O polopredikativních konstrukcích z hlediska dvojzákladové transformace a komplexní kondenzace

Oldřich Uličný

[Články]

(pdf)

О полупредикативных конструкциях с точки зрения двухбазисной трансформации и комплексной конденсации / Les constructions semi-prédicatives du point de vue de la transformation à deux bases et du condensé complexe

1. Nevýhody dosavadních různých pojetí polovětných vazeb nebo polopredikativních konstrukcí (PPK) spatřujeme v tom, že jsou ve vymezení PPK buď příliš jednostranné,[1] nebo nejdou ve svých vývodech do důsledků,[2] popř. se vědomě omezují jen na jeden typ PPK.[3] Za jistý nedostatek známých vymezení PPK lze považovat i to, že nebyly zatím jednotně definovány výlučně v rovině syntaktických gramatických prostředků, a to jak ve formální, tak i v sémantické rovině větné stavby; známé definice PPK jsou obvykle založeny na vztazích substitučních, na vztazích PPK a plné predikace.[4] I když i naše koncepce pracuje se substitučními vztahy jako základem pro vymezení PPK (viz zde odst. 3 a 5), považujeme za nutné nejdříve určit syntagmatické konstitutivní rysy PPK (které lze ovšem postihnout jen na pozadí uvedeného vztahu substitučního). Přitom je třeba přijmout předběžný výčet různých syntagmatických omezení, jak je nastínila M. Marková v o. c. v pozn. 1, a pokusit se o stanovení dalších.

1.1. Syntaktickou kategorii PPK vymezujeme jako každou gramatickou kategorii bilaterálně,[5] tj. jako průnik množiny rysů větně sémantických a množiny rysů formálních. V rovině formální větné stavby je podle našeho názoru všem PPK společný jistý stupeň „potlačené verbálnosti“ u základního členu PPK, který má rozpětí od tzv. neurčitých a jmenných tvarů slovesných (synteticky vyjádřená potlačená verbálnost) až po verbálnost nulovou, resp. až po nulový designátor sponové verbálnosti u čistě nominálního základního členu PPK (potlačená verbálnost analyticky vyjádřená).[6] Vedle toho se v této rovině každá PPK vyznačuje lexikálním překrýváním svého subjektu s jiným, i nevyjádřeným členem věty.

[139]V rovině sémantické stavby věty může být všem PPK společný ovšem jen sémantický rys nejobecnější, a tím je charakter sémantického větného vztahu. Domníváme se, že z jistého hlediska lze mluvit o větně sémantickém vztahu polopredikativním (PP-vztahu), vytvářeném z jedné strany formálně (morfologicky) „potlačenou verbálností“, z druhé strany pak závazným substitučním vztahem PPK k plné predikaci. Sémantický vztah polopredikativní bývá konstatován u některých autorů v jiných termínech; jiní autoři[7] však formulují věc tak, že jde o reprezentaci (realizaci) predikativního vztahu sémantického do formy některého větného členu nepredikujícího. Je zřejmé, že v druhém případě jde o postup od funkce k formě; použijeme-li však stejně oprávněného opačného postupu od formy k funkci,[8] objeví se stanovení polopredikačního vztahu větně sémantického, rovnocenného vztahu determinačnímu, koordinačnímu a predikačnímu, jako nezbytné.[9]

Takovéto pojetí (1) formálních rysů PPK a (2) větně sémantických vztahů umožňuje jednak rozšířit kategorii PPK o těsný nominální doplněk u sloves plnovýznamových,[10] jednak ji omezit funkčně, tj. substitučními vztahy k plným predikacím.

2.1. Naše pojetí PPK navazuje (podobně jako je tomu v stati M. Markové, o. c. v pozn. 1) na jedné straně na příslušné pasáže Bauerovy, Mrázkovy a Žažovy Příruční mluvnice ruštiny II (1960) a zvl. Bauerovy a Greplovy Skladby spisovné češtiny, na druhé straně pak se opíráme o teorii věty jako syntaktického vzorce s konstitutivním rysem syntakticko-morfologickým, tj. s predikačním vztahem zakotveným v určitém slovesném tvaru.[11]

O predikaci mluvíme záměrně proto, abychom uchovali symetričnost termínů predikační — polopredikační vztah a predikace — polopredikační konstrukce. Pokud [140]však jde o vymezení větné výpovědi, žádné z obou definic, ani užší Dokulilovy a Danešovy (,… za konstitutivní znak věty pokládáme verbum finitum“, K tzv. významové a mluvnické stavbě věty, sb. O vědeckém poznání soudobých jazyků, 1958, 235), ani širší Hausenblasovy („Útvary větné a nevětné nerozlišujeme podle toho, jsou-li slovesné, či neslovesné, ale podle toho, obsahují-li predikát (i neslovesný), či ne.“, Syntaktická závislost, způsoby a prostředky jejího vyjadřování, Bulletin VŠRJL II, 1958, s. 30) pro naše účely nevyužijeme beze zbytku. PPK se totiž nevyvozují z jednočlenných vět slovesných (Vl. Hrabě v o. c., s. 7), ani z vět s predikativem.

2.2. Názory, podle nichž výpovědní jádro implikuje predikační vztah,[12] je třeba považovat za „míšení rovin“: s uvedením výpovědní perspektivy do bezpříznakové nebo prostě jiné podoby se domnělá implicitní predikace (nejde-li ovšem o slovní druh slovesně jmenné povahy) ztrácí.

Zajímavě se tu chovanjí některé těsné doplňky adjektivní; v poloze jádrové jde o doplněk jednoznačně „povrchově“ určený za jistých kontextových podmínek, např. (1) jde-li o řídící substantivum již determinované (Chci tu rýži sladkou) nebo o řídící zájmeno (Chci to sladké, srov. K. Pisarkowa, o. c. v pozn. 3, s. 78—82), (2) je-li osamostatnění adjektiva naznačeno opakováním předložky (Do divadla chodím do loutkového) nebo částicí (Koně se bojí jen houpacího). V případech prosté změny přívlastkové funkce v intencích výpovědní perspektivy (Chci rýži sladkou. Koně se bojí houpacího, i živého), nelze někdy, zvl. ve větách nerozvitých, rozhodnout, zda jde o D nebo jeho neutralizaci s funkcí atributivní (srov. možnost či nemožnost zájmenné substituce: Chci ji sladkou × Bojí se ho houpacího // Bojí se toho koně houpacího).

2.3. Pokud jde o intonační formu, která se v některých pracích pokládá za konstitutivní rys PPK (srov. pozn. 1), jeví se její úloha z našeho hlediska opět do jisté míry aplikací zmíněné koncepce rozlišující větné a nevětné výpovědi (bez terminologického rozlišení polovětnosti a polovýpovědnosti). Intonační forma, tzv. nesplývavé nebo volné připojení větného členu, vystupuje u PPK jednak jako prostředek sloužící jiným účelům, než je vyjádření polovětnosti (jde o prostředek vzhledem k PPK nadstavbový), jednak jako jeden z prostředků formálně konstituujících vyjádření PP-vztahu.

2.3.1. Jako prostředek nepolopredikativní vystupuje zvuková forma tam, kde je PP-vztah vyjádřen už gramaticky, a to buď slovním druhem s potlačenou verbálností (přechodníkové D, slovesně adjektivní At), nebo prostředky morfologickými a syntaktickými (nominální D kromě tzv. francouzského doplňku). Zde intonační forma jednak umožňuje větný souvýskyt těch lexikálních naplnění doplňku a ostatních větných členů, jejichž těsné spojení je vyloučeno (srov. Hrabětův příklad Slunce hřálo, žluté a veliké), jednak slouží jako prostředek členění na promluvové úseky (rozvitost přechodníkového D, několikanásobnost adjektivního D). Relevance intonační formy u slovesně adjektivního At postponovaného je nepochybně dána také jen rozložením intonačních center, tedy opět činiteli promluvovými. (Sémantická relevance tzv. těsného a volného přívlastku v pravopise je převážně autonomní záležitostí grafiky, jen s malým dosahem pro mluvený projev.)

[141]2.3.2. Jako jeden ze systémových prostředků vyjadřujících PP-vztah vystupuje zvuková forma u apozice a tzv. francouzského doplňku. PP-vztah u apozice není konstituován pouze zvukovou formou, je specifikován (vedle obligatorního funkčního vztahu k druhé predikaci) již juxtapozicí dvou substantiv a takovou jejich distribucí ve výpovědi (takovým smyslem výpovědi), která vylučuje jiné chápání (např. několikanásobný větný člen) než apoziční. Je tedy možno říci, že předělem se řeší obligatorní juxtapozice dvou substantiv ve funkci apoziční.

Projevuje se tu univerzální povaha zvukových prostředků, které nabývají své funkce až podle své specifikace.[13] Intonační forma je nutně polyfunkční, teprve hlubší vrstvy větné stavby (ale i distribuce výpovědních prvků) přijímají relativně omezený inventář intonačních prostředků); uveďme výčet, kde stejná intonační forma jako v případě apozice signalizuje vztah koordinační. Také specifikace intonačních prostředků na bázi hlubších vrstev jazyka v případě větnosti a nevětnosti výpovědi ukáže zajímavé detaily. Zdá se, že odpůrci teorie větnosti a nevětnosti výpovědi (ve smyslu čl. K. Horálka a repliky J. Bauera cit. v pozn. 11) nejsou v právu, nacházejí-li konstitutivní rys jednočlenných vět jmenných, jejich větný vzorec, v morfologické formě. Konstitutivním rysem těchto výpovědí je skutečně forma intonační, a to jen jistého typu, neboť „věty“ Škola“. Auto. aj. mohou být toliko větami jednoduchými, nikoli větami vedlejšími nebo hlavními — nesnášejí totiž polokadenci.

V případě tzv. francouzského doplňku může být předěl i distinktivním rysem odlišujícím větný člen D od větného členu S (Vojenské dítě pluku, vyrůstá bez domova). Oba typy, Apoz i francouzský D, lze chápat i tak, že předěl u nich signalizuje nulový designátor verbálnosti.

2.4. Oba aspekty syntagmatické analýzy jsou ve vzájemném limitujícím vztahu. „Potlačená verbálnost“ základního členu PPK je relativně pevným formálním konstitutivním a zároveň distinktivním rysem PPK; lexikálně gramatická povaha tohoto morfologického prostředku (včetně nulového designátoru spony u D nom. a Apoz), i když často implikuje vztah k určitému slovesnému tvaru a tím k plné predikaci, sama však ke konstituování polopredikativnosti větného členu nestačí, podobně jako pouhá funkční ekvivalence věty a PPK a souvětí o dvou větách bez opory v „potlačené verbálnosti“ konstitutivního členu PPK. Protože však možnosti tvořit syntakticky synonymní souvětí k jedné větě s PPK jsou velmi bohaté a formálně téměř arbitrérní, je třeba substituční hledisko zpevnit kritérii formálními. Problematika PPK se tak plně přesouvá (1) do oblasti vymezení polopredikativnosti (a) morfologických prostředků verbonominálních, (b) syntaktických PPK se základním členem čistě nominálním, a (2) do oblasti stanovení formálních (transformačních) omezení pro substituční (synonymní) vztahy mezi větou s PPK a souvětím o dvou větách (k bodu (2) viz zde odst. 3.2.2.). Z druhé strany ovšem je nepolopredikativnost verbonominálních slovních druhů, které ztratily charakter „potlačené verbálnosti“, prokazatelná nemožností substituce věty s příslušným V_fin (např. adj. vynikající apod.).

2.4.1. Potenciální polopredikativnost ve formální rovině omezujeme u verbonominálních slovních druhů (přechodníků, n-/t-ových participií, slovesných [142]adjektiv, slovesných a dějových substantiv a infinitivů) funkcí kategorie čísla, ev. i pádu a jmenného rodu. Je-li kategorie čísla prostředkem syntaktické shody (stejně jako u určitých tvarů slovesných), jde o potenciální polopredikativnost; v opačném případě, tj. u substantiv slovesných a dějových v neadnominálních větných funkcích, o PPK nejde.[14]

Existují však i další důvody proti chápání substantiv verbálních jako PPK.[15] Je to především substituční vztah plné predikace a předložkového pádu S_verb, event. pádu s výraznou pádovou sémantikou, kde se na transpozici V_fin z plné predikace do PPK neúčastní čistý prostředek verbonominální, nýbrž i prostředky další. K dalším odlišením od ostatních PPK patří některé zvláštnosti při pokusu o transformační analýzu (srov. zde v odst. 3.2.2.).

2.4.2. Čistě nominální syntaktické konstrukce mají v našem pojetí potenciální polopredikativní charakter v případě tzv. těsného i volného doplňku u sloves plnovýznamových a v případě apozice. Obě konstrukce jsou formálně dosti dobře vymezeny: k D srov. naši cit. stať v pozn. 37, u Apoz je potenciální polopredikativnost konstituována i v mluvených projevech — obligatorním předělem při juxtapozici dvou substantiv. Proti tomu postpozitivní přívlastek čistě nominální takto formálně vymezen není, předěl je fakultativní a navíc v mluveném jazyce se vyskytuje jak u aktualizačního, tak u neaktualizačního At. Z toho důvodu  za PPK nepovažujeme.[16]

3. Dosavadní výklady PPK v termínech syntagmatické teorie se více nebo méně zřetelně opírají o systémový vztah mezi PPK a plnou predikací, který je možno chápat jako vztah transformační (T-vztah). V naší koncepci nacházíme u PPK T-vztahy jen tam, kde existují zároveň substituční vztahy mezi větou s PPK a synonymním souvětím o dvou větách. Dále se snažíme T-vztahy chápat z hlediska lingvistiky funkční.

3.1. Jakkoli nelze nesouhlasit s názorem, že současné pojetí větněčlenských vztahů je ve většině (přitom značně se lišících) pojetí vágní,[17] považujeme přesto syntagmatickou rovinu za jediné adekvátní východisko pro zkoumání větněčlenských vztahů, a to jak v neodvozených (ale nejen jádrových), tak i v odvozených, transformovaných větných i nevětných strukturách, neboť „věta se dá vymezit jako pole syntaktických vztahů“,[18] a základem analýzy těchto vztahů musí být rovina větná.

3.2. V novějších pracích věnovaných syntaxi slovanských jazyků se objevují pokusy vyloučit vágnost pojetí větněčlenských vztahů, a to buď zachycením morfo[143]logicky vyjadřované syntaktické větné závislosti[19] v transformačním popisu, nebo — v některých koncepcích — zapojením větněčlenského pojmosloví do transformačního popisu. Poslední snahy, výrazně formulované v práci P. Adamce a Vl. Hraběte (cit. v pozn. 17), vycházejí z jednoduché myšlenky: V jádrových větách vstupují jisté slovní tvary do jistých vzájemných vztahů, nazývaných tradičně větnými členy. Vzhledem k vágnosti jejich vymezení „sledujet priznať princip, soglasno kotoromu opredělennyj komponent predloženija vypolňajet funkciju odnogo i togo že člena predloženija vo vsech transformach, sootnesennych s odnim i těm že predloženčeskim jadrom“ (o. c., s. 189). Takto autoři postihují vlastně sémantickou rovinu větných vztahů v transformátech, ale tím — souvztažně — i ve větách netransformovaných. Formální stránka větných vztahů je v této koncepci popsána jen u vět jádrových, u transformátů (autoři mají na mysli ovšem transformáty větné, ale otázka se musí týkat i T_nom, T_adj, T_transgr a jiných jednozákladových transformací, jejichž výsledky se zapouštějí do matricových vět jako implicitní druhé predikace) se však formální stránka syntaktického (syntagmatického) vztahu řeší odkazem na konstrukci výchozí, jádrovou, tedy nepochybně i odkazem na formálně syntaktické rysy této konstrukce. To je ovšem v zásadním rozporu s tím, co je o rozdílech ve formální a sémantické struktuře jednozákladových transformátů a výchozích struktur neodvozených známo. Tak u instrumentálu agentu v pasívní větě (v pojetí Adamcově a Hrabětově jde o transformovaný subjekt) se např. obligatornost sémantické stránky slovesné valence mění na fakultativnost, zatímco formální obligatornost, stejně jako ve výchozí aktivní konstrukci, zůstává zachována. Na druhé straně zaznamenáváme po T_adj-ný-tý ztrátu shody doplňku se spojkou jako v nepřímých pádech, zatímco v neodvozené, původní struktuře se shoda zachovává (Tuto desku jsme vydali jako bezplatnou prémii × K této desce (dativ) vydané jako bezplatná prémie (nominativ) nemám důvěru).[20] Apod.

3.2.1. Jednozákladové transformační vztahy (¹T-vztahy) jsou však vztahy typu paradigmatického; mohou být v jednozákladových transformátech jen korektivem příslušných syntagmatických vztahů v transformátu, tj. mohou u syntagmatických vztahů v jednotlivých členech jednozákladového „větněčlenského paradigmatu“ odkazovat k syntagmatickým vztahům v tom členu „větněčlenského paradigmatu“, který se chápe jako člen základní, bezpříznakový.[21] Průsečík pohledu syntagmatického a syntaktickoparadigmatického (jednozákladově transformačního), nebo, jinak řečeno, syntagmatická analýza s transformačním „průvodcem“ může být dobrým východiskem analýzy jednozákladových transformátů konstrukcí jádrových i derivovaných.

3.2.2. Zásadně odlišná je situace u PPK. Zde jde o transformační vztahy dvojzákladové (²T-vztahy), které v průmětu do syntaktické lineární osy vytvářejí nikoli „syntaktickou paradigmatiku“ jako ¹T-vztahy, nýbrž nadstavbový syntaktický vztah, který můžeme nazvat syntagmatikou syntagmat. Zvlášť výrazně se to projevuje u PPK s obligatorním postupným rozvíjením (D těsný a volný), ale i ostatní PPK s potlačenou verbálností základního členu lze takto chápat.

[144]²T-vztah v naší koncepci není omezen typem substituovaných souvětí,[22] podstatné však je, aby šlo o souvětí k dané větě s PPK skutečně synonymní a v daném jazyce sémanticky a gramaticky správná (srov. rozbor dokladů Radúz, královský princ z Magury, si vyjel na lov a Takový byl Smetana jako člověk, zde v odst. 4.2.). Není ani na závadu, že k této větě s PPK existuje více možností souvětné interpretace — strukturní vztahy se tak naopak projeví jako adekvátněji postižené a plastičtější, ovšem jen za předpokladu stanovení přesných formálních (transformačních) omezení substitučního vztahu. Vedle pravidel v transformační gramatice obvyklých (zachování jistého sémantického invariantu a lexikálního obsazení; změny gramatické formy) počítáme k těmto omezením (1) obligatorní lexikální překrývání podmětu z druhé věty a některého (i nevyjádřeného) členu věty první; (2) skutečnost, že u PPK čistě nominálních (kromě D s atributivní hloubkovou strukturou typu českého D ve větě Chlapci se rozeběhli každý po svém) je v druhém predikátu závazně spona být; ve verbonominálních PPK a v cit. D s atributivní hloubkovou strukturou je v druhé predikaci V_fin, které je transformandem svého nominálně slovesného transformátu; (3) zákaz provádění transformací v první (matricové) větě (tím se odliší S_verb v podmětové funkci od PPK — srov. Jeho příchod je povzbudil ← To, že přišel, je povzbudilo // Přišel a to je povzbudilo).

3.3. ²T-vztah zahrnuje dva typy T-vztahů: vlastní ²T-vztah, tj. vztah inkorporační (zapouštěcí) transformace, který postihuje syntagmatiku syntaktických útvarů rámcově, a elementární ¹T-vztahy,[23] které je nutno realizovat po zapuštění druhé věty (konstituentní) do věty matricové. Elementárními ¹T-vztahy se zachycují — ovšem v podobě známé z logické teorie relací — všechny morfologické a syntaktické, resp. zvukové (grafické) prostředky konstituující PPK ve struktuře povrchové. V konstatování, event. popisu ²T-vztahů však nevidíme cíl lingvistického popisu. V intencích funkční lingvistiky chceme v ²T-vztazích vidět formální jazykové prostředky (²T-formy), plnící v jazyce jisté funkce. Za ²T-formu považujeme množinu elementárních T-vztahů, zachycovaných obvykle posloupností T-pravidel, jimiž se generuje ze dvou úplných predikací nacházejících se v souvětném vztahu výsledný transformát s PPK. ²T-forma je tedy prostředkem komplexního a explicitního vyjádření syntaktických vztahů, jimiž se příslušná PPK zapojuje do věty. ²T-forma v sobě spojuje dvourovinný přístup k větné stavbě,[24] ale zároveň navíc poskytuje možnost takového strukturního popisu, který vedle formálních a sémantických rysů syntagmatických odhaluje v jazykovém systému vztahy transformačně substituční.

3.3.1. Mohlo by se zdát, že zavedení ²T-formy jako formálního prostředku vyjádření PP-vztahu je nadbytečné — konstatovali jsme už jiný prostředek, a to „potlačenou verbálnost“ u základního členu PPK. Tento prostředek po[145]vrchové struktury PPK musí však být v souladu s PP-vztahem roviny větně sémantické, neboť virtuální polopredikační charakter nominálně verbálních morfologických prostředků se na syntagmatické rovině za jistých distribučních podmínek neutralizuje. Platí to především pro jisté větně členské funkce, např. infinitivní,[25] ale i pro vztah obsahově sémantických naplnění věty s PPK (srov. doklady na neaktuální chápání Apoz v odst. 4.2.). ²T-forma jako komplexní nadstavbový prostředek vyjádření syntaktického vztahu tu zajišťuje, že za PPK nemohou být považovány syntagmaticky neutralizované výskyty morfologických nositelů polopredikativnosti. Vedle toho je ²T-forma výrazným a explicitním vyjádřením PP-vztahu u PPK nominálního typu (D nom, Apoz), a dále je jedinou, a to funkční charakteristikou syntakticky polyfunkčního infinitivu.[26] Oprávněnost funkčního chápání ²T-vztahu však vyplývá především z toho, že cílem našeho transformačního přístupu není ani generování syntaktických struktur,[27] ani pouhé stanovení T-vztahů, nýbrž snaha komplexně a jednotně zachytit všechny formální konstitutivní rysy syntagmatických struktur, které se společně vyznačují polopredikativním větným vztahem. Tak lze vytvořit subsystém PPK, odlišený v systému větných členů ²T-formou jakožto distinktivním rysem a vnitřně strukturovaný na základě rozdílů vytvářených T-vztahy elementárními, rovněž ve funkci rysů dinstinktivních.

4. Jak jsme ukázali, lišíme se od obvyklého pojetí dvojzákladových transformačních vztahů[28] v tom, že PPK vyvozujeme ze souvětí v daném jazyce reálně existujících. Jde nám o to, aby naše transformační vztahy byly skutečnými „interně jazykovými interpretacemi“,[29] aby tedy šlo o transformační vztahy přirozené, v daném jazyce skutečně existující. ²T-vztahy tohoto typu budeme nazývat kondenzačními ²T-vztahy; v odpovídajících kondenzačních ²T-formách se pak spojí interně jazykový prostředek s formalizovanou interpretací substitučního vztahu (a zároveň se sem promítá funkce externě jazyková — viz dále sub 5).

4.1. Za kritéria „přirozenosti“ ²T-vztahu považujeme vedle zásad v TG obvyklých (podržení sémantického invariantu v souvětí a jeho transformátu; jisté změny gramatické formy) především ekvivalenční charakter ²T-vztahu (²T-vztahy „nepřirozené“ bývají ireflexívní). Dobře ukazuje potřebu stanovení přirozených T-vztahů např. Birnbaumův rozbor ruských infinitivních konstrukcí:[30] zatímco z hlediska morfologické paradigmatiky se Inf jeví jako tvar nevyjadřující čas a modus, je nutno [146]ho tam, kde tyto kategorie vyjadřuje, chápat jako transformát plně verbálního vyjádření v souvětí.

Za „nepřirozené“ T-vztahy považujeme generativní vztahy, které neodpovídají systémovým vztahům daného jazyka. Jde např. o generování jednočlenných vět z dvojčlenných i tam, kde dvojčlenný protějšek neexistuje,[31] dále o generování nominálních přívlastkových konstrukcí z konstrukcí predikativních[32] (každý adnominální atributivní vztah by bylo pak nutno hodnotit jako vztah polopredikativní) apod. Z dvojzákladových transformací můžeme takto hodnotit pokus o dvojzákladové generování Adv obligatorně postupně determinujícího (srov. H. Křížková, o. c. v pozn. 28), a pro češtinu i eventuální snahu chápat obligatorní predikativní determinant jako inkorporovanou druhou (skrytou) predikaci.[33]

4.2. Kritérium „přirozeného“ kondenzačního ²T-vztahu umožní poněkud jinak hodnotit i tradiční PPK, apozici, a hlavně netradiční PPK, doplněk těsný.

Už V. Mathesius odlišuje v známé studii Řeč a sloh, s. 74[34] Apoz hodnotící, která nemá tak silnou „funkci přísudkovou“ jako Apoz vysvětlovací a zařaďovací, a dále proti aktuálně zařazující Apoz staví „obyčejnou“ zařaďovací (trvale zařaďující) Apoz, kterou hodnotí „jako stálý znak určovaného výrazu“: Radúz, královský princ z Magury, si vyjel na lov (75). Náš rozdíl mezi přirozenou a „modelující“ T je výstižně zachycen v této Mathesiově formulaci (75): „Ve větě o princi Radúzovi můžeme (nutíme-li se do toho — prolož. O. U.) zařaďující apozici také nahradit vedlejší větou“;[35] zřetelně se tu vychází z poměru smyslů obou predikací, tj. z přirozených T-vztahů. (Mathesius sám však nebyl v hodnocení dokladů důsledný, srov. jeho doklad Pan Prošek, babiččin zeť, dobyl si srdce jejího hned,[36] který stěží lze chápat jako Apoz aktuálně zařaďující.) Můžeme tedy mluvit o Apoz nepolopredikačního charakteru (s platností atributivní determinace) a o Apoz polopredikačního charakteru, vyjádřené ²T-formou. Málo frekventované jsou nepolopredikativní vztahy u D nominálního, u něhož je neatributivní vztah podepřen slovosledem, tj. opozicí vůči přívlastku a přístavku. Pokud se setkáváme s jistými potížemi při substituci plné predikace místo D, jde hlavně o D_adj u objektu a u adverbiálního určení: Pak je nutili nahé sedět na petrolejových kamínkách, ale i zde je synonymní vyjádření souvětné dobře možné (Byli nazí a (oni) je pak nutili sedět …). Nemožnost náhrady D plnou predikací ukazuje obvykle na převahu některého jiného sémantického rysu nad polopredikativností; napr. ve větě Takový byl Smetana jako člověk jde v sémantické rovině primárně nepochybně o zřetelové [147]určení, které se s doplňkem shoduje v obligatornosti postupné determinace,[37] a proto může být vyjádřeno i pomocí charakteristického formálního rysu doplňkového, pomocí identifikační spojky jako(žto).

Obecně lze říci, že rozlišení PP-vztahů a determinačních vztahů nejen u At, ale i u Apoz a v malé míře u D není nikterak v rozporu s teorií a praxí transformační syntaxe; naopak rozeznávání různé sémantické platnosti v hloubkové struktuře u konstrukcí povrchově shodných patří, jak známo, k základním lingvisticky přínosným aspektům TG.

5. Náš termín kondenzační dvojzákladová transformace předjímá důležitou otázku vztahu PPK, tzv. komplexní kondenzace (též kondenzace druhého sdělení)[38] a dvojzákladové transformace.

5. 1. Z pojetí komplexní kondenzace (KK) vyplývá, že jde o jev širší než PPK.[39] Také v naší koncepci chápeme PPK jako jeden z prostředků KK, a to jako prostředek centrální, nejdůležitější a nejfrekventovanější. Kondenzace se ovšem dosahuje i jinými prostředky než slovnědruhovou nebo syntagmatickou „potlačenou verbálností“. Jde především o různé typy slovesných a dějových substantiv[40] (v různých větněčlenských funkcích), u nichž je substantivnost převažujícím slovnědruhovým rysem, takže u nich PP-vztah nepovažujeme za prokazatelný (srov. zde v odst. 2.4.1.). Částečné překrývání KK a polopredikativnosti je třeba hledat v termínech kondenz(át)or a PPK.[41] Mezi pojmy kondenzor a PPK však nevidíme vztah morfologického prostředku a jeho syntaktického využití. Vedle morfologických kondenzorů vidíme totiž kondenzory také v doplňku a v apozici; jde o kondenzory syntaktické. Oba typy mohou být v textu neutralizovány, a to morfologické kondenzory syntaktickou distribucí (srov. zde 2.3.1.), syntaktické pak takovou distribucí lexikálních významů ve výpovědi, která znemožňuje substituční vztah větného členu k plné predikaci (srov. o Apoz a D zde, 4.2.).

Termíny kondenzor a PPK tedy z větší části postihují každý jinou stránku téhož jevu, jsou však ve funkčně strukturním chápání jazyka stejně oprávněny. PPK odpovídá jazykovému prostředku ve smyslu funkce (účelu) interně jazykové, v rámci stratifikačně chápaného jazykového systému. Kondenzory proti tomu jsou prostředky plnící funkce externě jazykové — sloužící uspokojování vyjadřovacích potřeb mluvčích.

5.1.1. Vl. Hrabě v o. c. v pozn. 1 chápe vztah PPK a KK jinak. Kondenzace druhého sdělení stojí v jeho pojetí hierarchicky níž než polovětná vazba a je s ní [148]stavěna do protikladu; tento termín je rezervován pro „nižší formy polovětnosti“ (32), takže např. těsný D (77) nebo těsný infinitiv aj. jsou zde „jen“ kondenzacemi „druhého sdělení“, nikoli polovětnými vazbami. Nepovažujeme takové hierarchizování vztahu obou pojmů za adekvátní Mathesiovu a Vachkovu pojetí KK; v Hrabětových polovětných vazbách (i v PPK Markové a našich) je aspekt komplexní kondenzace jako externě jazykové funkce jazykového prostředku vždy obsažen.

6. Shrnutí. Konstitutivní rysy větněčlenské kategorie zvané polopredikativní konstrukce lze vidět z několika úhlů. (1) Syntagmaticky je v našem pojetí každá PPK vymezena bilaterálně, (a) v rovině formální větné stavby „potlačenou verbálností“ u svého základního členu, která má rozpětí od tvarů slovesně jmenných až po nulový designátor verbálnosti v apozici a v nominálním doplňku (i těsném) u sloves plnovýznamových: opíráme se při tom o pojetí věty jako gramaticky konstituované jednotky, jejímž distinktivním rysem je v češtině určitý slovesný tvar. Kromě toho se každá PPK vyznačuje lexikálním překrýváním svého subjektu s jiným, i nevyjádřeným členem věty. (b) V rovině sémantické stavby věty je každá PPK vyznačena polopredikativním větně sémantickým vztahem: ten však je závislý na substitučním vztahu věty s PPK a souvětí o dvou větách. (2) Lze říci, že každá PPK je z hlediska své externě jazykové funkce prostředkem tzv. komplexní kondenzace a věta s PPK je jejím výsledkem (přičemž pojem kondenzor je širší než pojem PPK). (3) Externě jazykový vztah kondenzační se do jazykového systému promítá jako přirozený dvojzákladový vztah transformační. Tento vztah podléhá různým formálním omezením; patří k nim: (a) obligatorní překrývání subjektu konstituentní věty a některého členu věty matricové; (b) obligatorní sponově jmenný predikát v CS u většiny PPK čistě nominálních; CS s V_fin, které je transformandem příslušné PPK, u PPK verbonominálních; (c) zákaz provedení transformací v matricové větě. (4) Množinu elementárních transformačních vztahů, které vytvářejí ²T-vztah, považujeme za komplexní formální vyjádření syntaktického vztahu, jímž se PPK zapojuje do věty, za tzv. dvojzákladovou transformační formu.

 

R É S U M É

Contributions to the Problem of the Semipredicative Constructions from the Standpoint of Complex Condensation and Double-Based Transformation

The constitutive features of the category of a member of sentence, termed as semipredicative construction (SPC), may be regarded from several angles. In our approach every SPC is defined (1) snytagmatically, (a) on the level of grammatical structure of sentence, by suppressing verbality of the basic member of SPC. This suppression varies from the verbo-nominal forms to the zero-designated verbality in apposition and in other purely nominal “predicative determinators“. Besides, every SPC is constituated by the overlapping of the subject of SPC and other — even unexpressed — member of the sentence. (b) In the level of semantic structure of sentence each SPC is distinguished by the semipredicative sentence relationship which, however, depends on the substitutive correlation between the sentence with SPC, on the one hand, and the compound sentence consisting of two [149]predications, on the other hand. (2) It may be said, that from the standpoint of its external language function every SPC is a purpose of the so called complex condensation and that the sentence with SPC is its result — the notion condenser being more extensive than the notion SPC. (3) External language function of complex condensation is projected into the language system as a “natural“ double-based transformational relationship. This relationship is liable to various restrictions involving that: (a) obligatory overlapping of the subject of CS and of one of members of MS; (b) obligatority of the type of predicate of CS (according to the type of SPC); (c) interdiction of transformations in MS. (4) We take the set of elementary T-relations creating the ²T-relation for a complex formal purpose of realization of the syntactical relationship, for a double-based transformational form, by means of which SPC is linked up with the sentence.

Slovo a slovesnost, ročník 30 (1969), číslo 2, s. 138-149

Předchozí Simeon Romportl: O aspektech typologické klasifikace českého slovesa (zejména z hlediska imperativu)

Následující Jiří Cejnar: Odraz znělostní asimilace sykavek v spřežkových pravopisných systémech v češtině