Aktuální členění větné a nejnovější vývoj transformační gramatiky

Eva Hajičová

[Rozhledy]

(pdf)

Актуальное членение предложения и новейшее развитие трансформационной грамматики / La perspective fonctionnelle de la phrase et le développement récent de la grammaire transformationnelle

[1]V posledních několika letech se diskuse mezi zastánci transformačních metod stále častěji dotýkají otázek, které souvisejí s problematikou zahrnovanou u nás pod termín aktuální členění větné.[2] Že jde o otázky v dnešních diskusích velmi důležité, ukazuje to, že slouží jako rozhodující argumenty pro příklonění se k té či oné koncepci transformační generativní gramatiky, reprezentované dnes jmény Chomského, Jackendoffa aj. na straně jedné (tzv. rozšířená standardní teorie) a na straně druhé Lakoffa, McCawleyho, částečně i Postala a Rosse (tzv. generativní sémantika), abychom uvedli jen jména nejvýznamnější. Pokusíme se tu v stručném přehledu oba přístupy ilustrovat na několika jednoduchých příkladech (odd. 1 a 2), ukázat, že je možná — a u nás už známá — také třetí cesta k řešení otázek spjatých s aktuálním členěním v rámci generativního popisu jazyka (odd. 3), a závěrem pak alespoň naznačit některé další otázky, které s touto problematikou úzce souvisejí (odd. 4).

1.1 Koncepce transformačního popisu jazyka, která vznikla ve Spojených státech amerických, se často uvádí jako doklad toho, že charakter popisovaného jazyka do značné míry ovlivňuje volbu aparátu, jímž je popisován. Americké práce věnovaly dosud jen malou pozornost otázkám spojeným se slovosledem a zejména tomu, jak dalece slovosledné variace ovlivňují význam věty; to skutečně dosvědčuje, nakolik byly ovlivňovány angličtinou, tedy jazykem, který popisovaly a kde slovosled je pevný. V transformační gramatice angličtiny se tato tendence odráží zejména v Chomského pojetí syntaktických pojmů, jako je subjekt a objekt: tyto pojmy jsou vymezeny jako funkce jmenných frází dané v podstatě pořadím těchto frází v podkladovém frázovém ukazateli. Tak subjekt je jmenná fráze vlevo od slovesa a objekt jmenná fráze za slovesem v hloubkové struktuře. Hlubší významový rozbor vztahů mezi jmennými frázemi a slovesem však vedl Fillmora[3] k tomu, že pro hloubkovou strukturu odmítl syntaktické pojmy, jako je subjekt a objekt, a chápe různá doplnění slovesa (aktanty v terminologii Tesnièrově, „pády“ v terminologii Fillmorově) jako jednotky stojící na téže úrovni: v jeho pojetí nevystupuje subjekt jako partner celé predikátové fráze, nýbrž konatel (agentiv) vystupuje na jedné rovině s „objektivem“, „dativem“, „instrumentálem“ aj. Fillmore na podporu svého tvrzení uvádí věty jako (1) a (2), kde vztah mezi frází the door a slovesem open je vždy týž, ovšem fráze the door stojí pokaždé v jiné syntaktické pozici; na druhé straně v pozici subjektu stojí různé fráze (I v příkladu (1), the door v příkladu (2)), jejichž významový vztah ke slovesu není totožný (Fillmore tu rozlišuje agentiv a objektiv).

[230](1) I open the door.

(2) The door opens.

Proti Chomského pevnému pořadí jmenných frází (vzhledem ke slovesu), jež lze interpretovat jako syntaktické funkce, jde ve Fillmorově koncepci o neuspořádanou řadu doplnění slovesa, jejichž funkce je vymezena jako „pád“, popř. o posloupnost symbolů, jejichž uspořádání zůstává bez interpretace. Chceme v dalším ukázat, že takový negativní přístup k otázce uspořádání prvků v hloubkové struktuře není zcela adekvátní a že je třeba s uspořádáním prvků v hloubkové struktuře i s jeho významovou relevancí počítat.

1.2 Nutnost zachytit v sémantické struktuře distinkce mezi větami, o nichž bychom v naší terminologii řekli, že se liší pouze svým aktuálním členěním, vede Chomského k pojmům „presupozice“ (presupposition) a „ohnisko“ (focus).[4] Uvádí řadu argumentů proti možnosti určit presupozici a ohnisko věty na základě její hloubkové struktury, a navrhuje proto určit ohnisko na základě intonačního centra ve větě, tedy na základě povrchové struktury, přesněji její fonetické interpretace.

V Chomského formulacích je však jistá nedůslednost. Vyplývalo by z nich, že v každé větě je jen jedna fráze, kterou by bylo možno interpretovat jako ohnisko (ať již při určování ohniska z hloubkové nebo povrchové struktury): říká totiž, že „the focus is determined … as the (podtrženo E. H.) phrase containing the intonation center“ (s. 200). Ovšem samy příklady, které uvádí, ukazují, že tomu tak nemůže být: Chomsky sám pak také mluví o tzv. rozsahu možného ohniska (range of permissible focus).[5]

(3) It wasn’t an ex-convict with a red SHIRT that he was warned to look out for.

(a) He was warned to look out for an AUTOMOBILE salesman.

(b) He was warned to look out for an ex-convict wearing DUNGAREES.

(c) He was warned to look out for an ex-convict with a CARNATION.

(d) He was warned to look out for an ex-convict with a red TIE.

V příkladu (3) je nositelem intonačního centra slovo SHIRT: jak však ukazují možná pokračování (a) až (d), jako ohnisko může být zvolena buď fráze an ex-convict with a red shirt (a), nebo with a red shirt (b), nebo a red shirt (c), nebo shirt (d). Všechny tyto fráze obsahují stejné intonační centrum, tj. slovo SHIRT. Je tedy třeba rozlišovat mezi možným rozsahem ohniska a výběrem určitého ohniska z tohoto rozsahu.

Proti Chomského pojetí je však ještě možno namítnout, že ani určením ohniska z povrchové struktury se Chomsky nevyhne obtížím, chce-li ohnisko určovat jako frázi. Pro větu (4) je jistě možné považovat za ohnisko i spojení with Bill about money; použijeme-li jako metody určování ohniska Chomského metodu přirozených odpovědí (nebo pokračování), pak jistě lze za takové přirozené pokračování považovat větu (5). K podobnému závěru bychom asi dospěli i na základě otázkového testu.[6]

[231](4) The question is not whether I should argue with Bill about MONEY.

(5) It is whether I should argue with the director about a free ticket.

 

2. Zastánci druhého ze současných směrů transformační gramatiky, tzv. generativní sémantiky, především G. Lakoff, počítají na rozdíl od Chomského „rozšířené standardní teorie“ s hypotézou o transformacích jako operacích, které nemohou měnit význam odvozovaných struktur, a navrhují proto zachytit všechny sémanticky relevantní distinkce ve vysoce abstraktní podkladové struktuře. Vedle transformací definuje Lakoff tzv. globální pravidla (global rules, global constraints), jimiž se zajišťuje, aby z dané podkladové struktury nebyly odvozeny dvě věty s různým významem.[7] Vyjděme pro ilustraci z příkladů (6a) a (7a). Máme-li zachytit rozdíl ve významu těchto vět a zachovat přitom hypotézu, že transformacemi se nemění význam, musí být uvedené věty odvozovány ze dvou různých hloubkových struktur. Vzniká tu otázka, kde tento rozdíl hledat: jak ukazují příklady (6a až c) a (7a až c), nelze jej hledat v distinkci mezi aktivní a pasívní konstrukcí.[8]

 

 

Obr. 1.

 

(6)

(a) Many men read few books.

(b) Many are the men who read few books.

(c) There are many men who read few books.

[232](7)

(a) Few books are read by many men.

(b) Few are the books that many men read.

(c) There are few books that many men read.

Lakoff[9] považuje varianty s (a), (b), (c) za synonymní a navrhuje zachytit významový rozdíl mezi (6) a (7) na základě různého postavení kvantifikátorů v hierarchii podkladové struktury pro obě věty (obr. 1 pro věty (6a až c) a obr. 2 pro věty (7a až c)). Aby bylo zabráněno možnosti odvodit z jedné hloubkové struktury dvě věty, které nejsou synonymní, zavádí Lakoff zmíněná globální pravidla. Pravidlo je stanoveno v podobě podmínek, které musí derivace splňovat, aby se odvodila gramaticky správná věta. (Podmínky se týkají vztahu mezi pořadím kvantifikátorů v povrchovém frázovém ukazateli a mezi tím, který kvantifikátor „ovládá“[10] druhý v hloub-

 

 

Obr. 2.

 

kové i povrchové struktuře.) Toto omezení platí podle Lakoffa nejen v případě aktivních a jim odpovídajících pasívních konstrukcí se dvěma kvantifikátory, ale i v případě různého pořadí doplnění slovesa:

(8) John talked to few girls about many problems.

(9) John talked about many problems to few girls.

Větu (8) můžeme přeložit jako (Jen) s málo dívkami hovořil Jan o mnoha problémech, větu (9) pak jako O mnoha problémech (o každém z mnoha problémů) hovořil Jan s málo dívkami.

Z Lakoffových úvah vedoucích k definici globálních pravidel vidíme, jak důležitou úlohu zde [233]má pořadí kvantifikátorů v povrchové struktuře věty, přesněji řečeno pořadí jmenných frází modifikovaných kvantifikátory. Uvedené věty i další příklady s negací rovněž ukazují, že dané významové rozdíly nesporně mají něco společného s dosahem působnosti kvantifikátoru (operátoru), s nímž se pracuje v logice. Zřejmé je to na příkladech (10) až (12).

(10) Many arrows didn’t hit the target.

(11) Not many arrows hit the target.

(12) The target wasn’t hit by many arrows.

Větu (10) můžeme parafrázovat jako O mnoha šípech není pravda, že zasáhly cíl, věty (11) a (12) pak Není pravda, že mnoho šípů zasáhlo cíl. Ve větách (11) a (12) je v dosahu působnosti negace i kvantifikovaná jmenná fráze many arrows; ve větě (10) tato jmenná fráze je mimo dosah negace. Lakoff pro zmíněnou trojici příkladů navrhuje dva podkladové frázové ukazatele tak, aby se ukázalo, že věta (10) je ve svém významu různá od vět (11) a (12), které jsou synonymní.[11] Navíc pak globálním pravidlem (které platí jak pro kvantifikátory, tak pro negaci) se zabraňuje, aby z jednoho frázového ukazatele byly odvozeny věty, které nejsou synonymní.

Proti Lakoffovu řešení lze namítnout[12] — a jistě právem — že zavádění vysoce abstraktních podkladových struktur, k nimž Lakoffa vede důsledné zachování hypotézy o relevantnosti jedině hloubkové struktury pro sémantickou interpretaci, nese s sebou řadu transformačních pravidel, jimiž se tyto hloubkové struktury, značně vzdálené od syntaktické — a i významové, v chápání Dokulilově a Danešově[13] — struktury věty, musí převádět směrem k povrchové struktuře. Tato pravidla nejsou jinak syntakticky motivována. Globální pravidla pak musí být příliš široká a obecná, takže systémy, které jich využívají, ztrácejí na lingvistické zajímavosti.

 

3. Z uvedených námitek vyplývá, že Lakoffovo řešení není právě nejvhodnější. Hypotéza o tom, že transformace nemění význam, je však natolik zajímavá,[14] že jistě stojí za to hledat v jejím rámci nějaké adekvátnější zachycení aktuálního členění větného. Jak se u nás ukazuje,[15] uvedené jevy lze za určitých podmínek popsat i v rámci transformační gramatiky, vychází-li se z předpokladu, že empiricky lze aktuální členění větné zachytit s pomocí Firbasovy hierarchie výpovědní dynamičnosti.[16] Ohnisko by pak bylo určeno jako jedna z částí sémantické reprezentace (hloubkové struktury), která obsahuje lexikální jednotku s nejvyšším stupněm výpovědní dynamičnosti. V sémantické reprezentaci by tedy kromě jiného byla zachycena stupnice výpovědní dynamičnosti (jako uspořádání prvků sémantické reprezentace zleva doprava) [234]a rozdíly mezi různými typy doplnění slovesa (jako součást komplexních symbolů, uvažuje-li se v termínech frázové gramatiky, nebo jako součást hodnocení uzlů nebo hran v bázi založené popř. na závislostní syntaxi).

Tento přístup umožňuje zajímavým způsobem vysvětlit některé dosud nejasné jevy. Fillmore (ve stati Subjects, Speakers and Roles, cit. v pozn. 3) např. uvádí několik čtveřic vět, které vykazují jisté dosud nevysvětlené distinkce; jde např. o věty

(13)

(a) An oak developed out of every acorn.

(b) Every acorn developed into an oak.

(c) Every oak developed out of an acorn.

(d) An acorn developed into every oak.

Zatímco větu (13b) je možno chápat jako parafrázi věty (13a), nemůžeme totéž říci o větě (13d) ve vztahu k větě (13c), i když vlastně po formální stránce jde o obdobný protějšek: sloveso develop out of je nahrazeno slovesem develop into a objektová jmenná fráze se stává subjektem a naopak. Všimneme-li si však těchto vět blíže, vidíme, že zatímco u první dvojice je objektová fráze ve větě (a) rozvíjena zájmenem every (které odpovídá obecnému kvantifikátoru), stojí ve druhé dvojici u objektové fráze ve větě (c) neurčitý člen. Dvojici sloves develop out of — develop into (podobně jako make out of — make into aj.) můžeme považovat za inverzní varianty téhož slovesa; výběr jedné nebo druhé varianty závisí (obdobně jako výběr aktivní nebo pasívní formy slovesa v angličtině) primárně na tom, jaká je komunikativní závažnost doplnění slovesa v dané výpovědní situaci. Lze ukázat, že primární formou je tvar develop out of. Inverzní varianta develop into (podobně jako pasívum) umožňuje, aby doplnění slovesa (every acorn ve větě (a) a an acorn ve větě (c)) kontextově vázané mohlo jako komunikativně nejméně závažný prvek stát na začátku věty, i když není subjektem. U zájmena every takovému přemístění nic nebrání: toto zájmeno je možno řadit k určitým kvantifikátorům (stejně jako all, the ap.), které mohou rozvíjet prvky kontextově zapojené (srov. přípustnost věty (b)). Užití neurčitého členu již samo o sobě signalizuje, že jím rozvíjený prvek není kontextově zapojen. Jestliže už je kontextová vázanost prvku zdůrazněna např. užitím pasívní formy slovesa, pak se obvykle hodnotí jako nepřijatelné věty, kde subjektem je jmenná fráze s neurčitým členem, pokud tato fráze není nositelem intonačního centra ve větě (tedy jádrem); výskyt neurčitého členu v tematické části věty je omezen na příklady specifického užití neurčitého členu např. v jeho generickém významu (A lion growls. Lions growl.[17]) nebo ve významu ‚one of the‘ (A box is empty. = One of the boxes is empty.[18]), popř. na začátku promluvy. Na základě těchto úvah lze vysvětlit i Fillmorovo hodnocení věty (13d) jako nepřijatelné a věty (13a) jako přijatelné.[19] U věty (13a) neurčitý člen zřejmě signalizuje kontextovou nezávislost jmenné fráze v subjektu (a to natolik výrazně, že není třeba ji podtrhovat důrazem na této frázi), takže fráze an oak je jádrem výpovědi (ve významu neurčitém, kontextově nevázaném). Takový výklad je nepřijatelný pro větu (13d); tam jmenná fráze s neurčitým členem stojí na začátku věty, v níž je užito inverzní varianty slovesa (develop into) obdobné pasívu, je tedy ve výrazné tematické pozici, v níž neurčitý člen může modifikovat jmennou frázi jen ve zmíněných specifických významech: a takovému užití neurčitého členu věta (13d) svým významem neodpovídá.[20]

 

4. S uvedenými otázkami úzce souvisí rozsáhlá problematika další, jako je např. otázka syntaktické funkce kvantifikátorů a negace (srov. zde v odd. 2 rozbor příkladů (10 až 12)) nebo otázka různého chápání pojmu presupozice, který je v současných lingvistických pracích velmi častý.

[235]Termín sám i pojem presupozice byl převzat z logiky; nejhlouběji jej propracovává britský logik Strawson.[21] Činí rozdíl mezi dvěma logickými vztahy — vztahem vyplývání a vztahem presupozice. Příkladem prvního z nich je dvojice výroků

(14) Tom is a younger son.

(15) Tom has a brother.

Výrok (15) vyplývá z výroku (14) v tom smyslu, že pravdivost výroku (15) je nutnou podmínkou pravdivosti výroku (14): jen za předpokladu, že Tomáš má bratra, může být mladším synem. U dvojice výroků

(16) All John’s children are asleep.

(17) John has children.

výrok (16) presuponuje výrok (17) v tom smyslu, že pravdivost výroku (17) je podmínkou pravdivosti nebo nepravdivosti (tedy smysluplnosti) výroku (16): jen za předpokladu, že Jan má děti, může být pravdivý buď výrok (16), nebo jeho negace.

Domníváme se, že v lingvistických pracích se termínu presupozice užívá alespoň pro tři okruhy jevů.[22] K prvnímu typu patří Chomského pojetí presupozice; v terminologii AČ mu zhruba odpovídá pojem „tématu“ neboli „základu výpovědi“ ve smyslu toho, o čem se mluví. V této oblasti se např. nabízí otázka, zda nelze říci na základě zkoumání charakteru presupozic u dvojic vět jako (18) a (19) (které se liší tím, že ve větě (18) je stupnice výpovědní dynamičnosti ve shodě s významovou stavbou věty a ve větě (19) tomu tak není), že druhý z uvedených příkladů je spjat se specifičtějšími presupozicemi, nebo že presupozic v tomto případě přibývá.[23]

(18) John writes poetry.

(19) Poetry is written by John.

Domníváme se, že s větou (19) může být spjata specifická presupozice (Somebody) writes poetry, zatímco věta (18) žádnou obdobnou specifickou presupozici — např. John writes (something) — nemá.

Druhým typem presupozic, v jistém smyslu rovněž spjatým s AČ, jsou takové, které bychom mohli nazvat referenčními presupozicemi. McCawley[24] zkoumá vztah mezi propozicí v logice a zachycením významu věty v jazyce a dochází k závěru (s. 173), že v sémantické reprezentaci je třeba rozlišovat dvě roviny: jednu, která určuje vlastnosti, o nichž mluvčí předpokládá, že charakterizují pojmy zahrnuté v tom, co říká, a druhou, která tvoří vlastní tvrzení (v oznamovací větě), tedy vlastní význam výpovědi. První funkci, blízkou funkci presupozic (i když [236]tohoto termínu autor neužívá), mají podle McCawleyho jmenné fráze, které vlastně představuj proměnné, dosazované do vlastní propozice: tak např. věta (20) by byla zachycena v sémantické reprezentaci stromem na obr. 3.

(20) The man killed the woman.

Při negaci (The man didn’t kill the woman) se podle McCawleyho popírá pouze vlastní propozice.

 

 

Obr. 3.

 

Z této McCawleyho analýzy vychází ve svém pojetí AČ Ö. Dahl: téma věty se podle něho obvykle skládá z jednoho nebo více „popisů jmenných frází“ (NP:x_i), zatímco propozice je obvykle v jádru.[25]

 

V tomto pojetí pojmu presupozice jde v podstatě o syntaktickou strukturu věty; jistou obdobou v oblasti morfologických významů jsou presupozice v pojetí Fillmorově.[26] Ten činí ostrou distinkci mezi významem slova a jeho presupozicemi. Tak např. vysloví-li mluvčí příkaz (21), předpokládá mj., že dveře jsou zavřeny, že adresát může tento příkaz provést (je v téže místnosti atd.), ap. Tyto presupozice (slovesa open) zůstanou podle Fillmora nedotčeny, i když je věta negována: příkaz (22) je možno vyslovit ze stejných předpokladů. Vlastní význam slovesa je ve druhém případě negací zasažen.

(21) Open the door.

(22) Don’t open the door.

Ke stejnému typu lze řadit i presupozice týkající se doplnění u různých tříd sloves. P. a C. Kiparski[27] třídí slovesa na faktová (factive) a nefaktová (non-factive) podle toho, zda doplnění těchto sloves (vyjádřené vedlejší větou, infinitivní konstrukcí nebo participiální vazbou) vyjadřuje pravdivou skutečnost. K presupozicím faktových sloves patří, že jejich doplnění vyjadřuje pravdivou skutečnost: je-li pravdivá věta (23a), je též pravdivá věta (23c), která je její presupozicí; při negaci (příklad (23b)) není presupozice, tj. věta (23c), dotčena.

(23)

(a) I regret that it is raining.

(b) I don’t regret that it is raining.

(c) It is raining.

[237]U nefaktových sloves tomu tak není: popírá-li se věta (24a), pak se zároveň popírá to, co je vyjádřeno doplněním slovesa, tj. věta (24c); věta (24c) tedy není presupozicí věty (24a), ale je to součást tvrzení této věty.

(24)

(a) It is true that John is ill.

(b) It is not true that John is ill.

(e) John is ill.

Karttunen[28] zkoumá tyto vztahy podrobněji a dochází k jemnějšímu třídění sloves podle toho, s jakou presupozicí o pravdivosti nebo nepravdivosti toho, co je vyjádřeno doplněním slovesa (ať už v kladném tvrzení nebo při negaci daného slovesa), se pojí. Morgan[29] zkoumá složitější souvětí a dochází k nutnosti rozlišovat, do jakého kontextu je dané sloveso zapojeno: vyčleňuje třídu tzv. “world-creating verbs” (např. to dream), jejichž presupozice platí pro vše, co je v „dosahu“ těchto sloves (dosahem se zhruba rozumí všechny vedlejší věty, které bezprostředně nebo zprostředkovaně závisí na daném slovese). Tak např. sloveso realize (‚uvědomit si‘) je faktové sloveso a jeho presupozicí je, že doplnění vyjadřuje pravdivou skutečnost (věta (25b) předpokládá pravdivost věty (25a)). Závisí-li však klauze s tímto slovesem sama na jiné klauzi, obsahující slovo dream (které nepatří k faktovým slovesům a není spjato s presupozicí o pravdivosti svého doplnění), pak presupozice slovesa dream „ruší“ presupozici slovesa v podřízené klauzi (věta (25c) nepředpokládá pravdivost věty (25a)).

(25)

(a) Harry was the thief.

(b) I realized that Harry was the thief.

(c) I dreamed I realized that Harry was the thief.

Do stejného okruhu patří i problematika tzv. selekčních omezení. Chomsky zavedl selekční omezení jako syntaktické rysy lexikálních jednotek, v nichž se musí shodovat dvě lexikální jednotky (např. sloveso se substantivem). McCawley odmítá toto pojetí a dokládá, že jde nikoli o syntaktické distinkce, ale o sémantické rysy.[30] Navíc pak navrhuje s těmito rysy zacházet jako s presupozicemi a odlišit je od vlastního významu vět: tím by se vysvětlilo, že věty (26) a (27) nejsou parafráze, protože větou (26) se pouze oznamuje, že jistá osoba se zranila, zatímco větou (27) navíc ještě, že tato osoba byla žena. Rys „female“ patří tedy k presupozicím věty (26) a k významu věty (27).[31]

(26) My neighbour hurt herself.

(27) My neighbour is a woman and has suffered an injury.

Podobně jako o významu a presupozicích lexikálního morfému lze mluvit o presupozicích gramatických morfémů, např. morfémů slovesných časů. Máme tu na mysli Chomského a McCawleyho[32] výklad užití anglického přítomného perfekta ve větách jako (28) a jejich vysvětlení, proč perfekta nelze užít ve větě (29).

(28) Princeton has been visited by Einstein.

(29) *Einstein has visited Princeton.

[238]Původní výklad Chomského byl, že povrchový subjekt věty musí odkazovat k něčemu, co ještě existuje. Z rozboru McCawleyho a z dalších příkladů, které uvádí, se ukazuje, že tu nejde o presupozici týkající se povrchového subjektu, ale toho, co je v tématu výpovědi. (Když se totiž stejné věty vysloví s jinou intonací tak, že dojde k tematizaci původního jádra, pak se presupozice týká toho, co je v predikátu: věta (29) by v tomto pojetí byla gramaticky správnou větou, kdyby intonační centrum bylo na slově Einstein.)

Shrneme-li tento stručný přehled,[33] zdá se, že společným rysem různých typů presupozice je (a), že se činí rozdíl mezi tím, co se užitím výrazu ve výpovědi nebo celou výpovědí tvrdí, a co se presuponuje, a (b) jako testu (resp. operační definice) se užívá vztahu mezi danou výpovědí a negací. Presupozice na rozdíl od významu není negací dotčena, význam se negováním věty popírá. Ovšem příklady jako (30) a jeho negace (31) ukazují, že jsou i případy třetího druhu: nějaká část věty se při negaci ani nepopírá (tj. nejde o význam), ale ani nezůstává v platnosti (tj. není to presupozice).[34] Jde tu pak při negaci o potenciální možnost toho, co v kladné větě platilo: o větě (31) nelze říci, že z ní vyplývá, že někdo přijel, ani že nepřijel: příjezd mohl, ale nemusel nastat. Dostane-li se však do pozice tématu vedlejší věta (příklad (32)), pak děj vyjádřený touto vedlejší větou není zřejmě negací dotčen, nýbrž předpokládá se, že skutečně nastal (jako u kladné věty).

(30) Byl nadšen tím, že přijeli.

(31) Nebyl nadšen tím, že přijeli.

(32) Tím, že přijeli, nebyl nadšen.

Jedním z možných vysvětlení je vysvětlení v termínech AČ a jeho zachycení v sémantickém zápisu, jak jsme je uvedli zde v odd. 3. Ve větě (32) je doplnění slovesa (závislá klauze) v základu výpovědi a je jako takové „presuponováno“, tj. nedotčeno negací. V jádru výpovědi pak zůstává při negaci pouze potenciální možnost toho, co v kladné větě nutně platilo.[35] Ovšem bude třeba podrobněji zkoumat, jaké další faktory tu mají význam — zdá se např., že situace je různá podle různých stupňů kondenzace:[36] u nejtěsnějšího spojení patrně takový člen negací není zasažen (děj, který vyjadřuje, je presupozicí „referenčního“ typu), zatímco u volnějších vyjádření (popř. u některých typů vedlejších vět) jde o onen potenciální modus významu.

Na příkladu vět (31) a (32) se tedy opět ukazuje, že základ výpovědi se chová jinak než její jádro a že postavení větného členu v základu nebo v jádru má významovou relevanci. Jinými doklady, že aktuální členění souvisí s významem, jsou příklady uváděné Lakoffem[37] jako zají[239]mavé, ale dosud nevysvětlené distinkce: tak koordinací vět (33) a (34) vznikne věta (35), kterou lze interpretovat jako „každý z nich viděl nějakou explozi, ale každý mohl vidět jinou“, zatímco obdobné spojení pasívních konstrukcí (36) a (37) lze parafrázovat pouze jako „oba viděli touž explozi“ (38).

(33) John saw an explosion.

(34) Max saw an explosion.

(35) John and Max saw an explosion.

(36) An explosion was seen by John.

(37) An explosion was seen by Max.

(38) An explosion was seen by John and Max.[38]

Přijmeme-li výše uvedené hodnocení funkce pasívní konstrukce a nutnost interpretace jmenné fráze rozvité neurčitým členem v pozici základu výpovědi jako kontextově vázané (např. ve významu ‚one of the‘), pak vysvětlení rozdílu ve významu mezi větami (35) a (38) je nasnadě.

 

5. Domníváme se, že z důrazu, který se v současných diskusích transformacionalistů na otázky AČ klade, je zřejmé, že tyto otázky, k jejichž postavení a objasnění (ovšem z jiného pohledu) právě československá lingvistika tolik přispěla, jsou dnes rozhodující pro četné aspekty dalšího vývoje lingvistických teorií. Tím víc je třeba uvítat, že se těmto otázkám věnuje značná pozornost z hlediska různých teorií popisu jazyka. Jistě bude užitečné tento vývoj sledovat a výsledky vzájemně konfrontovat a kritizovat. Zdá se, že to povede i k lepšímu vhledu do takových problémů, jako je porovnání a hodnocení různých typů gramatik (frázové a závislostní, transformační a stratifikační atd.); podle dosavadního stavu poznání lze soudit, že se v dané oblasti objevují především nové argumenty pro závislostní gramatiku jako základní složku generativního popisu, snad i pro generativní (tj. stratifikační) přístup k sémantice proti přístupu interpretativnímu. V obou bodech by to znamenalo konvergenci transformační gramatiky s dřívějšími i novými výsledky evropské lingvistiky.

 

R É S U M É

Topic-Comment Articulation and the New Development of Transformational Grammar

A survey of the discussion concerning Chomsky’s extended standard theory (1) and Lakoff’s generative semantics (2) is given, with a special regard to the questions of focus, presupposition, and quantification, which are relevant to a theory of topic-comment articulation. It is shown that a third possibility of description of these phenomena exists (3), and that besides meaning proper and presupposition (three kinds of which are distinguished here) it is necessary (4) to work with a third type of semantic unit (the content of which, under negation, is neither negated, nor valid, but remains only possible: e.g. Harry didn’t cause that the building exploded).

Slovo a slovesnost, ročník 33 (1972), číslo 3, s. 229-239

Předchozí Josef Hrbáček: Pokus o výklad přístavkového vztahu

Následující Miroslav Komárek: K jedné kritice de Saussura