Skladba lašských nářečí

Rudolf Šrámek

[Rozhledy]

(pdf)

Синтаксис лашских наречий / La syntaxe des dialectes de la Moravie du nord

[1]Když v r. 1950 uveřejnil A. Kellner svou programovou stať Stav a úkoly české jazykovědy ve Slezsku (vydal tehdejší Slezský studijní ústav v Opavě), nebylo o podrobném syntaktickém výzkumu lašských nářečí ani potuchy. Není proto divu, že potřebě skladebného výzkumu je ve stati věnována jen stručná poznámka (s. 8). Prof. Kellner byl si jistě vědom nejen pracovní náročnosti takovéhoto výzkumu, ale pokládal zatím za nepřekonatelné obtíže spjaté s vymezením vlastního pojmu „nářeční syntax“, s metodologií syntaktického výzkumu i s interpretací získaného materiálu. Kromě těchto zásadních důvodů chyběl i nutný předstupeň syntaktického výzkumu — podrobný přehled gramatické a slovníkové diferenciace daného nářečí. Ten byl získán teprve později, v l. 1955—1958, kdy se zpracovávala anketová akce z let 1949—1952. Na tomto zpracování a na pozdějším doplňovacím výzkumu se podílel také již J. Balhar. Výsledkem je soubor nářečních map uložených v archívu brněnského pracoviště Ústavu pro jazyk český ČSAV a řada studií časopiseckých (Kellner, Lamprecht, Skulina, Šlosar, Balhar aj.) i diplomových a disertačních prací na filozofické fakultě v Brně, vedených do r. 1953 prof. Kellnerem, po jeho úmrtí [336]prof. A. Lamprechtem. Hlavní překážkou syntaktického výzkumu nářečí však byl nedostatek zkušeností a nevypracovanost metodologie jak výzkumu samého, tak zejména interpretace získaného materiálu. Byly sice známy starší práce z nářeční syntaxe (Bartoš, Gregor, Malovaný), ale ty nebylo možno opakovat, třebaže měly ve své době průkopnický význam.

Příhodné podmínky pro šířeji koncipovaný výzkum nastaly tehdy, když se J. Balhar, který patří k nejmladším žákům Kellnerovým a Trávníčkovým, stal jedním z předních členů pracovního kolektivu českých dialektologů, připravujících Český jazykový atlas. Navíc je J. Balhar polonista: znalost problematiky polské skladby (včetně nářeční) se ukázala jako znamenitý předpoklad pro posuzování jevů z kontaktní zóny česko-polské.

A tak nese recenzovaná monografie všechny stopy metodologického pokroku, kterého bylo dosaženo jak v oblasti syntaktického bádání v plodném brněnském středisku (srov. např. Balharovo pojetí skladby jako soustavy větných vzorců s odpovídajícím formálním vyjádřením, „bauerovsko-greplovské“ pojetí modality, zřetel k formální variantnosti atd.), tak i při samém nářečním výzkumu v terénu (po této stránce je monografie ukázkou vzorné výzkumné práce). Autor se projevuje jako bystrý interpret neomezující se jen na registraci a popis daného jevu, ale především na postihnutí jeho funkčního zařazení do skladby jako celku. Typickým pracovním postupem Balharovým je kombinace popisu, stanovení zeměpisného rozsahu a určení funkce sledované konstrukce v rámci daného větného modelu. Nejprve je definicí vymezena příslušná syntaktická kategorie, pak provedena materiálová dokumentace s rozborem formálních prostředků a detailní popis syntaktických typů k této kategorii se vížících. V komentářích se klasifikuje místo zkoumané konstrukce v syntaktickém systému (včetně mimolingvistických informací: zeměpisné rozšíření, generační rozrůznění apod.). Pěkně je tato struktura vidět např. na kapitolce o větách oznamovacích. V žádném případě nelze mluvit o tom, že si autor předem vytvořil síť větných schémat, podle kterých by byl materiál interpretován (to byla praxe prvních nářečně skladebních prací, které byly opřeny o představu skladby spisovného jazyka). Balharův přístup je právě opačný: studiem velkého množství autentického materiálu byly vyabstrahovány jevy mající povahu syntaktických kategorií; ty autor zkoumá a popisuje. Genetické hledisko nachází uplatnění jen tam, kde je nutné pro zřetelnější nebo podrobnější výklad. Velmi cenné je však to, že Balharova syntax není viděna jen problémově, ale též zeměpisně: poprvé se naší dialektologii dostává práce, která ukazuje na podrobnější zeměpisné rozrůznění skladby regionálního nářečí.[2] Vyvrací se tak dlouho tradovaný názor, že skladebná diferenciace nářečí buď neexistuje, nebo že ji nelze pro její formální nevýraznost zachytit jinak než komparací se syntaxí spisovného jazyka. Svébytnost nářeční skladby není dána, jak také ukázaly práce Chloupkovy a Michálkové, poměrem nářečních skladebních prostředků k jazyku spisovnému, ale uspořádaným souborem těchto prostředků sloužících k vyjádření syntaktických schémat, která má dané regionální nářečí k dispozici. Právě souhrn těchto schémat (modelů, vzorců), která jsou výrazem objektivně existujících vztahů mezi prvky sdělované skutečnosti, tvoří systémovou jednotu nářeční skladby. Balharova práce [337]tuto „brněnskou“ koncepci v plnosti potvrdila a vytvořila v tomto smyslu patrně vzor syntaktické monografie regionálního nářečí.[3]

Balharovy výklady jsou formulovány hutně, materiál je podán přehledně, všechny kategorie jsou pečlivě dokumentovány. Díky autorově kritičnosti můžeme si učinit představu též o četnosti studovaných jevů: při velkém množství dokladů cituje se jen výběr s upozorněním na frekvenci, popř. na různou stylistickou hodnotu, zjistil-li autor jen několik případů, uvádí je explicite všechny. Materiál je získán přímým terénním výzkumem, většina pomocí magnetofonu. Excerpce respektovala širší kontext i myšlenkovou souvislost, aby nedošlo k chybné interpretaci větotvorných vztahů. I po této stránce obsahuje monografie cenné metodologické postřehy (shrnuté v závěru práce).

Monografie je uspořádána takto: Úvod (6—7), Vnitřní diferenciace zkoumané oblasti (rozuměj gramatická a lexikální) (9—11), Seznam literatury (12—16). Pak následuje vlastní jádro studie: I. Věta jako celek (17—46), II. Vnitřní stavba věty (47—91), III. Souvětí (92—141). Kniha je uzavřena kapitolkami s obecnějšími náměty a se shrnutím autorových zkušeností z terénní práce: Nářeční věta a souvětí (142—147), Strukturní a promluvové jevy v nářečí (148—150), Uzemní diferenciace syntaktických jevů (151—158 s mapou), Slohové rozdíly v nářečí (159—161) a Vývojové tendence (162—164). Knihu uzavírají nářeční ukázky, rejstříky a angl. résumé (165—192).

Autor sám je aktivní uživatel lašského nářečí. Je třeba říci, že si na jedné straně dokázal vytvořit odstup od rodného jihozápadoopavského nářečního pohledu a interpretovat diferencující se jevy z jiných oblastí Lašska správně,[4] na druhé straně však dovedl abstrakci obecných kategorií opřít o živé nářeční povědomí, což mu umožnilo — a to pokládáme za velmi důležité — správně interpretovat myšlenkové pochody mluvčích; zvlášť je to důležité u vět eliptických a neúplných a při výkladu mezivětných vztahů. Precizní odlišování syntaktického myšlení „spisovného“ od „nářečního“ je vůbec jedna ze základních předností práce. Proto jí také neustále proniká zřetel ke složce mluvenostní a intonační jakožto typickým znakům nespisovných útvarů národního jazyka. Mluvenost nářečních projevů a jejich písemná nefixovanost podmiňuje nejen možnost uzpůsobit vlastní řečový akt podle daných okolností, ale především vytváří podmínky pro vznik, ustálení a používání jistého syntaktického schématu k vyjádření jistého myšlenkového obsahu. Jde tu tedy o dvojí pohled: jak se jistá myšlenka a kombinace myšlenek vyjadřuje skladebně a kterých prostředků je k tomu použito. Starší studie z nářeční skladby (Bartoš, Gregor, Malovaný) sledovaly spíše pohled druhý, aniž si byly vědomy svébytnosti pohledu prvního. J. Balhar oba spojuje, přičemž určujícím momentem je stanovisko první.[5] Při konkurenci dvou nebo více formálních prostředků se zvažuje míra jejich větoslovné shody a také — což je novum práce — generační rozdíly. O využití intonačních prostředků se můžeme přesvědčit při Balharově rozlišení asyndetických vět přípustkových (polokadence klesavá) a vět časových (s polokadencí příznakovou) — s. 137; zejména je však o různé využití intonace opřen výklad otázek typu daleko sy zajeł, které se na střed. a záp. Hlučínsku liší: zjišťovací otázky mají antikadenci stoupavou, doplňovací stoupavě klesavou.

Při studiu nářeční syntaxe bývá kladena otázka, s čím srovnávat. Srovnání se syntaxí spisovného jazyka by však znamenalo dopustit se aspoň dvou metodologických chyb: jevy z roviny mluvenostní by se porovnávaly s jevy jazyka psa[338]ného, spisovný jazyk se podstatně liší od regionálně omezeného nářečí zeměpisného svou celospolečenskou funkcí. Je proto správné, že J. Balhar podal všestranný popis syntaxe jako soubor autonomních nářečních prostředků a srovnání se spisovným jazykem je pouze klíčem pomocným sloužícím k přesnějšímu objasnění významu, obsahové modifikace apod. Poněkud více mohlo být využito zkušeností Balharových z výzkumů jiných českých nářečí, kde by leckteré srovnání mohlo ukázat na archaičnost jisté konstrukce nebo na její interdialektickou hodnotu.

Lašská nářečí jsou hláskoslovně, morfologicky i lexikálně značně diferenciována. Balharova práce však ukazuje, že svazky syntaktických hranic málo souhlasí s průběhy izoglos hláskoslovných a tvaroslovných a že syntaktickými izoglosami nebývají protilehlá území vymezena tak ostře. Ráz syntaktických diferencí je několikerý. Buď se oddělují zeměpisné úseky relativně výraznou hranicí (např. jako X aňi), buď se diference týkají frekvence jistého prostředku, přičemž potenciálně může existovat bez jasného zeměpisného rozlišení (např. prostředky pro určení časových okolností), nebo se vytvářejí soubory několika prostředků a ty se pak zeměpisně různí (např. varianty k jestli ve zjišťovacích otázkách), přičemž je prokazatelná tendence k odstraňování variability ve prospěch interdialektické podoby (u jestli: esli, esy); tato tendence nemusí být opřena o vzor spisovného jazyka, jak ukazuje silná pozice spojky bo ‚protože, neboť‘ v lašském syntaktickém systému (podobně houževnatě se drží coby ‚aby‘, choť, choč ‚i když, třebaže‘, z části i až ‚ať, nechť‘ a na Hlučínsku miž ‚než‘) — viz i na s. 162. Ze zkoumaného území se syntakticky výrazně odlišuje Hlučínsko, na kterém se v nejvyšší míře koncentrují typické prostředky lašské skladby.[6] V souvislosti s mapováním syntaktických jevů vzniká otázka, která má podle našeho mínění pro nářeční syntaktický výzkum metodologický význam. Je-li totéž syntaktické schéma vyjádřeno různými formálními prostředky, nejde pak spíše o diferenci rázu lexikálního?[7] O syntaktické diferenci v pravém slova smyslu bychom teprve měli mluvit tam, kde k vyjádření téže myšlenky slouží odlišné větné schéma, srov. např. odjeł, coby vjecej zarobił × odjechau, žeby zarobić, było třa kopať × třa było kopač. Územní diference syntaktických prostředků lexikálního charakteru je větší než diference syntaktických schémat. K jejich studiu je lašské území zřejmě malé. Jak vidět, stojí syntaktické diference velmi blízko lexikálním, a to spíše areálům lexikálních základů než jejich derivačním prostředkům.[8]

Na závěr několik připomínek. — (s. 59) Substantivní doplněk uvozený spojkou jako × co (vraćił se jako × co legionař) má výrazné zeměpisné rozšíření. Schází však příslušná izoglosa na mapě. Co mají ještě Kozlovice, Metylovice, Mniší, Měrkovice, [339]Sklenov. Neshodný doplněk typu ňechał ho žebrakem je omezen na Opavsko, a to na jeho záp. okraj. Z archaického Hlučínska není znám, rovněž ne z tzv. moravské laštiny. — (s. 51) K příkladům typu kostkuf cuker, deskuf płot[9] ‚kostkový cukr‘, ‚deskový plot‘ je třeba říci, že se v petrifikované podobě vyskytují též v pomístních jménech typu Faruf les ‚farský les‘ i mimo několik obcí na jihozáp. Opavsku, kde byl zaznamenán v apelativní rovině (je v pomístních jménech ve Zbyslavicích, Těškovicích, Čavisově, Budišovicích). — (s. 60) Při příslovečném určení času typu był tu oto tydžeň je třeba uvažovat o vytčení, zdůraznění časového určení: ‚byl zde, zrovna je to týden‘. Neutrální význam ‚byl tu před týdnem‘, který Balhar uvádí, by v nářečí zněl był tu tydžeň je temu, był tu přet tydňem. Pěkně je rozdíl patrný z vět jag było g žymje ‚když se přibližovala zima‘ × jag było oto g žymje ‚zrovna v té době, když se přibližovala zima‘, o čemž svědčí i možnost slovosledné varianty oto jag było g žymje. — (s. 61) Časové vyjádření předložkou o (było to o vanocach) je typické pro jižní okraj zkoumaného území. Jinde je buď na, nebo v(e) (na vanoce, ve žňiva, ve žňa ‚o žních‘). — (s. 65) Při větách s příslovečným určením okolností není zaznamenán častý větný typ s adverbiem slovesného původu robili stojačky/stojmem (Hlučínsko), řykali klekačky ‚modlili se klečíce‘, čyta zavdy i ležačky ‚čte někdy i vleže‘, které jsou známy i z Ostravska a ze Štramberska. — (s. 68) U vět s určením příčiny a důvodu se právem konstatuje, že předložka dla ‚kvůli, pro‘ je velmi vzácná a že se u mladé generace nevyskytuje. Drží se však ve frazeologizovaném spojení dla bidy ‚pro případ nouze‘: kupili novy (tj. televizor) a dla bidy i nahradňi součástky (Hlučín, 20letý informátor). — (s. 86) Je velmi zajímavé, že fázová slovesa začít, zůstat, přestat a zejm. dát, vzít, brát mají nejvyšší frekvenci právě na archaickém Hlučínsku. Jsou však překvapivě doložena i z jiných oblastí Moravy, kde se jejich výskyt dosud nepředpokládal. Zjistil jsem je (vzít) v Bohdalově, o. Svitavy, Knínicích u Boskovic a v Kunštátě, o. Blansko, v Rudíkově, o. Žďár nad Sáz., v Řásné, o. Jihlava, (brát) v Radějově, o. Hodonín, a v Lanžhotě, o. Břeclav. — (s. 100) V důsledkových souvětích se pro Hlučínsko zjišťuje též spojka i (spraovali, i było došč ‚spravoval, a proto bylo dost‘). Existuje však i spojka i temu, která vznikla patrně kontaminací vět s důsledkovým i a dativního temu; srov.: maju teho zatela, i temu ňevjedža, kaj s peňizoma ‚mají toho tolik, a proto nevědí, kam s penězi‘. Spojovací výraz byl zaznamenán též mimo Hlučínsko v Děhylově, Plesné a v Třebovicích. — (s. 88) Zjišťuje se, že substantivní přívlastek shodný stává většinou před svým jménem. Avšak na Hlučínsku a i na Ostravsku je rozšířen inverzní slovosled: Labiš pekař umřeł (Hošťálkovice), Bortlika sedlaka tež vołali (Lhotka u Ostravy), posłali Duboveho rechtora (Darkovičky), Prochasku řyďiča zabiło (Výškovice). Zdá se, že jde o dva slovosledné typy, a to přívlastek + vlastní jméno, kde je možné obojí slovosledné pořadí (učytel Novak, Labiš pekař), a o přívlastek + apelativum, kde je slovosled ustálený a přívlastek má vždy expresívní povahu (borag dževucha ‚chudák děvče‘, pez baba ‚žena přísná jako pes‘). Při inverzi se mění větné schéma: a dževucha, borak, ňedošła; a un, chudak, kravy pozbył. Přesnější rozlišení obou typů bude vyžadovat ještě podrobnějšího výzkumu. — (s. 104) Rozšíření ustrnulého infinitivu řecy ‚jářku‘ stojícího místo verba dicendi je poněkud větší než je popsáno: nejen Kopřivnicko a Frenštátsko, ale též Ostravsko a vých. Hlučínsko (zde zjištěno až po linii Píšť—Kozmice—Děhylov). — (s. 107) V repertoáru částic zjišťovacích otázek závislých (esli, ežli, eli, elizli, ežy, eśi, jeśi) schází ezli. Vyskytují se kombinace charakteristické pro některé úseky Lašska: eli, ezli, ežli na Hlučínsku, esy, esli v mor. laštině, elizli jen na jihozáp. Opavsku. Interdialektické hodnoty nabývá esli. Velmi přesně postihl J. Balhar užití příklonného -li, a to jen ve zjišťovacích otázkách ve vylučovacím spojení, a to opět jen na již. a záp. okraji. Mohu dodat ze Štramberska: ňevim, buďeťe-li [340]mjeť času, či ňi. Právě na situaci zásvislých otázek je pěkně vidět zeměpisné dělení lašských nářečí po stránce syntaktické. — (s. 108) U závislých doplňovacích otázek se konstatuje, že spojení bez tázacího jak je už jen vzácné (typ: vidźiće, velke to tu mamy ‚…, jak velké …‘). Ale výzkum jazyka mladé generace na Hlučínsku ukazuje, že jde o typ stále živý: to nemožu řicť, stare je to ‚… jak staré …‘ (Bobrovníky); a vubec nedal vjeďet, drahe je to ‚… jak drahé…‘ (Hošťálkovice). — (s. 125) Při vyjádření srovnání ve smyslu nestejné míry byly jako běžné zjištěny spojky ež, niž/miž. Na Hlučínsku však dosud archaicky existuje jednak spojka nežli, ňežli, mižli, ňižli[10] (ten chleba je tfrčy nežli ten rohlik — Hošťálkovice; ta kopka je vječa mižli ta druha — Bolatice), jednak možnost vyjádřit nestejnou míru předložkovým pádem (ona była starša s ňim; Francek je veselšy od bratra; ten černy je, jak se praji, vyhřevňejšy s tym hňedym uhlem ‚… než…‘). Jde o jevy, které jsou silně archaizovány a u mladších generací nebyly zaznamenány.

Monografií J. Balhara získala česká a slovenská dialektologie metodicky dobře pojatou studii, jejíž význam tkví v pojetí nářeční syntaxe jakožto svébytného systému větných vzorců a v uplatnění jazykového zeměpisu. Bezpochyby se kniha stane vzorem dalším monografiím, jistě však bude klíčovou studií při porovnávání skladby česko-polského jazykového kontaktního území, a to zejm. při řešení otázek druhů a intenzity působení dvou jazykových systémů na sebe.

Lašská nářečí, jak je obecně známo, mají pro studium vývoje českého národního jazyka velký význam. Pro jejich prudký rozvoj v současnosti jim věnuje pozornost i dialektologie. Jsou nyní jako první naše nářečí (a slovanská vůbec) popsána ve všech jazykových plánech: k bohaté literatuře[11] o nich přibyla nyní položka zcela nová — Balharova Skladba lašských nářečí.

Slovo a slovesnost, ročník 35 (1974), číslo 4, s. 335-340

Předchozí Slavomír Utěšený: K problematice symbolů v lingvistickém kartografování

Následující Bohuslav Havránek: K článku O novou mluvnici češtiny