Pozoruhodný lexikální příspěvek v oblasti ruské dialektologie

Josef Skulina

[Kronika]

(pdf)

Замечательная лексикологическая работа в области русской диалектологии / Une contribution remarquable consacrée aux questions lexicales de la dialectologie russe

Není náhoda, že ruští dialektologové upouštějí v současné době od extenzívního výzkumu teritoriálních nářečí, s nímž je spojen sběr nářečního materiálu pro ruský jazykový atlas (dosud vyšel 1. sv. Atlasa russkich narodnych govorov centraľnych oblastej k vostoku ot Moskvy, Moskva 1957), a že se intenzívně zaměřují na lexikální výzkum ruských nářečí. Děje se tak proto, že ruská nářečí podléhají silnému vlivu spisovného jazyka a právě v rovině lexikální se vyvíjejí nejvýrazněji. Lexikální výzkum ruských nářečí se tedy jeví jako úkol aktuální,[1] nářeční mapy, připravené k vydání dalších oblastí v rámci ruského jazykového atlasu (RJA) a uložené v ar[95]chívu Ústavu ruského jazyka AN SSSR, mají ráz dokumentační z hlediska ruského národního jazyka, ale nejsou tak aktuální, třebaže jejich cena je nepochybná. Na jejich základě je možno totiž stanovit nářeční oblasti homogenní i přechodové, jež jsou závažné nejen pro popis a rozbor ruských teritoriálních nářečí, ale též pro výzkum ruského nářečního lexika.

Za opěrný bod v homogenní nářeční oblasti zvolili moskevští dialektologové vesnici Deulino v rjazanské oblasti, jejíž slovní zásoba se stala podkladem pro zkoumání slovníku současného ruského národního lidového jazyka. Jestliže při sběru nářečního materiálu pro RJA postupovali podle předem připraveného dotazníku, jehož cílem bylo zachytit na mapách lexikální rozrůznění ruského teritoria, a to v podobě izofon nekryjících se s izoglosami fonetickými a morfologickými, ve vsi Deulino se rozhodli pro dlouhodobý nářeční výzkum, zaměřený na pozorování spontánních projevů stylisticky nediferencovaných. Třeba říci, že při tomto metodologickém postupu i zkušený moskevský dialektologický kolektiv narážel na četné obtíže, jež vyplynuly z mluvené povahy nářečí, jíž dosud nebyla věnována v SSSR teoreticky náležitá pozornost. Nedostatek dosavadních dialektologických výzkumů v Sovětském svazu spočíval v tom, že se ruská nářečí nezkoumala ve své specifičnosti a že se nestala přímým předmětem výzkumu. Ale i když se výzkum dál na základě ústní mluvy, zkoumaly se systémové úrovně nářečí v jednotlivých mluvnických rovinách (hláskoslovné, tvaroslovné aj.). Lze tedy zdůraznit, že i v ruské dialektologii jednostranné soustředění na otázky systému jazykových prostředků vedlo k oddálení výkladu jazykových jevů v rámci výstavby jazykových projevů a od vystižení dynamiky procesu aktivního jazykového tvoření promluv. Je proto nanejvýš sympatické, že moskevští dialektologové položili za základ slovníku vsi Deulino zápisy mluvené řeči, představující fixaci určitých úseků nářeční mluvy, v níž se objevují odchylky individuální a okazionální, realizované v projevech mluvčích a odlišné od dané nářeční normy. Neznalost nářeční normy, opřené o zákonitou regulérnost znaků jazykového systému a v mnoha případech regulující proces nářečních faktů, vedla by ke zkreslenému obrazu a negaci skutečnosti.

Lze plně souhlasit se zjištěním moskevských dialektologů, že se ruská nářeční mluva projevuje ve výběru komunikativních prostředků mnohem svobodněji než ruský spisovný jazyk (ve formě mluvené, ev. psané) a že každý lidový mluvčí (pisatel) disponuje adekvátními výrazy toho, co chce vyjádřit, a při tom si vytváří variabilní výrazy pro označení jedné a téže reálie (např. peškóm - péšej - pešakóm - péšem apod.). Tuto variabilitu autoři nepřehlédli a při zkoumání nářečního systému ve vsi Deulino přistoupili k slovníku jako k systému otevřenému, v němž se vyskytují nářeční slova potencionálně a okazionálně, nikoli konstantně vždy a za všech okolností. Tendence k realizaci potencionálních a okazionálních slov je charakteristická právě pro nářečí jako mluvené útvary, které nemají písemnou tradici. Proto kartotéka nářečního slovníku vsi Deulino zachycuje homogenní materiál stylisticky nediferencovaný, v němž se objevují individuální nářeční slova, vzniklá ovšem podle regulérních nářečních modelů (slovotvorných apod.). Moskevští dialektologové se nespokojili se statickým zachycením nářečních slov a neopominuli zde ani nová slova nářeční, z nichž mnohá mají ráz expresívní. Už z tohoto našeho stručného přehledu je vidět, že si moskevský autorský kolektiv zvolil bezpečnou základnu pro výzkum lexikografické stránky nářečního slovníku; její těžiště leží v sémantické interpretaci nářečních slov (synonym, antonym, frazeologických rčení aj.), u nichž nejde o mechanický vztah mezi stránkou významovou a užitím. Jde tu nejen o živé procesy v posunu sémantické stránky slov a o vznik nových významů, ale též o vymezení sémantického areálu nářečních slov, kdy se v centru nářečního areálu vyskýtá dané nářeční slovo aktivně, kdežto v periférii difúzně; v tomto [96]případě dochází k interferenci (variabilitě) nářečních slov, jež musejí být lexikograficky přesně zachycena a hodnocena. — Závěrem lze naše pozorování shrnout tak, že vydání slovníku vsi Deulino ve zpracování moskevských dialektologů přichází v pravou chvíli, neboť se v něm představuje konkrétní realizace nářeční lexikologie a lexikografie z hlediska funkční lingvistiky, která staví před dialektologii nové problémy: pojetí nářečního slova v lokální mluvní existenci, kdy není rozhodující jeho zeměpisný charakter, nýbrž aspekt systémový i okazionální, tedy nikoli lexikální izoglosa, ale znaky fonetické, morfologické, syntaktické a sémantické, jež tvoří lexikální systém,[2] dále zachycení systémových a okazionálních vztahů nářečních slov (sémantické struktury, polysémie, sémantické odstíny, frazeologická rčení apod.), jakož stanovení kanálů, jimiž vnikají nářeční slova do spisovného jazyka a opačně. V tomto směru se jeví nově i pojetí diferenčních nářečních slovníků, v nichž je možno zachycovat spisovná slova potud, pokud se v daném nářečí liší významově a mají vyhraněný diferenční korelát; jinak nemá cenu v nich uvádět slova totožná s jazykem spisovným.

Slovo a slovesnost, ročník 32 (1971), číslo 1, s. 94-96

Předchozí Antonín Tejnor, Libuše Kroupová, Vlasta Červená, Eva Pokorná: Česká a slovenská lexikologická a lexikografická konference v Smolenicích 1970

Následující rd (= Redakce): Úvodem