Nové výsledky vývoje transformační generativní gramatiky (hodnocení)

Eugenius M. Uhlenbeck (Leiden)

[Články]

(pdf)

Новые результаты развития трансформационной порождающей грамматики (оценка) / Développement récent dans la grammaire générative transformationelle (une appréciation)

I. Ve své minulé přednášce jsem především probíral změny transformačně generativního modelu postupně navrhované Chomským a porovnával je s některými základními principy Chomského teorie, které zůstaly víceméně nezměněny. Dnes[1] mám v úmyslu nejprve krátce přehlédnout značné množství deskriptivního úsilí, jež bylo novou teorií podníceno a které naopak zase tuto teorii silně ovlivnilo. Tím si upravím cestu k druhému tématu své přednášky, k charakteristice nových prací skupiny opozičních transformacionalistů. Potom chci věnovat pozornost knize Chomského a Halleho The Sound Pattern of English, protože toto obsáhlé dílo nám poskytuje velmi vítanou příležitost podívat se z větší blízkosti na deskriptivní praxi a její výsledky v dosti přesně vymezené oblasti, a nakonec bych chtěl zhodnotit současnou situaci a předložit některé konečné závěry.

Od té doby, co v r. 1960 uveřejnil Lees svou gramatiku nominalizací, vycházel většinou ve Spojených státech, ale po několika letech i v jiných zemích, stále rostoucí počet studií, které se pokoušely aplikovat novou teorii především na angličtinu, nebo lépe na fakta americké angličtiny, a později i na jiné jazyky. Je pochopitelné, že pro transformačně generativní zpracování byly vybírány zvláště ty jevy, jimž se zdál tento druh popisu vyhovovat, jako složená slova, jména odvozená od sloves, pomocná slovesa, pasívní, záporné a tázací konstrukce, komparativní, rozkazovací a zvratné konstrukce, jevy subordinační a koordinační a mnohé jiné. Pochopitelně měly tyto studie mnoho společného. Od prací starší generace amerických lingvistů se snad nejvíce lišily ochotou spolehnout se na tradiční syntaktické myšlení a bez jakýchkoli pochybností přijímat jeho terminologii. Nikdo se netrápil nejistotou, zda se mohou užívat takové pojmy jako rozkazovací způsob, komparativ, zápor, otázka atd. a zda lze akceptovat termíny jako subjekt, objekt, predikát, kvalifikátor, kvantifikátor a všechny známé termíny pro slovní druhy, jako by jejich užití v lingvistice nebylo bývalo nikdy žádným problémem. Druhým charakteristickým rysem byla silná tendence popisovat všechny gramatické jevy jako jevy syntaktické, zatímco pojem hloubkové struktury a malá důležitost přikládaná povrchovým jevům vedly k volnému postulování syntaktických vztahů, aniž se příliš přihlíželo k tomu, zda jsou zjevné, nebo skryté.

Pokud jde o jazyková data, většina autorů se do značné míry spoléhala na svou intuitivní znalost mateřského jazyka, která se nyní stala tak uznávaným zdrojem údajů, že mnozí jen zřídka pociťovali potřebu obrátit se k existujícím jazykovým pramenům nebo se obtěžovat shromažďováním nových dat studiem psaných nebo mluvených promluv. Zvláště ve Spojených státech panoval obecný dojem, že lingvistika vstoupila do zcela nové fáze svého vývoje, že [118]pro lingvistiku vzniklo nové paradigma nebo dokonce že se lingvistika konečně stává skutečnou vědou, protože vstoupila do období formalizace. Byl tu pocit, že už je k dispozici dosti dat a že nyní přišel čas explicitního a přesného teoretického přeformulování.

Stalo se víceméně obecnou praxí uvažovat věty mimo kontext nebo takové věty, které by mohly být prvními větami nějaké promluvy. To bylo ovšem v souladu s názorem, že sémantický aspekt, stejně jako aspekt zvukový je ve větě inherentně obsažen a nezávisí na činitelích vyplývajících ze zařazení věty do jistého okolí; mělo se za to, že tyto činitele mají úlohu jen při jazykové performanci. Předpokládalo se, že působí-li věta dojmem jisté podivnosti, pak je třeba ji považovat za negramatickou, odchylnou, nebo podle rozlišení uvedeného v Chomského Aspektech za nepřijatelnou (unacceptable). To jsou ony v praxi dobře známé formy označené hvězdičkou. Na druhé straně věty tvořené mnohonásobným zapouštěním, jejichž příkladem je věta zabírající půl stránky v článku Millerově a Isardově (1963), byly posuzovány jako gramatické, protože se pokládaly za produkt normálních gramatických procesů.

Konečně charakteristickým rysem bylo i to, že lingvisté, vedeni silnou touhou užívat nového deskriptivního nástroje — transformací, snažili se derivovat jisté konstrukce z konstrukcí jiných nebo je na nějaké jiné redukovat. Tak např. kvantifikátory odvozovala Barbara Hallová od determinátorů, Carden od sloves a Jackendorf od jmen. Rozkazovací konstrukce byly derivovány z konstrukcí typu I request that nebo you will. Složená slova jako redskin byla uváděna ve vztah s konstrukcí someone whose skin is red, atributivní spojení the green hat s větnou konstrukcí the hat is green; souřadné spojení jako the man is old and grey s konstrukcemi the man is old plus the man is grey atd.

Jaké jsou dosavadní výsledky této deskriptivní činnosti? Především musíme přiznat, že vyvolala nový zájem o syntaktické a morfologické jevy angličtiny, které v předcházejícím období sotva vzbuzovaly něčí pozornost. To je jistě velmi důležitý přínos. Domnívám se, že můžeme dokonce právem mluvit o jisté renesanci v studiu anglické gramatiky, přestože ranější příspěvky byly často primitivní a nepropracované, což nepochybně způsoboval nedostatek zkušeností a podcenění nebezpečí, jež plyne z introspektivního přístupu. Ale jsou tu i jiné aspekty. Ukazuje se, že prakticky neexistují případy, v nichž by transformační zpracování vedlo k uspokojivým, obecně přijatým deskriptivním řešením. Anglické pasívum, které ještě v r. 1964 nazval Emmon Bach prototypem transformačního vztahu, naprosto se vzpírá transformačně generativnímu zacházení. Když byl odmítnut původní transformační popis, navrhl Chomsky popis nový, zcela odlišný, pomocí přepisovacího základového pravidla ve tvaru Manner → by + passive, které je třeba aplikovat na aktivní věty vyhovující jistému strukturnímu popisu. Nato následoval návrh Hasegawův uveřejněný v čas. Language r. 1968, aby se s pasívní konstrukcí zacházelo jako se zvláštním případem vazby sloveso + doplnění a aby se pasívní transformace rozložila do několika elementárnějších operací; o této myšlence uvažuje nyní i Chomsky ve svých Remarks on Nominalization. V článku uveřejněném v čas. Language Learning (19, 1969, 117n.) však prohlásila R. Lakoffová, že „pasivizace je teď poněkud citlivé téma pro většinu transformačních gramatiků, kteří si uvědomují, co bylo o tomto úseku v poslední době [119]pověděno“, protože je sdostatek zřejmé, že pravidlo navržené Chomským není příliš přesvědčující. K tomu dodala, že „žádná dosud navržená formulace neposkytuje ani uspokojivou hloubkovou strukturu pasívní věty, ani transformační pravidlo, jež by produkovalo povrchové formy“.

Na druhé straně tomuto oživení zájmu o vztah mezi aktivem a pasívem vděčíme za pečlivou a průkopnickou netransformační studii Jana Svartvika (spolupracovníka londýnského R. Quirka) On Voice in the English Verb (1966), která ukazuje tuto otázku v celé její složitosti a dokazuje, že trpný rod má mnoho charakteristických rysů, které je nesnadno vysvětlit v termínech jednosměrné aktivně-pasívní transformace. Jsou ještě další studie, o nichž bychom se v této souvislosti měli zmínit. Bolinger ve své bohatě dokumentované studii The Imperative in English také dokázal, že obvyklý postup pomocí transformace you will naráží na řadu vážných potíží. Došel k témuž závěru, že je nutno uvažovat o jiných generativních zdrojích, než je ten, o němž se zmiňuje Katz a Postal. Ještě nápadnější je to, že ve svém nedávném článku Remarks on Nominalization, v němž znovu objevil důležitost pojmu produktivnosti, Chomsky sám se zříká Leesových dosti rozsáhlých pokusů vysvětlit složená slova pomocí transformačních operací a uvádí přesvědčující argumenty pro to, aby složeniny a odvozená jména jako revolution, construction, specification atd. byly popsány přímo jako lexikální prvky se zvláštními syntaktickými a sémantickými charakteristikami. Tyto příklady ukazují, že transformace jako nástroj popisu skutečně vyvolávají vážné problémy, které by mohly vést k závěru, že v některých případech je třeba dát přednost popisu, v němž žádné transformační operace nejsou zahrnuty. Je pochopitelné, že někteří lingvisté přišli s návrhem zkoumat možnost přímého popisu bez jakýchkoli transformací. Např. Dik navrhuje popsat tímto způsobem koordinační jevy, zatímco Brutus Force v jednom nepublikovaném sdělení nazvaném Quantifiers as Quantifiers se domnívá, že kvantifikátory by měly být popsány jako to, čím opravdu jsou, a ne jako něco jiného, z čeho snad jsou transformacemi odvozeny. V každém případě je jisté, že transformačně generativní gramatika je nyní velmi vzdálena optimistickému názoru z konce padesátých let, že je možno dosti jednoduše a efektivně vyložit množství různých konstrukcí pomocí množiny snadno definovatelných transformačních pravidel.

V běžné deskriptivní praxi je patrný ještě jeden směr vývoje. Týká se označování některých vět jako nemožných, negramatických nebo nepřijatelných. Celkem lze pozorovat, že mnozí transformacionalisté dnes chápou skutečnost, že je třeba být velmi opatrný při vylučování vět jako nemožných nebo při jejich označování za odchylné, deviantní. Z vět označených hvězdičkou v Katzově a Postalově knize z r. 1964 se může většina, ne-li všechny, tak či onak v angličtině vyskytnout, budou-li zasazeny do vhodného rámce, dejme tomu, budou-li užity ve snových situacích, v pohádkách apod. Zdá se, že někteří transformacionalisté, jako Bierwisch, stále ještě lpí na staré myšlence, že lze rozlišovat mezi interpretacemi, které jsou možné jen tehdy, představíme-li si „ohromně dlouhý příběh“ — abych citoval obrat, jehož užil Bar-Hillel v osobním sdělení —, a mezi těmi, u nichž není třeba předpokládat spletitou situaci nebo nějaký složitý komplex předpokladů. Po vší kritice namířené proti libovolnému vylučování vět někdy pouze z toho důvodu, že jsou to prý věty nelogické nebo prostě neobvyklé, je možno s uspokojením zaznamenat, [120]že Chomsky v dlouhé poznámce k článku Deep Structure, Surface Structure and Semantic Interpretation při srovnávání možných interpretací vazeb John’s picture a John’s puppy si konečně začíná uvědomovat, že není tak snadné určit to, co nazývá gramaticky determinované výklady (grammatically determined readings) a odlišit je od těch výkladů, které sami do vět vkládáme; tím opakuje myšlenku, již jsem zdůraznil v článku v čas. Lingua z r. 1967. Stejně tak působí uspokojení, že McCawley (v studii dosud nepublikované) v duchu hodně podobném mému vlastnímu v souvislosti s pozoruhodnou větou My toothbrush is alive and is trying to kill me poznamenává, že osoba pronášející takovou větu by měla být odkázána na psychiatrickou kliniku a nikoli do doučovacího kursu angličtiny.

 

II. Lze chápat, že konfrontace teorie s fakty a rostoucí uvědomování si, že tato fakta jsou méně poddajná, než se v raných dobách teorie očekávalo, vedly k novým úvahám o adekvátnosti navrhovaného deskriptivního nástroje, a to nejen mezi vědci ve Spojených státech, ale postupně i jinde. Je zcela nemožné pokoušet se zde přehlédnout a správně vystihnout různé teoretické návrhy předložené v posledních čtyřech nebo pěti letech. Některé jsou dosud v značně zárodečném stadiu a nebyly zatím na jazykový materiál aplikovány, jiné v podstatě zůstávají v rámci modelu uvedeného v Chomského Aspektech a jde v nich pouze o zdokonalení omezeného dosahu. Avšak jsou tu přece jen dvě dosti radikální odchylky od teorie Chomského, které se zdají získávat popularitu ve Spojených státech i v některých dalších zemích. Nabízejí alternativy k modelu Chomského, přičemž vcelku zůstávají v teoretickém rámci transformačně generativní gramatiky. Mám na mysli jednak teorii, která vešla ve známost jako „teorie abstraktní syntaxe“ (Theory of Abstract Syntax), jejíž hlavní stoupenci jsou McCawley a George Lakoff, oba působící nyní na universitě michiganské, a John R. Ross, z MIT, jednak tzv. pádovou gramatiku (Case Grammar), rozvíjenou hlavně Ch. Fillmorem z Ohio State University. Obě teorie jsou produktem posledních čtyř let. Dosud o nich vyšlo tiskem velmi málo. Hlavním tištěným zdrojem je svazek čtyř studií vydaný Bachem a Harmsem v r. 1968 pod titulem Universals in Linguistic Theory. Jsou to výsledky konference konané v Texasu na jaře r. 1967, jíž se zúčastnili mnozí z příslušníků opoziční skupiny. Zásluhou university v Indianě bylo však připraveno jisté množství preprintů. Očekává se, že čítanka Readings in Semantics připravená do tisku Jakobovitzem a Steinbergem, která má brzy vyjít, umožní širšímu okruhu lingvistů seznámit se s dalším vývojovým stavem obou přístupů.

Nikoho ani zdaleka nepřekvapí, že teoretickým bojištěm byla oblast syntaktické a sémantické složky, a to nejen proto, že v Chomského modelu zůstal jistý počet nejasných bodů, jako např. přesný obsah sémantické složky, když slovník byl přesunut do složky syntaktické, ale i proto, že obecně jsou syntax i sémantika oblasti, v nichž lingvistika naráží na nejožehavější a nejzákladnější problémy.

Hlavním návrhem autorů abstraktní syntaktické teorie je zrušení teze, že hloubková struktura modelu Chomského tvoří samostatný stupeň reprezentace vedle stupně sémantického a fonetického, které jsou nezbytné v každém případě. V krátkém a upřímně formulovaném nepublikovaném sdělení z r. 1967 pod titulem Is Deep Structure Necessary? Lakoff a Ross zdůraznili, že stupeň [121]hloubkové struktury, jak jej postuloval Chomsky, nutně předpokládá, aby byly současně splněny tyto čtyři podmínky: (1) aby hloubková struktura byla vstupem pro všechny transformační operace; (2) aby všechny základní gramatické vztahy byly určeny v hloubkové struktuře; (3) aby do základové složky (báze) byly vloženy všechny lexikální prvky ze slovníku; (4) aby v základové složce byla definována všechna omezení souvýskytu a omezení selekční. Lakoff a Ross nyní uvádějí důvody, proč souběh těchto podmínek nelze dodržet. Na prvním místě ukazují, že některé lexikální prvky, jako idiomy, je nutno někdy vložit až po provedení několika transformací, což Chomského model nedovoluje. Za druhé sdílejí názor McCawleyův, že selekční omezení a souvýskyt nejsou jevy syntaktické, ale sémantické — názor, který pro mnohé lingvisty pohybující se mimo transformační kruhy není nijak nový; a konečně poukazují na to, že vztahy „subject-of“ a „object-of“, implicitně definované v kategoriální části základové složky, nejsou pro sémantickou interpretaci přímo relevantní. Toto tvrzení dokládají známými větami, jako John tortured Max a John underwent torture, kde John, ačkoli je v obou případech podmětem, představuje v první větě agens, v druhé patiens, a větami I wrote a poem a I examined a poem, kde poem, ‚báseň‘, vznikla v první větě činností podmětu, zatímco v druhé existovala před činností podmětu i po ní.

Krátce řečeno, protože podmět a předmět definované na rovině hloubkové struktury nemají sémantickou ani syntaktickou relevanci, není podle Lakoffa a Rosse žádný důvod pro to, založit na nich nějakou teorii.

McCawley přijímá totéž hledisko. Ve svém nyní dobře známém dodatku k vlastnímu článku, jejž uveřejnil ve zmíněném sborníku Bachově a Harmsově, poznamenal McCawley, že všechny systémy lingvistického popisu souhlasí s přítomností fonetické a sémantické roviny reprezentace. Proto chce-li Chomsky zavést přechodovou rovinu mezi oběma obecně uznávanými rovinami, pak břemeno důkazu tohoto stupně leží na Chomském, stejně jako ve fonologii břemeno důkazu spočívá na těch, kteří postulují existenci roviny fonematické mezi reprezentací morfonologickou a fonetickou. McCawley zdůrazňuje, že jeho důvod pro odmítání zvláštní roviny je stejné povahy jako ten, jímž Halle odmítá rovinu fonematickou, důvod, který je všemi transformacionalisty pokládán za oprávněný. Jak se asi pamatujete, Halle obrátil pozornost k jednotným jevům, které by v gramatice, rozlišující mezi morfonologickými a alofonickými pravidly, musely být popsány místo jedním pravidlem dvěma různými pravidly s omezenou obecnou platností. Stejně tak McCawley se pokusil ukázat, že existují jednotné jevy, které rovněž by musely být popsány na dvou místech, totiž v syntaxi a v sémantice, jestliže by se v gramatice předpokládala existence samostatné roviny hloubkové struktury. McCawley se domnívá, že našel takové jevy, a to příbuzné anglické vazby obsahující slova respective a respectively. Argumentace a anglická fakta jsou příliš komplikované, než aby zde mohly být reprodukovány. Dodám pouze, že McCawleyho tvrzení o konstrukci s respectively Chomsky v nedávném článku Deep Structure, Surface Structure and Semantic Interpretation odmítl, avšak nepodařilo se mu přesvědčit McCawleyho a Lakoffa, kteří ho obviňují, že hrubě překroutil jejich vývody.

Je jasné, že podle stoupenců abstraktní syntaxe tvoří složka sémantická, složka základová a složka transformační Chomského modelu jedinou nečle[122]něnou součást generativního zařízení, jemuž někteří dali jméno „sémantax“. Podle slov McCawleyho „syntaktická a sémantická složka dřívější teorie budou muset být nahrazeny jednoduchým systémem pravidel, která přeměňují sémantickou reprezentaci pomocí různých přechodových fází v povrchovou syntaktickou reprezentaci“ (McCawley v Bachově a Harmsově sborníku Universals in Linguistic Theory, 1968, s. 167). V abstraktní syntaxi jsou kategorie potřebné pro sémantickou reprezentaci omezeny na S, V a NP. Tyto kategorie se považují za identické s tím, co se v symbolické logice nazývá propozice, predikace a argument. Jinými slovy, McCawley a jeho lidé ve skutečnosti navrhují reprezentaci jazykového významu prostředky symbolické logiky. Snad bude užitečné na tomto místě podívat se na graf v příl. I, na němž se srovnává popis téže věty v termínech modelu Chomského a modelu abstraktní syntaxe. Za tyto dva stromy vděčím zcela nedávnému článku Stanleyho Starosty, otištěnému ve Working Papers in Linguistics, jež vydává universita havajská.

Nápadný rozdíl mezi oběma modely spočívá v roli transformací v generativní složce. Zatímco Chomsky postupně omezuje rozsah transformačních operací ve prospěch přímé charakterizace v slovníku, přístup abstraktní syntaxe ukazuje tendenci opačnou. Transformace tu mají plnit mnohem rozsáhlejší deskriptivní úkol. McCawley se pokouší ukázat, že transformace by měly být rozděleny do dvou skupin, na cyklické a postcyklické. Obě skupiny jsou uspořádané. Cyklické transformace se aplikují na větu zaujímající nejnižší postavení v stromové reprezentaci, pak na větu nejblíže vyšší atd., zatímco postcyklické transformace se užívají, kdykoli je to možné, a to v předepsaném pořadí.

Fillmorovy názory jsou do značné míry podobné názorům McCawleyho, Lakoffa a Rosse. Rovněž zdůrazňuje — snad jako první —, že relace „subject-of“ a „object-of“ nemají nic společného s hloubkovou strukturou a že to jsou pouhé povrchové jevy. Dospěl také k závěru, že je pravděpodobně lepší považovat sémantiku za složku generativní a syntax pouze za složku interpretační. I jeho koncepce jazykové struktury, jak uvidíme, jeví jistou podobnost s názory abstraktních syntaktiků. Kromě dlouhého článku nazv. A Case for Case v Bachově a Harmsově svazku jsou jeho novější práce dosažitelné jen v prozatímní formě, a to ve Working Papers of Ohio University, kde jsou uvedeny výsledky výzkumného projektu o lexikální analýze.

Podle Fillmora každá věta sestává ze dvou konstituentů, modality (M) a propozice (P). Modality jsou větné modifikátory jako negace, čas, způsob a aspekt. Propozice se definuje jako „bezčasová množina vztahů zahrnujících slovesa a jména (popř. i zapuštěné věty)“. Propozice se skládá ze dvou částí, obligatorního slovesa a jedné nebo více tzv. pádových kategorií. Avšak v propozici se žádná pádová kategorie nesmí objevit více než jednou. Každá pádová kategorie se zase dělí ve dvě, v pádového ukazatele (case marker) a jmennou frázi. Podle Fillmorova názoru „pojmový obsah pádů se skládá z množiny univerzálních, patrně vrozených pojmů, jimiž se identifikují jisté typy soudů, které jsou lidské bytosti schopny vytvářet o událostech probíhajících kolem nich, soudů o takových věcech, jako kdo co udělal, komu se co stalo a co se změnilo“. Prozatím Fillmore má za to, že se musí rozlišovat alespoň osm pádů, a to: (1) agentiv, definovaný jako pád typicky životně chápaného podněcovatele činnosti vyjadřované slovesem, (2) instrumentál, pád neživotné síly nebo [123]předmětu kauzálně zúčastněného na činnosti nebo stavu vyjadřovaném slovesem, (3) dativ, pád životné bytosti dotčené stavem nebo činností vyjadřovanými slovesem, (4) faktitiv, pád předmětu nebo bytosti, pád, který je výsledkem činnosti nebo stavu vyjadřovanými slovesem nebo chápanými jako součást slovesného významu, a dále (5—8) lokativ, benefaktiv, temporál a objektiv či ergativ, všechny definované podobným způsobem, který zde nemusím v úplnosti uvádět. Je jasné, že Fillmore přikládal značnou váhu svému názoru, že podmět a předmět jsou vztahy povrchové struktury na rozdíl od hloubkově strukturních vztahů pádových. Srovnává věty jako např. John opened the door a The door was opened by John, John opened the door with a key; The key opened the door a John used the key to open the door. Ve všech těchto větách, v nichž se vyskytuje John, je John agentivní pád a the key je instrumentální pád. Podobně Chicago je lokativní pád nejen ve větě It is windy in Chicago, nýbrž i ve větě Chicago is windy.

Tyto pádové kategorie se užívají k subkategorizaci sloves. Sloveso break vyžaduje objektiv (srov. the window broke) a může se vyskytovat s agentivem (srov. John broke the window), instrumentálem (srov. the hammer broke the window) nebo oběma (srov. John broke the window with a hammer). Je jasné, že Fillmorův pojem pádu se nápadně liší od představy starších lingvistů, kteří studovali pádový systém v různých jazycích a pro něž gramatická kategorie pádu se vyjadřuje v termínech afixů připojovaných k substantivům. Pádové kategorie Fillmorovy se považují za univerzálie a mohou být v některých jazycích skryté a v jiných různým způsobem zjevné. Podle Fillmora je např. v angličtině pád vyznačen většinou předložkami jako by, to a for. Pro konkrétnější představu o rozdílech mezi stromy Fillmorovými a stromy Chomského odkazuji na graf v dolní části příl. I.

Je příliš předčasné předpovídat, zda budou McCawley a Fillmore schopni svůj deskriptivní systém dále rozvíjet. Mám povšechný dojem, že McCawley je mnohem méně dogmatický a že má mnohem lepší cit pro jazykové jevy. Jako teoretik se zdá McCawley významnější než Fillmore, jehož názory jsou leckdy nedůsledné až do té míry, že je obtížné poznat, je-li pojetí abstraktní syntaxe nakloněn nebo nikoli. Nadto se jeho pády jeví jako poněkud arbitrérní a je pochybné, zdali jejich rozlišování dovolí kategorizaci sloves. Zdá se mi však, že jak McCawley, tak Fillmore se stále hlouběji ponořují do oblasti obecného poznání a vzdalují se lingvistice a jazykovému znaku. Obecnosti, jež oba zdánlivě objevují, nejsou obecnostmi, které se pokouší zjišťovat lingvistika.

Snad se pamatujete na moji poznámku, že o obou přístupech lze říci, že zůstávají v obecném rámci transformačně generativní gramatiky. Mínil jsem tím, že všechny tři přístupy mají jedno společné: zdůrazňují důležitost skrytých kategorií. Myslím, že toto je další bod, v němž se sám velice obtížně shodnu s transformacionalisty. Dovolte, abych vám to vysvětlil na příkladu několika jednoduchých vět uváděných Fillmorem a užitých jako ilustrace skryté přítomnosti jedné gramatické distinkce v angličtině; tato distinkce tradičně existuje v němčině a rozlišuje mezi „affiziertes Objekt“ a „effiziertes Objekt“. Fillmore uvažuje věty John ruined the table a John built the table. Podle Fillmora se v první větě „chápe objekt tak, že existoval ještě před Johnovou činností“, zatímco v druhé větě „jeho existence je výsledkem Johnovy činnosti“. Fillmore se nyní pokouší dokázat, že toto rozlišení má v angličtině syntaktickou rele[124]vanci. Uvádí pro to tři argumenty. Především prohlašuje, že vztah „effectum“ nedovoluje otázku na sloveso pomocí to do; bylo by pouze možno vztáhnout otázku what did John to the table? na John ruined the table, ale ne na John built the table. Za druhé, podle Fillmora je věta what did John to the table was ruin it parafrází věty John ruined the table, zatímco věta what did John to the table was build it není parafrází věty John built the table. Za třetí srovnává větu John paints nudes s větou what John does to nudes is paint them. Podle Fillmora jen v první z obou vět „mohou být přítomny oba vztahy (affectum i effectum) (John paints nude persons nebo John makes paintings with nudes), zatímco v druhé větě what John does to nudes is paint them je možný pouze vztah effectum“. Fillmore připouští, že v slově nudes je polysémie; nicméně je přesvědčen, že rozdíl spočívá v tom, zda předměty, které John maloval, existovaly před malováním, nebo až po něm (Fillmore, The Case for Case).

Mám závažné námitky proti tomu, dokazovat pro angličtinu relevanci distinkce běžné v němčině. Především je velice pochybné, zda tázací věta what did John to the table skutečně nemůže být otázkou na větu John built the table. Ale nehledě na to, hlavní rozdíl je v tom, že to build a to ruin jsou slovesa s různým významem. Fillmore měl dokázat hlavně to, že zdrojem rozdílů, jichž si povšiml (předpokládejme pro tuto chvíli, že jeho pozorování jsou správná), je odlišnost syntaktická, nikoli tento sémantický rozdíl. Ve větě o malování nahotin (nudes) (tj. „nahých osob“ nebo „obrazů nahých osob“) je rozhodující právě polysémie slova nahotina (nude). Fillmore přehlíží zvláště skutečnost, že pro studium gramatiky je velice důležité rozlišovat mezi idiosynkratickou distinkcí v rámci významu slova a distinkcí systematickou. Za třetí nemyslím, že existence nebo neexistence objektů, o nichž je řeč, má lingvistickou relevanci. Obecně pak mám za to, že pokusí-li se někdo nalézt v jazyce distinkce bez jakéhokoli upřesnění, ve Fillmorově stylu, pak je jistě najde. Jeho přístup povede k objevení mnohých univerzálních charakteristik, ale nepovede k popisu, který je práv nejen skutečným univerzálním rysům, ale také zvláštním, individuálním rysům jazyků. Pro jazyk je charakteristická jak univerzálnost, tak individuálnost. Každý jazyk je jedinečnou směsí obou. Upřeme-li pozornost jen na jednu z nich, nebudeme nikdy schopni správně jazyk popsat.

 

III. Nyní je na čase obrátit se k fonologii, protože i v této oblasti nastal důležitý vývoj. V r. 1968, po tom, co byla po osm let ohlašována, konečně vyšla tiskem rozsáhlá monografie o více než 450 stranách autorů Chomského a Halleho The Sound Pattern of English. Očekávalo se, že toto dílo umožní poprvé se dozvědět, jak se fonologická teorie, rozvíjená např. v Chomského Current Issues in Linguistics z r. 1964, osvědčuje ve skutečné deskriptivní praxi. Přibližně ve stejné době vyšlo ještě několik dalších fonologických publikací. Zejména je třeba se zmínit o dvou článcích v čas. Language z r. 1967, a to o Chomského práci Some Properties of Phonological Rules, v níž byly poprvé uvedeny některé změny včleněné později do knihy The Sound Pattern of English, a za druhé o článku Richarda Stanleyho napsaném téhož roku a uveřejněném v témž časopise pod názvem Redundancy Rules, o nějž se Chomsky a Halle v některých částech své monografie silně opírali. V r. 1968 mladý [125]Sanford Schane publikoval svou diplomovou práci Phonology and Morphology of French, psanou pod vedením lingvistů z MIT, z níž byly předem uveřejněny jen některé méně důležité partie. Jak se dalo očekávat, Schane těsně následoval pojetí Chomského a Halleho; zajímavost knihy spočívá v tom, že pojednává o nepochybně zjištěných faktech dobře známého jazyka jistě méně obratně než autorovi učitelé, ale právě proto odhaluje mnohem lépe užitou metodu. Konečně vyšla též kniha Aspects of Phonological Theory od Paula Postala. Její první část je většinou polemické povahy. S prudkostí sobě vlastní, jež je specifickou známkou jeho projevů, obrací se Postal proti stoupencům autonomní fonologie a napadá zvláště stratifikační názory Sidneyho Lamba. Druhá, sotva méně polemická část je věnována problémům hláskové změny. Protože z teoretického hlediska je kniha Chomského a Halleho zdaleka nejdůležitějším příspěvkem k fonologické teorii, omezím se na tuto práci. Myslím, že její nové aspekty budu moci nejsnáze zhodnotit, budu-li přesně sledovat generativní aparát podle jeho nyní předpokládané struktury.

Od samého počátku bylo generativní zařízení chápáno tak, že pravidla fonologické složky transformačně generativní gramatiky přijímají jako vstup syntaktickou povrchovou strukturu generovanou syntaktickou složkou. Jinými slovy, fonologická složka musí využívat syntaktické informace. Tato informace se podává ve formě náležitě ohodnoceného stromu (labelled tree), generovaného pravidly transformační subkomponenty, jež operovala na hloubkových strukturách generovaných složkou základovou.

Takový ohodnocený strom obsahuje (1) lexikální formativy, (2) gramatické formativy a (3) hranice formativů. Předpokládá se, že lexikální formativy se skládají z kratší nebo delší posloupnosti segmentů, o nichž se teoreticky má za to, že jsou dány ve formě matice distinktivních rysů, ale které kvůli jednoduchosti bývají ve většině případů zapsány v normální abecední notaci. Charakterizace každého segmentu sestává z řady plus a minus a naznačuje, ke kterým třídám lexikální formativ fonologicky, syntakticky a sémanticky náleží. Pro fonologickou charakterizaci se užívá upraveného Jakobsonova systému distinktivních rysů.

Je důležité dodat, že lexikální reprezentace těchto formativů bude obsahovat pouze idiosynkratickou informaci. Vše, co je predikováno obecným pravidlem, poskytnou buď fonologická, nebo redundanční pravidla. Uvedu jeden příklad. Chomsky a Halle se domnívají, že všechny jevy týkající se přízvuku je možno vyjádřit obecným pravidlem. Proto by přízvuk neměl být součástí lexikální reprezentace formativu. Jinými slovy, reprezentace lexikálních formativů jsou abstraktního charakteru a mají daleko ke skutečné fonetické realizaci, kterou nakonec přijímají na rovině systematické fonetiky.

Po tomto krátkém popisu povrchového výstupu syntaktické složky a roviny systematické fonologie, která je s ním spojena, mohu poukázat na jednu důležitou změnu. Ve starších verzích fonologické složky se vždycky předpokládalo, že povrchový výstup syntaktické složky je současně vstupem složky fonologické. Již tomu tak není. Nyní se má za to, že obecná syntaktická povrchová struktura musí být modifikována a různým způsobem adaptována, než na ni lze aplikovat pravidla fonologické složky. Tato modifikace a adaptace se má provést množinou upravovacích pravidel (readjustment rules). To znamená, že místo jedné povrchové struktury jsou tu dvě. První je generována syntaktickou [126]složkou, druhá je vstupem pro fonologická pravidla. Úkolem upravovacích pravidel je právě přeměnit první povrchovou strukturu v strukturu druhou. Terminologicky to znamená, že zatímco dříve byly lexikální reprezentace a fonologická reprezentace různé termíny pro týž předmět, nyní se lexikální reprezentace vztahuje pouze na povrchovou strukturu I, fonologická reprezentace na povrchovou strukturu II.

Upravovací pravidla mají plnit nejméně dvě úlohy. Především mají pečovat o to, aby gramatické formativy zmizely a splynuly s těmi lexikálními formativy, k nimž náleží. Je jasné, že na gramatický formativ, jako např. past, nelze uplatnit fonologická pravidla. V druhé řadě mohou být upravovací pravidla potřebná k vyznačení tzv. fonologických frází. V mnoha případech maximálním oborem fonologických procesů je celá struktura generovaná syntaktickou složkou. Avšak u komplexnějších jazykových výrazů tomu tak vždy není. V takových výrazech probíhají ony fonologické procesy jen uvnitř jistých po sobě jdoucích částí těchto výrazů. Tyto části, nazývané fonologické fráze, by tedy měly být vyznačeny pomocí upravovacích pravidel.

Předpokládejme nyní, že upravovací pravidla vytvořila žádanou povrchovou strukturu, takže pravidla fonologické složky mohou začít fungovat. Zde se opět setkáváme s důležitou novotou. V monografii The Sound Pattern of English se pravidla dělí do dvou skupin podle toho, v kterém oboru operují. Některá pravidla se uplatňují jen na rovině slova; to jsou pravidla slovní fonologie, zatímco jiná operují podle principu transformačního cyklu, tj. napřed v nejvnitřnější části povrchové struktury, jež neobsahuje žádné závorky. Po odstranění nejvnitřnějších závorek se pravidla znovu aplikují na další řetěz bez vnitřních závorek, až nakonec se dosáhne maximálního oboru, jímž je, jak už jsme viděli, buď celá povrchová struktura, nebo v složitějších případech fonologická fráze.

Toto rozdělení pravidel fonologické složky na dvě skupiny má za následek zavedení pojmu fonologického slova. Je důležité vědět, jak se toho dosahuje. Ačkoli tento pojem má v Chomského a Halleho fonologii ústřední úlohu, nevěnují mu autoři mnoho místa. V knize se totiž podrobněji probírá pouze jeden případ, o němž nyní promluvím; přitom se odvolávám na připojený úryvek generativních pravidel v příl. II. U Chomského a Halleho je pojem slova spjat s rozlišováním hranic. O nich se předpokládá, že to jsou přesně stejné jednotky jako segmenty: jsou rovněž specifikovány množinou rysů. V popisu angličtiny je třeba rozeznávat tři typy hranic, ale jen dva z nich jsou univerzální. Jsou to hranice formativů a slovní hranice. Hranice slova specifikovaná v odst. (114) se zavádí jako výsledek obecné konvence formulované v odst. (115). Konvence (115) vede k vkládání hraničního symbolu # např. v tvarech uvedených v odst. (116). Avšak touto cestou nedojdeme k uspokojivé definici slova. Z důvodů, o nichž se zde nechci šířit, je třeba považovat tvary a-b-c-d z odst. (116) za slova, aniž však vynecháme hranice označené dvojitým křížkem a zavedené konvencí (115). Chomsky a Halle nyní zavádějí nový pojem, terminus, který je definován jako jistá konfigurace závorek a hranic majících jednu ze tří forem udaných v odst. (117). Vzhledem k tomuto pojmu (117) se věta ve (118) bude skládat ze tří slov: the book, was in an unlikely a place. To znamená, že pravidla slovní fonologie se budou aplikovat při derivaci, až se těchto tří prvků dosáhne.

[127]Tuto překvapující definici fonologického slova v angličtině autoři ospravedlňují pouze těmito argumenty: (1) odvoláním na „pravopisné konvence v hebrejštině a arabštině, které jsou z fonetického hlediska důsledné a neoddělují předložky a členy od následujícího slova“; (2) odvoláním na chybu, jíž se dopouštějí polovzdělaní pisatelé ruštiny tím, že vynechávají mezeru po předložce; tento jev obráží skutečnost, že některé fonetické důsledky korelované s pojmem terminus, jak je definován ve (117), nevyskytují se před hranicí po předložce. Nijak se nevysvětluje, proč fakta nebo pravopisné konvence v jiných jazycích nebo jejich psaní je důvodem pro nějaké rozlišování v angličtině. Ale i v tom nepravděpodobném případě, že argumenty uváděné autory se jako argumenty přijmou, i potom zcela chybí jakékoli zdůvodnění pro jejich tvrzení, že was ve spojení was in an unlikely tvoří součást tohoto fonologického slova.

Ještě pozoruhodnější je, že ke konci knihy se výslovně prohlašuje, že každá gramatika musí obsahovat slovník „zahrnující seznam prvků, z nichž jsou utvořena slova daného jazyka“. Jak si jistě vzpomínáte, slovník se považuje za součást syntaktické složky; není jasné, v jakém vztahu je fonologické slovo definované pomocí pojmu terminus (117) k pojmu slova užitému při určování slov ve slovníku. Nadto je obtížné pochopit, jak zacházení s jmennými frázemi a jmény odpovídá pojmu slova zavedenému v slovníku a ve fonologické složce. V kategoriální části základové složky se vždy předpokládá, že jmenné fráze se mohou vyvinout v jména, ale ve fonologické složce je možný opak. Jak je patrné z generativního schématu slova black-board v příl. III, pravidlo (16), je dovoleno, aby jmenné fráze tvořily části jmen. Mám tudíž silný dojem, že k pojmu slova, který autoři správně považují za „rozhodující pro fonologii, protože představuje obor aplikace necyklických pravidel“, pronikli Chomsky a Halle zcela nedávno a zatím nebyli schopni vypořádat se s jeho důsledky.

K správnému zhodnocení knihy The Sound Pattern of English je nutno si uvědomit, že autoři považují svou studii jen za prozatímní zprávu o probíhajícím výzkumu, a zvláště, že nebylo jejich hlavním záměrem soustředit se na popis fonologických faktů angličtiny. V předmluvě prohlašují: „Zajímáme se o tato fakta, protože vrhají světlo na lingvistickou teorii, na to, co v dřívějším období by bylo nazváno „univerzální gramatika“, a pro to, co naznačují o povaze mentálních procesů obecně“. Nyní by byla na místě otázka, jakých výsledků bylo v monografii The Sound Pattern of English v tomto směru dosaženo. Odpověď dávají sami autoři; je to odpověď, kterou dal již Chomsky v brožuře Language and Mind, o které jsem se už dříve zmínil. Chomsky a Halle zastávají názor, že „odstupňování přízvuku v angličtině (tj. známý jev „new English gradation“, pozn. překl.) lze vysvětlit na základě hluboko uložených a netriviálních předpokladů o univerzální gramatice a že tento závěr je vysoce podnětný pro psychologii“. Co tím autoři míní, je vysvětleno na počátku knihy (s. 24). Protože princip transformačního cyklu je, jak říkají, „daleko mimo hranice jakékoli myslitelné metody učení se“, je podle jejich názoru rozumné předpokládat, že tento princip je vrozený, to znamená, že je vnitřně obsažen v systému osvojování jazyka. To je ovšem podstatné a odvážné tvrzení. Zdá se tedy důležité zjistit, zda je toto tvrzení něčím podložené. Abychom to mohli učinit, musíme mít představu o principu transfor[128]mačního cyklu a o způsobu, jak jej autoři aplikují v popisu přízvukových jevů angličtiny. Prostudování generativního schématu v příl. III může pomoci porozumění deskriptivním návrhům autorů.

Pravidla (1a) a (1b) zobrazují dva různé úseky povrchové struktury zapsané v notaci typu [s] s; (1a) je syntaktická povrchová struktura, která je podkladem složeného jména blackboard, (1b) představuje totéž pro jmennou frázi black board. Protože autoři předpokládají, že přízvuk se přiřazuje obecným pravidlem, lexikální jednotky ve své lexikální reprezentaci přízvuk nemají. První přízvukové pravidlo najdeme pod (2); výsledek užití tohoto pravidla na (1a) a (1b) se udává v (3a) a (3b). Nyní se zavádí obecná konvence, podle níž kdykoli se k samohlásce přiřadí hlavní přízvuk, všechny ostatní přízvuky v témž řetězu se automaticky zeslabí o jeden stupeň. Pamatujíce na tuto konvenci aplikujeme pravidlo (4) na (3a) a pravidlo (5) na (3b). Výsledky této aplikace jsou udány v (6a) a (6b). V důsledku obecné konvence o zeslabování přízvuku se hlavní přízvuk slova board v (3a) zeslabil na vedlejší a podle téže konvence se hlavní přízvuk na black v (3b) rovněž změnil na vedlejší. Předpokládáme-li nyní, že přízvuk jmenné fráze black board byl správně zaznamenán jako 2—1, pak postupné užití pravidel (2) a (5) vedlo k přiřazení tohoto správného přízvuku. Avšak domníváme-li se, že složené slovo blackboard má přízvukový vzorec 1—3, je jasné, že k dosažení žádaného výsledku je nutno zavést další pravidla. Dosáhneme toho užitím pravidla (7), které uplatněním na (6a) znovu zeslabí vedlejší přízvuk na board o 1 stupeň, a to opět díky obecné konvenci.

Chomsky a Halle nyní zdůrazňují, že tato pravidla, pravidlo složených slov a pravidlo jádrového přízvuku, mají mnohem širší dosah. Pravidlo pro složená slova platí nejen pro jmenné složeniny, ale i pro složeniny adjektivní a slovesné, zatímco pravidlo jádrového přízvuku má platit nejen pro jmenné fráze, ale pro všechny fráze a dokonce i pro celé věty. To dovoluje autorům nahradit pravidla (4) a (5) pravidly (8) a (9) a při užití poněkud jiné notace přeměnit (8) a (9) na (10a) a (10b). Cyklickým užitím těchto pravidel je nyní možno derivovat správný přízvuk i ve složitějších případech, jako např. (16a) u jmenné fráze the black board-eraser, (16b) u složeniny the black board eraser a (16c) u složeniny the black-board-eraser. Tím chtějí autoři ukázat, že pouze tato tři pravidla spolu s obecnou konvencí postačují k vysvětlení řady různých přízvukových odstupňování.

Po tomto krátkém výkladu o způsobu, jak se princip transformačního cyklu aplikuje ve vztahu k přízvuku, podívejme se na to, co autoři poznamenávají k rozsahu jevů, které lze takto vysvětlit. Čtenář může být jen ohromen rozdílem mezi náročností jejich požadavků na tento princip a jazykovými fakty, kterými je možno tyto požadavky podepřít. Abychom tento rozdíl mohli zhodnotit, nemusíme udělat nic víc než všimnout si omezení týkajících se rozsahu působení cyklického principu a jeho použitelnosti na přízvukové jevy; na tyto skutečnosti poukazují ve své práci sami autoři. Co o této věci říkají, lze shrnout asi takto:

(1) Autoři konstatují, že princip transformačního cyklu se vztahuje jen na přízvuk a segmentační jevy bezprostředně s ním spojené, jako je redukce samohlásek, ale nikoli na ostatní segmentační jevy. Zde je třeba si uvědomit, že Chomsky a Halle [129]nepojednávají ve své knize o postupném procesu derivace lexikálních segmentalních reprezentací v reprezentace fonetické.

(2) Pokud jde o jevy přízvukové, na nichž je cyklický princip do značné míry vybudován, autoři dále ve své knize výslovně upozorňují, že jejich tvrzení o široké obecnosti pravidla složených slov a jádrového pravidla, uvedené na počátku knihy, by mělo být upřesněno. Princip prý funguje jen pro „velmi jednoduché případy“, jak je sami nazývají. Domnívají se, že pro komplikovanější případy bude nutno zavést princip, který by rušil některé přízvukové distinkce, převyšující jistý stupeň jemnosti; dále bude třeba připustit dodatečné opravné principy, které by byly schopny modifikovat jisté přízvukové vzorce produkované cyklickým principem v komplikovanějších případech, a nakonec bude třeba mít zvláštní mechanismus pravidel, např. ve formě upravovacích pravidel, který zabrání tomu, aby neomezenou aplikací cyklu byly generovány příliš jemné přízvukové stupně, které nemají podklad v jazykové skutečnosti. Autoři např. poznamenávají, že ve větě jako my friend can’t help being shocked at anyone who would fail to consider his sad plight, by se aplikací cyklu přiřadil frázi his sad plight přízvukový vzorec 8 — 1 místo vzorce 2 — 1, který je bližší skutečné situaci. Stručně řečeno, mají se zapojit různé druhy brzd, aby princip zůstal pod kontrolou, a má se použít různých usměrňovacích opatření, která by korigovala princip tam, kde by vedl k nežádoucím deskriptivním výsledkům.

(3) Autoři se domnívají — aniž pro to uvedli jakékoli argumenty —, že i v delších konstrukcích a větách je možno popsat přízvukové vzorce nezávisle na jevech intonačních.

(4) Autoři připouštějí, že neprovedli žádný nový výzkum anglického přízvuku. Spoléhají se na to, co našli v existujících popisech americké angličtiny; užívali zvláště The Outline of English Structure autorů Smitha a Tragera, známých představitelů často kritizované skupiny neobloomfieldovců.

(5) Ze všeho nejdůležitější: autoři připouštějí, že v mnoha případech komplikovanější povahy je dokonce nemožné zjistit, zda pravidla přízvuku fungují správně, nebo nikoli, protože nejsou k dispozici spolehlivé způsoby určování skutečných vztahů mezi přízvuky ve větě.

Uvážíme-li toto všechno, nemůžeme se vyhnout závěru, že autoři mají tendenci přikládat příliš velkou váhu svému cyklickému principu. Ve skutečnosti ukázali jen to, že velmi omezený a známý soubor faktů, jak je zaznamenán v anglické fonologii, lze vysvětlit cyklickou aplikací malého počtu pravidel. To je samo o sobě zajímavý výsledek. Avšak nevíme zcela nic nejen o tom, jaké mají tato pravidla výjimky, ale ani jaká je obecnost navrhovaných pravidel. Zvláště je vrcholně nepravděpodobné, že skutečný vzorec přízvuků všech vět se řídí cyklickými pravidly toho typu, který autoři popisují. Proto se zdá být nemožné považovat tento princip transformačního cyklu za univerzální princip velké psycholingvistické důležitosti.

Není dost času na to, abych se zmínil o méně podstatných novotách, jako např. o zavedení disjunktního uspořádání pravidel, nebo dokonce abych promluvil o tom, jak byla Jakobsonova teorie distinktivních rysů upravena a užita ve dvojí funkci, za prvé jako klasifikační zařízení pro charakterizaci lexikálních jednotek, za druhé jako soubor fonetických stupnic pro konečnou fonetickou charakteristiku.

K zhodnocení Chomského a Halleho knihy je nezbytné zjistit, jaké jsou deskriptivní výsledky systematické aplikace dvou základních teoretických principů, které jsou podkladem nejen tohoto svazku, ale i Schaneova popisu fono[130]logie francouzštiny a mnoha jiných deskriptivních studií. První princip byl formulován Chomským na první straně jeho práce Aspects of the Theory of Syntax. Konstatuje, že lingvistická teorie se zabývá především ideálním mluvčím - posluchačem v úplně homogenním společenství, který zná dokonale svůj jazyk. Druhý princip se projevuje v celém Chomského díle a je přijímán jako samozřejmý. Tvrdí, že gramatika je pevně organizovaný, integrovaný systém pravidel.

Myslím, že The Sound Pattern of English a Schaneova studie věnovaná francouzské fonologii poskytují nezvratný důkaz o nerealistické povaze prvního a omezené platnosti druhého principu. Všichni tito autoři, tak bdělí, aby neopomenuli žádné zobecnění, přehlédli některé zcela obecné vědomosti, jimiž lingvistika disponuje už asi půl století. Mám tu na mysli Mathesia a Sapira. Pokud jde o pojem homogennosti, Mathesius ve svém zásadním článku O potenciálnosti jevů jazykových z r. 1911 řekl, že homogennost „není reálná vlastnost zkoumaného jevu, ale důsledek užité metody“ nabádaje lingvisty, aby se nejen pokoušeli odkrýt co nejobecnější zákonitosti, ale aby též co nejintenzívněji bojovali proti přehnanému mechanickému zjednodušování jazykových jevů. Dále pak Mathesius zdůraznil statickou, tj. synchronní oscilaci jako důležitý jazykový rys. Bylo by možno dodat, že heterogennost je pro jazyk charakteristická: individuální mluvčí má nejen přístup k řadě různých stylů řeči, jež postupně zvládá teprve během let, ale také ne všichni mluvčí se účastní jazykové činnosti stejným způsobem a v stejné míře. A je tu ještě činitel, těsně spjatý s mnohorozměrností jazykových faktů, o němž se zmiňuje Sapir v r. 1921 ve svém díle Language, tomto bohatém a tvůrčím úvodu do studia jazyka. Sapir tu varuje lingvisty, aby se „nedali svést strukturními rysy, které jsou pouhými pozůstatky staršího období, nemají produktivní schopnost a nevstupují do podvědomých jazykových vzorců“. Tato základní, ale zdaleka ne nová myšlenka, že každý jazyk je zároveň synchronním systémem i dočasným výsledkem historického vývoje, má významné deskriptivní důsledky. Ve fonologii Chomského a Halleho převládá tendence redukovat všechna fakta a všechny vztahy na jediný rozměr: všechny jsou v podstatě stejné úrovně, prostě se o nich předpokládá, že v jazyce existují, že jsou plně dostupné všem členům jazykového společenství, a tudíž i schopné vstupovat ve vztah každý s každým, bez ohledu na to, zda to jsou jen historické stopy starší vývojové etapy jazyka, nebo zda mají účast v produktivních vzorcích. Nepřekvapuje, že Schane bez velkých nesnází uvádí ve vztah francouzské slovo soir se serein a sérénade. A jak zdůrazňuje Maher v nedávné recenzi v čas. Language Sciences, bylo by dokonce možné sestavit pravidla, uvádějící ve vztah nebo odvozující slovo dental z tooth, podobně jako Schane spojuje raison a ration. Nebezpečí spočívá v tom, že je vždy možno sestavit pravidla, odvodit jednu formu z druhé, ale každý by očekával, že teorie, která předpokládá, že cílem gramatiky je podat úplný popis jazykových schopností rodilého mluvčího, bude více dbát na to, aby neuváděla ve vztah prvky disparátní, u nichž nelze očekávat žádnou psychologickou relevanci. Teprve v Remarks on Nominalization si Chomsky uvědomuje známý pojem produktivnosti a rozhodující roli, kterou má v morfologickém popisu. Nyní např. chápe rozdíl mezi produktivním typem nominalizace, jako např. his being eager, his refusing a his criticizing, a jmény jako eagerness, refusal a criticism.

[131]Hypotéza homogennosti a přesvědčení, že jazyk má být prezentován jako integrovaný systém pravidel, spolu s převažujícím zájmem o jazykové univerzálie spíše než o specifičnost fonologických a morfologických faktů angličtiny, vedly k podcenění důležitosti výjimek. V předmluvě ke své knize Chomsky a Halle prohlašují, že vzhledem k pozornosti, kterou věnují univerzální gramatice, „výjimky z pravidel jsou zajímavé jen tehdy, dávají-li podnět k jinému obecnému systému nebo k formulaci pravidel hlubších“. Samy o sobě jsou nezajímavé. Proto také autoři nesestavili úplný seznam výjimek, ačkoli by to byl býval „jednoduchý úkol“. A znovu opakují, že příklady odporující gramatickému pravidlu jsou zajímavé, jen vedou-li ke konstrukci nové gramatiky s vyšším stupněm obecnosti, nebo ukazují-li, že nějaký podkladový princip je klamný nebo chybně formulovaný. Jinak, říkají, citace příkladů odporujících pravidlu nemá smysl. Domnívám se, že tento názor není udržitelný. Výjimka a pravidlo jsou komplementární pojmy. Velmi často je možno posoudit sílu a platnost pravidla jen podle toho, jaký je poměr mezi případy, které se pravidlem řídí, a případy ostatními. Mimo to výjimky mohou mít v jazyce různou úlohu. Jako periferní prvky mohou plnit zvláštní funkce. Takové funkčně periferní prvky jsou zcela odlišné od slov přejatých a jiných prvků, jejichž status výjimky je způsoben různými okolnostmi. Ale kromě toho výjimky mohou mít ještě jiné postavení. Výjimka se může projevit ve formě sekundárního pravidla. V holandštině stejně jako v němčině a angličtině tvoří tzv. slabá slovesa produktivní vzorec, zatímco silná slovesa představují omezený počet výjimek. V holandštině je celkem asi 165 takových silných sloves. Avšak přibližně jedna čtvrtina se řídí stejným vzorcem, který lze formulovat jako pravidlo. Za velmi zvláštních okolností, jako např. v básnictví, je možno na základě těchto zcela ustrnulých vzorců konstruovat nové tvary. U výjimek toto není možné, to jsou jedinečné případy. To znamená nejen, že výjimky jsou vzhledem k pravidlům komplementární, ale že také dvouhodnotový systém popisu, operující pouze s dvěma termíny — výjimka a pravidlo — je příliš chudý, aby mohl vysvětlit často dosti komplikovaná fakta. Někdy se nelze zbavit dojmu, že velký důmysl projevující se při formalizaci není vyvážen stejně velkou lingvistickou jemností. Dovolte mi dodat, že navzdory tomu, co říkají v předmluvě, Chomsky a Halle připouštějí, že existence výjimek je staví před problém, pro nějž nenalezli řešení.

Na tomto místě je třeba se zmínit ještě o jedné věci. Jak jsme viděli v minulé přednášce, pojednávající o postupných změnách generativního zařízení, Chomsky vždy zdůrazňoval závislost fonologie na syntaktické informaci a vyčítal starší generaci oddělování jazykových rovin. Avšak ve své reakci na pojem nezávislé fonematické roviny zašli autoři patrně příliš daleko. Zavedení upravovacích pravidel, operujících mezi syntaktickou a fonematickou rovinou, je možno pokládat za pokus uvolnit poněkud silnou integraci jejich původní koncepce. Zdá se, jako by Chomsky a Halle začínali chápat, že správné řešení není v prostém opaku staršího názoru. Neexistuje ani úplná autonomie, ani úplná integrace. V některých případech potřebují fonologická pravidla syntaktickou informaci, v jiných ji zcela zřejmě nepotřebují. Zde opět je možno s uspokojením zaznamenat tendenci ustoupit z extrémních pozic, které byly zaujaty v prvních letech boje proti tehdy panujícím názorům.

 

IV. Nyní bych se rád pokusil zhodnotit současnou situaci a formulovat [132]některé konečné závěry. Jistě je mnoho aspektů současného stavu transformačně generativní gramatiky, které by bylo možno považovat za charakteristické: důraz na význam lingvistické teorie, snaha po explicitnosti a přesnosti, zájem o jazykové univerzálie, racionalistický způsob uvažování a nazírání na lingvistiku jako na kognitivní psychologii. Ačkoli nechci říci, že všechny tyto aspekty jsou druhořadé, myslím, že je rozhodně možno charakterizovat současnou situaci i těmito pěti body:

(1) Zvyšuje se zájem o sémantiku a stále více se uznává její důležité místo v lingvistice. Avšak zároveň se projevuje zřejmý nedostatek zkušenosti při zacházení se sémantickými fakty. Možná, že je to spojeno s chybějící sémantickou tradicí ve Spojených státech. Po třicet let se neužívalo žádných učebnic, v nichž by se pojednávalo o sémantických problémech. Knihy jako Bühlerova Sprachtheorie nebo Gardinerova Speech and Language byly americkým lingvistům zcela neznámé. To ovšem souvisí s tendencí pobloomfieldovského období poskytovat významu co nejméně místa. K tomu ještě přistupuje pozoruhodná neochota věnovat pozornost jiné literatuře než americké. V tomto směru stojí za povšimnutí, že Chomsky ve své nedávné diskusi o rozlišení mezi tématem a rématem si patrně neuvědomuje, že toto rozlišení bylo po léta studováno v Praze, v Ženevě i jinde. Nedostatek jemnosti v sémantickém studiu zaznamenali i jiní. Coseriu v nedávném článku správně upozornil, že v příspěvcích o transformačně generativní gramatice se často zanedbává základní rozlišení mezi „Bezeichnung“ a „Bedeutung“. Ve své diskusi o větách John cut the salami with a knife a John used a knife to cut the salami si Lakoff zřejmě neuvědomil, že ačkoli obě věty odkazují k zhruba stejné mimojazykové faktové situaci (k přibližně stejnému „Sachverhalt“ podle Bühlerova termínu), jejich sémantické složení je zcela rozdílné. A právě toto sémantické složení je lingvisticky relevantní. Užívání vágního pojmu parafráze je při zkoumání sémantické interakce mezi různými jednotkami stěží prospěšné.

(2) Druhá tendence zasluhující povšimnutí je stále střízlivější hodnocení místa syntaxe v gramatice a ve fonologii. Tato tendence se projevuje kritičtějším postojem k pojmu hloubkové struktury, který se už nepřijímá jako samozřejmost a neotřesitelné dogma. Vzpomínám si, jak v r. 1962 na mezinárodním kongresu lingvistů v Cambridgi, Mass., Halle prohlásil, že skutečně neexistuje žádný důvod bouřit se proti tomuto pojmu. Obávám se, že ony dny jistoty jsou už pryč. V tomto směru má též svůj význam fakt, že názor o převaze syntaxe je již opuštěn nebo aspoň se zmírnil jako ve fonologii, kde upravovací pravidla mají vymazat syntaktickou strukturu.

(3) Třetí tendence je rostoucí uznávání faktu, že věta není jediným rámcem pro popis všech jazykových jevů. Existují jevy přesahující větu a jsou jiné, jimž lze porozumět jen v rámci slova. Důležitost této jednotky, zvl. pro popis jevů sémantických, čeká v transformačně generativní gramatice ještě z velké části na své odkrytí, ač ve fonologii, jak jsme viděli, byl počátek již učiněn.

(4) Čtvrtou obecnou charakteristikou situace se mi jeví tendence ustoupit z krajních teoretických pozic prvních dnů, i když v některých směrech jde tento zdravý vývoj velice pomalu. Zdá se, jako by si lidé začínali uvědomovat, že kompetence a performance nejsou tak daleko od sebe, jak se myslilo na počátku šedesátých let, že snad ne všechno by mělo být popsáno iv termínech procesů a pravidel, že snad ne všechno je v jazyce zcela systematické a že [133]by nemuselo být vždy prospěšné vidět jazyk jako nekonečnou množinu vět.

(5) Na druhé straně je tu velmi jasná tendence zveličovat složitost jazyka a současně zdůrazňovat propastný stav našich současných lingvistických znalostí. Ve své brožuře Language and Mind z r. 1968 Chomsky dokonce napsal, že „počet vzorců, které jsou podkladem našeho normálního užívání jazyka, je řádově vyšší než počet vteřin v jednom lidském životě“. To by znamenalo podle střízlivého výpočtu neméně než asi 6500 miliónů vzorců. Postal v jedné ze svých posledních recenzí v čas. Foundations of Language prohlásil, že naši lingvistickou neznalost vůbec nelze přecenit, a tak bych mohl citovat ještě několik podobných pesimistických soudů. Tyto extrémní výroky prozrazují jisté zklamání z výsledků konfrontace teorie a faktů. Avšak fakta by neměla být viněna z toho, že jsou složitá, to spíše je třeba vyčítat teorii, že málo přihlíží k faktům. Je pravda, že struktura generativního zařízení byla revidována, ale teorie, která je základem, zůstala vlastně ve své základní orientaci nezměněna, a to přes skutečnost, že musela nyní pracovat s fakty, která se ukázala být zcela odlišné povahy, než se myslilo v době, kdy byla navržena. Asi od r. 1965 transformačně generativní gramatika začala objevovat sémantický aspekt jazyka. Jsem přesvědčen, že toto odkrytí nového rozměru jazykových faktů vyžaduje podstatné přeorientování a překoncipování současné teorie, chce-li vůbec dosáhnout opravdového pokroku směrem k deskriptivní adekvátnosti.

(Přeložila Marie Ludvíková)

 

[134]Příl. I, Z článku S. Starosty otištěného ve Working Papers in Linguistics 6 (July 1969).

 

[135]Příl. II. Z knihy N. Chomsky — M. Halle, The Sound Pattern of English, New York 1968, s. 16—17.

 

6.2. The boundary # and the notion “word”

 

In addition to formative boundary, every language has a boundary characterized by the feature complex:

 

(114) 

	—segment
	—formative boundary
	+ word boundary

 

We postulate that this boundary, which we shall symbolize as #, appears in the phonological surface structure primarily, but not exclusively, as the result of the general convention (115):

 

(115) The boundary # is automatically inserted at the beginning and end of every string dominated by a major category, i.e., by one of the lexical categories “noun”, “verb”, “adjective”, or by a category such as “sentence”, “noun phrase”, “verb phrase”, which dominates a lexical category.[2]

 

(116) 

(a) [v # [v # differ #] v ing #]v

(b) [v # [v # ring #] v ing #] v

(c) [N # meta [N # language #] N #] N

(d) [N # [v # establish #] v ment #] N

 

(117) 

s	[ #	X	[ #
	# ]	X	# ]	s
	# ]	X	[ #

 

(118)                     the book was in an unlikely place

 

(119)

[s # [NP # [D^the]D [N # ^book #] N # ] NP [VP # ^was [PP # [Pⁱⁿ] P

[NP # [D^an] D [A # ^un [A # ^likely # ] A # ] A [N # ^place # ] N # ] NP # ]
PP # ] VP # ] s

 

(120)

(a) # the # book #

(b) # was # in # an # un # likely #

(c) # place #

 

Příl. III. Z knihy N. Chomsky — M. Halle, The Sound Pattern of English, New York 1968, s. 366—368.

 

(1)

(a)                     N                          |     —————————————————    |                                           |    A                                           N    |                                           | # #black#                            #board# # [N #[A #black#]A                  [N #board#]N #]N

 

(b)                      NP                           |     ————————————————    |                                         |    A                                        N    |                                         | # #black#                          #board# # [NP #[A #black#]A                [N #board#]N #]NP

 

 

[136](2) In monosyllables, the vowel receives primary stress.

 

 

(3)

	1		1		1	1
(a)	[N # # black # # board # #]N			(b)	[NP # # black # # board # #]NP

 

(4) Assign primary stress to a primary-stressed vowel in the context 

1
——…V…]N

 

(5) Assign primary stress to a primary-stressed vowel in the context

1

V…——…]NP

 

(6) 

	1	2		2	1
(a)	# # black # # board # #		(b)	# # black # # board # #

 

(7) Assign primary stress to a primary-stressed vowel in the context

2
——…. # # C0VC0 #]N

 

(8) Assign primary stress to a primary-stressed vowel in the context

1
——….V….]NAV

 

(9) Assign primary stress to a primary-stressed vowel in the context

1

V….——….]α

 

(10) 

					1
	1 stress				——…V…]NAV		(a) compound rule
			→ [1 stress]		1
	V				V…——…]		(b) nuclear stress rule

 

(16) (a) [NP [A^black] A [N [N^board] N [N^eraser] N ]N ]NP

						Rule (2)
1		1		1
		1		2		Rule (10a)
2		1		3		Rule (10b)

 

(b) [N [N [A^black] A [N^board] N ] N [N^eraser] N ]N 

						Rule (2)
1		1		1
1		2				Rule (10b)
1		3		2		Rule (10a)

 

(c) [N [NP [A^black] A [N^board] N ] NP [N^eraser] N ] N  

1		1		1		Rule (2)
2		1				Rule (10b)
3		1		2		Rule (10a)

 

(17) 

1	1
[Nboard eraser]N

 

(18) 

1	1	2
[NPblack     board     eraser] NP

 

[137]R É S U M É

Recent Developments in Transformational Generative Grammar (an appraisal)

The Czech translation of the second lecture by Professor Uhlenbeck given in English at a session of the Linguistic Association in Prague on May 14, 1970. The translation of the first lecture was published in the preceding number.

The lecture deals with three subjects. In the first part the author gives a survey of the descriptive work stimulated by the transformational generative grammar, the second part contains a characterization of the recent papers by the group of dissenting transformationalists and in the third part there is an analysis of the monograph by Chomsky and Halle The Sound Pattern of English, as an example of the present-day descriptive practice and its results.

In the years following 1960 the transformational generative grammar was being applied to a number of phenomena of the English language, such as compounds, derivation of nouns from verbs, passive, interrogative and negative constructions etc. A positive feature of this period is the renewed interest in the English grammar resulting in a number of transformational and non-transformational studies, such as Svartvik’s monograph on voice in English, Bolinger’s paper on imperative, Dik’s on coordination etc. — The considerations of adequacy of language description by means of transformations led to various attempts to improve the device. The most significant of them are the theory of Abstract Syntax presented by McCawley, Lakoff and Ross and the Case Grammar by Fillmore. — Analyzing Chomsky-Halle’s monograph The Sound Pattern of English the author describes the new approach to generative phonology and the changes in the generative device, among them e. g. the inclusion of a set readjustment rules modifying the syntactic surface structure so as to adapt it for the application of rules of the phonological component. There are two kinds of phonological rules; some of them can be applied only at the word level, others operate according to the principle of transformational cycle. This results in the distinction of various types of boundaries of phonemic segments and in the introduction of the concept of phonological word. The author evaluates the results achieved using as example the rules of the transformational cycle applied to the description of stress phenomena in English. It appears that the applicability of the rules is rather limited, as they work only for “very simple cases”, and sometimes it is even impossible to decide whether they operate correctly or not. In the monograph there were systematically applied two basic theoretical principles; (1) the linguistic theory is concerned with the competence of an ideal speaker-listener considered as a homogeneous object, and (2) grammar is an integrated system of rules. In the book itself the author finds conclusive evidence of the limited validity of the second principle and of the non-adequacy of the first. Increasing interest in semantics and a more reserved approach to the role of syntax in grammar and phonology, to the sentence as the only framework of the linguistic description, to the conception of language as an infinite set of sentences may be considered as indications of change. A tendency can be noticed to move away from the extreme positions of the first days and to come closer to the European linguistic tradition.

 

[138]SEZNAM LITERATURY

 

E. Bach, An Introduction to Transformational Grammars, San Francisco 1964, X + 205 s.

E. Bach - R. T. Harms, ed., Universal in Linguistic Theory, New York 1968, VIII + 210 s.

Y. Bar-Hillel, Logical Syntax and Semantics, Language 30, 1954, 230—237.

M. Bierwisch, Strukturalismus. Geschichte, Probleme und Methoden, Kursbuch 5, 1966, 77—152.

A. L. Blumenthal, ve sb.: J. Lyons - R. J. Wales, ed., Psycholinguistic Papers, Proceedings of the Edinburgh Conference 1966, 80—84.

D. L. Bolinger, The Atomization of Word Meaning, Language 41, 1965, 555—573.

D. L. Bolinger, The Imperative in English, To Honor Roman Jakobson, The Hague-Paris 1967, 335—362.

K. Bühler, Sprachtheorie, die Darstellungsfunktion der Sprache, Jena 1934, XVI + 434 s.

G. Carden, Quantifiers as Higher Verbs (nepublikovaná výzkumná zpráva IBM), Cambridge, Mass. 1967.

L. J. Cohen, The Diversity of Meaning, 2. vyd., London 1966, 36—56.

L. Couturat-Léau, La langue universelle, Paris 1903, 555 s.

J. De Kock, La grammaire générative transformationnelle et le français (rec. S. A. Schane, French Phonology and Morphology, 1968), Travaux de linguistique (Gand) 1969, 173—185.

S. C. Dik, Coordination, its Implications for the Theory of General Linguistics, Amsterdam 1968, XIV + 320 s.

Ch. J. Fillmore, The Case for Case, ve sb.: E. Bach - R. T. Harms, ed., Universals in Linguistic Theory, New York 1968, 1—88.

Ch. J. Fillmore, Lexical Entries for Verbs, CISRC Working Papers in Linguistics, Ohio 1968, č. 2, 1—29.

Ch. J. Fillmore, Types of Lexical Information, CISRC Working Papers in Linguistics, Ohio 1968, č. 2, 65—103.

B. Force, Quantifiers as Quantifiers (nepublikovaná zpráva), preprint 1968.

B. Hall, All about Predeterminers (nepublikovaný článek M. I. T.), 1962.

K. Hasegawa, The Passive Construction in English, Language 44, 1968, 230—243.

F. W. Householder, Distinctive Features and Phonetic Features, To Honor Roman Jakobson, The Hague - Paris 1967, 941—944.

N. Chomsky, Logical Syntax and Semantics: their Linguistic Relevance, Language 31, 1955, 36—45.

N. Chomsky, Syntactic Structures, The Hague 1957, 118 s. Český překlad Z. Hlavsy Syntaktické struktury, Praha 1966, 9—115.

N. Chomsky, Current Issues in Linguistic Theory, The Hague 1964, 119 s.

N. Chomsky, Aspects of the Theory of Syntax, Cambridge Mass. 1965, X + 251 s. Rec. P. Sgall, SaS 28, 1967, 94—96.

N. Chomsky, Topics in the Theory of Generative Grammar, Current Trends in Linguistics III (Theoretical Foundations), The Hague - Paris 1966, 1—60.

N. Chomsky, Some General Properties of Phonological Rules, Language 43, 1967, 102—128.

N. Chomsky, Deep Structure, Surface Structure and Semantic Interpretation, preprint 1968, 51 s.

N. Chomsky, Remarks on Nominalization, ve sb.: R. A. Jacobs - P. S. Rosenbaum, ed., Readings in English Transformational Grammar, Waltham, Mass. -Toronto - London 1970.

N. Chomsky, Language and Mind, New York 1968, VI + 88 s.

N. Chomsky - M. Halle, The Sound Pattern of English, New York 1968, XIV + 470 s.

N. Chomsky - G. A. Miller, Introduction to the Formal Analysis of Natural Languages, ve sb. R. D. Luce - R. R. Bush - E. Galanter, ed., Handbook of Mathematical Psychology II, New York 1967, 269—321.

R. S. Jackendorf, Quantifiers in English, Foundations of Language 4, 1968, 422—442.

L. A. Jakobovits - R. J. Steinberg, Readings in Semantics, Englewood Cliffs N. J. (v tisku).

J. J. Katz, The Philosophy of Language, New York 1966, XIII + 326 s.

J. J. Katz - J. A. Fodor, The Structure of a Semantic Theory, Language 39, 1963, 170—210.

J. J. Katz - P. M. Postal, An Integrated Theory of Linguistic Descriptions, [139]Cambridge Mass. 1964, XII + 178 s. Český překlad E. Hajičové Celistvá teorie lingvistických popisů, Praha 1967, 13—191.

E. S. Klima, Negation in English, ve sb. J. A. Fodor - J. J. Katz, ed., The Structure of Language, Readings in the Philosophy of Language, Englewood Cliffs 1964, 246—323.

S. Y. Kuroda, Generative Grammatical Studies in the Japanese Language (disertace MIT), 1966.

G. Lakoff, Instrumental Adverbs and the Concept of Deep Structure, Foundations of Language 4, 1968, 4—29.

G. Lakoff - J. R. Ross, Is Deep Structure Necessary? preprint 1967, 3 s.

R. Lakoff, Transformational Grammar and Language Teaching, Language Learning 19, 1969, 117—140.

R. B. Lees, The Grammar of English Nominalizations, IJAL 26, 1960, č. 3, Part II, Publ. 12 of the Indiana University Res. Center, XXVI + 206 s.

E. H. Lenneberg, Biological Foundations of Language, With Appendix A: N. Chomsky, The Formal Structure of Language, New York 1967, 397—442.

J. Lyons, rec. knihy J. Katz - P. M. Postal, An Integrated Theory of Language Descriptions, J. of Linguistics 2, 1966, 119—126.

P. J. Maher, The Paradox of Creation and Tradition in Grammar: Sound Pattern of Palimpsest, Language Sciences 7, 1969, 15—24.

V. Mathesius, On the Potentiality of the Phenomena of Language, ve sb.: J. Vachek, ed., A Prague School Reader in Linguistics, Bloomington 1964, 1—32 (srov. O potenciálnosti jevů jazykových, VěstKČSN 2, 1911, 1—24; přetištěno ve sb. U základů pražské jazykovědné školy, Praha 1969, 5—34).

P. H. Matthews, rec. knihy N. Chomsky, Aspects of the Theory of Syntax, J. of Linguistics 3, 1967, 119—152.

J. D. McCawley, The Role of Semantics in Grammar, ve sb.: E. Bach - R. T. Harms, ed., Universals in Linguistic Theory, New York 1968, 124—169.

J. D. McCawley, Where do Noun Phrases Come From? ve sb.: R. Jacobs - P. Rosenbaum, ed., Readings in English Transformational Grammar, Waltham, Mass. - Toronto - London 1970.

G. A. Miller - S. Isard, Free Recall of Self-Embedded English Sentences, Information and Control 7, 1964, 292—303.

P. Postal, Aspects of Phonological Theory, New York 1968, XV + 326 s.

P. Postal, rec. knihy A. McIntosh - M. A. K. Halliday, Patterns of Language, Foundations of Language 5, 1969, 402—426.

R. Rommetveit, Words, Meanings and Messages, New York 1968, VI + 328 s.

R. Rommetveit, rec. sb. J. Lyons - R. J. Wales, ed., Psycholinguistic Papers, Lingua 19, 1968, 305—311.

E. Sapir, Language, an Introduction to the Study of Speech, New York 1921, VII + 258 s.

S. A. Schane, French Phonology and Morphology, Cambridge, Mass. 1968, XX + 161 s.

R. Stanley, Redundancy Rules in Phonology, Language 43, 1967, 393—436.

J. Svartvik, On Voice in the English Verb, The Hague - Paris 1966, XIV + 200 s.

E. M. Uhlenbeck, Enige Beschouwingen over Amerikaanse en Nederlandse Linguistiek, Forum der Letteren 7, 1966, 1—22.

E. M. Uhlenbeck, Some Further Remarks on Transformational Grammar, Lingua 17, 1967, 263—316.

U. Weinreich, Explorations in Semantic Theory, Current Trends in Linguistics III (Theoretical Foundations), The Hague - Paris 1966, 395—477.

Slovo a slovesnost, ročník 32 (1971), číslo 2, s. 117-139

Předchozí Karel Horálek: K vývoji marxistické terminologie a teorie vědy

Následující Jarmila Panevová, Petr Sgall: Relativní čas