Příspěvek k vztahu jazyka a myšlení

Jiří Kraus

[Chronicles]

(pdf)

Сборник об отношении языка и мышления / Contribution au rapport entre la langue et la pensée

Sovětský sborník Jazyk a myšlení[1] je sestaven na podkladě diskuse organizované v květnu 1965 Ústavem jazykovědy, Ústavem filosofie a práva a Oddělením literatury a jazyka AV. Obsahuje 29 krátkých statí sovětských filosofů, jazykovědců, psychologů, fyziologů a sémiotiků, které se vztahují k různým aspektům jazyka a myšlení i k vztahům jazykovědy a příbuzných disciplín, zvl. logiky a psychologie. Sympatickým rysem sborníku je snaha o všestranné osvětlení zkoumané problematiky neomezující se pouze na rámec jedné vědy; lze však litovat, že autoři většinou zůstávají v oblasti teoretického (mnohdy spekulativního) výkladu a neopírají se o experimentální práce o psychologii myšlení, které mají v sovětské literatuře dobrou tradici (Vygotskij, Lurija, Žinkin, Leont’jev a další). Převažující skupinu tvoří stati zabývající se vztahem logických a gramatických kategorií, komunikativní funkcí jazykového systému, logickou sémantikou a sémiotikou. I. I. Meščaninov (Sootnošenije logičeskich i grammatičeskich kategorij) vidí stále „logický substrát“ v základě syntaktických konstrukcí jako struktur lidského myšlení, a to především v soustavě pojmových kategorií, které plní funkci spojovacího článku mezi gramatikou a logikou. — Z nesouhlasu mezi pojmem a slovem, soudem a větou vychází P. V. Česnokov (O vzaimosootvestvii formal’nych tipov jazykovych i logičeskich postrojenij). Všímá si větší strukturní složitosti jazyka ve srovnání s jednotkami myšlení a konstruuje logické ekvivalenty jazykových struktur (logémy, které odpovídají větě a shrnují soud, otázku a výzvu, relanty, vyjadřující vztah (pro bratra, z domu), kombinanty, které rozvíjejí naznačený pojem (sekerou = pomocí sekery ap.). — Aktuálnímu členění jako prostředku spojujícímu jazyk a myšlení věnují pozornost N. Z. Kotelovová (O logiko-gramatičeskom urovne v jazyke) a I. F. Varduľ (K obosnovaniju aktual’nogo sintaksisa). Kotelovová (vycházející pouze z Panfilova) odlišuje gramatickou (tj. syntaktickou) a logicko-gramatickou rovinu věty (ztotožňovanou s aktuálním členěním, která slouží bezprostřednímu vyjádření logické struktury jazyka. Logickou povahu aktuálního členění zdůrazňuje i článek Varduľův [445]vymezující ostrou hranici mezi aktuální syntaxí (zabývající se aktuálním členěním výpovědi) a potenciální syntaxí odrážející formální strukturu věty. Za nezdařilý považujeme autorův pokus o řešení problematiky aktuálního členění pomocí teorie informace; jak ukázaly práce některých českých autorů,[2] je vztah mezi oběma teoriemi poměrně složitý a bez experimentálních a materiálově podložených studií téměř neprokazatelný. Zásadním nedostatkem obou prací je ztotožnění aktuálního členění s logicko-gramatickou analýzou jazyka a malá informovanost o soudobé literatuře zahraniční. — A. S. Čikobava (K voprosu o vzaimootnošenii myšlenija i reči v svjazi s rol’ju kommunikativnoj funkcii) se zabývá dějinami zkoumání vztahu myšlení a řeči. Rozlišuje systematickou analýzu tohoto vztahu, směřující od individuální povahy myšlení k sociálně sdělovací funkci řeči, od ontogenetického plánu zkoumání, které postupuje od danosti slovního znaku k významu. Komunikativní funkce se tak stává prostředkem objektivace myšlení, dodává fyziologicko-psychologickým vlastnostem řeči sociální kvalitu. — Za mnohostranný pohled na sémantickou strukturu jazyka se přimlouvá N. G. Komlev (Semantičeskaja aspektacija jazyka); vyčleňuje aspekty sociální, psychický, komunikativně mentální, abstrakční, dynamický (studium procesu kódování a dekódování), sémiotický a „metaaspektový“ (rozlišující jazyk jako objekt zkoumání od jazyka jako prostředku popisu tohoto objektu). — Představitel mladší generace sovětských psycholingvistů V. M. Pavlov (Problema jazyka i myšlenija v trudach Viľgeľma Gumbol’dta i v neogumbol’dtianskom jazykoznanii) se snaží osvětlit jeden ze základních rozporů humboldtovské lingvistiky mezi jednotou jazyka a myšlení na straně jedné a rozdílností formálních a významových vlastností národních jazyků na straně druhé. Jeho řešení vidí v syntéze abstraktně pojmové (převážně jazykové) a smyslové (fyziologické) stránky poznání vnějšího světa. Toto poznání chápe autor jako hierarchizovanou strukturu přecházející od elementárních úrovní smyslového poznání k vyšším stupňům, jimiž jsou vnitřní řeč a konečně jazykové sdělování.

Ve většině ostatních prací ustupuje lingvistický aspekt problému víceméně do pozadí, zvláště v okruhu prací věnovaných znakové teorii (Ju. S. Maslov, M. A. Sljusarevová a další), fyziologii myšlení (M. M. Koľcovová a M. Šemjakin) a logické sémantice (D. P. Gorskij, G. V. Kolšanskij aj.). Mnoha zajímavým řešením a přístupům je na závadu skutečnost, že v knize chybí rejstřík, většina statí pak postrádá shrnutí. Tento nedostatek je tím citelnější, že diskusní příspěvky jsou spíše monology, tematika není soustředěna do sourodých celků a že ústřední problematika vztahu jazyka a myšlení je autory chápána nejednotně a široce.

Slovo a slovesnost, volume 30 (1969), number 4, pp. 444-445

Previous Naděžda Svozilová: Kniha o substituci a substitutech v americké angličtině

Next Jan Průcha: Německá práce o psychologii jazyka