Poznámka k příslovečným určením příčinným

Iva Nebeská

[Články]

(pdf)

Заметка к обстоятельствам причины / Remarque sur les compléments circonstanciels de cause

Pod souhrnný pojem příslovečného určení příčinného popř. příslovečného určení příčinnosti se v novějších českých syntaxích[1] zpravidla řadí určení příčiny, důvodu, důsledku, podmínky (možné i neskutečné), účelu a přípustky (včetně vztahu podmínkově přípustkového). Překvapující je proto pojetí S. Machové,[2] která ve své jinak velmi podnětné práci příslovečné určení přípustky nepovažuje za součást určení příčinných. Shrneme stručně důvody, které ji k tomu vedly: Shodně s obvyklým pojetím považuje za základ příčinných určení kauzální vztah mezi dvěma jevy, a to kauzální vztah do jisté míry oslabený (nazvala ho aitiologickou implikací a označila c, c₁, c₂, c₃). Jeden z těchto jevů je vyjádřen hlavní větou (řídícím slovesem), druhý vedlejší větou nebo druhou hlavní větou (příslovečným určením). Např. větu Ivan denně trénuje označila jako p, větu Ivan dosahuje vynikajících výkonů jako q. Aitiologickou implikaci mezi jevy vyjádřenými větami p a q označila (p c q) a uvedla následující formule pro označení podmínky možné, neskutečné, vlastní příčiny (důvodu) a účelu:

(p c q)	podmínka možná
(p c1 q) = df((p c q)&p)	vlastní příčina (důvod)
(p c2 q) = df((p c q)&p̅)	podmínka neskutečná
(q c3 p) = df(p c q) & (V(q) c1 p)	účel[3]

Právě v této souvislosti Machová příslovečné určení přípustky z příčinných určení vyřadila, protože se domnívá, že při vyvozování přípustky by bylo nutno vycházet nikoli z formule (p c q), nýbrž patrně z formule jiné (s. 24), která není blíže vyložena.

Machová rozložila informaci, kterou obsahuje každé z příslovečných určení, na základní složky a označila vztahy mezi nimi. Rozklad však může kromě údaje, zda se v daném případě realizuje složka označená jako p, obsahovat i údaj, zda se realizuje složka označená jako q. Potom nebude podle mého názoru obtížné pomocí vztahu (p c q) vyjádřit i příslovečné určení přípustky. Zvolíme si takový způsob formálního zápisu, který bude méně připomínat symboliku formální logiky; zápis nám má pouze umožnit přehledné vyjádření toho, v čem se jednotlivé příčinné vztahy sémanticky od sebe liší a jak se tyto rozdíly odrážejí v jazykových prostředcích. Formální logika a lingvistika mají každá svůj problémový okruh; bodů, ve kterých se stýkají, je velmi málo, z problematiky příslovečných určení jen v nepatrné a nesnadno vymezitelné části; jde o taková určení, ve kterých jev označený jako p je skutečnou příčinou jevu označeného jako q (srov. dále). Formální logika svými strohými prostředky nemůže vyjádřit bohatství a rozmanitost prostředků přirozených jazyků, nebo, chceme-li, přirozený jazyk není systémem natolik exaktním, aby bylo možno ho postihnout vyjadřovacími prostředky formální logiky. Formální zápis vztahů, které jsou vyjadřovány příslovečnými určeními příčinnými, se uvádí pouze pro přehlednost, nikoli snad proto, že by se tím tato problematika „posouvala“ směrem k logice.

[22]Nezáleží proto příliš na tom, jakým znakem označíme základní vztah mezi dvěma jevy, ale na tom, jak ho budeme interpretovat. Vztah (p ∆ q) budeme interpretovat tak, abychom zdůraznili moment očekávání: jev p bývá obvykle následován nebo doprovázen jevem q, popř. jevu q obvykle předchází jev p. Bude to tedy vztah slabší než aitiologická implikace (která sama je zase slabší než implikace kauzální); kromě skutečného kauzálního vztahu bude zahrnovat právě ty případy, které, domnívám se, jsou v jazyce s výjimkou stylu odborného nejobvyklejší a ve kterých pouze sdělujeme, že jev q pravidelně nastává právě po jevu p (popř. i po jevu p). Z tohoto hlediska se skutečný vztah kauzální, např. Zatmění Měsíce nastává, jestliže Slunce, Země a Měsíc jsou v jedné přímce, jeví jako zvláštní případ vztahu, který jsme označili jako (p ∆ q).

V níže uvedeném formálním zápise výraz (p ∆ q) jako celek vypovídá o potenciální souvislosti prvků p a q, zatímco samostatně stojící p vypovídá o realizaci, popř. nerealizaci jevu p. Realizaci označujeme p, q; nerealizaci označujeme p̅, q̅. V následujícím zápise bude p zastupovat větu Chlapec tiskne tlačítko, q větu Je slyšet zvonek. Můžeme rozlišit sedm vztahů příčinné povahy mezi jevy, které tyto věty označují:

(1)

(p ∆ q)

podmínka reálná

Nevíme, zda se realizuje jev p (zda chlapce tiskne tlačítko), ani zda se realizuje jev q (zda je slyšet zvonek). Víme pouze, že tyto děje obvykle probíhají současně. Např.: .Jestliže chlapec tiskne tlačítko, je slyšet zvonek.

Formálně shodná jsou souvětí konfrontační,[4] např. Jestliže včera pršelo, dnes padají kroupy, která sem však nepatří, protože neobsahují základní vztah (p ∆ q).

(2)

příčina, důsledek

Jev p se realizuje (chlapec tlačítko tiskne), v souladu s očekáváním se tedy realizuje i jev q (je slyšet zvonek).

Např.: Protože chlapec tiskne tlačítko, je slyšet zvonek. Chlapec tiskne tlačítko, je proto slyšet zvonek.

V souvětí s vedlejší větou příčinnou je tedy sémantický vztah stejný jako v souvětí důsledkovém; rozdíl je v jazykových prostředcích, kterými je tento vztah vyjádřen nejen v aktuálním členění apod.

(3)

podmínka neskutečná[5]

Jev p se prozatím nerealizuje (chlapec netiskne tlačítko), v souladu s očekáváním se nerealizuje ani jev q (není slyšet zvonek).

Např.: Kdyby chlapec tiskl tlačítko, bylo by slyšet zvonek.

(4)

přípustka

Jev p se realizuje (chlapec tiskne tlačítko), očekáváme i realizaci jevu q, ale ta nenastává (není slyšet zvonek).

Např.: Přestože chlapec tiskne tlačítko, není slyšet zvonek. Chlapec tiskne tlačítko, ale zvonek není slyšet.

[23]Druhý příklad se např. ve Šmilauerově syntaxi označuje jako paratakticky vyjádřený vztah přípustkový; ke vztahům přípustkovým se řadí jistě právem. Naproti tomu nelze ke vztahu (4) zařadit taková souvětí, ve kterých vedlejší věta má charakter parentetický, vyjadřuje názor mluvčího (K. Svoboda, o. c. v pozn. 1) aj., např. Ačkoli jsme tomu nemohli uvěřit, maturitu neudělal.

(5)

vztah podmínkově přípustkový reálný

Jev p se realizuje (chlapec tiskne tlačítko), v tomto případě však na tom nezáleží (označili jsme jako p/p̅), jev q se nerealizuje (není slyšet zvonek), stejně jako kdyby se nerealizoval jev p (jako kdyby chlapec tlačítko netiskl).

Např.: I když chlapec tiskne tlačítko, není slyšet zvonek.

(6)

vztah podmínkově přípustkový neskutečný

Jev p se nerealizuje (chlapec netiskne tlačítko), v tomto případě však na tom nezáleží (označili jsme jako p̅/p), jev q by se v žádném případě nerealizoval (není slyšet zvonek). Cítíme však, že vztah podmínkově přípustkový neskutečný není tak zcela dobře analyzovatelný. Kromě základního očekávání, že jev p je následován nebo doprovázen jevem q, je patrná ještě jakási další zkušenost: v zásadě tomu tak má být, ale my už víme, že tomu tak nebude, že jev q se nebude realizovat (zvonek nebude slyšet), ať učiníme cokoli.

Např.: I kdyby chlapec tiskl tlačítko, nebylo by slyšel zvonek.

(7)

(p ∆ q); Z(p)

účel

Jev p se realizuje (chlapec tiskne tlačítko) se záměrem dosáhnout realizace jevu q (zvuku zvonku). Zda se jev q skutečně realizuje (zda je slyšet zvonek), nevíme.

Např.: Chlapec tiskne tlačítko, aby bylo slyšet zvonek.

Formálně shodná jsou souvětí s nepravou větou účelovou, např. Odešel, aby se již nikdy nevrátil. Mezi jevy, které jsou těmito dvěma větami vyjádřeny, není vztah (p ∆ q) a jev označený jako p nevyjadřuje záměr, proto tato souvětí mezi účelová nepatří.

Ke každému z uvedených vztahů existuje v jazyce vztah opačný. Zejména v souvětích přípustkových a podmínkově přípustkových není často zřejmé, jak je interpretováno p a jak q a co se vlastně popírá. Např. Ačkoli neměl co ztratit, i on podlehl nervozitě.

(1')	(p̅ ∆ q̅)	Jestliže chlapec netiskne tlačítko, není slyšet zvonek.
(2')		Protože chlapec netiskne tlačítko, není slyšet zvonek. Chlapec netiskne tlačítko, a proto není slyšet zvonek.
(3')		Kdyby chlapec netiskl tlačítko, nebylo by slyšet zvonek.
(4')		Přestože chlapec netiskne tlačítko, je slyšet zvonek.
(5')		I když chlapec netiskne tlačítko, je slyšet zvonek.
(6')		I kdyby chlapec netiskl tlačítko, bylo by slyšet zvonek.
7')	(p̅ ∆ q̅); Z(p̅)	Chlapec netiskne tlačítko, aby nebylo slyšet zvonek.

[24]Někteří lingvisté[6] rozlišují příslovečné určení příčiny a příslovečné určení důvodu, ač jazykové prostředky, kterými se v češtině příčina a důvod vyjadřují, jsou shodné. Zápis (2) postihuje věty příčinné, nepostihuje však věty důvodové. Např.: Věta Chlapec asi tiskne tlačítko, protože je slyšet zvonek obsahuje složku p (tiskne tlačítko) a složku q (je slyšet zvonek); víme, že q nastalo, o p nevíme nic. Složka p bývá obvykle následována složkou q. Přesto však cítíme, že příslovečné určení důvodu bychom sotva mohli zapsat jako , protože obsahuje ještě něco dalšího. Ve větě Trenér jim v šatně patrně domluvil, protože v druhém poločase hráli jako vyměnění nebo ve větě Knihu asi nečetl, protože ji vrátil ještě týž den není explicitně řečeno, zda složka p realizována je či není. Prostředkem k vyjádření tohoto zpochybnění je modalita. Pro jednoduchost se zatím omezíme na toto konstatování a nebudeme podrobněji sledovat, jaké vztahy příslovečné určení důvodu vlastně vyjadřuje.

V uvedených sedmi vztazích je patrné, že se neklade vždy stejný důraz[7] na složky p a q. U vztahů (1), (2) a (3) jsou složky p a q celkem v rovnováze, žádná z nich není zdůrazněna. Naproti tomu ve vztazích přípustkových se klade větší důraz na složku q. Platí to zejména o obou vztazích podmínkově přípustkových; složka q se realizuje v každém případě, bez ohledu na to, zda se realizuje složka p. (Zvonek není slyšet, ať chlapec tiskne tlačítko, nebo netiskne.)

Ve vztahu účelovém se klade podstatně větší důraz na složku p; tento důraz jde tak daleko, že se po realizaci složky q vůbec neptáme, je do jisté míry obsažena jednak v základním vztahu (p ∆ q), jednak v prvku Z. Jazykovými prostředky, kterými je tento důraz v češtině vyjádřen, jsou přímo větné struktury. Pokud můžeme mluvit o komunikativním záměru mluvčího, mluvčí se rozhoduje pro zdůraznění prvku p nebo q již výběrem větné struktury, nikoli až aktuálním členěním výpovědi. Pokud nechce mluvčí prvek q (ve vztahu 4) zdůraznit, může souvětí s vedlejší větou přípustkovou nahradit vyjádřením parataktickým, např. Chlapec tiskne tlačítko, ale zvonek není slyšet.

V závěru se vrátíme k hypotéze o kompaktnosti skupiny příslovečných určení příčinných. Jak uvádí S. Machová, nositelem společného významu je podmínka možná, je tedy v centru příčinných určení. Jí nejblíže je příčina a podmínka neskutečná. Poněkud dále stojí přípustka. Ještě vzdálenější jsou oba vztahy podmínkově přípustkové (obsahují prvek, který vyjadřuje nedůležitost toho, zda se p realizovalo, a který jsme označili p̅/p nebo p/p̅); vzdálenější je vztah podmínkově přípustkový nereálný, který naznačuje kromě obecné zkušenosti (jev p je obvykle následován jevem q) ještě zkušenost druhořadou (v tomto případě jev p jevem q následován nebude). Zcela na okraji stojí vztah účelový. Výrazně se liší od ostatních: (a) Prvkem „navíc“ je Z vyjadřující záměrnost, tedy modalitu. (b) Jak upozorňují všechny gramatiky i cit. práce S. Machové, zatímco ve vztazích (1)—(6) se vedlejší větou s výjimkou důsledku vyjadřuje složka označená p, ve vztahu účelovém je to složka označená q. (c) Vyjádříme-li větami dva jevy, mezi kterými je vztah (p ∆ q), domnívám se, že můžeme vytvořit všechna souvětí odpovídající vztahům (1)—(6), ale nemůžeme vždy nenásilně vytvořit souvětí odpovídající vztahu (7). Např.: Přednášející nepřišel (p), Přednáška se nekoná (q); Nemá peníze (p), Půjde si je vydělat (q); Špatně vidí (p), Nosí brýle (q); aj. Bylo by zajímavé zjistit, které věty a zejména které kombinace vět mají tuto vlastnost. Jednou z důležitých okolností je jistě sémantika slovesa v obou větách. — Zbývá ještě příslovečné určení důvodu. Platí o něm zhruba totéž, co jsme konstatovali o příslovečném [25]určení účelu v bodech (b) a (c). Má i svůj prvek „navíc“, ale tento prvek by byl podstatně obtížněji vymezitelný. Na rozdíl od vztahu účelového, ve kterém je vždy vyjádřena záměrnost, složka p vyjadřuje činnost zaměřenou na složku q, ve vztahu důvodovém se takový prvek hledá obtížně a patrně není pouze jeden. Z tohoto hlediska nejsou příslovečná určení důvodu skupinou homogenní. Tato problematika by však vyžadovala speciálního studia.

 

R É S U M É

Remark on Adverbials of Cause

The author taking as basis the conception of S. Machová endeavours to characterise the group of cause adverbials from the viewpoint of its compactness. The method consists in the disintegration of information contained in the adverbials and in the introduction of interrelations between its components. In the centre of cause adverbials is real condition, the other semantic types ordered from the centre away are as follows: proper cause and consequence, unreal condition, concession, real conditional concessive relation, unreal conditional concessive relation and purpose. The adverbial of purpose distinctly differs from the other adverbials. The adverbial of reason has been left aside.

Slovo a slovesnost, ročník 35 (1974), číslo 1, s. 21-25

Předchozí Miloslava Knappová: O vzniku příslovcí z frazeologických spojení

Následující Josef Štěpán: Souvětí s řetězovou závislostí