K sémantice souvětí s vedlejší větou účelovou

Iva Nebeská

[Články]

(pdf)

К семантике сложных предложений с придаточным предложением цели / La sémantique de la phrase contenant une subordonnée causale

1. Příslovečná určení příčinnosti (dále PUP) se považují za poměrně kompaktní skupinu příslovečných určení. Základem každého z těchto určení je vztah mezi dvěma jevy, a to více či méně oslabený vztah kauzální. Příslovečné určení účelu se od ostatních určení této skupiny poněkud liší. Již jsme naznačili jinde,[1] že zatímco pro oba vztahy podmínkové, vztah příčinný, důsledkový, přípustkový a vztahy podmínkově přípustkové je podle našeho názoru postačující charakteristikou základní vztah (p∆q)[2] spolu s údajem o realizaci nebo nerealizaci jevu p a jevu q, příslovečné určení účelu vyjadřuje vztah těsnější. Proto také z dvojic vět označujících jevy, mezi kterými je vztah (p∆q), můžeme obvykle vytvořit všechna souvětí ze skupiny PUP, pouze souvětí s vedlejší větou účelovou můžeme vytvořit jen z některých dvojic. Domníváme se, že jednou z možností, jak objasnit, v čem spočívá podstatný rozdíl mezi příslovečným určením účelu na straně jedné a ostatními určeními ze skupiny PUP na straně druhé, je pokusit se z dvojic vět označujících jevy, mezi kterými je vztah (p∆q), tvořit souvětí s vedlejší větou účelovou. Dvojice vět jsme získali tím způsobem, že jsme vyexcerpovali z textu souvětí z takových dvojic vět složená, tj. souvětí s vedlejší větou podmínkovou,

 

		Počet souvětí
1.	příčina	260
2.	podmínka možná	184
3.	účel	177
4.	důsledek	146
5.	přípustka	102
6.	podmínka neskutečná	82
7.	vztah podm. přípustkový reálný	42
8.	vztah podm. přípustkový neskutečný	7
		1000

Tabulka č. 1

 

příčinnou, přípustkovou … (823 souvětí) a pro srovnání i 177 souvětí s vedlejší větou účelovou; celkem tedy 1000 souvětí[3] (srov. tabulku č. 1). Každé z uvedených 823 souvětí jsme se pokusili rozložit na dvojici vět označujících jevy, mezi kterými je vztah (p∆q) a z nich pak vytvořit souvětí s vedlejší větou účelovou, jinými slovy každé z těchto souvětí na souvětí s vedlejší větou účelovou transformovat.[4] Zejména [276]příslovečné určení vlastní příčiny a příslovečné určení účelu se někdy považují za velmi blízká; vlastní příčina se chápe jako příčina předcházející a účel jako příčina budoucí,[5] např. Protože vstal o hodinu dříve (p), přišel včas (q) → Vstal o hodinu dříve (p), aby přišel včas (q). Rozdíl mezi příčinou předcházející a příčinou budoucí je vyjádřen rozdílem ve slovesném způsobu; pro vlastní příčinu je příznačný indikativ, pro účel kondicionál. Náš materiál však ukazuje, že ne všechna souvětí s vedlejší větou příčinnou, která lze transformovat na souvětí s vedlejší větou účelovou, mají ve vedlejší větě sloveso v indikativu (srov. 4.3).

V novějších českých syntaxích najdeme následující definice příslovečného určení účelu: „Věta účelová vyjadřuje účel vzhledem k větě řídící, tj. okolnost, ke které směřuje naše jednání“[6] — „Příslovečné určení účelu (finální) vyslovuje, že děj (vlastnost nebo okolnost) byl způsoben vůlí něčeho dosáhnouti nebo něčeho se uvarovati (k čemu je zaměřena činnost vyslovená ve větě řídící, co z ní má vyplynout …).“[7] — „Věty účelové vyjadřují děj, k jehož uskutečnění je zaměřena činnost vyslovená ve větě řídící; nebo který by měl vyplynout jako výsledek ze stavu v ní vyjádřeného.“[8] — „Věty účelové závisí a) na větách sdělujících záměrnou činnost i záměrný stav a vyjadřují účel této činnosti, resp. stavu, tj. toho, čeho má být činností dosaženo, řidčeji to, co nemá být dějem věty řídící způsobeno …, b) na větách přikazujících i zakazujících činnost.“[9]

2.1 Také náš materiál ukazuje, že k tomu, abychom mohli transformovat kterékoli souvětí ze skupiny PUP na souvětí s vedlejší větou účelovou, jsou nezbytné dva předpoklady: (1) jedna z vět, ze kterých je primární souvětí složeno, musí vyjadřovat záměrnou činnost a (2) druhá z vět primárního souvětí musí vyjadřovat cíl, popř. jeden z cílů této záměrné činnosti. Např.: Dáme-li chodcům jasně na srozuměnou, kam s vozidlem míříme (p), nebudou se cítit ohroženi (q); věta v pozici[10] p vyjadřuje záměrnou činnost, věta v pozici q cíl této činnosti. Uvedené souvětí můžeme tedy transformovat na souvětí s vedlejší větou účelovou: Dáme chodcům jasně na srozuměnou, kam s vozidlem míříme (p), aby se necítili ohroženi (q). Pokud jedna z vět v primárním souvětí vyjadřuje činnost, kterou lze za záměrnou považovat, ale cíl této činnosti není vyjádřen ve větě druhé, nemůžeme souvětí s vedlejší větou účelovou vytvořit, např. Přijdeme-li do společnosti (p), zdravíme nejprve hostitelku (q). Pokud bychom utvořili souvětí Přijdeme do společnosti (p), abychom pozdravili nejprve hostitelku (q), museli bychom vedlejší větu považovat za nepravou větu účelovou (anebo za souvětí nedávající plný smysl). V souvětích s nepravou větou účelovou pociťujeme právě nesoulad mezi záměrnou činností (pokud hlavní věta vůbec záměrnou činnost vyjadřuje) a cílem.[11]

2.2 Mezi souvětí, která na souvětí s vedlejší větou účelovou transformovat lze, patří i taková, v kterých sice vycházíme z vět označujících jevy p a q, ale transformujeme je vlastně dvakrát: nejprve takovým způsobem, že základním vztahem se místo (p∆q) stane (p̅∆q̅)[12] a potom teprve na souvětí s vedlejší větou účelovou. Např. souvětí Setrvávají-li mladí rodiče v mylném názoru (p), dopouštějí se výchovného prohřešku (q) budeme nejprve transformovat na souvětí Nesetrvávají-li mladí rodiče v mylném názoru (p̅), nedopouštějí se výchovného prohřešku (q̅) a dále na souvětí [277]Mladí rodiče nesetrvávají v mylném názoru (p̅), aby se nedopouštěli výchovného prohřešku (q̅). Transformovat na souvětí s vedlejší větou účelovou přímo původní souvětí nám brání nějaké vedlejší hledisko; činnost vyjádřená větou v pozici p se nám jeví vzhledem k cíli vyjádřenému větou v pozici q příliš neobvyklá nebo z nějakého důvodu nevhodná. Někdy je cíl záměrné činnosti jiný, např. A když tuto imunologickou reakci potlačme (p), je zase pacient bezbranný proti infekci (q); cílem činnosti vyjádřené větou v pozici p (potlačení imunologické reakce) není jev vyjádřený větou v pozici q (učinit pacienta bezbranným proti infekci), je spíše nežádoucím následkem jevu p. Rozšíříme-li však celý proces o jednu transformaci, můžeme vytvořit souvětí Imunologickou reakci nepotlačíme (p̅), aby pacient nebyl bezbranný proti infekci (q̅), ve kterém jev q̅ je přiměřeným cílem realizace jevu p̅. Již z tohoto příkladu vidíme, že zápor ve vztahu účelovém není problémem jednoduchým; z toho, že cílem jevu p je jev q, nemůžeme vždy usuzovat, že cílem jevu p̅ bude jev q̅ a naopak. V některých případech dochází k jistému posunu, alespoň co do důležitosti cíle záměrné činnosti. Otázka, ve kterých případech k takovému posunu dochází, čím jsou taková souvětí charakteristická, by však vyžadovala podrobnější studium.

2.3 Jak ukazují údaje v tabulce č. 2, téměř 60 % souvětí ze skupiny PUP na souvětí s vedlejší větou účelovou transformovat nelze; jsou to ta, v kterých jedna z vět, z kterých je souvětí složeno, nevyjadřuje záměrnou činnost a druhá cíl této činnosti (v tabulce označeno X).

Ta souvětí, která transformovat můžeme, se rozpadají na tři skupiny podle toho, v jaké pozici stojí v primárním souvětí věta, která vyjadřuje záměrnou činnost, a v jaké věta, která vyjadřuje její cíl (v tabulce označeno A, B, C).

Z(p) … C(q)[13]	Jako typ A jsme označili taková souvětí, ve kterých záměrnou činnost vyjadřuje věta, která je v primárním souvětí v pozici p a její cíl věta v pozici q.
Z(q) … C(p)	Typ B je případ opačný; záměrnou činnost vyjadřuje věta, která je v primárním souvětí v pozici q a její cíl věta v pozici p.
Z(q) … C(p̅)	Typ C má blízko k typu B; záměrnou činnost vyjadřuje též věta v pozici q, ale jejím cílem není jev p, ale jev p̅.

3. Při podrobnější analýze můžeme označit u některých vztahů vyjádřených souvětími s vedlejší větou účelovou výchozí stav a sledovat, zda cílem záměrné činnosti je jeho změna nebo jeho zachování. Za výchozí považujeme takový stav jevů p a q, který lze předpokládat ještě před tím, než nastala realizace jednoho z nich s cílem vyvolat realizaci druhého, např. Přístav Bar má být rozšířen a modernizován (p), takže bude moci přijmout 3 milióny tun nákladu ročně (q) → Přístav Bar má být rozšířen a modernizován (p), aby mohl přijmout 3 milióny tun nákladu ročně (q). Věta v pozici p vyjadřuje záměrnou činnost (přístav Bar má být rozšířen a modernizován), věta v pozici q její cíl (aby mohl přijmout 3 milióny tun nákladu ročně). Navíc můžeme pozorovat: ještě dříve, než nastala (nebo zde: nastane) realizace jevu p (rozšíření a modernizace přístavu), trval stav q̅ (přístav nemohl přijmout 3 milióny tun nákladu ročně). Cílem realizace jevu p je změnit výchozí stav q̅, tj. dosáhnout realizace jevu q.

Odlišným případem je transformace původního souvětí Všechny exponáty jsou pečlivě ošetřovány (p), a proto jsou v bezvadném stavu (q) na souvětí Všechny exponáty jsou pečlivě ošetřovány (p), aby byly v bezvadném stavu (q). Výchozím stavem je realizace jevu q (exponáty jsou v bezvadném stavu) a cílem záměrné činnosti (pečlivého ošetřování) je zachovat daný stav (docílit, aby exponáty byly v bezvadném stavu i nadále).

[278]Všimli jsme si v našem materiále takových případů, v kterých výchozí stav zůstává stejný i tehdy, když jev p nahradíme jevem p̅ a jev q jevem q̅. Např. Jestliže zavře dveře na balkón (p), nebude v pokoji průvan (q) → Zavře dveře na balkón (p), aby nebyl v pokoji průvan (q). Výchozím stavem je jev q̅ (v pokoji je průvan), cílem záměrné činnosti (zavření dveří) je změna výchozího stavu, docílení jevu q (aby v pokoji nebyl průvan). Nahradíme-li jev p jevem p̅ a jev q jevem q̅, souvětí s vedlejší větou účelovou bude mít podobu Nezavře dveře na balkón (p̅), aby v pokoji byl průvan (q̅). Výchozím stavem bude i v tomto případě jev q̅ (v pokoji je průvan), cílem záměrné činnosti p̅ (nezavře dveře na balkón) je zachování výchozího stavu q̅. Výchozí stav je tedy stejný, cílem záměrné činnosti je v jednom případě jeho změna, v druhém jeho zachování.

Jak jsme již naznačili výše, nelze vždy uspokojivě transformovat souvětí s vedlejší větou účelovou takovým způsobem, aby věta označující jev p byla v novém souvětí nahrazena větou označující jev p̅ a věta označující jev q větou označující jev q̅. Kromě toho výchozí stav můžeme najít pouze v některých souvětích (zastoupeny jsou všechny tři typy transformací na souvětí s vedlejší větou účelovou); je totiž složkou nepodstatnou, která není pro vytvoření souvětí s vedlejší větou účelovou nezbytná. Většinou se vychází z nějaké předchozí zkušenosti, např. původní souvětí … a protože je osvětlení umístěno ve výklenku víka (p), nepřekáží a neoslňuje (q) transformujeme na souvětí Osvětlení je umístěno ve výklenku víka (p), aby nepřekáželo a neoslňovalo (q); nemůžeme rozhodnout, zda výchozím stavem byla realizace jevu q̅ (osvětlení překáželo), nebo zda cílem realizace jevu p (umístění osvětlení ve výklenku víka) je realizaci jevu q̅ pouze zabránit, tzn. docílit realizace jevu q, protože na základě zkušenosti lze s realizací jevu q̅ počítat.

4. Rozhodnutí, zda souvětí ze skupiny PUP můžeme, nebo nemůžeme transformovat na souvětí s vedlejší větou účelovou, je do jisté míry subjektivní; subjektivní v tom smyslu, že rozhodujeme, zda záměrná činnost je skutečně záměrná a zda jejím cílem je právě ten cíl, který se nám nabízí. Není však subjektivní v tom smyslu, že bychom nedovedli jasně rozhodnout, podle kterého typu budeme souvětí transformovat. Možný je totiž vždy pouze jeden způsob, což je dáno právě sémantickými vztahy vět uvnitř souvětí. Všimněme si blíže jednotlivých typů.

4.1 Typ A: Z(p) … C(q) Mezi těmi souvětími, která na souvětí s vedlejší větou účelovou transformovat lze, je to případ nejčastější (srov. údaje v tabulce č. 2). Abychom mohli dané souvětí transformovat na souvětí s vedlejší větou účelovou způsobem odpovídajícím typu A, je nezbytným předpokladem, aby záměrnou činnost vyjadřovala věta v pozici p a její cíl věta v pozici q, např. Nezaměstnaní dělníci organizovaní v Rudých odborech dostávali podpory opožděně (q), protože ministerstvo dotace Rudým odborům úmyslně zdržovalo (p); zdržování dotací je záměrná činnost zaměřená k tomu, aby podpory byly nezaměstnaným dělníkům organizovaným v Rudých odborech vypláceny opožděně. Bez obtíží tedy můžeme vytvořit souvětí s vedlejší větou účelovou: Ministerstvo dotace Rudým odborům úmyslně zdržovalo (p), aby nezaměstnaní dělníci organizovaní v Rudých odborech dostávali podpory opožděně (q).

4.2 Typ B: Z(q) … C(p) Zatímco u typu A je záměrnou činností jev, který jsme označili p, a cílem této činnosti je realizace jevu q, u typu B je tomu naopak. Záměrnou činnost vyjadřuje věta v pozici q a její cíl věta v pozici p,[14] např. Dnešní člověk proniká do zemských hlubin (q), protože chce odhaloval krásu a tajemství přírody (p) → Dnešní člověk proniká do zemských hlubin (q), aby odhaloval krásu a tajemství přírody (p). Jak je z uvedeného příkladu zřejmé, zatímco původní souvětí obsahuje vztah (p∆q), transformované souvětí obsahuje vztah (q∆p). Souvětí [279]s vedlejší větou účelovou můžeme dále transformovat na všechna další ze skupiny PUP, např. Protože dnešní člověk proniká do zemských hlubin (q), odhaluje krásu a tajemství přírody (p); Přestože dnešní člověk proniká do zemských hlubin (q), neodhaluje krásu a tajemství přírody (p̅); Kdyby dnešní člověk pronikal do zemských hlubin … (O modálních slovesech srov. 7.) I všechna tato druhotně transformovaná souvětí budou obsahovat základní vztah (q∆p). Dochází tak k jistému paradoxu. Souvětí, která můžeme transformovat podle typu B, jsou totiž poněkud jiného charakteru než ta, která jsme transformovali podle typu A. Všimneme-li si jich blíže, shledáme některé styčné body se souvětími s vedlejší větou důvodovou.[15] Např. souvětí Doporučuje se ponechat archívní materiály v pořadačích (q), protože při dalším zpracování se s nimi lehčeji pracuje (p) není jistě běžným příkladem souvětí s vedlejší větou příčinnou, přestože jeho syntaktická stavba by tomu nasvědčovala. V pozici p je zde věta, jejíž děj následuje po ději věty hlavní (při dalším zpracování se s archívními materiály lehčeji pracuje) a je jeho budoucí příčinou.[16] Charakter budoucí příčiny zůstává vedlejší větě i po transformaci: Doporučuje se ponechat archívní materiály v pořadačích (q), aby se s nimi při dalším zpracování lehčeji pracovalo (p). V souvětích ze skupiny PUP se tedy setkáváme s jakýmsi „převráceným“ vyjádřením, nesouladem mezi obsahem a formou, který je charakteristický právě pro souvětí s vedlejší větou důvodovou,[17] např. Nechal asi otevřené okno (q), protože dovnitř napršelo (p). Zde také věta v pozici p vyjadřuje děj (dovnitř napršelo), který po ději věty v pozici q (nechal otevřené okno) následuje a je jeho důsledkem.

Jaké jsou jazykové prostředky, kterými se toto „převrácení“ vyjadřuje? Někdy je to modální sloveso ve větě v pozici p, např. Mají-li malá telata a selata rychle přibývat (p), nesmějí mít žádný pohyb (q); Chceme-li vůz odhlučnit důkladně (p), vylepíme ještě všechny dveře a tunel v zadní části před ventilátorem (q). Často však v souvětí žádný speciální jazykový prostředek, který by takové převrácení signalizoval, nenajdeme. Je dáno sémantikou sloves v obou větách, jedno vyjadřuje záměrnou činnost, druhé cíl této činnosti. Např. v souvětí Kdysi se člověk uchyloval do jeskyně (q), protože mu poskytovala ochranu před nepohodou a divokou zvěří (p) → Kdysi se člověk uchyloval do jeskyně (q), aby mu poskytovala ochranu před nepohodou a divokou zvěří (p) se při transformaci podle typu B zamění pouze spojka protože spojkou aby. Tím se ovšem zamění i indikativ ve větě v pozici p kondicionálem, což je jedním z nejcharakterističtějších rysů transformace souvětí ze skupiny PUP na souvětí s vedlejší větou účelovou. Ovšem v souvětích transformovatelných podle typu B nebo C může být kondicionál i ve vedlejší větě příčinné, tedy ve větě, která vyjadřuje cíl záměrné činnosti a která se po transformaci stane vedlejší větou účelovou (srov. 4.3).

4.3 Typ C: Z(q) … C(p̅) Podobně jako u typu B záměrnou činností je jev označený q, jeho cílem však je realizace jevu p̅, např. Co chvíli nás zahalil oblak dusivého dýmu (p), a tak jsme se raději dali na ústup (q) → Dali jsme se raději na ústup (q), aby nás co chvíli nezahalil oblak dusivého dýmu (p̅). Původní souvětí můžeme transformovat běžným způsobem na souvětí s vedlejší větou podmínkovou, příčinnou, přípustkovou (včetně vztahů podmínkově přípustkových); všechna budou obsahovat základní vztah (p∆q). Souvětí s vedlejší větou účelovou můžeme podobně jako u typu B druhotně transformovat na všechna ostatní souvětí ze skupiny PUP, např. Protože jsme se raději dali na ústup (q), nezahalil nás co chvíli oblak dusivého dýmu (p̅), … atd.; jejich základním vztahem bude (q∆p̅). V těchto souvětích jde o jiný typ „převráceného“ vyjádření než u typu B, přestože podle našeho názoru mají k sobě typy B a C blízko.

[280]Všimneme si, jakými jazykovými prostředky je možnost tohoto způsobu transformace v souvětích ze skupiny PUP signalizována. Pomineme-li ty případy, kdy je transformace dána pouze sémantikou sloves v obou větách, nejnápadněji se jeví dva prostředky (do jisté míry synonymní): kondicionál ve vedlejší větě příčinné a příslovce jinak (obvykle též ve vedlejší větě příčinné), např. Starý člověk přece nepoleze na vratký žebřík (q), protože by spadl (p) → Starý člověk přece nepoleze na vratký žebřík (q), aby nespadl (p̅); V Hrusicích převedli potok do jiného koryta (q), protože jeden ze sloupů budoucí dálnice by stál ve vodě (p) → V Hrusicích převedli potok do nového koryta (q), aby jeden ze sloupů budoucí dálnice nestál ve vodě (p̅); Dítě má před sebou jediný cíl: zlepšit si známku (q), protože jinak zarmoutí rodiče (p) → Dítě má před sebou jediný cíl: zlepšit si známku (q), aby nezarmoutilo rodiče (p̅). Zejména kondicionál ve vedlejší větě příčinné je prostředkem velmi nápadným, protože je příznačný právě pro vedlejší věty účelové, zatímco ve vedlejší větě příčinné, zejména v těch souvětích, která lze transformovat na souvětí s vedlejší větou účelovou, je obvyklý indikativ.[18]

Podle našeho názoru má typ C velmi blízko k typu B, je pouze jeho jistou modifikací. Podstatným rysem je zde sémantika slovesa ve větě, kterou je interpretováno q. V souvětích, která lze transformovat podle typu B, vyjadřuje sloveso ve větě v pozici q záměr způsobit nebo zachovat realizaci jevu p, např. Přijel jsem do Opatije už devět dní před závodem (q), protože jsem si tam chtěl doléčit své zranění z Monzy (p) → Přijel jsem do Opatije už devět dní před závodem (q), abych si tam doléčil své zranění z Monzy (p). V souvětí, která můžeme transformovat způsobem odpovídajícím typu C, vyjadřuje sloveso ve větě v pozici q obvykle začátek nového děje, změnu stavu, jistý zásah, jehož cílem je ukončit realizaci jevu p nebo jí zabránit, pokud ještě nenastala, např. Byl zakázán prodej rybích chlebíčků a cibulové polévky (q), protože si návštěvníci stěžovali na zápach těchto jídel (p) → Byl zakázán prodej rybích chlebíčků a cibulové polévky (q), aby si návštěvníci nestěžovali na zápach těchto jídel (p̅).

5. Není překvapením, že souvětí s vedlejší větou účelovou, která se vyskytují v textu, jsou takového druhu, že je bez rozpaků zařadíme k typu A. Záměrnou činnost vyjadřuje věta v pozici p a její cíl věta v pozici q. I v některých těchto souvětích věta v pozici p vyjadřuje záměrnou činnost, jejímž cílem je změna nebo zachování výchozího stavu, např. Ve svých 91 letech se posadil rakouský lékař a žurnalista k psacímu stolu (p), aby zaznamenal své životní vzpomínky (q). Vychází se ze stavu q̅ (vzpomínky nejsou dosud zaznamenány), dochází k realizaci jevu p (rakouský lékař se posadil k psacímu stolu) se záměrem dosáhnout změny výchozího stavu, tj. realizace jevu q (zaznamenání vzpomínek). Odlišným případem je souvětí Obuv si hlavně do zaměstnání dopřejeme vzdušnou (p), aby naše chůze zůstala lehká (q). Výchozím stavem je realizace jevu q (chůzi máme lehkou), cílem záměrné činnosti, tj. realizace jevu p (dopřejeme si do zaměstnání vzdušnou obuv), je docílit zachování daného stavu q (aby naše chůze zůstala i nadále lehkou). Ve většině případů se však opět vychází z předchozí zkušenosti nebo jiného poznatku, který se v budoucnu využije, např. Někde jsme museli přece jen zasáhnout do řízení (p), aby se špice kajaku nezaklesla o zrádný balvan (q); Aby psi přišli zcela odpočatí na start závodů (q), vozí je jejich majitelé ve speciálním psím autokaravanu (p).

Pokoušeli jsme se zjistit, zda u souvětí s vedlejší větou účelovou, tak jak se vyskytují v textu, nenajdeme jistou paralelu typů B a C, tj. zda jejich základním vztahem po transformaci nemůže být (q∆p) nebo (q∆p̅). Tvoříme-li souvětí s vedlejší větou účelovou transformací ze souvětí jiného, potom rozhodnutí, zda je můžeme nebo [281]nemůžeme vytvořit, je, jak jsme již uvedli, do jisté míry subjektivní. Dvojnásob to platí u postupu opačného, u snahy posoudit, zda souvětí s vedlejší větou účelovou, tak jak se vyskytují v textu, lze zařadit k typu B nebo C. Na základě shromážděného materiálu nemůžeme říci více, než že existují jisté náznaky, že u některých souvětí takový postup možný je. V tomto bodě se však typy B a C výrazně liší.

Nejprve se zaměříme na typ B. V našem materiále jsme našli pouze takové případy zpětné transformace podle typu B, kdy větu v pozici q je třeba rozšířit o modální sloveso, a to chtít nebo mít, popř. zaměnit sloveso moci slovesem chtít, např. Abychom vám ulehčili výběr (q), připravili jsme pro vás seznam knih, které by vás mohly zajímat (p) → Protože vám chceme ulehčit výběr (q), připravili jsme pro vás seznam knih … (p); … musí i odborové hnutí být jednotné (p), aby jeho akce byly účinné (q) → … musí i odborové hnutí být jednotné (p), mají-li být jeho akce účinné (q); Občas se Indiáni vydávají na cesty (p), aby mohli žít nějaký čas postaru (q) → Občas se vydávají Indiáni na cesty (p), protože chtějí žít nějaký čas postaru (q). Rozšířit při transformaci větu, která v souvětí s vedlejší větou účelovou vyjadřuje cíl záměrné činnosti, modálním slovesem chtít se ukázalo vhodné v takovém případě, kdy v obou větách byl shodný původce děje, např. Aby získal kupce z mladší generace (q), připravil západoněmecký Ford nový typ Ford Escort (p) → Protože chce získat kupce z mladší generace (q), připravil západoněmecký Ford nový typ Ford Escort (p). Užití slovesa mít se ukázalo vhodnější v tom případě, kdy věty v souvětí s vedlejší větou účelovou nemají shodného původce děje, např. Z očí musíte prach pořád vytírat (p), aby neztvrdl na beton (q) → Z očí musíte prach pořád vytírat (p), nemá-li ztvrdnout na beton (q). Jak je z předchozího výkladu zřejmé, při zjišťování, zda je možno transformovat souvětí s vedlejší větou účelovou na ostatní souvětí ze skupiny PUP způsobem odpovídajícím typu B, využíváme poznatků z postupu opačného; jednou se modální slovesa vypouštějí, podruhé přidávají, srov. 7.2.

Při transformaci souvětí s vedlejší větou účelovou na ostatní souvětí ze skupiny PUP způsobem odpovídajícím typu C je postup poněkud jiný. Jako důležitá charakteristika se jeví výchozí stav, a to výchozí stav q̅, např. I do hloubky 1000 m chce člověk proniknout (p), aby poznal onen tajemný svět ticha (q); jako výchozí můžeme označit stav q̅ (člověk dosud nepoznal tajemný svět ticha). Druhotně bychom tedy mohli vytvořit souvětí Jestliže člověk dosud nepoznal onen tajemný svět ticha (q̅), chce proniknout i do hloubky 1000 m (p), Protože člověk dosud nepoznal tajemný svět ticha (q̅), chce proniknout i do hloubky 1000 m … (p) a všechna další ze skupiny PUP se základním vztahem (q∆p̅), resp. (q̅∆p).

Je třeba však poznamenat, že zatímco v původním postupu od souvětí neúčelových k účelovým jsme za kritérium přijatelnosti nového souvětí považovali vyjádření záměrnosti a cíl, ke kterému se směřuje, opačný postup se nám jeví ještě subjektivnější a kritéria vágnější.

6. Tabulka č. 2 (účel je uveden pouze v tabulkách č. 1 a 3) nám má ukázat, zda některá souvětí ze skupiny PUP mají větší nebo menší „tendenci“ k transformovatelnosti na souvětí s vedlejší větou účelovou podle typu A, B nebo C. Na první pohled je nejfrekventovanější typ X, tj. ta souvětí, která na souvětí s vedlejší větou účelovou transformovat nelze. Vysoká frekvence netransformovatelných souvětí (téměř 60 %) potvrzuje naši domněnku, že příslovečné určení účelu je od ostatních určení své skupiny dosti vzdáleno. Z těch souvětí, která na souvětí s vedlejší větou účelovou transformovat lze, převážnou část zaujímají transformace typu A. Transformace typu B a C nejsou příliš četné.

Sledujme jednotlivé typy souvětí se zřetelem k uvedeným typům transformací:[19] Nejvýraznější tendenci k transformaci jeví obě podmínky (možná i neskutečná). 

 

[282]	Příčina	Podmínka možná	Důsledek	Přípustka
X	186 71,54 %	76 41,30 %	91 62,33 %	73 71,57 %
A	48 18,46 %	85 46,20 %	34 23,29 %	24 23,53 %
B	15 5,77 %	20 10,87 %	7 4,80 %	3 2,94 %
C	11 4,23 %	3 1,63 %	14 9,58 %	2 1,96 %
Σ	260 100,00 %	184 100,00 %	146 100,00 %	102 100,00 %

 

	Podmínka neskutečná	Vztah podm. příp. reálný	Vztah podm. příp. neskutečný	Σ
X	37 45,12 %	20 47,62 %	3 42,86 %	486 59,05 %
A	42 51,22 %	16 38,10 %	4 57,14 %	253 30,74 %
B	1 1,22 %	3 7,14 %	— —	49 5,96 %
C	2 2,44 %	3 7,14 %	—	35 4,25 %
Σ	82 100,00 %	42 100,00 %	7 100,00 %	823 100,00 %

Tabulka č. 2

 

[283]Nápadné je to zejména u podmínky možné, kde nacházíme relativně vysokou frekvenci i u typu B. K podmínkám se překvapivě řadí i vztah podmínkově přípustkový reálný, zatímco sama přípustka má blízko k příčině a důsledku, u kterých jsme zaznamenali nejmenší počet případů vhodných pro transformace typu B a C. Blízkost příčiny a důsledku není náhodná, neboť jejich věcný obsah je stejný, pouze se vyjadřuje různými jazykovými prostředky. Nečekaný je ale rozdíl v údajích o přípustce a vztahu podmínkově přípustkovém reálném, ačkoli tato příslovečná určení jsou významově velmi blízká, někdy se vztah podmínkově přípustkový reálný považuje za zvláštní případ přípustky. (Srov. např. V. Šmilauer, o.c. v pozn. 7.)

 

		Účel		A		B		C
		p	q	p	q	p	q	p	q
nutnost	muset	23	—	2	9	2	12	—	—
	nesmět	—	—	—	—	—	1	—	—
	mít	3	2	5	—	7	1	—	—
	je nutno	1	—	—	2	—	1	—	—
možnost	moci	—	27	5	30	2	1	—	—
	nemuset	—	1	—	—	—	—	—	—
	je možno	—	5	2	2	—	—	—	—
	je třeba	2	—	—	—	—	—	—	—
	být s to	—	—	—	1	—	—	—	—
vůle	chtít	1	—	1	—	17	—	—	—

Tabulka č. 3

 

7. Při transformaci souvětí ze skupiny PUP na souvětí s vedlejší větou účelovou mají zvláštní úlohu modální slovesa. V tabulce č. 3 jsme rozdělili modální slovesa do skupin[20] podle toho, jakou modalitu vyjadřují, a zaznamenali jsme, zda se modální sloveso vyskytlo v původním souvětí v pozici p, nebo v pozici q. Pro srovnání jsme uvedli i výskyt a postavení modálních sloves v primárních souvětích s vedlejší větou účelovou.

V těch souvětích, která se transformují podle typu C, se v našem materiále nevyskytlo žádné modální sloveso,[21] relativně největší podíl jsme zaznamenali v souvětích transformovatelných podle typu B.

7.1 Ukázalo se, že když se modální sloveso vyskytuje v té části souvětí, která vyjadřuje záměrnou činnost, tj. v pozici p u typu A a v pozici q u typu B, souvětí s vedlejší větou účelovou můžeme vytvořit v podstatě beze změny, tj. modální sloveso se ani nevypouští, ani nenahrazuje jiným, a to bez ohledu na to, ke které kategorii modality sloveso náleží. Např. Hlídáme-li si totiž své kalorie (p), pak bychom měli [284]znát váhu každé součástky naší stravy (q) → Měli bychom znát váhu každé součástky naší stravy (q), abychom si hlídali své kalorie (p).

7.2 Složitější je situace v souvětích, kde modální sloveso je v té části souvětí, která vyjadřuje cíl záměrné činnosti, tj. ve větě v pozici q u typu A a ve větě v pozici p u typu B, např. Samozřejmě se také zdokonalila kontrola (p), takže mistr může mít přehled o každém šroubku (q) → Samozřejmě se také zdokonalila kontrola (p), aby mistr měl přehled o každém šroubku (q); Protože jsem chtěl tyto poslední zbytky nomádů moře ještě vidět (p), vypravil jsem se k nim (q) → Vypravil jsem se k posledním zbytkům nomádů moře (q), abych je ještě viděl (p). Náš materiál ukazuje, že při transformaci těchto souvětí na souvětí s vedlejší větou účelovou záleží na tom, kterou kategorii modality sloveso vyjadřuje.

7.2.1 V souvětích s vedlejší větou účelovou, jak se vyskytují v textu, se ve větách v pozici q, tj. ve větách vyjadřujících cíl záměrné činnosti, prakticky nevyskytují modální sovesa vyjadřující kategorii nutnosti. Podobně je tomu v souvětích s vedlejší větou účelovou, která jsme získali transformací typu A. Ukazuje se totiž obvykle vhodnější transformovat souvětí, u kterých by tento případ nastal, takovým způsobem, že větu označující jev p nejprve nahradíme větou označující jev p̅ a větu označující jev q větou označující jev q̅ (srov. 2.2).[22] Tak se modální sloveso dostane z kategorie nutnosti do kategorie možnosti, popř. je lze zcela vypustit, např. Tyto úřady jsem byl nucen o této reklamaci informovat proto (q), že zástupci výrobního podniku nebyli ochotni mi nekvalitní výrobek vyměnit (p) → Zástupci výrobního podniku byli ochotni mi nekvalitní výrobek vyměnit (p̅), abych nebyl nucen informovat (abych neinformoval) o této reklamaci tyto úřady (q̅); Ani tady by nemuselo dojít k záměně (q̅), kdyby každý znal rozpoznávací znaky (p̅) → Každý zná rozpoznávací znaky (p), aby nemohlo dojít (aby nedošlo) k záměně (q). — U typu B reprezentuje kategorii nutnosti v této pozici sloveso mít, které vlastně vyjadřuje záhodnost;[23] všechny případy se vyskytly v souvětích s vedlejší větou podmínkovou (podmínka možná), a to často v kombinaci se slovesem muset. I v souvětích transformovaných podle typu B se modální sloveso kategorie nutnosti, resp. záhodnosti ve větě vyjadřující cíl záměrné činnosti vypouští; posun do kategorie možnosti jako u typu A jsme nezaznamenali. Např. Mají-li mít odboroví funkcionáři autoritu (p), musí dobře znát předpisy (q) → Odboroví funkcionáři musí dobře znát předpisy (q), aby měli autoritu (p); Má-li si člověk uchovat plnou způsobilost k práci (p), musí být jeho tělu dodán jistý počet kalorií za den (q) → Tělu musí být dodán jistý počet kalorií za den (q), aby si člověk uchoval plnou způsobilost k práci (p). (Srov. K. Svoboda, o. c. v pozn. 9, s. 196.)

7.2.2 Modální slovesa kategorie možnosti v té části souvětí, kterou je vyjadřován cíl záměrné činnosti, se při transformaci na souvětí s vedlejší větou účelovou buď nemění, nebo vypouštějí, např. Ani já jsem si nemohl stěžovat (q), neboť mě vyložil právě před vchodem do domku přátel (p) → Vyložil mě právě před vchodem do domku přátel (p), abych si nemohl stěžovat (abych si nestěžoval) (q). U typu A je v této pozici relativně velmi frekventované sloveso moci; podobně je tomu ostatně i u primárních souvětí s vedlejší větou účelovou (srov. tabulku č. 3).

7.2.3 Modální sloveso kategorie vůle chtít se v této pozici vyskytlo pouze u typu B, a to se značnou frekvencí. Z uvedených 17 případů jich bylo 12 zaznamenáno v souvětí s vedlejší větou podmínkovou (podmínka možná), a to často v kombinaci se slovesem musit. V publikaci Čas a modalita v češtině (cit. v pozn. 20) uvádí E. Benešová dva významy slovesa chtít: a) ve významu hodlat se sémantickou charakteristikou „vůle konatele sám uskutečňovat určitou činnost“ a b) ve významu přát si se sémantickou charakteristikou „přání konatele, aby něco bylo uskutečněno. Jde přitom o výsledek činnosti, který závisí i na jiných činitelích než konateli“ [285](s. 121). S výjimkou jediného dokladu všechny výskyty slovesa chtít v našem materiále patří k významu a). Při transformaci na souvětí s vedlejší větou účelovou se sloveso chtít vesměs vypouští, např. Chcete-li se v této záležitosti poučit více (p), opatřte si knihu Dieta při cukrovce (q) → Opatřte si knihu Dieta při cukrovce (q), abyste se v této záležitosti poučili více (p); Chtěl jsem si odpočinout (p), a tak jsem usedl na mramorovou podlahu (q) → Usedl jsem na mramorovou podlahu (q), abych si odpočinul (p).

V některých případech se ukázalo vhodné nebo možné nahradit sloveso chtít slovesem moci, popř. nemusit, tedy modálním slovesem kategorie možnosti, např. Chceme-li opravdu úspěšně bojovat proti dopravním nehodám (p), musíme věnovat velkou pozornost dopravní výchově (q) → Musíme věnovat velkou pozornost dopravní výchově (q), abychom mohli úspěšně bojovat proti dopravním nehodám (p); Když chceme odhadnout vzdálenost bouřky (p), po zablesknutí počítáme, kolik vteřin uběhne do zahřmění a jejich počet dělíme třemi (q) → Abychom mohli odhadnout vzdálenost bouřky (abychom odhadli) (p), počítáme, kolik vteřin uběhne … (q); Protože jsem nechtěla zůstat sama doma (p), jela jsem také (q) → Jela jsem také (q), abych nemusela zůstat sama doma (p). Vést ostrou hranici mezi případy, kdy je nejvhodnější při transformaci modální sloveso kategorie vůle zcela vypustit a kdy je možné ho nahradit slovesem kategorie možnosti, je velmi obtížné, významové nuance jsou tu velmi jemné.

Při transformaci našeho jediného souvětí, ve kterém je užito slovesa chtít ve významu b), je též třeba nahradit sloveso chtít slovesem moci: Chce-li cestující pokračovat v cestě (p), musí do schránky vložit nový žeton (q) → Cestující musí do schránky vložit nový žeton (q), aby mohl pokračovat v cestě (p). Zatímco v předchozích souvětích je slovesa moci jako náhrady za sloveso chtít užito ve významu ‚býti schopen‘, v posledním souvětí má sloveso moci význam ‚být dovoleno‘, ‚být umožněno‘. Jedním z kritérií, podle kterých Benešová třídí významy modálních sloves, je totožnost nebo rozdílnost původce děje a původce modality. Ukázalo se, že při transformaci na souvětí s vedlejší větou účelovou slovesu chtít ve významu a) odpovídá v souvětí s vedlejší větou účelovou buď prázdné místo (modální sloveso se vypouští bez náhrady), nebo modální sloveso kategorie možnosti (moci, nemusit), u kterého původce děje je totožný s původcem modality, zatímco slovesu chtít ve významu b) odpovídá sloveso moci, u něhož původce děje s původcem modality totožný není.

7.3 Při transformaci souvětí ze skupiny PUP na souvětí s vedlejší větou účelovou jsme někdy nuceni vypouštět i slovesa s inherentním rysem modality, např. Protože toužil prohloubit si vědomosti (p), odebral se do Lipska za dalším studiem (q) → Odebral se do Lipska za dalším studiem (q), aby si prohloubil vědomosti (p).

8. V našem rozboru souvětí s vedlejší větou účelovou jsme si málo všímali otázky, jak se sémantické vztahy odrážejí v syntaktické stavbě souvětí. Jak je známo, s výjimkou souřadných souvětí důsledkových a souvětí s vedlejší větou účelovou všechna ostatní souvětí ze skupiny PUP se shodují v tom, že hlavní větou je věta v pozici q a vedlejší větou věta v pozici p. V primárním souvětí s vedlejší větou účelovou je hlavní větou věta v pozici p a vedlejší větou věta v pozici q. Stejně je tomu u těch souvětí s vedlejší větou účelovou, která jsme získali transformací typu A. Při transformaci typu B a C se hlavní větou stává věta v pozici q a vedlejší větou věta v pozici p, resp. p̅.[24] Je zřejmé, že syntaktická struktura souvětí je zde zcela podřízena aspektu sémantickému. Věta, která v souvětí s vedlejší větou účelovou vyjadřuje záměrnou činnost, je vždy větou hlavní, věta, která vyjadřuje cíl záměrné [286]činnosti, je vždy větou vedlejší bez ohledu na to, v jakých pozicích byly tyto věty v souvětí primárním.

9. Závěrem stručně shrneme: Abychom mohli vytvořit ze dvou vět označujících jevy p a q kterékoli souvětí ze skupiny PUP, je nezbytným předpokladem, aby (1) mezi oběma jevy byl vztah (p∆q). Pro souvětí s vedlejší větou účelovou není tento předpoklad postačující; musí být současně splněny ještě dva další: (2) jeden z jevů musí být záměrnou činností, (3) druhý z jevů cílem této záměrné činnosti. Na materiále 823 souvětí ze skupiny PUP jsme shledali, že pouze 40 % těchto souvětí splňuje předpoklady (2) a (3), tedy pouze 40 % souvětí můžeme transformovat na souvětí s vedlejší větou účelovou.

Transformaci lze provést jedním ze tří způsobů: Podle typu A lze transformovat taková souvětí, ve kterých věta vyjadřující záměrnou činnost je v pozici p a věta vyjadřující cíl této činnosti je v pozici q; podle typu B se transformují taková souvětí, ve kterých záměrná činnost je vyjádřena větou v pozici q a její cíl větou v pozici p; podle typu C můžeme transformovat taková souvětí, v nichž věta vyjadřující záměrnou činnost je v pozici q stejně jako u typu B, ale cíl této činnosti je vyjádřen větou v pozici p̅. Typy B a C se mezi sebou liší zejména sémantikou slovesa ve větě, kterou je interpretováno q. Zatímco u typu B sloveso ve větě v pozici q vyjadřuje spíše záměr způsobit nebo zachovat realizaci jevu p, u typu C vyjadřuje toto sloveso záměr ukončit realizaci jevu p nebo jí zabránit, pokud ještě nenastala.

Při jemnější analýze se můžeme soustředit na další sémantický aspekt souvětí s vedlejší větou účelovou; v některých souvětích je patrný výchozí stav (tj. takový stav jevů p a q, který lze předpokládat ještě dříve, než nastala realizace jednoho z nich s cílem vyvolat realizaci druhého) a cílem záměrné činnosti je pak změna nebo zachování výchozího stavu. — V některých případech se při transformaci souvětí ze skupiny PUP na souvětí s vedlejší větou účelovou poněkud modifikuje ta část souvětí, která vyjadřuje cíl záměrné činnosti, a to u všech tří typů transformace. Týká se to zejména modálních sloves kategorie nutnosti a vůle, která se při transformaci buď vypouštějí, nebo nahrazují modálními slovesy kategorie možnosti. Vyjádření nutnosti nebo vůle není obvykle cílem záměrné činnosti; o tom svědčí i údaje o souvětích s vedlejší větou účelovou, která se vyskytují v textu (srov. tabulku č. 3). U modálních sloves kategorie možnosti jsme takové omezení nepozorovali. Běžně je nacházíme i v té části souvětí s vedlejší větou účelovou, která vyjadřuje cíl záměrné činnosti, a to jak v souvětích transformovaných, tak i v těch, která se vyskytují v textu.

 

R É S U M É

To the Semantics of Complex Sentences with a Subordinate Final Clause

All the complex sentences of the group of adverbials of causality are characterised by an indispensable common semantic feature: they consist of clauses expressing the phenomena which are in more or less weakened causal relations. For a complex sentence with a subordinate final clause, however, this prerequisite is unsufficient; two other conditions must be fulfilled; (1) one clause must express purposeful activity and (2) the second clause must express the goal of this activity. Some complex sentences of the group of causality adverbials can be transformed to complex sentences with final clause in one of three ways depending on which clause in the original complex sentence expresses purposeful activity and what is the goal of this activity.

Slovo a slovesnost, ročník 35 (1974), číslo 4, s. 275-286

Předchozí Karel Svoboda: Neshodný přívlastek adjektivní (Konstrukce typu něco veselého)

Následující František Čermák: Víceslovná pojmenování typu verbum — substantivum v češtině (Příspěvek k syntagmatice tzv. abstrakt)