O bezpředložkovém dativu v současné spisovné ruštině

Anna Jirsová, Hana Prouzová

[Kronika]

(pdf)

О дательном беспредложном в современном русском литературном языке / Le dativ sans préposition dans le russe littéraire contemporain

Monografie Jiřiny Zajíčkové Dateľnyj bespredložnyj v sovremennom russkom literaturnom jazyke (AUC 1972, 91 s.) je jedna z prvních prací, které aplikují transformační metodu popisu na analýzu kategorie pádu. Cenné je, že autorka spojuje tuto metodu s respektováním sémantiky dativních konstrukcí. Jako materiálu nepoužívá vypreparovaných frází, ale vychází z živého úzu (reprezentovaného doklady ze současné umělecké literatury a publicistiky). Z hlediska českého čtenáře je třeba ocenit, že autorka nezapomíná na konfrontační hledisko a že zvláště tam, kde jsou v užívání dativu mezi češtinou a ruštinou rozdíly (v celkovém charakteru i v jednotlivostech), na ně upozorňuje.

V úvodní kapitole (s. 9—15) jsou vyložena metodologická východiska práce. Autorka vychází z pojetí transformační metody vypracovaného na katedře ruského a ukrajinského jazyka filozofické fakulty UK. Pro její pojetí je charakteristické, že se pokouší u zkoumaných konstrukcí objasnit jejich strukturní vlastnosti v plném rozsahu, včetně jejich vzájemných funkčních vztahů, a že jazyk chápe jako systém protikladů. Ve vztahu jádrové věty a transformátu se většinou projevuje binární protiklad členu příznakového a bezpříznakového. Jádrová věta je plně zformovaná struktura s minimálním počtem členů v náležité formě, tj. konkrétní věta s morfologickými kategoriemi. Transformační vztah dvou struktur na rozdíl od jiných vztahů je dán dvěma kritérii (1) sémantickým, při operaci nesmí dojít k většímu sémantickému posunu, než jaký stanoví pravidla operace, (2) identitou lexikálních jednotek, záměna lexikálních jednotek je nepřípustná.

Autorka liší tři druhy operací: (1) transformace, při nichž zůstává zachován počet a identita lexikálních komponentů, ale mění se struktura jádrové věty (změnami některých morfologických kategorií predikátu), (2) variace, při nichž zůstává zachován počet a identita lexikálních jednotek, mění se však gramatická charakteristika jednoho z členů, aniž by se měnila struktura věty (změna se netýká centrálního členu větné struktury, slovesa, mění se pád objektu), (3) modifikace, při nichž se do věty včleňuje modifikátor - element, který mění modální charakteristiku věty.

Autorka vychází z toho, že centrem věty je sloveso. Podle Helbiga a Schenkela[1] liší valenci a distribuci. Valence je abstraktní vztah slovesa k ostatním členům věty; určuje prázdná místa struktury, která mohou nebo musí být obsazena určitými členy, aby se struktura stala větou. V závislosti na tom, zda toto obsazení je možné, nebo nutné, liší se valence fakultativní a obligatorní. K jasnosti výkladu přispívá, že autorka liší pojem valence z pravé strany (dativ objektový) a z levé strany (dativ subjektový). Nesprávně ovšem připisuje tento pojem E. Paulinymu. Ve slovenské lingvistice jej poprvé užívá J. Ružička.[2] — Na rozdíl od valence je distribuce definována jako suma všech kontextů, v nichž se sloveso může objevit na rozdíl od těch, v nichž se objevit nemůže. Pro pojem distribuce není důležitá jen pádová forma, ale i gramaticko-sémantické vlastnosti slovesa a závislého jména (např. určité sloveso se spojuje se jménem v jisté formě jen za podmínek, že toto jméno označuje osobu apod.).

V první kapitole (s. 16—42), která je těžištěm celé práce, autorka rozebírá dativ adverbální. Řadí k němu takový dativ, který vyplývá ze slovesné valence a jehož pádový tvar je určen slovesnou distribucí. Podle typu slovesné valence (z pravé strany, z levé strany) liší dativ subjektu a dativ objektu.

Při analýze konstrukcí s dativem subjektu vychází a. z jádrových vět (nominativních), jejichž transformáty jsou věty s dativem. Všem typům těchto konstrukcí (demipasívní,[3] infinitivní, konstrukce s modálními [351]slovesy) je společné to, že ve vztahu ke konstrukcím základovým vyjadřují desaktivizaci subjektu. Věty jádrové tento příznak nechávají nevyjádřen. Zatímco v češtině jsou tyto konstrukce na periférii systému, v ruštině jsou časté a stále jich přibývá. (Ja ne splju → Mne ne spitsja). Obdobné konstrukce jsou v češtině možné jen s kvalifikátorem (Špatně se mi spí).

Dativ objektový je členem jádrové věty, vyplývá z valence slovesa, a není tedy výsledkem transformace. K jednotlivým jeho typům dochází Zajíčková analýzou zejména syntaktických rysů slovesa (typ valence). Při analýze jednotlivých typů bere a. v úvahu, zda je valence obligatorní, nebo fakultativní a v závislosti na tom liší různý stupeň sepětí slovesa s dativním objektem: (1) dativ obligatorní, který je nutným členem jádrové věty: Petr doverjajet Pavlu, (2) dativ fakultativní, vyplývající z fakultativní valence slovesa (při jednoznačné distribuci): On vyrazil (redaktoram) svoje udivlenije, (3) dativ alternativní, vyplývající z fakultativní valentnosti slovesa (při nejednoznačné distribuci), která umožňuje tvořit variace:

On poceloval jej ruku	→	On poceloval jeje ruku
	↕	On poceloval u neje ruku

Těsnost sepětí dativu objektového a slovesa klesá od velmi těsného vztahu v (1) k volnému v (3).

Na rozdíl od češtiny existuje v ruštině striktní sémantické omezení pro použití všech tří typů dativu objektového. Užívá se ho jen po slovesech, která mohou vyjádřit cílové zaměření na předmět (např. doverjať, vrediť, posvjatiť, dariť, obeščať).

Ve druhé kapitole se a. zabývá analýzou dativu v konstrukcích, jejichž predikát obsahuje jako stálý element sloveso být (esse) buď ve funkci spony, nebo jako sloveso plnovýznamové. Pro tento specifický případ dativu adverbálního zavádí pojem dativ adessivní. Je to novum spíše terminologické, nejde o konstrukce, které by nebyly dosud popsány, ale spíše o shrnutí různých typů dativu po slovese býti pod tento pojem.

Sledujíc principy klasifikace materiálu v této studii, rozlišuje (1) dativ adessivní nedovolující variace a (2) dativ adessivní alternativní.

V první skupině liší dativ subjektu a dativ objektu. Dativ subjektu v konstrukcích jako Mne jest kuda idti (často v záporné podobě Mne nekuda idti) je obligatorní a vyjadřuje vždy osobu. Konstrukce s dativem objektu (typ Jemu pjať let) slouží k označování stáří živých bytostí.

Druhou skupinu tvoří dva typy konstrukcí: a) Konstrukce s podstatným jménem ve jmenném přísudku, v nichž dativ vyjadřuje vždy pouze osobu; připouští se zde variace dat. → příd. jm. přivl. (Ja vam ne sudja → Ja ne vaš sudja). b) Konstrukce, v nichž je jmenný komponent přísudku vyjádřen adjektivem v příznakové predikativní formě (Lišenija byli emu legki).

Zvláštní místo zaujímá dativ adessivní v konstrukcích s neohebnými predikativními slovy. K adessivnímu jej řadí autorka ze dvou důvodů: jednak sponové být je jejich stálým strukturním elementem, jednak adjektivum, jež je základem predikativního slova, nepojí se vazebně s dativem (grustno, cholodno).

Zatímco pro adessivní dativ subjektu typu Mne grustno je charakteristická možnost transformace (Mne grustno → Ja grusten), typ Mne cholodno se jeví jako „transformoid“, tedy jako konstrukce bez výchozí nominativní věty. K dativu subjektu řadí dále a. dativ po modálních predikativních slovech pojících se s infinitivem (typ Mne nužno ujti).

K adessivnímu dativu objektu náleží konstrukce s hodnotícím výrazem a slovesem v infinitivu tvořícím s ním predikační spojení (typ Mne važno znať ob etom). Charakteristická je možnost variace dat. → gen. + dlja (Dlja menja važno znať ob etom).

Autorka dochází k závěru, že eliminace adessivního dativu alternativního na rozdíl od ostatních typů alternativního dativu má většinou za následek významovou neúplnost věty. Alternativní dativ adessivní zaujímá tedy v konstrukci místo, které musí být obsazeno, ne-li dativem, tedy jeho variací.

Třetí kapitola (s. 54—58) je věnována rozboru dativu adnominálního, vymezeného jako dativ nezávislý na slovese, ale vyplývající ze schopnosti jména spojovat se s dativem, nezávisle na syntaktické pozici řídícího jména. Možnost transformačního výkladu zde zůstala nevyužita. Podle slovnědruhové povahy řídícího jména se liší dativ a) u substantiv, b) u adjektiv.

[352]Dativ u substantiv je charakterizován jako fakultativní a nepřipouštějící variace. V ruštině není příliš častý. Řídícím jménem bývá substantivum odvozené od slovesa s vazbou dativní nebo akuzativní (prikaz komu, oskorblenije komu). — Dativ u adjektiv se dělí na dativ subjektu a objektu. K dativu subjektu patří konstrukce s deverbativními adjektivy (mne slyšny šagi) s demipasívním významem. K dativu objektu patří konstrukce, ve kterých je dativ a) jediným možným způsobem vyjádření jména závislého na adjektivu; většina těchto adjektiv je odvozena od sloves (poslušnyj komu), b) připouštějí se variace dat. → gen. + dlja (vrednyje nam ljudi → vrednyje dlja nas ljudi). Variace mohou být projevem jednak homonymie, jednak polysémie řídících slov.

V kapitole čtvrté (s. 59—61) a. analyzuje dativ v eliptických konstrukcích. Vyčlenění těchto konstrukcí jako zvláštního typu považuje sama za sporné. Jejich charakterizování předpokládá doplnění eliminovaného výrazu; to ovšem z hlediska současné ruštiny není nutné, poněvadž zmíněné konstrukce jsou součástí živého úzu a jsou modelem pro tvoření konstrukcí obdobného typu. Dosud uplatňované kritérium klasifikace dativních konstrukcí podle slovnědruhové povahy řídícího členu zde nelze aplikovat vzhledem k tomu, že je ve zmíněných strukturách eliminován. Nabízí se tedy otázka, zda by nebylo vhodnější zařadit tyto konstrukce k dativu adverbálnímu a adnominálnímu, kam ze synchronního hlediska náležejí, zvláště když je autorka nucena zavádět pro ně jiné klasifikační kritérium — jednoznačnost/nejednoznačnost jejich sémantiky.

V kapitole páté (s. 62—71) je rozebírán dativ tzv. etický, který plní ve větě funkci modifikátoru. Je výsledkem procesu, při kterém do jádrové věty vstupuje nový člen (v dativu), který jí dodává emocionální odstín (Ja tebe ne idiot). Autorka jej charakterizuje těmito vlastnostmi: (1) je vyjádřen zájmenem osobním nebo zájmenem sebe, (2) nezávisí na žádném členu věty, vztahuje se k větě jako celku, (3) jeho eliminace je vždy možná bez narušení struktury a smyslu věty, (4) nepřipouští variace.

Při klasifikaci se opět uplatňuje princip binarismu. Ve vztahu k větám bez dativu etického jsou věty s dativem etickým příznakovými konstrukcemi, signalizujícími afektivnost výpovědi. Emocionální odstín vyplývá z napětí mezi formou dativu, signalizující v ruštině vždy zaměření na předmět, a jeho volným vztahem k celé větě.

V šesté kapitole (s. 72—74) se a. zabývá dativem u částic, zájmen a citoslovcí (typy Vot tebe dengi; Čto nam angličane!; Ura emu!). Dativ se k těmto výrazům více nebo méně přimyká (na těsnosti přimykání závisí možnost jeho eliminace); tím se liší od dativu etického vztahujícího se k celé větě.

V kapitole sedmé (s. 75—82) uzavírá J. Zajíčková své výklady o dativu shrnutím jeho významové stránky. Klade otázku, zda je účelné mluvit o invariantním významu pádu (Gesamtbedeutung). Analýzou dativu v současné ruštině dochází k názoru, že invariantní význam dativu je jeho cílová zaměřenost. Je to význam společný všem kontextům, v nichž se dativu v ruštině užívá. Všechny dílčí významy vyplývají z tohoto invariantního významu.

Autorka nepřijímá bez výhrad Kuryłowiczovu definici dativu jako pádu s primární funkcí adverbiální a sekundární funkcí gramatickou. Považuje ruský dativ za přechodný jev mezi pádem gramatickým a sémantickým. Vývoj směřuje k stále větší gramatičnosti tohoto pádu; dativ ztrácí postupně různé funkce adverbiální, současně se stále více uplatňuje jeho funkce gramatická.

Závěrem lze říci, že kniha Jiřiny Zajíčkové je solidní materiálová práce, která dává ucelený obraz o bezpředložkovém dativu v současné ruštině. Povaha zkoumaného jevu jí však nedovoluje, aby zvolenou transformační metodu popisu mohla aplikovat důsledně a beze zbytku. Přesto se tato práce může stát užitečným východiskem při popisu ostatních pádů nejen v ruštině, ale i v češtině. — Je velká škoda, že na tomto úkolu už nebude moci autorka sama pracovat; její předčasné úmrtí v listopadu t. r. je smutnou ztrátou pro naši rusistiku.

Slovo a slovesnost, ročník 35 (1974), číslo 4, s. 350-352

Předchozí Jiří Kraus: Jazyk, jazykověda a vědeckotechnická revoluce

Následující Aleksandr D. Švejcer: Вариативность языковой нормы в территориальном и социальном аспектах (На материале современного английского языка)