K předpokladům jazykovědné syntaxe

Karel Svoboda

[Články]

(pdf)

К предпосылкам лингвистического синтаксиса / Les possibilités d’une syntaxe purement linguistique

Má-li být výklad věty jazykovědným výkladem (pokusem o jazykovědný výklad) větné stavby, musí vykládat obě stránky věty, její formální i (syntakticko)sémantickou strukturu tak, že ukáže, které syntaktickosémantické struktury jsou jistými tvarovými strukturami vyjádřeny. Vykládá-li se tak sémantická struktura věty, ne pouze její věcný obsah (denotát), lze mluvit o jazykovědné syntaxi. Vykládá-li se věcný obsah, ne však její sémantická struktura, může jít o logickou syntax.

I. 1. Nerozlišování denotátu (věcného obsahu)[1] a sémantické struktury (věcného významu) jazykové formy je jedna ze základních příčin nedostatků ve výkladech o doplňku, které podává v SaS O. Uličný.[2] V odpovědi na můj nesouhlas s jeho výkladem, že „druhým určovaným členem“ vyšší skladební dvojice může být „obsah značně už rozvitý“ (SaS 30, 1969, s. 309, pozn. 1; prol. Sv.), a s tím, že ve výkladu konstrukcí (1) Sestra zemřela mladá a (2) Sestra zemřela v mladém věku rozhoduje u něho (připomínám svou námitku doslova) „věcněobsahová konfrontace, ne jazyková forma“ (s. 309), mluví bez porozumění pouze o „pojmu“ ‚obsahově významový‘[3] (SaS 31, 1970, s. 272).

2. Neujasnění vztahu mezi jazykovou formou a významem, tj. jazykovým významem, projevuje se i v Uličného pozměněném výkladu konstrukce (3) Dívka se vrátila celá opálená (SaS 1970, 271). Říká, že má námitka proti jeho původnímu výkladu je oprávněná, „pokud jde o oblast formy“, že však „v doplňku celá“ lze vidět „neutralizaci v rovině významové“.[4] Mluví tedy nyní o doplňku celá, ne už o „neutralizaci významových a formálních rysů adverbiálního[5] určení míry a doplňku“ (s. 20). Avšak proč mluvit o neutralizaci v rovině významové, když forma na ni neukazuje?[6] Syntaktickou stavbu konstrukce (3) nebudeme posuzovat podle konstrukce (4) Dívka se vrátila zcela opálená.[7] Obou je možné užít k vyjádření snad stejného věcného obsahu, tj. je pak mezi nimi shoda věcněobsahová (denotátová). Avšak sémantická struktura (nebudeme mluvit o významu, aby nedošlo k nedorozumění) obou je rozdílná: celá determinuje (prostřednictvím slovesa) podmět dívka, [11]příslovcem zcela je determinován doplněk opálená. Syntaktická struktura věty (3) odpovídá jiné myšlenkové struktuře než syntaktická struktura věty (4).

3. Nerozlišování denotátu a sémantické struktury zavádí k domnění, že „formálním testem podporujícím výklad přímé doplňkové determinace přísudku ve větě (5) Chlapec chodí bos je také (1) možnost derivace adj. bos→adv. bosky, (2) možnost transformace v otázku s jak“ (SaS 1970, 272). V konstrukci (5) je však tvarem bos vyjádřen vztah tohoto adjektiva k substantivu chlapec, kdežto slovem bosky tento vztah vyjádřen není. Takový rozdíl nelze ve výkladu, který chce být výkladem jazykovědné syntaxe, přecházet. V konstrukci, v níž je syntaktický vztah jednoznačně vyjádřen, jako je tomu v konstrukci (5), nelze strukturní vztah vykládat podle konstrukce, v níž tento vztah vyjádřen není.[8]

Kromě toho se zde O. Uličný dopouští stejné chyby jako v původním výkladu konstrukce (6) Slyšel slavíka zpívat (SaS 1969, 18n.; viz můj nesouhlas v SaS 1969, 311 a Uličného uznání omylu v SaS 1970, 271). Závěr o syntaktické stavbě konstrukce vyvozuje z jednoho lexikálního obsazení (ostatně spojení běhat bosky je okrajové). Uniká mu, že sice říkáme (7) Chlapec chodí obutý, neučesaný, ne však (7a) Chlapec chodí obutě, neučesaně atd.

 

II. Dalším předpokladem výkladů vskutku jazykově syntaktických je zřetel k tomu, zda transformací, resp. prostě substitucí nedochází ke změně syntaktické struktury.[9]

1. Uličný jej porušuje i v druhém citovaném argumentu. Nehledí k tomu, že změna v syntaktické struktuře nastává také tehdy, jestliže oznamovací větu (5) transformujeme na větu tázací s jak. Při této transformaci dochází k substituci[10] adjektiva příslovcem a nelze z ní vyvozovat, že adjektivum i příslovce jsou ve stejném syntaktickém vztahu.

Otázku (7b) Jak chodí chlapec? vysvětlíme tak, že v ní dochází k posunu zřetele ke způsobu (chlapcova) chození, zejména jde-li o vnější[11] vlastnost konatele děje. Jinak řečeno: Ptáme se na způsob chození, avšak odpovídá se tak, že se uvede vlastnost, kterou má chlapec za chození a která je pro chození nějak důležitá. Tím je po stránce věcněobsahové určen i způsob chození. Může-li však být věcněobsahový rozdíl mezi vlastností konatele děje a vlastností děje, je možná dvojí odpověď na jednu otázku, např.: (8) Jak seděl chlapec? — (8a) Chlapec seděl zkroušen(ý). — (8b) Chlapec seděl zkroušeně. V příkladu (8a) jde ovšem o doplněk, v (8b) o příslovečné určení.[12]

2. Uličnému (SaS 1970, 276) není jasné, proč „se ve větě (9) Bratr chodí bez pláště nevidí možnost transformace v přechodník přítomný“ (viz můj výklad 1969, 317), a uvádí mimo jiné příklad (10) Bratr chodí po ulici v dešti, jsa bez pláště. Neuvědo[12]muje si opět,[13] že to není konstrukce totožná, že konstrukce (10) má jiné transformační možnosti než konstrukce (9). V konstrukci (9), v níž je sloveso determinováno právě jen výrazem bez pláště, je tento výraz spojen se slovesem těsně, bez něho by se sloveso chodí chápalo spíše ve významu ‚být schopen pohybovat se po nohou‘. Proto nemůže být transformován na výraz pojící se volněji, na přechodník nebo vedlejší větu. V jeho těsném spojení se slovesem (a ovšem i v jeho sémantickém vztahu ke slovesu) je jeho příslovečná povaha.[14] Na rozdíl od toho v konstrukci (10) je spojení výrazu v plášti se slovesem volnější, jde o determinaci neobligátní. Tím je dána možnost chápat jej jako zprostředkovaný determinans k podmětu, a tedy jako doplněk (příslovečný). Je to však větný člen na samé hranici pojmu doplněk a může být pojat také jako příslovečné určení. Sama možnost jeho transformace na vedlejší větu nebo přechodník ovšem nestačí k tomu, aby byl určen jako doplněk, avšak ukazuje na to, že se spojuje se slovesem volně, což je jeden z předpokladů pro jeho pojetí jako doplňku (příslovečného), třebaže jeho vztah k podmětu není vyjádřen kongruencí; viz také (11) Bratr chodí po ulici v dešti prostovlasý. Srov. i možnost transformace na (10a) Bratr chodí po ulici v dešti a je bez pláště, ne však (9a) *Bratr chodí a je bez pláště.

III. Naznačené pojetí analýzy transformačních vztahů, resp. transformačních možností souvisí s pojetím formy v syntaktických strukturách vůbec a s její interpretací v jednotlivých případech.

1. Uličný znovu opakuje, že považuje i „věcně obsahovou“, tj. — dodávám — nejazykovou konfrontaci „výrazů bos // bosky, mladá // v mladém věku za průkaznou“,[15] a to proto, že „ne vždy se dají sémantické vztahy prokázat formálně“ (s. 273). Všimněme si až nejasnosti výkladu, že „netvarovým prostředkem pro vyjádření syntaktické závislosti jsou vedle slovnědruhové formy … také vztahy transformační“ (SaS 1969, 11 — proložil Sv.). Vztahy transformační jsou tedy podle Uličného netvarovým prostředkem vyjádření syntaktické závislosti, slovnědruhová forma je rovněž netvarovým prostředkem. Odvolává se na K. Hausenblase, ale ten právě i o příslovci říká, že „jeho slovnědruhový tvar je jeho jedinou, ale vzhledem k syntaktické funkci dostatečně gramatickou charakteristikou“.[16]

2. Od kongruence prý nelze vycházet jako „od činitele primárního“ proto, že „spoluvyjadřuje formální syntaktický vztah jak determinační, tak koordinační“ (s. 277). Avšak co je podstatou kongruence? Připomeňme si výklad K. Hausenblase: „závislost vyjadřovaná shodou závislého členu (kongruencí), tj. opakováním jistých kategorií dominujícího členu u členu závislého …[17] (prol. Sv.). A čím se vyznačuje koordinace, struktura koordinační? Tím, že její členy jsou ve stejné syntaktické rovině, tj. buď to jsou výrazy nezávislé, nebo stejně syntakticky závislé na jiném výraze, výraze řídícím,[18] a že jsou kromě toho navzájem ve významovém [13]vztahu (poměru) slučovacím nebo stupňovacím, odporovacím, vylučovacím, důsledkovém nebo vysvětlovacím.[19] Kongruence není konstitutivním rysem koordinace, ve vztahu koordinace mohou být i výrazy nekongruentní, např. (12) Potřebujeme lidi vzdělané a bez předsudků, a výrazy stejně kongruentní nejsou vždy ve vztahu koordinace, např. (13) staří čeští spisovatelé. Závislé výrazy se shodují v jistých mluvnických významech tehdy, přijímají-li stejně jisté mluvnické kategorie členu řídícího (ne tak, že by přijímaly mluvnické kategorie členu s nimi souřadného). Kongruence tedy vyjadřuje závislost a stejná kongruence závislých členů může, ale nemusí být důsledkem koordinace.

3. Uličný (s. 276) se ptá, „zda a jak vyjadřuje sloveso okolnosti“. Stačí si připomenout dobře známou (sémantickou) poučku o doplňku: „Vyjadřuje vlastnost (nebo stav), kterou má toto ‚jméno‘ za jistého děje …[20] Je však třeba také vidět rozdíl mezi strukturou věty s předložkovým výrazem vyjadřujícím místo, resp. stav, v kterém se realizoval děj, jejž konal agens označený v podmětě (jde o příslovečné určení), a strukturou věty s týmž předložkovým výrazem vyjadřujícím místo, resp. stav, v němž byla osoba, zvíře nebo věc vyjádřené předmětem za děje slovesného (jde o doplněk).[21]. Srov.: (14a) Nikdy ji neviděl ve střízlivém stavu → Nikdy ji neviděl, když byl ve střízlivém stavu (jsa ve střízlivém stavu). — (14b) Nikdy ji neviděl ve střízlivém stavu → Nikdy ji neviděl, když byla ve střízlivém stavu (Nikdy ji neviděl střízlivou).

4. Podivný zřetel k jazykové formě a k rozdílům mezi výchozí konstrukcí a jejím transformátem se projevuje u Uličného také ve výkladu doplňku infinitivního. Když jsem ho upozornil (SaS 1969, 311) na nedostatek v interpretaci transformace, prohlašuje: „Tzv. slovanský infinitiv s akuzativem typu slyšel slavíka zpívat považuji nyní … také za doplněk.“ Aniž se však zmiňuje o rozdílu mezi infinitivním doplňkem a doplňkem adjektivním,[22] říká (s. 271), že „kritérium shody s řídícím substantivem lze u něho uspokojivě řešit“: „morfologicky vyjádřenou shodu (lze) vidět v transformační perspektivě, např. slyšel slavíka zpívat — slyšel zpívajícího slavíka“. Pojetí infinitivu jako doplňku odůvodňuje tedy (kromě „dvojzákladové povahy“ — k tomu viz V, 3) shodou přívlastku, tj. shodou opět v jiné konstrukci.

[14]IV. Dalším předpokladem pokroku ve výkladu struktury jednotlivých jazykových jevů a jejich místa v systému jazykových struktur, speciálně hlubšího propracování teorie o větných členech je respektování toho, že mezi mnohými jazykovými jevy nejsou ostré hranice.[23] Některé jevy je možno zařadit do centra vědeckých pojmů, jiné se od tohoto centra v různé míře vzdalují a jiné jsou v plynulém přechodu k pojmu jinému. Jak se to projevuje v článcích O. Uličného?

1. Prohlašuje, že mé pojetí doplňku selhává u typu (15) Maso je zdravé vařené (s. 275). Nehledí k tomu, že jde o strukturu zvláštní. Nebylo by snadné uvést doklady na užívání věty Maso je zdravé vařené, resp. na tutéž strukturu s jiným lexikálním obsazením. Např. věty (16) Ta dívka je hezká pěkně ustrojená se neužívá ve významu (17) Ta dívka je hezká, jestliže je pěkně ustrojená. Patrně větší frekvenci má tato konstrukce s doplňkem anteponovaným (v recenzi tohoto příspěvku na to upozornil K. Hausenblas): (15a) Dobře uvařené je maso zdravé. — (16a) Pěkně ustrojená je snad každá dívka hezká. Avšak přesto jde o konstrukci okrajovou, kterou nebudeme argumentovat proti vymezení centrálního pojmu doplněk.

V konstrukci (15) je výraz vařené tvarově závislý na podmětu. Podmět jím však není určen přímo, nýbrž až po jeho predikační determinaci výrazem je zdravé. V tom můžeme spatřovat zprostředkující povahu výrazu je zdravé a důvod pro to, abychom výraz vařené v takové konstrukci řadili na okraj pojmu doplněk a chápali jej jako zvláštní druh doplňku (doplňku postupného, postupně rozvíjejícího — viz NŘ 49, 1966, s. 203). I tehdy, je-li tento doplněk v antepozici, je jím podmět determinován v jeho spojení s přísudkem, tj. z hlediska syntaktických závislostí jde opět o doplněk postupně rozvíjející (postupnost syntaktických závislostí není totožná se sledem větných členů).

2. Zřetel k tomu, zda struktura patří k centru nebo víceméně periférii pojmu, v mém příspěvku se projevuje mimo jiné rozlišováním doplňku předmětového a příslovečného (SaS 1969, 316); tam, kde takové pojetí vyžaduje jazyková forma a jí vyjádřený syntaktický vztah. Někdy je konstrukce na samém přechodu od konstrukce příslovečné k doplňkové, ale strukturní rozdíl mezi oběma konstrukcemi je. Patří sem konstrukce (16) Bratr chodí po ulici v dešti bez pláště, Uličný ji však ztotožňuje s konstrukcí (9); viz zde II, 2.

3. K doplňkům příslovečným prý patří „zčásti“ i typ (17) Chlapec se choval jako chuligán (SaS 1970, 277). Agens označený podmětem se však jen přirovnává k chuligánovi, neříká se výslovně, že ‚podmět‘ byl chuligánem, nelze proto výraz jako chuligán transformovat na atribut. Není tu proto ani doplňková determinace substantiva prostřednictvím slovesa. Nelze tedy říci, že výraz jako chuligán patří v cit. konstrukci mezi doplňky (příslovečné) „zčásti“.

4. Rozlišování centra a periférie pojmu vede v teorii větných členů k tomu, že se jejich systém podává jako kontinuum, v němž některé větněčlenské konstrukce mají pojmově odlišné, specifické rysy, ale i rysy, v kterých se víceméně sbližují s konstrukcemi jinými. Má-li být jistý větný člen uveden do systémových vztahů, je třeba zjistit, v kterých rysech se shoduje s jiným větným členem (s jinými větnými členy), v kterých se liší. Uličný sice dodal, že je si „vědom existence útvarů přechodných“ (SaS 1969, 12), ale „rozdíl v plnovýznamovosti sloves“ (s. 11) rozhodl o tom, že od doplňku (D) oddělil „obsahové predikativní doplnění“ (OPD),[24] jako by i v prvním případě nešlo o obsahové predikativní doplnění. V druhém článku o doplňku začal užívat označení fakultativní a obligatorní doplněk (FD a OD), a to prý proto, „aby se dosáhlo motivovanější terminologie“ (SaS 1970, 273). Avšak [15]změna není jenom v tom, že se užívá „motivovanějších“ výrazů fakultativní a obligatorní, nýbrž také v tom, že oba termíny mají jako společný základ výraz doplněk. To by mělo znamenat, že oba pojmy mají jistý podstatný specifický rys společný, ale říká se, že „společné rysy obou pojmů“ lze vidět „jen v polopredikativnosti nepřímé determinace atributivní povahy“ a tu že „lze spatřovat i u jiných větných členů, např. u apozice, ale i u některých adverbiálních určení“ (s. 274), jako Viděl matku na kolenou.

 

V. 1. Požadavek pojmové, resp. terminologické jasnosti porušuje Uličný, když na samém konci příspěvku bez ujasnění rozdílu začne mluvit (s odvoláním na Fr. Kopečného) o slovesné tranzitivitě a tranzitním členu, tedy o pojmech podstatně širších či spíše jiných (Kopečný sem řadí např. i konstrukci stolek určený na květiny), než je doplňková determinace prostřednictvím slovesa. Doporučuje „můj“ doplněk nazývat ‚(atributivní) transpredikativ‘ a říká, že toto označení je na místě proto, že prý „např. typ rána zasazená nožem vyhovuje hledisku slovesné tranzitivity i kritériu atributivizační transformace, ač o ‚doplněk‘ ve smyslu navrhovaném K. Svobodou nejde“ (s. 278). Opravdu tu o doplněk nejde. V konstrukci se vyjadřuje, jak rána byla zasazena: výraz nožem se těsně pojí k výrazu zasazená (je to příslovečné určení — viz II, 2). Rovněž spojení rána nožem je v podstatě redukovaná konstrukce rána zasazená nožem a přívlastek nožem je přívlastek příslovečný. Redukujeme-li však doplňkovou konstrukci Učitel byl zvolen předsedou na konstrukci Učitel předsedou, výraz předsedou zůstává doplňkem nebo je spíše pojat jako přísudek jmenný.

2. Příznačný pro Uličného je charakter argumentace proti mému výkladu, že „doplněk určuje podstatné jméno (nebo zájmeno) prostřednictvím slovesa, popř. slovesného adjektiva“ (NŘ 1966, 201). Píše mimo jiné, že „prostřednictví slovesa“ „není specifikováno vzhledem k dominantní informační funkci větného členu, neboť může spoluvyjadřovat jak vztah predikační, tak determinační a polopredikační“ (SaS 1970, 277n.). Kdo však říká, že sloveso v doplňkových konstrukcích je specifikováno „vzhledem k dominantní informační funkci větného členu“? Znamená-li to, že větný člen může být doplňkem nejen v konstrukci s finitním slovesem, ale i se slovesem v neurčitém tvaru, přičemž sloveso v neurčitém tvaru bývá složkou polovětné konstrukce, nesvědčí se tím proti „prostřednictví slovesa“ v doplňkových konstrukcích; je možno ostatně odkázat na příklady doplňku v konstrukcích s infinitivem v mém čl. v SaS 1969, 313.

3. O. Uličný (SaS 1970, 274, pozn. 9) říká, že v jeho „koncepci doplňku jako rozvíjejícího členu tzv. vyšší syntaktické dvojice, tedy jakéhosi ‚makrosyntagmatu‘, je tento termín v rámci zvoleného popisu syntaktické stavby zcela konsekventní“. Jak je tomu však s konsekventností v jeho příspěvcích o doplňku skutečně? V shrnující charakteristice doplňku, jak ji podává v SaS 1969, 18 a znovu v závěru na s. 21, zcela opouští pojetí, na něž se v SaS 1970, 274 odvolává: „Doplněk vždy determinuje postupně, je určujícím členem vždy jen ve vyšší skladebné dvojici“ (SaS 1969, 13). Myšlenka o postupnosti determinace v konstrukci s doplňkem tam prostě není. Místo toho se tam nevýstižně mluví o okolnostech „v nejširším smyslu, za nichž platí určované obsahové jádro věty, tvořené minimálně syntaktickým substantivem a přísudkem“. V SaS 1969, 311 jsem se ptal, „co zde znamená ‚za nichž platí určované obsahové jádro věty‘“. Ptal jsem se na strukturu, do níž doplněk vstupuje na rozdíl od struktury, do níž vstupuje příslovečné určení. Dostal jsem kupodivu odpověď (SaS 1970, 272, pozn. 5), že vytrhávám „jeden distinktivní rys doplňku, a to právě rys sémantický z bilaterálně definované syntaktické kategorie“ (prol. Sv.), a byl jsem odkázán na vymezení doplňku v závěru. Tam však (s. 21) autor svou definici opakuje a dodává, že se „závislost doplňku na řídících slovech“ vyjadřuje transformační formou (viz k tomu už SaS 1969, 309) [16]a formou morfologickou, „potenciální shodou“ (viz k tomu zde odst. I a III, 1). Ani tu neukazuje, jak sémantická struktura doplňkové konstrukce souvisí s její strukturou formální. Závislost doplňku se nevyjadřuje transformační formou, ani potenciální shodou, nýbrž buď se vyjadřuje skutečnou formou, nebo lze z jistých transformačních možností soudit na syntaktické vztahy, jimiž je vytvořena, nejsou-li jednoznačně formálně vyjádřeny, popř. lze transformačními možnostmi ověřovat správnost našich výkladů formální (a ovšem i sémantické) stavby konstrukce.

Kromě toho v Uličného definici doplňku není nic o tom, jaký je vztah doplňku k oběma složkám „obsahového jádra věty“, tj. jaký je jeho vztah k „syntaktickému substantivu“, jaký je k „přísudku“. A to je nutné vyložit, má-li být vymezen systémový vztah doplňku zejména k příslovečnému určení, má-li být vymezení doplňku použitelné při řešení konstrukcí, v nichž větný člen nepatří jednoznačně do centra pojmu doplněk, resp. příslovečné určení.

 

VI. K vědeckému poznání lze polemikou dospět tehdy, jestliže se polemizuje vskutku s tím, co oponent vykládá, jestliže se nic podstatného nevypouští, ani nepodsouvá.

1. Uličný však píše: „Není jasné, jak se — i na základě transformačního výkladu, na který se K. Svoboda odvolává u typu Chlapec seděl zkroušen — od sebe oba typy (tj. konstrukce 8a a konstrukce 15) co do stejnosti nebo různosti syntaktických rovin liší“ (SaS 1970, 275). Přechází, že říkám (s. 314), že sekundárnosti výrazu vařené (a tak i jeho příslušnosti do jiné syntaktické roviny) „odpovídá možná substituce větou podmínkovou jestliže je vařené“, tj. větou závislou. Na pozadí tohoto výkladu by si byl patrně uvědomil rozdílnou transformaci konstrukce (8a) → Chlapec seděl a byl zkroušen, tj. doplňku zkroušen tu odpovídá věta připojená souřadně.

2. Ještě více překvapuje tvrzení, že redukuji „informační hodnoty svých ‚doplňků‘ na zprostředkovanou determinaci“ a zastírám „informační specifiku jednotlivých větných členů“ (SaS 1970, 277). Uličný nechce nic vědět o mých výkladech sémantiky doplňkových konstrukcí např. (7) a (8) na s. 313, o rozlišování doplňku s jako a příslovečného určení s jako na s. 317 (což právě Uličný nečiní, viz zde odst. IV, 3), výklad sémantiky doplňku příslovečného a předmětového (s. 316n.), rozlišování doplňkových konstrukcí se sponou, se sponovým slovesem a se slovesem plnovýznamovým (s. 314n.).

3. Uličný však jde ve svém způsobu polemiky ještě dál. Konstatuje, že „má-li závěrečná definice ‚doplňku‘ v anglickém résumé Poznámek … zahrnout i doplněk příslovečný, neměla by obsahovat distinktivní rys shody se substantivem“ (s. 276). Vynechává tedy v krátkém odstavci právě větu, která mluví o pádové neshodě doplňku předmětového, i větu o rozlišování nejasných konstrukcí s doplňkem a s příslovečným určením (SaS 1969, 320).[25]

Na závěr připomínám, že mi šlo o to, ukázat na koncepční a metodologické principy i postupy, jejichž zachovávání může přispět k rozvoji a prohloubení jazykovědné syntaxe.

 

[17]R É S U M É

Towards the Principles of Linguistic Syntax

The present paper deals with the conceptions and approaches essential for linguistic syntax as distinct from logical syntax, and points out how they are not observed or violated by O. Uličný in the discussion on the predicative (predicative adjunct). First of all, there is the distinction between the semantic structure of the linguistic form and the denotate. When studying semantic structures of the linguistic forms by transformational method it is necessary to check whether a transformation or substitution does not lead to a change of the syntactic structure and whether, as its consequence, a linguistic structure is not interpreted according to a different structure. Further, it is necessary to take into account how the transformational possibilities are tied up with the lexical plane of the sentence and with the compactness of the construction. A transformational method, when applied correctly helps to unveil the relation of one structure to another in the system of language and thus to elucidate the structure itself; but the transformational relation is not a means of expressing a syntactic relation.

In the interpretation of the „parts of the sentence” — as well as of other linguistic means — it is necessary to respect the fact that there is not always a sharp borderline between the linguistic means, some of which belong to the centre of the defined concept, others more or less to its periphery. It follows that some components of the sentence pass, due to their nature, from one ,,part of the sentence” into another and that, therefore, it is necessary to define the concepts which would bring out this transitory character.

Slovo a slovesnost, ročník 33 (1972), číslo 1, s. 10-17

Předchozí Růžena Ostrá: K diachronnímu studiu onomaziologické struktury

Následující Hana Mirvaldová: Několik poznámek k rozlišení metafory, alegorie a symbolu