K dokončení Slovníku spisovného jazyka českého (1960—1971)

Ivan Poldauf

[Rozhledy]

(pdf)

К завершению Словаря литературного чешского языка / Le Dictionnaire de la langue littéraire tchèque terminé

„Každý vzdělanější národ od dávna pečoval … o slovník národní a někdy celí sborové o snešení jeho se přičíněli … Ovšem i kdyby slovník byl dokonalý a úplný, ne dlouho by jeho úplnost platiti mohla, poněvadž živý jazyk nikdy v též míře nezůstává, ale podobně všemu, v čem život jest, neustále se proměňuje.“ Tak psal Josef Jungmann před 135 lety, když se počala tiskem uskutečňovat jeho mnohaletá práce, inspirovaná v konečné instanci rozhodování polským slovníkem Lindovým, a pokud jde o sběratelskou, vykladačskou a sestavovatelskou realizaci, slovníkem Palkovičovým a nálezem rukopisného slovníku Václava Rosy. Navazuje na Slovník Tomsův (1799) a na excerpta z Dobrovského slovníku německo-českého, nepochyboval již Jungmann, jako ani jiní naši obrozenci, o trvalém dalším růstu národní kultury. Přesto však netušil, že i o slovní poklad českého jazyka se sběratelsky a vykladačsky přičiní „celí sborové“. Dodával totiž: „Přijde čas, a to tím dříve, čím rychleji literatura vlastenská zkvétati bude, že i tento přítomný slovník čtoucímu a píšícímu Čechovi daleko nedostačí. Lehčeji však potom bude k slovníku našemu přidati a jej zlepšiti, než bylo na ten čas sepsati.“ K Jungmannovu slovníku přidávali již jen tvůrci velkých slovníků česko-německých, František Štěpán Kott a romanista Jan Herzer (a jeho pokračovatel Vojtěch Prach). Až počátkem dalšího století, před světovou válkou, bylo možné pomýšlet na sbírku excerpt (kancelář k tomu zřízena r. 1911) a pak v samostatném státě, vlastně předčasně, na naléhání veřejnosti, na vydání velkého slovníku. A tak teprve k stému výročí vydání prvního svazku díla Jungmannova mohl začít v sešitech vycházet kolektivně vypracovaný akademický Příruční slovník jazyka českého (PSJČ). Když se jeho sestavovatelé úvodem k tomuto slovníku o slovníku Jungmannově zmiňovali jako o dílu monumentálním, neuvědomovali si ještě, že přinejmenším rozsahem a množstvím použitých dokladů (které ještě vzrostlo v důsledku změny koncepce v průběhu vydávání slovníku) jejich dílo Jungmanna daleko předčí. Tak jen počet svazků vzrostl téměř na dvojnásobek (8 dílů PSJČ asi s 250 tisíci hesly v 9 svazcích, které zakončí připravovaný 10. svazek Dodatků). Monumentalita díla Jungmannova spočívala ovšem v tom, že sestavoval slovník chronologicky neomezený, aby národu předestřel výrazové možnosti jeho jazyka. Tyto potenciality bylo ovšem tehdy možné prokazovat jen porovnáním s němčinou, ev. s latinou. PSJČ měl vyhovět potřebě zachytit slovní zásobu současné spisovné češtiny, přičemž si současnost definoval obdobím zhruba od roku 1880, což do roku zpřístupnění celého slovníku veřejnosti (1957) znamenalo úsek téměř osmdesáti let. To byl úsek o to delší, že šlo o období mohutného samostatného rozvoje české slovesnosti, o období samozřejmého zapojení české kultury i vědy do kultury a vědy evropské, o období mohutných vzryvů názorových, společenských i politických, proměn ve vědě a technice, zasahujících do civilního života, především pak o období samostatného národního rozhodování o dalších krocích vývoje na všech úsecích života. Je nasnadě, že se označení „současný“ stalo značně diskusním. Přiznejme, že jeho diskusnost dále vzrostla po druhé světové válce celkovým stylem kulturního života. Ze spisovatelů klasických se takový Čelakovský, Kollár, Palacký nebo Šafařík ještě dále vzdálili nejen časovou prostorou, ale i tím, že stejně jako obrovská masa prozaiků (nemluvě [259]již o dramaticích a básnících), jejichž dílo spadá převážně do konce minulého století, ustupují do oblasti čítanek, do roviny slovesnosti ne již prožívané, ale toliko zaznamenávané a popisované. Naopak masové sdělovací prostředky rozšířily znalost slovního fondu a zvýšily přijatelnost mnoha slov i tvarů, které do té doby byly na hranici spisovnosti nebo byly vůbec nespisovné. Je tedy zásadní otázkou, do jaké časové hloubky má novodobý slovník určený pro veřejnost konzervovat ty položky slovního fondu, které zahrne jen velmi liberální definice současnosti, respektive do jaké míry má suplovat i úkol slovníku vědeckého, u něhož se ovšem vylíčení počátku, rozkvětu i případného konce užívání jednotlivé jazykové položky (slova, sousloví, významu apod.) anebo některé její charakteristiky (stylové, tvarové aj.) očekává zcela přirozeně a právem.

Nejen tyto úvahy, ale i volání veřejnosti po slovníku únosnějšího rozsahu a poválečné pokroky v lexikografii obecně vedly k myšlence, jejíž konečnou realizací je Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ), dílo lexikografického kolektivu Ústavu pro jazyk český ČSAV, vedeného M. Helclem. Členy redakce byli akad. B. Havránek (hlav. redaktor), J. Bělič, M. Helcl a A. Jedlička (který spolu s Vl. Šmilauerem dílo recenzoval).[1] Jungmannův slovník zřejmě vznikl z dohotoveného celého rukopisu. Přesto potřeboval 120 stránek dodatků, většinou ze sbírek týkajících se tehdejšího současného jazyka. PSJČ a SSJČ vznikaly jen s menším předstihem před tiskem. Zatímco v „akademickém“ slovníku se důsledky toho projevily především ve změně rozsahu dokumentace, SSJČ se teprve ve svém průběhu mohl plněji rozvinout v důležité složce synonymiky. (Slovník vzrostl na 4644 stran a obsáhl 192.908 zpracovaných slov.) Autoři již mohli synonymní výrazy číslovat podle čísla výkladu. Tak je např. u výdaj ‚vynaložení peněz‘: vydání 2, náklad 4, výloha.[2] I když Jungmann měl pomocníky (sběratele, opisovače), je třeba s obdivem zdůraznit tehdejší možnosti tiskárenské. Jungmannův slovník (z čtvera písma) byl tištěn 5 let. PSJČ (z patera písma) vznikal jako tiskařský výrobek dvaadvacet let. Leží-li polovina jeho vydání časově někde u r. 1946, lze říci, že skončení války nijak jeho vydávání neurychlilo, neboť vydávání skončilo r. 1957. Sama změna koncepce byla už staršího data, nemohla tedy tento neblahý stav podstatně zhoršit. Ani promýšlení nového, hutnějšího slovníku pro veřejnost a práce na takovém slovníku se tu nemohlo nepříznivě projevit, neboť zčásti probíhalo v jiném kolektivu a až v padesátých letech. Při vyjití posledního svazku PSJČ byly již nejen připravovány všechny zásady zpracování hutnějšího a přitom informativnějšího díla, ale byly již i tiskově prověřeny.[3] Vydavatelské tempo se nezměnilo ani při čtyřdílném SSJČ. Přitom již nebylo pochyb, že pomalost spadá plně na vrub výroby. Vezmeme-li benevolentně za měřítko zpola válečný PSJČ, měl být SSJČ v rukou čtenářů během deseti let. Vycházel však od r. 1958 do r. 1971, tedy třináct let. Tempo se ještě dále téměř o třetinu zpomalilo.[4] Protože naléhání veřejnosti na dokončení díla bylo stálé,[5] [260]spadá tato smutná okolnost plně na vrub nedostatečného uvědomění tiskařské výroby a jejích řídících orgánů. Musíme ovšem přiznat, že typografická náročnost moderní lexikografie značně stoupla. Čtvero písmo je dnes minimem i při středních slovnících dvoujazyčných. To samo už neumožňuje sáhnout k mechanizaci a tím předstihnout ruční sazbu doby Jungmannovy. V souboji tlaku výrobní náročnosti s tlakem vědomí společenské potřebnosti vítězil takřka napořád tlak ekonomický.

Uprostřed 20. stol. se pochopitelně za třináct let leccos v jazyku změní. Přibudou nové skutečnosti (eskalování války, lunochod, marihuana, lurex, telerekording, letkis, terramycin nebo i létající talíř), přibudou nové přístupy k dříve známým skutečnostem (institucionalizace, jazyková kompetence, hon na čarodějnice, populační exploze), slangová slova se někdy stanou hovorovými a vstoupí do obecné češtiny (páni!),[6] jiná slova přesáhnou dosavadní geografické oblasti (runcat). Některá slova zastaralá nebo už zastarávající oživují (rauš). Nemá-li pak být překročen rozsah slovníku, mohou dodatky zachytit z těchto proměn jen málo, zvláště mají-li se vypořádat s opravami. Znamená to, že pro případnou novou sazbu slovníku bude třeba mít připraveny i dodatky neologického charakteru.[7]

Ironií vývoje se stalo, že názvy obou našich posledních produktů kolektivní lexikografické činnosti v bohemistice vlastně plně neodpovídají. Jen desatero rukou bude moci Příruční slovník skutečně vzít k ruce. A jen velmi pozorný uživatel vybere ze Slovníku spisovného jazyka českého položky nynějšího spisovného úzu. Tak na namátkově vybrané straně posledního svazku zjistíme, že do něho patří jen slova: zmezinárod-nělý, -něti, -niti, (k oběma) -ňovati, zmije, -jí, zmikroskopovati, zmilitarizovati, zmíněný (poněk. kniž.), -iti se o, -ka v I. významu, (k tomu) zmiňovati se, zmírati, -vý (oboje kniž.) a zmírněti.[8] — Je to tedy jen patnáct jednotek, z nichž (náhodou, přirozenou při předponě z-) je pět jen členem páru slovesné dvojice. Uveďme jiný příklad. Z rozsáhlého hesla stavit I údajně není ani jeden z významů „současný spisovný“.[9] Sestavovatelům SSJČ však šlo o to, „podat dobrý, výstižný obraz celé současné[10] slovní zásoby spisovné češtiny“, a o „normu dnešní spisovné češtiny“, ale „pro informaci“ jsou pojata i slova, která do tohoto okruhu nepatří, slova zastaralá, zvláštnosti jednotlivých (v tom i klasických) autorů, slova z obecné češtiny a z místních nářečí, v omezené míře i slova vulgární a argotická. Kritériem byl jejich výskyt v próze zvoleného období a vybraných okruhů (např. ne úzce odborných). Slovník se stal netoliko průvodcem k pravopisu, výslovnosti, tvarosloví, po významech slov a po údajích jejich mluvnického chování v jednotlivých významech, ale také vykladačem méně běžných slovních položek naší literatury. Netřeba zdůrazňovat, že tím pomáhá nejen uživatelům českým, ale i zahraničním bohemistům, především také překladatelům české literatury.

Chtěl bych však ukázat, že po této stránce Slovník zdaleka není „současný“. Lze to ilustrovat následujícími výňatky, v nichž slova, rčení a významy slov a rčení Slovníkem nezaznamenaná (tiskneme je kurzívou) zdaleka nemůžeme pokládat za „poslední výkřik“. Jde o tři tiskové strany prózy:

Pražský rychlík přivezl vagóny žen … čekající muži si je rychle rozebrali … Do haly se snášel peruťový šumot zářivek … culíky stisknuté holčičími beruškami. „Ekluje se [261]mi dát se očumovat …“ přeustlal všech pět kavalců, přeutřel mapu schnoucí podlahy, prostřel stůl, na něj nanukový dort, dvě sklenky vypůjčené z hospody Na vinklu … „To ti chválím … Kolik máš járů? … A jak se učíš tu anglinu …“ Nápadně nenápadně tam parkoval inženýr … v otevřené felicii.[11]

Myslíme-li na zahraničního uživatele, pak postrádáme všechny uvedené výrazy. Domácí uživatel možná oželí neuvedení slangových výrazů na hranici vulgarismu, i když SSJČ taková slova jinak uvádí (jako eklovat se ‚hnusit se‘, vinkl ‚nároží, zatáčka‘). I tak však tyto, nijak mimořádné stránky současné prózy ukazují, že slovníku přece jen chybí hlubší ponor do současného praktického života (vagón jako míra, beruška sponka, nanukový dort, felicie) a do obecné češtiny (anglina, to ti chválím, nápadně nenápadně) a i slangu, zvláště tam, kde se blíží přechod do obecného jazyka (jár). Jestliže si autoři slovníku dali za úkol postihnout slovní zásobu nesoukromých psaných jazykových projevů, zvláště ve významných dílech slovesných, dostaly se tím do slovníku i slovní jednotky individuálního a jinak řídkého úzu a výrazy nářeční, místní a úzce zájmové, byť v jistém výběru. Nynější úzus najdeme tedy, nepřihlédneme-li k výrazům označeným jako ob., nář., lid., slang., argot., zastaralé a vůbec řídké (*) a popř. i zastarávající (poněk. zast.), přičemž spornou zůstane oblast významů hovorových a některých řidších (ne ovšem řídkých). To slovník plně umožňuje, neboť právě frekvenční, výskytové a stylistické údaje u slov (zčásti i u slovních spojení, frází atd.) a jednotlivých jejich významů tu jsou nejcennějším krokem vpřed v naší lexikografii. Jde o krok, na kterém v budoucí naší slovníkářské praxi bude již jen možno údaje vylepšovat, zpřesňovat (např. rozundat jistě není zast., ale obl.), místy dodávat (údaj ob. a zast. chybí u řiditel-na, -ství, -ovat, rozposlat je asi obl.). Bude je vždy třeba uvádět v soulad se současným stavem. Celkovou koncepci nebude však asi již třeba měnit. Tak, jak je slovník dnes vybaven, často i trojím údajem, třebas „ob. expr. hanl.“, uspokojí velký okruh uživatelů. Platí to přesto, že se zdá, že někdy starší generace mezi autory „zachraňovala“ leckteré „poněk.“ v „poněk. zast.“ (např. ženantní, ženerózní, žurnál ve významu ‚denní noviny‘). Asi jí leckdy také chybělo vědomí o restauraci některých starých slov obecného jazyka (ryto) nebo o regionálním rozložení jevů (např. stavět se kde se — na rozdíl od stavit se kde — označuje za „poněk. zast.“).[12] Se stylistickým řaděním úzce souvisí postihování významů pomocí synonym nebo dodatková informace v podobě odkazu na synonymum nebo na synonyma.[13] Slovník tak supluje speciální slovník synonym, který by ovšem musil mít jednotlivá synonyma rozlišena bližším popisem úzu, konotací a asociací. Vybavení odkazy na synonyma, které se proti počáteční části slovníku v dalších částech nápadně zkvalitnilo, je velikým kladem SSJČ. Má ovšem svá úskalí, i když nepřihlížíme k obecné těžkosti vystihnout hranice synonymie. Tak např. synonyma odvádějí od potřeby definovat význam tak přesně, aby definice mohla skutečně vstupovat do textu. Ukážeme si to na hesle hatit:[14] (co) 1. bránit, překážet v uskutečnění něčeho. Jenže ono nelze říci, že autobus postavený přes cestu hatí postup (překáží v uskutečnění postupu) průvodu, ani, že to, že strýc stále neumíral, hatilo jeho dědictví (překáželo v jeho uskutečnění). V definici významu totiž chybí, že překážejícím musí být osoba (přesněji cokoli představovaného jako schopné [262]intence), že musí překážet záměrně, a to promyšleným zásahem, zpravidla však řadou zásahů. Tyto chybějící prvky jsou právě suplovány synonymy, která jsou k definici přidána: mařit, kazit. Je třeba uznat, že postup výkladový je ve srovnání s definicí postupem úsporným a pro běžného uživatele dostačujícím. Druhé, závažné úskalí spatřuji však v tom, že uvádění synonym vyvolává snahu členit význam pokrývaný slovem podle existujících synonym. Členění a řazení sémantiky polysémního slova je samo o sobě nejtěžším úkolem výkladové lexikografie. Jde tu vlastně vždy o stálé balancování mezi přemírou členění a nedostatečným členěním. Sklon k přemíře členění je dán již logickým rastrem lexikografova myšlení. Např. krátký se člení na ‚mající na délku malý rozměr‘ a ‚mající malý časový rozsah, trvající nedlouhou dobu‘ (definice negací), ačkoli lexikograf by měl jednotně hovořit o tom, že jde o význam ‚mající malou vzdálenost (v prostoru nebo čase) mezi tím, co se normálně jeví jako počátek a konec nebo jako dva proti sobě stojící nejvzdálenější konce‘. Takovéto nadměrné členění je právě podporováno zřetelem k synonymům. Tak např. uvádí SSJČ jako jeden význam slovesa svolat označení činnosti, při níž jde o (zvukovou) výzvu k sejití (synonymum povolat), a druhý označení činnosti, jíž se zařizuje porada více osob (kde synonymum povolat není). U svolat je však nepodstatné, je-li vybídnutí k sejití slovní či jiné, i to, je-li účelem sejití porada či něco jiného. Není únosné předkládat větu svolat lidi k jídlu jako doklad na jiný význam, než je v svolal členy výboru. Svolat je prostě ‚zařídit, a to rozšířením výzvy, aby se osoby účelně sešly‘.

Pokud jde o technické vybavení slovníku, obráží snahu autorů podat na tak malém prostoru, jak to jen unese požadavek přehlednosti, maximum informací z oblasti psaní slov, výslovnosti (zvl. slov přejatých), tvarosloví, slovnědruhové a gramaticky kategoriální klasifikace, vazebného vstupu a stylistického hodnocení z hlediska spisovnosti, frekvence, dobového výskytu i výskytu ve vztahu k určitému prostředí.[15] U ostatních informací mohou pochybnosti o jejich hodnotě vznikat buď na základě zvoleného přístupu teoretického, nebo zatím nedostatečně rozsáhlého zjišťovacího průzkumu (což se může týkat zvláště stylistického hodnocení). Pochybnost o původu je však nezřídka dána naší neznalostí (která většinou bude trvalou) cest, jimiž k nám slovo či jeho význam přišly.[16] Po stránce vybavení a techniky jeho zařízení nebylo ovšem v průběhu slovníku možné provádět změny. Není-li tu téměř co vytknout (recenzent má jen výhrady, ale s ohledem na leckdy vrtošivá přání veřejnosti jisté pochopení, pokud jde o zmíněné údaje o původu přejatých slov), je to především zásluha kolektivu, který celou techniku předem promyslel a nechal proběhnout delší diskusí.[17] Je tu mnoho důvtipu, ve volbě jak písma, tak i značek. Vznikl i esteticky působivý tisk, což u slovníků nebývá.[18] Tuto stránku ocenit byla příležitost již při uvítání prvních sešitů slovníku.[19] Technika tiskové úpravy údajů slovníku je cele zaměřena na prostorovou úspornost při snadné a rychlé interpretovatelnosti zvolených postupů a značek. Úsporou mohou být i odkazy, např. příslovce k příslušnému přídavnému jménu, přídavného jména k příslušnému substantivu atd. Někdy jde o úsporu praktickou z hlediska požadavků veřejnosti, avšak obtížněji hajitelnou z hlediska vědeckého. Tak přídavná jména běžně tvořená k substantivům vyjadřují [263]jen určité vztahy a bylo by třeba znát, které.[20] Pravidelně tvořená příslovce nemají vždy jen prostě způsobovou funkci; o tom srov. dále (slova moudře, laskavě atd.).

Značné ztráty prostorové, ale i jiné disproporce vznikly při postupném zpracovávání slovníku při vidových dvojicích. Nejenže např. okopírovat není prostě odkázáno ke kopírovat slovy „dok. ke kopírovat“, ale ani význam není zpracován paralelně. Kopírovat je (1) zhotovovat kopii nebo kopie něčeho (2) dělat něco podle někoho; napodobovat, imitovat. Okopírovat je (1) zhotovit kopii něčeho (malbou, kresbou, mechanicky ap.); obkreslit (2) přesně napodobit [kurzíva rec.]. Přirozeně náleží (ovšem jen v případě kresby) i ke kopírovat synonymum obkreslovat; okopírovat lze i pořízením více kopií, i okopírovat je udělat něco podle někoho atd. Stejný postup je však i u hesel nikterak ne tiskově vzdálených. Přihlížení k druhému členu příslušné vidové dvojice by bylo vedlo k správnější definici nebo k jinému členění významu. Vědomí toho, jak slovník stále rozsahem narůstal, vedlo asi v závěrečných dílech k úspornému odkazování. Úskalí však zůstala. Tak např. spočívat není prostě „nedok. k spočinout“ (tak jako není ležet nedok. k lehnout nebo sedět k sednout, stát k vstát atd.). Žvýknout není dokonavý protějšek k žvýkat, tak jak je význam tohoto slovesa vyložen (žvýkat — rozmělňovat, drtit …). Náleží k významu ‚pohybovat čelistmi, zvl. za účelem rozmělňování, drcení, především potravy‘, neboť žvýknout nelze vyložit jako ‚rozmělnit, rozdrtit‘. Připadalo (jako v „připadalo mi to divné“) neodpovídá na otázku co se dělo?, kdežto připadlo odpovídá na co se stalo?; připadalo je významově stavové, podobně jako spočívat. Stejně zaujímat prostor nepatří k zaujmout, vonět ve významu ‚mít vůni, nepáchnout‘ je jiné (není členem dvojice) než vonět ve významu ‚vydávat právě vůni’ apod.

Je-li lexikografické dílo na svou dobu tak vynikající, jako je právě ukončený SSJČ, ptáme se přirozeně, kudy se může brát další vývoj tohoto úseku naší lexikografie.

Z hlediska veřejnosti (a jen z něho) není odpověď tak nesnadná. Bude třeba vydat příruční slovník současné spisovné češtiny, dílo nejvýše dvousvazkové. Lze navrhnout, aby (po vzoru jednoho ze starších vydání velkého slovníku Webstrova) byly ve vlastním textu jen současné spisovné výrazy a pod čarou, bez dokladů a tiskově průběžně, byly uvedeny lexikální položky, které SSJČ uvedl nad tuto míru, s údaji jako nář., obl., zast. apod. Tím by slovník nabyl jednotný profil a předčil by i tak slovník Vášův - Trávníčkův.

Ovšem je třeba uvážit i to, že si dosud vědecké jednojazyčné výkladové slovníky mohly dovolit jen velké národy s mohutným průmyslem.[21] A tak u nás každý slovník pro veřejnost, nestlačovaný přes určitou mez únosnosti kvůli odbytu, bude vždy musit aspoň zčásti vědecký slovník suplovat. To činí i SSJČ a naše jazykověda — a nejen na úseku bohemistickém, dokonce nejen na úseku slavistickém — musí toto dílo vítat jako významný a pro vývoj vědy závažný krok na cestě lexikografického zachycení některých poznatků lexikologických. Budoucí taková díla obrazí v sobě zase něco z toho, kam jazykovědu dovedou nové cesty. Přitom ovšem asi pro dlouhou dobu budeme moci sotva počítat s rozsáhlejšími díly. Kolektivní práce vede k výsledkům nesrovnatelným s prací sebeobětavějších jednotlivců, není však proto nutně časově úspornější. A samo vydávání, závislé na tisku, musí být v plánování tvorby takového slovníku zakalkulováno tak, jak se jeho praxe jevila v letech tvorby obou velkých slovníkářkých děl, PSJČ a SSJČ (1935—1971).

[264]Některé nové jazykovědné přístupy k lexiku byly známy už v průběhu produkce slovníku, ale vypracování potřebných podkladů si vždy vyžaduje delší doby, a tak, i když bohatství ústavního tezauru je neocenitelné, nemohly se poznatky vždy uplatnit. Jsou to např. otázky valence a kolokability, tj. syntaktické a sématické koexistence, a pak vůbec slovesné intence. Na SSJČ by bylo třeba navázat jednak ve směru nepřeceňování stránky vazebné (a synonymické, o níž jsme se již zmínili), jednak ve směru doceňování stránky vidové. O tom ještě promluvíme dále. Pokud jde o kolokabilitu, bude mnoho třeba přezkoušet a ověřit a jako údaj pro slovník připravit. Tak např. je-li zurčet ‚bublat 1‘ a bublat 1 je ‚vydávat zvuk jako vařící se voda, jako vzduch unikající z proudu vody‘, chybí u něho poukaz na to, že — per negationem — vařící voda nezurčí a že ani samovar nezurčí, že voda převalující se v turbíně nezurčí, že zurčí jen drobný přírodní tok. Definuje-li se jmout se jako ‚o osobách, začít co‘, pak poznání, že přece jen není už se tomu jal rozumět nebo jal se chápat či jal se myslet si něco jiného ukazuje, že jmout se znamená ‚začít co dělat či nějak postupovat vědomě, rozmyslně‘ a že tedy nekolokuje s označeními dějů neřízených vůlí nebo stavů nedosažených volním zásahem. Řešit tu bude třeba i otázky sémantické kategorizace, a tedy i hyponymie. Je např. stolice 1 (pokud není spíše zast.) skutečně v současném nenářečním úzu ‚nábytek k sedění‘ — od sedátka, přes křeslo a lavici až k židli? Je stoupat jakýkoli pohyb vzhůru (víčka a hruď nestoupají, ale zvedají se, terén stoupá, ale při tvoření se boule kůže nestoupá, atd.)? (Bylo by např. třeba zjistit, do jaké míry se tu obráží představa dílčích kroků či postupů.) Leckterou odpověď přinese slovník synonym s popisem úzu a s údaji o rozlišnostech a o rozdílech v aplikaci.

Avšak i mimo — jinak ovšem nejdůležitější — oblast významu ještě nemálo čekáme. V oblasti výslovnosti bude třeba dokončit průzkum výslovnosti přejatých slov (zvláště vzhledem k samohláskové kvantitě, srov. již jen takové moped, kde SSJČ uvádí na prvním místě mopéd), ale jsou i problémy u domácí části slovní zásoby (uvádí-li se v morfologii u hřib expr. též 2., 4. j. -a, náleželo by se zmínit i o případech jako výslovnost móře u moře 2). Není také vždy jasná výslovnost nespisovných slov (helfnout či helftnout, šmajznout či čmajznout, šolichat či šolíchat?). Také otázky vnitroslovného rázu jsou nedořešeny (nelze např. paušálně tvrdit, že výslovnost s rázem je běžná u všech slov s rozu-, srov. rozutéci se). Podobně je např. třeba prozkoumat skutečný úzus přízvukování předložek, podle něhož by byly předložky rozděleny na typy (a typ ovšem u každé předložky jako lexikální jednotky v slovníku uveden).

Je i nemálo otázek tvaroslovné morfologie. Půjde např. o to, přiřadit dubletní pádové tvary k významům polysémního slova, popřípadě k stylu nebo oblasti (srov. např. rozumbradové a rozumbradi). Tak jako při zkoumání výslovnosti se to ovšem neobejde bez přihlížení k sociologickým a regionálním parametrům a k rozdílům mezi mluveným územ nenapsaných projevů a týmž územ projevů napsaných. Bude např. třeba zjistit, jsou-li u názvů hub životné tvary skutečně expresívní (kozáka, kozáci, v angličtině se podobný profesionální přístup k pojmenování — tam šlo o názvy plavidel — stal bezpříznakovým). Neobejdeme se ani bez znalosti tvarosloví obecné češtiny (slovník, který si všímá i tvarů — srov. expr. 4. j. hřiba, ob. 1. mn. lidi —, nemůže se nezmínit o tom, že s ním, s ní, s nimi jsou v obecné češtině jediné protějšky spisovných bezpředložkových instrumentálů jím, jí, jimi). Hlubší výzkum musí ukázat stav ve „smíšeném skloňování“ (životném-neživotném) maskulin. Jaký by byl skutečný úzus, kdyby Neptun byla opera, kdyby to byl klub, kavárna nebo značka automobilu? Ostatně zde přijdou v úvahu i otázky stylistické. Některé smíšené skloňovací vzory dosud unikly pozornosti. Tak údaj trabl, -e m. (zprav. mn. -e) vede k psaní „s trabli“ a k 6. mn. trablích. Zřejmě však jde o slovo tvrdého skloňování s odchylným 1. a 4. mn. (-e místo -y) jako při fígle, [265]handle, kejkle, machle a pikle.[22] Také o postupující nesklonnosti u některých číslovek nemáme úplně jasno (sto).

Pomezní oblasti jazykovědných pohledů měly ovšem dojít větší pozornosti již dříve. Jde o problémy lexikogramatických kategorií. Tak se např. kategorie počitatelnosti (lišení slov a významů pluralizovatelných od nepluralizovatelných) úporně vzpírá vstupu do lexikografické praxe.[23] SSJČ např. správně definuje stravu jako pokrmy, což implikuje nepočitatelnost, ale jídlo jako potravinu a pokrm, což znamená počitatelnost. Ale ve větách jako potřebuje výživné jídlo nebo číšník už roznáší jídlo nejde o pokrm, ale o stravu, pokrmy (a tedy jídla, v jiném významu slova jídlo). Definice významů tu přestávají být vodítkem hlavně při hyponymech: kobalt 1. kovový prvek … 2. sloučenina … Kobalt je nepočitatelný, slova prvek i sloučenina jsou ovšem počitatelná. Bez vyznačení počitatelnosti či nepočitatelnosti zkratkou bychom se tedy neobešli. Jinou lexikogramatickou kategorií je vid, přesněji protiklad dokonavý-nedokonavý. V slovnících se při dnešním pojetí ztrácí poukaz na neschopnost leckterého slovesa do tohoto protikladu vůbec vstupovat. Situaci ještě ztěžuje jisté přecenění vazebné stránky. Přesné vystižení vazeb (i údaji jako kam, kde popř. ~ k označení tzv. absolutního užití) je opět velkou předností SSJČ. Nelze tvrdit, že by byli autoři postupovali u polysémních sloves podle zásady „jiná vazba jiný význam“. Stejná vazba je i u různých významů. Přesto však vazebná stránka měla někdy vliv na úkor sémantické, která má užší vztah k otázce vstupu do vidového protikladu. Tak sloveso věřit se významově člení takto: 1. v koho, co; nábožensky 2. komu, co; čemu; več — být přesvědčen o pravdivosti [zde chybí výklad, jak se do významu zapojuje údaj „komu“] 3. v koho, co; komu, čemu; hovor. na koho, co — důvěřovat v koho, komu [věřit komu není však nutně ‚důvěřovat mu‘] 4. že — být přesvědčen 5. več — být naplněn vírou v dobrý vývoj, v uskutečnění něčeho dobrého.[24] Významy uváděné jako 1. a 5. se liší jen tím, že jednou jde o víru v existenci, podruhé o víru ve vývoj. Aby vývoj byl „dobrý“ (význ. 5.), to není nutnou podmínkou (věří ve zkázu světa atomovým výbuchem), aby víra byla v nadpřirozené jevy (význ. 1.), rovněž ne (kam patří věří v pozemský život?). Byla by tedy jediným důvodem pro vyčlenění významu 1. možnost absolutního užití při implikaci božské bytosti (pak by však musilo být zvláštní dát // dávat při Já dal knížku a ona holicí soupravu nebo při Dává chudým.). Také významy 2. a 4. se podstatně neliší, toliko při 4. je doplněním věta (ostatně je také věřil mu, že … a věřil v jeho poctivost je rovno věřil, že je poctivý). Jde o „věřit v pravdivost toho (komu = něčího tvrzení), že …“[25] Zřetelně se vyčleňuje jen význam 3.: mít důvěru (a dodal bych, a proto se spolehnout). Větší pozornost vidovým poměrům by na to byla rovněž upozornila. Slovníkem uváděné významy 1., 2., 4. a 5. pojednávají o věřit, které je členem dvojice věřit // uvěřit, význam 3. je jen nedokonavý (uvěřil lékaři nemůže znamenat, že v něj pojal důvěru).

Jsou nevyřešeny i některé otázky slovnědruhové. Jsou substantiva, která se (alespoň v určitém významu) vyskytují jen v predikátu nebo ve spojení s demonstrativem, s jehož pomocí se realizuje prolnutí dvou vět, prolnutí typu známého z „že [266]jsem tam já hlupák vůbec chodil“ (tj. že jsem tam chodil + byl jsem hlupák). Takovými jsou třebas matička jako v „on je takový matička“ nebo pošuk v „je pošuk“, „co tam ti pošukové dělají“ (co tam dělají + jsou to ale pošukové!). Nejsou věty jako *viděl jsem tam pošuka.

Nejsou také ještě plně známa všechna syntaktická omezení. Např. nadít se, mít (něco / nemít nic) proti …, živáček se vyskytují jen v nereálném kontextu, tj. v záporu, v otázce a v podmínce. To by ovšem měl slovník konstatovat.

Jen pozvolna se vypracovávají metody studia adverbií.[26] Již dnes je však jasno, že takové moudře není vždy prostě moudrým způsobem (SSJČ má jen doklad moudře jednat). Jiné moudře je např. v moudře zůstal doma, což je: zůstal doma a to bylo moudré. Podobně je dvojí laskavě: tvařte se laskavě - podejte mi to laskavě. Jen první moudře a první laskavě jsou také (a právě díky svému významu) stupňovatelná.

Vcelku tedy lze říci, že vývoj praktické lexikografie bude v budoucnu nutně ovlivněn prolamováním hranic mezi lexikem a syntaxí, mezi sémantikou jednotek vstupujících do věty a sémantikou věty, a naopak hledáním souvztažností mezi nimi. Je proto nasnadě, že bude třeba přestavět zvláště údaje hesel tzv. gramatických výrazů.

Hranice mezi gramatickými a „plnovýznamovými“ slovy není zcela pevná.[27] Ale i v klasických synsémantikách je leccos otevřeno. Můžeme si to ukázat na předložce s a na spojce že. V budoucnu nepostačí konstatovat, že s (3.) naznačuje účel nebo příčinu činnosti. Bude třeba říci, že je to při slovesech pohybu a že člen se s udává, co se pohybem přepravuje, aby se předalo, předestřelo, přičemž zkratkově může být uvedeno jen jádro problému, předkládá-li se problém (jít k lékaři s očima = s problémem svých očí, s problémem, který vyvolávají oči).[28] Podobně nepostačí o jiném s (5.) říci, že vyjadřuje vztah, zřetel, aniž povíme, že je to při predikaci mluvící o úspěchu nebo neúspěchu, o potížích a jejich odstraňování.[29] Stejně tak nelze prostě říci, že že (5.) připojuje vedlejší větu vyjadřující důvod. To se týká jen tří z uvedených dokladů (v PSJČ jich je osm) a i tu by bylo dobře vymezit podmínky výskytu že = protože. U ostatních dokladů jde o uvození věty vyjadřující podnět k citové reakci nebo k hodnotícímu postoji vyslovenému ve větě hlavní (lituji, že to tak dopadlo, byl šťasten, že mě viděl). Zde že nelze beze všeho nahradit protože, které jen doplňkově vysvětluje (srov. možnost říci byl šťasten, že mě vidí a nemožnost *byl šťasten, protože mě vidí). Stejně je prý že uvedením důvodu k otázce, avšak jen v hovorovém stylu (že 6.). Jenže nelze říci *Kolik je hodin, že jsem nechal hodinky doma? Jde o podnět k vyjádření pochyb, nejistoty, popř. (v otázce) výzvy k jejich rozptýlení.[30] Z PSJČ je převzato „účelové“ že (7.): do sítě já se vrhnul, že najdu zrnko tam (Vrchl.) ‚abych našel‘. Tu však nejde o účel, ale o obsah domněnky motivující činnost. Proto je toto že (+fut.) nemožné, přestává-li být podmět hlavní věty schopným intence: Ptáci odlétají na jih, aby uchovali (nikoli že uchovají) svůj [267]rod. Střelka se obrátila o devadesát stupňů, aby zase směřovala (nikoli že bude zase směřovat) k severu.

Příští výkladové slovníky českého jazyka budou ovšem musit také držet krok s vývojem úzu. Vždyť již za třináct let, po které slovník vycházel, došlo k vývoji postihujícímu zcela zásadní věci, které slovník již nemohl zachytit. Tak zřetelná preference tzv. progresívních pravopisných podob slov v denním tisku a v převážné části tisku odborného, v nápisech i v reklamě i při označování zboží, kde se užívá schvalovacího řízení, učinila starší tvary ještě méně únosnými a jejich případné postavení před tvary progresívními ještě méně přijatelným (aprovisace, aprovizace; bakterie, baktérie). Infinitivy na -ti, udržované sice ve slovníku již jen v heslových záhlavích a u slov plně spisovných, se staly ještě více periferní formou, a tím způsobem formou stylisticky příznakovou. U některých dubletních tvarů se již SSJČ ve srovnání s Pravidly postavil ve směru vývoje (tluču n. tluku, kde Pravidla uvádějí tluku n. tluču). Reálný úzus je však zatím ještě dále (např. -isté a -ité jsou jen dublety k -isti a -iti, a to jako příznakové, totiž knižní, varianty). Na cestě je vývoj k přijetí obecně českých tvarů jako říct (při výslovnosti říc) za spisovné. Pravopisné změny, k nimž došlo vydáním Pravidel r. 1966 a 1969, zachycují Doplňky.

Slovník spisovného jazyka českého sice vznikl jako praktické příruční dílo pro veřejnost, aby zastal úlohu několika příruček najednou, v podobě, v níž leží před námi, je však také, ba snad především, dílem vědeckým, a to v rámci, který po splnění úkolů praktických takovému dílu může být určen. Je přirozené, že potřeby praxe jsou různé a že také podle toho bude vědecké vybavení slovníku v různé míře pociťováno jako zátěž. Naopak zase vědecký pohled na jazyk může proniknout do různé hloubky, a tak podle požadavků kladených na tuto hloubku bude plnění praktického poslání slovníku pociťováno jako omezení. Právě to, že požadavky praxe jsou jím plněny téměř beze zbytku, činí z SSJČ dílo určené pro pracovnu každého, komu je jazyk nástrojem jeho praxe. Tomu, komu je jazyk předmětem zkoumání, splňuje řadu dávných požadavků a odpovídá na nesčetné otázky, které zatím českým výkladovým slovníkům marně kladl. Kladení dalších, snad minucióznějších otázek, ukazuje jen neuzavřenost tohoto úseku naší jazykovědy, což je rys nepochybně pozitivní.

Obrozenec Jungmann svým monumentálním dílem hledačsky národu předestřel obraz jeho vlastních možností a tak ho naváděl na dráhu, po které dospěl až k dnešní zralosti kulturní a vědecké, technické i hospodářské. Lze věřit, že po přejití hospodářsko-technických obtíží si sám národ, pak už ne hledačsky, ale přehlížeje jako hospodář prosperujícího vlastního majetku, tedy i kulturního statku, svá aktiva, vynutí tvorbu a vydání přímočaře vědeckého soupisu a popisu slovní zásoby českého jazyka, charakterizovaného monumentalitou nové doby. Než se tak stane, bude jistě Slovník spisovného jazyka českého, popřípadě v nových, osvěžených podobách, ve své vědecké složce ukázkou daných i příslibem dalších možností jazykovědy jako vědy o nástroji, kterým se rozvíjí a udržuje veškero myšlení jednotlivce i celá duchovní existence národního kolektivu v souhře i v soutěži s národy jinými.

Slovo a slovesnost, ročník 32 (1971), číslo 3, s. 258-267

Předchozí Pavel Jančák: Čeština v Ivanově Sele v Jugoslávii

Následující Alena Fiedlerová: Studie o staročeské právní terminologii