Aktuální problémy spisovného jazyka v nových zahraničních pracích

Alois Jedlička

[Rozhledy]

(pdf)

Актуальные проблемы литературного языка в новых зарубежных работах / Problèmes actuels concernant la langue littéraire dans les ouvrages récents parus à l’étranger

Když v r. 1935 v úvodním slově k 1. číslu nového časopisu Slovo a slovesnost kladla redakce otázku Co může dát věda o jazyce, lingvistika, spisovnému jazyku?, bylo upření pozornosti na spisovný jazyk vyjádřením programu, ale bylo zároveň svědectvím, že kladení takovýchto otázek nebylo dříve obvyklé. Spisovný jazyk, zvláště současný, nebyl dlouho považován za předmět vědeckého studia lingvistického. Teprve změna orientace v přístupu k jazyku, často dnes připomínaná,[1] a kladení základů teorie spisovného jazyka spojené u nás s nově vznikající lingvistikou funkční znamenají počátek plodně se rozvíjející tradice studia spisovného jazyka jako výrazného fenoménu. Přehlížíme-li pak dnes, po více než 35 letech nově vzniklé práce o spisovném jazyce z různých zemí a středisek, uvědomíme si plně, k jak zásadní a výrazné proměně ve vztahu ke spisovnému jazyku došlo: dnešní lingvistika se soustředěně a intenzívně zabývá obecnými otázkami spisovného jazyka, jeho pojetím a vymezením, zkoumá jeho současný stav i vývoj v jednotlivých společenstvích, jeho fungování v různých společenských podmínkách. Do teorie spisovného jazyka se zahrnují dílčí složky, zvláště problematika normy a kodifikace, problémy stylové diferenciace a jazykové kultury (kultury jazyka), jako samostatná disciplína se začíná vydělovat historie spisovného jazyka, rozvíjí se komparatistické, konfrontační a typologické studium spisovných jazyků, a to jejich struktury i fungování, spisovným jazykem se začíná zabývat nově budovaná disciplína — sociolingvistika. V početných nových pracích z oblasti spisovného jazyka se v různé míře obráží soudobá vědecká lingvistická metodologie, uplatňují se v nich domácí lingvistické tradice a v neposlední řadě je řešení teoretických otázek spisovného jazyka určováno i specifickými problémy konkrétního jazyka.

O aktuálnosti problematiky spisovného jazyka a o významu, který se mu v dnešní lingvistice přikládá, svědčí už některé vnější fakty:

a) Problematika spisovného jazyka je zahrnuta do nejnovějšího kompendia obecně lingvistického[2] zpracovaného sovětskými lingvisty za vedení B. A. Serebrennikova (Obščeje jazykoznanije, Moskva 1970, srov. rec. v SaS 32, 1971, 159n.); je zpracována v samostatných oddílech o spisovném jazyce a o normě (normě spisovného jazyka je přitom věnována samostatná část). Výklady o problematice spisovného jazyka navazují na obecné výklady o jazyce jako sociálním jevu a o teritoriální a sociální diferenciaci jazyka.

b) V jednotlivých zemích vycházejí monografie soustřeďující se na problematiku spisovného jazyka; po klasickém už sborníku statí B. Havránka Studie o spisovném jazyce (1963), po knize L. Jonka Književni jezik u teoriji i praksi (Zagreb 1965) vychází nejnověji soubor studií D. Brozoviće Standardni jezik (Zagreb 1970).

c) Věnuje se i monograficky pozornost některým základním teoretickým problémům spjatým s problematikou spisovného jazyka, v poslední době zvl. problematice normy (V. A. Ickovič, Jazykovaja norma, Moskva 1968).

d) Teoreticky se osvětluje problematika jazykové kultury ve vztahu k obecným jazykovědným otázkám i ke konkrétním problémům jednotlivých jazyků (srov. sb. Aktual’nyje problemy kul’tury reči, Moskva 1970; sb. Kultura języka polskiego, Varšava 1971).

[26]e) V souvislosti s rozvojem sociolingvistiky dostává se do popředí zájem o sociální faktory určující specifický charakter spisovného jazyka (sb. Voprosy social’noj lingvistiki, Moskva 1969, sb. Norma i social’naja differenciacija jazyka, Moskva 1969).

Můžeme hned úvodem souhrnně konstatovat, že práce, které jsme připomněli a jež chceme i s některými dalšími charakterizovat, zabývají se i při rozdílném těžišti svého zaměření mnoha problémy společnými (zvláště pojetím a vymezením spisovného jazyka, obecnou problematikou normy, funkční diferenciací spisovného jazyka, problematikou jazykové kultury i konkrétními problémy jednotlivých spisovných jazyků) a přinášejí i mnohé názory a závěry navzájem si blízké, umožňující vytvořit pevnou základnu pro bádání o spisovném jazyce a o ni opřít i výměnu zkušeností a plodnou konfrontaci myšlenek. Podáme proto jejich stručnou charakteristiku především podle problémů, které řeší nebo k jejichž řešení přispívají. Téměř všechny práce se ve větší nebo menší míře hlásí k tradicím pražské teorie spisovného jazyka, nebo tyto tradice připomínají, popř. se s nimi vyrovnávají; i z tohoto hlediska bude pohled na ně pro nás zajímavý a užitečný.

 

1. Pojetí a vymezení spisovného jazyka

Velmi podrobně a instruktivně se zabývá pojetím a vymezením spisovného jazyka M. M. Guchmanová ve sb. Obščeje jazykoznanije (s. 502n.). Chápe spisovný (rus. literaturnyj) jazyk jako jednu z forem existence jazyka daného společenství a staví jej do protikladu k dialektu,[3] který představuje rovněž jednu z forem existence daného jazyka (jinými formami — přechodnými mezi oběma krajními póly — jsou různé typy běžně mluvených koiné, interdialekty). Z tohoto pojetí vyplývá, že autorka vyvozuje určující rysy spisovného jazyka z opozice proti dialektu; patří k nim nadnářeční charakter, specifická sociální funkce a bohaté stylové možnosti, polyfunkčnost spisovného jazyka (v sovětských pracích se zpravidla mluví o „polyvalentnosti“) a stylová diferenciace spis. jazyka. Na základě toho vymezuje spisovný jazyk jako kultivovanou formu („obrabotannaja forma“) jazyka, s níž je spojen výběr prostředků a jejich relativní reglementace (tedy v našem pojetí kodifikovanost). Velmi cenné jsou pojmové a terminologické exkursy; autorka se v nich snaží odlišit pojem-termín spisovný jazyk od pojmů-termínů s ním hraničících nebo se s ním překrývajících. Její pojetí spisovného jazyka je ve shodě s dnes převažujícím pojetím široké; zahrnuje nejen psaný, ale i mluvený spisovný jazyk, ale nekryje se zcela s pojetím jazykového standardu. Autorka upozorňuje přitom i na nebezpečí zužovat obsah pojmu označeného tradičním termínem literaturnyj jazyk na základě původní motivace na jazyk umělecké literatury. Terminologickou diferenciaci ovšem umožňuje český formální protějšek literární jazyk (na rozdíl od čes. terminologického ekvivalentu spisovný jazyk); toho by bylo možno s prospěchem užít pro označení formy spisovného jazyka, která se v určité vývojové etapě uplatňuje jako specifická v dílech krásné literatury. Takto chápaný „literární jazyk“ (na rozdíl od šíře pojatého spisovného jazyka) nelze ovšem ztotožňovat ani s pojmem ,,jazyk krásné literatury“; tím rozumím skutečně jazykový podklad (jazykový materiál) slovesného uměleckého díla bez zřetele k tomu, který jazykový útvar je jeho základem (bývá jím v některých dílech současné české literatury i obecná čeština).

Citlivý smysl pro jemné rozlišení pojmů (doprovázené i pokusem o diferenciaci terminologickou) prokazuje Guchmanová při vytčení rozdílů mezi dvěma mluvenými (ústními) realizacemi spisovného jazyka: liší takto jazyk ústní slovesnosti (a proponuje pro něj termín ustnaja raznovidnost’ literaturnogo jazyka) a jazyk mluvených projevů v různých stylových oblastech (odborné, publicistické ap.; ten označuje termínem ustnaja forma literaturnogo jazyka). I zde se ukazuje, že Guchmanová chápe spisovný jazyk jako kategorii historickou a usiluje o to vymezit takové společné rysy, které by umožnily zahrnout i historickou proměnlivost fenoménu, tedy různé historické typy spisovného jazyka. Staví se proto proti těm lingvistům, kteří pojmově a terminologicky diferencovali spisovný jazyk starších období (před vznikem novodobého národa), označovaný někdy termínem pismennyj jazyk, a spisovný jazyk národních společenství. Snaha autorčina vidět a určovat fenomén spisovný jazyk co nejobecněji vede ji k širokému srovnáva[27]címu pohledu, který se neomezuje jen na jazyky evropské (z nich má jako germanistka nejblíže k němčině, jejímž vývojem se soustavně zabývá,[4] ale ilustruje obecné vývody i na faktech bohemistických a slavistických, bohaté možnosti jí poskytuje jazyková situace italská a fakta z vývoje spisovné italštiny), ale často zabírá i jazyky arabské s jednotným spisovným jazykem arabským, fungujícím ovšem odlišně od dnešních standardních jazyků našeho typu.

V práci M. M. Guchmanové je třeba vyzvednout ještě jeden rys, který je příznačný pro dnešní přístup k problematice spisovného jazyka; je to zřetel k jazykovým a sociálním podmínkám fungování spisovného jazyka v určitém společenství (v současných jazycích našeho typu ve společenství národním), a to ve vztahu k jiným útvarům a formám (varietám) národního jazyka, čili z hlediska celkové jazykové situace daného společenství. V stati soustřeďující se na problematiku spisovného jazyka se ovšem detailně neřeší problematika, která se v mnoha jazycích jeví jako aktuální, tj. fungování útvarů tvořících přechodné pásmo mezi krajními póly, spisovným jazykem a dialektem, ale je z ní zřejmé, že si je Guchmanová vědoma složitosti dnešní jazykové situace, pokud jde o fungování těchto přechodných útvarů. Označuje je v podstatě nediferencovaně jako „raznyje tipy obichodno-razgovornych koiné (interdialekty)“, ale jako samostatné vyděluje v ruské situaci i tzv. prostorečije. Můžeme v této souvislosti připomenout i jinou linii v označování útvarů přechodného pásma, vycházející ze školy Žirmunského a nacházející široký ohlas i v germanistice v NDR, a to užívání termínu poludialekt (Halbmundart).[5]

Zatímco se práce M. M. Guchmanové zcela opírá o existující terminologii a snaží se pojmy-termíny přesně a jednoznačně vymezit (i s častým upozorňováním na existující mnohovýznamovost), volí D. Brozović v zásadních studiích zařazených do souboru Standardni jezik (1970)[6] jinou cestu: vytváří si vlastní pojmovou sít s pojmy pregnantně vymezenými a také terminologicky diferencovanými (opírá se přitom zvláště o terminologii[7] zastoupenou v novějších pracích amerických lingvistů), přičemž je veden snahou, aby asociace navrstvené na některé termíny tradiční neztěžovaly pochopení složité problematiky. Vychází přitom z hierarchie pojmů-termínů opřených o základní (nejobecnější a nespecifikovaný) pojem-termín idiom; liší je podle tří rozdílných kritérií na organické-neorganické, konkrétní-nekonkrétní a idiomy nižšího-vyššího hierarchického stupně. Za organické považuje idiomy, které se rozvily v konkrétní etnické jednotce a slouží jen jejím komunikativním potřebám, tzn., že za organický idiom je možno považovat jen mluvu jedné sociální vrstvy „etnicky“ homogenní, tj. mluvu konkrétní vesnice nebo skupiny vesnic. Neorganickým idiomem je standardní jazyk, popř. hierchicky nižší útvary jako interdialekt, a v Brozovićově pojetí a terminologii také hovorový jazyk (razgovorni jezik). Z hlediska konkrétnosti-nekonkrétnosti vyznačují se konkrétní idiomy tím, že mají zřetelně vymezený inventář své substance a jasně vymezenou strukturu; patří k nim mikrodialekt a standardní jazyk; ostatní idiomy jsou nekonkrétní a abstraktní, např. dialekt. Do rámce Brozovićovy systematiky přistupuje ještě hledisko systému a „diasystému“; za diasystém považuje jednotlivé organické idiomy vyššího nebo nižšího stupně (nebo i skupinu idiomů v rovině jazyka). Neorganické idiomy nižší než spisovný jazyk nemají charakter ani systému, ani diasystému. Vcelku lze říci, že Brozovićův pokus o systematiku jazykových útvarů a forem, jimiž vládne určité společenství a které mu slouží ke komunikaci, nepřináší sice nové poznání jednotlivých fakt nebo [28]novou jejich interpretaci, ale podává pokus o jejich prohloubenou a důmyslně uspořádanou systematizaci na základě nově vytvořené nebo aplikované sítě pojmů-termínů.

Jak stať M. M. Guchmanové, tak studie Brozovićova mají poměrně obsáhlý terminologický exkurs, v kterém se konfrontuje terminologie týkající se spisovného jazyka v jednotlivých jazycích.[8] Brozović se jednoznačně staví za termín standardní jazyk, poukazuje na závažné nedostatky tradičních termínů vycházejících v jednotlivých jazycích ze specifikace příslušnými ekvivalenty výrazů literární, spisovný, kulturní, obecný, Guchmanová naopak obhajuje rus. (a franc.) termín literaturnyj jazyk jako nejlépe odpovídající pojetí kultivované formy jazyka. Pokud jde o polskou terminologii, uvádějí Guchmanová i Brozović jako ekvivalentní termínu spisovný jazyk termín język kulturalny (Brozović přitom správně upozorňuje na využití termínu kulturní (inter)dialekt, kulturní jazyk pro označení specifického historicky omezeného fenoménu); v poslední době se však pro širší pojetí spisovného jazyka zahrnující i hovorovou formu vžil termín język ogólny.

 

2. Problematika normy a kodifikace

Jedním ze základních pojmů, který se v dnešní lingvistice v souvislosti s řešením problematiky spisovného jazyka propracovává (ovšem nejen ve vztahu k němu), je pojem jazykové normy. Syntetický výklad o problematice a pojetí normy (a zvlášť také normy spisovného jazyka) je obsažen v stati N. N. Semenjukové v cit. sb. Obščeje jazykoznanije (s. 549—596), monograficky tuto problematiku zpracoval V. A. Ickovič (Jazykovaja norma, Moskva 1968), značná pozornost je jí věnována v souvislosti s problematikou jazykové kultury ve sb. Aktual’nyje problemy kuľtury reči (v stati V. A. Ickoviče Norma i jeje kodifikacija, s. 9—39, L. I. Skvorcova Norma, Literaturnyj jazyk, Kuľtura reči, s. 40—103, ale i v některých dalších statích sborníku), z obecného pojetí normy vychází úvodní výklad H. Kurkowské ve sb. Kultura języka polskiego, mnohostranné osvětlení problematiky normy nacházíme ve sb. Sprachnorm, Sprachpflege, Sprachkritik (Düsseldorf 1968; vyšlo jako 2. sv. edice Sprache der Gegenwart, Schriften des Instituts für deutsche Sprache). Pro českou jazykovědu je potěšitelné, že jednou z výchozích prací, jíž se i dnešní bádání v nejrůznějších střediscích stále dovolává, je stať B. Havránka z r. 1938 Zum Problem der Norm in der heutigen Sprachwissenschaft und Sprachkultur (Actes du IV^e Congrès des Linguistes, Copenhague 1938, s. 151—156);[8a] pojetí normy vypracoval ovšem B. Havránek už dříve, srov. jeho stať ve sb. Spisovná čeština a jazyková kultura z r. 1932.

V podstatě se dnes v světové lingvistice uplatňuje dvojí základní pojetí normy, Havránkovo (a na ně navazující pojetí pražské školy) a novější Coseriovo, popularizované v slavistice ruským překladem jeho práce Sincronia, diacronia e historia (Montevideo 1958) ve sb. Novoje v lingvistike, sv. III, Moskva 1963 (výklad o normě ve vztahu k systému srov. tam na s. 173n.). Podle N. N. Semenjukové nelze stavět tato dvě pojetí proti sobě, ale je třeba vidět pozdější vypracování Coseriovo jako doplňující. Coseriovo vypracování pojmu jazykové normy se zakládá na jeho začlenění do trichotomické řady systém-norma-řeč (text), zčásti využívajícím podnětů Hjemslevových. Normou rozumí Coseriu systém závazných realizací přijatých daným společenstvím a danou kulturou na rozdíl od systému, který chápe jako systém možností, koordinát, které ukazují otevřené i zavřené cesty v řeči srozumitelné danému kolektivu. Semenjuková přitom upozorňuje i na starší, podle ní důslednější vymezení normy u Coseria (v knize Systema, norma y habla, Montevideo 1952), kde chápe normu jako kolektivní realizaci systému, která se opírá jak o systém, tak o elementy, které nemají funkční (diferenciační) platnost.

Ohlas Coseriova pojetí nacházíme i ve vlastním vymezení normy u Semenjukové; chápe normu jako souhrn kolektivních tradičních realizací strukturních potencí jazykového systému (s. 565). Na Coseria se přímo odvolává i Kurkowská, která vymezuje normu jako soubor jazykových jednotek přijatých daným společenstvím a pravidel určujících realizaci vztahů mezi těmito [29]jednotkami v textech (s. 18). Této definici jsou blízké i modifikace ve vymezení normy, s nimiž se pracuje v české jazykovědě, především v tom, že se do normy zahrnuje jak soubor prostředků, tak soubor pravidel, jimiž se řídí užívání prostředků v jazykových projevech.[9]

Pro Coseriovo pojetí je charakteristické především vypracování pojmu normy ve vztahu k systému a řeči (textu), přičemž se tyto jevy chápou jako poměrně samostatné roviny lišící se různým stupněm abstrakce (nejvyšší stupeň abstrakce představuje systém). Z hlediska vývoje názorů české a slovenské jazykovědy na tuto problematiku je vhodné připomenout, že poměr normy a úzu byl řešen už v prvních statích Havránkových (ve sb. Spisovná čeština a jazyková kultura, 1932, s. 32, 39) a vztah normy a systému byl předmětem živé diskusní výměny názorů na konferenci o normě spisovného jazyka v Bratislavě 1955 (srov. Slovenská reč 20, 1955, s. 218n.).

Semenjuková modifikuje triádu Coseriovu zčásti pojmově a terminologicky tak, že místo o systému mluví o struktuře, místo o individuální řeči (o jazykovém projevu) o úzu. Někteří sovětští lingvisté přistupují ke Coseriovu pojetí s dalšími kritickými výhradami. Tak V. A. Ickovič (ve sb. Aktuaľnyje problemy …, s. 16n.) nepřijímá základní Coseriovo pojetí normy jako jedné z rovin jazykových, ale vidí normu mimo jazykové roviny, ovšem v složitém vztahu k třem základním rovinám, které rovněž, i když odchylně od Coseria, vyděluje: k rovině systému (tj. systému možností), k rovině struktury (tu tvoří realizované možnosti systému — kryje se tedy v podstatě s rovinou normy v pojetí a terminologii Coseriově) a k rovině užití (rus. upotreblenije). Ickovič zahrnuje do normy strukturu a tu část úzu (užití), která zakotvila v tradici spisovného jazyka a odpovídá tendencím jeho rozvoje. Z této interpretace (i na základě formulací na jiných místech stati) se zdá, že Ickovič váže své vymezení na normu spisovného jazyka a že pracuje s blíže nevymezeným pojmem vývojových tendencí. Propracovanější se mi jeví kritické stanovisko Skvorcovovo (srov. cit. sb., s. 46n.), i když polemické zahrocení proti pojetí Coseriovu je oslabeno tím, že vychází z příliš schematického, formulovitého podání Coseriova pojetí. Cílem Skvorcovova pokusu je vypracovat dynamickou teorii normy. Rozlišuje proto normu realizovanou a normu potenciální a obojí pak ještě dále dělí: normu realizovanou na část aktualizovanou (současnou, aktivně fungující) a neaktualizovanou (do ní zahrnuje prostředky ustupující, řídké ap.) a normu potenciální na část obsahující neologismy (inovace), které se staly součástí normy, a okazionalismy, které tvoří v zásadě nekodifikovanou oblast řečové skutečnosti (jazykového dění). I když můžeme mít některé výhrady k navrženému schématu, je třeba z hlediska teorie pražské školy kladně hodnotit úsilí o respektování a postižení dynamičnosti normy (založené na rozlišení statiky a dynamiky v synchronii, které je v pražské škole tradováno od samých počátků, srov. už připomenuté Teze k 1. sjezdu slovanských filologů,[9a] přetištěné nově ve sb. U základů pražské jazykovědné školy, Praha 1971, s. 36), zdůraznění variantnosti normy, vyzdvižení reálné existence normy a odmítnutí pojetí normy jako ideálního nedostižného vzoru. Vymezení normy u Skvorcova zní takto: „Jazyková norma pojímaná z dynamického hlediska je podmíněný společenskohistorický výsledek řečového dění, zahrnující tradiční realizace systému nebo tvořící nové jazykové prostředky v souvislosti s jejich vztahy jak k potenciálním možnostem jazykového systému, tak k realizovaným vzorům (modelům)“ (cit. sb., s. 53).

Jazyková norma je vlastní každému jazykovému systémovému útvaru. Semenjuková podtrhuje v souladu s českou tradicí především její objektivní existenci a zvlášť výrazně propracovává — rovněž ve shodě s naší lingvistikou — specifičnost normy spisovného jazyka. Rozlišuje přitom vlastní jazykovou stránku spisovné normy, její uspořádání, složení, utváření, a její charakter závislý na sociálních a historických podmínkách jejího vzniku a vývoje. Za výrazný rys spisovné normy považuje její variantnost. Důraz na variantnost, spojovaný s pojetím dynamičnosti normy, ovšem v historickém aspektu, je příznačný i pro ostatní sovětské práce, zvláště ze sb. Aktual’nyje problemy … Přitom se právě při řešení problematiky variantnosti spisovné normy všechny práce ve značné míře odvolávají na řešení propracované v pražské [30]škole.[10] Docházejí ke shodnému závěru, že tendence k jednotnosti a ustálenosti spisovné normy, která je vlastní spisovnému jazyku, není nikterak v rozporu s principem variantnosti této normy jako jejím imanentním rysem. Vedle variant historicky podmíněných se klade důraz i na varianty regionální. Propracování pojmu variantnosti chápané jako kategorie vede i k potřebě terminologického lišení. Rozlišují se varianty plné, tj. plně, po všech stránkách rovnocenné, nelišící se žádným příznakem, a varianty neplné, lišící se doplňující informací, např. regionální nebo funkční příslušností, popř. jiným stylovým příznakem; ty nazývá Semenjuková na rozdíl od variant plných diferenciacemi.[11] Vypracovává dále pojem-termín diapazon variantnosti; rozumí jím sféru, rozsah i specifické podmínky užívání existujících variant. Diapazon variantnosti se mění v historickém vývoji normy spisovného jazyka a liší se i u jednotlivých spisovných jazyků. Blízký tomuto pojmu je náš pojem-termín rozpětí variantnosti (srov. SaS 29, 1968, s. 124n.).

Jiné terminologické doplnění podmíněné šířkou i specifičností řešené problematiky přináší práce Brozovićova: Termínu varianta (standardního jazyka) užívá především ve vztahu k specifickému jevu srbochorvatské jazykové situace, tj. jako označení jednotky (útvaru) s komplexními jazykovými a mimojazykovými vlastnostmi a s funkcemi, které plní standardní jazyk u společenství národně homogenních. Od takto chápaných variant liší tzv. zóny (pásma), které se vyznačují buď užíváním jednotlivých specifických prostředků daného standardního jazyka (jako příklad se uvádí i česká výslovnostní varianta sh [sch/zh], nebo křížením různých znaků variant (např. na území Bosny a Hercegoviny). Zdá se, že se pojetí Brozovićovo přece jen liší od pojetí, na němž se v české a sovětské jazykovědě zakládá vypracování pojmu variantnost spisovné normy. Bylo by proto lépe neposunovat a nezužovat význam termínu varianta tak, jak to dělá Brozović, ale tam, kde je to pro zpřesnění a žádoucí jednoznačnost potřebí, specifikovat základní termín varianta určujícím přívlastkem a lišit variantní prostředky (a o ty především jde v pojetí variantnosti spisovné normy) a variantní útvary, popř. normy (ty by odpovídaly Brozovićovu zúženému termínu varianta) a variantní pásma, zóny (shodné s Brozovićovým termínem zóna).

Nová polská práce Kultura języka polskiego se v obecné, teoretické části problematiky variantnosti jako specifického rysu spisovné normy nijak prohloubeně nedotýká. Naráží se však na ni nepřímo ve výkladu o normě jazyka psaného a mluveného (rozdílnost obou norem, opřená o specifické rysy, se ve shodě s pojetím dnes běžným podtrhuje), a přímo v samotné kapitolce o problematice regionalismů. Tvrzení, že problém regionalismů nemá pro jazykovou kulturu v Polsku závažnější význam, vychází z jednostranného vyzdvižení těch sociálních podmínek, které působí v dnešní jazykové situaci jako činitelé unifikující, tj. centralizace života politického, hospodářského a kulturního a působení prostředků hromadného sdělování. Proti těmto silám a tendencím unifikujícím působí však za dnešních podmínek sociálních a při charakteru dnešní komunikace i činitele diferenciační; patří k nim vzrůst aktivních uživatelů spisovného jazyka (ten se v práci připomíná v jiné souvislosti na s. 23), celkové uvolnění povědomí spisovné normy, které z tohoto faktu vyplývá a které je zároveň motivováno zvýšeným podílem a významem veřejných mluvených projevů (i spontánních) v sociální komunikaci. Existují ovšem rozdíly mezi jazyky v rozpětí variantnosti, tedy i variantnosti regionální, ale nelze upřít, že jde obecně o problematiku aktuální právě dnes, kdy proti činitelům unifikujícím působí i připomenutí činitelé desintegrační.

S problematikou variantních prostředků se v polské práci setkáváme především v konkrétních výkladech o inovacích v současné spisovné polštině. Inovace se chápou v aspektu diachronním jako jazykové prostředky, které pronikají do normy z úzu (resp. podle autorčiny formulace z užití v textu), dostane-li se jim společenského přijetí. Je ovšem nesporné, že právě mnohé ino[31]vace fungují v synchronním plánu jako varianty (různého původu) vedle prvků tradičních, ustálených a že je jim právě z tohoto hlediska potřebí věnovat pozornost.

Při charakteristice normy spisovného jazyka se jako její základní a specifický rys vyzdvihuje ve všech uvedených pracích její pružná ustálenost (elastická stabilita). D. Brozović pokládá právě tento pojem, vypracovaný V. Mathesiem a přijatý pražskou školou, za nejvýznačnější pro charakteristiku teorie spisovného jazyka pražské školy. Dalším charakteristickým rysem této teorie je podle Brozoviće zdůraznění autonomie spisovného jazyka — my bychom dnes raději mluvili o jeho specifičnosti.

V tradici pražské školy je rovněž vytčení protichůdných tendencí působících na utváření a vývoj spisovné normy. Založil na nich svůj výklad o vytváření normy spisovného jazyka už v r. 1932 B. Havránek ve sb. Spisovná čeština a jazyková kultura (s. 35n.;[11a] srov. i jeho propracovaný a modifikovaný výklad v čl. Teorie …, viz v pozn. 1) a propracoval je ze sociologického hlediska Fr. Daneš v r. 1968 v čl. Dialektické tendence ve vývoji spisovných jazyků (Čs. přednášky pro VI. mezinár. sjezd slavistů v Praze, 1968, 119n.). Semenjuková pracuje především s dvěma základními vývojovými tendencemi, s tendencí po stabilnosti, ustálenosti (složkou této tendence je podle autorky i tendence po územní jednotnosti normy) a s tendencí po proměnnosti normy; jejím projevem je i připomenutá variantnost normy, která vyúsťuje často v tendenci po diferenciaci normy.

Při charakteristice spisovné normy (a podobně i kodifikace, o ní viz dále) se v práci N. N. Semenjukové často upozorňuje na rozdílný její charakter i rozdílné projevy v jednotlivých rovinách jazykové stavby; nerovnoměrný je např. vývoj spisovné normy v rovině lexikální a syntaktické ve srovnání s rovinou morfologickou (srov. shodné konstatování i v mé stati ve sb. Slavica Pragensia 10, 1968, s. 146n.). Rozdíly se projevují i v kodifikaci a kodifikovatelnosti prostředků z jednotlivých rovin jazykové stavby.

Jako příznačný pro dnešní vývoj a stav spisovné normy se připomíná proces demokratizace, často zdůrazňovaný i u nás. Spojuje se s rozšířením sociálních funkcí spisovného jazyka a s větším rozpětím jeho funkčně stylové diferenciace. Pracuje se i s pojmem liberalizace normy; přitom se liberalizace poněkud jednostranně spojuje s vlivem běžně mluveného jazyka na jazyk spisovný. Pokud jde o poměr normy spisovného jazyka a norem útvarů nespisovných, připomíná se proměnlivost, nestálost a nepevnost hranic mezi nimi a také známá skutečnost, že vzájemné působení obojích norem podporuje vznik variant spisovné normy.

Často jsme již zdůrazňovali, že charakteristickým rysem pojetí normy v pražské škole je i vypracování pojmu kodifikace.[12] Právě vzájemná spjatost dvojice těchto pojmů a jejich využití v konkrétním zkoumání zabraňuje tomu, aby se uplatňovala rezidua staršího chápání normy jako předpisu, pravidla. S pojmem a termínem kodifikace pracují i uvedené nové sovětské práce; přitom problematiku dále propracovávají a využívají dvojice těchto pojmů pro osvětlení historických procesů ve vývoji spisovného jazyka i vzájemného vztahu normy a kodifikace v tomto vývoji. M. M. Guchmanová dochází i k terminologickým důsledkům, když vedle tradičního termínu normalizace uvádí přesnější a jednoznačnější termín kodifikace (s. 514; procesy normalizace, tj. kodifikace). N. N. Semenjuková, která jinak velmi podrobně a prohloubeně problematiku kodifikace propracovává, je přece jen ve dvou konkrétních formulacích poplatná staršímu pojetí: přesnost kodifikace spojuje s jazykovým citem normalizátorů (s. 576), tedy vlastně kodifikátorů; na s. 590 mluví o rozchodu mezi kodifikovanou normou a skutečným spisovným územ, ale přesnější by podle smyslu kontextu bylo určení, že jde o rozchod mezi kodifikací (založenou na překonané už starší normě) a skutečnou živou spisovnou normou. Na druhé straně se jeví pokusy využít termínu normalizace (normalizační proces ap.) ve specifickém významu, odlišném od významu kodifikace, s kterým se obvykle překrývá.

[32]Ve srovnání s dnešními názory pražské školy zůstává v podstatě málo povšimnuta vnitřní synchronní dynamika spisovné formy, i když je v pojetí variantnosti nutně přítomna. Připomíná se ovšem — v práci Semenjukové — dynamická charakteristika normy (na rozdíl od charakteristiky statické, s. 580); tou se však rozumí diachronní, vývojová charakteristika spisovné normy (s odkazem na V. V. Vinogradova). I v polské práci vede připomenuté pojetí inovací k zdůrazňování a respektování vývojového pohybu v normě, ale nikoli k obecnému postižení vnitřní dynamiky v normě, která se projevuje napětím mezi prvky vývojově mladšími a staršími, nastupujícími a slábnoucími; je ovšem jasné, že k postižení této dynamiky je nutná konfrontace časově blízkých průřezů normy. S pojetím vnitřní synchronní dynamiky normy lze spojit i problém tzv. retrospektivnosti kodifikace. Podle našeho názoru nelze retrospektivnost kodifikace vidět v té její vlastnosti, že vlastně zachycuje spisovnou normu existující v době zavedení kodifikace. Už M. Dokulil proto zdůrazňoval potřebu perspektivní hloubky kodifikace,[13] my bychom dnes požadovali, aby se v kodifikaci obrážela vnitřní dynamika normy jako předpoklad pro úspěšné a kladné působení kodifikace na další vývoj úzu a normy.

 

3. Problematika diferenciace (zvl. funkční) spisovného jazyka

Už z připomenutého širšího vymezení spisovného jazyka, dnes obecně přijímaného, vyplývá, že se do spisovného jazyka zahrnuje nejen jazyk psaný, ale i jazyk mluvený a že se jako aktuální právě vyzdvihuje problematika mluveného jazyka. V sovětských pracích se v této souvislosti často citují zásadní stati J. Vachka věnované této problematice. Liší se přitom velmi jemně ve shodě s naším pojetím vzájemné působení (ovlivňování) dílčích norem mluveného a psaného jazyka spisovného a na druhé straně vzájemné působení normy jazyka spisovného a norem jazyka běžně mluveného, i když se přiznává, že se obojí působení leckdy často překrývá (s. 587). Rozlišení obou dílčích norem, mluvené a psané, přijímá a ilustruje i polská práce (H. Kurkowská). Na řešení obecné problematiky mluveného jazyka se soustřeďují velmi intenzívně i nová bádání německá. Zjišťují se typické znaky fenoménu mluveného jazyka, významná úloha se přisuzuje spontánnosti mluvených projevů a především na jejich základě se provádí analýza (i kvantitativní) současné mluvené němčiny.[14] Rovněž se přitom poukazuje na to, že se rysy obou dvojic jevů stavěných do opozice — psaného jazyka spisovného a mluveného a jazyka spisovného a běžně mluveného — v některých případech překrývají.

Za určující rys spisovného jazyka se přijímá jeho polyfunkčnost (polyvalentnost). S tím je spojena problematika jeho funkční diferenciace, k níž se ve všech nových pracích přihlíží. Zdůrazňuje se přitom, že propracování této problematiky věnovala značnou pozornost právě česká a ruská (sovětská) lingvistika (Semenjuková, s. 569). Samostatnou kapitolu věnuje funkčním stylům i Kurkowská (s. 54). Připomíná jejich vztah k různým sférám společenské činnosti (o spojení sociálního a funkčního aspektu viz dále) a dotýká se i známého faktu nejednotnosti klasifikace funkčních stylů (ilustruje ji na rozdílech v pojímání samostatnosti stylu publicistického). Vyslovuje se požadavek, aby se kodifikace opírala o poznání všech funkčních vrstev spisovného jazyka (Semenjuková, s. 578). Rozvinutí funkční diferenciace spisovného jazyka, charakteristické především pro vyspělé spisovné jazyky současné, se sleduje i v historickém aspektu. Můžeme přitom připomenout i u nás zastoupené stanovisko, že se dějiny spisovného jazyka ztotožňují s dějinami funkčních stylů, pregnantně vyjádřené E. Paulinym v jeho Dejinách spisovnej slovenčiny (1971). Při hodnocení úlohy funkčních stylů ve vývoji spisovného jazyka a při utváření jeho normy se shodně konstatuje, že se zmenšuje vliv jazyka krásné literatury na utváření a povědomí spisovné normy (Kurkowská to spojuje s menší společenskou prestiží literatury), že však vzrůstá význam jazyka odborné literatury (Semenjuková, s. 583) a vliv jazyka hromadných sdělovacích prostředků (to vystupuje do popředí v stati H. Kurkowské; je to zčásti podmíněno i tím, že se zkoumaný konkrétní materiál ze značné části přebírá z jazyka novin). S funkční diferenciací spi[33]sovného jazyka souvisí i proces funkční a stylové diferenciace variantních prostředků, který je spojen s vývojem variant.

 

4. Problematika jazykové kultury

Pojem jazyková kultura patří k základním pojmům, s nimiž vystoupila česká jazykověda už v třicátých letech; postupně se propracovávaly jak zásady jazykové kultury, tak rozdílné obsahy termínem vyjadřované. Pod pojmem jazyková kultura (kultura jazyka) se dnes — vedle jiných významů diferencovaných i zčásti odlišným označením: kultura řeči, kultura vyjadřování, sdělování[15] — rozumí činnost, která má charakter lingvistický a která se musí o lingvistické poznání plně opírat, tj. řečeno slovy sborníku z r. 1932 „vědomé pěstování spisovného jazyka“. Takto chápaná jazyková kultura představuje dnes problematiku velmi aktuální, která se řeší v různých zemích jak v rovině obecně teoretické, tak v rovině řešení konkrétních problémů. Aktuálnost této problematiky potvrzují sborníky prací, které v poslední době vycházejí: vedle připomenutých už sborníků (Aktual’nyje problemy kul’tury reči a Kultura języka polskiego) můžeme znovu připomenout i sb. Kultúra spisovnej slovenčiny (Bratislava 1966) a Kultura českého jazyka (1969). I v těchto nových pracích existují ovšem rozdíly v chápání a vymezení jazykové kultury, ale zároveň v nich nacházíme i mnohé rysy společné. H. Kurkowská chápe kulturu jazyka jako činnost směřující k využití výsledků lingvistických bádání pro zdokonalení vyjadřovací praxe (s. 61), zařazuje ji do jazykovědy, a to jako oddíl jazykovědy aplikované. Podobně chápe jazykovou kulturu i Semenjuková jako „vědecky podloženou propagaci forem užívání jazyka“ (s. 590). Z kontextu ovšem vyplývá, že se takto chápaná jazyková kultura spojuje s kodifikačními procesy a že představuje vlastně jednu z historických forem kodifikace. Začleňuje se do hierarchicky vyššího stupně činností, který se souborně vymezuje jako vědomý a záměrný výběr, hodnocení a fixace norem. Je ovšem otázka, zda máme zahrnout do jazykové kultury i vlastní kodifikaci založenou na vědeckém poznání normy. V české tradici se počínajíc V. Mathesiem vždy uvádělo vědecké poznání soudobé spisovné normy a vypracování příruček (slovníkových, mluvnických, stylistických) v souvislost s jazykovou kulturou stejně jako např. péče o odborné názvosloví, opírající se o vypracování zásad pro jeho vytváření a normalizaci. Není sporu o tom, že činnost jazykově kulturní má dvojí aspekt: teoretický, záležející ve vypracování zásad vědomého pěstování spisovného jazyka, s možností zasahování do spisovného jazyka ze strany teorie, a praktický, zaměřený na vlastní jazykovou, vyjadřovací praxi.[16] Činnost souvisící s tímto druhým aspektem bývá někdy vydělována a označována jako uvádění kodifikace do praxe;[17] nezahrnuje se tím ovšem jazykově kulturní činnost směřující k praxi v plné šíři. Jako samostatná součást jazykové kultury se v české tradici vyděluje i jazyková výchova (někdy též označovaná jako jazyková pedagogika), a to nejen školní, ale i mimoškolní, přímá i nepřímá. Tato činnost jazykově výchovná není zaměřena jen na konkrétní užívání spisovného jazyka, nýbrž jejím základem je vést k porozumění vztahu jazyka a společnosti, jeho společenskému fungování, jeho zakotvení v kulturní tradici,[18] a dále k vytváření správných postojů k jazyku, zvl. spisovnému, založených na porozumění hodnotícím hlediskům.[19]

Dnešní pojetí kultury jazyka a její aktuální problematiku dobře ilustruje sovětský sb. Aktual’nyje problemy … a spolu s ním i obecné výklady v ostatních připomenutých sbornících. Obecně [34]je přitom kladen důraz na vědecké základy činnosti v oblasti jazykové kultury; právě toto opření o vědecké principy a výtěžky staví ji do opozice proti některým starším formám takovéto činnosti označovaným jako puristické. V hodnocení těchto starších forem neopouští však např. Semenjuková historickou podmíněnost působení různých puristických směrů a rozlišuje přitom jak případy působení kladného, tak působení z hlediska dalšího vývoje negativního.

Charakteristické pro dnešní pojetí jazykové kultury je to, že se při něm vychází ze základního pojmu spisovné normy. Podrobně a prohloubeně osvětlují problematiku normy stati připomenutého sovětského sborníku, dotýká se jí i polský sborník o jazykové kultuře. Vlastním jádrem výkladů však činí tento sborník problematiku inovací v úzu a v normě. Podává jejich obecné vymezení i konkrétní hodnocení v jednotlivých rovinách jazykové stavby, slovotvorné, morfologické a syntaktické. V sovětském sborníku je lexikálním neologismům, jejich přijímání a hodnocení z hlediska normy věnována samostatná stať G. I. Mis’keviče a L. K. Čel’covové (s. 243n.). Problematika inovací (neologismů) souvisí z obecného hlediska s tou stránkou problematiky spisovné normy, kterou se snaží v sovětském sborníku řešit L. I. Skvorcov tím, že zahrnuje do normy i tzv. normu nerealizovanou (potenciální). Kurkowská (stejně jako sovětští autoři) vyzdvihuje při hodnocení inovací z hlediska jazykové kultury požadavek uspokojování komunikativních potřeb společnosti v daném období; z toho pak vyvozuje vnitřní hodnoticí kritéria inovací, a to kritérium dostatečné zásoby jazykových prostředků („wystarczalność“, s. 23) a kritérium jazykové ekonomie. K vnějším kritériím zařazuje kritérium obecného rozšíření (uzuálnosti) a kritérium kulturní autority uživatelů přijímajících daný jazykový prvek a intenzitu působení textů jimi vytvořených. V souvislosti s dalším kritériem, národní osobitostí, dotýká se Kurkowská otázky stále aktuální a citlivé především v menších jazycích, tj. hodnocení přejatých slov. Připomíná přitom dnešní obecně známou a potvrzenou zkušenost o postoji uživatelů k přejatým slovům: stanovisko lingvistů se vědomou liberálností liší od postojů uživatelů nelingvistů, u nichž se častěji objevuje odpor k nově přejímaným slovům (podobné zkušenosti vyjadřují např. i švédští lingvisté). U nás zpracovalo odd. jazykové kultury Ústavu pro jazyk český ČSAV celou problematiku metodami sociolog. výzkumu. (Viz brožuru „Cizí slova v českém jazyce”, 1971.)

 

5. Sociální aspekt

Sociální aspekt při studiu spisovného jazyka se výrazně a soustředěně uplatňuje ve dvou nových sovětských sbornících: jde o šíře zaměřený sborník statí obecnější povahy, Voprosy social’noj lingvistiki (Moskva 1969) a o speciálnější a tematicky užší Norma i social’naja differenciacija jazyka (Moskva 1969). Pro doplnění připomeneme i stať Švarckopfovu zabývající se problémem individuálního a skupinového hodnocení řeči (ve sb. Aktual’nyje problemy …, s. 277n.) a výrazně teoreticky zaměřenou stať Thesen zur marxistischen Soziolinguistik od R. Grosseho a A. Neuberta (ve sb. Linguistische Arbeitsberichte, vydávaném lipskými lingvisty, 1970, č. 1, s. 34n.; srov. i SaS 32, 1971, 368—369).

Ve sb. Norma i social’naja differenciacija jazyka se připomíná sovětská tradice zkoumání vztahu jazyka a společnosti ze sociologického hlediska, vyznačená jmény Jakubinského, Larina a později Žirmunského, a konfrontuje se se stanovisky soudobé lingvistiky takto orientované ve Francii (Martinet) a v Americe (Bright), ale značná pozornost se věnuje i pracím německých lingvistů v NDR a NSR. Připomíná se i pražská tradice spojování sociálních a funkčních faktorů v teorii spisovného jazyka pražské školy (zvl. u B. Havránka) a samozřejmě se nejvíce přihlíží k soudobým pracím sovětským. Sociologický přístup je podmíněn sociální povahou jazyka a historickosociálními rysy, které určují specifiku spisovného jazyka. Klade se důraz na dynamické hodnocení vztahu jazykových a sociálních jevů, odmítá se však paralelismus mezi strukturou jazykové situace a strukturou společenskou, zdůrazňovaný některými americkými lingvisty. Konkrétní problematika ve sborníku ze sociologického hlediska řešená se do značné míry stýká s těmi otázkami a problémy, které jsme v přehledu sledovali při charakteristice prací předešlých (charakter normy sociálně podmíněné, její variantnost ap.). Sociologický přístup k problematice spisovného jazyka by měl podle autorek stati, Guchmanové a Semenjukové, zahrnovat tyto [35]tematické okruhy: vztah spisovného jazyka k jiným formám existence národního jazyka, sociálně podmíněné modifikace spisovného jazyka (určované časově, geograficky a stylisticky) z hlediska užívání různými společenskými skupinami a v různých literárních žánrech, sociální základna spisovného jazyka a kodifikačních procesů.

Šíře pojatý sborník Voprosy social’noj lingvistiki se dotýká problematiky spisovného jazyka především v posledním oddíle věnovaném teritoriálním a sociálním variantám jazyka. Ze statí tam zařazených mohou nás zajímat ty, které řeší obecnou problematiku sociální diferenciace jazyka, a speciálně pak ty, které se zabývají otázkami hovorového jazyka, řešenými v poslední době jako aktuální v mnoha jazycích. Ukazuje se, že se problematika hovorové ruštiny zkoumá v mnoha sovětských lingvistických střediscích; nejnověji je podán výklad o připravované kolektivní monografii o ruském hovorovém jazyce E. A. Zemskou, která je vedoucí pracovního kolektivu (srov. VJaz 1971, č. 5, s. 69n. a její zprávu v saratovském sb. Russkaja razgovornaja reč 1970, viz SaS 32, 1971, 352n.).

Pro doplnění naší charakteristiky můžeme ještě připomenout, že se tato sociolingvistická orientace uplatnila i v kolektivní práci sovětských lingvistů řešících obecně otázky vztahu jazyka a společnosti (ve sb. Jazyk i obščestvo, Moskva 1968; srv. SaS 32, 1971, 159—163) a v monografiích podávajících charakteristiku jednotlivých rovin současné spisovné ruštiny (sociolingvistický aspekt se projevil nejvýrazněji ve svazku věnovaném slovní zásobě, srov. Leksika sovremennogo russkogo literaturnogo jazyka, Moskva 1968). Za zmínku stojí i skutečnost, že se sovětští lingvisté významnou měrou podíleli na jednání sociolingvistické sekce na sociologickém kongresu ve Varně v r. 1970 (srov. zprávu v čas. VJaz 1971, č. 3, s. 140n.; v SaS 32, 1971, 381—383).

Základem sociolingvisticky orientovaných prací v uvedených sbornících je v podstatě tradiční pojetí vypracované lingvisty, opírající se v základě o lingvistickou metodologii a lingvistické pojmosloví a využívající některých poznatků sociologických. Výchozí je tedy přístup lingvistický.

Nová je problematika (i přístup k jejímu řešení) dotýkající se postojů uživatelů k jazyku, k jazykové situaci i k jednotlivým jazykovým jevům. V sovětském sborníku Aktual’nyje problemy … se jí v osobitém pojmovém a terminologickém zvládnutí zabývá B. S. Švarckopf (Problema individual’nych i obščestvenno-gruppovych ocenok reči, s. 277n.). V polské lingvistice využívá některých nových přístupů s opřením o sociologii při studiu publicistického stylu W. Pisarek.[20] V české lingvistice se problematiky postojů ze sociologického hlediska dotkl Fr. Daneš v r. 1968 (v. stať citovanou v pozn. 13).

 

Náš pohled na problematiku spisovného jazyka představenou v sledovaných námi pracích byl samozřejmě vypracován ze zorného pole stanovisk zastávaných pražskou jazykovědnou školou. Mohli jsme v mnoha případech konstatovat blízkost pojetí, časté odvolávání se na názory pražské školy, ale stejně upozorňovat na řešení nově podaná, ať už určovaná novými metodologickými postupy, nebo navázáním na příslušné domácí lingvistické tradice. Konfrontace vyslovených názorů a naznačených řešení ukázala, že existuje dnes v oblasti studia spisovného jazyka poměrně pevná metodologická a pojmová základna, která se může stát vhodným východiskem konfrontačního studia nejen jazyků příbuzných (slovanských),[21] ale i nepříbuzných, popř. může plodně přispět k tomu, aby se i při studiu jednotlivých spisovných jazyků využívalo výtěžků získaných studiem jazyků jiných. Pro nás je potěšitelné, že právě přínos pražské školy, ať v jejím klasickém období, ať v kontinuitním bádání novějším, je velmi kladně přijímán a hodnocen, zvl. také sovětskou jazykovědou. Plně proniklo širší pojetí spisovného jazyka zahrnující i jazyk mluvený, často se specifickou formou hovorovou, pojmem základní důležitosti se stává pojem normy a v nejnovějších pracích se stále častěji pracuje i s pojmem kodifikace; jako určující rys spisovné normy se přijímá také její variantnost, záležející v existenci variantních prostředků různého původu a charakteru, nevidí se rozpor mezi principem variantnosti normy a tendencí po její jednotnosti a pružné ustálenosti (také tento V. Mathesiem vypracovaný pojem-termín se široce přijímá), [36]pracuje se s pojmem dynamiky normy, i když v poněkud jiném chápání, než je obvyklé u nás, propracovává se pojetí jazykové kultury, do popředí se dostávají sociální aspekty spojené s fungováním spisovného jazyka (sociální báze uživatelů, sociální sféry jeho užívání, začlenění do širší problematiky sociální komunikace ap.). Přehlídka nových prací nám však poskytla i nesporný důkaz o metodologickém kvasu, který v oblasti studia spisovného jazyka existuje a který posouvá řešení daných problémů vpřed nebo podaná a vypracovaná řešení prohlubuje. Metodologicky se uplatňují různé přístupy vycházející z pojetí funkčně strukturního, sociální povaha a sociální specifičnost spisovného jazyka podporuje využívání nově vypracovávaných postupů sociolingvistických.

Je přirozené, že se v pracích různých lingvistických středisk uplatňují domácí lingvistické tradice spojené s řešením problematiky spisovného jazyka. Ve sb. Aktual’nyje problemy … je jedna ze základních statí o normě (B. S. Švarckopfa, s. 369n.) přímo věnována historii tohoto pojmu v sovětské jazykovědě a vysledování domácí lingvistické tradice. Přitom se výslovně konstatuje (s. 382n.), že „vypracování problematiky normy a kultury řeči se v značné míře orientuje na myšlenky pražské školy“. Zároveň s tím se ovšem správně připomíná, že pražská škola využívala i myšlenek předních sovětských lingvistů v této oblasti. Domácí sovětská tradice je představována především osobnostmi jako G. O. Vinokur, S. P. Obnorskij, S. I. Ožegov, V. V. Vinogradov, L. I. Bulachovskij, z novějších pak F. P. Filin a jejími pokračovateli jsou pak lingvisté, které jsme v souvislosti s recenzovanými pracemi jmenovali. Z polské tradice plně živé je třeba především připomenout jména W. Doroszewského a Z. Klemensiewicze, na něž se polské práce nejčastěji odvolávají.

Přístup k řešení problematiky spisovného jazyka je výrazně poznamenán i konkrétními problémy, které lingvisté, příslušníci daných jazyků, musejí jako aktuální řešit. Vázanost vypracovaných obecných řešení na konkrétní problematiku daných jazyků připomínají některé stati i v souvislosti s vystoupením pražské školy v letech třicátých. V nových pracích je tato vázanost a přímo podmíněnost obecných vývodů na konkrétní problematice daného jazyka nejvíce patrná v pracích Brozovićových. Brozović hledá vhodnou teoretickou základnu pro osvětlení a vyřešení složité problematiky současného chorvatského a srbského jazyka, vypracovává pro to ve specifickém významu pojem varianta (tj. variantní útvar, resp. variantní norma), detailně propracovává podle určitých zvolených kritérií typologii spisovných jazyků slovanských a k jejich typům pak začleňuje jako specifický právě typ variant spisovného jazyka na území srbochorvatském.

 

Závěrem můžeme shrnout: Podaná přehledná charakteristika novějších prací z oblasti problematiky a studia spisovných jazyků slovanských poskytuje průkazné svědectví o šíři a bohatství problémů, které se dnes jako aktuální řeší. Příznačné jsou především dva momenty: trvalý a intenzívní zájem poutají obecné otázky teorie spisovného jazyka (v tomto rámci i obecná problematika normy) a na druhé straně obecné i praktické otázky jazykové kultury.

Vypracování obecné teorie spisovného jazyka nezbytně vede k ověřování fakty jazyků různých typů.[22] Také obecná teorie jazykové kultury musí být podložena zkušenostmi a poznatky získanými zkoumáním jazykové situace v různých jazycích s přihlížením k rozdílným podmínkám jejich fungování. Nakonec i při konkrétním zkoumání normy, které je předpokladem úspěšné činnosti jazykově kulturní, je nutné vymanit se z dříve přijímané izolace a využít obecných i kon[37]frontací získaných poznatků k prohloubení metod i forem tohoto studia. Nelze ovšem upřít, že specifičnost zkoumaného spisovného jazyka v rovině jak strukturní, tak i funkční (spjatá s podmínkami historickými a sociálnimi) bude vždy znamenat podporu bádání, které v plné míře tuto osobitost respektuje.

Slovo a slovesnost, ročník 33 (1972), číslo 1, s. 25-37

Předchozí Hana Mirvaldová: Několik poznámek k rozlišení metafory, alegorie a symbolu

Následující Ludmila Uhlířová: Aktuální členění v současné generativní teorii