J. Zubatý jako interpret jazyka staročeských textů

Emanuel Michálek

[Rozhledy]

(pdf)

Й. Зубаты — толкователь языка древнечешских текстов / J. Zubatý comme interprète de la langue des textes du tchèque ancien

V rozsáhlém vědeckém díle J. Zubatého má staročeský jazykový materiál závažnou úlohu při osvětlování problému etymologických, lexikologických i syntaktických. Ve shodě s tím, jak se vědecký zájem J. Zubatého postupně stále více soustřeďoval na otázky bohemistické, přibývalo i jeho prací zaměřených přímo na problematiku staré češtiny. Mezi ně patří také příspěvky zabývající se interpretací nejasných míst v stč. textech. Zde si všimneme Zubatého poznámek komentujících Smetánkovu edici Sítě víry Petra Chelčického.[1]

1. Z úvodu k vlastnímu komentáři je patrno, že se Smetánkova edice stala Zubatému podnětem k zamyšlení nad soudobým stavem přípravných prací konaných pro stč. slovník a nad úkoly, které lingvistiku na tomto poli v budoucnu čekají.[2] Do souvislosti s takovými širšími úvahami jsou zasazeny poznámky hodnotící Smetánkovo vydání. Některá editorova řešení nepovažoval Zubatý sice ještě za plně průkazná, ale edici jako celek oceňoval velmi kladně se zřetelem k dalším úkolům naší jazykovědy. V Smetánkově vydání viděl začátek skutečného výkladu textu nesnadného a patrně i porušeného opisováním a tiskem (s. 27). Zubatý si ovšem byl dobře vědom toho, že jeho odchylné výklady mají zčásti původ v rozdílném chápání některých slov, a poukazoval na okolnost, že „podobné neshody jsou možny ve filologii všude“, dokonce i v literaturách filologicky nejvíce a nejpodrobněji propracovaných. Výskyt většího počtu nesnadno vysvětlitelných slov, a to i z dob, „v nichž se ustalovaly hlavní základy spisovného jazyka našeho“, je však Zubatému dokladem skutečnosti, že jazykovědná práce, „týkající se památek našeho jazyka, nesplnila ještě všech dluhů, které má k nejdražšímu odkazu našich předků“ (s. 27). Za jeden z nejnaléhavějších takových dluhů považoval J. Zubatý vypracování staročeského slovníku. A dnes, kdy je toto dílo zpracováváno v rozsahu přesahujícím nejoptimističtější odhady Zubatého (s. 28), nebude snad neužitečné připomenout si postuláty, jež před českou historickou lexikografii náš přední lingvista stavěl. Všimneme si nejprve Zubatého kritiky soudobých prací o slovní zásobě (2), dále úlohy, jakou přisuzoval vztahům zkoumaných výrazů k jednotkám mimosystémovým (3) i systémovým (4). Pokusíme se rovněž naznačit, jak Zubatým uplatněné principy souvisí s dnešní historickou lexikografií (5).

2. Závažný nedostatek soudobých prací o stč. lexiku shledává J. Zubatý především v tom, že se nevěnuje náležitá péče objasnění významu slov (s. 29). Zdůrazňuje, že se zde nelze spokojit pouhým přibližným zjištěním významu slov zaniklých, ale že je třeba rozvinout exegetickou práci, „která se konala a koná na jazycích mrtvých“. Doporučuje proto pokračovat v exegetických a lexikologických studiích bohemistických, jak je pěstovala zvl. starší generace gebauerovská, a vidí v tom jeden z nejdůležitějších předpokladů pro konečné zpracování slovníku staročeského. Při interpretaci málo zřetelných míst připomíná zásadu přihlížet k významům nejasného výrazu v jiných kontextech sémanticky průhlednějších [40]a klade důraz na srovnání stč. textu se zněním příslušného originálu, z něhož stč. zpracovatel překládal nebo který parafrázoval. Důležitým prostředkem jsou, jak ukazuje J. Zubatý, také staré slovníky a glosy, a to nejen pokud pocházejí z vlastního údobí stč. před r. 1500, ale v nemenší míře i pokud jsou to texty vzniklé v době střední, tedy v údobí předbělohorském (s. 31). Při výkladu textů starého jazyka je ovšem východiskem jazyk dnešní, zvláště berou-li se v úvahu rovněž nářečí. Zde však J. Zubatý důrazně varuje před nebezpečím anachronismů, zejména před neodůvodněným přenášením dnešních významů do doby staré. Jako příklad uvádí (s. 31n.) stč. mrzák, Gebauerem vykládané na základě jednoho dokladu ve shodě s novočeským územ jako ‚Krüppel‘ (GbSlov 2, 410). Zubatý však dovozuje, že stč. stavu je zde (jako i mnohdy jindy) bližší Veleslavín, který slovo mrzák vystihuje lat. ekvivalenty odiosus, molestus a českými synonymy mrzký, zmrzelý, mrzutý, obtížný, tesklivý, protimyslný. Doklady v témž významu cituje Zubatý z Komenského, pro starou češtinu z Chelčického a do stejné souvislosti zařazuje i zmíněný příklad z Gebauerova Slovníku. Svůj výklad stč. mrzák opírá Zubatý také o souvislosti etymologické poukazem na vztah k adj. mrzký, mrzutý. Etymologii počítá k lexikologickým pomůckám, „ovšem k těm, jichž jest užívati nejopatrněji“. Již z toho, co jsme uvedli, je patrno, že Zubatý pojímá lexikální interpretaci stč. textů jako závažný úkol, při jehož řešení je třeba přihlížet k celé řadě vztahů (3) mimosystémových i (4) systémových.[3]

3. Pokud jde o vztahy mimosystémové, zmínili jsme se už o zásadě přihlížet ke kontextům interpretovaného výrazu, k cizojazyčným ekvivalentům i k responzím v jiných fázích jazykového vývoje, pro starou češtinu zejména k odpovídajícím jevům češtiny doby střední (srov. 2). Další oporou při stč. výkladech je podle Zubatého jazyk současný, především ve své podobě mluvené (srov. 2), a paralely v jazycích příbuzných. Tak při výkladu stč. slovního spojení opětovati dar ‚omlouvati dar, mluviti o daru‘ připomíná sloveso opíceti téhož významu z Jungmannova Slovníku i z mluveného projevu, který si sám zaznamenal v Plané n. L. (s. 278, pozn. 1). Podobně při hodnocení Smetánkova přepisu tištěného dowře (když se chudý mnich dovře takové hojnosti u svého stola ChelčSíť 176a) zmiňuje se o morav. nářečním dovřel se na hroške maměnce ‚dostal se‘. V této souvislosti cituje rovněž paralelu jinoslovanskou, totiž pol. dowrzeć sie czego z Lindova slovníku (s. 271). Poukazuje však na její okrajovost i na stejný charakter příslušného ekvivalentu českého a obrací se k jinému výkladu (navrhuje čtení dovrže místo dovře). K interpretaci využívá ovšem nejen responzí v jazycích příbuzných, ale také sémaziologických paralel morfologického nebo sémantického tvoření slov v jazycích nepříbuzných. Tak stč. archaismy probyti ‚dojít prospěchu, zdaru‘, probyti komu ‚prospěti‘ srovnává se stind. prá bhavati a s lat. prodesse majícími obdobný význam a stejnou vazbu jako stč. slovesa a ukazuje, že zde stč. typ nelze vyvozovat jen z lat. vzoru (s. 108n.). Podobně stč. sloveso přemietati vykládá (na rozdíl od Smetánkou předpokládaného významu ‚přetřásat, pomlouvat‘) jako ‚podrobně posuzovat‘. Vychází tu ze základního významu ‚přehazovat‘, ‚přehazováním prohledávat‘ a dovolává se obdobného metaforického posunu v němec. slovese untersuchen (s. 35).

Vedle mimosystémových vztahů jazykové povahy dostává se někdy do středu pozornosti při Zubatého interpretaci stč. textů vztah k označované skutečnosti mimojazykové. Bývá tomu tak zvl. u pojmenování reálií dávno zaniklých nebo společenským vývojem podstatně změněných. Jako příklad lze tu uvést Zubatého interpretaci stč. substantiva nálep a slov s ním příbuzných. V stč. dokladech mimo Chelčického (ale také ještě v Hájkově kronice) znamená nálep ‚jedovatý nátěr na zbra[41]ni bodné nebo sečné‘ (s. 265n.). K osvětlení tohoto významu připomíná Zubatý zprávy historické a nálezy archeologické dosvědčující, že otravování zbraní bylo jevem obvyklým i v evropském starověku a raném středověku. Naproti tomu u Chelčického předpokládá Zubatý, že nálep (podobně jako nálepec, nálepek) znamená ‚přílepek, nástavek‘, a odvolává se na nářeční paralely z východních oblastí našeho jazykového území. I když můžeme dnes tyto Zubatého výklady v jednotlivostech upřesnit a doplnit, je nepochybné, že zde celkovou stč. situaci postihl J. Zubatý velmi správně už před 60 lety.[4]

4. Interpretace J. Zubatého se opírají nejen o usouvztažnění zkoumaných výrazů s jednotkami mimosystémovými, ale přihlížejí rovněž k vnitřním jazykovým vztahům systémovým, paradigmatickým i syntagmatickým. Ze vztahů paradigmatických lze doložit především zřetel k výrazům synonymním a slovům souřadným. Tak např. při zkoumání stč. dobyti, probyti zdůvodňuje své pojetí jejich významu („nejde o pouhé bytí …, nýbrž o stavové vlastnosti síly, vzrůstu apod.“) mimo jiné právě synonymním vztahem těchto sloves k stč. dospěti, prospěti (s. 109). Podobně vykládá přemoci komu ojediněle doložené u Chelčického poukazem na řadu stč. sloves významově blízkých pomoci, probyti, prospěti (s. 108, pozn. 2). Kromě přihlížení k synonymům uplatňuje se v koncepci Zubatého rovněž vztah k slovům téže slovní čeledi. Této skutečnosti jsme se již dotkli v souvislosti se Zubatého chápáním významu slov nálep, nálepec, nálepek (srov. 3). Příklady by bylo možno rozmnožit, např. připomenutím dokladů, jež Zubatý cituje pro osvětlení významu slova postava a jeho odvozeniny postávka (s. 111), nebo odkazem na postřeh o vývoji dnešního významu slovesa lepiti, který se podle Zubatého patrně vyvíjel nejprve ve „složeninách předložkových“, jako slepiti, přilepiti, nalepiti, a teprve odtud pronikal do slovesa nesloženého (s. 266). Stejně jako vztahu k slovům téže slovní čeledi využívá Zubatý při svých výkladech také vztahu k slovům téhož slovotvorného typu. Je to patrno např. z jeho zjištění, že stč. udarovati není pouhé ‚obdarovati‘, ale že předpona u- má zde „jako často význam přemožení dějem slovesa“, s nímž je spojena, jako v případech typu utancovati, uprositi, uondati ap. (s. 278). Na jiném místě při výkladu stč. kontextu ten lid z kořen jest marná chvála vypila jako slina nechutná navrhuje čtení vypilá místo slovesa vypila a vykládá toto adj. jako ‚pitím nabobtnalá, nabubřelá‘ s odvoláním na obdobné typy adjektivní vyjedlý, vyžralý (s. 112). Z jiných systémových vztahů je ve výkladech J. Zubatého zastoupena zejména valence frazeologická (sémantická). Tak např. proti Smetánkově interpretaci pasáže z předmluvy k Chelčického Sieti to (nedostatečné rozšíření Chelčického spisů) nezcházelo jiným, než kněžstvem od antikrista papeže svedeným ‚to nepocházelo od ničeho jiného‘ namítá Zubatý, že stč. scházie, sejde, sešlo kým (čím) je doloženo běžně jen o věcech nepříznivých, způsobených něčí vinou, ale nenajdeme je tam, kde jde o výsledek lhostejný nebo příznivý (s. 32n.). Tato okolnost ukazuje na původní význam výrazu sešlo mnou ‚došlo újmy mým přičiněním (mou vinou)‘, ne pouze ‚stalo se mnou‘. V souvislosti se zmíněnými slovesy všímá si Zubatý také valence konstrukční, např. upozorněním, že význam scházie n. sende na čem ‚jeví n. objeví se nedostatek na čem‘ patrně se nejprve vyskytuje ve tvaru bezpodmětném. Tvar bezpodmětný lze tu vysvětlit významovou příslušností k slovanskému jednočlennému typu není, nedostává se, ubývá apod. (s. 33).

5. Srovnáme-li takovéto výklady J. Zubatého s postuláty a kritérii uplatňovanými v dnešní historické lexikografii, zjistíme, že už Zubatý přihlížel v podstatě ke všem [42]vztahům považovaným dnešními badateli za relevantní (srov. 2 v pozn.). Snad není vyzdvihnuta tak programově a cílevědomě jako dnes komplexnost a hierarchie příslušných vztahů, podobně jako není důsledněji bráno v úvahu umístění zkoumaných výrazů ve směru jevů centrálních a periferních.[5] Že však problematika centra a periférie nebyla autorovi cizí, je vidět např. z jeho hodnocení slov podle jejich obvyklosti (srov. 3).

Naskýtá se otázka, jak je možno výklady a závěry J. Zubatého napsané před šedesáti lety doplnit, popř. upřesnit na základě bohatého lexikálního materiálu shromážděného pro nyní vydávaný Staročeský slovník. Pokusíme se naznačit si odpověď na ukázce dvou interpretací, jež Zubatý vědomě ponechává nedořešeny. Jde především o pasáž, kde Chelčický odmítá soudobé světské soudnictví jako neslučitelné se skutečným křesťanstvím, ale uznává jeho vhodnost pro lidi ukrutné, lakomé a mstivé: tiť na rathauz slušejie na soud, kdežto je rovné potká, aby se zapálili, stojiece před bohy, k nimž jsú se s žalobami utekli, ano je přemietají a šacují, v kládu sázejí ChelčSíť 16b. Zubatý označuje slova aby se zapálili za významově nejasná a navrhuje (s otazníkem) interpretaci ‚aby se stali obětí před modlami, tj. před pohanskými soudci‘ (s. 35). Aplikujeme-li Zubatého zásadu o přihlížení k jiným obdobným kontextům sémanticky průhlednějším (srov. 2), lze tu připomenout jiné místo z téže památky, kde Chelčický mluví o vztahu mezi poddaným a vrchností: výrové (tj. poddanští robotníci) nesú a vezú a stojie zapalujúce se, ano se pýcha sápá na ně křikajíci ChelčSíť 141b. Z jiného díla téhož autora lze vzpomenout úvahy o účinku řeči: Ohnivá řeč tvá příliš (srov. Ps 118, 140), a když půjde v srdce člověku, zapáléť jeho. Když jim (tj. slovům) věří, že sou božie … takť zapálé ChelčBoj 407b. Na věci nic nemění, že prvá část dokladu je biblickým citátem. Na podkladě takovýchto paralel bychom sporný výraz aby se zapálili interpretovali asi ‚aby byli účinně zasaženi, otřeseni‘.

Druhá z nedořešených interpretací, jíž zde chceme věnovat pozornost, se týká Chelčického kritiky života měšťanského a šlechtického: Protož to pokolenie městské a erbové, ježto kryje životuo na hradiech, na tvrziech a na městech, vždy lká ve krvi bratra svého a násilím je dáví ChelčSíť 163a. Zubatý vychází ze zjištění, že výraz lká ve krvi bratra svého je biblická reminiscence (Mi 7, 2 omnes in sanguine insidiantur), a připomíná citát téhož místa z Chelčického Postily (všichni ve krvi lkají ChelčPost 214b). Zároveň však poukazuje na to, že obvyklý význam slovesa lkáti se do tohoto kontextu nehodí a naopak význam, který by se sem hodil, např. ‚dychtiti‘, není u slovesa lkáti doložen. K pravděpodobnému řešení lze tu, domníváme se, dospět, přihlédneme-li k znění sporného místa v stč. biblích. Hlavní biblické texty reprezentující všechny čtyři redakce mají na příslušném místě ne sloveso lkáti, nýbrž lákati; srov. např. všichni ve krvi lákají, muž bratra svého loví do smrti BiblOl Mi 7, 2. Sloveso lákati hojně doložené od nejstarších památek ovšem onen předpokládaný význam ‚dychtiti‘, ‚insidiari‘ má (srov. GbSlov 2, 201n) a obdobné významy mají také jeho odvozeniny lákanie, lakač ‚insidiator‘ ap. (l. c.). Uvážíme-li, že text Sítě víry je, jak poznamenává Zubatý (srov. 1), dosti často porušený opisováním i tiskem[6] (s. 27), nebudeme snad předpokládanou záměnu lkáti za lákati považovat za nepravděpodobnou. Také tato interpretace vychází z principů uplatněných J. Zubatým před lety při výkladu stč. památek. Je tedy možno říci, že bohatý jazykový materiál vydávaného Staročeského slovníku umožňuje výklady Zubatého v lecčems doplnit, ale že se při práci s tímto materiálem nelze obejít bez zásad a kritérií postulovaných a používaných již J. Zubatým.

Slovo a slovesnost, ročník 35 (1974), číslo 1, s. 39-42

Předchozí František Daneš: Kniha o výstavbě jazykových projevů

Následující Vladimír Mach, Svatava Machová: Kontrastivní výzkum — pokračování konfrontačních metod české lingvistiky