O mikrostrukturách v lexiku

Otto Ducháček

[Články]

(pdf)

О микрoструктурах в лексике / Les microstructures dans le lexique

Ze složité problematiky struktury lexika, která se v posledních letech dostává stále více do popředí zájmu, chceme v tomto krátkém článku upozornit na jednu z dílčích otázek, a to na existenci lexikálních mikrostruktur. Zkoumali jsme je již v Etudes romanes de Brno (IV, 1969, 139—157), kde jsme se mimo jiné zabývali též nominálními syntagmaty, která mají ve franštině společný základ coup de, slovesy označujícími základní polohy těla a zvláště podrobně slovesy pohybu v románských i jiných evropských jazycích.

Pro objasnění obecných i zvláštních rysů struktury, a výjimečně i postupné strukturace malých, popř. nejmenších možných sémanticky homogenních úseků lexika ukážeme, jak jsou některé z těchto úseků členěny v několika různých jazycích.

Nejmenší lexikální struktura je dvouslovná; je založena na vzájemném vztahu svých členů, např. opozice sloves jíst a žrát je důsledkem existence komplementárních elementů „o člověku“ — „o zvířeti“.[1] Pokud je i slovesa žrát užito o člověku, jde o rozdíl mezi slovem citově neutrálním a afektivním, pejorativním. Popř. může jít i o rozdíl vrstvový: proti spisovnému a hovorovému jíst stojí vulgární žrát užité bez jakéhokoli afektu (pejorativního zabarvení). V mnohých jazycích komplementární elementy „o člověku“ a „o zvířeti“ neexistují. Česká slovesa jíst a žrát mají tedy jediný společný ekvivalent, např. v latině (edere), v románských jazycích (fr. manger, it. mangiare, šp. a port. comer, rum. mînca), v angl. (eat) atd.

Také slovesa jít a jet mají stejný sémantický obsah vyjma komplementární element ‚vlastními silami‘ u jít a ‚s pomocí dopravního prostředku nebo zvířete‘ u jet. Tento protiklad není realizován v angličtině (go), ani v románských jazycích (fr. aller, it. andare, šp. andar nebo ir, port. ir, rum. merge); němčina naopak ještě lexikálně diferencuje dvojí významový odstín českého slovesa jet: fahren ‚jet s pomocí dopravního prostředku‘ — reiten ‚jet na zvířeti‘ (nejčastěji na koni). Graficky bychom si tedy rozčlenění daného sémantického prostoru mohli znázornit takto:

fr.[2]		čeština			němčina
ALLER		JÍT	JET		GEHEN	FAHRHEN
						REITEN

[106]Je samozřejmé, že příslušnou pojmovou, a tedy i lexikální oblast by bylo možno značně rozšířit připojováním dalších komplementárních elementů, např. ‚sem‘ (přijít, přijet), ‚tam‘ nebo ‚pryč‘ (odejít, odejet), ‚ven‘ nebo ‚nahoru‘ (vyjít, vyjet), ‚dolů‘ (sejít, sjet), ‚dovnitř‘ (vejít, vjet) atd. Srovnání s jinými jazyky by nám ukázalo, že v některých (zvláště románských) dochází často k neutralizaci, v jiných (např. v němčině) naopak k další diferenciaci.[3]

Jinou velmi jednoduchou strukturou je ta, v níž proti jedinému slovu stojí dvojice slov navzájem opozičních z jiného hlediska, např. k slovu pán může být z hlediska pohlaví protikladné paní nebo slečna, jejichž rozdíl spočívá v opozici komplementárních elementů ‚vdaná‘ a ‚svobodná‘.

Poněkud složitější, ale stále ještě jednoduchá je struktura skládající se ze dvou lexémů neutralizovaných v nadřazeném archilexému, např. bratr : sestra — SOUROZENCI, otec : matka — RODIČE, muž : žena — ČLOVĚK apod.

Tento typ může mít různé varianty:

1. Ve funkci archilexému může fungovat jeden z podřazených lexémů, např. beran : ovce — OVCE (páslo se tam stádo ovcí). Ve většině evropských jazyků se neutralizace realizuje v názvu samice (např. angl. sheeps, něm. Schafe, it. pecore, rum. oile atd.), ale ve franštině naopak v názvu samce (moutons). Některé jazyky mají pro funkci archilexému nově vytvořené slovo, např. šp. ganado lanar (ovino, ovejuno).

2. Archilexému mohou být podřízeny dva protikladné páry navzájem jinak protikladných lexémů, např. archilexému HOVĚZÍ DOBYTEK jsou podřazeny dvojice vůl : býk (s opozicí ‚vykleštěný‘ : ‚nevykleštěný‘) a jalovice : kráva (s opozicí ‚před otelením‘ : ‚po otelení‘); obě dvojice jsou navzájem protikladné z hlediska pohlaví (‚samec‘ : ‚samice‘). Graficky bychom si to mohli znázornit takto:

 

HOVĚZÍ DOBYTEK
	vůl : býk	:	jalovice : kráva

 

Vztahy mezi slovy nemusí být pouze binární. Jako příklad si vezměme lexikální rozlišení vodních toků podle jejich velikosti: veletok, řeka (říčka), potok (potůček). Pro usnadnění přehlednosti lexikální struktury necháme stranou speciálnější výrazy jako bystřina, stružka, kanál apod. V češtině je tedy rozdělení tripartitní jako v latině (amnis, flumen,[4] rivus) s tím rozdílem, že čeština má pro přesnější rozlišení velikosti k dispozici ještě deminutiva názvů pro střední a malé toky, stejně jako rumunština (fluviu; rîu, rîulet; pîrîu, pîrîaş). V němčině je deminutivum jen u názvu malého toku (Strom; Fluß; Bach, Bächlein). Španělština má stejnou strukturu s češtinou, až na to, že shodně s italštinou nemá pro veletok zvláštní jednoslovný název a nahrazuje jej názvem pro tok střední velikosti, k němuž přidává grande ‚velký‘ (grande río; río, riachuelo; arroyo, arroyuelo). Italština shodně s němčinou rozlišuje dvěma [107]různými slovy (němčina užitím deminutiva) dvojí velikost jen u pojmenování potoka (grande fiume; fiume; ruscello, rivoletto). Angličtina neodlišuje vůbec veletok od řeky, ale zato má tři názvy pro potok (river; brook, brooklet, rivulet). Francouzština má podstatně jinou strukturu: nerozlišuje velký vodní tok od středního, ale zato činí rozdíl mezi středními a velkými toky vlévajícími se přímo do moře (fleuve) a těmi, které se vlévají do jiných toků (rivière). Základní rozdělení je tedy buď tripartitní s eventuálními pododděleními pro střední a malé toky, nebo bipartitní, přičemž se buď nečiní žádný rozdíl mezi velkými a středními toky (angl.), nebo je tato oblast dělena z jiného hlediska než velikostního (fr.). Necháme-li stranou drobnější varianty, můžeme mluvit o čtyřech typech lexikální delimitace studované pojmové oblasti, které bychom si mohli graficky znázornit takto:

 

           lat.                   češ., rum.                angl.                        fr.

 

 

Že nejde o nějaké uměle vykonstruované struktury, nýbrž o struktury mající v jazyce reálnou existenci, svědčí fakt, že zánik některého z jejich členů může způsobit restrukturaci s cílem dosáhnout původního rozčlenění příslušné pojmové oblasti. Např. zánik výrazu amnis,[5] lat. termínu pro veletok, způsobil v rumunštině významový posun (fluvius ‚řeka‘ — fluviu ‚veletok‘), což mělo dále za následek posun rivus ‚potok‘ — rîu ‚řeka‘ a přijetí pîrîu (alb. përrua) ‚potok‘. Také v španělštině došlo k posunu rivus ‚potok‘ — río ‚řeka‘, ale protože tu zaniklo nejen amnis, ale i lat. flumen a fluvius, dostává se río, kvalifikované přívlastkem grande, i do funkce ‚veletok‘. V ital., kde zaniklo jen amnis, nastupuje na jeho místo flumen ‚řeka‘ ve tvaru fiume a s přívlastkem grande (obdoba řešení špan., ale s posunem jen o jeden stupeň).

Někdy v průběhu vývoje jazyka dochází postupně k několika přestavbám určitých struktur. Dvojice českých lexémů muž a žena s archilexémem ČLOVĚK odpovídá v staré fázi latiny naprosto analogická struktura vir : mulier — HOMO. Protože se však časem mulier ‚žena‘ začalo klást proti virgo ‚panna‘, bylo do funkce jejich archilexému přijato femina ‚žena‘, které původně s významem ‚samice‘ bylo antonymní k mas ‚samec‘.[6] Femina ve svém novém [108]významu ‚žena‘ vytlačuje mulier, nabývající významu ‚vdaná žena‘[7] z funkce protikladu k vir. Na území Galie v pozdějších staletích vir v tvaru ver splynulo s někdejším verres ‚kanec‘ (i jinými slovy), což působilo rušivé asociace, takže se mluvčí z toho důvodu vyhýbali slovu ver a z nedostatku jiné náhrady užívali místo něho archilexému homme (z latinského homo). Pak ovšem zase vadila totožnost archilexému s jedním z lexémů, a proto homme ve funkci archilexému bylo nahrazováno slovy personne, être humain, créature a gens. Postupnou restrukturaci nejlépe vystihuje grafické znázornění. 

 

HOMO vir : mulier

→

HOMO vir : femina

→

HOMME ver : femme

→

HOMME homme : femme

→

  

→	PERSONNE, CRÉATURE, ÊTRE HUMAIN, GENS homme : femme

 

Dělení určité pojmové oblasti může být mnohočlenné, např. pro jednotlivá stadia lidského věku máme termíny batoletství (nedávný a ještě nevžitý neologismus), dětství, jinošství (vztahující se jen k mužskému pohlaví), mládí, zralý věk, stáří. Nadřazeným archilexémem je lidský věk.

Očekávali bychom zcela obdobnou strukturu u slov označujících bytosti příslušného věku, ale obdoba je jen přibližná; obsahuje odchylky.

batole

chlapec dítě děvče

(jinoch)   dívka

mladík   (mladice)

mladý muž   mladá žena

muž   žena

stařec   stařena

S výjimkou slov batole a dítě existují vesměs dvojice slov rozlišujících pohlaví, přičemž chlapec a děvče patří hlavně do pojmového okruhu slova dítě, ale částečně se také blíží pojmům vyjádřeným slovy jinoch[8] a dívka, s nimiž zase částečně kolidují mladík a mladice.[9] Celkem lze konstatovat, že tato struktura je v současné době v rozkladu. Mohl k tomu přispět fakt, že věková delimitace je značně iluzorní.

Pozornosti si zaslouží, že se struktury téhož typu mohou navzájem nějakým způsobem odlišovat. Všimněme si struktur skládajících se z dvou protikladných lexémů, z nichž jeden je archilexémem. Pokud nejde o rozlišení pohlaví, mluvíme o kočce, i když jde o kocoura, takže KOČKA = kočka nebo kocour. Naproti tomu den s nocí tvoří dohromady den ve významu ‚24 hodin‘, tedy DEN = den + noc. Kromě tohoto rozdílu v plánu synchronickém lze někdy [109]zjistit i rozdílnost z hlediska diachronického (pokud jde o vývoj). Jsou totiž nejen případy, kdy jeden z lexémů nabývá i funkce archilexému jako u obou právě citovaných příkladů, ale i případy opačné, kdy archilexém nastoupil i do funkce jednoho z podřazených lexémů. Viděli jsme to u franc. homme ‚člověk‘, který se vyskytuje i ve významu ‚muž‘.

Pokud jde o neutralizaci opozice v archilexému, nedochází k ní samozřejmě v určitých případech ve všech jazycích, popř. ne ve stejné míře, např. z hlediska pohlaví snoubenců rozlišuje čeština přesně oženit se — vdát se stejně jako ruština (ženit’sja — vyjti zamuž) a kdysi latina (in matrimonium ducere — nubi), kdežto jediný termín má němčina (sich verheiraten, popř. sich vermählen), francouzština (se marier), španělština a portugalština (casarse). Vedle obou diferencujících lexémů mají ještě nadto archilexém italština (prender moglie — maritarsi — SPOSARSI) a rumunština (a se însura : a se mărita — A SE CĂSĂTORI).[10] Ve funkci archilexému může v češtině fungovat vzít se, v slovenštině vziať sa, zobrať sa, zosobášiť sa.

Rozdíly v struktuře odpovídajících si úseků slovní zásoby není vždy snadné vyložit. Někdy je to důsledek fonetického vývoje (homonymie vir a verres), jindy potřeba generalizace (vznik archilexému nebo alespoň funkce archilexému), popř. právě naopak nutnost přesnějšího rozlišení (u chovného dobytka je důležitý rozdíl pohlaví, u samců nadto rozdíl mezi vykleštěnými a nevykleštěnými, u samic zase akt oplodnění, popř. slehnutí).

Působit mohou též politické, ekonomické, sociální i jiné poměry, např. v mnohonárodních státech, jako je Sovětský svaz, je důležité rozlišovat národnost od státní příslušnosti (narodnost’ — poddanstvo). Toto rozlišení existuje též v němčině (Nationalität — Staatsangehörigheit), v angličtině (nationality — citizenship), v rumunštině (naţionalitate — cetaţenie). Naproti tomu státy, které menšiny nemají nebo neuznávají, mají pro oba pojmy jeden termín, popř. jim oba pojmy splývají v jediný (fr. nationalité, šp. nacionalidad). Italové měli dlouho také jen nazionalità a teprve poměrně pozdě se vyskytuje a dosud jen málo užívá cittadinanza. Rozdíly mohou tedy být způsobeny růzností nazírání a myšlení, ovšem nejen v oblasti politické. Francouzi a Italové např. rozlišují »ráno, večer, den, rok« jednak jako pouhé abstraktní časové úseky (fr. matin, soir, jour, an; it. mattina, sera, giorno, anno), jednak jako konkrétní časové úseky, jejichž náplní je nějaký děj, událost atd. (fr. matinée, soirée, journée, année; it. mattinata, serata, giornata, annata).

Závěrem je možno konstatovat, že slovní zásoba je strukturovaná[11] a hierarchizovaná, že se skládá z velkého počtu mikrostruktur různého rozsahu, složitosti a charakteru. Tyto mikrostruktury jsou organizovány na základě pojmové souvislosti, některé z nich se mohou spojovat ve větší a složitější celky, jiné zase mohou být narušeny zánikem některého svého členu, což potom může vést k větší nebo menší strukturální přestavbě, někdy dokonce postupné. Přitom docházívá k významovým posunům a modifikacím. Míra podobnosti odpovídajících si mikrostruktur v různých jazycích závisí na typo[110]logické i genetické příbuznosti těchto jazyků i na podobnosti, respektive rozdílnosti poměrů, v nichž příslušné národy žijí, protože státní zřízení, životní podmínky a úroveň působí na způsob myšlení, který zase do jisté míry ovlivňuje i řeč.

 

R É S U M É

Sur le problème des microstructures lexicales

La plus petite structure lexicale se fonde sur le rapport de ses deux membres, par exemple sur l’appartenance aux différentes classes („personnes“ — „animaux“ ou bien „animé“ — „inanimé“, etc.) auxquelles ils appartiennent.

Dans les structures formées de trois lexèmes, on trouve souvent deux lexèmes opposés et leur archilexème qui neutralise leur opposition. Mentionnons une variante plus complexe de ce type: deux paires d’opposites, s’opposant à leur tour, sont subordonnés à un archilexème: BOVINS — (vache : génisse) vs (taureau : bœuf).

Les structures lexicales ne sont pas toutes basées sur des relations binaires. Elles peuvent présenter une tripartition dans le cadre de laquelle on peut observer différentes subdivisions (cf. la délimitation linguistique des cours d’eau).

Certaines aires lexicales subissent une ou plusieurs restructurations (cf. l’évolution de la structure latine HOMO — vir : mulier).

Très instructives sont surtout les études comparatives permettant de se rendre compte de différences entre des structures correspondantes de différentes langues. Le degré de leurs disparités dépend souvent de leur parenté génétique ou typologique ou bien de la manière de vivre et de penser des peuples en question.

Le lexique se compose d’un grand nombre de microstructures dont l’étendue, la complexité et le caractère diffèrent parfois considérablement. Ce qu’elles ont en commun, c’est qu’elles se forment à la base de la connexité conceptuelle, qu’elles peuvent se combiner et former des structures plus vastes et plus complexes; que, par suite de la disparition d’un de leurs membres, elles peuvent subir une restructuration ou même une suite de restructurations succesives accompagnées généralement de modifications sémantiques de leurs membres. La structure du lexique subit aussi l’influence de facteurs historiques, politiques, sociaux, psychologiques, etc.

Slovo a slovesnost, ročník 31 (1970), číslo 2, s. 105-110

Předchozí Jan Kořenský: Struktura funkčních vztahů kategorií substantiva, zejména se zřetelem k pádu

Následující Josef Vachek: Z nových cest generativní fonologie