Slovenská práce o pomístních jménech na Oravsku

Rudolf Šrámek

[Rozhledy]

(pdf)

Словацкая работа о местных названиях в Оравии / Un ouvrage slovaque consacré aux noms des cadastres de la région d’Orava

[*]Tuto materiálově bohatou publikaci, vzniklou na podkladě zevrubného zkoumání oravských dialektů, napsal přední slovenský dialektolog;[1] vlastní předmět svého badatelského zájmu nezúžil pouze na oravské nářečí jakožto sdělovací a dorozumívací prostředek, ale pozorně a citlivě si všímá jevů na první pohled nedialektologických: útvarů ústní lidové tvorby, zejména pohádek a pověstí,[2] historického procesu osídlování Oravy, který vytváří spolehlivý základ k diachronní interpretaci studovaných nářečí. Podobně shromáždil A. Habovštiak při terénních i archívních výzkumech i oravská pomístní jména. Doplnil a zrevidoval je v archívech Slovenské názvoslovné komise, jejíž byl členem, a Slovenské onomastické komise.

Zatímco v Čechách, na Moravě a ve Slezsku probíhá sběr pomístních jmen zatím jen anketovou metodou,[3] na Slovensku je organizován tak, že pod vedením Slovenské onomastické komise zpracovávají menší regiony jednotlivé filosofické nebo pedagogické fakulty. Anketový sběr tuto akci jen doplňuje. Navazuje se tak úspěšně na zkušenosti z terénních prací slovenských dialektologů, zahájených již v 20. letech V. Vážným a dovršených vydáváním Slovenského jazykového atlasu (od r. 1968, srov. SaS 32, 1971, s. 168n.). Slovenský mikrotoponymický sběr, uložený v archívu Slovenské onomastické komise, má proto tu velkou přednost, že je pořízen školenými explorátory stejnou metodou a poměrně rychle. Není pochyb o tom, že získaný materiál má nenahraditelnou dokumentační hodnotu: stane se základem jedinečného slovníkového (a snad i atlasového) zpracování; již nyní se stává předmětem různě zaměřené analýzy.[4] Teoretické východisko těchto analýz je formulováno v práci V. Blanára Príspevok ke štúdiu slovenských osobných a pomiestnych mien v Maďarsku, Bratislava 1950.

Vznikla-li Habovštiakova sbírka mimo rámec uvedené sběrové akce, neznamená to, že jí nebude k užitku: přináší totiž rozbor, klasifikaci a abecední soupis mikrotyponymie z území bývalé oravské stolice, a to celkem ze 74 obcí (včetně obcí Ústie, Ľavkovo, Slanica, Hámry a Osada, které byly zatopeny Oravskou přehradou[5]). H. však do publikace nezařadil pomístní jména (dále PJ) z oblasti, v níž se mluví tzv. goralským nářečím (11 obcí na území ČSSR, 13 v PLR), protože tamní mikrotoponymie byla jednak zpracována T. Gołębiowskou v kn. Terenowe nazwy orawskie, Krakov 1964, jednak bude součástí její chystané monografie o goralských nářečích. — Oravská stolice byla jako celek kolonizována ve značném časovém rozpětí. Příhodné podmínky dovolily vytvořit raná sídelní jádra jen podél řeky Oravy, a to zvl. na jejím středním toku. Severnější oblasti Oravy byly osídleny značně později, některé vlastně dosídleny až v minulém století. Může tedy pomístní názvosloví Oravy odrážet jak nejstarší lexikálně sémantickou vrstvu (srov. zde základy bab-, blan-, plz- atd.), tak i nejmladší slovotvorné typy (posesíva odvozená od příjmení majitelů).

Chronologická hodnota H-ova materiálu je vymezena lety 1947—1950, tedy stadiem, které je posledním stupněm odrážejícím historický vývoj mikrotoponymie, nezasaženým ještě velkými změnami našeho venkova v l. 1949—1955. Kontinuita se stavem starším je zajištěna excerpcí katastrálních map z l. 1871, 1872, 1921—1930, se stavem novějším pak porovnáním se sbírkami Slovenské onomastické komise.

I naše zkušenosti potvrzují H-ovu poznámku, že získat úplný materiál je „na základe doterajších skúseností … úloha prakticky neuskutočniteľná“. Příčina tkví v tom, že řada PJ má indi[56]viduální charakter, jejich formální vyjádření není ustáleno a mění se, a proto ne vždy lze v nářečí typologicky oddělit pouhé směrové určení nebo bližší lokalizaci od skutečného pomístního jména (srov. typy Vysoký břeh × Za vysokým břehem).

Oravská stolice je svým geomorfologickým členěním prostředí, které ke studiu mikrotoponymie přímo vybízí: vedle toho jsou tu dány i jednotnost administrativního řízení stolice, dobře prokazatelný osídlovací postup z nížin do hor, různé typy hospodaření, podmíněné rozmanitostí půdního a vegetačního fondu (od orby až po horské salašnictví), silně vyhraněné majetkové a právní vztahy (srov. častá pom. jm. Zemänsko uhlisko, Šoltíska Magura), kontakt s neslovenským a snad i neslovanským etnikem přišlým sem v době tzv. valašské kolonizace. Přesto výsledkem této všestranné historické, sociální a kulturní jednoty je, že mikrotyponymie slovenské i goralské Oravy je v podstatě jednotná a že její vnitřní diferenciace je poměrně malá. Tím A. Habovštiak do jisté míry reviduje stanovisko T. Gołębiowské.[6] Vyloučíme-li z H-ovy sbírky prvky cizího a mladšího původu, získáme soubor jmen, který lze pokládat za typický vzorek slovenské mikrotoponymie vůbec: oravská krajina je jako celek vlastně zmenšeninou jednotlivých údolí, kterými je Slovensko protkáno a v níž osídlení postupovalo z nížin do vyšších míst. Přitom se zdá, že regionální etnografické rozdíly neměly na výběr motivací a na pojmenovávací postup slovenské mikrotoponymie tak velký vliv, jaký bychom jim chtěli přisuzovat jen na pozadí dialektologického nebo etnografického členění země.

Kapitola Chotárne názvy a nárečia (s. 9—12) potvrzuje známou skutečnost, že nářeční ráz mikrotoponymie je určen daným nářečím foneticky, morfologicky a zčásti i slovotvorně (viz níže). Lexikálněsémanticky a motivačně však mikrotoponymie hranici dialektu překračuje; proto např. oravská PJ Žär nikoli Žiar, Závoďä nikoli Závodie ap. Existují však lokální rozdíly: hornooravské Ľipňák, Rakitňák × dolnooravské Ľipňík, Rakitňík; typ Jankovie lazi je doložen jen z Dolní Oravy, na střední a horní je neznámý. Pro celé území jsou typická jména ze slovesných základů typu Plav, Seč, Súš, Západ, Zraz. Velmi cenný je H-ův soupis těch PJ, jejichž lexikálněsémantické základy mají pro slovenskou dialektologii sice jen cenu lexikálních diferenciací, pro slovanskou onomastiku však cenu důležitého srovnávacího materiálu ze slovensko-polského pohraničí: např. Úplzeň ‚zosuté miesto‘, Viecha ‚hraničný znak medzi dvoma lúkami‘, Zápač ‚miesto, kde slnko nesvieti‘, Trlo ‚kde sa ryby trú‘, Kär ‚druh cesty na strmom svahu‘, Brce ‚vršok‘, Chríbik ‚pahorek‘, Luh ‚močaristá lúka s krovinatým porastom‘, Slatviňa ‚bohaté močaristé miesto‘, Mohila ‚nakopená zemina‘. Je pochopitelné, že současný nářeční úzus významově nejasná jména lidovou etymologií upravuje, např. Koťelňica ‚kde sa kotia zvierata‘, hora Choč : Koč ‚vrch má vraj podobu koča‘ (doloženo už 1314 Choch, 1347 Choth, 1355 Hotsch, 1615 Chocz; s. 34).

Zvláštní pozornost věnuje H. tvoření PJ. Dělí je přitom na primární (typ Hora) a nepřímá (typ Pod horou), která bývají jednočlenná i vícečlenná; uvnitř jednotlivých skupin pak dělí jména buď podle motivovanosti: (1) terén, (2) rostliny, (3) charakter půdy, (4) objekty, (5) metafory), nebo podle čistě jazykových kritérií (jména ze substantiv, adjektiv, z předložkových spojení, složená jména typu Vrchlúki, Predoglán, syntagmatická spojení). V každé skupině je materiál pečlivě rozebrán a podle možností i věcně utříděn: -ík/-ňík a) pro rostliny a stromy, b) pro místa (např. Vtáčňík, Veterňík), -áň, -ín, -oš, -ec, -el’ pro názvy hor a vrchů ap. Jména ženského rodu se vztahují nejčastěji na pole, louky, pastviny, zřídka však na hory a vrchy. Některá jména mohou, domníváme se, ukazovat na starší posesíva: Držatín, Milotín, Murín, Prasatín, Sal’atín, Turín, Vl’adina; je i dvojice Milotín/Milotínec. Pozoruhodné je, že jména s -ka, -anka, -ička, -ouka (např. Adamka, Ďatlanka, Barťička, Hričuofka) jsou nejvíce rozšířena na střední a horní Oravě jako odraz nového přidělování půdy v 16.—17. stol. H. tak pěkně potvrzuje, že místní jména typu Hostišová vznikla za stejných majetkových okolností a že se později adjektivizovala, srov. [57]např. Hostišová (6 km sz. od Gottwaldova: 1397 villam Hosstyssowalhota, Zem. desky olom. VI, 654; typ jmen charakteristický pro jižní svahy Hostýnských vrchů),[7] a u H. např. jména Balážová, Dudášová, Kubicová, Valentová ‚louka, pastva, stráň patřící Balážovi …‘. Naopak u posesív neutr. typu Brestovo, Čajkovo nacházíme spojnici s Kysuckem a Slezskem (kde se typ Hostišová vyskytuje jen zcela vzácně): zde dokonce i míst. jména typu Benešov mají v nom. neutrální podobu Beniš’ovo (srov. i Děhylov/Dz’elihovo, Koblov/Koblovo, Martinov/Marč’ynovo, Svinov/Svinovo, Sfi-) (srov. pozn. 7). Z hlediska /východo/moravsko-slovenských vztahů je pozoruhodné odvozování PJ typu Lihockuo k míst. jm. Ľihotka ‚Lhotka‘, Krásňickuo k míst. jm. Krásna. Srov. i moravská PJ typu Bystrc/Bystrcko, Medlánky/Medlánecko, Medlánsko, Luhačovice/Luhačovsko, Uherský Brod/Brodsko, která označují buď katastr dané vsi (tak často na vých. Moravě), nebo díl katastru obce B sousedící s katastrem obce A (tak většinou na střední Moravě, např. Bystrcko v sousedních Medlánkách u Brna).[8]

Autoru nemohla ovšem uniknout otázka pojmenovávacího postupu a s ním spjatého vznikání mikrotoponyma. Naznačili jsme již, že u víceslovných, zvl. syntagmatických PJ nelze vždy jasně vymezit hranici jmenné jednotky jakožto strukturního pojmenovávacího útvaru. Celistvost takové jednotky je dána, jak se zdá, spíše snahou po nejvyšší možné identifikační funkci, které je pak podřízena i čistě jazyková složka. H. uvádí pěkný příklad na pojmenovávací postup, při němž jde o postupné zpřesňování identifikace (příčiny takového zpřesňování bývají nejrozmanitějšího rázu a právě jejich odhalování bývá při strukturním popisu mikrotyponymie největší překážkou): na rozhraní obcí Krivá a Dlhá leží PJ Turinek, které má dále následující pojmenovávací větvení odrážející vždy nutnost bližší a přesnější lokalizace: Prední Turinek, Zadní T. → Na/V prednom (zadnom) Turinku → Hore na/Hore v prednom (zadnom) Turinku → Od Kálanieho hore na prednom Turinku. Tři poslední typy „iba spresňujú tie časti pol’a a rale, ktoré tam obrábali isté rodiny“. Strukturní rozbor těchto pojmenování je nanejvýš žádoucí, neboť jde o typ téměř obecně rozšířený, slovanskou onomastikou registrovaný, ale nejednotně a teoreticky různě interpretovaný. Proto H. poukazuje jen na to, že taková jména „nemali širšiu komukatívnu platnosť v celej dedine“ a že „boli známe dokonce iba jednej rodine a jej príbuzným“ (s. 25), neboť teoretické vymezení syntagmatických pomístních jmen zatím k hlubšímu řešení nedospělo.[9]

Dvě drobné kapitoly shrnují mikrotoponymický materiál cizího původu: dostal se na Oravu proudem tzv. valašské kolonizace nebo odjinud. K problematice valašské kolonizace přináší H. doklady ze 17. stol. Jsou to jednak jména domácího původu, která se tehdy uplatnila intenzívněji, např. Pol’ana, Príslop „označuje kl’ukatú cestu cez strmé horské sedlo s prudkým stúpaním“, Čerchl’a patří k čerchl’iť/črchliť „vyrúbať, vyklčovať porasty a prispôsobiť pôdu na oranie alebo pastvu“ (poprvé 1659), Čertaž; sem řadí H. i Diel, ač může jít i o slovo rumunského původu Deal ‚vrch‘;[10] jednak sem patří jména z těch jazyků, kudy valašská kolonizace procházela, např. Grapa (rum. groapa, pol. grapa, ukr. gropa), Grúň (rum. gruin, pol. grúň, ukr. grun i hrun, maked. Grunyn). Jm. Grúň je rozšířeno na Oravě (podle archívních svědectví po r. 1600), Strungi (rum. strunga, pol. stroga, ukr. strunka), Redikaľno (k redikať ‚sťahovať sa na inú pastvú‘, rum. a ridica s týmž významem), Minčol ‚vrch‘ (rum. muncel, lat. monticellus), Kíčera (rum. Chicera, Chiciora, ukr. Kečora; jm. Kíčera poprvé na Oravě zapsáno r. 1605), Magura, Kikula, Sihla, Pikulä, Chotár (asi z maď. határ), Vatra, Prť. Za sporné však pokládáme zařazení jm. Komárňik: může být dobře i domácího původu, srov. častá pom. jm. Komárno, Komárně, Komárov, Komárnik. Pro období val. kolonizace jsou typická příjmení Fedor a Stas s odpovídající škálou PJ (Fedorka, Fedorová ap.). — Jinak se v mikrotoponymii Oravy objevují i jména se základy němec[58]kými, zprostředkovanými často polským prostředím, např. Folvarek, Maras, zřídka se základy maďarskými a ukrajinskými.

Rozborem oravské mikrotoponymie dospívá H. k závěru, který prozrazuje dialektologa: nejpodstatnější rozdíly mezi obcemi se středoslovenským nářečím oravským a obcemi s nářečím goralským se týkají stránky hláskotvorné a tvaroslovné, méně výrazné jsou v lexiku. Z hlediska slovotvorného je „stav v goralskej časti Oravy takmer ten istý ako v ostatnej časti Oravy“. Mikrotoponymii goralské Oravy spíná s Polskem jen výskyt aufixů -izna, -acizna, -iš.[11] Vnitřní diference oravské mikrotoponymie se omezuje jen na drobné lexikální rozdíly. Pouze jediný znak, a to izoglosa -ik/-ňik × -ák/-ňák, dělí Oravu na dvě části.

H-ova práce je uzavřena rozsáhlým abecedním slovníkem (s. 44—90), který zachycuje přes 4500 jmen. Hesla jsou velmi stručná: „Brce Le, Sr. lúky“, tzn. PJ Brce ‚brdce‘ vyskytuje se v obcích Leštiny a Srňacie a označuje tam louky. Hesla mají nářeční podobu. Bohužel však vícečlenná PJ jsou řazena pod jejich první člen, nikoli pod jejich základní člen substantivní, event. adjektivní, čímž je značně ztíženo hledání jmen s týmž lexémem (např. Ža̋r, Ža̋rec, Ža̋re, Ža̋ri pod Ž, ale Za ža̋r, Za ža̋ri, Za ža̋rik pod Z, Do žáru pod D, Pod ža̋r, Pod ža̋rom, Pod žárec pod P. Jm. Dlhí úplaz a Úplazňíki se tak nedostala k sobě, ač souvisí i geograficky (jsou z téže vsi). Vzácný lexikální základ plz- v PJ Úplzeň je pod U, ale Nad úplzňami, Nad úplzňou pod N. Jm. Varta z něm. Warte, uvedené na s. 29 bez lokalizace, pod V není a je tak „ztraceno“ až pod N v hesle Na varte.

Habovštiakova publikace přináší velmi cenný materiál z jedné kompaktní oblasti, jejíž historie i dialektologie je dobře popsána; to je největší předností publikace. Základ autorova přístupu k interpretaci materiálu je spíše dialektologický než čistě onomastický: ale právě v tom, jak citlivě kombinuje Habovštiak pracovní postupy dialektologické s pohledy onomastickými, vidíme příkladnou přednost. Bylo by jen žádoucí, aby každá dialektologická monografie byla rozšířena o podobný slovník. — Třebaže jsou jednotlivé kapitoly H-ovy práce psány hutně, jejich sloh je lehce přístupný i neodborníkům; právem byla proto knížka zařazena do populárněvědecké edice. Vědecká a dokumentační hodnota díla tím však nebyla nijak narušena a slovenská dialektologie a onomastika se z ní může jen těšit.

Slovo a slovesnost, ročník 33 (1972), číslo 1, s. 55-58

Předchozí Ivan Lutterer: Základní dílo o místních jménech na Moravě a ve Slezsku

Následující Josef Štěpán: Problematika současného jazyka německého