Nové vydání Husova traktátu „Orthographia Bohemica“

Jiří Cejnar

[Kronika]

(pdf)

Новое издание трактата Гуса «Orthographia Bohemica» / Une nouvelle édition du traité de Jan Hus «Orthographia bohemica»

Při vydávání středověkých rukopisných textů v diplomatickém přepise setkávají se editoři s obtížemi většinou technického rázu; otištěný text je v každém případě již interpretací editora, neboť přesný obraz rukopisu by podala jen barevná fotografie. Značně náročnější požadavky klade pak na editora příprava kritického vydání středověkého díla zachovaného pouze v opisech, nevystihujících vždy smysl originálu. Do této kategorie náleží i latinský traktát s českými příklady a ukázkami textu, zvaný Orthographia Bohemica, jehož autorství bývá — nikoli jednoznačně, ale s velkou pravděpodobností — připisováno Husovi.[1] Autor traktátu pojednává podrobně o českých hláskách a navrhuje zjednodušení a zároveň zpřesnění dosavadního spřežkového pravopisu českého pomocí diakritických znamének. Úvodní část traktátu, tzv. „Abeceda“, se zachovala v několika rukopisech, avšak celé dílo známe jen z nepřesného opisu dochovaného v SA v Třeboni (sign. A 4, fol. 35a—42a), jejž pořídil v druhé polovině 15. století mnich Oldřich Kříž z Telče. Kromě toho máme k dispozici excerpta z traktátu v rukopise Kapitulní knihovny v Praze (sign. D 19, fol. 253b—254a).

Německý slavista Johann Schröpfer věnoval tomuto vzácnému jazykovědnému dílu podrobnou studii Hussens Traktat „Orthographia Bohemica“. Die Herkunft des diakritischen Systems in der Schreibung slavischer Sprachen und die älteste zusammenhängende Beschreibung slavischer Laute (Slavistische Studienbücher IV, Wiesbaden 1968, 143 s.), opřenou o rozsáhlou znalost evropského středověkého písemnictví a příslušnou literaturu. Protože podkladem pro zkou[184]mání textu prozatím bylo jen nedostačující Šemberovo vydání z r. 1857, otiskl Schröpfer v edici svůj opis textu podle fotokopií třeboňského rukopisu, s textově kritickými poznámkami, německým interpretujícím překladem a obsáhlým komentářem. Křížův text podal pokud možno věrně, i s chybami písaře; ze zásad, jimiž se řídil při přípravě opisu textu, je nejdůležitější rozvádění latinských zkratek. Je třeba poznamenat, že znaménka pro zkratky českých slov nejsou vždy reprodukována tak, jak bychom očekávali, např. na s. 86 je nad písmeny p, k, d vytištěno malé n místo znaménka označujícího slabiky pra, kra, dra; editor se ovšem v těchto případech snažil napodobit zkratku písaře rukopisu, kde lze skutečně číst n. I diakritická znaménka v českých příkladech jsou v edici zachycena pokud možno věrně; editor je ponechává na nenáležitých místech, tak jak jsou zaznamenána v rukopise, umisťuje např. háček nad o místo nad n (s. 90). Přesto bychom doporučovali, aby k textům tohoto druhu byly v edicích připojovány fotokopie, v nichž by si čtenář mohl ověřit, nejde-li přece jen o chybu vydavatele, jako např. zde na s. 52, kde je chybně vytištěno kazdê m. kazde^v (= každému).

Pokud se týká interpretace textu, upozorňuje A. Vidmanová v recenzi[2] Schröpferovy studie na možnost odlišného výkladu některých míst, a poukazuje na to, že ani v případech, kdy Křížův rukopis je zřejmě chybný, nepoužil editor excerpt v kapitulním rukopise, jež by přispěla k objasnění textu; Schröpfer poznamenává ovšem (s. 9), že užívá těchto excerpt jen podle údajů uveřejněných Flajšhansem — ten ale podal jen několik výpisků. Fotografie excerpt by měly být k edici rovněž připojeny.

Schröpfer stejně jako Flajšhans a F. M. Bartoš pokládá za autora traktátu Husa. Podstatnou část své studie věnuje jednak zkoumání středověkých písem, v nichž se užívalo diakritických znamének, a Husova možného nebo pravděpodobného vztahu k nim, jednak středověkým pojednáním o hláskách, přicházejícím v úvahu jako vzor pro Husův traktát. Schröpfer upozorňuje zvláště na systém diakritických znamének v starých irských textech, jehož vliv na tvůrce traktátu pokládá za pravděpodobnější než vliv znamének hlaholských nebo hebrejských textů. Podle našeho názoru není však nutno klást příliš velký důraz na zjišťování cizích vzorů českého diakritického pravopisného systému, jejichž vliv nebyl asi větší než vliv textů českých; o zjednodušení spřežkového pravopisného systému i o zavedení diakritických znamének se pokoušeli čeští písaři již od počátku 14. stol.

Schröpfer vysoko hodnotí Husa jako tvůrce díla, v němž je na fonologickém základě podán první souvislý popis hlásek slovanského jazyka a jež zároveň náleží k prvním pracím tohoto druhu na evropském kontinentě. Cenný je Schröpferův údaj, že autor traktátu mohl použít při sestavování mnemotechnického textu pro snadnější zapamatování české abecedy jako vodítka 30. listu sv. Jeronýma.

Edice, v níž Schröpfer podává výsledky svého široce založeného studia cenné středověké památky, přináší mnohé zajímavé podněty k dalšímu zkoumání nejen Husova díla, ale vztahu mezi soustavami hlásek a pravopisnými systémy ve středověku vůbec. Jasné a přehledné zpracování obtížné látky náleží k přednostem Schröpferovy studie.

Slovo a slovesnost, ročník 31 (1970), číslo 2, s. 183-184

Předchozí Eduard Beneš: Mannheimský sborník o výzkumu současné němčiny

Následující Vladimír Koukal, Jiří Kraus: Český sociolog I. A. Bláha o jazyce