Analýza gramatiky afrického jazyka hausa

Vladimír Skalička

[Kronika]

(pdf)

Анализ грамматики африканского языка хауса / Une analyse de la grammaire de la langue africaine hausa

Jazyky Afriky jsou pro nás důležité po více stránkách. Jde nám především o to, abychom lépe poznali svérázný lid černého světadílu. Ekonomické vztahy, které stále sílí, vyžadují, aby se s tamními jazyky seznámila řada lidí. Francouzština anebo v jiných zemích angličtina stačí pro sblížení s horními vrstvami — nikoli pro široký styk s lidem. Jedině na základě afrických jazyků se mohou stýkat naši pracovníci s tamějšími pracovníky při společných podnicích.

Na druhé straně jsou africké jazyky důležitým zdrojem lingvistického poznání. Naše jazyky nedovedeme ještě dobře pochopit pouze na základě jich samých. My v Evropě jsme náchylni — a je to lidsky přirozené — považovat vše, co v našich jazycích je, za něco, co v jazyce být musí. Proto je svrchovaně užitečné seznámit se i s jazyky, které nás udivují nezvyklými vazbami, tj. které jsou konstruovány zcela jinak než naše jazyky. Teprve tehdy si můžeme představit, co vlastně je jazyk vůbec a čím může být, a přibližujeme se jeho podstatě.

Pro to vše musíme být vděčni P. Zimovi, že v díle Problems of Categories and Word Classes in Hausa (Dissertationes Orientales 33, Praha 1972) nastínil problematiku slovních spojení v jazyce hausa, důležitém jazyce dnešní Afriky, nejdůležitějším jazyce ve dvou republikách, Nigérii a Nigeru, s velkým vlivem i v dalších zemích. Hausa není v genetických souvislostech s většinou jazyků černochů, zato patří do genetického svazku s jazyky semitskými, berberskými, kušitskými (somálština aj.), s jazykem starého Egypta. Gramatická stavba jazyka hausa je svérázná a nesnadná.

Autor vychází ze správného konstatování, že nebyly správné starší pokusy o zachycení gramatiky jazyka hausa na základě běžné evropské gramatiky; nebyly také správné pokusy (inaugurované především K. Meinhofem) zařadit hauštinu do stupnice jazyků hamitských více či méně flexívních (jejich vrcholem měly být indoevropské jazyky). Správné jsou snahy teprve nejnovějších autorů, jako je J. Carnochan, F. W. Parsons, C. [342]Gouffé, J. K. Ščeglov a také P. Zima sám, kteří se snaží budovat hauskou gramatiku na základě jí samé. Hauská gramatika je stavěna jinak než gramatika evropských jazyků a také jinak než gramatika jiných afrických jazyků; je třeba pro ni nových klasifikací a nových termínů.

V práci se probírají především morfologické exponenty syntaktických funkcí. Je to nejdůležitější pro popis hauské mluvnice. Hauština má jako výrazný rys kongruenci slov náležejících k základnímu slovu (verbu nebo substantivu). To je prováděno složitým způsobem. Podobně jako evropské jazyky složitě skloňují a časují nebo jako jiné africké jazyky (např. jazyky bantuské) složitě časují slovesa a hrou prefixů třídí substantiva, jazyk hausa vytváří složitou kongruenci. Na tvaru slovesa zpravidla poznáme, zda sloveso má předmět přímý, nepřímý nebo zájmenný (sun kashè Awdu je ‚oni zabili Auda‘, sun kashèe shi je ‚oni zabili jeho‘). Vyjádření této kongruence je komplikované: rozdíly v délce konečné samohlásky, rozdíly v intonaci poslední slabiky, rozdíly v připojování různých přípon se tu pestře mísí. Nechovají se stejně ani slova ve větách s různým slovosledem: Jinak vypadá konstrukce při těsné juxtapozici, jinak při sdružení na dálku. Na věc má vliv i intonace sousedních slabik, která způsobuje některé modifikace. Konečně ani sloveso samo není bez vlivu: Některá slovesa mají pestřejší diference, jiná chudší — a u různých sloves jsou diference různého druhu. Náležitost substantiva k druhému se vyjadřuje příponami kongruujícími (birnin Awdù je ‚Audovo město‘ — birni ‚město‘ je maskulinum, ale fuskàr sarkii ‚tvář náčelníka‘ — fuskà je femininum ‚tvář‘). Tyto koncovky jindy střídají slabičné exponenty apod.

Již z těchto příkladů je jasné, jak obtížný úkol je zvládnout vše teoreticky. Není ani vše do podrobnosti známo. Autor se výtečně orientoval v starších pracích v této disciplíně (zcela nové, přitom však bohaté) a dovedl podat na základě cizích prací i vlastního zkoumání plastický obraz syntaktických vztahů. Na základě takových skutečností docházejí F. W. Parsons a P. Zima k názoru, že v jazyce hausa je možno mluvit o pádech (cases). K tomu bych chtěl říci: V některých jazycích jsou vyjádřeny syntaktické vztahy pouhým slovosledem (angličtina, francouzština). Jindy jsou tyto vztahy vyjádřeny koncovkami, které umožňují uvolnění, osamostatnění pádu od syntaktické funkce (čeština, němčina, latina — zde není „nominativ“ totožný s podmětem). V jazyce hausa jsou syntaktické funkce vyjádřeny složitou hrou kongruence, čímž jsou také syntaktické funkce odděleny od pádů — ale jde tu o „pády“ jiného druhu — něco podobného, co by však již zasluhovalo jiný, nový termín.

Vcelku je práce P. Zimy důležitý krok k teoretickému poznání hauštiny. Je vidět, jak je obtížné v praxi, kterou tak nutně potřebujeme, v knihách, jako je P. Zimy Hauština (Praha 1973), tyto teoretické poznatky stručně a jasně vyložit.

Slovo a slovesnost, ročník 35 (1974), číslo 4, s. 341-342

Předchozí Bohuslav Havránek: K článku O novou mluvnici češtiny

Následující Alla Bémová, Jana Weisheitelová: Další svazky sovětského sborníku Mašinnyj perevod i prikladnaja lingvistika