Vztah syntaktické funkce větného členu a jeho místa ve větě (Metody a výsledky statistického zkoumání)

Ludmila Uhlířová

[Články]

(pdf)

Le rapport de la fonction syntaxique du membre de la phrase et sa place dans la proposition (Méthodes et résultats d’une recherche statistique)

Povaha vztahu mezi syntaktickou funkcí větného členu a jeho místem, pozicí ve výpovědi neboli — užijeme-li formulace Tesnièrovy[1] — antinomie pořádku strukturního a lineárního je obecně dána samým charakterem řeči. Tím, že nějakou výpověď vyslovujeme nebo píšeme, převádíme vícerozměrnou závislostní strukturu na jeden rozměr, linearizujeme ji. Konkrétní způsoby linearizace nejsou patrně v žádném jazyce, a ovšem ani v češtině, libovolné, nýbrž řídí se určitými pravidly a zákonitostmi, jež jsou pro jednotlivé jazyky charakteristické a mohou se od jazyka k jazyku lišit.

V tomto článku nám nepůjde o výklad těchto zákonitostí a principů v češtině, formulovaných poprvé V. Mathesiem, nýbrž o statistický popis výsledků jejich působení, tj. o to, jak se tyto zákonitosti a principy realizují v souboru sice omezeném, ale dostatečně reprezentativním.

 

1. Vztahem mezi syntaktickou funkcí větného členu a jeho místem ve větě se česká i světová lingvistika zabývala již častěji v různých dobách, a to většinou v souvislosti s otázkou, zda existuje v určitém konkrétním jazyce slovosled základní (primární, nepříznakový) na rozdíl od různých typů slovosledu inverzního (příznakového), a v případě principiálního uznání jeho existence s otázkou, jaký slovosled pokládat v daném jazyce právě za základní. Historie této otázky v české lingvistice je velmi zajímavá a diskuse o ní stále ještě není uzavřena; pozoruhodné je zejm. to, jak se posunuje a mění sám obsah základních pojmů, slovosledu neutrálního (logického, gramatického, přirozeného, nepříznakového, základního, sémantického atd.) a jeho protějšku, slovosledu inverzního.

Podnět k zkoumání této otázky dal lingvistice zřejmě již sám jazykový materiál v těch jazycích, v nichž vztah mezi syntaktickou platností větného členu a jeho místem ve větě je více či méně gramatikalizován (ve smyslu Mathesiově (o. c. v pozn. 2, s. 349—350), že pozice ve větě je rozhodující pro syntaktickou platnost větného členu), jako např. v angličtině a o něco méně v němčině, nebo je gramatický (např. ustálený nebo obvyklý, tj. pozice větného členu je určována jeho syntaktickou funkcí, např. v slovanských jazycích místo atributu). V takových případech je vztah mezi syntaktickou platností větného členu a jeho místem ve větě přímý, a dá se nejen popsat, ale i vysvětlit pomocí pojmů náležejících k prostředkům popisu syntaktické roviny jazykového systému.

Druhým pramenem zájmu o naši otázku je fakt, že i tam, kde není mezi syntaktickou funkcí větného členu a jeho místem ve větě přímý mluvnický vztah, existuje určitý základní (neutrální) slovosled, který ovšem není de[359]finován mluvnicky, nýbrž sémanticky: záleží při něm nikoli na syntaktické platnosti větného členu, nýbrž na jeho komunikativní funkci[2] ve výpovědi.

Za třetí pramen lze pokládat nesporný a empiricky ověřitelný fakt, že z velkého počtu teoreticky přípustných slovosledných schémat se v jednotlivých konkrétních jazycích realizuje jen určitá relativně malá část, přičemž se všechna realizovaná slovosledná schémata nevyskytují stejně často. Jeden, popř. více typů převažuje, ostatní se vyskytují vzácněji. Právě tohoto kritéria využívají např. Greenberg a Dezsö[3] při typologickém zařazování jazyků. Pojem nejfrekventovanějšího slovosledu bývá někdy mylně ztotožňován s pojmem slovosledu základního. Obojí je však třeba zásadně rozlišovat: Zatímco pojem základního slovosledu je vymezován se zřetelem k jazykovému systému, pojem nejfrekventovanějšího slovosledu se týká toho, jakým způsobem se zákonitosti jazykového systému projevují v užívání jazyka, v textech. Neznamená to však, že mezi oběma pojmy je rozpor. Právě naopak, pro češtinu se dá ukázat (statistickým šetřením v textech), že slovosled základní je zároveň nejfrekventovanější, a to právě proto, že jeho užití — jak ukázal F. Daneš (o. c. v pozn. 2, s. 506) — není vázáno na přítomnost žádného příznaku (tj. lze ho užít vždy).

V češtině je syntaktická funkce větného členu a jeho místa ve větě jen z malé části v přímém vztahu. Jak známo, gramatický činitel je tu pouze vedlejším činitelem slovosledným, uplatňujícím se teprve v rámci slovosledu členského. Naproti tomu užívání pravidel pro slovosled větný lze popsat jako statistické (frekvenční) tendence a zákonitosti a právě to je předmětem našeho zkoumání.

 

2. Prvním předpokladem zjišťování vztahu mezi syntaktickou funkcí větného členu a jeho pozicí je izolovat tento vztah, pokud možná, od faktorů, které by mohly popis užívání slovosledu nějak podstatně ovlivnit (takovým faktorem je v prvé řadě intonace a dále rytmus ve verši). Lze to provést vhodným výběrem materiálu. Protože odborný styl je snad jediným stylem, v němž lze od intonace prakticky úplně odhlédnout (a navíc je charakteristický dlouhými větami), zvolili jsme pro naše šetření čtyři stejně dlouhé texty z odborného stylu, každý o rozsahu tisíc vět: text z vysokoškolské učebnice s přírodovědnou tematikou (J. Wolf, Učebnice histologie, Praha [360]1956), populárněvědný elektrotechnický text (M. Pacák, Vyšší škola radiotechniky, Praha 1961), články z vědeckého psychologického časopisu (Československá psychologie 1966, č. 6) a text z vědecké filosofie (K. Kosík, Dialektika konkrétního, Praha 1963).

Druhým předpokladem je nutnost eliminovat vliv náhodných faktorů při statistickém šetření volbou dostatečného materiálu. Na základě podrobných šetření, jejichž výsledky byly publikovány v jiném článku,[4] lze považovat zvolený materiál pro naše zkoumání za reprezentativní.

Třetím předpokladem je přesné vymezení jednotky zkoumání, tj. věty a větných členů. Všechny zásady syntaktického rozboru se zvláštním zřetelem k řešení různých pomezních případů — což je ze statistického hlediska důležité — zde s ohledem na rozsah článku nelze probírat. V hlavních principech jsme se přidržovali Šmilauerovy Novočeské skladby (2. vyd. z r. 1966).

Slovosled větný se týká těchto větných členů: S (subjekt), P (predikát verbální), P_n (predikát verbonominální), O (objekt), Ad (příslovečné určení kromě A_v), A_v (inherentní příslovečné určení), D (doplněk), J (základ jednočlenné věty). Do zkoumání nezahrnujeme tedy např. atributy. Větou rozumíme jednotku s jedním predikačním nexem, „klauzi“, tedy větu jednoduchou, ať samostatnou nebo jako člen souvětí.

 

3. Statistické zjišťování vztahu mezi syntaktickou funkcí větného členu a jeho místem ve větě je úloha povahy kombinatorické. Musí respektovat tři momenty, které vzájemně na sebe působí, a to:

a) Větný vzorec. Dvě věty jsou tvořeny podle téhož větného vzorce, obsahují-li explicitně (nikoli „nevyjádřeně) tytéž větné členy (výčet větných členů, s nimiž pracujeme, je podán výše), bez ohledu na jejich pořadí.

b) Délka věty. Délkou věty rozumíme počet nerozvitých větných členů. Do délky věty se nepočítají atributy, apozice a koordinované větné členy se počítají za jeden větný člen. Nepracuje se vůbec s údajem o počtu slov ve větě.

c) Pořadí větného členu ve větě. Větné členy jsou očíslovány zleva podle pořadí, v jakém po sobě následují.

Všechny tři momenty je možno uvažovat buď najednou, nebo s vyloučením některého z nich podle toho, na které konkrétní otázky hledáme odpověď. Každý přístup má svá omezení strukturní i výhody a nevýhody z hlediska statistického zpracování. V tomto článku pojednáme celkem o třech různých přístupech a ověříme nosnost statistické metody pro podobná zkoumání.

3.1 Přístup první vychází od věty jako celku a zjišťuje ty slovosledné charakteristiky, které jsou společné danému místu ve větě (počátečnímu, středovému, koncovému nebo jinak vymezenému) bez ohledu na větný vzorec, avšak se zřením na délku věty (tj. na počet větných členů ve větě). Popisuje a hodnotí každé místo ve větě samo o sobě, izolovaně, bez ohledu na poměry v místech předcházejících a následujících. Nebere zřetel na zřejmě existující závislosti v obsazování míst ve větě větnými členy ani se nesnaží postihnout 

 

[361]Délka věty		2		3			4
Pozice		1	2	1	2	3	1	2	3	4
Větný člen	S	392	182	772	132	283	399	124	67	94
	P	319	126	187	904	118	34	390	227	42
	Pn	136	341	31	224	122	–	26	62	15
	O	40	198	195	92	563	65	46	146	234
	J	13	13	2	50	3	–	8	9	2
	D	–	21	11	11	104	3	3	24	89
	Av	16	7	27	74	26	13	59	95	30
	Ad	82	110	418	156	424	300	158	184	308
Σ		998	998	1643	1643	1643	814	814	814	814

 

Délka věty		5					Začátek věty	Konec věty
Pozice		1	2	3	4	5
Větný člen	S	87	26	20	10	10	1650	569
	P	4	69	48	24	3	544	289
	Pn	–	6	66	5	1	167	479
	O	8	9	17	44	33	308	1028
	J	–	–	4	1	1	15	19
	D	–	–	–	6	29	14	243
	Av	3	15	21	24	9	59	72
	Ad	68	45	54	56	84	868	926
Σ		170	170	170	170	170	3625	3625

Tab. 1. Četnosti větných členů ve všech pozicích ve větách o délce 2—5 větných členů

 

[362]charakter takových závislostí. Dále zjišťuje, zda v obsazování míst existují některé rysy společné větám různých délek.

Základní data, která jsme získali analýzou textů jako podklad pro zkoumání vztahu syntaktické funkce větného členu a jeho místa touto metodou, jsou následující: Pro věty v textech, rozdělené na skupiny podle větné délky, byla zjištěna četnost všech jednotlivých větných členů na všech jednotlivých místech, a to odděleně pro jednotlivé délky, tj. např. četnost subjektu na prvním místě ve větách o délce dvě v textu A, a to pro všechny větné členy, všechna místa ve větě a všechny délky věty ve všech textech. Prakticky jde o čtyři větné délky, totiž o věty o délce 2, 3, 4 a 5 větných členů; věty delší než pět větných členů jsou ojedinělé. Tato informace byla uložena do pěti velmi rozsáhlých tabulek (pro každý text jedna tabulka a jedna tabulka souhrnná), z nichž zde uvádíme jako ukázku pouze značně zkrácenou souhrnnou tabulku absolutních četností (tab. č. 1).

Tabulky byly zpracovány dvojím způsobem:

a) Byla zjišťována proporcionalita výskytů větných členů v rámci jednoho místa ve větě, tj. bylo zjišťováno, který větný člen stojí např. na prvním místě ve větě (dané délky) nejčastěji, který méně často atd. a který nejméně často, pro všechna místa ve větách určité délky, tj. byly vypočítány relativní četnosti větných členů na každém místě ve větě (postupovalo se vertikálně).

b) Byla zjišťována proporcionalita výskytů větného členu na všech místech ve větách téže větné délky, tj. zjišťovalo se, na kterém místě ve větě (zda na začátku, uprostřed, na konci apod.) ve větě dané délky se určitý větný člen vyskytuje nejčastěji, na kterém méně často atd., neboli které místo ve větě určitý větný člen preferuje a na úkor kterého. Postupovalo se opačně, než jak je naznačeno v odst. a, tedy horizontálně.

Tímto způsobem jsme dostali značné množství statistických dat, a všechna by bylo možno lingvisticky interpretovat. Protože však stručný článek nelze doprovodit velkým počtem rozměrných tabulek, soustředíme se — i dále v článku — pouze na výběr několika nejcharakterističtějších výsledků a článek si tak zachová spíše metodologický ráz.

Začneme vertikálně, a to od vět nejkratších. Věty o délce dvou větných členů začínají nejčastěji predikátem (P nebo P_n, a to ve 46 %, přičemž predikát verbální na tomto místě vysoko převažuje nad predikátem verbonominálním, o něco méně často subjektem (ve 40 %). Ostatní větné členy se na začátku dvojčlenné věty vyskytují jen zřídka. Na konci věty o dvou větných členech stojí nejčastěji predikát (P nebo P_n), a to ve 45 %. Dá se tedy říci, že podíl predikátu je zhruba stejný na začátku věty jako na jejím konci s tím rozdílem, že na konci o něm rozhoduje hlavně predikát verbonominální a méně predikát verbální. V obsazování koncového místa ve větě se výrazněji uplatňují ještě subjekt, objekt a příslovečné určení, ale v tom se jednotlivé texty od sebe liší. Zde je důležité poznamenat, že vychází-li nám statistický údaj, že věta nejčastěji začíná predikátem a nejčastěji končí predikátem, neznamená to, že by nejčastějším větným vzorcem byl „P/P_n — P/P_n“; opakujeme, že tento přístup resignuje na větný vzorec a zabývá se výhradně poměry v jednotlivých izolovaných pozicích. V některých přípa[363]dech, jak ještě dále uvidíme, skutečně dochází ke shodě nejfrekventovanějšího větného vzorce s nejfrekventovanějšími členy na všech místech ve větě, frekvence celého větného vzorce však nikterak nevyplývá z frekvence na jednotlivých místech ve větě.

V každé pozici vět obsahujících tři větné členy má převahu jeden větný člen — na počátku věty subjekt (47 %), uprostřed je monopolní skupina predikátu (70 %) a na konci převažuje objekt (34 %). V koncové pozici se však uplatňují i větné členy jiné, a to příslovečné určení a subjekt.

Na počátku vět čtyřčlenných stojí nejčastěji subjekt (49 %) nebo příslovečné určení (37 %). Druhá pozice je s nejvyšší frekvencí obsazena predikátem (51 %), v třetí pozici se často vyskytují všechny větné členy (jsou ovšem rozdíly, podmíněné charakterem jednotlivých textů). Pro konec věty je nejtypičtější příslovečné určení (38 %), poprvé je výrazněji zastoupen také doplněk (11 %).

Věty o délce pěti větných členů jsou nejdelší věty, v nichž zkoumáme izolovaně jednotlivá místa ve větě. Zdálo by se, že pro značnou délku a poměrně malý počet vět (v celém materiále pouze 170) bude rozmanitost v kombinacích převažovat nad společnými rysy, avšak, alespoň pro krajové pozice, je tomu naopak. Nejtypičtější pro tyto věty je stereotypní začátek: začínají buď subjektem (51 %), nebo příslovečným určením (40 %). Pro konec věty je nejcharakterističtější opět příslovečné určení (49 %).

Statistická data, získaná o jednotlivých místech ve větě, lze dále zobecnit, tj. zjistit, co je společné jednotlivým místům bez ohledu na délku věty. To lze ovšem učinit pouze pro ta místa ve větě, která jsou srovnatelná ve větách různých délek, tj. pro absolutní začátek a konec věty. Dříve než čísly odpovíme na otázku, čím začíná a končí věta v odborném textu (ve smyslu vymezeném výše a s omezením na větný slovosled), je třeba zdůraznit (v tom lze spatřovat i smysl všech výše uvedených údajů o jednotlivých místech ve větě), že údaje o větném začátku a konci nejsou údaji ze statistického hlediska elementárními, neboť jsou výsledkem působení mnoha navzájem závislých činitelů. Viděli jsme již v předcházejícím výkladu, že např. první místo v dvojčlenných větách je obsazováno zcela jinak než první místo ve větách o délce tří členů a to zase jinak než první místo ve větách o délce čtyř a pěti členů. Pro obraz větného začátku tedy je důležité, kolik kterých vět v textech je — neboli rozložení větných délek. V našem materiálu je 998 vět o délce dvou, 1643 vět o délce tří, 814 vět o délce čtyř a pouze 170 vět o délce pěti větných členů, přičemž mezi jednotlivými texty jsou určité rozdíly. Záleží také na frekvenci větných členů v textu (všechny větné členy se nevyskytují stejně často), která se mění navíc ještě ve vztahu k větné délce (tento vztah byl statisticky měřen, srov. údaje v článku cit. v pozn. 4), i na rozdílech v syntaktické struktuře vět v textech, a ovšem i na řadě dalších činitelů, které jsme zatím nebrali v úvahu (např. při stavbě souvětí).

Uveďme konkrétní statistická data o začátku a konci větném.

Začátek věty. Téměř každá druhá věta v odborném textu začíná subjektem (přesněji ve 46 %). Každá čtvrtá věta začíná příslovečným určením (24 %). To jsou dva nejcharakterističtější větné začátky. V pořadí podle frekvence pak následuje predikát (P 15 %, P_n 5 %) a za ním objekt (8 %). [364]Ostatní větné členy se vyskytují na začátku věty jen výjimečně a výskyt žádného z nich nepřevyšuje 2 %.

Konec věty. Na konci věty stojí nejčastěji objekt (28 %) a příslovečné určení (26 %). Za nimi v pořadí následuje predikát (21 %). V 16 % končí věta subjektem (je zajímavé, že věta končí častěji subjektem, než začíná objektem).

Dále přejdeme ke zjišťování, jak se jednotlivé větné členy chovají vzhledem ke všem místům ve větě (dané délky), tj. ke zjišťování horizontálnímu.

Subjekt ve všech textech a ve všech větných délkách výrazně dává přednost počátkovému místu ve větě. Zhruba dvě třetiny z celkového počtu subjektů (tj. 2 615) v našem materiálu stojí na začátku věty (63 %). Procento subjektů na začátku věty je nejvyšší ve větách nejkratších (o délce 2) a s délkou věty mírně klesá. Subjekt, který nestojí v čele věty, podléhá ve větách různých délek tendencím odlišným: Ve větách o délce 3 preferuje koncové místo ve větě (24 %) před středovým (12 %), zatímco ve větách o délce 4 a 5 stojí co nejblíže větnému začátku. Necelá čtvrtina všech subjektů stojí na konci věty. Toto číslo se zdá poměrně vysoké vzhledem k tomu, co bylo výše uvedeno. Je to způsobeno jednak relativně vysokým výskytem subjektu na tomto místě v krátkých větách (32 %), jednak vysokým podílem těchto krátkých vět v textu (viz tab. č. 1).

Predikát verbální stojí ve větách o délce 2 v čele věty (72 %), predikát verbonominální na konci (71 %). Ve větách delších než 2 stojí predikát — shodně ve všech textech — nejčastěji na druhém místě ve větě. Predikát (P a P_n) se tedy chová jinak v krátkých větách (délka 2) a jinak v dlouhých větách (delších než 2). Průměrný údaj o výskytu predikátu na počátečním místě ve větě v celém materiálu (P 21 %, P_n 16 %) je ovlivněn právě vysokým výskytem ve větách o délce 2 i vysokou četností těchto vět v textech. Ve větách delších než 2 je četnost na počátku věty velmi nízká, dokonce ve dvou případech nulová.

Pro všechny texty platí, že u objektu převažuje koncová pozice ve větách o délce 2—4. Ve větách nejdelších konkuruje s tím místo předposlední. V průměru stojí na konci věty 61 % všech objektů v textu. Nejméně typická pro výskyt objektu není, jak bychom snad očekávali, počátková pozice, ale ve větách o délce 3 a 4 je to druhé místo.

Na rozdíl od předcházejících syntaktických kategorií nelze o příslovečném určení tvrdit, že u něho převažuje pouze jediná pozice. U příslovečného určení totiž „převažují“ pozice dvě — začátek věty a její konec, a v obou těchto pozicích se v průměru vyskytuje stejně často (35—37 %). Stojí za povšimnutí, že 72 % všech příslovečných určení stojí v krajních pozicích; pozice uprostřed věty není pro příslovečné určení typická. — Distribuce inherentního příslovečného určení (A_v) na jednotlivých místech ve větě je přibližně komplementární k distribuci ostatních příslovečných určení (Ad). Pokud má věta více než dva větné členy, je pro inherentní příslovečné určení nejtypičtější postavení uprostřed věty. Z nekrajových míst ve větě je ve všech textech nejfrekventovanější vždy místo předposlední.

[365]U doplňku je tendence preferovat jedno místo ve větě nejsilnější ze všech větných členů. Doplněk stojí převážně na konci věty, a to průměrně v 80 %. Pokud nestojí na konci věty, bývá nejčastěji na předposledním místě ve větě.

Celkem jsme tedy shledali, že s výjimkou příslovečného určení u každého větného členu převažuje[5] — v různém stupni — jedna určitá pozice ve větě. Určité tendence v distribuci větných členů jsou společné větám všech délek, jiné se různí ve větách krátkých (o dvou větných členech) a ve větách dlouhých.

3.2. Přístup druhý respektuje kromě faktoru větné délky i vztahy mezi jednotlivými pozicemi ve větě: popisuje pozice v rámci větného vzorce a zjišťuje, kolik slovosledných variant z celkového množství variant teoreticky možných (daných kombinacemi větných členů ve vzorci) se skutečně v textech vyskytuje a jaká je jejich distribuce; současně přináší poznatky syntaktické o repertoáru a frekvencích syntaktických vzorců.

Celkem se v našich textech vyskytly 103 různé syntaktické vzorce, u nichž budeme mluvit o pořadí větných členů, z toho 14 dvojčlenných, 26 trojčlenných, 37 čtyřčlenných a 26 pětičlenných. Prvních šest nejfrekventovanějších syntaktických vzorců tvoří 50 % všech vět v textech:

Spn	12 %
SPO	11 %
SPAD	10 %
SPnAD	7 %
PAdO	6 %
SPOAd	6 %
celkem	52 %

Uvedené větné vzorce jsou pro odborný styl nejtypičtější. Přijmeme-li různými autory vyslovovanou myšlenku o syntaktické stereotypnosti (nebo standardnosti) odborného stylu, pak právě ta skutečnost, že několik málo vzorců se stereotypně opakuje ve velké části vět textu, přispívá k ní zřejmě více než fakt, zda celkový počet syntaktických vzorců užívaných v odborných textech je ve srovnání s jinými styly malý nebo velký.

Mezi texty jsme shledali ve frekvenci větných vzorců rozdíly dvojího typu. V prvé řadě jsou to rozdíly v užívání syntaktických kategorií objektu a adverbiále. Nízká frekvence objektů v textu je kompenzována vysokou frekvencí adverbiálií a naopak. Jedná se o tříčlenné větné vzorce, v nichž se vyskytuje pouze jeden objekt nebo pouze jedno příslovečné určení nebo nejvýše dvě příslovečná určení. Jde tedy o ty případy, kdy objekt nebo adverbiále je prvním doplněním slovesa, popř. jde o hranici mezi první a další rovinou doplnění. To ukazuje na to, že by patrně bylo vhodnější rozlišovat při syntaktickém rozboru první rovinu doplnění od dalších rovin, jak to činí např. F. Kopečný a po něm P. Adamec.[6] Nutná doplnění slovesa bez ohledu na to, zda jsou tradičně hodnocena jako objekt, či příslovečné určení, se chovají [366]co do frekvence ve větných vzorcích (a v důsledku toho nutně ovšem i slovosledně) jinak než doplnění druhé roviny.

Druhým závažným rozdílem mezi texty je rozdíl ve frekvenci užívání verbálních, resp. verbonominálních konstrukcí. Projevuje se pouze u vět nejkratších: podle větného vzorce SP_n se tvoří (počítáno v celém materiálu dohromady) téměř 50 % všech vět o délce dva větné členy. Ve větách delších se predikát verbonominální vyskytuje jen velmi zřídka (srov. též údaje v tab. č. 1), pravděpodobně proto, že verbonominální přísudek není schopen na sebe vázat tolik větných členů jmenné povahy jako sloveso určité — a jak známo, délka věty roste právě počtem jmen. V tom textu, v němž se hojně užívá verbonominálních konstrukcí, je tedy i hojnost krátkých vět. Zjistili jsme, že se rozložení větných délek v jednotlivých textech liší právě rozložením vět o délce dvou, zatímco počínaje délkou tří se rozložení větných délek shodují. Na tomto příkladě lze tedy mj. dobře sledovat také závislost mezi strukturou věty a její délkou.

Nejčastější větné vzorce se vyskytují i v největším počtu pozičních variant. Srovnáme-li počet všech teoreticky možných variant s počtem těch, které se v textech skutečně vyskytují, shledáváme, že s délkou věty jich značně ubývá. Ve větách nejkratších (o délce 2) se realizuje 86 % všech možných variant, ve větách delších je procento realizovaných variant nižší, jak ukazuje tab. č. 2:[7]

 

Délka věty		2	3	4	5
Počet pozičních variant	teoretický	28	156	888	3120
	skutečný	24	94	169	105
Poměr v %		86	60	19	3

Tab. č. 2

 

Popis pozičních variant větných vzorců o délce dvou větných členů je velmi jednoduchý, protože každý vzorec může mít nejvýše dvě varianty, přičemž pro většinu větných vzorců platí, že jedna z obou variant frekvenčně převládá. Tak např. nejčetnější vzorec SP_n má přibližně v 75 % právě toto pořadí a jen ve 25 % pořadí opačné, totiž P_nS. V ostatních vzorcích převládá pořadí PO, PAd, PD, PA_v (méně četné vzorce neuvádíme), pouze u SP je — pouze však u této délky — rovnováha mezi oběma variantami.

Každý větný vzorec o třech různých větných členech se může vyskytnout maximálně v šesti variantách. Podle vnitřních poměrů ve vzorci lze rozlišit několik typů distribucí slovosledných variant:

[367]a) Jedna varianta výrazně dominuje nad všemi ostatními. Ostatní varianty mají četnosti velmi nízké, popř. nulové. Příklady: SPO, AdPAd, AdJO, SPD, SP_nO, SA_vP_n. Nejčetnější varianta ve vzorci SPO, tj. varianta se subjektem na začátku, predikátem uprostřed a objektem na konci tvoří 75 % všech výskytů tohoto vzorce.

b) Jedna varianta početně převažuje, ale i další 2—3 varianty mohou mít poměrně vysoké četnosti. Příklady: AdPO, OPD, SP_nAd. Např. ve vzorci AdPO převažuje varianta s příslovečným určením na počátku, predikátem verbálním uprostřed a objektem na konci (40 %); avšak poměrně vysokou frekvenci mají rovněž varianty OPAd (24 %), POAd (16 %) a PAdO (14 %).

c) Vzorec nemá dominující variantu. Dvě varianty jsou přibližně stejně početné, ostatní jsou zastoupeny málo. Příklady: SPAd (nejčetnější varianty jsou SPAd 43 % a AdPS 35 %), PA_vAd (nejčetnější varianty jsou PA_vAd 33 % a AdA_vP 30 %), PA_vO (nejčetnější varianty jsou PA_vO 28 % a A_vPO 24 %) a SA_vP (nejčetnější varianty jsou SA_vP 31 % a SPA_v 31 %).

Zvlášť je třeba posuzovat vnitřní poměry mezi variantami ve vzorcích, které se vyskytují v textech velmi vzácně, v jedné, resp. dvou variantách (přičemž počet variant se v těchto případech rovná počtu výskytů vzorce vůbec). Jsou to vzorce A_vP_nO, DJO, AdP_nD apod., které tedy z hlediska distribuce variant jsou nepostižitelné.

Ač čtyřčlenné větné vzorce jsou co do počtu různých vzorců i co do počtu variant nejčetnější, tvoří se jimi zhruba poloviční počet vět, než je počet vět se třemi větnými členy. Proto celkový obraz o frekvencích jednotlivých variant je méně soustředěný. Vysoká frekvence větného vzorce je dána nikoli vysokou převahou jediné varianty, ale spíše součtem nízkých frekvencí většího počtu variant. Nejčetnější větný vzorec SPOAd má i nejvyšší počet variant, totiž 18. Nejfrekventovanější varianta, tj. právě pořadí SPOAd, tvoří 27 % výskytů tohoto vzorce; druhá nejčetnější varianta, SPAdO, činí 18 % výskytů atd. Podobné poměry jsou i u dalších frekventovaných větných vzorců. První varianta má vždy mírnou numerickou převahu nad ostatními, všechny ostatní mají četnosti nižší.

Vzhledem k poměrně malé četnosti pětičlenných vět v textu (celkem pouze 170) poskytuje náš materiál spíše přehled o tom, co se vyskytuje, než o tom, jak často. I zde platí podobně jako u vět čtyřčlenných, že četnost větného vzorce závisí na počtu variant, nikoli na dominantní převaze varianty jediné. I charakter distribuce slovosledných variant uvnitř vzorce je u nejfrekventovanějších vzorců jednotný a zhruba týž jako u frekventovaných vzorců čtyřčlenných. Nejfrekventovanější vzorec SAdPOAd má 17 variant, z nichž numericky převažuje varianta s pořadím SAdPOAd, a to v 21 %.

Hlavní přednost tohoto přístupu, totiž to, že zkoumá každé místo ve větě vždy ve vztahu k tomu, čím jsou všechna ostatní místa ve větě obsazována, je nepříznivě ovlivněna faktem, že větné vzorce, které jsou málo frekventované a tím mají i málo variant, nejsou v kvantitativním popisu zachyceny.

3.3 Jako třetí přístup jsme zvolili přístup, který sice postihuje vztahy mezi pozicemi, ale bez omezení na větný vzorec tak, aby bylo možno zhodnotit jednotně a vcelku celý materiál. Takový přístup je možný za cenu [368]opuštění zřetele k větě jako celku. Každý větný člen je možno charakterizovat ve vztahu k jeho členu řídícímu. Zároveň tím mizí i zřetel k délce věty, pojem místa ve větě se relativizuje, určuje se pozice závislého členu vzhledem k členu řídícímu (tedy relativní pozice, nikoli pozice absolutní ve větě určité délky). Postupuje se po jednotlivých syntagmatech a zjišťuje se, zda člen závislý předchází nebo následuje za členem řídícím, zda je vůči němu v kontaktní nebo distantní pozici a čím je distance tvořena. Tento přístup tak doplňuje novými hledisky oba přístupy výše probrané.

V češtině nastává jak případ, že člen závislý předchází před členem řídícím, tak i případ opačný. U některých syntagmat jeden z obou typů převládá, a to tak, že subjekt předchází před členem řídícím v 75 %, objekt a doplněk za ním následují v 80—90 %, u jiných je však mezi oběma typy prakticky rovnováha, zejm. u příslovečného určení (Ad i A_v), a nelze tedy žádné z pořadí PAd a AdP, PA_v a A_vP označit z kvantitativního hlediska za základní. Délka věty nemá významný vliv na změny v relativní pozici členů syntagmatu. Shledáváme sice jisté odchylky, stěží je však lze nějak zobecnit. Relativní (vzájemná) pozice členů syntagmatu je na větné délce nezávislá.

Součástí údaje o relativní pozici členů syntagmatu je i to, zda oba členy stojí u sebe (v kontaktním postavení), nebo zda jsou od sebe odděleny jiným větným členem (v distantním postavení).[8] Vzhledem k tomu, že zkoumáme pouze věty do délky 5 větných členů, máme k dispozici pouze čtverou distanci: nulovou (v případě kontaktního postavení), a dále vzdálenosti tvořené jedním, dvěma nebo třemi větnými členy. Proporce ve vztahu kontaktnost/distantnost je ovšem závislá na délce věty. Ve větách o délce dvě může jít pouze o postavení kontaktní, s délkou věty ovšem přibývá distantních syntagmat: ve větách o délce 3 tvoří kontaktní syntagmata 86 % z celku, ve větách o délce 4 jen 63 % a ve větách o délce 5 již jen 50 %, a zbytek tvoří syntagmata distantní.

Mezi vzdáleností obou členů syntagmatu a jejich vzájemnou pozicí existuje následující vztah: Srovnáváme-li obě možné poziční varianty každého syntagmatu (tj. variantu, kdy závislý předchází před řídícím, a variantu, kdy řídící předchází před závislým), shledáváme, že s délkou věty přibývá distantních syntagmat relativně více u té varianty syntagmatu, která je častější v textech. Tak je tomu u syntagmat SP, PO, SP_n, PAd, PD, AdJ, AdP_n, OJ. Např. u syntagmatu SP_n převažuje varianta SP_n (77 %) nad P_nS (23 %); přitom varianta SP_n je relativně častější v distantním postavení než varianta P_nS: ve větách o délce tří se vyskytuje 201 syntagmat SP_n v kontaktním postavení a 68 syntagmat (tj. 26 %) v distantním postavení; dále se vyskytuje 66 syntagmat P_nS v kontaktním postavení a 11 syntagmat (tj. 14 %) v distantním postavení. Poměr distantních SP_n:P_nS činí tedy 25 % : 14 %; ve větách o délce čtyř činí tentýž poměr 42 % : 29 %, ve větách o délce pěti 57 % : 0 %. Pouze u syntagmatu PA_v je vztah mezi frekvencí variant syntagmatu a výskytem distantních syntagmat opačný. Varianta, v níž P_v předchází před predikátem, [369]je častější a přitom inherentní příslovečné určení stojí zpravidla těsně před predikátem (kvantitativní data jsou tu v souhlase s Kopečného výkladem (o. c. v pozn. 6) o inherentním příslovečném určení jako „příslovesném přívlastku“).

 

4. Závěr. Popsali jsme kvantitativními metodami vztah mezi syntaktickou funkcí větného členu a jeho místem ve větě, a to ze tří různých hledisek: z hlediska jednotlivých míst ve větě, bez ohledu na vztahy k pozicím předcházejícím a následujícím, z hlediska celé větné struktury a z hlediska syntagmatického. Konkrétní statistická data v závěru shrnovat nebudeme, neboť na nich nespočívá váha článku, který je pouze přehledem o rozsáhlejším souboru statistických dat. Cílem našeho statistického šetření bylo získat pokud možno podrobný obraz o tom, jak se slovosledu v textech užívá a tak vytvořit jisté materiálové předpoklady pro lingvistickou interpretaci tohoto vztahu pomocí teorie aktuálního členění (což bude obsahem další práce), tj. pro odpověď na otázky, které při šetření vznikly, např. proč ve větách o délce dvou se jeví jiné slovosledné tendence než ve větách delších, proč syntagmata a některé větné vzorce s příslovečným určením (Ad i A_v) nemají pouze jedno dominantní pořadí, apod.

 

R É S U M É

Relationship between syntactic function and linear position of sentence elements (Methods and results of statistical research)

The relationship between the syntactic functions of the sentence elements and their linear positions in the utterance are statistically described from the three points of view:

a) From the viewpoint of the position itself, without any regard to the relations to preceding and following positions in the sentence. This approach is useful e.g. for the description of the sentence beginning and end. Thus, the most characteristic of the sentence beginning is subject (46 %) and adverbial (24 %); after them follow according to their frequencies predicate (20 %) and object (8 %). To begin a sentence with other kinds of sentence elements is exceptional (frequency of any of them does not excede 2 % only). In contrast to it, the sentence end is characterized with object (28 %) and adverbial (26 %).

b) From the viewpoint of the sentence structure as a whole. The frequency distribution of all word-order variants within the frame of all sentence patterns are ascertained. E. g. it holds for the three-member sentence patterns that their frequency distributions of word-order variants are of three types: 1) One variant outstandingly predominates the others, e.g. in the pattern SPO the variant with subject in the beginning, verb in the middle and object in the end occurs in 75 %, whereas the five other variants (OPS, OSP, PSO, POS, SOP) make only 25 % together. 2) One variant has a certain, but not too high prevalence. Thus, in the pattern AdPO prevails the variant with the adverbial in the beginning, predicate in the middle and object in the end, namely in 40 %; but also other variants have rather high frequencies, too — OPAd 24 %, POAd 16 %, PAdO 14 %. 3) The pattern cannot be characterized with any dominant order of elements, two [370]variants being — at least approximatively — of equal frequencies, e.g. SAvP 31 % and SPAv 31 % as well; SPAd 43 % and AdPS 35 %.

c) From the syntagmatic viewpoint. The information obtained by this method concerns relative positions of the syntagms as well as of contact — distant positions of elements in the syntagms. Subject precedes predicate in 75 %, object and verbal attribute follow after it in 80—90 %; in the case of adverbial any of the two types of relative positions does not prevail statistically.

The aim of the statistical research was to obtain the detailed survey of the word-order employment in texts and so to get the material prerequisites for the linguistic interpretation of the syntax — word-order relationship in terms of the topic — comment bipartition of the utterance, i.e. to answer questions such as why word-order in short sentences differs from that in long sentences (with three or more elements) and at the same time why the relative positions of the elements of the same syntagm are independent of the sentence length, or why in some patterns or syntagms with adverbial no statistically dominant order exists.

Slovo a slovesnost, ročník 30 (1969), číslo 4, s. 358-370

Předchozí Dana Konečná: O významech pádů v současné češtině, zejména v místních určeních

Následující Jiří Kraus: K statistickému rozboru publicistického stylu