Nad českým překladem Staigerovy poetiky

Karel Horálek

[Kronika]

(pdf)

Над чешским переводом поэтики Штайгера / La traduction tchèque de la Poétique de Staiger

Zásada, že věda se nemůže plodně rozvíjet bez názorového dialogu na široké mezinárodní základně, platí i pro filologické disciplíny poetiku (teorii literatury) nevyjímaje. Dialog o vědeckých otázkách se uskutečňuje nejen se současníky, ale také s odborníky minulých věků. Klademe si často otázky, na něž se již dříve odpovídalo. Většinou to byly jen odpovědi prozatímní nebo náznakové, které jako by volaly po doplnění a vyjasnění. V dějinách poetiky bylo řečeno mnoho závažného již v období jejich počátků. Ještě dnes si celé literárněvědné školy dávají na svůj prapor jméno Aristotelovo. Mohutným zdrojem poučení nepřestává být estetika Hegelova, často prohlašovaná za nejsvěžejší složku celého jeho filosofického díla. Hegelovy podnětné myšlenky o literárních druzích inspirovaly již několik generací literárních teoretiků, někdy přímo, někdy prostřednictvím filosofů a estetiků, kteří se k Hegelovi programově hlásili. Moderní estetika a literární věda těžila i z Hegelových myšlenek o dialektice kulturního vývoje. Platí to i o našem strukturalismu a je zajímavé a poučné konfrontovat výsledky, jichž se naše věda dopracovala, s podobnými pokusy v jiných zemích.

Doposud se v těchto souvislostech upozorňovalo u nás na práce některých teoretiků v anglosaských zemích, v poslední době pak na práce francouzských strukturalistů (na Slovensku to dělá např. N. Krausová, viz moji stať v SaS 30, 1969, 407n.), k srovnání se nabízí také dílo švýcarského badatele Emila Staigera. Příležitost k tomu dává dnes překlad jeho knihy Grundbegriffe der Poetik, jejíž první vydání z roku 1946 bylo možno u nás až do reforem roku 1948 normálním způsobem koupit. Tehdy se mu však nedostalo pozornosti úměrné jeho významu. Vychází-li dnes český překlad tohoto díla (Základní pojmy poetiky. Čs. spisovatel 1969, edice Dílna, přeložili Miloš Černý a Otakar Veselý, doslov napsal Josef Čermák), naskýtá se příležitost k napravení toho, co bylo dříve promeškáno. Autor doslovu českého překladu této příležitosti nevyužil, ačkoli jsou některé souvislosti docela nápadné. Staiger zdůrazňuje podobně jako čeští strukturalisté (ovšem nejen oni) souvislost literárních kategorií s kategoriemi jazykovými, hledá pro svou koncepci zdůvodnění u filosofů, kontroluje stále svůj spekulativní postup empirií atd. Jsou zde samozřejmě také závažné rozdíly. Největší filosofickou autoritou je Staigerovi M. Heidegger, o jehož myšlenku totožnosti lidského bytí s časem opírá celou svou koncepci literárních druhů (lyrična, epična a dramatična). Učil se však také u Husserla a s pražskou školou ho spojuje i respekt k estetice a dialektice Hegelově. Jeho literárně druhová triáda se však s triádou Hegelovou úplně nekryje, třebaže se ji stejně jako Hegel snaží chápat vývojově. Hegel v souhlase s literární historií klade na počátek epiku, v lyrice vidí její vývojovou negaci, v dramatické poezii pak spatřuje syntézu obou těchto antitetických žánrů. U Staigera si vyměnila místo lyrika s epikou, lyrika je podle něho elementární projev poetického založení člověka, provázející samy počátky lidské řeči. I pro toto své pojetí hledá Staiger oporu ve filosofii, dovolává se přitom vývojové koncepce E. Cassirera, který ve své filosofii jazyka navazuje na W. Humboldta. Cassirer rozeznává ve vývoji lidské řeči tři fáze, jež splývají s třemi fázemi lidského myšlení: fázi výrazu smyslového, názorného (anschaulich) a fázi výrazu pojmového. Staiger chce koordinovat tuto vývojovou triádu s jazykovou triádou „slabika - slovo - věta“, v níž vidí základ [88]literární triády „lyrično - epično - dramatično“.

Je třeba si uvědomit, že Staiger vychází z těchto abstraktních entit a nikoli z klasifikace literárních textů. Ty lze podle něho třídit na lyrické, epické a dramatické jen potud, pokud v nich příslušný „živel“ převládá. Jde tu tedy o podobnou situaci jako u uměleckého díla v pojetí Mukařovského. Umělecké dílo je podle něho útvar polyfunkční, o zařazení mezi umělecká díla rozhoduje dominantní postavení estetické funkce. Pojem dominantního postavení estetické funkce není však u Mukařovského formulován s dostatečnou jasností. V stati K pojmosloví československé teorie umění (Kapitoly z české poetiky I, 1948, s. 39) dokonce připouští, že podmínka dominujícího postavení estetické funkce v uměleckém díle nemusí vždy být splněna. To je v umění sice obvyklá („bezpříznaková“) situace, do dominantního postavení se však za určitých podmínek může dostat funkce jiná. „Případ, že v oblasti umění převládne některá z funkcí mimoestetických, je dokonce velmi častý — pokud však je umělecké dílo vnímáno jako právě výtvor umělecký, je konečná syntéza funkcí zabarvena funkcí estetickou do té míry, že se i převládající mimoestetická funkce jeví jako fakt estetický, jako činitel umělecké výstavby díla.“ Škoda, že toto pojetí nebylo v dostatečné míře propracováno.

Nad českým zněním Staigerových Základních pojmů poetiky si uvědomujeme, jak nesnadný je překlad takového díla a jak citelný je u nás v této oblasti nedostatek překladatelské tradice. O mnoha zvláštnostech překladu je možno diskutovat (např. o pobytu za Dasein, o odlišit za scheiden — s. 143), ale je zde také nemálo míst, která měla být přeložena jinak. Na s. 30 se např. mluví o rýmech, které ani tak nečlení, jako spíše magneticky vtahují. Čtenáři hned napadne, že by tu stačilo přitahují; v originále je však weiterziehen a to nutí k zamyšlení, nikoli však k souhlasu s překladatelem. Jiné nesnadné místo: die Verse klingen in uns auf verše v nás oznívají (s. 42); nestačilo by doznívají?

Zvláštní problematika je v překladech literárněvědných děl spojena s citacemi básnických textů. Jsou někdy v překládaných textech tím nejdůležitějším, doslova se překládat nedají (a i kdyby se daly překládat, nebylo by z nich patrno to, co v originálním znění teoretik považuje za důležité), o nevýhodách básnických překladů není snad třeba ani mluvit, jsou docela zřejmé. Překladatelé Staigera ponechávají německé ukázky (těch je velká většina) v původním znění a připojují básnický překlad, je-li po ruce, jinak se spoléhají na to, že si čtenář nějak sám pomůže. U ukázek lyrických jim k tomu dává rozhřešení sám autor, neboť zastává názor, že překlad lyrických veršů je sice nemožný, ale naštěstí také postradatelný. „Každý se totiž domnívá, že přece jen zde cosi cítí či tuší, i když cizí jazyk nezná. Slyší hlásky a rytmy a básníkovo naladění jej zasahuje ještě před diskursivním porozuměním.“ Je zde naznačena možnost dorozumění bez pojmů. V lyričnu se zdá být zachován „pozůstatek rajského života“ (čes. překlad, s. 17). V tomto názoru má Staiger předchůdce, např. v abbém Brémondovi, to však lingvistovu skepsi neoslabuje. Pokud jde např. o rytmy, je dobře známo, že jsou svou vlastní poetickou povahou vázány na jazykový systém a že se nikdy nedají brát úplně odděleně od významové stránky textu. Při vnímání básní v cizím jazyce jsme obyčejně sváděni k interpretaci na základě zkušeností se svým jazykem rodným a tak zpravidla docházíme k interpretaci nesprávné. Překladatelé byli někdy nuceni ponechat německou citaci neněmeckých autorů (např. když se autorův výklad vztahuje přímo k překladu), české znění je pak uváděno v poznámkách (tak je tomu občas i v jiných případech). O překladu se říká, že je to vždy jakýsi kompromis. O překladech literárněvědných textů to platí často v míře až nepříjemné, o překladu Staigerovy knihy nepochybně.

Slovo a slovesnost, ročník 31 (1970), číslo 1, s. 87-88

Předchozí Eva Hajičová, Petr Piťha: Mezinárodní kongres o strojové lingvistice v Stockholmu 1969

Následující Ladislav Nebeský: Jihoameričtí autoři o teorii množin