Petr Piťha
[Rozhledy]
Книга Гарриса о математических свойствах языка / Ouvrage de Z. Harris sur les qualités mathématiques de la langue
Harrisova kniha[1] o matematických vlastnostech v systému jazyka je výsledkem mnohaleté autorovy práce, která je v této knize shrnuta. Knihu, která přináší cenný přehled o lingvistické teorii (k níž se hlavně obrátíme), lze rovněž ocenit jako výborný úvod do studia jazyka. Velmi dobré je však to, že výklad základních a podstatných lingvistických problémů je podán souběžně s budováním formálního aparátu pro popis jazyka. Harrisova kniha poskytuje proto vhodné uvedení pro matematiky do problematiky lingvistické a pro lingvisty pracující tradičními metodami a užívající tradičních (neformálních) popisů jazykových jevů do formálně náročnějších metod matematické lingvistiky. Studenti pak získají obojí najednou. Vyzdvižením tohoto rysu nechceme říci, že jde o moderní, nicméně běžný úvod do jazykovědy. Naopak propracovanost a obsahová úplnost knihy jako celku — v podstatě problémové — vede k tomu, že Harrisova práce má i rysy pedagogické. Jistě k tomu přispívá i její dobré metodické rozčlenění a naprosto jasný výkladový styl.
Kniha je rozdělena do osmi kapitol. Jednotlivé kapitoly na sebe navazují, ale mohou být studovány též jako uzavřené monografie. Fakta potřebná pro pochopení pozdějších kapitol jsou stručně shrnuta vždy na jejich začátku.
Úvodní kapitola obsahuje náčrt autorova záměru: formulace všech vlastností a vztahů nutných a dostačujících pro popis jazyka v podobě matematického systému. Autorovi tedy nejde o vytvoření matematického systému, pro nějž by se pak dále hledal vztah k jazyku; tato skutečnost je důležitá z hlediska metodologického. Autor vychází z jazykových jevů (a vztahů), popisuje je s takovou přesností, že dochází k jejich formalizaci. Získává abstraktní systém, který je možno interpretovat jako jazyk, ať už přirozený nebo umělý, vymezený určitým způsobem. Podstatné je, že systém shrnuje všechny potřebné vlastnosti jazyka, které podle autora v této obecnosti mohou být pouze vlastnostmi strukturními.
Harris zcela vědomě navazuje na výsledky amerického strukturalismu a uvádí základní díla, která obsahují zásady, z nichž čerpá, hlavně odkazem na Bloomfielda a Sapira; připomínán je rovněž de Saussure. Upozorňuje také na své předchozí studie, jež detailně rozebírají problematiku jednotlivých částí této knihy.
Prvá část knihy pojednává o výsledcích (kap. 2) a metodách (kap. 3) amerického strukturalismu. Tyto kapitoly nepřinášejí nic zásadně nového. Shrňme však autorovy názory zde obsažené:
Jazyk je složen z předem daných, diskrétních a arbitrárních elementů (na jednotlivém mluvčím nezávislých). Jazyk je lineárně uspořádán, věty jsou řetězy diskrétních elementů. Počet elementů je konečný, zatímco počet vět z nich tvořených je spočetně nekonečný. Ne všechny posloupnosti základních elementů jsou přípustné a ne všechny jsou větami. Hlavním úkolem strukturní lingvistiky je určit přípustné sledy elementů a popsat jejich tvoření. Pravidelnost tvoření vyšších jednotek (zvl. [60]vět) je založena na pravidelnosti, nikoli na sledu prvků, ale sledu tříd prvků. Lingvistika popisuje větné struktury, nikoli přímo věty. Jazyk je souvislý, metajazyk je součástí jazyka.
Kapitola je tedy čistě jazykovědným úvodem, její terminologie je zcela tradiční. Poznatky jsou však podány tak, aby vynikly jejich důsledky pro matematické vyjádření. Je poněkud na škodu věci, že tento přehledný úvod do strukturní lingvistiky neobsahuje upozornění na blízké, ale i odchylné názory strukturalismu kodaňského a pražského, ani na známé využití předvedených výsledků v tzv. množinových modelech jazyka, rozpracovaných v SSSR (Kulaginová, Revzin) a v Rumunsku (Marcus). Tato nevýhoda je ovšem vyvážena tím, že názory amerického strukturalismu jsou tu v naprosto čisté a nekomplikované podobě.
Náčrt strukturálních metod je podán v kapitole o větných formách. Jsou popsány metody pro určení fonémů jako základních jednotek jazyka, dále pak morfémů, slov a vět jako jednotek vyšších. Metoda popisu je podána jednak jako rekurzívní stochastický proces na množině fonémů, jednak jako axiomatická teorie určující věty jazyka pomocí daných základních jednotek a množiny axiomatických sledů těchto jednotek. Je uvedeno též porovnání s jednoduchým cyklickým automatem.
Vedle otázek fonologických je v Harrisově práci největší pozornost věnována syntaxi. Věty je možno popsat pomocí postupného rozvíjení základní, nejjednodušší konstrukce. Každý jazyk má několik základních typů rozvití a několik (asi deset) základních větných konstrukcí, které získáme vyškrtáním všech rozvíjejících prvků. Prvky základních vět se vzájemně podmiňují.
Klasický popis Bloomfieldův je pak porovnán s transformační gramatikou autorovou. Hlavní výhodu svého popisu vidí Harris v tom, že vychází z analýzy textů a nepopisuje tedy jen oddělené věty jako nejvyšší samostatné jednotky jazyka. Může proto popsat i věty, které samy o sobě, bez daného kontextu, větami nejsou, ať již z důvodů sémantických nebo gramatických. Další výhodou je popis gramatických vztahů některých vět a částí vět téhož textu (např. pronominalizací a celé oblasti odkazování v textu). Konečně jsou také přímo zachyceny systémové vztahy podobných vět. — Účelem kapitoly je naznačit možnosti formalizace popisu jazyka, která je možná proto, že metody užívané strukturní jazykovědou jsou v podstatě shodné s určitými postupy matematickými.
Jádrem knihy je vlastní výklad o transformační analýze textů (discours analysis) obsažený v 4.—6. kap. Autor vychází od pojmu přijatelné věty a uvádí, že existují změny větné struktury, které nemění míru přijatelnosti věty.[2]
Takové změny je možno popsat jako vztah dvou vět. Tomuto vztahu říká autor transformace. Transformace ovšem nejsou náhodným vztahem dvou vět, nýbrž ustáleným vztahem tříd vět stejné syntaktické struktury. Pak je možno transformace chápat jako funkce zobrazující podmnožinu vět na jinou podmnožinu vět. Transformacemi jsou pak věty určeny do tříd a podtříd, což je jedním ze základních cílů jazykovědného zkoumání.
Vztah vět (někdy velmi složitý) je možno převést na základní změny; větu A je možno po krocích odvodit z věty B. Jednotlivé kroky odvození odpovídají základním transformačním vztahům, které autor označuje za základní operátory na množinách vět.
Základní operátory jsou podle autora téměř shodné pro všechny jazyky, jsou to jakési syntaktické univerzálie. Autor uvádí sedm tříd těchto operátorů: operátory jednoduchého rozvití (typ velký - velmi velký); slovesné operátory pro vyjádření [61]vztahu verbálního a verbonominálního predikátu (typ Jan studuje - Jan je studentem); větné operátory zařazující větu do jiné věty jako jeden její větný člen (vztažné věty a nominalizace); spojovací operátory (koordinace, spojkové věty vedlejší); operátory změn slovosledu (kontrastní slovosled — jde vlastně o aktuální členění větné — a změny morfologické); operátory vypouštění (pronominalizace a gramatické elipsy); operátory morfofonemické (úpravy tvaroslovné). V každé třídě je několik operátorů — v tom se již jazyky liší.
Každou větu je možno podle Harrise analyzovat, tj. najít sled transformací (aplikací základních operátorů), který vede k postupnému zjednodušování (resp. rozkládání) dané věty. Dojdeme-li při takovém rozkladu k řetězu slov, na nějž nelze aplikovat žádnou transformaci, v němž se všechny prvky vzájemně podmiňují a tvoří přijatelnou větu, získáme jádrovou, výchozí větu. V složitých větách dojdeme ovšem k několika výchozím větám (zprav. podle počtu predikací). Popis všech vět jazyka je dán výchozími větami (tj. větnými strukturami), kterých je konečný počet, a transformacemi, kterých je rovněž konečný počet; některé z nich však mohou být aplikovány rekurzívně. Analýzu věty je možno zachytit grafem, v němž hrany odpovídají jednotlivým transformacím (operátorům), uzly transformátorům.
Z popisu, který je podán, je zřejmé, že transformační analýza Z. Harrise je jistým dovršením a vyvrcholením amerického strukturalismu, zvl. jeho požadavku systemizovat. Je rovněž zřejmé, jak jeho postup úzce souvisí s analytickými modely jazyka, kterým je Harrisův popis jazyka blíže než Chomského transformační gramatice, přestože veškerá terminologie Harrisova objevuje se právě u Chomského.[3] Je však třeba jasně odlišit Chomského transformační gramatiku (TG) a Harrisovu transformační analýzu. Rozdíl je v tom, že Chomského TG je generativní gramatika, zatímco Harrisova gramatika je v podstatě rekognoskativní. Harrisovy transformace zahrnují oblast jak Chomského transformací, tak i frázové gramatiky, pravidla kreační. Toto Harrisovo pojetí v určitém smyslu více odpovídá přirozenému jazyku, v němž jednotlivé konstrukce existují nezávisle na sobě, i když mají těsný vzájemný vztah a nelze jednu z nich považovat za základní a druhou vždy za odvozenou. Vztah aktiva a pasíva jeví se např. v TG tak, že pasívum je konstrukce druhotná, odvozená. U Harrise je to samostatná konstrukce s těsným vztahem ke konstrukci aktivní. Přestože se v mnoha jazycích a v mnoha případech pasívum jeví jako opravdu odvozená struktura, existují případy složitějších vztahů,[4] které TG při striktním postupu od aktiva k pasívu nemůže úplně popsat, i když je správně tvoří.[5]
Po tomto výkladu podstaty transformací (kap. 4) následují výklady o aplikaci transformační analýzy na jednotlivé oblasti jazyka a jazykové problémy (kap. 5). Autor především ukazuje, jak je možno pomocí transformací jednoduše popsat gramatickou homonymii; ukazuje též, jak vyloučením určitých transformací (těch, které nevnášejí do věty novou informaci) je možno získat jazyk bez synonymie. Probírá se otázka analogie (a zachycení části jazykového vývoje) a uvažuje se možnost vyloučení analogických transformací, což by vedlo k jazyku, který by byl neměnný.
[62]Značná pozornost je věnována tomu, jak popsat metajazyk, který je součástí přirozeného jazyka, protože vyřešení tohoto problému má vážné důsledky v tom, že jednak umožňuje popis odkazovacích prostředků a některých spojek,[6] jednak řeší jednu z dimenzí jazykové nekonečnosti — rekurzívní schopnost vět stát se metajazykovým prvkem v jiné větě.
Otázky funkční stylistiky jsou připomenuty jen zběžně v pojednání o speciálních podjazycích jednotlivých vědních oborů a o vztahu mezi gramatikou těchto podjazyků a gramatikou celého jazyka. Autor dokazuje, že nejde o vztah inkluze, ale o překrývání. To je ovšem možné jedině za předpokladu, že gramatika „celého jazyka“ je chápána jako gramatika běžného hovorového jazyka, jednoho funkčního stylu. Autor zřejmě z tohoto předpokladu vychází, i když ho explicitně neuvádí. Více pozornosti je věnováno otázce výstavby textu (vlastní discourse analysis). Autor zde ukazuje, jak jednotlivé věty textu je možno transformacemi převést na takové parafráze, že se celý text rozloží na základní významové prvky, jejichž sled a propojení můžeme sledovat nejen z hlediska gramatického, ale také obsahového (resp. z hlediska výstavby argumentace). Upozorňuje přitom, že taková analýza v podstatě formální může odhalit i obsahové nedostatky textu.
Před autorem se tu otvírá dvojí široká problematika, totiž otázka vztahu myšlení a jazyka a standardizace jazyka a odborného vyjadřování zvláště. Autor je však ponechává zcela bez poznámky; v rozsahu dané knihy je to pochopitelné, nicméně je to škoda, protože bez exkursu do připomenutých oblastí zůstává výklad o analýze textů jen nadhozenou otázkou.
Za připomínku stojí ještě stručná úvaha pojednávající o tom, že by bylo možno zkonstruovat jakousi absolutní větu spojující všechny věty[7] a obsahující sumu všech informací, § 5.5.2. Tato absolutní věta by byla jistým obrazem celé gramatiky. Tato úvaha, poněkud vybočující z organické stavby kapitoly, je velmi zajímavá. Domyslíme-li ji, dojdeme k dekompozičnímu grafu této věty — složité spleti všech transformačních vztahů, spojujících mnohost jazyka s konečným počtem výchozích prvků. Uvážíme-li dále, že by tato síť obsahovala i všechny transformace morfofonemické, a přidáme-li možnost, že by zachycovala i netransformační, tj. syntakticky irelevantní vztahy morfémů a fonémů, budeme mít obraz v mnohém podobný Lambově stratifikační gramatice,[8] popisující jazyk jako síť vztahů mezi všemi významy a základními prvky jejich reprezentace.
Šestá kap. je věnována vlastně otázce úspornosti popisu. Autor až doposud pracoval s přímo interpretovatelnými pojmy. Zde vychází ze známých jazykovědných zjištění a převážně na materiálu morfofonémickém ukazuje, jak se popis jazyka zestruční, využijeme-li různých zobecnění. Tak např. je předvedeno zjednodušení gramatiky, zavedeme-li do ní pojem (a symbol) čísla (sg. a pl.) nebo času (pas., perf., praet., fut. atd.) a nepracujeme-li pouze s koncovkami, které jsou jejich reprezentací. Tím se autor dostává velmi blízko funkčnímu a vícerovinnému popisu jazyka, jak ho známe z pražské školy.[9] Úvahy o vztahu „obecných jednotek“ a sledu fonémů, které tyto jednotky vyjadřují, přivádějí autora i k otázce kumulace funkcí.[10]
[63]Vedle zjednodušení tohoto typu upozorňuje Harris na další důležitou možnost, totiž na připuštění konstrukcí, které nejsou přípustnými větami, ale jako mezistupeň ve sledu transformací umožní popis jednodušší, než by byl popis opřený v každém kroku o existující přijatelnou větu. Konečně zde stručně připomíná i možnosti zestručnit gramatiku určitým uspořádáním slovní zásoby a využitím systémových vztahů v slovní zásobě. Ukazuje ovšem, že jde jen o určité rysy slovní zásoby, nikoli o slovní zásobu v celé její složitosti. Upozorňuje rovněž, že využití lexikální homonymie a synonymie a dalších vztahů (antonyma, opozita) by asi bylo možné spíše v rámci některého podjazyka. Vedle výkladu o analýze odstavců a paragrafů (obsažené v předchozí kapitole) je tato úvaha nejdůležitější pro otázku standardizace, kterou autor častěji nadhazuje, když uvádí možné aplikace svého popisu jazyka.
Závěrečná část knihy je věnována shrnutím. Shrnutí matematicky (tj. formálně) vyjádřených výsledků je obsaženo v 7. kap. Je to náčrt množinového modelu jazyka daný konečnou množinou jejich přípustných zřetězení a konečným počtem tříd operátorů na nich (z nich každá je sama konečná). Operátory (rekurzívně aplikovatelné) člení množinu všech vět jazyka na všechny lingvisticky (tj. strukturně) relevantní podmnožiny tím, že zachycují jejich vzájemná zobrazení.
Kromě toho obsahuje závěrečná část knihy i úvahy o vztahu tohoto systému k podobným systémům užívaným v logice a matematice, kde jsou popsány rozdíly mezi jazykem přirozeným a umělým formálním. Autorovi jde především o zdůraznění toho, že u věty přirozeného jazyka nemůžeme pracovat pouze s hodnotami pravdivý-nepravdivý, správně tvořený-chybný, ale musíme počítat s celou škálou v míře akceptovatelnosti, což je založeno na specifickém postavení sémantiky a metajazyka v rámci celého systému. Ani tento výklad však nejde do větších podrobností. V závěru kapitoly je uveden přehledný výčet matematických pojmů, které se podle autora mohou uplatnit při popisu jazyka.
Závěrečná 8. kap. se zabývá interpretací abstraktního systému; je v podstatě věnována sémantice. Autor ukazuje, jak množiny slov, vět i jednotlivé transformace odpovídají určitým třídám významových rysů. Všechny tyto množiny jsou přímo interpretovatelné, protože jsou získány z významuplných vět jazyka jako jednotky (operace) nesoucí význam. To vede autora k tvrzení, že gramatika není jen popisem struktury jazyka, ale do značné míry i jeho sémantiky, protože mezi strukturou (transformačně popsanou) a významy (gramatickými i slovními) existuje přímá korelace. Oblast sémantiky není však hlouběji rozebírána, je tu podán jen výčet problémů, v nichž je možno provádět výzkum v rámci navržené transformační metody, který se kryje s problematikou sémantiky popisovanou jinde.
Z podaného přehledu problematiky, kterou kniha obsahuje, je vidět, že jde o ucelený názor na popis jazyka, o systém srovnatelný s jinými dnes známými systémy, jako je Chomského TG, Lambova stratifikační gramatika, množinové modely jazyka. K detailnímu srovnání Harrisovy koncepce s ostatními nelze dost dobře přistoupit, protože mnohé části knihy jsou jen celkem obecným náčrtkem. Tak např. konkrétní fakta a detaily matematického aparátu, otázky sémantiky aj. nelze ocenit jinak než jako možnou, naznačenou eventualitu řešení.
Svým vznikem má Harrisova kniha nejblíže k Chomského pracím. Naznačili jsme již rozdíly mezi nimi. O knize jako celku lze dodat, že proti mnoha (zvl. starším) pracím z oblasti TG má Harrisův výklad výhodu v tom, že zcela přirozeně navazuje na výsledky předchozích badatelů. Jestliže u transformačních gramatiků byly postupně přibírány vždy nové oblasti problematiky podle toho, jak na ně při budování TG jednotliví autoři naráželi, což někdy působilo dojmem objevování známých faktů, v Harrisově knize je od počátku lingvistika chápana v celé své šíři a autor počítá se všemi důležitými aspekty a dimenzemi jazyka: mluví o synchronickém a diachronním popisu (§ 2.6), o funkčně stylových otázkách (§ 5.9), o problému [64]centra a periférie (§ 3.3), o sociálním aspektu jazyka (s. 15n.), zmíněny jsou otázky filosofie jazyka (§ 7.5) atd. Jistě není možné tuto obecnost Harrisovy knihy vyšlé v r. 1968 a shrnující řadu předchozích monografií srovnávat s jednotlivými (často monografickými) studiemi TG (TG ve svém úhrnu dnes pokrývá stejně širokou oblast), je ovšem nutno vyzdvihnout celistvost Harrisovy knihy. Ta dává jeho práci charakterisitický rys přehledu nebo úvodu do moderně formulované strukturní lingvistiky.
Široké lingvistické zázemí, z něhož autor vychází, které chce v celé šíři zachytit a dále prohloubit, ukazuje výrazně zcela přirozený, přesto vždy znovu překvapivý jev, totiž velkou vzájemnou příbuznost různých směrů usilujících o popis téhož objektu. Harris vychází z amerického strukturalismu a prvé kapitoly, popisující výsledky tohoto směru, mohly by vyvolat jistě řadu kritických poznámek, např. z pozic pražské školy. V dalších kapitolách, v nichž pomocí transformační metody jsou starší výsledky prohloubeny, dostává se autor krok za krokem k formulacím typickým pro pražskou školu. Posuzujeme-li výsledky (bez ohledu na to, jak historicky vznikly), jsou Harrisovy závěry v mnohém syntézou americké a pražské strukturální školy. Srovnejme např. výklady o vývoji jazyka v závěru kap. 2 a dále rozbor transformací zachycujících jazykovou analogii a tvorbu novotvarů, kde autor mluví vlastně o jazykovém dynamismu v rámci synchronního popisu. Ještě výraznějším příkladem je popis i definice morfémů podaná strukturalisticky v kap. 2 a formulace v podstatě funkcionalistická v kap. 6 (zvl. § 6.1, 6.2).
V závěrečných kapitolách se Harris blíží vícerovinnému popisu jazyka. Tím se jednak dostává do blízkosti názorů Lambových a Sgallových, jednak TG, která rovněž určitým způsobem (a během vývoje stále jasněji) obráží vícerovinný charakter jazyka. Na tomto sbližování jednotlivých přístupů je důležité to, že se asi neděje bezprostředním vzájemným ovlivňováním,[11] ale spíše tím, že čím blíže mají jednotlivé přístupy k vyřešení téhož problému (čím lépe popisují týž objekt), tím blíže mají i k sobě navzájem. Zmíněné sblížení různých směrů ani úplnost a obecnost Harrisovy knihy nejsou ovšem naprosté. Vezměme jeden příklad, který je u Harrise jednak popsán dosti okrajově, ačkoli jde o věc důležitou, jednak řešen tak, že s autorem nelze souhlasit. Jde o otázku aktuálního členění větného (AČ). Autor vlastně s AČ nepočítá. Všechny permutace prvků v nějakém řetězu prvků, tedy i slovosledné uspořádání, v jeho systému vyjadřují operátory třídy ⌀p. Výklad o nich (§ 4.2.2.5) začíná sice klasickým příkladem AČ, rozdílem vět I suspect this - This I suspect - (This suspect I) (s. 77), ale ve výkladu samém se tvrdí, že tyto operátory nepřinášejí žádnou sémantickou informaci. Proto je také nelze aplikovat na elementární věty, a pokud je nutno postihnout slovosledné změny uvnitř těchto vět, je třeba nejdříve provést jejich rozšíření (v daném případě na I suspect this in particular), pak příslušnou permutaci a konečně vypuštění nepotřebných (vlastně „pomocných“) prvků. Autor tento způsob navrhuje prostě proto, že tím třída permutačních operátorů dostane jednotný ráz (jsou v ní totiž i operátory sledu morfémů, které jsou opravdu významově irelevantní). Tím dosáhne sice matematické jednoduchosti dané třídy operátorů se všemi důsledky, které to má pro jednoduchost celého systému, ale znásilní jazykovou skutečnost. Na více místech pak nacházíme důsledky tohoto řešení. Autor dochází k tomu, že elementární věty nemají AČ (s. 100), ačkoli je pro ně vyloučil definicí ⌀p na s. 77. Znovu upozorňuje, že ⌀p nemůže ovlivnit význam (s. 103). AČ jako sémanticky relevantní vztah východiska a jádra výpovědi z Harrisova popisu nakonec vypadá.
S těmito autorovými závěry nelze souhlasit, protože je naprosto zřejmé, jak i on na začátku ukazuje, že každá výpověď AČ má, bez ohledu na to, zda jde o výpověď [65]se strukturou elementární věty nebo širší. Dále je také zřejmé, že AČ není sémanticky irelevantní, protože je jasné, že věty This I suspected - I suspected this nejsou identické. Jaké postavení má AČ v oblasti jazykové sémantiky, zda se váže k významu nebo k obsahu nebo je vůbec samostatnou oblastí, je otázka jiná. Důležité je, že AČ sémantickou relevanci má.
K celkovému obrazu Harrisovy knihy je třeba ještě dodat, že materiálová ilustrace probíraného systému, prověřená na materiálu angličtiny, je ligvisticky netriviální, což je jistě dalším kladem práce, která má za cíl představit formální abstraktní systém pro popis jazyka. Autorovým záměrem nebylo podat popis angličtiny, a proto mu nelze vytýkat, že některá jeho tvrzení nejsou ani blíže vysvětlena, ani materiálově doložena.
Tak se např. bez dalšího výkladu uvádí možnost koordinačního spojení vypovídací věty s otázkou apod.
[1] Zellig Harris, Mathematical Structures of Language, Interscience Publishers, New York-London-Sydney-Toronto 1968, IX + 230 s.
[2] Autor upozorňuje, že transformace v jeho terminologii jsou vztahem skutečných vět v textu, a to vět bez homonymie. Homonymní věta má vždy k ostatním větám dvojí (vícerý) vztah, daný právě dvojím (vícerým) významem, založeným na dvojí (víceré) stavbě věty, která však má touž fyzickou reprezentaci.
[3] Není vždy možno stanovit, od koho daná terminologie opravdu pochází. Termín transformace, jádrová věta aj. přejímá zřejmě Chomsky od Harrise, jehož je žákem. Některé jiné termíny přejímá naopak Harris z rozvinuté terminologie Chomského a jeho následovníků při prohlubování své vlastní teorie, např termín base nebo termín zobrazení „mapping“ při výkladu podstaty transformace. V každém případě je však nutno všechny termíny Harrisovy odlišovat od termínů Chomského, protože jde zpravidla o různé pojmy.
[4] Je celá řada případů složitějších a jemnějších, srov. jazyky ergativní, různé typy neosobního vyjadřování, přechody mezi aktivem a pasívem, jako je české vítáme Vás proti vítejte nám.
[5] Tento nedostatek TG kritizoval již S. C. Dik, Coordination. Its Implications for the Theory of General Linguistics, Amsterodam 1968.
[6] Ve zvláštních paragrafech (5.6, 7.7) jsou naznačeny některé zásadní otázky popisu koordinace a odkazování na anglickém materiálu.
[7] Iterace by ovšem byly vyznačeny jen jako možnost na všech místech, kde k nim může docházet.
[8] Srov. S. M. Lamb, Outline of Stratificational Grammar, Washington 1966.
[9] Srov. např. přehledné zpracování v rámci explicitně formulovaného popisu jazyka u P. Sgalla Generativní popis jazyka a česká deklinace, Praha 1967, kap. II.
[10] Autor mluví o tom, jak koncovka současně vyjadřuje rod, číslo (popř. pád), tedy o Skaličkově rozdílu mezi morfémem a sématem, srov. Zur ungarischen Grammatik, Praha 1935.
[11] Harris např. neuvádí žádnou literaturu kromě svých prací a prací svých spolupracovníků a několika základních děl americké strukturální školy. Z ostatních je připomenut pouze Chomsky.
Slovo a slovesnost, ročník 32 (1971), číslo 1, s. 59-65
Předchozí Ivan Lutterer: O německo-českých vztazích v oblasti jazyka a kultury ve dvou německých sbornících
Následující Marie Těšitelová: O frekvenčním slovníku slovenštiny
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1