Sturtevantův „Úvod do jazykovědy“ v desátém vydání

Ivan Lutterer

[Kronika]

(pdf)

Введение в языкознание Стуртеванта в десятом издании / La dixième reédition de „l’Introduction dans l’étude de la linguistique“ de Sturtevant

Napíše-li lingvista formátu tak světového, jako je E. H. Sturtevant, populární uvedení do jazykovědy,[1] dá se očekávat, že to bude příručka při vší didaktické názornosti a hutnosti přísně vědecká. Zbavena zátěže rozsáhlého aparátu odkazů a citací se i při omezeném rozsahu soustřeďuje na otázky vskutku zásadní, na vlastní smysl a cíl jazykovědy a její metodologické postupy. Autorovy originální myšlenky, vyjádřené rovněž velmi osobitou formou, povzbuzují čtenáře k dalším úvahám, někdy souhlasným, jindy odmítavým. V tom vidím znamenitou školu samostatného lingvistického myšlení a přednost proti jiným příručkám, vesměs příliš autoritářským. Malou ukázku: „Language is the one tool that man employs in nearly all his activities — in hunting, fishing, farming, and retail trade no less than in science and philosophy. All speech is raw material for the linguist, but that does not make the linguist a good farmer or storekeeper or physicist. Neither does it justify the claim of certain scholars that linguistics can make a noteworthy contribution to physics or to mathematics“ (s. 7).

V jednotlivých svěže napsaných kapitolkách najde čtenář základní poučení o vztahu fonetiky a fonologie (9—18), o poměru písma a řeči (19—29), o zaznamenávání řeči (30—39), o původu jazyka (40—50), o deskriptivní lingvistice (51—64), o empirickém základu fonetických zákonů (65—73), o pravidelnosti hláskových změn (74—84), o asimilaci a disimilaci (85—95), o analogickém tvoření (110—122), o změnách v slovníku (123—132), o změnách významu (133—141), o výpůjčkách (142—153) a konečně o srovnávací metodě (154—167).

Téměř na každé stránce se najdou vtipné postřehy, které by stálo za to zde zaznamenat. Pro ilustraci a snad i snazší orientaci těm, kdo se budou chtít s knížkou seznámit podrobněji, upozorňuji aspoň na některé: Jestliže se přirozený konzervatismus a záliba učenců v latinském způsobu psaní posílí vnějším výcvikem mládeže v tradičním pravopise, všechny zděděné nedostatky onoho systému zůstanou zachovány a všechny ty, jež čas od času nově vznikají, jsou okamžitě inkorporovány (25). Odstrašujícím příkladem tu může být anglická věta Though the tough cough and hiccough plough me through. — Výhrady uplatňované některými vědci vůči využití latinské abecedy k psaní slov hebrejských, arabských a řeckých (dodejme též ruských ap.) jsou asi stejného druhu jako důvody, proč se Angličané drží svého absurdního pravopisu nebo dávají přednost složitosti anglických měr a vah před jednoduchostí metrického systému (31).

Zajisté se najdou lidé, jejichž pozornost je abnormálně upřena víc na slova než na obsah toho, o čem se mluví; stávají se nezřídka protivnými svému okolí tím, že vytýkají druhým chyby a zesměšňují je tak dřív, než se vůbec dostali k jádru věci. Buďme k těmto lidem ohleduplní — jsou to buď blázni, nebo jazykovědci! (38).

Mnoho učitelských generací vymycovalo tvary it’s me; me, I like coffee apod. s jediným výsledkem, že svou pedanterií dohnalo žáky k tvarům jako he saw you and I (54). — Snad nejvážnější chybou mnoha školních gramatik je to, že se snaží pranýřovat některé tvary jako nesprávné. Poněvadž jazyk je útvar arbitrární, jeví se nutně správným kterýkoli vyjadřovací způsob běžný v řeči dané společnosti: pomineme-li to, co se nazývá [438]lapsus linguae, pak s chybami může mluvit v podstatě jenom cizinec (54).

Snad těchto několik úryvků stačí, aby vynikl autorův způsob výkladu, jeho svérázný styl a v neposlední řadě též suchý anglosaský humor. To všechno jsou vlastnosti, které činí ze Sturtevantova Úvodu velice přitažlivé čtení pro mladé adepty jazykovědy. Jim také knížka vděčí mimo jiné za své už desáté vydání.

Slovo a slovesnost, ročník 29 (1968), číslo 4, s. 437-438

Předchozí Svatava Machová-Komrsková, Jarmila Panevová: Symposium o strojovém překladu v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP)

Následující Josef Vachek: O fonotaktické gramatičnosti