O vývoji přechodníkových konstrukcí v starší češtině

Lumír Klimeš, Bohuslav Havránek

[Kronika]

(pdf)

О развитии деепричастных конструкций в чешском языке прошлых веков / Développement des constructions du participe présent en tchèque moyen

Již v r. 1968 uveřejnil E. Dvořák, autor recenzované knihy,[1] nevelký, ale zajímavý příspěvek zaznamenávající přehled názorů českých gramatiků 16.—18. stol. na přechodníkové konstrukce i některé důležité údaje o frekvenci přechodníků.[2] Bylo zřejmé, že jde o zlomek většího díla připravovaného k tisku. A je třeba ocenit, že Universita Karlova umožnila včasné vydání práce celé. Je to v této řadě už druhá práce z české historické syntaxe (první byla práce J. Poráka Vývoj infinitivních vět v češtině, 1967) a má paralelu v Barnetově Vývoji systému participií aktivních v ruštině, který vyšel tamtéž r. 1965.

Úkolem Dvořákovy knihy je „zachycení vývoje přechodníkových konstrukcí v starší češtině počínaje nejstaršími památkami a konče rokem 1780“. Autorovi šlo především o rozbor a vývoj syntaxe přechodníkových konstrukcí. A je zcela na místě, že vzhledem k dnešnímu stavu našich znalostí o vývoji českého jazyka klade zvláštní důraz na poznání období nejméně probádaného, na 17.—18. stol. Kniha je rozčleněna do 7 oddílů: Úvod. Přechodníkové konstrukce po stránce syntaktické. Vývoj jmenných významů přechodníku. Vývoj slovesných významů přechodníku. Frekvence přechodníkových konstrukcí. Ostatní syntaktické funkce part. préz. a part. prét. Závěr.

Již z uvedených názvů kapitol lze soudit na všestrannost práce. A připomeňme, že některé otázky vývoje přechodníkových konstrukcí jsou zde soustavně probírány poprvé, např. rozsah přechodníkových konstrukcí, uvolňování shody přechodníků a její příčiny aj. Problémy, kterými se před Dvořákem zabývali už jiní autoři,[3] jsou zde zpracovány hlouběji i intenzívněji se stálým zřetelem k hledisku vývojovému. To se týká především důsledného uplatňování kvantitativních metod, velké šíře zkoumaného materiálu, důsledného srovnávání zjištěných fakt s názory soudobých znalců češtiny, výkladů o vidu atp. Vzhledem k tomu, že autor shrnul výsledky svého zkoumání v jasně formulovaných závěrech (s. 163 až 168), omezujeme se zde pouze na uvedení několika závažnějších poznatků: přechodníkové konstrukce jsou silně predikativní; jejich vztah k určitému slovesu byl dosti volný, k podmětu však poměrně těsný; v 16. stol. se projevují stylové rozdíly v užívání přechodníků a uvolňuje se kongruence; přechodníků postupně ubývá: do 40. let 14. stol. na ně připadalo 14 % všech slovesných tvarů, v 18. stol. pouze 3,14 %; na rozdíl od dnešního stavu vyskytovaly se v 16. a 17. stol. přechodníky v textech blízkých mluvenému slovu častěji než v literatuře vyššího a středního stylu.

Dvořákova kniha je dílo závažné a podnětné, přispívá podstatně k hlubšímu poznání vývoje české syntaxe. Zvlášť oceňujeme zřetel k poměrům kvantitativním a hledisko vývojové, dynamické. Studie je založena na rozboru bohatého jazykového materiálu, opírá se o dosažené výsledky literatury předmětu, některá řešení jsou nová a netradiční, např. třídění různopodmětných přechodníkových konstrukcí (s. 24—25). Cenné jsou přehledy názorů na přechodníky, jak je vyslovovali staří gramatikové, vhodné je i začlenění výkladů do širší souvislosti už v praslovanštině a pak zvl. v období obrozenském. Je zřejmé, že v knize je skryto mnoho pracovní energie.

Připomínky, jež by chtěl recenzent předložit k úvaze, jsou nečetné a týkají se většinou jen věcí méně důležitých:

1. Jak jsme již připomněli, velkým přínosem práce je i sledování kvantitativního vývoje přechodníků. Autor však kvantitativní vztahy [67]vyjadřuje pouze procentuálně. Je pravda, že se zkoumané jevy svou povahou někdy vzpírají hlubšímu statistickému rozboru. Je však otázka, zda by snad přece jen nebylo někde ještě lépe osvětlilo vývojové tendence užití některých vhodných statistických testů (např. testu t apod.) v případech, kdy rozdíly mezi srovnávanými soubory nejsou ani jednoznačně veliké, ani nepochybně nepatrné. Dvořák měl pro prohloubené statistické zkoumání lepší možnosti než autor této recenze, neboť měl mnohem více materiálu i časově hlouběji odlišeného. Sympatické je, že zkoumané texty jsou excerpovány většinou úplně. Kde ale úplná excerpce nebyla (někde by to bylo opravdu zbytečné), měl být zkoumaný úsek přesněji vymezen, např. u Beckovského.

2. Přehled názorů soudobých gramatiků je, jak se zdá, úplný. Mohl by snad být nanejvýše doplněn jen zcela prakticistickým výkladem z Knihy metodní pro učitele českých škol … (Praha 1777): „Neví každý, že to chybné jest, pravím-li k. p. žena modlící se, pláče; chlapec, zabivše kohouta, upekl ho …, nýbrž že by se tu říci mělo: žena modleci se, pláče; chlapec, zabiv kohouta, upekl ho“ (s. 283).

3. Na s. 54 by bylo vhodnější mluvit o vztažných slovech než o vztažných zájmenech. Přechodníková vazba mohla být uvozena ojediněle i vztažným příslovcem: Přehrozným střílením směřoval nepřítel na hlavní kostel sv. Víta, kamžto padši bomba skrz okno, mramorový kámen rozrazila. Diarium …, s. 15 (vydáno r. 1757 nebo krátce po tomto roku). — Snad by bylo dobré dodat pouze pro úplnost, že Konstanc nazývá přechodníky také „participiální slova“ (s. 173 jeho Lima linguae Bohemicae).

Je zřejmé, že poznámky, jež jsme zde připojili, nikterak nemohou umenšit význam Dvořákovy práce. Jeho nová kniha je cenným příspěvkem k poznání vývoje českého jazyka a podstatným způsobem doplňuje naše znalosti o něm, především pokud se týká 17. a 18. století.

Lumír Klimeš

 

Dodatek: Recenzent má plnou pravdu v tom, že velká cena práce Dvořákovy tkví v rozsáhlé materiálové bázi a v statistickém zjišťování frekvencí probíraných participií a jevů s nimi spojených. Ale přesto chci zdůraznit, že význam jeho práce je rovněž ve snaze využít této báze k řešení základních problémů spojených s vývojem těchto participií i jejich konstrukcí po stránce jak syntaktické, tak sémanticko-morfologické. Velmi podrobně rozbírá zvláště různé vývojové stupně jejich predikativní platnosti a rozdílného syntaktického zařazení v 14. stol. a v době humanistické; rovněž např. detailově hodnotí růst i úbytek různopodmětých participiálních konstrukcí. I po této teoretické stránce je přínos Dvořákovy práce do historické gramatiky českého jazyka podstatný.

Přece však mám k jeho vývodům několik poznámek: (1) Různost podmětů, celkem málo zastoupená v nejstarším období, může zde mít i přesto jiné syntaktické zařazení než různost podmětů v 17. stol., kde jde o „úpadek těchto konstrukcí“. (2) Autor si při statistickém zjišťování správně všímá vždy rozdílů podle žánrů (ba využívá i textových variantů), ale přece ve vývoji pronikání prvků lidového jazyka opírá se při sledování tohoto jevu v 16. a zvláště v 17. stol. příliš doslova jen o jejich četnost a nepřihlíží dostatečným způsobem k faktu, který sám zjistil, že — nehledíme-li k žánru epické prózy — je participiálních konstrukcí více u autorů méně hodnotných než u nejvýznamnějších představitelů normy současného spisovného jazyka; zde je třeba hodnotit také ten fakt, že se participiální konstrukce staly typickým znakem spisovnosti v 16. stol., a z toho plyne, že právě prostřední autoři ze snahy o „vysoký styl“ jich v 16. a zvl. 17. stol. nadužívali.[1] — Také prosté sčítání frekvence bez určení maximální a minimální frekvence v 16. a 17. stol. poněkud zatemňuje skutečný stav věci.

Rovněž velmi cenné je v práci Dvořákově důsledné sledování všech starších gramatik, ale i zde je třeba přihlížet k tomu, co je v nich odrazem skutečného soudobého úzu a co je jen tradičně přejímáno z hlediska starších postulátů. K těmto starším gramatikám mám malou poznámku na okraj: Ve výčtu literatury bylo by účelnější gramatiky 1. pol. 19. stol. zařadit do první skupiny; takto v skupině druhé „další použitá literatura“ působí drobné mluvnice a poučení ještě z konce 18. stol. (J. Rosenthalera, [68]J. V. Pohla, K. H. Tháma, J. Chládka) s pozdějši složkou různorodě. — Rovněž literaturu svého předmětu vyčerpal autor v šíři skutečně úctyhodné; ovšem i zde by bylo možno nalézt jednotlivosti, kde není literatura hodnocena úměrně k jejímu významu. Např. při hodnocení spojkového připojení participií je jistě dnes nadbytečné připomínat omyly Miklošičovy (s. 49), leda by se upozornilo na jejich dožívání u francouzských slavistů, jako u Meilleta a Vaillanta, ale není připomenuta práce Jagićova, Beiträge … (je jen v seznamu literatury), která vlastně uvedla v život dlouhotrvající pozdější chápání; také jen odkaz na literaturu v Kurzově studii nestačí, protože ta končí rokem 1956.

Ovšem v rozsáhlé práci se autor sotva může vyhnout některým drobným nedopatřením. Naopak je třeba opakovat, že práce je velmi cenným přínosem do jazykovědného bádání o češtině s významem i slavistickým a že v neshodě s tím je příliš malý náklad (700 exemplářů), v kterém byla vydána; vydání práce toho dosahu by nikdy nemělo klesnout pod 1000 exemplářů.

Bohuslav Havránek

Slovo a slovesnost, ročník 33 (1972), číslo 1, s. 66-68

Předchozí Zdeňka Sochová: Chystaný thesaurus francouzského jazyka

Následující Josef Skulina: Úspěchy ruské dialektologie