Česká práce o derivaci substantiv v ruštině a v češtině

Galina P. Neščimenko (Moskva)

[Rozhledy]

(pdf)

Чешская работа о деривации существительных в русском и чешском языках / Un ouvrage tchèque sur la dérivation des substantifs en russe et en tchèque

Studium slovotvorných zákonitostí stojí v posledních desetiletích v popředí vědeckého zájmu v zemích jak slovanských, tak i neslovanských. Zcela jinak tomu bylo v nedávné minulosti. Je zde na místě připomenout úvodní slova Tvoření slov v češtině I:[1] „Tvoření slov je dosud jednou z nejvíce pomíjených a nejméně propracovaných oblastí vědy o jazyce … Kromě několika málo monograficky zpracovaných úseků dílčích zůstává tento úsek studia — jako historické zkoumání tvoření slov v slovanských jazycích vůbec — zatím jen programem …“

Velký kus práce vykonali v tomto směru českoslovenští jazykovědci, kteří věnovali tomuto zanedbávanému úseku jazykové stavby velkou pozornost. Můžeme uvést v této souvislosti řadu rozsáhlých publikací, monografických prací a velké množství studií z tohoto oboru v odborných časopisech. Současný stav slovotvorného bádání se vyznačuje vytříbeným metodickým přístupem a důkladným zpracováním látky, zejména při synchronním popisu slovotvorných systémů jednotlivých současných slovanských jazyků. Velkou zásluhu na tom má československý jazykovědec M. Dokulil, který pozitivně ovlivnil vývoj slovotvorného bádání vypracováním ucelené, systémové vědecké koncepce a metodologie. M. Dokulil je i vědeckým redaktorem monografie Substantivní derivace (v ruštině a češtině), Praha 1973, jejíž autorkou je pražská lingvistka Vlasta Straková. Odborníci znají řadu prací této autorky,[2] které významně přispívají ke konfrontačnímu studiu slovanského tvoření slov. Recenzovaná monografie je teoretickým zobecněním navazujícím na důkladné propracování rozsáhlého materiálu. V monografii samé je rozbor konkrétního jazykového materiálu omezen na minimum, výjimku tvoří pouze poslední dvě kapitoly, které jsou do jisté míry aplikací předcházejících teoretických úvah. Je však třeba zdůraznit, že závěry, k nimž Straková dospívá, jsou ověřeny v praxi.

Cílem práce je stanovení podstaty a statusu sufixální derivace v rámci ostatních substantivních slovotvorných postupů a zjištění základních zákonitostí derivačního mechanismu. Zvláštní pozornost se přitom věnuje odhalení základních parametrů sufixů jakožto aktivní složky derivačního procesu. Monografie vychází především ze současné ruštiny (přihlíží se k různým stylovým vrstvám: beletrie, žurnalistika, odborné texty apod.). Výklad je hojně dokumentován také příklady z jiných jazyků slovanských (především z češtiny) i neslovanských. I když v úvodu autorka píše, že si práce neklade za cíl sledovat soustavně zřetel konfrontační (s. 5), je nepochybné, že konfrontační metoda velice ovlivnila celou práci.

Monografie obsahuje vedle 111 stran vlastního textu, členěného do osmi kapitol, také ruské a anglické resumé a seznam základní literatury a materiálových pramenů.

Po stručné úvodní části, v níž se charakterizuje materiálová základna, metodický přístup a předmět výzkumu, se v první kapitole „Tvoření pojmenování a tvoření slov“ ukazuje, jakými prostředky disponuje jazyk pro tvoření pojmenování. Hlavní [130]pozornost je soustředěna na vymezení základního typu pojmenování — elementárních jednoslovných pojmenování. Důslednou konfrontací komplexních a jednoslovných pojmenování se zjišťuje specifičnost jejich struktury, fungování v různých stylových vrstvách i v různých slovanských jazycích. A. pozorně sleduje shody a rozdíly mezi ruskými a českými ekvivalenty pojmenování. Tyto typologické konfrontace jsou velmi důležité pro překladatelskou práci. Zajímavé jsou dále pasáže o přejímání pojmenování (zejména o různých stupních adaptace přejatých slov). Konfrontací poměrů v ruštině a češtině (ev. němčině) dospívá autorka k názoru, „že identitě obsahu … nemusí odpovídat identita výrazová. Zatímco v jednom z jazyků lze určitý obsah vyjádřit v rámci jednoslovného pojmenování, tedy prostředky slovotvornými, musí ve druhém jazyce nastoupit prostředky další roviny jazyka, tj. prostředky syntaktické“ (s. 15). Po stručné informaci o morfologických a syntaktických postupech tvoření nových pojmenování se a. zabývá podrobněji syntaktickým tvořením, které probíhá bez účasti slovotvorného mechanismu jazyka podle principu adice Lx¹ + Lx² + (Lx³), principu substrakce (uvedené zde schéma Lx¹ - Lx² je — podle našeho názoru — chybné, dali bychom přednost jinému vzorci (Lx¹ + Lx²) - Lx²: šampanskoje vino - šampanskoje, jde totiž o eliminaci druhého komponentu).

Druhá kapitola „Struktura slova a struktura morfému“ pojednává o struktuře odvozeného slova, jakožto základní realizaci jednoslovných pojmenování (kompozita jsou záměrně ponechána stranou). Tato kapitola, nejdelší rozsahem, zaujímá v práci ústřední postavení především proto, že osvětluje otázky důležité pro celkovou koncepci monografie. Postřehy a závěry, k nimž zde autorka dospívá, promítají se totiž do ostatních částí práce. Týká se to zejména druhé části kapitoly, věnované výzkumu základních strukturních parametrů morfému. První část této kapitoly se zabývá zjišťováním morfémových tříd na základě funkční specifikace morfémů ve struktuře slova; jsou to morfémy lexikální, flexívní a derivační. Zatímco morfémy lexikální a flexívní jsou funkčně vymezeny naprosto jednoznačně (první mají funkci onomaziologickou, druhé funkci gramatickou), derivační morfémy jsou svého druhu spojovacím článkem mezi oběma. Vyvolává však pochybnost tvrzení o rozlišnosti stupně funkční samostatnosti lexikálních a flexívních morfémů (s. 24).

Při charakteristice derivačních morfémů autorka zvlášť zdůrazňuje tyto obecné rysy: a) jsou fakultativní složkou struktury slova; b) plní strukturní funkci v souhře s flexívním morfémem; c) jejich pozice ve struktuře slova není dána jednoznačně (mohou předcházet lexikální morfém anebo po něm následovat). Je třeba poznamenat, že Straková považuje za derivační morfém pouze prefixy a sufixy. Nic neříká o možnosti vyčlenit např. prefixálně sufixální morfémy (ev. tzv. vkladné morfémy — zejména při tvoření expresívních pojmenování). Mezi případy kumulace deminutivních sufixů zařazuje a. nedopatřením také deriváty tichochoňko, malilinký, ačkoli -cho-, -li- jsou reduplikovanými útvary, ev. segmenty, skládajícími se z koncové souhlásky kmene a počáteční samohlásky sufixu.

Derivační a lexikální morfémy se účastní, jak právem a. říká, dynamického rozvíjení slovní zásoby, tvoří „osu identity“, na jejímž základě lze slovní zásobu klasifikovat. Na potvrzení této teze se uvádějí řady izolexémních (derivační paradigma) a izosufixálních (derivační řada) derivátů.

Druhá část kapitoly je věnována rozboru výrazové stránky morfému. Tyto části monografie jsou nejzajímavější, neboť přinášejí nové údaje, které doplňují naše dosavadní znalosti. Výrazovou stránku morfému charakterizuje a. na základě tří rysů: (1) fonematického skladu, (2) kombinability morfému, (3) variability morfému. Sklad morfému reprezentuje statickou složku struktury, kdežto kombinační schopnost a variabilita jsou dynamickými rysy struktury: vedou k její tvarové variaci a podmiňují stupeň uplatnění ve vyšším celku — slově. Při interpretaci [131]prvního rysu se zvlášť zdůrazňují rozdíly mezi morfémy v rozsahu, v účasti jednotlivých fonémů nebo tříd fonémů a v jejich pozici. Zvláštní pozornost je věnována poměru konsonantů a vokálů ve skladu morfému. Rozložení konsonantů a vokálů u morfémů lexikálních odpovídá schématu CVC, s možností nahrazení obou konsonantních členů konsonantickou skupinou, ev. nulou; u morfémů flexívních (substantivních) je obligátní součástí vokál, srov. schéma VVC, VCV (poslední kombinace je omezená); u morfémů derivačních (substantivních) je obligátní složkou konsonant, vyjádřeno schematicky: C, CC, CCC, VC, VCC apod.

Kombinační schopnost morfému je v první řadě dána kombinační spoluúčastí tříd morfémů ve strukturním modelu slova. Teprve na základě třídní příslušnosti morfému přichází v úvahu kombinabilita konkrétních morfémů jakožto individuálních reprezentantů daných tříd (s. 32). Názornými příklady dokládá V. Straková specifičnost kontaktní kombinatoriky na rozdíl od kombinatoriky interní. Zvláštní pozornost věnuje rozlišení signalizační funkce vokálů a konsonantů. Třída konsonantů se na signalizační funkci nepodílí, protože skupiny konsonantů se mohou vyskytovat stejně dobře jak na morfematické hranici, tak i uvnitř morfému. Pozoruhodné jsou konfrontace kontaktních fonematických kombinací ruštiny a češtiny. Pozornosti si zasluhují také morfonologické procesy probíhající na morfematické hranici a narušující její zřetelnost (srov. zjednodušování konsonantických skupin, překrývání hraničních morfémů, epenteze apod.).

Řadu cenných poznatků přináší autorka k třetímu rysu — variabilitě morfémů, kterou rozumí souhrn alternačních a akcentologických jevů. Zřetel k variabilitě morfémů má velký význam při identifikaci morfémů (derivační analýza) a také při derivační syntéze. Zavedení indexu variability (tím se rozumí počet alomorfů určitého morfému) umožňuje vyčlenění morfonologicky nejstabilnějších kmenů (adjektivní kmeny) — u substantiva je variabilita vyšší. V monografii se rozebírají konsonantické a vokalické alternační typy (alternace korelační, kvalitativní, nulové); mezi vokalické alternace řadí autorka alternace akcentologické, které jsou příznačné pro ruštinu. Velmi zajímavé jsou pasáže o variabilitě vokalické, obsahující četné konfrontace údajů z ruštiny a češtiny. Jde tu o tzv. nulové alternace, jejichž podstata tkví v realizaci „latentního“ vokálu, který se může realizovat jako pozitivní (v ruštině o nebo e, v češtině pouze e), nebo jako nulový. Tyto alternace jsou vázány jak na kmeny, tak i na sufixální morfémy obsahující konsonantické skupiny. Na rozdíl od češtiny se v ruštině objevuje vokalizovaný i nevokalizovaný alomorf kmenového morfému. Nulové alternace se vyskytují také u sufixálních morfémů — jsou to především sufixy deminutivní. Sylabické řešení deminutivních derivátů dokládá a. příklady z jednotlivých slovanských jazyků.

V monografii se také věnuje pozornost akcentologické variabilitě ruštiny u lexikálních, fiexívních a derivačních morfémů. Podrobně se probírá rozložení alomorfů[3] ve flexi a derivaci. Zde a. správně konstatuje, že východiskem derivace mohou být různé alomorfy téhož lexikálního morfému — vokalizované i nevokalizované (začíná-li sufix konsonantem, je východiskem derivace alomorf vokalizovaný, začíná-li vokálem, pak přichází v úvahu alomorf nevokalizovaný). Otázka volby kmenového alomorfu má zásadní význam, proto je vítané, že a. monografie přináší cenné a podnětné poznatky k tomuto problému.

Třetí kapitola „Derivace“ se zabývá obecnou charakteristikou derivace jakožto morfologického způsobu tvoření slov. A. se stručně zmiňuje o dílčích jevech, na jejichž základě lze popsat slovotvorné postupy (derivaci i kompozici): a) paradigmatizace, [132]b) afixace, c) alternace. Všechny tyto činitele nejsou stejně závazné, jedině paradigmatizace je nezbytná pro všechny slovotvorné jednotky.

Straková věnuje pozornost také univerbizaci, jejíž výsledky jsou velmi často shodné s normální sufixací. Správně uvádí, že hranice mezi útvary vznikajícími univerbizací a derivačními útvary není vždy zřetelná. Přesvědčivě dokládá rodové vztahy při univerbizaci, některé příklady se nám však zdají být sporné, např. slovo električka bychom raději vztahovali k spojení elektrický vlak, morechodka k morechodnoje učilišče, korotkometražka k korotkometražnaja kartina, pochybné jsou obručalka, bezymjanka, zemledelka. Avšak celková interpretace jazykových faktů se zdá správná. Autorka výstižně zachycuje směr rodových změn:  (pro ruštinu),  (pro češtinu).

Za pozornost stojí také autorčiny obecné výklady o principech derivace, a to o adici (růstu délky slova připojováním derivačních afixů), substrakci (zmenšení rozsahu) a substituci (kombinaci principu substrakce a adice). V této kapitole navrhuje a. také definici derivačního modelu. Míní tím schematizaci základních dílčích postupů vlastních derivaci bez ohledu na specifičnost příslušných jednotek.

Celou práci prostupuje myšlenka, že je nutno rozlišovat při lingvistickém popisu dva přístupy: a) analytický — směřující k segmentaci jednotek vyšších úrovní; b) syntetický — dovolující sledovat (na základě abstraktního schématu) postupnou realizaci určitých jazykových útvarů. Straková správně konstatuje, že derivační akt se v jazycích flektivního typu změnami rozsahu nevyčerpává. Pro jeho završení je nezbytná syntéza složek strukturních. Tento závěrečný akt spočívá v realizaci jevů morfematické hranice a konečně pak v sylabickém a prozodickém řešení derivátu. Tyto interní korekce zasahují do fonematického skladu složek derivátu a určují tak i jeho výslednou podobu (s. 58). Se zřetelem k tomu vyděluje autorka zvláštní pomocnou rovinu derivačního modelu — rovinu fonologických korekcí, která leží mezi rovinou morfologickou a lexikální. Tento přístup je rovněž vhodný při popisu derivačních fází. Bohužel samému pojetí „derivační fáze“ se v práci nedostává potřebné konkretizace.

Kapitoly čtvrtá a pátá rozebírají základní konstituenty derivačního postupu — derivační bázi a derivační morfémy.

Kapitola čtvrtá pojednává o derivačních bázích (DB). A. zde správně konstatuje, že všechny kmeny se nemohou uplatňovat ve funkci derivační báze stejně: vedle kmenů slovotvorně aktivních jsou i kmeny slovotvorně inertní a kmeny, které se mohou stát derivační bází teprve po určité úpravě (potřebné příklady a. bohužel zařadila do jiné kapitoly). Při klasifikaci derivačních bází se přihlíží k jejich členitosti, slovnímu druhu, zakončení a přízvuku. Nejzajímavější jsou v této kapitole výklady o labilních morfémech (tj. morfémech, které se při derivaci odepínají, jsou to -k- morfémy, -n- morfémy, -j- morfémy). Pozoruhodná je také klasifikace derivačních bází podle jejich zakončení. Vzhledem k tomu, že derivační postupy (především adice) jsou provázeny různými typy alternací, nabývá zakončení derivační báze, tj. její limitní konsonant, zvláštního významu. Na morfematické hranici se realizuje morfologická syntéza derivátu (s. 65). Jsme však přesvědčeni, že pro morfologickou syntézu není bez významu také předkoncový komponent derivační báze. Ve své práci o deminutivech[4] jsem dospěla k závěru, že se při rozboru distribuce slovotvorných formantů osvědčuje zavedení pojmu kontaktní pásmo, které zahrnuje nejenom poslední, nýbrž také i předposlední konsonant/vokál. Jak známo, derivační alternace se vyskytují právě v kontaktním pásmu, čili tato část derivační báze je nejvíc ovlivňována slovotvorným postupem. Jak se ukázalo, složení kontaktního pásma má bezprostřední vliv na distribuci slovotvorného formantu (srov. dále).

[133]Pátá kapitola pojednává o derivačních morfémech, z jejichž repertoáru si a. záměrně vybírá jenom sufixy. S takovýmto omezením tématu lze jen souhlasit. — Pozice sufixu ve struktuře slova (mezi lexikálním a flexívním morfémem) předznamenává i jeho funkční využití: sufix se podílí na funkci onomaziologické (spolu s morfémem lexikálním) i strukturně gramatické (spolu s morfémem flexívním). Autorka vidí funkční využití sufixu a) ve funkci strukturně gramatické; b) ve funkci reálných významů; c) ve funkci expresívní.

Velkou pozornost věnuje a. rozboru výrazové stránky morfému. Důkladně analyzuje sklad sufixu (poměr konsonantů a vokálů) a jeho rozsah. Svůj výklad ilustruje podrobnými seznamy morfémů. Na základě detailního rozboru dospívá k názoru, že nejčastějším sufixálním typem je typ konsonanticko-vokalický. Sufixy pouze konsonantické jsou zastoupeny v menší míře. Co se týče rozsahu morfémů, konstatuje, že nejvíce jsou zastoupeny sufixy dvoufonémové a pak třífonémové. Zajímavé poznatky přináší rozbor variability sufixu. I když sufix je ve svém celku značně stabilní, přece jen dochází v určitých případech ke vzniku variant, a to dvojího typu: substituční a rozsahové. Substituční variabilita se vyskytuje především u sufixů začínajících vokálem o (o/e); srov. skazočka - kopeječka, popovič - koroljevič. Rozsahová variabilita je spojena s přemístěním přední hranice sufixu (rozšíření derivačního morfému na úkor morfému lexikálního); srov. volk - volčonok, tatarin - tatarčonok apod. Autorka správně považuje absorpční schopnost sufixu za rys určující postavení sufixu v derivačním systému: předpoklad k zaujetí centrálního postavení mají sufixy se silnou absorpční schopností. V souvislosti s variabilitou rozsahu vyvstává otázka, které případy spadají do okruhu variability a které již tento rámec překračují, tj. mohou být hodnoceny jako nový sufix. K tomuto problému dosud neexistuje v odborné literatuře jednotné stanovisko.

V šesté kapitole „Derivační systém“ jsou soustředěny obecné otázky týkající se uspořádání derivačního systému. Při jeho charakteristice se uplatňují tyto ukazatele: a) repertoár jednotek, b) uspořádání repertoáru, c) soubor pravidel spojených s fungováním daného repertoáru. Repertoár funkčních jednotek je dán repertoárem derivačních morfémů. Uspořádání repertoáru závisí na využití různých slovotvorných dimenzí. Je to především derivační řada a podřada a derivační typ. „Derivační řadou“ rozumí Straková třídu derivátů spojenou formální identitou derivačního morfému (sufixu). Derivační řada určitého morfému může být homogenní (u sufixů monofunkčních) nebo i vnitřně diferencovaná. Jako příklad uvádí a. derivační řadu sufixu -k-a: butyl-k-a, lom-k-a, ekonom-k-a, kniž-k-a, strel-k-a. V prvním a druhém příkladě plní sufix funkci strukturně gramatickou: je především nositelem významu slovnědruhového (v prvním případě jde o morfologickou adaptaci přejatého slova, v případě druhém pak o substantivizaci děje). V derivátě ekonomka modifikuje sufix -k-a gramatický rod (signalizuje ženské pohlaví). U derivátu knižka je sufix nositelem významu deminutivního. Derivát strelka je příkladem, kdy sufix je nositelem lexikálního rozdílu mezi výchozím slovem a derivátem (srov. s. 84—85). Uvedená interpretace je vcelku přijatelná. Máme pouze výhrady ke konkrétním příkladům. Např. v současné ruštině lze sotva mluvit o tom, že konsonant -k- ve slově butylka má funkci adaptace přejatého slova. Ze synchronního hlediska je slovo butyl spíše augmentativem než neutrálním pojmenováním, butylka pak je spíše označením láhve běžné velikosti, čili jde o obrácený derivační směr (trochu odlišná situace je v češtině např. u taxi - taxík; obojí pojmenování se běžně vyskytuje, avšak sufix -ík skutečně plní funkci adaptace přejatého slova). Substantivum ekonomka je v ruštině značně zastaralé a pomalu ztrácí derivační vztah k slovu ekonom.

Po vyšetření funkcí sufixu přistupuje a. k vymezení pojmu derivačního typu, základní klasifikační jednotky slovotvorného systému. Hlavním kritériem je formální [134]a funkční identita sufixu (s. 85). Pokud jde o derivační řadu s -k-a, zjišťuje a. čtyři derivační typy, a to: 1. DB^A1 -k-a; 2. DB^V -k-a; 3. DB^S-mask. -k-a; 4. DB^S-fem. -k-a. Jak se zdá, došlo tu k jistému porušení výchozího stanoviska o primátu sufixální funkce (viz výše). I když v prvních dvou případech je reprezentována totožná sufixální funkce, vyděluje autorka dva různé slovotvorné typy. Na druhé straně pak případy jako knižka a strelka jsou spojeny do jednoho derivačního typu, přestože se sufixální funkce různí (v prvním příkladě jde o deminutivní význam, ve druhém o lexikální rozdíl mezi výchozím slovem a derivátem). Můžeme tedy konstatovat, že autorka nepochybně dává přednost slovnědruhové charakteristice (resp. podřízené kategorii). Při vymezení derivačního typu by bylo patrně vhodnější toto pořadí: a) reprezentace formantu (včetně alternační a akcentologické diferenciace), b) slovnědruhová charakteristika derivační báze (ev. podřízená kategorie), c) funkce sufixu.

Z autorčiny definice není také jasné, co se rozumí termínem kategoriální identita derivační báze. Pokud jde o vymezené derivační typy, provádí se klasifikace derivační báze na základě různorodých kritérií (např. alienismy — slovnědruhová charakteristika).

Velkou pozornost věnuje V. Straková derivační paradigmatice a vztahu derivačního systému k systému flexe. K jejím zajímavým a podnětným výkladům bychom však měli jednu připomínku. I když je blízkost derivačního a flexívního systému zcela nepochybná, přece jen mluvit o paradigmatice při popisu derivačních jevů se nám zdá neoprávněné, protože zastírá velmi důležitý a zásadní rozdíl, který si ostatně a. dobře uvědomuje.

V této kapitole se Straková dotýká také problému slovotvorné produktivity. Mezi morfologické předpoklady produktivity sufixu právem zařazuje schopnost sufixu vytvářet rozšířené varianty.

Zvláštní kapitolu věnuje autorka derivaci deminutivní. Zde se osvětluje řada problémů, a to: status deminutiv jakožto jazykových prostředků kvantitativního (především) charakteru; vliv sémantiky výchozího substantiva na možnosti deminutivní derivace; výrazová a obsahová korelace deminutiv atd. Důsledně se provádí konfrontace různých slovanských jazyků s přihlédnutím ke shodám a rozdílům v repertoáru, kombinaci, kvantitativnímu využití, frekvenci sufixů. Konkrétní rozbor deminutivní derivace obsahuje řadu zajímavých postřehů, týkajících se zejména distribuce a využití slovotvorných formantů. Některá tvrzení vyžadují však určitý korektiv: Na s. 95 a. píše: „Derivace deminutivní, organizovaná nejen podle slovnědruhového principu, nýbrž odpovídající rozložením svých prostředků (deminutivních sufixů) i systému gramatických rodů, má vyhraněnou paradigmatiku.“ K tomu máme tyto poznámky: (1) Tvoření deminutiv se vyznačuje jednotným systémem slovotvorných přípon, který se týká podstatných jmen různé rodové charakteristiky, čili není diferencován podle rodového příznaku (aspoň v základní své části). (2) Tvrzení o paradigmatičnosti deminutivní derivace je přehnané, neboť se vyskytuje jen u podstatně menší části substantiv. Derivační posloupnost deminutivních fází se neustále mění, což má za následek rozpadání deminutivních řetězců.[5] (3) Při studiu rozložení deminutivních přípon se přihlíží výlučně k finálnímu konsonantu derivační báze. Je třeba však mít na zřeteli, že pro zjištění sufixální distribuce, odhalení příčin překrývání distribučních sfér má důležitý význam nejenom finální konsonant, nýbrž také předkoncový komponent kontaktního pásma. Rozbor distribuce deminutivních formantů -//k a -ík v češtině ukázal, že existuje jistá souvislost mezi charakterem kontaktního pásma a výběrem sufixálního formantu. Má-li odvozovací základ několik alomorfů s odlišnou stavbou kontaktního pásma, přípona /-//k se připojuje k alomorfu s vokálním kontaktním pásmem, sufix -ík se naopak [135]vyskytuje u alomorfu s bezvokálním kontaktním pásmem. Konkrétní realizace finálního konsonantu v tomto případě není důležitá. Zmíněná tendence se vysvětluje složením slovotvorného formantu. Přípona -//k je ve většině alomorfů ryze konsonantní (vokál e je pohyblivý), proto se tato přípona „vyhýbá“ základům s konsonantickým seskupením v kontaktním pásmu. Sufix -ík, který má stabilní vokál ve všech alomorfech, se stejně dobře připojuje k derivační bázi s předkoncovým vokálem i konsonantem, častěji se však vyskytuje u základů s konsonantickým shlukem. Tím je dána možnost připojení sufixů -//k- a -ík- k různým alomorfům téhož lexému.

Monografii uzavírá stručná kapitola o expresívní derivaci. Základní závěry práce jsou obsaženy v ruském a anglickém résumé.

Monografická studie Strakové je významným přínosem k rozvoji slovotvorné teorie. Přináší hodně zajímavých postřehů, nově interpretuje základní otázky teorie tvoření slov. Autorka má dobrý přehled o současné literatuře oboru. Práce má správný metodologický základ. Je třeba zvlášť vyzvednout autorčin zájem o propracování jednotného metodického přístupu, vhodného pro osvětlení slovotvorných zákonitostí různých slovanských jazyků. Konkrétní materiálová analýza, jež je v podstatě aplikací teoretických úvah, jeví se nám jako výstižná, doplňuje dosavadní znalosti o substantivní derivaci. Kladně je třeba hodnotit důslednou konfrontaci ruštiny a češtiny s ostatními slovanskými (ev. neslovanskými) jazyky, která umožňuje stanovit shody a rozdíly jak v obecných tendencích a principech derivace, tak i v repertoáru a distribuci jednotlivých formantů. Záslužné v práci Strakové je uplatnění analytického a generativního přístupu k slovotvorným jevům a pečlivý výzkum formálního slovotvorného mechanismu. Rozbor výrazové stránky a fonologických korekcí patří nepochybně mezi nejzajímavější části práce. Velkou cenu mají četné tabulky a schémata, shrnující výsledky rozboru a potvrzující názorně správnost výchozích tezí.

Pečlivé propracování poskytuje celkem málo příležitosti k nesouhlasu nebo výhradám. Avšak některé připomínky bychom chtěli přece na závěr vyslovit.

Kostrou monografie jsou sufixální odvozeniny, základním cílem práce však je vytvoření ucelené představy o derivačním systému vůbec. Tím je dáno rozšíření okruhu otázek tvořících náplň knihy: jsou to obecně teoretické problémy, které přesahují rámec pouze substantivní derivace. Ve svém úsilí o systemizaci vědomostí o slovotvorné soustavě se autorka snaží zachytit co nejširší okruh otázek. Přitom se nutně příliš stručně, až jen informativně zmiňuje o řadě důležitých problémů. Myslíme si, že restrikce některých všeobecně známých tezí nebo aspektů, které nemají přímý vztah k tématu práce, a naopak rozšíření výkladů k některým diskusním otázkám, k nimž autorka bohužel nevyslovuje své vlastní stanovisko (např. slovotvorné pole, hloubková struktura, pojem interfixu apod.), by prospělo celé práci. Na prospěch by bylo i detailnější propracování pojmů derivační báze, derivační úroveň, uspořádání slovotvorné čeledi, integrační procesy derivace apod. Určité pochybnosti budí i celková struktura práce, protože obsah jednotlivých kapitol se tematicky překrývá, což má za následek poměrně četné odkazy k předcházejícím kapitolám. Některá nedopatření jsou v interpretaci ruských příkladů. Musíme a. také vytknout, že zařazuje bez náležitého komentáře stylisticky různorodé doklady (např. nemetčina, obručalka ap.) a že sotva může vyvodit obecné závěry platné pro ruštinu z rozboru textu Tichého Donu (srov. s. 99 a 100), protože Šolochovův román zachycuje nářeční rysy mluvy donských kozáků blízké jihoruským dialektům. Tyto naše kritické připomínky však nesnižují celkové pozitivní hodnocení monografie V. Strakové. Tato velmi dobře promyšlená práce se nepochybně stane východiskem pro další bádání v oblasti slovotvorby.

Slovo a slovesnost, ročník 35 (1974), číslo 2, s. 129-135

Předchozí Alena Macurová: Subjektová problematika jazykového projevu

Následující Jiří Kraus: Rétorika — disciplína moderní