K typologické charakteristice slova

Ivo Vasiljev

[Articles]

(pdf)

О типологической характеристике слова / Au sujet de la caractéristique typologique du mot

1. S pojmem slovo pracovali dříve evropští jazykovědci jako s něčím samozřejmým. Teprve novější gramatické rozbory ukázaly, že tato tradiční jednotka je vlastně velmi složitá a v mnoha konkrétních případech sporná. Hlavní potíže jsou spatřovány ve vymezování hranic jednotlivých slov a v hledání kritérií, která by dovolila jednoznačně určit, které části promluv jsou slovy a které jsou částmi slov, anebo se naopak skládají z několika slov.[1] Nemožnost nalézt jednoznačné řešení, platné pro všechny případy a pro všechny jazyky, vedla některé lingvisty až ke skepsi, zda slovo vůbec je nutnou jazykovou jednotkou a zda tento pojem má obecnou platnost. Tak napsal L. V. Ščerba: „Co je to vlastně ‚slovo’? Myslím, že v různých jazycích to bude různé. Z toho vlastně vyplývá, že pojem ‚slovo obecně’ neexistuje.“[2] Podle těchto názorů tedy slovo nepatří k universálním jevům jazyka.

Pochybnosti jsou zejména často vyslovovány v souvislosti s čínštinou, vietnamštinou, barmštinou, thajštinou a dalšími jazyky Jihovýchodní Asie, v nichž převládají gramatické rysy charakteristické pro jazykový typ nazvaný V. Skaličkou typ polysyntetický.[3] Tradují se starší názory, že tyto jazyky místo slov mají jen kořeny nebo kmeny a podle toho se jim říká amorfní, izolační nebo neslovné (nichtwortige Sprachen).[4] Podobně Ch. F. Hockett tvrdí, že „v čínštině nejsou slova“, dovolávaje se toho, že „celá tradice slov byla vypracována na základě západních jazyků“.[5] Často slýcháme od různých lingvistů, že termín slovo je „nešťastný“ a nelze ho v těchto a dalších jazycích uplatnit. Někteří autoři používají termínu slovo jen proto, že je vžitý, aby se při popisu příslušného jazyka vyhnuli zavádění nového, neobvyklého termínu; jiní při popisu polysyntetického typu používají výhradně termínu morfém. Je nepochybné, že polysyntetický typ stavby jazyka se značně liší od typu flexívního, který je nám blízký, avšak vzhledem k tomu, že „jazyky různými prostředky splňují stejné potřeby“, jak často zdůrazňuje V. Skalička,[6] je úkolem obecného jazykozpytu nejen charakterizovat jednotlivé jazyky na základě jazykových forem, jichž užívají, ale též nalézat společnou základnu pro jejich porovnávání v obecné rovině. Pražská lingvistická škola ukázala, jak důležité je [251]spojovat hledisko formální s hlediskem funkčním. Ani typologická charakteristika jazyků a jejich porovnávání není možné bez přihlédnutí k funkcím jazykových jednotek, neboť „obecné výrazové a sdělovací potřeby, společné celému lidstvu, jsou jedinými společnými jmenovateli, na něž lze uspokojivě převést výrazové a sdělovací prostředky, odlišné v každém jazyce“.[7]

Z hlediska funkčního se již přistupovalo i k řešení problematiky slova. Základy tu byly položeny V. Mathesiem, který rozeznával dva hlavní jazykotvorné procesy, totiž akt pojmenovávací a akt usouvztažňovací.[8] Základní jednotkou, kterou si jazyk vytváří pro splnění pojmenovací nutnosti, je slovo. Nelze ovšem klást rovnítko mezi slovo a pojmenování, jež znamená pojmenovávací akt, ale i pojmenovací prostředky, neboť pojmenování nemusí být nutně jednoslovné. Podobně jako v češtině ve výrazech kuří oko, jízdní kolo může být pojmenování vyjádřeno i několika slovy. Některé jazyky, jako např. jazyky polysyntetické, mají takto vytvořených pojmenování více, jiné méně. Slovo je tedy pouze specifickým prostředkem jazyka pro plnění pojmenovací funkce, je minimální pojmenovací jednotkou.[9]

Sdělovací potřeby lidí vyžadují, aby se s pojmenováním dalo operovat jak jednotlivě, tak v souvislostech. Pojmenování, a tudíž i slova jakožto minimální pojmenovací jednotky jsou proto schopna volného přemisťování ve větě a zpravidla mohou tvořit i samostatnou výpověď. Tato vlastnost je zřejmě základní nutnou formální vlastností slova, a proto je pochopitelné, že řada moderních lingvistů ji bere za výchozí bod k obecnému definování slova.[10]

Zpravidla se rozlišuje mezi schopností slova stát v absolutní pozici (tvořit samo o sobě výpověď) a jeho volnou přemístitelností ve větě. Bloomfield (o. c., s. 177) chápe minimální volnou formu (slovo) jako formu, která může stát v absolutní pozici, Trnka[11] takové pojetí považuje za nedostatečné, poněvadž vylučuje ze slov např. některé spojky v češtině, část osobních a přivlastňovacích zájmen ve franštině apod. Lü Šu-siang naopak nepovažuje volnou přemístitelnost za účelné kritérium pro definování slova, poněvadž se sama těžko definuje. Jeho obava zřejmě vyplývá z charakteristického přístupu k popisu jazyka, jejž sdílí s řadou současných badatelů a jenž spočívá v tom, že na jednotlivé vlastnosti jazykových jednotek se nahlíží spíše pod zorným úhlem [252]kritérií, vhodných pro klasifikaci jazykového materiálu, než jako na příznaky určité jazykové skutečnosti.[12]

Podle našeho názoru tu jde vlastně jen o dva projevy téže vlastnosti — autonomie. Ostatně mezi schopností samostatně tvořit výpověď a být volně přemístitelný ve větě je jen zdánlivě absolutní mez. Je nasnadě, že přemístitelnost ve větě je vlastnost stupňovitá, která může kolísat od přemístitelnosti neomezené k velmi malé, resp. až k nulové, totiž k nepřemístitelnosti. S tím souvisí výše uvedená námitka čínského lingvisty Lü Šu-sianga. Ani schopnost stát v absolutní pozici však není vlastnost strnulá a nediferencovaná. V čínštině lze rozlišit jednotky, které mohou stát v absolutní pozici vždy, a jednotky, které se tam mohou vyskytnout jen v určitém kontextu.[13] Míra autonomnosti slova tedy může být různá. Zároveň s jejím omezováním dochází pravděpodobně i k poklesu pojmenovávací schopnosti. Obecně existuje možnost postupného přechodu od jednotek autonomních k jednotkám vázaným, i když se většina jednotek přiklání k tomu či onomu pólu. V některých jazycích pak je předěl mezi jednotkami vázanými a autonomními velký, v jiných zase dochází k velké difúzi mezi oběma póly. To souvisí s typem jazyka. Některé jazyky, např. čeština a ruština poskytují slovu velkou autonomii i ve větné souvislosti,[13a] v jiných jazycích, jako např. v čínštině a vietnamštině, má slovo menší autonomii v textu (např. v důsledku toho, že gramatické vztahy se vyjadřují určitým spojením dvou nebo více lexémů[14] nebo že pojmenování se tvoří volným přiřazováním lexémů[15]), i když je zachována možnost, aby slovo fungovalo i v absolutní pozici.

Jiné formální vlastnosti jako např. zvláštní fonetická forma slova nebo určitá morfologická struktura nejsou nutné a liší se od jazyka k jazyku. Slova v jednotlivých jazycích mohou do té či oné míry být charakterizována takovými fonetickými vlastnostmi, jako je přízvuk, vokální harmonie atd.; v některých jazycích, jako např. ve franštině, je slovo foneticky charakterizováno velmi slabě, totéž začíná v jistém smyslu platit i o části slovní zásoby vietnamštiny. Na druhé straně může se slovo skládat z morfému lexikálního, spojeného s morfémy relačními nebo derivačními a relačními; slova však mohou sestávat jen z morfému lexikálního — v některých jazycích, např. v češtině, jen zřídkakdy, jinde, např. v angličtině, mnohem více, a konečně v některých jazycích, jako ve vietnamštině, převážnou většinou. Tyto vlastnosti proto nelze brát za základ obecné definice slova, jsou však velmi důležité pro charakteristiku slova v jednotlivých jazycích. Mohou slovo zvýrazňovat a přispívat k jeho větší autonomnosti ve větě. Lze a je nutno je brát v úvahu při popisu slova jakožto jazykové jednotky v jednotlivých jazycích. V tomto smyslu je tedy možno [253]souhlasit s lingvisty, kteří žádají, aby slovo v každém jazyce bylo vždy znovu definováno. Pro vlastnosti zvláštní však nelze ztrácet ze zřetele vlastnosti obecné, na jejichž základě lze slovo z různých jazyků ztotožnit.

Můžeme tedy shrnout, že slovo je minimální pojmenovací jednotka o vysoké míře autonomnosti. Tím ponecháváme výraz skutečnosti, že mezi slovem a neslovem v řadě jazyků nelze vést přesnou hranici. „Přesnější“ formulace může vést ke snaze hledat přesné hranice tam, kde ve skutečnosti neexistují.

Dělí-li se základní jazykové jednotky zhruba na autonomní a neautonomní neboli vázané, pak neautonomní jednotky budeme v souladu s rozšířeným moderním nazíráním nazývat morfémy.[16] Protiklad slova a morfému je založen na souboru vlastností označených na jednom pólu jako autonomnost, na druhém jako vázanost. Čím obsáhlejší je soubor rozdílných vlastností, tím větší je vzájemná diferencovanost slova a morfému v daném jazyce.

Z těchto hledisek se pokusíme posoudit otázku slova ve vietnamštině, jazyku, který ještě výrazněji než čínština reprezentuje polysyntetický typ. Nápadným rysem vietnamštiny je skutečnost, že se celá skládá z fonologicky přesně definovaných a naprosto rovnocenných jednotek o jedné slabice, jež se ve svém plném tvaru skládá z počáteční souhlásky, polosamohlásky ṷ [w], samohlásky a koncové souhlásky (tedy KwVK) a vyslovuje se v jednom ze šesti tónů rozlišujících význam. Tato základní fonologická jednotka je zároveň základní, dále nedělitelnou významovou jednotkou jazyka. Poněvadž velká většina základních pojmenování ve vietnamštině je tvořena jednou slabikou, je tato jednotka i základní pojmenovací jednotkou vietnamštiny. Tak např. cho⁵ znamená ‚pes‘, quat⁶ ‚vějíř‘, bay¹ ‚létat‘, co⁵ ‚míti‘, to¹ ‚velký‘, nho⁴ ‚malý‘, bên² ‚hned‘, lăm⁵ ‚velmi‘ atd.[16a] Bereme-li v úvahu pouze základní slovní zásobu vietnamštiny, můžeme říci, že slova tu jsou všechna jednomorfémová.

Gramatické vztahy jsou ve vietnamštině vyjádřeny buď pořádkem prvků ve větě, nebo lexikálními prvky užitými přeneseně v gramatickém významu, aniž došlo k jakékoli formální změně příslušného prvku (např. tónové nebo hláskové redukci). Tak cho¹ ‚dáti‘ označuje též dativ nebo účelovou spojku; theo¹ s dějovým významem ‚následovat‘ vyjadřuje význam českých předložek ‚podle‘, ‚za‘, ‚s‘; cua⁴ ‚majetek‘ vyjadřuje přivlastňování atd. Souvislosti mezi lexikálními a gramatickými významy jsou ve většině případů natolik těsné, že je lze velmi těžko navzájem oddělit. Vietnamština se tedy velmi blíží hypotetickému jazyku, kde diferenciace mezi slovem a morfémem je nulová a kde tedy obě jednotky splývají v jednu. Jaký je pak charakter základní jednotky takového jazyka? Liší se zásadně od slova i morfému v jiných jazycích nebo ji lze spíše ztotožnit s jedním z členů protikladu slovo: morfém, jak ho známe z jiných jazyků?

Autor jedné z nejlepších gramatik vietnamštiny M. B. Emeneau píše: „Protože tu máme co činit s případem, kdy není rozdílu mezi ‚slovem‘ a ‚morfémem‘, nemůžeme použít žádného z těchto termínů v jejich obvyklém lingvistickém významu. Avšak pro jednoduchost, a abychom nevytvářeli nový a ne[254]obvyklý název, budu pro tuto dvojnásobnou základní jednotku tohoto jazyka používat termínu slovo a budu jej ovšem znovu definovat.“[17]

Porovnejme podstatné vlastnosti této jednotky vietnamštiny s podstatnými vlastnostmi slova a morfému, jak jsme si je definovali:

„Slabika“ ve vietnamštině: a) je autonomní, b) je nejmenší dále nedělitelnou významovou jednotkou, c) je nejmenší pojmenovací jednotkou dále nedělitelnou na menší pojmenovací jednotky. — Splývá zde tedy jednotka významová a pojmenovací.

Slovo: a) je autonomní, b) je pojmenovací jednotkou, c) může být zároveň nejmenší významovou jednotkou.

Morfém: a) není autonomní, b) je nejmenší významovou jednotkou, c) není pojmenovací jednotkou.

Z porovnání uvedených vlastností vyplývá, že na základě formálním (autonomnosti) i funkčním (pojmenování) můžeme naši jednotku z vietnamštiny ztotožnit se slovem. Není tudíž jen otázkou terminologické libovůle, zda užijeme termínu morfém nebo slovo nebo nějakého jiného termínu. Použijeme-li třetího termínu, zatemníme obecného společného jmenovatele, který spojuje všechny jazyky, termínem morfém pak plně nevystihneme charakter uvažované jednotky. Od slov v jiných jazycích však tuto jednotku odlišují vlastnosti zvláštní, jako např. jednoslabičnost, jednomorfémovost, charakteristické fonologické složení, nedostatek slovního přízvuku ap.

Mluví-li někteří badatelé u polysyntetických jazyků raději o morfému než o slově,[18] vyplývá to podle našeho názoru z podcenění funkční stránky jazykových jednotek. Na základě rozboru flexívního jazyka lze snadno dospět k závěru, že nejmenší dále nedělitelná významová jednotka z hierarchické řady: promluva — věta — slovo — morfém, je též nejzákladnější jazykovou jednotkou. Přeneseme-li tento závěr mechanicky do polysyntetického jazyka, budeme pak v jeho nejjednodušší, základní jazykové jednotce vidět spíše morfém než slovo. Funkční analýza nám však ukázala, že opačné ztotožnění je na místě. Morfém je tedy sice nejmenší jednotkou ve velkém množství jazyků, ale není nejzákladnější nutnou jednotkou jazyka obecně. Nedostatek diferenciace slova a morfému znamená v plánu obsahovém, že není diferencován morfologický význam kořene od pojmenovacího významu slova. Význam pojmenovací vyplývá z přímého odkazu jazykové jednotky k pojmenovávané skutečnosti a je tedy pro jazyk podstatný, kdežto význam lexikálního morfému (kořene) je odvozen ze struktury daného jazyka a má zprostředkovaný vztah k mimojazykové skutečnosti.[19] Tím je dána častá rozplizlost významu lexikálního morfému ve flexívních jazycích.

V. Skalička ukázal, jak z různosti morfologie jednotlivých jazyků a z toho, že význam morfologických jednotek vzniká transpozicí významů lexikálních a syntaktických, vyplývá, že morfologické subsystémy jsou v jazycích nadbyteč[255]né.[20] Náš rozbor problematiky, která vyplývá z nízké diferenciace slova a morfému ve vietnamštině, nás z jiné strany přivádí k podobnému závěru.

I když diferenciace slova a morfému ve vietnamštině je velmi nízká, problém rozlišení slova a morfému tu přece zůstává. Částečně je to dáno existencí určitého počtu gramatických elementů, které nejsou odvoditelné od žádných paralelně existujících plnovýznamových slov. Potřeba usouvztažňovací ležící v základu každého jazyka se pravděpodobně nedá ekonomicky plnit pouze využitím prostředků slovosledu a skládání lexikálních elementů, i když ve vietnamštině tyto gramatické prostředky splňují značnou část usouvztažňovací potřeby. Tato potřeba je živnou půdou pro vznik jednotek sice významových, ale nikoli pojmenovacích, s více či méně omezenou autonomií, tedy morfémů. Vietnamština je příkladem jazyka, kde těchto morfémů je velmi málo.

Do této kategorie patří některé tzv. klasifikátory, které jednak klasifikují substantiva do podtříd, např. na životná a neživotná, jednak mají částečně funkci zájmen, částečně pak numerativů, jež známe z čínštiny. Tak klasifikátor cai⁵ řadí substantivum nha² ‚dům‘ do třídy neživotných předmětů, spojuje slovo nha² s číslovkou, např. hai¹ cai⁵ nha² ‚dva domy‘ a v příslušném kontextu toto slovo zastupuje, např. cai⁵ kia¹ ‚tamta věc‘, tj. ‚tamten dům‘. Element cai⁵ má stejnou fonologickou strukturu jako kterýkoli autonomní element. Jeho autonomie je omezena, neboť se samostatně nevyskytuje v absolutní pozici, ale na jiná slova je vázán jen velmi volně: stojí před substantivem (cai⁵ nha²), ale substantiva možno užívat i bez něho; adjektiva substantivizuje (cai⁵ xâu⁵ ‚ošklivost‘, ‚zlo‘); stojí za číslovkou, ať za ní následuje nebo nenásleduje substantivum, což se řídí kontextem (hai¹ cai⁵ nha², hai¹ cai⁵), číslovky však vystupují i bez klasifikátoru; není-li element cai⁵ spojen ani s číslovkou, ani se substantivem (resp. adjektivem), musí být doprovázen ukazovacím zájmenem (cai⁵ nay² ‚tento‘) nebo jiným přívlastkem: buď adjektivem nebo i velmi rozvinutým přívlastkem, uvozeným vztažnou spojkou ma². Klasifikátor cai⁵ tudíž není ve větě zcela volně přemístitelný, ale nelze ho přiřadit k žádnému slovu ani třídě slov, tím méně lze říci, že element cai⁵ je součástí některého jiného slova. Klasifikátor cai⁵ nemá pojmenovávací funkci a je etymologicky izolovaný. Lze říci, že cai⁵ a ještě ve větší míře jiné klasifikátory se velice blíží slovům, od nichž se liší jen některými poměrně malými omezeními.

Velmi omezenou autonomii mají a morfémům se značně blíží časové modifikátory predikativního komplexu (může být tvořen slovesem, adjektivem nebo někdy substantivem s číslovkou); dang¹ označuje děj současný s dějem jiným, da³ děj předcházející jinému ději a se³ děj následující. Predikativ sice může vystupovat bez těchto formantů, ale jejich vázanost na predikativ je nepochybná. Užívá se jich před slovesem (da³ di¹ ‚už odešel‘), ale mezi ně a sloveso lze vsunout některá příslovce.

Konečně o formantech množného čísla nhung³ a cac⁵ u substantiv můžeme říci, že prakticky nemají autonomii a velmi se blíží morfémům aglutinačního typu, od nichž se liší jen fonologickou samostatností. Nejsou odvozeny od žádného plnovýznamového slova a mají význam čistě gramatický. Stojí bez[256]prostředně před substantivy respektive před jejich klasifikátory, od nichž je nemůže dělit žádný jiný element (nhung³ cai⁵ nha² nay² ‚tyto domy‘). Substantiv lze však užívat i bez těchto formantů, má-li se vyjádřit jednotné číslo nebo když na čísle nezáleží. Vyskytují se ve větách jen před substantivy nebo klasifikátory, ale v rozšířeném větném členu se vztahují k několika substantivům zároveň.

Velký počet neproduktivních a možno říci izolovaných derivačních morfémů se vyskytuje v slovech tzv. částečně reduplikovaných. Např. od adjektiv năng⁶ ‚těžký‘, cung⁵ ‚tvrdý‘, to¹ ‚velký‘ lze přidáním podobně znějících nesamostat. slabik odvodit adjektiva podobného, často poněkud přeneseného významu: năng⁶ nê² ‚těžký‘, např. o povinnosti, cung⁵ coi⁴ ‚pevný‘, to¹ tat⁵ ‚obrovský‘ apod. Elementy nê², coi⁴, tat⁵ jsou vázány na jednotlivá slova a vně tohoto přísně vymezeného kontextu nemají žádného významu; častá je ovšem homonymie: tak nê² jako samostatné slovo znamená ‚omítat‘, ‚bát se‘, ‚otékat‘, ‚podložka‘; tat⁵ znamená ‚dát políček‘, ‚čerpat vodu‘.

Rozlišovat slovo a morfém v moderní vietnamštině je však velice důležité vzhledem k tomu, že v posledních desetiletích byl tento jazyk vystaven nové mohutné vlně vlivu čínštiny. S rychlým rozvojem společenských věd a s jejich stoupajícím významem pro život celé společnosti bylo do vietnamštiny převzato velké množství čínských výrazů, které v kontextu čínštiny mají charakter slov nebo pojmenování složených z více či méně samostatných elementů, běžných čínských slov. Vliv čínštiny se do okolních jazyků promítá podobně jako vliv latiny a řečtiny do jazyků ve sféře evropské kultury. Čínské výrazy byly sice přizpůsobeny vietnamské výslovnosti, takže foneticky nejsou cizími prvky, avšak gramaticky se velice liší: tvoří buď jednoduchá, nebo morfologicky členitelná víceslabičná slova. Těchto slov bylo převzato velké množství a komponenty se v nich často opakují. Některé čínské prvky byly dokonce přejaty jako produktivní derivační morfémy. Lze to ukázat na příkladu: v čínštině slovo žen ‚člověk‘ vystupuje jako komponent ve složených slovech, takže od slova kung ‚práce‘ se utvoří kung-žen ‚dělník‘ apod.[21] Zatímco v čínštině je žen jinak samostatné plnovýznamové slovo, převzato do vietnamštiny ve formě nhân¹ nemá formálně nic společného s odpovídajícím samostatným slovem vietnamštiny nguoi² ‚člověk‘. Ač normální slovosled ve vietnamštině je jméno + přívlastek, v slovech přejatých z čínštiny je pořádek prvků obrácený, tj. jako v čínštině. Nhân¹ v slovech nan⁶ nhân¹ ‚postižený‘, tôi⁶ nhân¹ ‚zločinec‘, pham⁶ nhân¹ ‚viník‘, gia¹ nhân¹ ‚sluha‘, quân¹ nhân¹ ‚voják‘, công¹ nhân¹ ‚dělník‘, thuong¹ nhân¹ ‚kupec‘ atd. je tedy z hlediska vietnamštiny derivačním morfémem v morfologické konstrukci. Tato tzv. sinovietnamská slovní zásoba dnes tvoří asi 60 % celkové slovní zásoby vietnamštiny, a je její neodmyslitelnou součástí, i když pokrývá hlavně filosofickou, politickou, ekonomickou a ostatní společenskovědní terminologii.

Fonologicky se ani tyto jednoslabičné komponenty nijak neliší od jednoslabičných slov vietnamštiny, ale jsou pevně vázány na jiné elementy, s nimiž vstupují do specifických konstrukcí. Tuto část slovní zásoby nelze popsat a analyzovat, nezavedeme-li rozlišení mezi autonomními a vázanými elementy, tedy slovy a morfémy. Stejná fonologická hodnota jednoslabičných slov a [257]morfémů ovšem umožňuje, aby nesamostatné morfémy byly dále přijímány do slovní zásoby jako samostatná slova, např. v odborné terminologii nebo v žargonech; vedle toho způsobuje, že některá dvojmorfémová sinovietnamská slova mají nízkou soudržnost, takže nesamostatný morfém může v určitém kontextu vstupovat do syntaktické konstrukce. Tak je tomu např. u slov uu¹diêm⁴ ‚přednost‘ a khuyêt⁵ diêm⁴ ‚nedostatek‘, která s použitím spojky va² lze spojit v konstrukci uu¹ va² khuyêt⁵ diêm⁴ ‚přednosti a nedostatky‘, ač uu¹ ‚výborný‘ je nesamostatný element. Tyto fonologické vlastnosti mají za následek ještě celou řadu dalších jazykových jevů, charakteristických pro dnešní vietnamštinu.

Vliv z hlediska systému vietnamštiny vnější a náhodný takto způsobil podstatnou změnu v rovnováze tohoto systému, která může v budoucnu mít dalekosáhlé důsledky. Již dnes lze např. říci, že výrazná fonologická forma, dosud charakteristická pro jednoslabičné slovo vietnamštiny, do určité míry začíná být charakteristikou morfému, přičemž víceslabičná jednoduchá, složená nebo odvozená sinovietnamská slova nemají žádnou vlastní fonologickou formu, neboť mohou např. sestávat z morfémů o libovolných tónech v libovolném pořadí atd.

Určení podstatných vlastností slova a morfému a charakteristika jednotek vietnamštiny na tomto základě je nejen zajímavá z hlediska teoretického, nýbrž, jak ukazují některé problémy dosavadních studií, je důležitá i pro praktickou interpretaci struktury vietnamštiny.[22]

 

R É S U M É

On Typological Characterization of the Word

The existence in Chinese, Vietnamese and other polysynthetic (or isolating) languages of a unit to be identified with the word of the inflexional languages has been questioned by a number of students in linguistics. Thus the view has been strengthened that the word cannot be considered a language universal.

The typological comparison of different languages requires the consideration of both formal differencies and functional identities of the corresponding units in various languages. Therefore, an attempt is made to give a general definition of the word based on these principles. The word is thus described as a minimal labelling unit, free to a considerably high degree. The basic unit of the Vietnamese language, the so-called monosyllable, is then identified with word rather than with morpheme. Referring to Prof. Skalička’s views on the redundance of morphology in language, it is suggested that while in languages, where word and morpheme are differenciated, morpheme is the smallest meaningful unit, word is nevertheless functionally primal.

Slovo a slovesnost, volume 30 (1969), number 3, pp. 250-257

Previous Bohumil Trnka: Ke změně středoanglického -erC > -arC v rané nové angličtině

Next Karel Petráček: Synchronie a diachronie v systému arabské literatury