Šestá konference společnosti pro strojový překlad a strojovou lingvistiku

Petr Piťha

[Kronika]

(pdf)

Шестая конференция общества машинного перевода и машинной лингвистики / Sixième conférence de la Société pour la traduction automatique et la linguistique

Jako každoročně konala americká společnost pro strojový překlad a strojovou lingvistiku svou konferenci (Urbana Illinois, 24.—25. 7. 1968). O těchto pravi[217]delných konferencích, které dobře odrážejí stav a vývoj rychle se rozvíjejícího a často diskutovaného oboru (zvl. pokud jde o USA), jsme již několikrát referovali.[1] Tentokrát můžeme podat jen stručnou charakteristiku vypracovanou na základě resumé ohlášených referátů, protože se konference nezúčastnil žádny čs. delegát.

Jednání konference bylo rozděleno do čtyř sekcí: (1) lingvistická teorie a aplikace, (2) prostředky pro sestavování a hodnocení gramatik, (3) fonologie a fonetika, (4) různé.

Prvá sekce v řadě svých tematicky značně odlišných referátů nepřinesla žádný zásadně nový názor. Za zajímavější lze pokládat snad pouze přednášku Roberta I. Binnicka o charakterizování jednotek slovníku. Autor vychází ze zjištění, že popis slovníku přirozeného jazyka zůstává stále nesystematický, a to i v explicitních gramatikách. Uvádí, že ani popis lexikální jednotky pomocí matric abstraktních sémantických prvků (analogický popisu ve fonologii), ani paradigmatický model lexikálních vztahů nevyhovuje. Sám pak nadhazuje možnost transformačního popisu jednotek slovní zásoby a jejich vztahů. Vychází přitom z myšlenek Katze a Postala o sémantických indexech.[2] Z uvedených příkladů se zdá, že navržený přístup je vhodný pro popis lexikálních derivací, že však nijak nepostihuje hlavní problém slovníku, který vyplývá ze známého nedostatku systému v slovní zásobě.

Ostatní referáty ukazují dosti široké pole využití počítačů v lingvistice; jako nový pokus v této oblasti se objevuje automatická fonetická segmentace a taxonomické vyhodnocení segmentů u dosud nepopsaných jazyků (Joseph K. Grimmes, John R. Alsop a Alan Wares).

Nejobsáhlejší a nejdůležitější byla sekce věnovaná postupům, metodám a prostředkům sestavování a ověřování generativních gramatik; v plné míře dává tato sekce za pravdu D. G. Haysovi,[3] který již dříve upozornil na to, že gramatika přirozeného jazyka je tak vnitřně komplikovaná a tak komplexní, že ji nebude možno budovat bez užití počítačů. Změna jediného pravidla (nebo jeho pořadí) vyvolává v rámci generativních gramatik tolik změn, že je nelze sledovat jinak než s použitím počítačů, a to jak co do množství, tak co do komplikovanosti. Na tuto situaci narážejí zřejmě všichni, kdo se snaží vypracovat opravdu velkou (jazykovým materiálem široce podloženou) generativní gramatiku.

O tomto problému jednaly referáty J. Friedmana a jeho spolupracovníků ze standfordské university. Upozornily na to, že při strojovém generování podle transformační gramatiky musí stroj dvakrát provádět zpětnou analýzu svého postupu (při lexikálním obsazení a při výběru transformací). Tato zpětná analýza, je-li zaprogramována, může sloužit jako vodítko v propracování základní gramatiky. Autoři dále upozorňují na to, že při sestavování generativních gramatik by bylo vhodné vypracovat zvláštní kontrolní jazyk, který by pomohl spojit transformace do určitých skupin, stanovit jejich pořadí, přesně vymezit třídu stromů (typů stromů), na nichž se ty které transformace mohou (musí) provádět, sledovat změny aplikovatelnosti transformací v závislosti na operacích již provedených.

V podstatě ke stejným závěrům dochází též L. N. Gross, který obdobného strojového programu hodlá použít také při školení lingvistů. Program jim usnadní nejen odhalit omyly při vlastní práci, ale také vyjasnit základní pojmy generativních gramatik.

Užití počítačů pro sestavování gramatik vnáší do celku strojové lingvistiky dva nové prvky. Otvírá se možnost vypracovat rozsáhlé transformační grama[218]tiky, čímž padá dlouholetá námitka, že transformační gramatiky nejsou dostatečně podloženy materiálem. To, že je možné sestavit program pro kontrolu vznikající transformační gramatiky, znamená, že se podařilo získat adekvátní metajazyk pro generativní gramatiky, což umožní tyto gramatiky lépe srovnávat a testovat.

Sekce věnovaná fonetice a fonologii přinesla pouze přehled užití počítačů ve zmíněné oblasti. Ukázala ovšem, že i zde je nástup počítačů jako prostředku výzkumu přínosný. Z referátů připomeňme programovou přednášku V. A. Fromkinové, vedoucí fonetické laboratoře na universitě v Los Angeles, a dále referát K. W. Ottera, který popsal počátky výzkumu automatické analýzy mluvené řeči.

V poslední sekci byly předneseny velice různorodé příspěvky o značně speciálních dílčích problémech. Část z nich opět dokumentovala potřebu lépe zvládnout spolupráci člověka a počítače (např. ref. R. Taboryho, J. F. Andrada a G. Tarnowského o algoritmickém přepisu instrukcí [zadání úkolů] stroji ze standardizované angličtiny).

Závěrem lze snad říci, že tato konference ukázala další rozvoj strojové lingvistiky, i když na ní nebyl ani jediný referát přímo zaměřený na strojový překlad. Snaha využít počítačů k sestavování transformačních gramatik, která se souběžně objevuje na řadě pracovišť, zde ovšem připravuje zcela nové podmínky jak v základním teoretickém, tak v aplikovaném výzkumu.

Slovo a slovesnost, ročník 30 (1969), číslo 2, s. 216-218

Předchozí Jan Průcha: O sociální komunikaci

Následující Josef Skulina: Pozoruhodné příspěvky z marburského dialektologického střediska v NSR