Sovětsko-československý sborník o obecných otázkách struktury jazyka

Jan Kořenský

[Rozhledy]

(pdf)

Советско-чехословацкий сборник об общих вопросах структуры языка / Recueil soviétique et tchécoslovaque consacré aux questions générales de la structure de la langue

Nakladatelství „Nauka“ vydalo v r. 1969 sborník nazvaný Jedinicy raznych urovnej grammatičeskogo stroja jazyka i ich vzaimodejstvije (330 s.). Jsou v něm publikovány přednášky a diskusní vystoupení přednesená na stejnojmenném československo-sovětském symposiu konaném v Moskvě v dubnu r. 1967. Jeho pořadatelem byl moskevský Institut jazykoznanija a Institut russkogo jazyka spolu s pražským Ústavem pro jazyk český.[1]

Obsah referátů ukazuje, že cílem symposia bylo objasnit v nejobecnějším smyslu lingvistický pojem struktury; to na současném stupni bádání znamená řešit otázku počtu a charakteru tzv. rovin, plánů jazyka spolu s otázkou způsobu jejich zadání a vymezení, což je podmíněno objasněním vlastností vnitrorovinových a vněrovinových vztahů tzv. elementů rovin. Redaktoři sborníku (Jarcevová, Švedovová, Lopatin) předpokládají i lišení „strukturních charakteristik elementů“ a „fungování těchto elementů v promluvových komplexech“ (viz úvodní pozn. redaktorů na s. 4).

Vedle příspěvků zaměřených na nejobecnější otázky rovinového modelování jazyka jsou ve sborníku i příspěvky zaměřené poněkud speciálněji. Považujeme proto za výhodné stručně charakterizovat všechny příspěvky, ale soustředíme se při jejich rozboru především na nejobecnější otázky, ať už jsou na ně jednotlivé stati zaměřeny v menší nebo větší míře. Je jasné, že závěry plynoucí z tohoto sborníku jsou podmíněny badatelským kontextem, v našem případě tedy tím, že jde o práce československých a sovětských lingvistů.

Na tomto místě je třeba poznamenat, že předností sborníku je právě určitá homogennost daná nejen objektivní blízkostí pojetí věci u československých i sovětských lingvistů, ale i neproklamativní reálnou spoluprací, projevující se tím, že čs. práce jsou velmi často citovány v sovět. příspěvcích a naopak. Na druhé straně je tím dáno i určité zúžení základny pro stanovení obecnějších závěrů týkajících se současného chápání struktury jazyka v nejobecnějším smyslu. Ve sborníku chybí možnost konfrontace s jinými badatelskými kontexty, danými např. generativní a algebraickou gramatikou, glosematickými a deskriptivistickými tradicemi. Zároveň se ve sborníku objevují určitým způsobem specifická témata „národních“ lingvistik, např. slovesná intence ze slovenské strany a rozpracovávání problematiky slovních spojení (slovosočetanije) a spojovatelnosti (sočetajemosť) nebo „probojovávání“ samostatnosti fonologické, popř. morfonologické roviny ze strany sovětské.

F. Daneš a K. Hausenblas si ve stati Problematika rovin z hlediska struktury výpovědi a systém jazykových prostředků kladou především dvě otázky: (1) podstata a smysl termínu úroveň, (2) vztah systému prostředků a výpovědi, zvláště se zřetelem k vyšším celkům, než je elementární výpověď. — Autoři upozorňují, že pojem rovin má sám o sobě obrazný charakter; elementy a roviny musejí být ve svých vztazích nějakým způsobem objektivovány. Kritériem této objektivace je podle nich [240]vztah systémových prostředků k vytváření výpovědi. Soustava rovin je takto sémiotický systém, jednotlivé roviny se chápou jako různé stupně složitosti vytváření znakových jednotek daného jazyka. Platí, že nižší roviny mají vzdálenější, zprostředkovanější vztah k výpovědi než roviny vyšší. Vztah elementů různých rovin je chápán na principu relace prostředků (element nižší roviny) a jeho funkce na vyšší rovině (naznačenije). V této souvislosti jde o vnitřně konstruktivní funkce, roviny jsou navzájem hierarchizovány z hlediska svého postavení při vytváření výpovědi, tedy z hlediska vnějazykové sdělovací funkce. — Každá vyšší rovina obsahuje v jistém smyslu informaci rovin nižších, čímž je umožněna mimo jiné jistá ekonomizace soustavy rovin; nultá, neznaková rovina fonematická má určitou diferencovanou relevanci na všech vyšších rovinách. Navrhovaná soustava nepočítá s odděleným modelováním struktury obsahu a výrazu, elementy je třeba chápat jako průnik vztahů, počet rovin a elementů je typologicky vázán. — Tento (zde jen velmi zhruba naznačený) typ rovinového modelu je třeba vidět v souvislosti s tzv. stratifikačními gramatikami (srov. Lamb, Sgall aj.). Za hlavní přínos je třeba považovat právě úsilí o objektivizaci pojmu elementu a roviny; důležité je, že elementy jsou vlastně svazky vztahů, průniky relací, takto jsou zřejmě chápány i tradičně „nesporné“ elementy, jako je foném, morfém apod.

Pokud jde o druhý problém, autoři především upozorňují na to, že je určitá disproporce mezi reálnou výpovědí (a tím spíše vyššími celky komunikátu) a systémovými prostředky, které jazykověda studuje. Mnohé podstatné prvky tak jazykověda často neprávem vykazuje mimo své hranice (např. do stylistiky a rétoriky). To pak vede k tomu, že se takové faktory považují výlučně za záležitost uměleckého díla, v jazykovědě se studují jen některé z nich, např. aktuální členění. V oblasti komunikace autoři liší konkrétní sdělení jako výsledek jednotlivých aktů komunikace (v zúženém speciálně jazykovém smyslu jde o jazykové výpovědi) a na druhé straně systém komunikačních prostředků a normotvorných způsobů jejich užití (jehož základem je systém jazykových prostředků). Systémové jevy jsou potenciální, výpovědi aktuální, systémové prvky nemají aktuální smysl, ale některé z těchto prvků mají potenciální sémantický obsah. — Zde se tedy v souladu s posledními pracemi Hausenblasovými apeluje na to, aby zkoumání systémových prostředků nekončilo jen tam, kde jsou relativně uspokojivě popsány prostředky nezbytné pro fungování jednoduchých „laboratorních“ výpovědí, ale aby se již přikročilo důsledně a soustavně ke studiu systémových prostředků nezbytných pro uskutečnění komunikativního aktu v celé jeho složitosti.

O. Leška (Hierarchie rovin jazyka a jejich překrývání) především liší abstraktní strukturu a struktury jejích manifestací. Jeho abstraktní hierarchie je vlastně kombinace typologických principů v Skaličkově smyslu. Liší se „abstraktní princip“ úrovně morfémů, slov, slovních spojení, vět a textu a odpovídající hierarchie „repertoárů“ manifestace těchto principů. Vztah vyšších a nižších rovin je vztahem konstitutivním. Jednotkami morfologické roviny jsou morfém a moném; morfém je minimální znakovou jednotkou, je-li svázán s jediným monémem — minimální jednotkou morfologické úrovně je zásadně moném (termín Martinetův, v podstatě Skaličkovo séma). Postavení jednotek v systému (z hlediska vztahů vnitrorovinových i vněrovinových) je pojato v podstatě distribucionalisticky. Také Leška si klade otázku, jaké jsou (v jeho terminologii) abstraktní principy textu; vidí je v aktuálním členění, funkčně stylistických normách, ale např. i v pravidlech pronominalizace. Každá z rovin má svoji morfologii a syntax (snad spíše paradigmatiku a syntagmatiku elementů?). Z tohoto (spíše i z tohoto) hlediska má protiklad morfologie a syntaxe pouze podmíněnou platnost. — Pozornost je však třeba především věnovat vztahům mezi L-ovými pojmy nesystematičnost jazyka, funkční asymetrie, překrývání plánů. Nesystematičnost jazyka je u Lešky vše to, co je podmínkou fungování ně[241]jakého sémiotického systému jako přirozeného jazyka, vše to, co je v rozporu s vysoce abstraktním, symetrickým schématem abstraktní formy — tedy široce chápaná asymetrie mezi formou a manifestací, skutečnost, že přirozený jazyk je i v abstraktním smyslu průnikem různých typologických principů a je charakterizován různým způsobem překrývání abstraktně postulovaných rovin. Leškovo pojetí má zcela zřejmé přednosti pro typologii (možnost vidět systémy jedn. jazyků jako určité průniky jednoznačně formulovaných abstraktních principů). Leškova nesystematičnost jazyka je vlastně podstatným prvkem systému přirozeného jazyka, v tomto smyslu se nezdá tento termín nejšťastnější.

Ve velmi cenné stati O minimální jednotce gramatického systému sleduje N. Arutjunovová vývoj pojmu morfém na škále morfém-moném, morfém-séma, morfém-morf. Zjišťuje, že jde o proces, v němž se původně monolitní, „materiálně“ reálná znaková jednotka vyvíjela v jednotku diferencovanou z hlediska protikladu výraz-obsah, přičemž původně určující kritérium formy výrazu se postupně změnilo na kritérium obsahové. Cílem všech řešení bylo odstranění problémů daných asymetrií základních jazykových plánů. Je stále zřejměji odhalována stupňovitost a komplikovanost vztahů označovaného a označujícího, což mimo jiné vede k vývoji „vertikálních řezů“ gramatikou, tj. ke vzniku stratifikačních gramatik. Vztah „morfém-morf“ je vztahem manifestace a není obdobou vztahu „foném-fon“, kde jde o vztah variantnosti. Složitost znakové funkce, reprezentované z hlediska plánu výrazu fonémem, z hlediska obsahu sématem vede k tomu, že zvláště u gramatických významů flektivních slov může být diferenčním prostředkem foném, skupina fonémů, alternace, ale i analytická konstrukce, pomocné sloveso nebo různé kombinace těchto prostředků. Proto je nemožné popsat jazyk z hlediska obou plánů zcela paralelně. Popsat systém jazyka znamená popsat strukturu jeho obsahu, změna funkce znaku znamená změnu systému, změna formy znaku svědčí pouze o rozvoji struktury jazyka. Z hlediska denotace je znakový vztah podvojný — výraz má vztah k obsahu a je i poukazem k denotátu (tj. zkušenosti, obsahu vědomí), ovšem prostřednictvím obsahové stránky znaku. — Cenným přínosem stati je vysledování vývojových tendencí v pojetí znakového morfému v podmínkách daných evropským i americkým strukturalismem; autorka přesvědčivě ukazuje rozštěpení a komplikaci původně monolitního „monádového“ morfému, k němuž současná lingvistika dospěla analýzou komplikovaných znakových funkcí.

Přístup G. Meľnikova (v čl. Jazyková stratifikace a klasifikace jazyků) je typologicky orientován; chce se vyhnout krajnostem strukturalistů, které vidí především ve „fetišizaci“ pojmu struktury (mimochodem tento filosofický pojem by v konfrontaci s lingv. pojmem struktury stál za hlubší analýzu) i krajnostem tradicionalistů. Vyslovuje pochybnost o tom, že tradičně vydělované jazykové elementy jsou obecně platné. Ve stopách Sapirových formuluje soustavu základních univerzálních funkčních prostředků a principů (monémů). Klade si pak otázku, jaký je vztah jeho monémů k tradičně rozlišovaným elementům systému, např. pro které monémy kterých jazyků platí označení morfém. Existenci tradičních elementů, jako je věta, slovo a pod., váže na určité formálně gramatické podmínky, nikoli pouze na to, že se v daném jazyce vyskytují příslušné obsahové hodnoty. — Nelze ovšem nenamítnout, že chybí důkaz o tom, že jeho monémy jsou univerzální, zvláště když univerzálnost váže na tak lingvisticky těžko uchopitelnou bázi, jako je obsah vědomí. Nezdá se, že by závěry byly radikálně nové — aparát a jeho interpretace jsou ve srovnání s jinými typologickými teoriemi (uveďme namátkou našeho V. Skaličku a sovětského lingvistu Uspenského) značně komplikované. (Je však možné, že rozsah nestačil a autor se pak musel uchýlit k častým odkazům na své starší práce, což srozumitelnost nezvýšilo.)

B. Golovin (K otázce paradigmatiky a syntagmatiky na morfologické a syntaktické úrovni) jasně formuluje aktuální otázku vztahu pojmů syntagmatiky a pa[242]radigmatiky z hlediska všech rovin, zejména však z hlediska vzájemného vztahu morfologické a syntaktické roviny. Po analýze pojmů dochází ke stále častěji vyslovovanému závěru, že paradigmatika i syntagmatika jsou vlastní všem úrovním (zejm. morfologické a syntaktické), není tedy správné ztotožňovat paradigmatiku s morfologií a syntagmatiku se syntaxí. Je tedy třeba mluvit i o syntagmatice na morfologické úrovni; protože tuto morfologickou paradigmatiku chápe velmi široce, vede to podle něho k tomu, že do oblasti morfologické syntagmatiky náležejí nejen všechny vztahové faktory morfologických kategorií (např. pád, rod slovesný), ale i problematika spojovatelnosti slov (sočetajemosť) vůbec. Znamená to tedy, že podle Golovina do sféry morfologické syntagmatiky náležejí všechny faktory potenciální valentnosti slovních druhů a jejich kategorií. Nelze popřít, že argumentace je přesvědčivá, ovšem bylo by možné neméně úspěšně provést „důkaz“, že všechny tyto vztahové kvality náležejí do syntaxe za předpokladu, že bychom chápali podobně široce paradigmatiku syntaktické úrovně. (Golovin ovšem je věren svému pojetí morfologie i při interpretaci syntaktické úrovně, která je mu prakticky totožná s větněčlenským „čtením“ morfologické roviny. Proto syntaktickou paradigmatiku u něho představují formalizované zápisy struktur tvořených hlavními větnými členy a struktur jejich derivátů zapsaných rovněž v termínech větných členů.) — Domníváme se tedy, že ani pronikavou statí Golovinovou není „kompetenční spor“ morfologie a syntaxe „rozhodnut“. Právě takové jazykové faktory, jako je pád a vůbec problematika gramaticko-sémantické spojovatelnosti slov, dávají podle našeho názoru svými vlastnostmi na srozuměnou, že je adekvátnější vidět tradiční syntax a morfologii jako funkčně těsně spjaté, komplementárně sdružené složky a počítat tedy s plánem „morfosyntaxe“. Takové kategorie, jako je pád, byly již mnohokrát zařazeny stejně přesvědčivě do syntaxe i do morfologie a nelze říci, že sám tento fakt nějak pronikavě posunul dopředu explikaci jejich podstaty. Zdá se, že úporné úsilí „rozhodnout“ spor mezi morfologií a syntaxí (a tedy navzájem morfologii a syntax izolovat) je projevem určitého atomismu plánů a kategorií, který v prvé fázi strukturní lingvistiky vystřídal izolacionismus a atomismus elementů vlastní mladogramatickému pozitivismu. (Tuto myšlenku vyjádřil ostatně ve sborníku velmi výstižně svým vystoupením V. Admoni.)

E. Makajev a Je. Kubrjakovová (O statutu morfonologie a jednotkách jejího popisu) zkoumají postavení morfonologie v soustavě plánů i v jazykovědě vůbec. Z hlediska plánové příslušnosti nenáleží k základním plánům, ale je charakterizována specifickou sítí vztahů těch jednotek, které se analyzují na „předcházejících“ stupních analýzy. Má vzhledem k morfologickým a slovotvorným elementům funkci identifikační a diakritickou. Z hlediska postavení v lingvistice konstatují, že náleží do morfologie jako učení o fonologické struktuře morfému, má právo být uznána za samostatnou disciplínu.

V. Lopatin a I. Uluchanov (Ke vzájemnému vztahu jednotek slovotvorby a morfologie) chápou slovotvorbu podobně jako u nás M. Dokulil.[2] Hodnotí ji jako samostatný plán jazyka. Hlavním cílem stati je analyzovat obecně morfonologické mechanismy, které slovotvorné procesy provázejí; autoři zjišťují, že jde o doplňující prostředky, které mají distinktivní funkci, ale nejsou nositeli slovotvorných významů. Představují však určitá formální omezení, která ovlivňují produktivitu slovotvorných typů.

V. Reďkin (O úkolech zkoumání morfologických jednotek v souvislosti s jednotkami sousedních rovin) konstatuje, že slovotvorba a morfologie ukládá omezení morfonologické rovině a ta zase rovině fonologické. Z toho plyne, že morfologie je nadřazena morfonologii a ta zase fonologii. V rámci popisu ruštiny je třeba uplatnit oddíly fonologie a morfonologie. — K otázce postavení morfonologie je [243]třeba říci několik slov. Poslední příspěvky především obhajují právo morfonologie na to, aby byla považována spolu s fonologií za samostatný oddíl jazykovědy, deskriptivních mluvnic apod. To se zdá dost nepochybné, i když by asi bylo možné i v tomto směru různě řešit „vnitřní“ vztah morfonologie a fonologie. Složitější je však otázka těchto rovin z hlediska rovinových modelů; je známo, že stratifikační modely speciálně morfonologickou, nebo naopak fonologickou rovinu nepostulují (srov. zde výše např. Daneš a Hausenblas). To je ovšem interní záležitost každého takového modelu, která souvisí se způsobem řešení vztahu abstraktní gramatické (morfologické) formy ke struktuře její manifestace. Kritériem samostatnosti morfonologické roviny z hlediska obecné teorie „rovinových gramatik“ je asi vztah morfonologických a vůbec fonologických faktorů k rozlišování obsahových, především gramatických hodnot. Zdá se, že autoři tohoto sborníku, pokud se problematikou postavení morfonologie zabývají, obhajují její samostatnost jako určité lingvistické oblasti, což je patrně dáno jejich badatelským kontextem a tradicemi sovětské lingvistiky.

T. Lomtev (Vztah uspořádání jako základ vydělení úrovní syntaktických objektů) postuluje určité operace, kterých užívá ke klasifikaci lingvistických objektů. Úvodem je třeba říci, že Lomtev užívá termínu úroveň spíše ve smyslu stupně derivačního paradigmatu, obecněji ve smyslu stupně lingvistické operace. Postuluje postupnou (posledovateľnaja) a vratnou (vozvratnaja) derivaci, stanoví její formálně logické vlastnosti a ilustruje je na slovotvorných vztazích. Hlavním cílem je však paradigmaticko-derivační popis určitých sémantických struktur ruštiny v jejich vzájemných vztazích (protiklad aktivnosti a neaktivnosti, protiklad určitosti, všeobecnosti a neurčitosti výchozího predikátového předmětu a konečně modalitní protiklad skutečnosti, nezbytnosti a možnosti děje). Určitost, neurčitost a všeobecnost je definována pomocí sémanticky postulovaných množin, objektů; např. určitost výchozího predikátového předmětu prostřednictvím distributivní množiny, tj. v Lomtevově vymezení takové množiny předmětů, pro něž platí, že každý prvek v libovolné dvojici prvků se liší specifickým (?) rozdílem od druhého prvku této libovolné dvojice. Na základě uvedených operací uspořádání pak popisuje derivační vztahy mezi n-místnými predikátovými proměnnými, které nabývají hodnot uvedených sémantických a modalitních kvalit. Tyto relace je třeba chápat zřejmě abstraktně, protože se nedají ilustrovat operacemi s lexikálně sémanticky jedinou výpovědí. — Tato Lomtevova práce navazuje na jeho dřívější, které věnoval popisu větných konstrukcí prostředky n-místného predikátu. V této stati je zřejmé, že v aparátech inspirovaných postupy formální logiky vidí vhodný prostředek k popisu sémantických struktur jazyka. V tomto směru jsou jeho pokusy inspirující. Ovšem zůstává tu jiný problém, který neplatí jen pro práce Lomtevovy; formální aparát tohoto typu je možné jednoznačně formulovat, ovšem při „dosazování“ „jazykových faktů“ jsme mnohdy stejně jako u tradičních metod odkázáni na intuici při hodnocení jejich vlastností. V této stati např. při hodnocení příslušnosti předmětu do distributivní nebo hromadné (sobirateľnaja) množiny, které je zcela intuitivní, ale podstatné. Není však pochyb, že aparáty tohoto typu jsou, nebo spíše v budoucnu mohou být vhodné pro popis sémantických struktur výpovědi a dovolují sledovat souvislosti mezi (tradičně řečeno) sémantickými vlastnostmi podmětu, větnou modalitou apod.

A. Meľničuk (Vzájemné působení jednotek různých rovin v rámci věty) vymezuje především pojem jazykové jednotky; považuje za ni pouze složky reálně vyčlenitelné v promluvě. Rozlišuje morfémy, slovoformy, větné členy, slovní spojení, syntagmata a věty. Jejich vzájemné vztahy je třeba posuzovat z hlediska konkrétně znakových (tj. vnějazykových) a formálně gramatických (tj. vnitřně konstitutivních) funkcí. Autor, jak se zdá, přikládá klíčové postavení slovnímu spojení (podrobně se zabývá jeho vztahem k syntagmatu); zdá se, že slovní spojení představuje pro[244]blematiku především sémantické kombinovatelnosti, zatímco syntagma je chápáno jako „vnitřní, technický“ element. Pro vlastní popis funkčních vztahů elementů ve výpovědi formuluje ne zcela zřetelné principy, jako „objektivně smyslová stránka vnitřně syntaktické struktury“, „subjektivně smyslová stránka vnitřně syntaktické struktury“, „vnějškově syntaktická sféra struktury“ apod. Základní jsou pro autora vztahy forma slova - větný člen - věta a forma slova - slovní spojení - věta, zatímco syntagma stojí stranou a má ryze technický charakter. Porozumění tomuto ne zcela snadno uchopitelnému aparátu ztěžuje i to, že rozlišení vnějazykových a vnitrojazykových vlastností elementů (samo o sobě záslužné a neobyčejně potřebné) ztěžuje jejich ne vždy přesvědčivá interpretace; např. se zdá, že slovní druhy se chápou ryze vnitřně jazykově, což je při jejich tradiční interpretaci, se kterou autor nepochybně počítá, překvapivé. Morfologické kategorie jsou naopak chápány ryze vnějazykově, i když při podrobnější analýze se ukazuje, že věc je složitější.

J. Oravec (K otázce slovesné intence a slovesné rekce[3]) objasňuje historii a hlavní principy pojmu slovesné intence, který má značný význam právě v současné době, kdy se hledají způsoby popisu sémantické struktury věty. Jde o pojem u nás dobře známý z prací slovenských lingvistů (Pauliny, Miko, Oravec, Kačala aj.), proto se omezíme jen na několik poznámek na okraj Oravcovy stati, která velmi dobře reprezentuje tento dnes už klasický pojem slovenské lingvistiky před mezinárodní vědeckou veřejností. Oravec předpokládá základní sémantické schéma „agens - děj - patiens“ i u sloves s jinou než akuzativní vazbou. To je správné, není však třeba věc vždy vysvětlovat tím, že patiens „je naznačen nebo vyplývá z lexikálního významu slovesa“. Lze připustit, že existuje obecně vzato sémanticky též prvé doplnění, „patiens“, které je gramaticky vyjádřeno i jinak než bezpředložkovým akuzativem, popř. jde o děje, jejichž „transcendence“ není zacílena na žádný v sémantickém smyslu prvý objekt, kde tedy je rekční pád druhým objektem, aniž je nutné hledat nějak skrytý akuzativní objekt s patientovým charakterem. Pak ovšem bude porušena zásada, že prvé doplnění (patiens) je vždy akuzativní a projeví se tím hlubší rozdíl mezi intencí (sémantika) a rekcí (gramatika). (Ne náhodou Oravec definuje intenci i rekci v podstatě týmiž prostředky.) Připustili bychom např. takové kombinace: (1) Sloveso má obligatorní rekci, např. s dativem a „skrytý“ akuzativní patiens (blahopřát), (2) obligatorní rekci i nutné prvé doplnění v instrumentále (kontrastovat), (3) lze připustit veskrze „nepatientový“ výklad tam, kde ani parafrází či jinak nelze doplnit „skrytý patiens“ a kde nejde ani o prvé doplnění (blouznit). — K této stati se váže několik zajímavých diskusních příspěvků: N. Pospelov upozorňuje na to, že je třeba lišit syntaktickou rekci, směřující od slovesa ke jménu, a sémantickou rekci, která může směřovat i obráceně; to svědčí o nutnosti lišit gramatickou a sémantickou strukturu větných vztahů. — Významně přispěl k vyjasnění problémů kolem slovesné intence (sémantické rekce v terminologii sovětských badatelů) Ju. Apresjan. Také on považuje za nutné rozlišovat sémantickou a syntaktickou rekci; z toho nutně plyne, že slovesa se dělí do tříd na základě kombinací silné a slabé sémantické a gramatické rekce, je třeba počítat i s vícevalenčními třídami sloves. U řady sloves jsou to obligatorní aktanty, které jsou (v termínech tradičních větných členů řečeno) neakuzativními předměty a příslovečnými určeními. Jde o obligatorní adresáty, instrumenty, místní a okolnostní určení apod. U sirkonstant (v podstatě příslovečných určení) jde o to, že gramaticky jsou podřízeny slovesu, ale sémantická závislost je opačná.

H. Křížková (Poznámky o místě negace v jazykové struktuře) nejprve formuluje obecně své stanovisko k otázce jazykových rovin (roviny nejsou ostře odděleny, prvky nižších rovin představují stavební materiál pro vyšší roviny). Hlavní pozor[245]nost je však upřena na funkční působení negace vzhledem k vidu, postojovému modu, sémantickým třídám sloves v podmínkách generativní gramatiky transformačního typu. Obecně se vychází z předpokladu, že binárně chápané vztahy morfologických kategorií (a vztahy funkčních složek uvnitř těchto kategorií) se dostávají na syntaktické úrovni do nových podmínek, v nichž pak hraje významnou úlohu neutralizace opozice. Právě negace má v oblasti vytváření podmínek pro fungování morfologických opozic na syntaktické rovině značný význam, nemůže být proto považována za periferní záležitost. Autorka dochází k řadě dílčích zjištění, významných pro modelování jazyka; např. vid je třeba interpretovat v rámci gramatického symbolu Aux, nikoli jako komponent sémantických tříd slov, působení negace je možné využít při klasifikaci sloves ze sémantického hlediska apod.

V. Belošapkovová (O pojmu „větný vzorec“ na rovině syntaxe souvětí) při dobré znalosti čs. lingvistické literatury hledá principy, které by umožnily hlubší klasifikaci typů souvětí, než jaká je obvyklá v tradičních mluvnicích. Z podrobnějších výkladů těchto bodů je zřejmé, že autorce nejde o souvětní ekvivalenty gramatických větných vzorců vět jednoduchých v abstraktně gramatickém smyslu, ale spíše o to, co bychom nazvali souvětnými typy, a to především (nebo výlučně) v sémantickém a modalitním smyslu. Poměrně hodně místa věnuje autorka rysům, které odlišují souvětí od jednoduché věty — nejde však o rysy zcela nové. Autorka také uvádí poměrně vysoké množství dosti nesourodých kritérií, zejména pokud jde o důslednější lišení systému a textu; při klasifikaci typů souvětí je třeba uplatnit skutečně specifické principy, nikoli ty, které představují vlastně jen větnou realizaci členů věty jednoduché. V tomto smyslu se vyjádřila ve svém diskusním příspěvku ke stati V. Belošapkovové N. Švedovová.

I. Lekov (Slovanská kategorie pádu — gramatická jednotka sjednocené morfologické a syntaktické úrovně) ukazuje, že jazykové kategorie takových funkčních vlastností, jako je pád, mohou být úspěšněji vysvětleny, chápe-li se vztah morfologické a syntaktické roviny dialekticky. Pád chápe šířeji, než je běžné patrně zejména v bulharské jazykovědné tradici, a vidí jej tedy i tam, kde chybí (zčásti nebo úplně) vyjadřování pádových funkcí a významů deklinačními prostředky. Otázka plánové příslušnosti pádu a jeho podstaty je přirozeně v bulharštině velmi aktuální; proto také Lekov navazuje na starší domácí diskusi.[4] — Považujeme autorovo pojetí, i pokud jde o pád i o vztah morfologické a syntaktické roviny, za přesvědčivé. Je současně polemikou s názory, které ve sborníku vyjadřuje nejzřetelněji B. Golovin.

O textech druhého oddílu sborníku (původně diskusní příspěvky) jsme se na příslušných místech již zmiňovali, zvláště pokud se těsněji vázaly k jednotlivým statím. Vedle již jmenovaných autorů přispěli do druhého oddílu R. Růžička, T. Bulyginová a V. Jarcevová — A. Bondarko doporučuje především v jazyce vidět základní funkčně sémantické kategorie (aspekt, modalitu, osobovost, slovesná rodovost) a pak způsob jejich vyjádření: opírají-li se o příslušnou gramatickou kategorii, mají funkci gramatickou. (Znamená to, že sémantická zaniká?) Neopírají-li se o vlastní gramatickou kategorii, jsou jejich jádrem jiné jazykové prostředky. Gramatické kategorie pak vyjadřují nevlastní funkce, a to jiných gram. kategorií nebo jazykových významů, které speciální kategoriální prostředek nemají. Věc lze popsat jako strukturu sémantických polí. — S. Karolak upozorňuje na to, že paralelismus obsahu a výrazu vede k tomu, že se mnohdy mechanicky přičítá význam všem jednotkám; pojem obsahu se pak chápe hodně široce. Za kritérium řazení jednotlivých rovin je třeba považovat stupeň složitosti. — A. Leonťjev zaujímá stanovisko k problematice komunikátu z hlediska psycho[246]lingvistického. — J. Kuchař zkoumá, jaký je z hlediska jednotlivých rovin poměr funkce pojmenovávací a funkce výpovědní. Nejprve vymezuje místo slovotvorby (jde o rovinu „pobočnou“), zjišťuje, že slovní druhy mají různou míru nominativnosti a syntaktičnosti, pojmenovávací funkce je nejvýraznější u substantiv, u ostatních je překryta syntaktickou, vztahovou funkcí. Morfologické kategorie jsou svými pojmenovávacími vlastnostmi blízké onomasiologickým slovotvorným kategoriím; to se týká čísla a rodu substantiv, pád je kategorie čistě relační. (V posledním případě je pak ovšem třeba položit otázku, jak interpretovat v minulosti různě interpretované sémantické kvality pádů.) Z hlediska pojmenování jsou některá slovní spojení (atributivní) při svém vstupu do věty již hotová. V tomto pojetí je pojmenovávací funkce totožná se sémantickou strukturou funkcí jednotlivých elementů a rovin, jejich účastí ve vytváření sémantické struktury výpovědi. Syntax se pak chápe jako relační technika vytváření výpovědi. — S řadou zajímových postřehů a poznámek vystupují v druhé části sborníku i A. Leonťjev, P. Kuznecov, N. Sljusarevová, M. Stepanovová, Je. Zemskaja, P. Sobolevová, I. Ivanovová, Je. Šutovová, T. Nikolajevová, I. Galperin a N. Kotelovová.

Připojíme ještě stručnou poznámku o tom, jak vypadá z hlediska badatelského kontextu, který v tomto sborníku nachází uplatnění, současné pojetí lingvistické struktury v nejobecnějším smyslu. Zřejmě zcela převládá názor (ostatně daný už názvem sborníku a tématem symposia), že struktura jazyka je hierarchie tvořená soustavou tzv. plánů, rovin atp. Tyto plány se chápou převážně imanentně (ale nechybějí hlasy upozorňující na jejich složité konstitutivní vztahy), jsou charakterizovány specifickými elementy i jejich relacemi, určitým způsobem je s vyšší nebo nižší mírou jasnosti a exaktnosti definován jejich vzájemný vztah. Proti tomuto pojetí se ozývají hlasy jen ojediněle; především je třeba v této souvislosti připomenout vystoupení V. Admoniho, který neodmítá pojem rovin, ale varuje před jejich absolutizací, ostrým oddělováním, striktní obhajobou tradičních rovin a jejich trvalé platnosti apod. Tendence k ostrému oddělování morfologie a syntaxe vidí už v klasickém období strukturalismu u de Saussura. — Řada badatelů mluví o rovinách tak, že mají na mysli pouze nějaký oddíl mluvnice (zejména u příspěvků obhajujících samostatnost morfonologie, slovotvorby apod.). Stále se málo mluví o tom, zda a v jakém smyslu má jazyk ontologicky charakter soustavy rovin, nebo zda jde jen o určitý typ modelování; není většinou jasné, zda badatel modeluje takto nějaký „zásobník“ elementů, který je prostě nějak uspořádán (takto se totiž často systém chápe) a pak ‚nějak jinak‘ používán při mluvení, nebo zda modeluje systém „prostředků“ právě se zřetelem k jejich výpovědně funkčním vlastnostem. Tyto zásadní otázky jsou nejjasněji dotčeny ve stati Danešově a Hausenblasově, Arutjunovové, zčásti i Leškově a Lekovově. Nejsou významnější rozdíly ve vydělovaných rovinách. Rozpory jsou však v tom, co roviny definuje a diferencuje mimo specifičnost elementů rovin. Ještě značnější rozdíly jsou v pojetí podstaty a charakteru elementů. Chápou se jako reálné, téměř „hmotné“ atomy, které jaksi ‚také‘ vstupují do nějakých vztahů, ale řada badatelů již chápe elementy zcela abstraktně jako průniky relací a často komplikované relace samé. Stejně tak (a v souvislosti s tím) je chápána znaková funkce. Její pojetí vytváří celou škálu od „reálného“ atomárního pojetí znaku až po chápání jeho složité funkční stavby. V tomto směru je velmi cenná stať Arutjunovové. V nejpronikavějších statích se chápe soustava rovin jako abstraktní princip, stále méně ostře se odděluje systém (jehož zkoumání je hlavním cílem) od jeho „pouhého“ fungování, systém se chápe funkčně. Nepodceňuje se opozice abstraktního systému a jeho manifestace, začíná se stále častěji lišit široce chápaná pojmenovávací sémantická funkce a „vnitřně jazyková“ technická gramatičnost. Je zřejmá tendence dostat se výše, než je výpověď, tj. nevidět systém pouze tam, kde jsou fonémy, morfémy a tradiční morfologické kategorie, a všechno ostatní považovat za zále[247]žitost „pouhého“ mluvení; i v nadvýpovědních celcích se hledá systémová podstata. Je zřejmé úsilí ono „nahoře“ a „dole“ objektivizovat. — Mnohdy se však přece jen na teorii rovin v tradičním smyslu (zčásti nebo úplně) rezignuje a na jejich místě se objevují exaktně zformalizované posloupnosti lingvistických objektů (Lomtev); charakter určitého odstupu od tradičních rovin mají i příspěvky Bondarkův a Karolakův. — Zdá se, že bádání o základních principech struktury jazyka se postupně zbavuje atomismu a izolacionismu v chápání elementů a rovin, přechází stále zřetelněji od statického vidění věci k chápání dynamickému a funkčnímu. Zejm. v sovětských příspěvcích jde spíše o tendenci než o běžný stav.

A zcela na závěr ještě jednu poznámku. Zejména pražský strukturalismus vytvářel již v klasickém období potřebné předpoklady pro překonání statiky, izolacionismu a atomismu v analýze jazyka. Některé současné tendence, které usilují o spojení tradiční teorie jazykových rovin s principy generativní gramatiky v stratifikačních modelech, jsou do jisté míry spojeny s určitým nebezpečím petrifikace statických, schematicky zjednodušujících pojmů elementů a rovin, neboť s ohledem na formalizaci se potřebují elementy a úrovně v poměrně jednoduché podobě. Problémy s tím spojené jsou však již mimo rámec recenze, neboť převážná většina sborníku do oblasti stratifikačních gramatik v striktním smyslu nepatří.

Slovo a slovesnost, ročník 31 (1970), číslo 3, s. 239-247

Předchozí Aloys Skoumal: Překlad románového začátku (Ze zkušeností překladatelských)

Následující Josef Filipec: Zamyšlení nad novou francouzskou lexikologií a lexikografií