Lingvistika na 21. semináři srbocharvátského jazyka v Jugoslávii

Radoslava Brabcová

[Kronika]

(pdf)

Лингвистика на 21-ом семинаре сербохорватского языка в Югославии / La linguistique au 21e séminaire de la langue serbo-croate en Yougoslavie (1970)

Na semináři, který se konal od 27. 7. do 22. 8. 1970 v Zadru a v Záhřebu v Jugoslávii, byla jazykověda významně zastoupena a na program se dostal široký okruh otázek téměř ze všech jazykovědných disciplín.

Velkou pozornost věnovali přednášející srbocharvátskému akcentu. Milan Moguš (ze Záhřebu) se věnoval specifické otázce čakavského akcentu a mohl podat skutečně jen „mozaiku“ problematiky, jak uvedl v názvu své přednášky. Asim Peco (z Bělehradu) se věnoval stavu ve spisovném jazyce v přednášce nazvané Přízvuk slova a přízvuk věty. Ukázal, že slovní přízvuk se částečně ztotožňuje s větným důrazem (tj. s větnou intonací — obou termínů užívá autor v témž významu). Podobně jako izolovaná slova má věta v srbocharvátštině intonaci stoupavou a klesavou. Ale pravidla platná pro spisovný jazyk neplatí na celém jazykovém území, neboť v jednotlivých dialektech jsou poměry značně odlišné. V různých nářečích se různě mění (nebo mizí) přízvuk izolovaného slova při vstupu do věty (některé štokavské nebo černohorské dialekty s neustáleným přízvukem přenášejí přízvuk podle postavení slova ve větě). Specifickými znaky je charakterizován konec mluvního taktu.[1] Po podrobném rozboru řady příkladů dochází Peco k závěru, že větnému přízvuku podřizují svůj základní kvalitativně kvantitativní charakter i všechny přízvuky jednotlivých členů mluvního taktu. Při tomto podřizování však nedochází k narušení základních přízvukových rozdílů, které mají jednotlivá slova mimo danou větu.

[190]V centru pozornosti účastníků byly přednášky podávající obraz o celkovém vývoji a dnešním stavu srbocharvátského jazyka. Byla to především přednáška A. Mladenoviće Základní fáze historického rozvoje srbochavátského jazyka a D. Brozoviće Charvátská literatura starších období a současný spisovný jazyk, spolu s přednáškou L. Jonka o Gajově koncepci spisovného jazyka a o současných otázkách srbocharvátského jazyka.

A. Mladenović vyložil jednotlivé historické fáze vzniku samohláskového systému dnešního srbocharvátského jazyka; k vokalickému systému srbocharvátštiny v období jejího vzniku a rozvoje se ještě vrátil J. Vuković (ze Sarajeva) a podal diachronní pohled na vývoj jednotlivých hlásek.

D. Brozović vycházel ze základní teze, že dějiny literatury jsou těsně spjaty s dějinami jazyka, jímž je literatura psána. Srbocharvátské označení književni jezik toto spojení jasně vyjadřuje. Ale Brozović ihned upozorňuje na nevýhodu tohoto názvu, protože ne celá beletrie je psána standardním jazykem a naopak standardního jazyka se neužívá jen v literatuře, ale i ve vědě, školství apod., i když jeho užití v literatuře je bezesporu nejzávažnější. Pokud se jazyka užívá jen v podobě psané a pouze pro nebeletristické účely, je málo pravděpodobné, že se stane standardním jazykem (zůstane-li na té úrovni). Tento jazyk nazývá Brozović „písemný jazyk“ (pismeni jezik). Využívá-li se nějakého jazyka v podobě psané pouze v beletrii, bez užití v ostatních společenských funkcích (jako moderní provensálštiny), vzniká pouze „literární jazyk“. Skutečný spisovný jazyk, pro nějž je podle Brozovićova názoru nejvýstižnější anglický termín standard language, vzniká teprve tehdy, užívá-li ho jeden kolektiv pro vyjadřování ve všech oblastech života.[2] Ve svém referátu se D. Brozović dotkl i velmi ožehavé otázky — možnosti dalšího vývoje srbocharvátského jazyka ve dva samostatné standardní jazyky. K témuž problému se vrátil L. Jonke a pokusil se velmi podrobně vysvětlit současný stav v jazyce. Zdá se, že tento problém nabývá v poslední době opět na živosti, jak dokazují diskuse a polemiky vedené v jugoslávském denním tisku.[3]

Celkový obraz srbocharvátské lingvistiky doplnil ještě výklad Dušana Joviće (z Bělehradu) na téma Ohlasy nových lingvistických směrů v jugoslávské lingvistice: uvedl v něm nejznámější jugoslávské lingvisty a snažil se ukázat, jak přijímali směry označované za „moderní“. Zatímco dílo A. Beliće je ještě nutno chápat jako tradiční, za pionýrský pokus považuje práci S. Živkoviće Úvod do obecné lingvistiky (Záhřeb 1935), která ovlivnila mladší pracovníky, i když měla charakter především informativní. V Záhřebu působí i P. Guberine, ovlivněný Ženevskou školou a F. de Saussurem. V jeho dílech se odráží skutečná snaha o rozbíjení tradičního gramatického formalismu a o orientaci na stylistiku, speciálně na lingvostylistiku. Jeho dílo tak položilo základy samostatné školy, vneslo nové kvality do jugoslávské lingvistiky, zvláště do stylistických bádání; dodnes v tom spočívá srbocharvátský přínos k světové lingvistice. Jiná skupina mladých lingvistů v Záhřebu se věnuje strojovému překladu. V Novém Sadu pracují Pavle a Milka Ivićovi, kteří se po pobytu v USA orientovali na lingvistické bádání generativního typu. Projevilo se to především v universitních přednáškách: poprvé se v Srbsku přednášelo o fonologii současného srbocharvátského jazyka, zvláště o dialektologické fonologii, o prozodických systémech a o morfologické struktuře. Pavle Ivić šťastně kombinuje tradiční s novým, v moderním hledá vlastní cestu a vytváří osobitou metodu, pracuje s konkrétními jazykovými fakty a zpracovává je experimentálními meto[191]dami. Z děl M. Ivićové upozornil na Směry v lingvistice, i u nás známé.[4]

Řada záhřebských pracovníků se soustřeďuje kolem časopisu Umjetnost riječi (Umění slova), který vychází od r. 1957; velmi angažovaná je skupina, která publikovala své práce v periodiku Suvremena lingvistika (Současná lingvistika), např. Božidar Finka, Stilistika u dijalektologiji (sv. 1 — 1966), Rudolf Filipović, Bloomfield i američka lingvistika (sv. 2 — 1966), Žarko Muljačić, Aktuelni problemi binarizma u fonologiji, Radoslav Katičić, Nacrt glosematičke algebre H. J. Uldalla (sv. 3 — 1967). Jinak v okruhu bělehradských pracovníků převládá ještě tradiční lingvistika.

Problematice jiných jazyků v Jugoslávii byly věnovány pouze dvě přednášky. Velmi zajímavá byla přednáška Tine Logara (z Lublaně) Slovinská nářečí, která by zasloužila samostatného rozboru. Pohledu na historický rozvoj členu a jeho současnému užití v makedonštině byla věnována přednáška Radmily Ugrinové-Skalovské (ze Skopje).

Lze tedy říci, že se pořadatelům semináře podařilo podat dobrý obraz o hlavních zájmech a problémech současného jugoslávského lingvistického bádání, i když jednotlivé obrazy měly velmi rozdílnou úroveň. Možná, že to byl i záměr pořadatelů, aby si totiž mohli z přednášek vybrat všichni účastníci semináře — od studentů až po vědecké pracovníky.

Slovo a slovesnost, ročník 32 (1971), číslo 2, s. 189-191

Předchozí Josef Filipec: 2. mezinárodní konference „Základy vědy o překladu“ v Lipsku

Následující Stanislav Králík: Jazykovědná komeniana 1970