K pojetí funkce kontaktního komunikačního okruhu z hlediska sociolingvistického

Josef Skácel

[Články]

(pdf)

О понимании функции контактной коммуникативной области с точки зрения социолингвистики / Une conception de la fonction du champ communicatif de contact du point de vue sociolinguistique

I. Jazykovědné bádání v oblasti výměny informací prostřednictvím jazyka vyžaduje i odpověď na otázku po smyslu, účelu a cíli, funkci komunikace. Přístup k této problematice může být dvojí: je možné zkoumat funkci jazykových projevů z hlediska jazykově produkujícího a přijímajícího jedince konkrétního nebo obecného (psycholingvistický přístup) nebo chápat funkci jazykových projevů jako součást společenské interakce (sociolingvistický přístup). Obojí přístup má své oprávnění.[1]

Z obou jmenovaných přístupů vychází několik lingvistických koncepcí. Zkoumání funkce jazykových projevů z hlediska obecně pojatých jedinců v komunikačním procesu je základem koncepcí Bühlera,[2] Horálka, Jakobsona,[3] sociolingvistický přístup k funkci komunikace byl sledován v některých pracích ruské formální školy,[4] Pražského lingvistického kroužku[5] i v současném bádání, které navazuje v mnohém na tyto tradice.

Bühlerovo pojetí funkce je dostatečně známo. Vychází ze schématu komunikačního procesu, jehož složkami jsou mluvčí, posluchač a předmět sdělování (skutečnost), a určuje obecnou funkci jako účel projevu (jazyka) podle dominující složky (sdělení, apel, vyjádření). Funkce má zajistit určitý účinek projevu. K možnosti, že komunikace může vyvolat ještě reakce jiné než obecně psychologické, se nepřihlíží.

Horálek vytýká Bühlerovi, že zkomplikoval vymezení funkcí, protože vychází z neměnného počtu tří komponentů (složek) sdělení, a dokazuje, že některý z činitelů může chybět a přece dochází k jazykovému projevu (evidentní je možnost vypuštění adresáta — viz o.c. v pozn. 3, 1960, s. 4n.). Horálkovo novum je pak v tom, že se autor pokouší vytvořit hierarchii funkcí, a sice rozlišuje tzv. funkce základní, k nimž patří funkce komunikativní (výměna informací), mentální (vnitřní jazykový proces při myšlení) a estetická (zaměření jazykového projevu a systému na výraz sám). Horálek uvažuje také o spojení komunikační a mentální funkce a navrhuje termín funkce vyjadřovací. Na základní funkce navazují v jeho koncepci funkce vedlejší, které mohou určitým způsobem modifikovat funkce základní, především funkci komunikativní. Jsou to funkce zespolečenšťovací (v konvenčních projevech, kde bývá oslabena funkce komunikativní), charakterizační (např. vědomé používání [288]nářečí s určitým záměrem) a reprezentativní (např. jazykové usilování o národní svéráz). — Východisko pro stanovení funkce (komunikující jedinci) zůstává u Horálka ve srovnání s Bühlerem nezměněno (viz Filosofie jazyka, s. 106n.).

Jakobson rozšiřuje počet komponentů komunikačního procesu. K mluvčímu, adresátovi a kontextu (mimojazykové realitě) přibývá sdělení (message — to, co má být sděleno, komunikováno), kód a kontakt (psychické pouto mezi komunikujícími jedinci). Dominantní orientací vždy na jednoho činitele komunikace vznikají funkce projevů a systému. Sociálními aspekty komunikace se Jakobson rovněž nezabývá (viz o.c. v pozn. 3, s. 214n.).

Jedním z prvých badatelů, kteří psali o sociální problematice jazykových funkcí, byl G. O. Vinokur. Posuzoval jazyk jako systém dorozumívacích hodnot, který umožňuje sociální kontakt (o. c. v pozn. 4). Jakubinskij pak rozlišuje mezi psychologickými a sociologickými aspekty komunikace; k sociologickým počítá podmínky jazykového styku (obvyklé a neobvyklé prostředí), formy komunikace (bezprostřední a zprostředkované) a cíle-funkce (poetická, praktická a odborná). Sám pak podrobuje zkoumání bezprostřední (dialogickou) formu komunikace, neboť se domnívá, že tvoří schůdný most mezi jazykovým projevem a nejazykovou podstatou funkcí (o. c. v pozn. 4). Jakubinskij vyčleňuje tedy jako sociologické faktory funkcí činitele, které mají hromadný účinek na vytvoření projevu s určitou funkcí, nikoli takové, které by souvisely se sociologickým rozvrstvením společnosti, jak by vyplývalo z pojmenování sociologické.

Pražský lingvistický kroužek se programově snaží postihnout funkce jazykových projevů jak z hlediska obecně pojatého jazykově produkujícího a přijímajícího jedince, tak také ze stanovisek sociologických vztahů mezi společenskými skupinami (v. pozn. 5). Tento program byl také Kroužkem plněn, i když ne vždy a stejně úspěšně.[6] Postupně je však zájem o tyto problémy menší a B. Trnka v r. 1957 píše, že se v koncepci bádání Kroužku projevovala nedostatečná pozornost ke spojení mezi jazykem a společností, a cituje slova K. Horálka, že nedostatkem strukturalistické teorie kroužku byl nedostatek strukturalismu, tj. že nebylo dostatečně rozvíjeno poznání struktury jazyka ve spojení se strukturami, které jazyk obklopují.[7] Jediným relativně uceleným činem zkoumání sociální problematiky funkcí jazyka a jazykového projevu se stala v historii PLK teorie funkčních jazyků a stylů B. Havránka.[8] Výsledky jeho bádání v tomto směru, např. chápání stylu projevu jako postupu singularizačního (nikoli individuálního), požadavek zkoumání společenských aspektů komunikace, zůstávaly delší dobu osamoceny. Havránek si také uvědomoval složitost společenských vztahů a v jeho teorii je zdůrazněna potřeba respektovat společenské vztahy komunikantů.

V současném čs. bádání v oblasti funkčních stylů a jazyků, které navazuje na tradice PLK, převládá psycholingvistický přístup, jak je reprezentován v pracích Hausenblasových, Jedličkových, Jelínkových, Camutaliové, C. Bosáka aj.[9] Tyto i jiné práce obsahují cenné výsledky i podněty pro další výzkum.

[289]Kontinuitu se sociolingvistickým programem bádání PLK udržují velmi volně jen práce Doleželovy a jeho skupiny.[10] Funkce jazyka a jazykových projevů jsou jimi vykládány jako funkční modifikace komunikační sítě. Komunikační síť je tvořena množinou všech projevů. Lze ji rozkládat různě, funkční modifikace ji rozkládají na čtyři komunikační okruhy (sféry): (1) rekognoskativní (přenos a zpracování jazykové informace za účelem popisu, poznání a výkladu skutečnosti), (2) direktivní (přenos instrukcí a zpětných hlášení), (3) estetický, (4) kontaktní (formule společenského kontaktu). Každému ze čtyř okruhů odpovídá funkční jazyk (množina sdělení tohoto okruhu), která má své specifické rysy — funkční styl. Doležel uvádí, že tímto schématem sítě přirozeného jazyka se zobrazí sociologické rozvrstvení jazykové komunikace.

Domníváme se, že Doleželův sociologický pohled na funkční problematiku jazyka a jazykových projevů je dosud příliš všeobecný. Nevyjasněna zůstává zejména struktura společenských komunikačních okruhů. Bez jejího vymezení není možno přesněji stanovit konstelaci jazykových a mimojazykových faktorů, které ovlivňují funkci projevů. Strukturu společenských okruhů komunikace nelze ovšem vysvětlit jen s pomocí lingvistiky (třeba i nejmodernější), ale lingvistický pohled by měl být doprovázen i současným pohledem sociologickým.

Soudíme, že sociologický aspekt funkce jazykových projevů spočívá v rovině zkoumání verbální komunikace jako činnosti umožňující existenci pospolitostí, seskupení, skupin různého druhu. Společenská skupina bývá někdy přímo definována jako soubor minimálně dvou lidí spojených relací komunikování.[11] Taková definice ovšem zjednodušuje složitou problematiku. Sociologické definice předpokládají u skupin a pospolitostí tzv. společenskou vazbu, tj. vztahy a závislosti nutné pro existenci skupiny. Vazbu zpravidla nemůže tvořit samo jazykové komunikování; např. výměna věcná, rysy psychiky aj. nemusí být komunikací vyjadřovány. Nicméně komunikační relace tvoří důležitou součást společenské vazby zvláště v těch skupinách, jejichž existence je závislá na přímém osobním styku. V účasti verbální komunikace na vytváření, udržování a rozšiřování společenské vazby vidíme společenský (sociální) charakter funkce jazykových projevů Takto chápaná problematika jazykových funkcí odráží ovšem složitost společenských vztahů. Její celkové řešení přesahuje možnosti této stati. Proto se pokoušíme objasnit jen jednu její část, a sice problematiku společensky chápané funkce jazykových projevů kontaktního komunikačního okruhu.

 

II. K pochopení funkce projevů, které patří do kontaktního komunikačního okruhu, je třeba především definovat podstatu a mechanismus společenské vazby, jíž jsou tyto projevy součástí. Práce, v nichž se o tzv. kontaktu mluví, referují o této problematice málo. Je známo, že první použil slova kontakt [290]v uvedeném smyslu B. Malinowski.[12] Při zkoumání jazykové komunikace divochů si všímal toho, že jejich jazykový styk není často výměnou informací, ale především „výstavbou společného pocitu“, neboli typem řeči, „v které svazky jednoty jsou vytvářeny výměnou slov“. Malinowski nazývá takovou komunikaci phatic communion a získané poznatky zevšeobecňuje. Tvrdí, že i v jazycích tzv. vyspělých je tento typ komunikace běžný ve společenských formulích, jako jsou otázky po počasí a zdraví, v pozdravech, tj. v komunikaci, která je jen doprovodem společenského styku. Toto pojetí kontaktu přebírá pak Jakobson i Doležel [viz o. c. v pozn. 3 (1963) a 10]. S tímto pojetím kontaktu se zcela neztotožňujeme. V žádné z uvedených prací není totiž posuzován kontakt jako specifická účast jazykové komunikace na vytváření společenské vazby (ve výše uvedeném chápání). Společenské formule mohou být součástí všech čtyř okruhů, např. oslovení v politickém projevu, ustálené formule v odborných diskusích, ve vyhláškách apod., netvoří tedy zvláštní okruh.

Jinou věcí ovšem je, že určitý typ komunikace vytváří společenskou vazbu, jejíž vytvoření je do určité míry závislé právě na konvenčnosti, stereotypu jazykového výrazu, v němž se nekladou nároky na neustálý tok informací jako v okruzích jiných. Účelem — funkcí projevů takto chápaného kontaktního okruhu je vytvořit vazbu pospolitostí, jejichž existence je většinou závislá jen na této verbálně vytvořené spojitosti, neboli, jak říká J. Szczepański, tyto pospolitosti jsou „seskupení lidí diskutujících“.[13] Jsou to různá seskupení závislá na častém osobním styku, např. skupiny dojíždějících denně do práce, kamarádské a přátelské kroužky. Někdy přerůstají v neformální (neinstitucionalizované) skupiny, jako je parta, skupina lidí z jednoho pracoviště apod. Můžeme říci, že podstatou kontaktní společenské vazby je vytváření vzájemné neinstitucionální sounáležitosti členů seskupení, jejími specifickými rysy téměř výlučná závislost na verbální komunikaci, neboť jí se tato vazba vytváří a udržuje.

Z tohoto sociologického vymezení kontaktní vazby vyplývají i jazykové charakteristiky komunikace, která ji vytváří:

(1) Protože společenskou funkcí projevů kontaktního komunikačního okruhu je vytvořit neformální společenskou vazbu pospolitostí jako předpoklad jejich existence, a nikoli zajistit výměnu informací pro poznávání, řízení společnosti, výměnu estetických informací (to je úkolem projevů ostatních), je v jazykovém styku kontaktního okruhu výměna informací druhořadá, roste informační nadbytečnost. Vytvoření neformální společenské vazby nezáleží primárně na výměně informací (to je dokázáno už v práci Malinowského), ale na realizaci pocitu sounáležitosti členů seskupení. Ten vzniká především četností a pravidelností osobního jazykového styku, přičemž konvenčnost a stereotyp má pro vytvoření pocitu sounáležitosti ne právě malý význam, a naopak výměna informací nemusí být prvořadou záležitostí. Tomuto stavu by měl odpovídat specifický výběr jazykových prostředků i jejich uspořádání při výstavbě projevů kontaktního okruhu. Tyto charakteristiky nebyly dosud soustavně zkou[291]mány. Předpokládáme, že půjde především o specifické složení lexikálních skupin (např. slovních druhů), které bude odpovídat snížení způsobu informací v těchto projevech, ale také o odpovídající využití jazykových prostředků v souladu s kontaktní funkcí.

(2) Protože společenská vazba, která jazykovým stykem v kontaktním okruhu vzniká, je často velmi volná, nestálá a nepevná (jako důsledek volné existence seskupení), odpovídá tomu i charakter jazykové komunikace. Stupeň pevnosti a stálosti této vazby je ovšem v obráceném poměru ke komunikaci, která ji vytváří. Čím je vazba seskupení volnější, tím vázanější, ustálenější a konvenčnější, obligátnější je jazyková komunikace, která ji tvoří (mohli bychom mluvit o nivelizaci komunikace do ustálených formulí). Vznik ustálenější, pevnější vazby pospolitosti v neformálním kontaktním styku (např. v přátelském kroužku, partě apod.) vede naopak k volnějšímu (bohatšímu výrazově i obsahově) jazykovému styku. Při určité institucionalizaci těchto seskupení (např. rodina, kroužky s různým stupněm organizace) dochází v projevech ke styku kontaktního okruhu s okruhy ostatními, zejména rekognoskativním (vzájemné prolínání okruhů).[14]

Jazykovědné bádání v oblasti kontaktního komunikačního okruhu by se pak podle našeho názoru mělo týkat následující problematiky:

A) Pokud jde o cíle zkoumání, bude třeba zjišťovat: a) které jazykové jednotky a struktury tvoří nejčastěji (s velkou pravděpodobností nebo frekvencí) projevy s kontaktní funkcí; b) význam jazykových prostředků a struktur ve výstavbě projevů kontaktního komunikačního okruhu, a to jak celkový (globální), tak diferencovaný podle typů seskupení i průběhu (etapy) uskutečňované vazby. Dá se předpokládat, že jiné bude složení i organizace jazykových jednotek v náhodném seskupení, jiné v kamarádském nebo přátelském kroužku aj. podle stupně intimnosti, jiné na začátku vytváření této vazby, jiné v jejím průběhu; c) mechanismus vytváření typických významů jazykových prostředků v kontaktním komunikačním okruhu (tj. vztahů jednotek a struktur k vytváření neformální společenské vazby).

B) Z hlediska metod je třeba sledovat: a) jak sociolingvistický aspekt zkoumání mění poměr k jazykovému materiálu. V koncepcích psycholingvistických je možno se obejít bez kvantitativního zhodnocení materiálu, protože při přístupu k jazykové komunikaci jako k jazykové činnosti konkrétních nebo obecně pojatých jedinců jako typů jsou logická tvrzení, která označují dosažené výsledky jako typické, výrazné apod. i bez kvantitativních údajů. Sociolingvistický přístup, kde se hodnotí vzorky komunikace členů pospolitostí s x účastníky na základě náhodného reprezentativního výběru, je nutno vyjádřit výsledky rozboru nejprve kvantitativně a ty pak interpretovat. Kvantitativní rozbor použitých jazykových prostředků v kontaktním okruhu, popř. ve srovnání se situací v jiných okruzích, umožní zjistit jejich úlohu při vytváření projevů s určitou společenskou funkcí. Důležitý problém vidíme např. ve zhodnocení úlohy nejfrekventovanějších slov. Není zcela jasné, zda tato slova tvoří tzv. mezistylový (stylově neutrální) základ všech okruhů, což by bylo logické z hlediska univerzálnosti jazykových prostředků, údaje frekven[292]čních slovníků však napovídají, že se tato slova účastní i specifické výstavby projevů v jednotlivých okruzích, tedy že jsou stylově relevantní.[15] Dosavadní zkoumání jednotek funkčních jazyků a stylů bylo zaměřeno spíše na příznačné jejich jednotky.[16] Pro zkoumání komunikačního okruhu kontaktního je však rovněž důležité zjistit, do jaké míry se podílejí na realizaci společenské vazby jednotky a konstrukce obvyklé, pravidelné, konvenční ve srovnaní s jednotkami příznačnými, neboť konvenčnost a stereotyp je důležitou složkou funkce tohoto komunikačního okruhu. Řešení těchto otázek je možné v synchronním i diachronním plánu, přičemž lze zkoumat průběh i výsledky.

b) Sociolingvistický aspekt zkoumání by se měl také projevit ve všestranném porovnávání jednotek a konstrukcí kontaktního okruhu s cílem zjistit jejich význam podle typů pospolitostí i typu vytvářené vazby a také v porovnání typických jednotek kontaktního okruhu s prostředky jiných okruhů. Takové srovnání umožní lépe poznat vztahy a návaznost struktur jazykových, ale především spojitost se strukturami, pro něž je jazyk vytvořen a jimž slouží, tj. ke strukturám společnosti, umožní lepe pochopit, jak se jazyk stává jejich součástí.

 

R É S U M É

On the Conception of the Contact Communication Sphere from the Sociolinguistic Point of View

In the paper author tries to define, in a socio-linguistic way, the function of language utterances in creating various kinds of social relations (the feeling of the individual in being a part of the human community).

The author especially analyses the possibility of examining the social function of utterances in the contact communication sphere which is defined as an element of the language contact cooperating in the creating of social relations in informal communities. Having stated the characteristic features of the social communities (laxity, the need for constant conventional stereotype language contact) the author derives from them the following basic characteristics of the utterances of the contact communication sphere: a) reduced exchange of information, b) conventionality, the higher the stereotype of language forming is, the more lax the link in the social community becomes.

These typical features influence the choise and organisation of the linguistic means. A plan for research on language characteristics in the contact communication sphere is presented.

Slovo a slovesnost, ročník 30 (1969), číslo 3, s. 287-292

Předchozí Jan Průcha: K syntaktickým rozdílům mezi psanými a mluvenými texty

Následující Libuše Kroupová, Vladimír Mejstřík: K otázce tzv. centrálního významu při synchronním lexikografickém popisu významové struktury polysémních slov