Psycholingvistika na pražské konferenci o psychologii lidského učení

Zdeněk Skoupil

[Chronicles]

(pdf)

Психолингвистика на пражской конференции о психологии обучения / Place de la psycholinguistique à une conférence pragoise sur la psychologie du procès didactique

V rámci mezinárodní konference o psychologii lidského učení v Praze ve dnech 14.—18. července 1969 byla z lingvistického hlediska nejzajímavější sdělení pronesená v sekci „Symbolické a jazykové procesy“. Předsedající této sekce, H. L. Lane (z Michiganu),[1] seznámil v úvodním projevu s hlavními směry výzkumu lidského jazykového chování, při čemž zejména zdůraznil aspekt funkční, strukturní a vývojový. V pronesených sděleních se uplatňoval zřetelně jednak aspekt psychologický (výzkumy, při nichž se užívalo jazykového materiálu, měly objasňovat zákonitosti procesu učení), jednak aspekt jazykový (kategorizace jazykových prostředků z hlediska jejich funkce v jazykovém chování).

K prvnímu okruhu problematiky náleželo sdělení S. Ertela (z Münsteru). Autor seznámil s výsledky svých pokusů, při nichž ověřoval, zda podmíněný spoj mezi dvěma podněty se vytváří pouze uvědoměle (pokusná osoba by pak musela chápat cíl procesu učení), anebo automaticky. Předkládal dětem různé slabiky beze smyslu; po některých z nich následovaly věty s příjemným obsahem, po jiných s obsahem nepříjemným a po dalších s indiferentním. Podle obsahu vět připojovaných k prezentovaným slabikám pak děti v další fázi skutečně odlišně hodnotily jednotlivé skupiny oněch slabik, i když nemohly poznat účel pokusu. Tím autor dokládá tvrzení, že asociace se realizuje automaticky, tedy ve shodě s klasickou teorií podmiňování. — D. Kovač (z Bratislavy) sledoval autoregulační funkci pocitu jistoty při řešení úkolů verbální povahy při pokusech, při nichž dvacetiletí vysokoškoláci hodnotili stupeň jistoty vlastního řešení předkládaných úkolů, a to podle stupnice „jisté — snad — nejisté“. Ukázalo se, že pocit jistoty o spolehlivosti vlastních odpovědí vzrůstal rychleji než vlastní kladné výkony; pocit jistoty byl také větší při řešení úkolů verbální povahy, které měly v daném jazyce význam. V některých pokusech byla pak zkoumána souvislost růstu pocitu jistoty řešení s některými vlastnostmi osobnosti řešitelů (inteligence, úzkostlivost, sebevědomí). — Vlastní problematikou užívání jazyka se zabýval H. H. Clarc (z Pittsburghu), a to v referátu o reprodukci slyšených vět. Podle něho pokusné osoby jsou schopny si zapamatovat spíše takové mluvnické tvary, které vyjadřují jisté sémanticky distinktivní rysy než tvary, jež zvláštní platnost z hlediska obsahově sdělovacího nemají. Např. užití různých slovesných tvarů v angličtině při vyjadřování různého času slovesného děje a na druhé straně užití těchto tvarů jen podle mluvnických pravidel daných systémem jazyka (např. při souslednosti časové), kdy dochází při reprodukci vět k záměně (has been watching → was watching). Z toho autor vyvozuje, že si člověk pamatuje větu nikoli na základě jejích rysů mluvnických, popř. lexikálních, ale podle jejího sémantického obsahu. Při reprodukci věty proto jednotlivec znovu jazykově kóduje věcnou informaci, kterou přijal z poslechu věty. Toto pojetí je blízké některým směrům v sovětské psycholingvistice, usilujícím o postižení vnitřních věcně obsahových východisek řeči (otázky tzv. vnitřní řeči; A. N. Leonťjev a A. R. Lurija) a o zjištění analogie mezi modelem ja[189]zykového popisu a procesem užívání řeči (S. K. Šaumjan).[2] K závěrům odlišným od H. H. Clarka dospěl E. Martin (z Michiganu) při výkladu procesu zapamatování si věty. Uvedl na základě pokusů, že jednotlivé mluvnické charakteristiky jazykového sdělení mají při uchovávání věty v paměti odlišnou hodnotu. Nejlépe se pamatují substantiva a slovesa, méně přesněji pak již adjektiva a adverbia. Z větných členů se nejpevněji ukládá do paměti podmět, zatímco přísudkové sloveso, předmět a doplněk se již často nahrazují synonymními prostředky. Přívlastek a příslovečné určení (modifiers) se jednak vypouštějí, jednak se nahrazují jinými prostředky. Tento výběr mluvnických informací ze slyšeného textu se realizuje podle autora na základě omezení krátkodobé paměti, která se uplatňuje již při poslechu sdělení. Při bezprostředním vybavování vět se totiž projevují stejná pamětní omezení jako při reprodukci vět po určitém časovém intervalu, i když počet chyb je tu pochopitelně vyšší.

Do oblasti tzv. následnostní psycholingvistiky náleželo sdělení V. Mikkokona (z Turku) o výzkumech vlivu funkčních a distribučních vlastností hlásek ve finštině na distribuci hlásek u paralogů (tj. slov beze smyslu, uměle tvořených pro účely pokusů podle slov přirozeného jazyka). Výsledky práce pokusných osob s paralogy ukázaly, že se tu silně uplatňuje vliv mateřského jazyka; predikční a distribuční charakteristika hlásek v obou typech textů je velmi podobná. — Sémantickými otázkami vztahů mezi pojmy (představovanými lexikálními významy slov) se zabýval V. Pečjak (z Lublaně). Pomocí grafů zobrazil souvislosti mezi tzv. vnitřními vztahy (uvnitř jedné pojmové kategorie) a vnějšími vztahy (mezi různými kategoriemi). Souvislost mezi oběma typy vztahů, zjištěná při pokusech s několika sty respondentů, je ovšem dána asymetrickým dualismem, který se uplatňuje v přirozeném jazyce.

Na metodologickou problematiku psycholingvistiky se zaměřila T. Slama-Cazacu (z Bukurešti), známá i u nás svými podnětnými studiemi v této oblasti.[3] Ústřední otázkou je vztah individuálního jazykového systému (v protikladu k systému jazyka jako základnímu kódu), kterým disponuje mluvčí, k verbálním i neverbálním podnětům. Pro lidské chápání jakýchkoli podnětů (a to i nejazykových) je pak důležitá skutečnost, že se tu výrazně uplatňuje vliv individuálního jazykového systému.[4] D. I. Slobin (z kalifornské university v Berkeley, USA) seznámil s výsledky mezioborového výzkumu dětské řeči. Z výsledků je patrno, že u dětí, které si osvojují různé jazyky jako mateřské od dětství, projevují se stejné tendence: vynechávají při reprodukci vět některé slovní druhy a mluvnické rysy vět, zjednodušují syntaktické konstrukce vět apod. D. I. Slobin bohatě uplatňuje své znalosti z obecné i srovnávací lingvistiky i z lingvistického bádání v různých zemích.[5] Autor této zprávy pojal ve svém sdělení model chápání větných vztahů jako soubor algoritmů, jež vedou k určování různých typů syntaktických vztahů v jednoduché větě, a to na základě rysů myšlenkově obsahových, jazykově význa[190]mových i formálně výrazových (ve smyslu Danešova a Dokulilova pojetí větné stavby). Z experimentálního ověřování je patrno, že popsaný postup (založený na vztahové teorii J. Piageta) vedl v určité skupině probantů účinněji k poznávání větných vztahů než tradiční přístup (vycházející v podstatě z asociační teorie).

Z pronesených sdělení i diskuse na této sekci je patrno, že současné psycholingvistické bádání již ustupuje od pokusů o psychologickou interpretaci modelů syntaktického popisu (jak již dříve u nás upozornil J. Průcha)[6] a zaměřuje se k širší problematice jazykového i mimojazykového kontextu psycholingvistických jednotek.

I když tematika programu sekce zdaleka nepostihovala celou pracovní oblast dnešní psycholingvistiky (v souvislosti s vymezeným zaměřením konference na problematiku učení), přesto i z pronesených sdělení je patrno, že výzkumy v této oblasti pomáhají osvětlit nejen funkci jazyka při rozvoji lidské psychiky, ale i mnohé zásadní otázky z teorie jazykového vyučování.

Slovo a slovesnost, volume 31 (1970), number 2, pp. 188-190

Previous Emanuel Michálek: Nová periodická publikace pro medievistiku

Next Jiří Kraus: Americká výběrová bibliografie statistické stylistiky