Německá práce o psychologii jazyka

Jan Průcha

[Kronika]

(pdf)

Немецкая работа по психологии языка / Un travail allemand sur la psychologie du langage

Je dobře známo, jak velký vliv měla na světové a také na naše jazykovědné myšlení Bühlerova kniha Sprachtheorie. Od jejího vydání v r. 1934 neobjevila se v německé literatuře žádná obdobná práce, která by stejně významně ovlivnila vědeckou teorii jazyka a psychologických aspektů fungování jazyka. Spíše naopak: vlivem politických změn vzdalovala se německá psychologie jazyka a myšlení stále více od Bühlerovy empiristické orientace a vytvářela subjektivní, „dušezpytné“ spekulace o vztahu jazyka a národa, rasy apod. Impuls, kterým bylo pro západoněmeckou psychologii po druhé svět. válce poznání a osvojení nových teorií zahraničních, zvl. americké experimentální a sociální psychologie, se západoněmecké psychologie jazyka příliš nedotkl. To je zřetelně patrno i z mo[446]numentálního díla F. Kainze,[1] v jehož posledních svazcích se nijak neodrazily významné nové poznatky o užívání jazyka, jež se objevily zejména po vzniku a rozvoji psycholingvistiky.

Tuto teoretickou stagnaci v německé psychologii jazyka se pokouší překonat H. Hörmann knihou Psychologie der Sprache,[2] jejímž hlavním účelem má být zvýšení informovanosti o novějších výsledcích psycholingvistiky. Jméno autora není ani našim, ani zahraničním lingvistům známo. Hörmann je profesorem v Psychologickém ústavu university v západním Berlíně a jeho dosavadní publikované práce se problémů jazyka bezprostředně netýkají. Proto by snad mohl čtenář-lingvista přistupovat k jeho knize s jistou nedůvěrou; ta se však jistě rozptýlí.

Obsáhlá Hörmannova práce (má na 400 stran) je rozvržena do 15 kapitol. V úvodní kapitole se autor pokouší o vymezení a definování hlavních problémů psychologie jazyka. Pokud jde o termíny psychologie jazyka a psycholingvistika, autor užívá oba termíny zcela synonymně pro označení téhož obsahu, který definuje takto: „Die Sprachpsychologie oder Psycholinguistik zielt auf eine wissenschaftliche Beschreibung nicht der Sprache, sondern des Prozesses der Sprachbenutzung. Es geht um den Beziehung zwischen den Mitteilungen einerseits und den Charakteristiken der diese Mitteilungen sendenden und empfangenden Individuen anderseits …“ (s. 18). Rozdíl mezi lingvistikou (tj. strukturní lingvistikou) a psycholingvistikou vykládá H. tak, že lingvistika studuje jazyk jako objektivní strukturovaný systém, kdežto psycholingvistika studuje jazykové dění, proces (přitom H. poukazuje snad příliš přímočaře na Bühlerovy rozdíly mezi „Sprachgebilde“ a „Sprachereignis“). Obecné rysy jazykového procesu (tj. individuálního komunikačního aktu) popisuje H. na základě známého Osgoodova-Sebeokova modelu jazykového kódování a dekódování.[3]

Další kapitoly mají velmi obecný charakter a podávají přehled základních teorií a koncepcí s důrazem na aspekty filosofické a historickovědné: Kap. II. pojednává o teoriích znaků a významů (zejména obsahuje názory Bühlerovy, Langerovy a behavioristické koncepce), samostatná kapitola je pak ještě věnována Morrisově sémiotice (kap. VIII.). Kap. III. objasňuje základy formální lingvistiky (od Saussura až po Martineta a Chomského — v této kap. je i zmínka o fonologii předválečné pražské školy v souvislosti s R. Jakobsonem), kap. IV. obsahuje informačněteoretický výklad jazykové komunikace (podle Shannona a Hocketta; podrobněji je vykládána Libermannova tzv. motorická teorie percepce řeči). Kap. V. se soustřeďuje na problematiku kvantitativní struktury řeči, a to jednak na obecné otázky, jako je frekvence slov a tzv. Zipfův zákon i jeho Mandelbrotova korekce, jednak na speciální data získaná pří kvantitativním výzkumu němčiny (zejm. na základě Meierova frekvenčního slovníku).

Většina ostatních kapitol je již zaměřena na speciálnější problémy psycholingvistiky. Poměrně nejvíce místa se věnuje problematice slovních asociací (kap. VI. a VII.), i vzhledem k tradicím, které má asociační studium v německé psychologii (počínaje experimentálními výzkumy Wundtovými a Jungovými). H. se však pokouší ukázat především rozborem novějších prací, převážně amerických (např. Nobleův pokus o kvantifikaci lexikálního významu na základě asociačních dat), že výzkum verbálních asociací je jednou z důležitých cest studia jazylkového chování. Na tyto kapitoly úzce navazují výklady o slovním významu (kap. IX. a X.), v kterých se H. soustřeďuje jednak na jeho německé pojetí (Trier a Porzig a teorie sémantických polí), jednak na jeho pojetí v no[447]vých pracích převážně amerických autorů (Osgoodův sémantický diferenciál a různé teorie změn významů slov na zázákladě tzv. verbálního podmiňování; zde je též resumována Skinnerova operativní teorie a její kritika Chomským). S kapitolami o sémantice souvisí i výklad o tzv. zvukovém symbolismu (kap. XII.), tj. o vztahu formální (zvukové) stránky slov k jejich významu (Hörmannův výklad se týká hlavně experimentů se slovy umělého jazyka, jimž pokusné osoby přisuzují určité významy právě v závislosti na zvukové formě).

Kapitoly o slovních asociacích a slovním významu tvoří jedno jádro Hörmannovy psycholingvistiky, druhé jádro je pak představováno kapitolou o psychologické reálnosti gramatiky (kap. XIII.). Jde o problematiku, která v současné psycholingvistice, především americké, ale i světové vůbec, je patrně nejintenzívněji studovanou a diskutovanou oblastí. Jediná kapitola, která je této problematice v Hörmannově knize věnována, dovoluje shrnout jen nejdůležitější z početných experimentálních výsledků: ty se týkají zejména úlohy, kterou má v procesech kódování a dekódování vět generativní transformační gramatika. Ověřuje se tzv. hypotéza transformačního dekódování, vytvořená C. A. Millerem, podle níž musí posluchač, který chce porozumět nějaké větě s určitou syntaktickou strukturou, nejprve detransformovat větu na její jádrovou strukturu; přitom rychlost porozumění závisí na počtu a složitosti transformačních operací potřebných k onomu převedení na jádrovou strukturu. H. dokládá údaji z výzkumů Millerových a jeho spolupracovníků, že transformační gramatika Chomského má nepochybnou psychologickou reálnost, tj. že může být považována za komponent jazykové kompetence mluvčích.

K této kapitole musíme připojit zásadní kritickou poznámku: Při ověřování Millerovy hypotézy dospěli někteří badatelé k závěrům, kterými se přibližují k starší Osgoodově koncepci modelu mlučího a posluchače, považované školou Chomského za překonanou. Bylo totiž prokázáno, že (1) gramatický komponent jazykové kompetence uživatelů jazyka není dán pouze strukturními charakteristikami kombinování jazykových elementů, ale i pravděpodobnostmi výskytu a prediktabilitou typů kombinací, (2) s tím souvisí i vliv lineárního charakteru zpracování jazykových sdělení (tzv. left-to-right processing). Právě pokud jde o ověřování psychologické reálnosti transformační gramatiky, nezhodnotil H. ty práce, které tuto reálnost uvádějí v pochybnost nebo ji dokonce přímo vyvracejí.[4] Při celkové autorově objektivnosti překvapuje v této oblasti nekritické přecenění úlohy transformační gramatiky Chomského.

Hörmannova kniha je uzavřena kapitolou o osvojování jazyka dětmi a vztahu jazyka a myšlení (zde je také stručný výklad důležité polemiky mezi Vygotským a Piagetem o tzv. egocentričnosti dětské řeči) a kapitolou o teorii lingvistické relativity (učení Sapira-Whorfa a Lennebergovy hypotézy o biologických základech jazykových schopností člověka). Ke knize je připojen výkladový seznam základních psychologických termínů německých, s nimiž se pracuje v psycholingvistice, a tematický a jmenný rejstřík. Nejcennější z tohoto pomocného aparátu je podrobná bibliografie psycholingvistické literatury (ovšem jen americké a německé, práce sovětské, francouzské aj. nejsou — až na nepatrné výjimky — uváděny).

Hörmannovu knihu hodnotíme celkově jako velmi zdařilou práci seznamující se základy americké psycholingvistiky a starší německé psychologie řeči. V našem prostředí může být Hörmannova [448]práce používána jako prozatím nejvhodnější doplnění, resp. rozšíření Leonťjevovy stručné práce o psycholingvistice.[5] Mezi oběma publikacemi je ovšem podstatný rozdíl nejen v rozsahu a tematickém zaměření, ale především v metodě: zatímco Leonťjev podrobuje kritickému hodnocení ty teorie a poznatky, jež pojal do své práce, a připojuje i své původní koncepce a názory na různé otázky psycholingvistiky, Hörmannova práce je pouze dobrým souhrnem výsledků cizích prací a zdá se, že autor ve snaze být co nejobjektivnější v interpretaci cizích poznatků se záměrně vyhýbá tomu, aby do své práce začlenil i vlastní názory a hodnocení. Tento postup má jistě své výhody i nevýhody. Velkou předností Hörmannovy práce je její preciznost a obsažnost i jasný, srozumitelný styl výkladu; autor dokázal (zejm. v kapitolách o speciálních problémech) shrnout velmi detailně všechna hlavní fakta z mimořádně rozsáhlé literatury, přitom velmi vyváženě, se zachováním patřičné proporcionality.

Význačný psycholingvista E. H. Lenneberg ve své nedávné recenzi[6] zcela výstižně charakterizuje Hörmannovu knihu jako ideální kompilaci americké psycholingvistiky, která nemá v anglickém jazyce obdoby, avšak překládat ji do angličtiny nemá smysl, protože nepřináší nic původního.

Slovo a slovesnost, ročník 30 (1969), číslo 4, s. 445-448

Předchozí Jiří Kraus: Příspěvek k vztahu jazyka a myšlení

Následující Ladislav Nebeský: Český překlad Marcusových knih o matematické lingvistice