Nová monografie o bohemismech v nejstarší polštině

Emanuel Michálek

[Kronika]

(pdf)

Новая монография о богемизмах в древнем польском языке / Une nouvelle monographie traitant les bohemismes dans l’ancien polonais

Mladý krakovský polonista J. Reczek v studii[1] publikované v minulém roce podrobil rozboru lexikální bohemismy doložené v nejstarší polštině. Při své práci těžil autor z materiálu i zkušeností získaných při zpracovávání Slovníku staropolského PAN, potřebný rozhled po slovní zásobě staročeské mu poskytlo studium staročeského lexikálního archívu Ústavu pro jazyk český ČSAV v Praze. Již z těchto okolností je možno soudit, že autor přistupoval k svému tématu s dobrými materiálovými předpoklady. Můžeme hned připojit, že dalším kladným rysem Reczkovy studie je široká znalost příslušné lingvistické literatury, ať jde o příspěvky polonistické nebo bohemistické nebo konečně i o práce obecnější povahy, pokud mají k zvolenému tématu bližší vztah. O tom svědčí už instruktivní úvod (s. 5—21), kde jsou ře[440]šeny mimo jiné i některé obecnější otázky. Autor se zde především zamýšlí nad různými typy jazykových kontaktů (s. 5n.). Ve vztahu staré polštiny k staré češtině jde o kontakt, který autor nazývá nepřímým (pośrednim). Nejde tu o bezprostřední styk nositelů různých jazyků na stejném teritoriu, nýbrž o vztah útvarů, které nejsou na jedné rovině: jeden z jazyků je označován jako základní (podstawowy, přejímající) a druhý jako doplňkový (dodatkowy, jeho prvky jsou přejímány). Větší část této úvodní části studie zabírá stanovení hlavního úkolu a časové vymezení tématu: je jím problém lexikálních výpůjček ze staré češtiny do soudobého jazyka polského, a Reczek správně vidí tuto otázku v širším rámci vztahů kulturních. Toto hledisko je s prospěchem uplatňováno také v dílčích výkladech jednotlivých slov a slovních skupin. Časově zabírá studie údobí asi od poloviny století 10. do r. 1500, při čemž v prvním úseku zhruba do polovice 14. stol. jde o dobu v podstatě předpísemnou. Dolní mez tohoto datování souvisí s vytvářením polského státu už historicky dosvědčeným a zároveň s formováním jazyka, který autor označuje za předchůdce pozdějšího kulturního dialektu. V této době je také možno počítat s nejstarší vrstvou bohemismů, zvláště v názvosloví náboženském. Horní hranici své práce (r. 1500) prohlašuje autor za čistě konvenční a danou jen zřeteli praktickými. Domníváme se však, že ani toto datum, totiž počátek 16. stol. (ne ovšem jenom rok 1500), není tak docela bez významu pro vývoj spisovného jazyka polského. Vždyť autor sám právem připomíná nebývalý rozmach literárního jazyka polského v zlatém věku 16. stol. a jeho vyrovnání s češtinou (s. 8). Podstatnou částí úvodních výkladů je objasnění kritérií sloužících k identifikaci bohemismů v staropolské slovní zásobě (s. 13n.). Kritérium jazykové se opírá především o určité jevy hláskové (jako jsou střídnice za praslovanské -or, -ol, g, nosovky), zčásti také slovotvorné (např. sufix -tel, předpona prze-) a sémantické (příslušnost k jistým sémantickým skupinám vyčleněným někdy i prostředky formálními, srov. výrazy označující úředníky typu podkomorze). Kritérium filologicko-textové se zakládá na zkušenosti, že bohemismy se často objevují v textech, které mají vztah k českým předlohám, např. ve spisech náboženských nebo botanických a nezřídka bývají jen na takové texty omezeny. V hierarchii kritérií pokládá autor textovou filiaci za nejdůležitější (s. 134). Kritérium obecně kulturní vychází už nikoli z vlastních textů, nýbrž z faktů různých oborů, v nichž se uplatnily české vlivy (historie politická, hospodářská apod.). Do této souvislosti patří např. zjištění, že velká část staropolských přejetí z němčiny a z latiny prošla českým prostřednictvím. Autor právem poukazuje na to, že pro řešení sporných případů je důležitá kombinace uvedených kritérií, kdežto aplikace jednotlivého kritéria nemusí vést mnohdy k uspokojivým výsledkům. Mohlo dojít třeba k setření českých jazykových znaků původního bohemismu a k jeho plnému zapojení do domácí jazykové struktury v důsledku polonizace, jak ukazují např. staropolské výrazy przebytek, przybytek[2] a některé případy obdobné (s. 17n.; srov. též s. 134). Právem také vyzdvihuje závažnost dostatečně rozsáhlé materiálové základny staropolské i staročeské pro studium otázek lexikálních vlivů a připomíná zásadní význam archívů obou historických slovníků (staropolského i staročeského) pro svou práci. Za podklad své monografie zvolil asi 1/3 z celkového počtu zhruba 20 000 staropolských výrazů doložených v krakovském lexikálním archívu. Jde o slova začínající samohláskami, hláskami, které mohou mít také funkci hlásek protetických (j, w, h), a hláskami nevyskytujícími se v češtině. Takový výběr pokládá autor za dostatečně reprezentativní, jak z hlediska rozsahu, tak i pokud jde o povahu vybraných slov (s. 20). Na rozdíl od jiných prací s obdobnou tematikou neomezuje se tedy Reczkova studie na [441]výrazy určitého oboru nebo na slova podezřelá z nepolských rysů fonetických a zahrnuje i případy doložené pouze ojediněle.

Největší část Reczkovy práce (s. 23—134) zaujímá staropolský a staročeský lexikální materiál uspořádaný podle uved. hledisek do jednotlivých kapitol a jejich částí (např. výrazy se samohláskou a v násloví, výrazy se samohláskou e apod.). Uvnitř oddílů jsou slova řazena abecedně. Ke každému výrazu je připojen lingvistický komentář, dílčí výsledky jsou shrnuty v závěru jednotlivých oddílů nebo jejich skupin. K nepochybným přednostem práce náleží okolnost, že autor soustavně přihlíží k postavení a funkci přejatých výrazů v polském jazyce. Rozsáhlý jazykový materiál i dobrý rozhled lingvistický umožnil autorovi přinést nejeden cenný postřeh, který obohacuje a upřesňuje dosavadní výklady. Tak na základě stáří i rozšíření slova hajtman v staré češtině ukazuje, že je pro starou polštinu u tohoto výrazu pravděpodobnější předpokládat přejetí z vojenské terminologie české než počítat s přímou výpůjčkou z němčiny. Takový předpoklad je ve shodě s celkovým rázem polského vojenského názvosloví, které je závislé na terminologii české (s. 67). Podobného rázu i dosahu je rovněž výklad o stč. anéz, anýz a jejich stpol. ekvivalentech (s. 30n.). K upřesnění dosavadních výkladů přispěl autor i v jiných případech. Tak např. prokázal, že v stpol. slovese zwolić (i v odvozeném substantivu verbálním) je třeba rozlišovat podobu domácí (s+wolić) ve významu, ‚censere, deliberare‘ a podobu přejatou z češtiny (vz+ wolić) s významem ‚eligere‘. Tímto výkladem navazujícím na starší práce polských lingvistů (A. Brücknera, S. Urbańczyka aj.) přispívá autor k osvětlení situace v staré vrstvě bohemismů — zadjektivizované participium uvedeného slovesa je doloženo už v nejstarší polské písni Bogurodciza.[3] V jednotlivostech je ovšem možno autorovy výklady místy doplnit nebo upřesnit a někdy lze mít výhrady k zvolenému řešení. Tak třeba vyslovuje-li autor mínění, že stč. vedro ‚aestas‘ (na s. 80 vytištěno omylem vědro) byl výraz velmi pravděpodobně archaický, je možno proti tomu namítnout, že s takovým hodnocením se neshoduje skutečnost, že jde o slovo v staré češtině značně frekventované, jak sám autor připomíná. Ani okolnost, že se substantivum vedro objevuje v stč. biblických textech spolu se slovem horko (ve spojení typu horko vel vedro), není průkazným svědectvím o jeho okrajovosti v stč. slovní zásobě.[4] Autorovo konstatování, že český výraz horko je v jazyce dosud živý (s. 80n.), platí v plné míře také o slově vedro, mezi oběma není v tomto směru podstatný rozdíl.[5] Ve svém přesvědčivém výkladu o slovesech władać, władnąć uvádí autor jediný doklad na stč. vládati ze Žilinské knihy (s. 81). Takový doklad by však existenci zmíněného stč. slovesa neprokázal, protože jde o památku z jazykového prostředí slovenského. Stč. vládati je však známo i odjinud, srov. protože sú násilím víc než právem vládali SilvKron 29a imperaverunt. Autor má ovšem pravdu, že je to sloveso málo doložené. K nedopatření došlo při rozboru slova achtel (s. 24n.). Doklad z Hájkovy kroniky (16. stol.) nedokazuje existenci tohoto výrazu v 13. stol., i když jej kronika zařazuje k roku 1268. V stč. lexikálním materiále pochází jediný doklad na toto slovo z doby před r. 1500 ze soudních knih osvětimských. To je ovšem oblast z hlediska českého jazyka okrajová a doklad je až z r. 1499. V stč. se ve stejném významu užívalo slova čtvrtcě (srov. GbSlov 1, 197). Uvážíme-li, že stará polština zná slovo achtel už od konce 14. stol., nebude se nám české prostřednictví při [442]přejetí tohoto německého výrazu do polštiny zdát nepochybným.

Ne dost přesné formulace je užito při analýze bot. termínu ostropes (s. 46). Autor zde tlumočí stanovisko etymologa V. Machka tak, že v stpol. výraze došlo ke smíšení dvou českých názvů, totiž ostropes a ostropestřec. Ale V. Machek jasně říká, že podoba ostropestřec se objevila v češtině až v 19. stol. a východisko četných variant příslušných pojmenování vidí v základu kostrbec (souvisí s kostrbatý). K autorově poznámce (s. 38 p. 21), že A. Brückner považoval výraz jistotę experimentum za bohemismus, dodáváme, že Brücknerův názor se mohl opřít o poměrně hojné stč. doklady, srov. abych poznal jistotu vaši BiblOl 2. C 2,9 experimentum (stejně i BiblLit a shodně překládá lat. experimentum několik dalších textů biblických a slovníkových). K Reczkovu zjištění (s. 132), že adjektivum grošový není zaznamenáno u Gebauera, připomínáme doklady ze stč. lexikálního archívu, které Gebauerův materiál doplňují. Oba jsou z 2. pol. 15. stol.: při verku grošovém LemingerMinc 220; železa pregéřská … peněžní i některá grošová ib. 44. Ovšem autorova teze o polském původu odvozenin slova groš tím není ohrožena. Složitější situace je u bot. názvů wajownik (s. 76) a wyszogłod (s. 94), jejichž jazyková struktura zdá se nasvědčovat českému původu, ale původní výrazy stč. nejsou známy. Snad by bylo dobře zařadit takové výrazy mezi případy sporné. Je ovšem nepochybné, že všechny doplňky nebo i námitky týkající se autorových výkladů mají jen okrajový ráz a nijak nesnižují kvality jeho studie.

Poněkud větší námitky než obsah práce vzbuzuje formální stránka staročeských dokladů, hlavně četná nedopatření při užívání diakritických znamének. Jde tu o případy typu vina m. vína (s. 30), slzívém údoli (s. 51) m. slzivém údolí, méne m. méně (s. 58) aj. Je ovšem známo, že na těchto nedostatcích nemá vždy vinu autor a že takto postiženy bývají i jiné obsahově cenné publikace.[6] Omylů, které se netýkají diakritických znamének, je mnohem méně. Všimli jsme si např. těchto případů: oblékal sě m. oblékal se (s. 26); suknú m. sukní (ib.); zemská viecí czení, chagí m. zemſke vieci czenichagi nebo v transkripci zemské věci čenichají (s. 57), slucha m. slúha (s. 86). Vůbec bychom pokládali za vhodnější uvádět stč. citace v jednotné transkribované podobě. U staropolských dokladů je ovšem situace a také tradice v jejich přepisování odlišná. Větší jednotnost bychom považovali za žádoucí také v systému zkratek stč. pramenů (s. 140—146), kde se někdy objevují diference ne dost zdůvodněné. Srov. např. HusPostilla na rozdíl od WaldhauserPos, ArchPlzeň na rozdíl od Pelhř, B. Beneš na rozdíl od B. Cardy. Nejjednodušší by bylo uchýlit se (analogicky jako u textů staropolských) k systému zkratek užívanému zpracovateli historického slovníku.[7]

V závěrečné kapitole (s. 135—139) shrnuje autor hlavní výtěžky své studie, provádí kvantitativní hodnocení užitého materiálu, třídí jej podle druhů slov, doby přejetí apod. I tato část práce se vyznačuje přednostmi, které charakterizují dílo jako celek. Kromě rysů, o nichž jsme se zmínili výše, je třeba zdůraznit autorův uvážlivý postup, poukazy na věci nedořešené i na možnosti různého řešení a v neposlední řadě i živý, jasný způsob podání problematiky mnohdy nesnadné. Nelze pochybovat o tom, že Reczkova studie je závažným příspěvkem pro historickou slavistiku a že bude na tomto úseku dobře plnit své poslání.

Slovo a slovesnost, ročník 30 (1969), číslo 4, s. 439-442

Předchozí Bohuslav Havránek: Zemřel senior české bohemistiky, profesor František Ryšánek

Následující Naděžda Svozilová: Kniha o substituci a substitutech v americké angličtině