Lingvistika a „myslící“ automaty

Karel Horálek

[Rozhledy]

(pdf)

Лингвистика и «мыслящие» автоматы / La linguistique et les automates «pensants»

Počítacích automatů a jim podobných zařízení se využívá v různých oblastech lidské činnosti a také v různých vědních oborech. V budoucnu se očekává, že se pole uplatnění automatických zařízení bude rozšiřovat a také jazykověda se začleňuje do proudu, který tuto novou situaci připravuje. O spolupráci s jazykovědou se také ucházejí technikové, kteří se zabývají konstrukcí automatů, které mají i jiné funkce než počítací. Lingvisté sami si mnoho slibují již od automatů, které nebyly konstruovány přímo pro jejich potřebu. V přítomné době však prožíváme období poklesu na burze slibů a nadějí o budoucí úloze samočinných zařízení při řešení lingvistických otázek a také o možnostech spolupráce lingvistů s matematiky a techniky při konstrukci takových zařízení.

V tomto přechodném období se ukazuje, že si obě strany dosud málo rozumějí; silně rušivým elementem je zde i okolnost, že tzv. moderní jazykověda je dosud metodicky značně nejednotná a málo efektivní právě při technické aplikaci. Za takové situace není divu, že se technikové, hledající kontakty s lingvisty, orientují na lingvistické směry, které neodborníka dovedou upoutat spíše efekty vnějšího rázu, nikoli na směry, které samy usilují o sblížení s exaktními vědami.

Někteří technikové zabývající se problematikou automatizace mentálních výkonů jsou dokonce přitahováni lingvistickou filosofií, o jejíž technické využitelnosti se dá předem pochybovat. Tato pochybná orientace přechází také do popularizační literatury, šířené v západních zemích ve formě kapesních knížek. Zvláště poučným příkladem je zde kniha německého matematika a fyzika W. R. Fuchse Knauers Buch der Denkmaschinen s podtitulkem Informationstheorie und Kybernetik (Mnichov-Zürich 1972). Nakladatelství Droemer-Knauer, které tuto publikaci vydalo, se specializuje na vydávání laciných encyklopedií a populární odborné literatury. W. R. Fuchs, který pracuje jako vědecký redaktor v bavorském rozhlasu, vydal v tomto nakladatelství populární úvody do moderní fyziky a matematiky (Knauers Buch der modernen Physik, Knauers Buch der modernen Mathematik) i jiné popularizační knížky. Knížka o „myslících strojích“ vyšla s úvodním doporučením Y. Bar-Hillela, známého odborníka v matematické lingvistice a logice. Toto doporučení má spíše obchodní než odbornou motivaci, a to nejen ze strany nakladatelství.

V kapitolách věnovaných problematice vztahů mezi jazykem a myšlením zastává Fuchs stanovisko, které je blízké ztotožňování forem myšlení a kulturní tvorby s konkrétními jazykovými systémy. Hlavní autoritou je Fuchsovi americký etnolingvistik Benjamin Lee Whorf, jehož teorie o lingvistickém podmínění různých kulturních typů je mimo jiné závislá na dobové filosofii přírodních věd, také však na různých kalných proudech, jako je např. filosofie O. Spenglera. Ve shodě s tzv. [143]neohumboldtovským směrem v jazykovědě a v lingvistické filosofii, k jehož čelným představitelům patří i dánský strukturalista L. Hjelmslev, zastává Whorf názor, že naše vidění a chápání mimojazykové reality je ve velké míře determinováno mateřským jazykem. Konkrétní jazyky jsou nejdůležitějším činitelem, který určuje výběr a uspořádání zkušenostního základu poznatků o světě i jejich zpracování v teoretických konstrukcích a v kulturní tvorbě. Lidé podle Whorfa nemají možnost objektivně a nezaujatě popisovat přírodní skutečnosti, jsou vždy vázáni na určité interpretační možnosti a ty jsou jazykově podmíněny.

Whorf v této své koncepci navazuje na některé práce amerického lingvisty E. Sapira, který je zakladatelem americké větve lingvistického strukturalismu. Také etnolog Boas měl na Whorfa vliv. Whorf se zabýval studiem indiánských jazyků, zvláště jazyka kmene Hopi. U Sapira mají myšlenky o závislosti myšlení a kulturní tvorby na jazykových formách ještě daleko mírnější a méně určitou podobu. Whorfova koncepce byla i v Americe lingvisty většinou odmítána, kladnější poměr k ní měli etnologové. Fuchsovi slouží Whorfovy názory za oporu pro teorii o jazykovém podmínění moderní fyziky. V této věci se dovolává také některých moderních fyziků, k nimž patří např. francouzský fyzik a filosof H. Poincaré. Také u Einsteina se najdou výroky o sepětí vědeckého myšlení s jazykem. Protože nejen moderní, ale také klasická fyzika je „typický produkt západní kultury (typisch abendländische Kulturleistung)“, jeví se Fuchsovi jasně i její jazykové podmínění. Vývoj přírodních věd, především fyziky, byl ve velké míře určován badateli, kteří mluvili starořecky, latinsky, italsky, anglicky, francouzsky a německy. Teprve v dvacátém století se situace poněkud mění, zatím však bez podstatných teoretických posunů (s. 36). Popisují-li však moderní čínští nebo turečtí vědci svět stejným způsobem jako jejich „západní“ kolegové, jde prostě o přejetí hotového pojetí z jiného jazykového prostředí, nikoli o vlastní vědeckou tvorbu, vyrůstající z domácího jazykového pojetí.

I tuto formulaci přejímá Fuchs z Whorfa, ale uvědomuje si, že se tak dostává do blízkosti nacistické teorie o „německé“ fyzice, jež se stavěla proti vymoženostem „židovské“ Einsteinovy teorie relativity. Rozdíl mezi Whorfovým a nacistickým pojetím je vlastně jen kvantitativní (na místo „německé“ fyziky je dosazena fyzika „indoevropská“), nacistickým specifikem byl i důraz na rasový základ německých zásluh o vědu. Fuchs se snaží od nacistické koncepce distancovat poukazem na Whorfovo tvrzení, že i jazyky přírodních národů mají své přednosti a vystihují některé přírodní jevy lépe než indoevropské „dialekty“. Závislosti přírodovědeckého myšlení na indoevropském jazykovém typu nelze podle Fuchse rozumět tak, jako by jazyk sám zde byl rozhodujícím produkčním faktorem. Spolurozhodovaly zde i faktory jiné, technika a celý vývoj civilizace. Z okolnosti, že „gramatiky indoevropských dialektů formovaly myšlení přírodovědců“, nechce však Fuchs vyvozovat, že jsou jazyky indoevropských národů nadřazeny jazykům národů jiných.

Jeden z příkladů (jsou jen dva), jimiž Fuchs s odvoláním na Whorfa dokládá přednosti „primitivních“ jazyků před indoevropskými, je vyjadřování dějů, které nemají činitele, nesubjektovými větami. Proti „činitelskému“ typu indoevropskému (věty jako něm. es regnet, franc. il pleut, jež podle Whorfa svádějí k představě fiktivního agentu), stojí v indiánských jazycích jednočlenné věty. „V jazyce kmene Hopi lze užít sloves bez spojení se substantivy. Manifestuje se tak logický systém zvlášť vhodný pro analýzu některých aspektů univerza.“ Daleko lépe než jakoukoli lingvisticko-filosofickou otázku ukazuje tento příklad, jak diletantské kořeny má celá Whorfova koncepce. Whorf (a s ním i Fuchs) zřejmě neví, že konstrukce typu es regnet nejsou obecně indoevropské, že jsou zde novějším jevem, který nepronikl nejen např. do jazyků slovanských, ale nezobecněl ani v některých jazycích románských. Přitom lze i pochybovat, že by formální subjekt typu něm. es (franc. il angl. it) skutečně sváděl k představě fiktivního původce děje.

[144]Fuchsovi je v jazykových otázkách velkou autoritou i L. Wittgenstein, zvláště se svou tezí, že užívání jazyka má přímou obdobu v šachové hře, popřípadě i v jiných hrách. Wittgenstein je myslitel daleko hlubší než Whorf, ale temný a složitý, jeho myšlenky a výrazy se nedají snadno popularizovat. Z Fuchsových výkladů také nijak nevyplývá, že by se pomocí citátů z Wittgensteina popularizace teorie informace a kybernetiky stávala jasnější a přístupnější. Wittgenstein viděl obdobu mezi užíváním jazyka a hrou v šachy pravděpodobně hlavně v tom, že v obou případech je lidské chování určováno systémem pravidel. Je zde však také důležitý rozdíl, o němž Wittgenstein nic neříká: pravidla hry (nejen šachové) mají své odůvodnění ve hře samé, v jazyce jsou motivována funkcemi, jež jsou závislé na životní lidské praxi a na potřebě orientovat se ve světě.

Wittgensteina i Whorfa se Fuchs dovolává ve výkladech o tom, že myšlení je vždy nějak závislé na konkrétním jazykovém systému. Fuchsovy formulace nejsou dost jasné, ale v jádře jde o nesprávné ztotožňování jazyka a myšlení. Z Wittgensteina se toto mechanistické pojetí přímo odvodit nedá.

Vysoko hodnotí Fuchs i R. Carnapa, zvláště jako budovatele logické syntaxe, z moderních lingvistů pak hlavně N. Chomského. Zdá se, že Fuchs nepostřehl, že Chomsky jde ve svých úvahách o obecné gramatice s vrozenými formami docela jiným směrem než Whorf a celá etnologicky orientovaná lingvistika. Chomsky navazuje na descartovskou teorii obecné gramatiky, jak ji vypracovali autoři tzv. portroyalské mluvnice („la grammaire raisonnée“). Je ovšem pravda, že se Chomsky dovolává také Humboldta, jeho myšlenky o jazykové tvořivosti. Z filiace Chomsky - Humboldt by se dala odvodit filiace Chomsky - Whorf, kdyby se Chomsky dovolával Humboldta oprávněně. Ve skutečnosti však, jak ukázal Coseriu, tomu tak není, Chomsky prostě Humboldtovi neporozuměl. Příslušenství k racionalistické tradici řadí Chomského k novějším lingvistickým směrům, které prohlašují za hlavní předmět lingvistického výzkumu zjišťování tzv. univerzálií.

Na univerzalisticky orientovanou lingvistiku začínají reagovat filosofové, kteří v gramatických univerzáliích (též podle Chomského „vrozených jazykových představách“) vidí obdobu kantovských poznávacích kategorií a nazíracích forem. Touto cestou jde např. západoněmecký teoretik Josef Simon v knize Philosophie und linguistische Theorie (Berlin 1971, nakl. Walter de Gruyter). Z moderní lingvistiky si Simon bere na posilu své kantovské orientace položky velmi sporné. Předpoklad vrozených jazykových představ (kategorií) nemá ani v Chomského lingvistické teorii pevné postavení.

Celkem lze o Fuchsově popularizační knížce o „myslících“ automatech říci, že v lingvistických exkursech je nejméně zdařilá. Práci strojových zařízení se snaží zpřístupňovat ilustracemi, jež jsou většinou hodně primitivní a vztahují se obvykle k výkladům málo problematickým. Nesoulad s problematickými a nejasnými exkurzemi do filosofie jazyka a gnoseologie se tím stává ještě nápadnější.

Slovo a slovesnost, ročník 35 (1974), číslo 2, s. 142-144

Předchozí Jiří Kraus: Rétorika — disciplína moderní

Následující Josef Filipec, Alois Jedlička: Ze VII. mezinárodního sjezdu slavistů ve Varšavě