Areální aspekty slovotvorné a výrazotvorné variability (Příspěvek k teorii kontaminace a lidové etymologie)

Slavomír Utěšený

[Články]

(pdf)

Ареальные аспекты словообразовательной и выражениеобразовательной вариабельности (К теории контаминации и народной этимологии) / Aspects aréaux de la variabilité en matière de la formation des mots et de l’expression

1. Syntagmatická dvojčlennost odvozených nebo složených výrazů[1] má za následek, že do areálních (územních) opozic vstupují jako tzv. různonářeční ekvivalenty (tautonyma, tautoformy ap.) zpravidla výrazy slovotvorně členitelné, a to ve vícečlenných a vícestupňových vnějších i vnitřních vztazích.[2] Nevstupují tedy do areálních opozic jednotlivé lexikální výrazy pouze jako celek (jako je tomu u lexikálních opozic typu truhlář : stolář), nýbrž i ve svých dílčích elementech a jejich vztazích. Tak máme co činit (1) se slovotvornými opozicemi typu slep-ík : slep-ák ‚slepýš‘, cep : cep-íc ‚biják cepu‘, ú-voz : vý-voz ‚hluboká cesta‘, o-máčka : máčka, hlav-a : hlav-ice : o-hlav-ec : z-hlav-ík ‚kožené ošití bijáku cepu‘ (opozice afixů při stejných základech), (2) s opozicemi typu hromad-nice : skal-nice ‚hromada kamení vyneseného na okraj pole‘, o-klik : o-hyb ‚zatáčka‘, o-hryz-ek : o-kus-ek ‚zbytek okousaného jablka‘ (opozice odvozovacích základů při stejných afixech) nebo konečně (3) s „mimoúrovňovými“ nevlastními slovotvornými opozicemi typu ves : děd-ina, cest-ář : pohrab-áč, kdy jde zároveň o opozice základů i odvozovacích formantů.[3]

2. Při vytváření slovotvorných areálních opozic se zpravidla jazykové kontinuum (diasystémový rámec) člení nezávisle na jiných činitelích podle jednotlivých základových nebo odvozovacích složek, a to především pokud jde o jejich formální stránku (teprve v druhé řadě takové členění vychází i z povahy slovotvorného vztahu, motivace ap.). Jednotlivé složky přitom na sebe zpravidla navazují ve vztahu paralelnosti nebo kontrastu k tautoformám v sousedství a dochází tak k nejrozmanitějším užším i širším areálním seskupením. Vedle pestré slovotvorné diferenciace daných základů užitím různých odvozovacích afixů (např. u názvů pro „škvora“ ze základu uch-//uš- jako uš-ák, uš-ál, uch-ál, uch-avec, ucho-lář, zá-uš-nice, zá-uš-ák, zá-houšť-ák, ze základu škvor pak škvor-ák, škvor-ec, pi-škvorec, puškvorec, u názvů „čejky“ obměny jako kníh-a, kníh-ara, kníh-ora, kníh-arka, kníh-alka, kníh-ačka, kníh-avka, kníh-ovka) lze totiž stejně často pozorovat i vytváření areálů totožných slovotvorných prostředků, jdoucích napříč přes areály základových lexémů: Jako [187]příklad můžeme uvést názvy pro klíště, jež mají v severní části české jazykové oblasti vesměs zakončení -ák (klíšťák, připínák//připěňák, kleňhák, piják a klípák), v lašských nářečích pak aspoň patří k mask. (klešč, klišč), a vytvářejí tedy velký slovotvorně integrovaný areál.

3. Vedle takovýchto „čistých“ příkladů se ovšem najde mnohem větší počet případů, kdy jsou různé slovotvorné areálové opozice kombinovány. Tak při pokusném kartografování názvů pro hraniční kámen v polích („mezník“), kterým jsme v r. 1956 zahájili areální zpracovávání českého nářečního lexika (S I/I,2), byly zachyceny nejen areály izolex (v slovotvorném aspektu izobází) mezník : sád : hraničák, ale v různých vazbách i areální paralelism izoafixů -ník (mezník : sádník : hranečník) a -ák (mezák : hraničák), jakož i paralely sádovec//sázovec (-z- zřejmě ve vztahu k mez-) nebo i hranečník//hranečák a hraničník//hraničák. Jen předponové tvoření ná-mezník zůstalo v Podkrkonoší osamoceno, protože jde o izolovaný úsek bez návaznosti k tautonymům o jiných základech, a podobně žije v beskydské oblasti izolovaná odvozenina mez-ovník, rozšířená o morfém -ov-.

Je nasnadě, že slovotvorné variability přibývá s rostoucím počtem základových lexémů. Na zvlášť bohatě diferencovaných onomaziologických lexikálních mapách se tak zpravidla setkáme i s větším počtem slovotvorných obměn, podmíněných areálovým sousedstvím, a to jak ve vývojových ohniscích (kde se uplatňuje hlavně „modelová“ atrakce k produktivnějším regionálním typům tvoření), tak zvláště v přechodových zónách mezi aktivními jádrovými oblastmi (kde se uplatňuje hlavně neutralizační a interferenční kontaminace). Na přední místo co do uskutečněných variací patří přitom obměňování rodu a hláskové obměny základů nebo afixů (které do vlastní slovotvorby spadají jen sekundárně); teprve v dalším sledu se tu pak uplatňuje i obdobné utváření (paralelizace) sousedících tautonym co do celých afixů, resp. členů složenin.[4]

4. Dobrou ukázkou řady takových uskutečněných možností slovotvorných obměn je např. mapa českých nářečních názvů pro „brambor“ (S II/V,8), uveřejněná v studii M. Korandové (NŘ 45, 1962, s. 191). Vedle rodové dvojice brambor a brambora (patrně mladší centrální inovace) máme tu zemák, (zemské) jablko a zdrobněním rozlišené jablouško, jablíčko ap. (základní tautonyma tedy patří ke všem gramatickým rodům) a dále řadu přejatých slov jako kobzol, grumbír, ertepel, popř. fem. kobzola, krumpla//grula, erpetle ap. Rodové paralely jdou ještě dále a máme tak brambor//zemák, brambora//zemka a dokonce i jabko//zemče a jabko//bramboro (ovšem jen na nepatrných úsecích na záp. obvodu areálu han. jabko). Nepravidelné hláskové obměny, které vytvářejí další úroveň diferenciace, jako vč. bandor a možná i chod. brambúr, vznikaly patrně zčásti též lidovou etymologií neboli adideací, tj. příklonem k podobně znícím slovům, resp. jejich částem (bandur ‚pečivo‘ — snad i bram-búr v opření o bur-da, búr-gyně ap. ‚krmná řepa‘). Nadto tu lze v územní kontinuitě vysledovat návaznost výrazů erteple — zemské jablko — jabko — jablíško — zemák a dále též (již mimo vlastní mapu) paralelizované rozlišení na zemské a stromské (!) jablko. Můžeme tedy u tautonymních názvů uvedené užitkové rostliny demonstrovat vlastně všechny základní způsoby interferenčního vytváření vývojových slovotvorných variací, vznikajících vzájemným působením a vyrovnáváním variant v rámci diasystému jednoho jazyka (v našem případě češtiny) — a ovšem i s jistými vztahy k diasystémům okolním (zvlášť pokud jde o přejímání, adaptaci a kalkování slov z němčiny, opět zřejmě ve vztazích ještě širších, zejména evropských).[5]

[188]5. Jiný názorný příklad maximální slovotvorné diferenciace českého diasystému poskytuje mapa názvů pro „slunéčko sedmitečné“ (S I/X,3). Zde jde o vytváření dalších a dalších, původně zřejmě hravých dětských obměn výchozího archetypu, jež jsou přitom zpravidla co do slovotvorné struktury vázány širším zeměpisným rámcem. V jz. Čechách se tak vytvořil široký areál čtyřslabičných názvů, jejichž druhou část představuje formant -linka, zprvu samostatné stč. a též slc. označení broučka, první část pak bohatě obměňované základy jako pinka-,[6] anka-, cinga-, babu-, bábr-, boube-, papu-, majda-, manda- aj. Přitom se tyto nové obměny mohou zcela osamostatnit — za rýmované „složeniny“ typu pinka-linka vznikají odvozeniny typu babulinka nebo popel-inka a výrazy jako majdalinka//majdalenka//majolenka nebo bábrlinka//babuška//bábrdle mohou nakonec vybočit i z původního strukturního rámce. Na jz. Moravě se zase rozšířily útvary trojslabičné jako halinka, hólinka, pólinka, skálinka, kalinka (též bulh.). Ze základového be(d)runka se pak vyvíjely ve vých. Čechách a na stř. Moravě obměny jako barunka, verunka, marunka, korunka (slovotvorně se tu víc odchýlilo obecné beruška) a na již. Moravě opět čtyřslabičné útvary, vzniklé zpravidla reduplikací první slabiky, jako veverunka, breberunka, kokorunka, okorunka. Dnešní obraz uzavírá střč. a zč. okruh sluníčka, s obměnou líčko(kontaminacelinka × sluníčko?) a víčko (patrně zároveň adideace k nář. víčko ‚ošatka‘) a v sv. Čechách pak řada individuálních obměn stč. výrazu pelesa, kde si pro jeho nesrozumitelnost lidová fantazie obzvlášť zahýřila vytvořením sousloví babička či matka bolestná či polesná, obměnou pelestička aj. Zvláštní kapitolu by konečně tvořily archaické okrajové metaforické názvy jako pámbíčkova ovečka, kravička či slepička, mající četné paralely i jinde v slovanském světě.[7]

6. Uvedené příklady slovotvorné variability, projevující se v rámci onomaziologických lexikálních map a představující vždy mnohonásobné zmnožení diferenciace základových lexémů, snad pro první názor o areálně kontinuálním charakteru nářečně rozrůzněné slovotvorby postačí. Zároveň pak snad tyto příklady sdostatek ilustrují heuristický přínos areálového (jazykovězeměpisného) prezentování souborů slovotvorných obměn jednotlivých slov, popř. menších slovních skupin. To, co vypadá v izolovaném podání jako náhodná etymologická hříčka či deviace, ukáže se v zeměpisném pohledu jako regulérní kontaminovaná nebo atrahovaná forma, opírající se o modely a elementy vzájemně si konkurujících podob daného areálu — v širším diasystémovém rámci.

Obecně platí, že areálové opozice a : b : c … (budu : budo : bodo, volum : volom : volam ap.) mají — zvlášť na hranicích svého výskytu a při kontaktu s nadřazenou formou obecnou nebo spisovnou — tendenci k neutralizaci. To se projevuje předně tím, že se jednotlivé členy opozice vzájemně překrývají a prolínají, takže vznikají vícestupňové areálové protiklady a : ab : b : bc : c, tj. vytvářejí se navíc přechodné zóny ab (s dubletním územ budu//budo, volum//volom) a bc (s dubletami budo//bodo, volom//volam). V areálním rozložení slovotvorných opozic může být taková neutralizace ještě odstupňovanější a kombinovanější, zvláště co do různosměrného prolínání afixů. Jestliže obecně stojí proti sobě výrazy aZp : bZq : cZr (kde Z je základ, a, b, c prefixy, p, q, r sufixy), může na styku takových areálů docházet vedle dubletního úzu aZp//bZq//cZr atd. i ke vzniku nových kontaminovaných formací jako aZq, bZr, bZp, cZq atd. Teoreticky mohou např. konkurující výrazy z-hlav-ík : o-hlav-ek : [189]ná-hlav-ec dát vznik kontaminacím z-hlav-ek, o-hlav-ec, o-hlav-ík, ná-hlav-ek atp.[8]

Takové kontaminované formace jsou ovšem potenciálně dány i na pomezí areálových opozic fonologických, morfologických nebo lexikálních. Jen u opozic syntaktických a hlavně slovotvorných však může docházet ke křížení soupeřících prvků ze sousedních areálů častěji, a to právě díky tomu, že syntagmaticky víceméně zřetelně dvojčlenné a morfematicky i několikadílné konstrukce jsou ve svých částech snáze záměnné, než je tomu u homogennějších elementů nebo celků jiných plánů jazyka.

7. Nejsnáze proto také dochází k výrazovým kontaminacím u jazyků, v jejichž slovotvorném a lexikálním plánu se hojně uplatňuje polysynteze, skládání slov z plnovýznamových elementů, např. v němčině. Vedle libovolného střídání a skládání základů do složenin typu Erdapfel × Grundbirne = Erdbirne ‚brambor‘, Maulwurf × Molbert = Maulmolbert ‚krtek‘ nebo Hemme × Schraube = Hemmeschraube ‚brzda‘, Unne × Louch = Unlouch ‚cibule‘ (v češtině bychom našli jen ojedinělé doklady přesmyček jako koni-pas a pas-koník) je ovšem i v takových jazycích hojnost kontaminací syntetičtějšího rázu jako Gabel × Deichsel = Geichsel//Deissel (v češtině např. žber × belík = žbelík).[9] Je nasnadě, že v obou kategoriích slovotvorné i lexikální kontaminace se uplatňují mnohem více než soupeřící synonymní útvary jedné územně a sociálně vymezené jazykové normy právě soupeřící útvary tautonymní, tj. různonářeční ekvivalenty (zpravidla) ze sousedících oblastí.

V českém jazykovém typu se přitom ovšem mnohem častěji vyskytují kontaminace syntetičtější, při nichž novotvar vzniká vřazením (adicí), popř. vyřazením (subtrakcí) nebo konečně přeskupením (permutací) kratších formálních elementů některého ze soupeřících výchozích výrazů pod vlivem formální utvářenosti druhého takového výrazu, s nímž je v mezinářečním vztahu (areálové opozici). Příkladem adiční kontaminace může být uvedený už žbelík (belík × žber) nebo kbelík (belík × kýbl); příkladem subtrakční kontaminace kachna × kačena = kačna, příkladem permutační kontaminace cezička (cestička × stezka). Zvláštní oddíl kontaminací v širším smyslu pak tvoří různé denominace lidové etymologie, kde přistupuje k soupeření formálních prvků nadřazený moment významový, na jehož základě dochází k adideačnímu přetváření: barvínek z pervinca, proceství nebo prosecí z procesí, sednice nebo seknice ze světnice ap.

8. V dalším se chceme zabývat především formálními syntetickými kontaminacemi, s nimiž se v českých nářečích setkáme nejčastěji; vyjdeme přitom hlavně z kartogramů korespondenční ankety (viz pozn. 3). Tak při mapování ankety s JV (ot. č. 2e) byly zjištěny pomezní kontaminace mezi areály (záp.) blboun a (vých.) blboň: „českou“ podobu blboun, resp. v hanácké hláskové obměně blbón; dotazník pro přechodový česko-moravský pás nepředpokládal, a zařadil proto výraz blboň mezi reprezentanty pro zjištění hranice vokativů typu zloději/zloděju. Anketa tu pak objevila jednak hranice blboune (blbóne) : blboňu (blboňo), a to hluboko uvnitř areálu zloděju(-o), jednak však i nečekané kontaminace blbone a blbóňu, které se ovšem nerozšířily dále za území svého interferenčního vzniku. Nehledě na původní účel zadání, byly tak tedy zjištěny 4 slovotvorné varianty slova blb(ec), totiž blboun, blbouň, blbon, blboň (blvoň): obě vnější, základní z těchto podob se řadí do běžných slovotvorných [190]areálů jmen nositelů vlastnosti, „českého“ na -oun a „moravského“ na -oň, obě vnitřní, kontaminované formy na -ouň a -on pak patří k charakteristickým přechodovým novotvarům. Současné objevení dvou kontaminovaných forem je tu pak umožněno tím, že oba fonémy, vytvářející variační sufixový morfém, samohláskové ou//o i souhláskové n//ň, mohou být přehodnocovány zvlášť: první jako součást alternační řady vokalické kvantity, druhý v konsonantické alternaci palatálnost-nepalatálnost.[10]

V téže anketě se objevily při mapování ot. č. 4 vedle dublet -iště/-isko (s obměnami -íště, -išče, -êsko aj.) u hesla bičiště též haplologické tvary biště//bišče, obdobné vč. paště (kde ovšem zároveň mohla působit kontaminace pastviště × pastva)[11] nebo známému koště z chvoštiště. Zároveň se však objevila v témže česko-moravském areálu podoba biščišče (z hlediska morfematického skladu plná obdoba výrazu chvoščišče) vzniklá zřejmě zkřížením dvojslabičného bišče a trojslabičného bičišče. Přitom tu jakoby v nadsazeném kontrastu k areálu -isko figuruje ve výrazu biščišče dvojí charakteristika -šč-.

Konečně se z dat této ankety dal vyložit i vznik podoby toudeň ‚tůň‘ (ot. č. 5 IIg), která okrajově zasahuje i do jvč. oblasti, a to v areálu překrývání podob studně//studna a studeň.[12] Podoba toudeň není ovšem pouhou kontaminací podob touň a studeň, nýbrž se opírá i o kolísání svč. zdvojeného nn, ňň a disimilovaného dn, ďň: analogicky jako u podob f studňi, ze studňe, vystupujících paralelně s podobami f stuňňi, f stuňi ap., mohly se takové alternace vytvořit i v nepřímých pádech výrazu touň, tedy např. f touňi//f touňňi//f toudňi. Rozdílná etymologie těchto dublet byla časem zapomenuta a vznikl pak nutně i nom. sg. toudeň podle studeň (bylo tu možné ovšem i vyrovnání opačné — stuň podle touň).

9. Mnohem více kontaminací se ovšem objevilo při zpracovávání onomaziologických otázek dotazníku S I a S II, z něhož jsme již uvedli detailnější ukázky v odst. 2—5. Bez bližšího rozboru bychom tu chtěli upozornit na další takové již zveřejněné případy. Při názvech „žížaly“ (Lumbricus) se dostaly ve vč. oblasti do kontaktu výrazy chlísta, hlemýžď a klíště a vznikaly tak podoby jako hlíště, hlejždě, hlemejždě a křížením se slimák i chlemák.[13] Křížením výrazů pabouk a brouk vznikaly podoby babouk, brabouk, babrouk, pabrouk ap., křížením výrazů škrobák a babók či brabók pak novotvary babák a brabák, ba i škrabák.[14] Zajímavý ojedinělý výsledek dalo i permutační křížení názvů stezka a cestička v hybridě cezička, příklonem k chodník vznikl stezník//stežník.[15] — V dosud nepublikovaném materiálu je ovšem takových kontaminací dosvědčeno doslova nepřeberné množství.

10. Vedle kontaminací vlastně slovotvorných a vedle hláskových zkříženin typu žbelík, kbelík, dbelík setkáváme se i s hlubším zkřížením dvou základů — typu zábradlí × žebř = žabřadlo//žebřadlo. U takových případů jde zároveň (a zpravidla převážně) o lidovou etymologii: patří sem např. žebro či žejbro ‚hřeblo‘, párník ‚perna‘ (mask. jako přístodůlek — příklon k pařiti).

Zvláště v lidové odborné terminologii se takových přeetymologizovaných výrazů najde značný počet — uvedeme jen několik typických příkladů: shlaví—[191]slavík ‚část plužních koleček — podložka pro hřídel pluhu‘, podkrk. králík (z Kralle?) ‚potykač, posuvný hřeb v hřídeli pluhu‘ (do páru k pojmenování králík, hodnocenému jako deminutivum ke král, byl přitvořen výraz kněžna ‚houžev, kruh na připojení koleček k pluhu‘). Za pův. slupice ‚nosný sloupek pod hřídelem pluhu‘ vznikaly nově výrazy stupice (ke kořeni stup-), snubice (k snub-), srubice (srub-), ale i sama slupice se významově přiklonila k slovesu sloupnout. Ještě více obměn doznaly výrazy jako podjížďka ‚příčka na ramenech vozu, která „podjíždí“ pod rozvorou‘, nebo podnesky ‚druhá, pozdní housata od husy, která se „podnesla“‘. Z podjížďky se tak stala místy podnížka, podnička, podneška, podnůška, podlíška, podliška, potěž, podeška aj., z podnések a podnešťat pak podnechčata, podnížky, podhnížďata, podlíšťata, podlíčata, podlešky aj. Často takové reetymologizace vznikaly jako hravé obměny, např. v dětském jazyce (viz výše názvy slunéčka v odst. 5, podobně pak názvy chrousta, čmeláka a jiného hmyzu),[16] někdy však i z důvodů tabuových, tak v češtině zvlášť u názvů netopýra jako nedopejr, metopyř či litopéř (v slovenských nářečích i kačopíř aj.).[17] Někdy jde v těchto spontánně kreativních podobách — srov. i výše v odst. 2 obměny záhoušťák (k záušák) a puškvorec (k škvor) — o tvoření, v němž se areální moment pozitivně neuplatňuje; příznačné je však u nich téměř vždy, že se sporadicky nebo houfně objevují především u položek po stránce onomaziologické nebo hláskové silně areálně rozrůzněných.[18]

11. K teorii areálního aspektu tvoření slov bude ovšem třeba ještě zpracovat mnoho materiálu, než tu vyniknou všechny závažné zákonitosti v přiměřených proporcích. Ve svém krátkém příspěvku jsme pominuli známější aspekty problému, např. vztahy produktivních a lexikalizovaných slovotvorných prostředků, závažné zejména při volbě reprezentantů pro dotazníky, nebo úlohu slovotvorných variant při diferenciaci základních nářečních oblastí nebo úseků.[19] Zaměřili jsme se hlavně na okolnost, že slovotvorné akty se neodehrávají jen v rámci příslušných dílčích variet jazykového kontinua a že vedle atraktivní síly aktivních jádrových areálů a vůbec sfér, kde se slovotvorné vztahy vytvářejí více indigenně, je třeba počítat i s diasystémovými meziareálovými vztahy, které se právě v tvoření slov uplatňují jako výrazný interferenční, a to zhusta kontaminační vývojový činitel.[20]

 

[192]R É S U M É

Areale Aspekte der wort- und ausdrucksbildenden Variabilität

(Ein Beitrag zur Theorie der Kontamination und der Volksetymologie)

In areale (regionale) Oppositionen treten äquivalente mundartliche Ausdrücke (Tautonyme, Tautoformen) nicht nur als Ganzes, sondern auch mit ihren (Teil)elementen ein. In formaler Hinsicht kommt es dabei im Gegensatz zur diasystemhaften Differenzierung vom Typ uš-ák, uš-ál, uch-ál, uch-avec usw. („Ohrwurm“) auch zur Formantenintegrierung vom Typ klíšť-ák, pij-ák, připěň-ák, kleňh-ák u.ä. („Zecke“). Am Beispiel der Tautoformen für „mezník“ („Rainstein“), „brambor“ („Kartoffel“) und „slunéčko sedmitečné“ („Marienkäfer“) wird der (areal) kontinuierliche Charakter der mundartlichen Variabilität in der tschechischen Wortbildung demonstriert, d.h. die regionale Verkettung der interferierenden Elemente wie (1) mez-ník//sád-ník//hraneč-ník, (2) zemské jabko//bramboro//zemče (Neutra), (3) pinka-linka//anka-linka, babulinka//papulinka//popelinka usw.

Die arealen Oppositionen neigen besonders in Grenzzonen zur gegenseitigen Neutralisierung, zum Ausgleich. Bei wort- und ausdrucksbildenden Elementen ist diese Tendenz stärker als bei den lautlichen und morphologischen Oppositionen, weil es sich um deutlich gliederbare Strukturen handelt, deren Teile sich gegenseitig beeinflussen, ja auch miteinander vertauscht werden können. Außer den lautlichen Kontaminationstypen džber × kbelík — žbelík, pabouk × brouk — brabouk u.ä. begegnen uns im Tschechischen auch die Kontaminationen mit Wortbildungscharakter: blb-oun × blb-oň — blb-ouň und blb-on, touň × studeň — toudeň, hlemýžď × slimák — chlemák, stezka × chodník — stezník. Zum Unterschied von der formalen Kontamination kommt bei der sog. Volksetymologie erstrangig das Moment der lexikalischen Bedeutung zur Geltung, wobei man diese Kreuzung eher als Zufallsprozeß zu betrachten hat; aber auch bei der Entstehung solcher Reetymologisierungen dürfen die arealen Momente nicht übersehen werden (vgl die Benennungen für ‚Marienkäfer“). In bestimmten Wortbereichen und -typen tritt die Volksetymologie besonders häufig vor: so etwa bei spielerischen Umformungen der Ausdrücke in der Kindersprache (die Benennungen für „čmelák“ — „Hummel“, „chroust“ — „Maikäfer“), bei Tabuwörtern („netopýr“ — „Fledermaus“), aber auch in der volkstümlichen Fachterminologie (Bestandteile der landwirtschaftlichen Geräte u.dgl.).

Slovo a slovesnost, ročník 33 (1972), číslo 2, s. 186-192

Předchozí Oldřich Leška: O souhláskových „vznikových alternacích“ v češtině

Následující Poznámka