovní zásoby v době obrozenské se zvláštním zřetelem k jazyku Fr. Palackého a Pavla Josefa Šafaříka.[4]

Metoda výzkumu je opět kvantitativní, autor pracuje se 6 vzorky po 1000 slovech, vždy po 1 vzorku z Palackého a ze Šafaříka ze tří uved. období. Slova získaná excerpcí vzorků jsou roztříděna tak, aby byla oddělena slova nově doložená, tedy obrozenská, od slov starších (a to od slov doby předbělohorské a doby protireformační). Důležité je, že přitom Klimeš přihlížel i ke změně významu slov starší vrstvy. U nových slov posuzoval, zda jsou odvozena od slov již dříve doložených nebo už od nových slov obrozenských anebo utvořena podle ruského nebo německého vzoru. Dále bylo stanoveno, která z doložených slov byla převzata z jiných jazyků (z polštiny, ruštiny, ze slovenštiny). Do statistiky počítá Klimeš jen počet různých slov, neboť autorovi záleží jen na početnosti typů doložených slov, tj. skupin podle stáří, způsobu vzniku ap. Stáří slov zjišťuje podle starých slovníků (Veleslavínova, Vusínova atd.), Gebauerova slovníku, slovníků doby obrozenské, slovníku Jungmannova i podle materiálu Ústavu pro jazyk český, popř. podle slovníku Lindova aj.

Z materiálu takto utříděného vycházejí Klimešovi tato zjištění (uvádím je bez číselných dat): Největší procento ve vzorcích mají slova s doklady již předbělohorskými, slov až z doby protireformační je zcela málo. Z nových slov obrozenských je největší procento substantiv, méně adjektiv, zcela málo adverbií a sloves. Intenzita růstu slož[415]ky obrozenské není rovnoměrná, jeví tendenci stoupající. Z nových slov je nejsilnější složka slov utvořených podle domácích vzorů; počet slov převzatých ze slovanských jazyků, v prvním období celkem nízký, v dalších obdobích stoupá. Klimeš uvádí i podíl slov, jejichž význam se změnil.

Srovnáním s PS Klimeš zkoumá životnost obrozenských slov excerpovaných ukázek. Ze 187 různých slov obrozenského původu přešlo do novočeského úzu 130, tedy 69,5 %. Dalších 35 slov je v PS uvedeno s nějakým omezením (jako slova řídká, zastaralá apod.), zbytek, tj. 22 slov, není vůbec uveden. Poté ze 4 vzorků z Palackého a Šafaříkova (ale zčásti i jiných) vybral Klimeš slova obrozenská a vyhledal pro ně v dobových slovnících nejstarší doklad. Zjistil, že nejvíce prvních dokladů je z doby 1811—1820, pak počet do r. 1850 klesá, po r. 1850 opět stoupá. V počtu slov s významovými změnami do r. 1820 převládají slova doby předbělohorské, po r. 1820 stoupá počet změn u slov obrozenských.

Ve 4. kap. (Modernizace slovní zásoby Fr. Palackého a P. J. Šafaříka) autor sleduje, jak se drží slova, jichž Palacký a Šafařík užili, do nové češtiny. K tomu volil vzorky bohatší než předtím: dvakrát po 4000 slovech z r. 1818, z r. 1835 a z r. 1852—54 (zde kromě toho na srovnání ukázku s 2000 slov z J. E. Purkyně). Srovnává, jak jsou slova označena v Jungmannovi a jak v PS. Srovnáním vychází, že v ukázkách z r. 1852 se jako „nejkonzervativnější“ jeví Šafařík (nejvíce jeho slov není v nové češtině doloženo).

Jak vidíme, Klimeš si rozložil studovaný materiál na řadu dílčích otázek a k nim hledal co možná objektivní odpovědi. Aby zajistil objektivnost shromážděného materiálu, volil metodu kvantitativní, plnou excerpci vybraných vzorků z obou autorů, navzájem srovnatelných (stejně dlouhých, téhož funkčního stylu a z téže nebo velmi blízké oblasti); objektivní hodnocení materiálu pak zajišťoval srovnáváním se slovníky i vzájemným srovnáváním obou autorů. Byl si vědom toho, že obojí nezajišťuje plnou průkaznost získaných odpovědí, neboť slovníky nezaručují zcela úplnost a spolehlivost potřebných informací a korpus 6 vzorků po 1000 slovech je přece jen příliš malý a neposkytl vždy dostatečný počet dokladů k přesvědčivému srovnání. Proto zcela správně autor někdy na odpověď rezignoval, někdy se vyslovil s výhradami. A tam, kde mluví s větší jistotou, může mít pochybnosti čtenář. Ostatně, které vývody mají obecnou platnost, v kterých se projevuje vliv speciální látkové oblasti vybraných vzorků a do jaké míry působila náhodnost výskytu slov ve vzorcích přec jen příliš krátkých, ukáže další bádání. Důležité však a spravedlivé je konstatovat, jak promyšleně a pečlivě dovedl Klimeš využít kombinace kvantitativní metody se srovnáváním. Tím ukázal nové možnosti — za předpokladu prohloubení tohoto postupu — ve studiu vývoje českého jazyka v obrozenské době.

Slovo a slovesnost, ročník 29 (1968), číslo 4, s. 411-415

Předchozí Jiří Lípa: O nevěrohodnosti ciganologa H. v. Wlislockého

Následující Eduard Beneš: Naše lingvistika a vyučování cizím jazykům