Teoretické základy synchronní mluvnice spisovné češtiny

František Daneš, Miroslav Komárek, Miroslav Grepl, Roman Mrázek, Karel Hausenblas, Zdeněk Hlavsa, Jan Kořenský

[Články]

(pdf)

Теоретические основы синхронной грамматики литературного чешского языка / La base théorique de la grammaire synchronique du tchèque littéraire

Následující stať je zestručněnou verzí elaborátu, který k zasedání Mezinárodní komise pro studium gramatické stavby slovanských jazyků (Lipsko, 8.—11. října 1974 — viz v tomto čísle zprávu s. 49—60) připravila pracovní skupina příslušné komise české. Zestručnění a úpravu provedli František Daneš a Miroslav Komárek.

Na přípravě koncepce se podíleli tito lingvisté (v závorce za jménem uvádíme čísla paragrafů): doc. dr. F. Daneš, DrSc. (0.1—2.5., 3.11., 4.00.—5.12.), doc. dr. M. Grepl, CSc., a prof. dr. R. Mrázek, CSc. (3. kromě 3.1. a 3.11.), prof. dr. K. Hausenblas, DrSc. (7.), dr. Z. Hlavsa, CSc. (3.1.), doc. dr. M. Komárek, CSc. (8.0.—8.2., 8.32.—8.34., 8.5.—8.9.), dr. J. Kořenský, CSc. (8.0.—8.13., 8.2.—8.4.). Redakci úplného znění koncepce provedli F. Daneš, M. Grepl, M. Komárek a J. Kořenský.

Těmito údaji je zhruba vymezena odpovědnost jednotlivých autorů za text koncepce; je však třeba zdůraznit, že značně jednotné stanovisko, ke kterému autoři v zásadních metodologických otázkách dospěli, je výsledkem četných diskusí v autorském kolektivu. Ke konečné formulaci koncepce přispěla nakonec i diskuse o téměř hotovém návrhu v plénu České komise pro zkoumání gramatické stavby slovanských jazyků v červnu 1974. O podkladech pro vypracování části morfologické se jednalo již ve zvláštním semináři v první polovině roku 1974. Materiály tohoto semináře jsou dostupné v tehdejší své podobě v rotaprintové publikaci.

Ve výtahu, který zde otiskujeme, je kromě celkového zestručnění a některých zpřesněných formulací i několik změn v pojetí dílčích otázek. Týká se to zejména §§ 8.32. a 8.91. (bylo opuštěno pojetí gramatického čísla jako privativní opozice s bezpříznakovým singulárem a široké pojetí morfému jako jednotky zahrnující celou oblast určitého gramatického významu). Vhodnost těchto změn potvrdila i lipská diskuse a autoři nepovažují za užitečné publikovat v této první tištěné verzi své koncepce názory, které sami považují za překonané.

Syntax

0.1. Úkolem syntaktického komponentu gramatiky je vypracování takového popisného a interpretativního aparátu, který dovede postihnout všechny pravidelnosti větné stavby, tj. (1) pro každou gramaticky správnou výpověď určit její formální (výrazovou) i sémantickou strukturu; (2) postihnout systém formálně-významových typů (tj. jejich souvztažnosti a hierarchii).

0.2. Výpovědí rozumíme minimální komunikativní jednotku (na rozdíl od jednotek pojmenovacích) či minimální komunikát. Syntaktickou formu, která tvoří z pojmenovacích jednotek výpovědi, nazýváme gramatický větný vzorec (viz § 1.2.1) a výpovědi založené na takovémto vzorci výpověďmi větnými (větami, resp. souvětími). Ty výrazy, které nabývají platnosti výpovědi jen díky jisté konsituaci a intonačnímu (resp. grafickému) ztvárnění, nikoli však specifické syntaktické (větné) formě, nazýváme výpověďmi nevětnými.

0.3. Vedle výpovědí, tj. komunikátů minimálních, jsou předmětem syntaxe i komunikáty „složené“ (takových je většina); ty jsou předmětem tzv. syntaxe nadvětné.

 

1.—5. Syntax větná

1.0. U každé věty jakožto komplexního jazykového znaku je třeba lišit jednak její stránku výrazovou (formální) a stránku významovou, jednak její (minimální, ale úplné) jádro (základ) a složky doplňující (rozvíjející a rozšiřující).

[19]1.1. Význam věty

V celkovém (globálním) významu věty je třeba lišit několik dosti různých složek. Za daného stavu našich znalostí v této složité oblasti lze předběžně uvažovat o těchto složkách:

 

1.1.1. Složky „kognitivní“:

Propozice:[1] Jde o sémantický základ („extrakt“) nějaké věty, představující intelektuální, jazykově zpracovaný model nějakého „stavu věcí“ či „situace“ (procesuálního nebo neprocesuálního rázu), odhlížející od složek hierarchizujících, modálních atd. (viz §§ 1.1.1 a 1.1.2).

Organizující složkou propozice je predikát (v sémantickém smyslu); s ním je spojen jistý počet participantů (tj. aktantů a cirkumstantů), majících charakter předmětných lexikálních významů; predikát „přiděluje“ těmto participantům větněsémantické funkce (role) neboli je usouvztažňuje.

Z hlediska stupně zobecnění je zřejmě třeba lišit tyto tři úrovně participantů: (a) „participant“ jakožto komplementární pojem k pojmu predikát; (b) „sémantická funkce (role)“, kterou daný predikát svým participantům přiděluje (počet a role participantů jsou implikovány predikátem); (c) lexikálně sémantická specifikace nějakého participantu (jeho lexikální obsazení) v dané větě (vezmeme-li v úvahu množinu vět s týmž predikátem, jeví se nám tento jako konstanta, kdežto participanti jakožto proměnné). — Predikáty lze třídit podle počtu participantů a zejména podle jejich různých sémantických vlastností (viz § 2.2). — Z uvedeného vyplývá, že totožnost propozice je dána (1) totožností predikátu a tím i totožností počtu participantů a jejich rolí, (2) totožností lexikálně sémantické specifikace participantů.

Ty složky propozice, které odpovídají funkčním pozicím gramatického vzorce věty (GVV,[*] viz § 1.2), tvoří jádro propozice. (Do něho tedy nepatří ty složky propozice, které odpovídají členům rozvíjejícím (fakultativním).)

Propozice může být jednoduchá (ta neobsahuje žádnou jinou propozici), nebo komplexní (ta obsahuje jinou propozici jako svou složku; o začleňování propozic viz v odd. 4). Je možno lišit propozice různého řádu (stupně).

Propozice (jakožto jev sémantický) nemá sama o sobě charakter komunikativní (výpovědní): výpovědí se stává, teprve je-li větnou formou aktualizována (viz § 1.1.2 a dále odd. 3). Propozice, která se stává složkou jiné propozice, má buď formu nevětnou (různé typy nominálních konstrukcí), anebo větnou, avšak nevýpovědní (potenciální výpovědní platnost takové věty je gramatickými prostředky suspendována, jde o věty zvané vedlejší); existují i útvary přechodné.

Syntakticky relevantní sémantické rysy predikátu lze postihnout a zobecnit pomocí sémantické formule (SF); ta je společná vždy nějaké třídě predikátů. Obdobně je možno zobecnit (abstrahováním od konkrétní lexikální sémantiky) i celé propoziční jádro a konstituovat tak sémantický větný vzorec (SVV), společný vždy nějaké třídě vět (sémantickému větnému typu). Rozdíl mezi SF a SVV záleží v tom, že SVV je modifikace SF formovaná příslušným GVV.

[20]Poznámka: Pokud jde o vztah SF a SVV k propozici (a jejímu jádru), je nutno si uvědomit, že zatímco SF a SVV jsou jistá zobecnění (odpovídající vždy nějaké třídě predikátů, resp. větných výpovědí), je pojem propozice etablován na úrovni „paradigmatu“ jednotlivých výpovědí (jakožto jeho sémantický invariant). (Viděno z druhé strany: jádro propozice představuje lexikálně sémanticky specifikovaný SVV.) Ve všech třech případech jde ovšem o fakta sémantická.

Ostatní kognitivní složky:

(a) Participantní (popř. též některé predikátové) složky propozice obsahují vedle vlastního předmětného významu další dvě složky, a to kvantifikační a identifikační (tj. rysy typu (ne)určitosti a (ne)určenosti a dále vztahy (ko)referenční). — (b) Další kognitivní sémantické složky představuje voluntativní modalita (modifikující predikát) a negace predikátu. — (c) Složky propozice lze různě hierarchizovat (tj. její participanty různým způsobem „rozestavit na scéně“ — vysunout do popředí, zatlačit do pozadí, popř. zcela potlačit).

 

1.1.2. Složky „komunikativní“:

(1) Aktualizace propozice, tj. její vztažení k situaci promluvy, má několik dílčích aspektů: (a) vztah k partnerům promluvy; (b) výpovědní funkce (postojová modalita); (c) jistotní modalita; (d) intenzifikace; (e) emocionální složka; (f) temporální zařazení propozice vzhledem k momentu promluvy; (g) lokální fixace propozice vzhledem k místu promluvy.

(2) Výpovědní (komunikativní) perspektiva (aktuální členění výpovědi).

 

1.2. Gramatická forma věty

1.2.1. Vycházíme-li z toho, že primární výrazovou formou propozice je věta, pak propozičnímu jádru a příslušnému SVV odpovídá na úrovni formy gramatický větný vzorec (GVV), postihující minimální (ale zároveň úplné) gramatické jádro každé věty. GVV je společný zpravidla většímu počtu vět (množinu vět založených na témž GVV bychom mohli nazývat gramatickým větným typem). Větný vzorec je struktura (konfigurace) jistých „funkčních pozic (míst)“ a jejími elementy jsou slovní druhy (viz o nich dále v oddíle morfologickém), některé kategorie morfologické,[2] zčásti též pořadí funkčních pozic a konečně syntaktický vztah závislosti (např. (S₁) → VF → S₄).

Korelace SVV a GVV vytváří komplexní větný vzorec (KVV), jehož lexikálním obsazením vzniká to, co dále nazýváme základová větná struktura (ZVS, viz odd. 2).

1.2.2. Ke každému GVV přináleží množina derivačních pravidel, a to (a) substitučních, (b) rozvíjecích, (c) rozšiřovacích. Jejich aplikací vznikají derivace GVV, odpovídající plným propozicím.

1.2.3. Výrazovou formou predikátů jsou predikátory; jsou to povětšině slovesa nebo výrazy slovesně-jmenné. Je třeba lišit větné (aktualizační) a nevětné (nominalizační) formy predikátorů. Aktualizační formou predikátorů (nebo alespoň její součástí) je zpravidla finitní tvar slovesa. Vzhledem k větným predikátorům dosaditelným na funkční místo VF (resp. Cop) příslušného GVV představuje tento GVV zobecněný valenční potenciál (VP) těchto predikátorů, a to VP plný (maximální); při různých výpovědních ztvárněních (srov. odd. 3) a v nominalizacích (srov. § 4.01) bývá různě redukován.

[21]1.2.4. Pokud bychom chtěli v této koncepci pracovat s větnými členy, mohli bychom je definovat jako různá funkční místa GVV a výrazy na tato místa dosazené (to jsou větné členy konstitutivní, a to jednak obligatorní, jednak potenciální) a jako ostatní místa derivace GVV a výrazy na ně dosazené (to jsou větné členy fakultativní).

1.2.5. Také ostatní sémantické složky věty (viz §§ 1.1.12 a 1.2.2) mají své specifické formální výrazové prostředky a spolu s GVV (resp. s jeho derivací) představují celkovou (globální) formu věty.

1.3. Vztah výrazové formy a významu

1.3.1. Výrazové prostředky jednotlivých sémantických složek větných jsou různé a různorodé a nadto jsou některé z nich alespoň částečně mnohoznačné nebo naopak za jistých podmínek synonymní, takže mezi jednotkami roviny výrazu a roviny významu není vztah vzájemně jednoznačného přiřazení, nýbrž shledáváme se zde ve značné míře s „asymetrickým dualismem“. Jedním z důsledků této asymetrie je i to, že neexistuje taková výrazová struktura, která by odpovídala pouze složce propoziční (resp. SVV). Platí to samozřejmě i o GVV, jehož komponent VF (finitní sloveso) předpokládá vždy navíc i specifikaci co do modu a diateze. Tento rozpor je v modelu popisu možno řešit různě. Teoreticky nejčistší by asi bylo vycházet ze struktur sémantických (SVV) a gramatické formy zavádět při jednotlivých výpovědních modifikacích (odpovídajících jednotlivým složkám sémantickým ve smyslu §§ 1.1.1 a 1.1.2), takže GVV by byl představován celou množinou gramatických forem větných. Z hlediska popisného se nám však jeví výhodnější zvolit jednu z možných forem za reprezentativní a tu označit za GVV. Proto v naší koncepci reprezentuje v GVV symbol VF finitní tvary slovesa specifikované co do modu jako ne-imperativ (a co do diateze bezpříznakové). To proto, že imperativ (a deagentní diateze) předpokládají modifikované podoby GVV (což je zároveň příčinou toho, že GVV nelze konstituovat na ještě vyšším stupni zobecnění, totiž abstrahovat od specifikace co do modu a diateze vůbec).

1.3.2. Výrazové prostředky jsou jednak elementární (prostředky fonologické a lineární uspořádání), jednak znakové (morfologické a lexikální). Vytvoření větné struktury v jejím aspektu výrazovém by bylo možno prezentovat jako sled operací aplikovaných na GVV. Šlo by o tyto operace: (0) GVV, (1) operace derivování, (2) operace lexikálního obsazení, (3) operace morfologického modifikování, (4) operace slovosledného uspořádání, (5) operace intonačního (resp. grafického) ztvárnění. Avšak takovýto postup nepodává systematický obraz vztahů sémantických. Proto se jeví jako vhodnější vyjít z omezeného počtu jednoduchých výrazově-významových typů větných struktur výchozích (základových) a všechny možné věty (a souvětí) z nich odvodit pomocí pravidel různého druhu.

Východiskem našeho způsobu popisu je rovina významová: vychází se od větných struktur sémantických a přiřazují se k nim příslušné struktury výrazové. — K tomu je třeba ovšem poznamenat, že významy nechápeme apriorně, jako nějaké předem dané entity, nýbrž jako fakta jazyková, k nimž dospíváme analýzou a srovnáváním znakových jednotek jazyka. Respektujeme tedy dialektickou jednotu formy a obsahu. Domníváme se, že jednotky sémantické nelze identifikovat bez zřetele k jejich formálnímu výrazu a naopak. A jestliže jsme zvolili za východisko popisu sémantiku, nikterak tím nepopíráme užitečnost, ba přímo nutnost prezentovat gramatický systém i z hlediska výrazového. Ideálním cílem (o nějž se zatím netroufáme pokoušet) by bylo podat popis a interpretaci jazykového systému z obou aspektů zároveň, aby tak rovnoměrně vynikly obě systémové složky (výrazová forma i význam) a centrem aby bylo to nejdůležitější — jejich značně komplexní vzájemné přiřazení, jejich dialektické sepětí.

Tento postup od významu k výrazové formě není v podstatě něčím novým. V naší jazykovědné tradici výstižně charakterizoval jeho metodologický status již B. Havránek v Genera verbi: „Správně Jaspersen tvrdí, že se tyto funkční kategorie, obecné pojmy jazykové, … získávají empiricky rozborem jazyků po formální a funkcionální stránce … Zdůrazňuji jen, že jsou tyto pojmy vždy jen relativní a provizorní … a že nedocházíme k nim jen empiricky; jsou intelek[22]tuální zkratkou empirie, zjednodušením a zčásti i výkladem, jejž v praxi zkoušíme a ověřujeme … S tímto omezením jest pak směr ten (od významu k výrazu) účelný: dobře doplňuje pozorování založená jen na výkladu forem (výrazových). Tím, že seskupuje různé výrazy jazykové stejných funkcí, … osvětlí leckterou změnu, křižující se významy forem, jejich mnohoznačnost, brání, abychom neutkvěli na formálních kategoriích (výrazových), ale nutí všímati si i způsobů, jak se vyjadřují v jazyce funkce bez zvláštní formální kategorie, ovšem jen funkce, které přitom v jazyce jsou …, a ne funkce apriorní“ (I, s. 6).

 

Základové větné struktury (ZVS)

2.0. Každou větu lze charakterizovat kombinací nějakého ukazatele její struktury výrazové a ukazatele struktury sémantické. Pro účely klasifikace (generalizace) jeví se jako nejvhodnější klasifikace vět podle toho, na kterém komplexním větném vzorci (KVV) jsou založeny. Za komplexní větný vzorec považujeme, jak už řečeno, korelaci jistého SVV s příslušným GVV (o komplikacích vyplývajících z asymetrického dualismu viz v § 1.3.1). Množinu vět založených na témž KVV bychom mohli nazývat (komplexním) větným typem a kterýkoli KVV nějak lexikálně obsazený pak základovou větnou strukturu. ZVS obsahují většinou jádrové propozice jednoduché, avšak někdy též propozice komplexní (viz § 1.1.1), a to takové, jejichž některý participant má obligatorně (resp. primárně) charakter propozice (jsou to tzv. „větné struktury dvouzákladové“), např. Karel nám sdělil PROP; Karel se snažil PROP). Podle sémantického charakteru lze propozice dále subklasifikovat na neprocesuální situace, jednoduché procesy a mutační procesy (události); viz 2.2. Po stránce výrazové formy může být začleněná propozice vyjádřena závislou větou nebo nějakou její plnou nebo zkrácenou nominalizací (inf., děj. jm.) anebo formou elize (jmenným výrazem nedějovým, představujícím významově nejdůležitější složku propozice). — Od těchto případů je ovšem třeba lišit ty případy, kdy se nějaká propozice stává složkou jiné propozice až sekundárně, v důsledku substituce za složku primárně nepropoziční (např. přívlastek „dějový“ a „nedějový“; viz odd. 4).

 

2.1. Gramatické větné vzorce

Inventář všech GVV (viz § 1.2.1) je třeba empiricky zjistit rozborem VP predikátorů slovesných a slovesně jmenných, popříp. jiných. Přitom je třeba uvést všechny možnosti substituční (tj. všechny gramatické varianty výrazů v jednotlivých funkčních pozicích, např. SENT že // INF // S₄). Je též třeba lišit funkční pozice obligatorní a potenciální, jakož i postihnout případy, kdy se pozice obligatorní mění v potenciální a naopak, event. kdy se pozice obligatorní vypouští.

Sémantické tendence selekční, uplatňující se při dosazování pojmenovacích jednotek do funkčních pozic GVV (zejména jde o jisté rysy substantiv, jako je např. [± živá bytost], [± osoba], [± abstraktum]), budou uvedeny — pokud jsou dostatečně výrazné a lze je spolehlivě postihnout — ve složce sémantické. — Právě v možnosti stálého překračování těchto tendencí vidíme zdroj jazykové tvořivosti, podmínku přizpůsobování jazyka novým vyjadřovacím potřebám a okolnostem.

 

2.2. Způsoby popisu sémantické struktury propozičního jádra. Sémantické větné vzorce

Jádrové propoziční struktury lze charakterizovat různě: (a) uvedením sémantických větných funkcí (rolí) participantů, (b) udáním sémanticko-syntaktické kategorie predikátu, (c) udáním celkové sémanticko-syntaktické charakteristiky daného větného typu, (d) udáním typu sémantického vztahu mezi participanty, (e) kombinací způsobů (a)—(d).

 

2.21. Základní sémantické třídy predikátů a typy sémantických vztahů mezi participanty. Sémantické formule.

[23]Základními třídami predikátů jsou:

(1) statické predikáty jednomístné (s jedním participantem): (a) pred. existenční (x E); (b) pred. polohové (x POS — např. ležet); (c) pred. kvalifikační (x K), popř. kvantifikační;

(2) statické vztahy (zpravidla dvojčlenné); (a) vztah lokalizační (x L y) a jeho inverze a modifikace; (b) vztah přináležitosti (x P y), jeho inverze (vlastnění) a modifikace (zejm. PM ‚mentální posese‘); (c) vztah kvalifikační (x K y), popř. kvantifikační;

(3) jednoduché procesy (s různým počtem participantů);

(4) procesy mutační (mutace či události), implikující přechodovou změnu T; jejich komponenty se stávají predikáty tříd (1) až (3), rekurzívně též (4); např. e A ((x K y) T (x K z)); obecně v T z.

 

2.22. Základní třídy predikátů v termínech distinktivních sémantických rysů.

Navrhuje se 5 distinktivních sémantických rysů, z nichž každý představuje binární volbu: (1) dynamičnost — statičnost; (2) s mutací — bez mutace; (3) rozčleněnost — nerozčleněnost; (4) akčnost (záměrná činnost) — neakčnost; (5) omezení na jediného participanta — více participantů. Přitom platí, že (—1) vylučuje (+2) a (+4); a naopak (+2) a (+4) implikují (+1). — Tyto rysy dovolují přeformulovat zákl. třídy predikátů takto: situace jsou dostatečně vymezeny rysem (—1); jedn. procesy pomocí rysů (+1), (—2); mutace pomocí rysů (+1), (+2). Mutace, u nichž platí zároveň (+4), jsou kauzativa interní; mutace, u nichž platí navíc zároveň (+4) i (+5), jsou kauzativa externí. — Predikáty, jejichž globální sémantiku lze označit široce a zhruba jako „mentální“ (verba sentiendi, percipiendi, cogitandi et putandi, affectuum, dicendi), lze vydělit jako systém zhruba paralelní.

 

2.23. Sémantické funkce (role) participantů.

Stanovení počtu a druhu rolí participantů je spojeno s nejednou potíží. Ty jsou dány hlavně tím, že je lze konstituovat na různém stupni zobecnění a že je lze charakterizovat z různých, víceméně stejně oprávněných hledisek. Je výhodné opírat se o typy vztahů, na nichž je příslušná třída predikátů konstituována, a o další interně jazyková kritéria. Bude asi též zapotřebí počítat jednak s rolemi podvojnými, jednak s vícestupňovitostí propoziční struktury věty.

Předběžně by bylo možné počítat alespoň s těmito sém. funkcemi: agens, nositel, iniciátor; patiens; objekt, lokace, východisko, cíl; instrument, beneficiant; proživatel, stimulus, informace. Konfigurace participantů a třída predikátu konstituují SVV. — (Vzhledem k tomu, že klasifikace sémantických rolí má spíše úlohu mnemotechnickou a nelze se při ní zřejmě obejít bez jisté arbitrérnosti a vágnosti, pokládáme za vhodnější opírat se především o klasifikace podle §§ 2.21 a 2.22.)

 

2.3. Systém sémantické klasifikace ZVS lze přehledně prezentovat ve formě tabulky. Řádky této matice představují jednotlivé typy těchto struktur, sloupce pak podávají jejich charakteristiky podle různých hledisek.

 

2.4. Sémantická derivace predikátů

2.4.1. Každý predikát patří primárně k jisté sémantické třídě, avšak v mnoha případech lze jej převést na predikát patřící do třídy jiné. Tento postup, jímž vznikají [změnou některého (některých) distinktivního rysu] predikáty sekundární (a rekurzívně i další), nazýváme sémantickou derivací predikátů. Tyto derivace lze klasifikovat podle východiska a výsledku derivace; předběžně by šlo o tyto třídy a podtřídy:

[24]I. Zudálostnění:

1. východiskem je situace: a) situace → nekauzativní mutace (např.; být nemocen → onemocnět; být v nesnázích → upadnout/dostat se do nesnází; ba) situace → interně kauzativní mutace (např.: sedět → posadit se); bb) situace → externě kauzativní mutace (např.: být v rozpacích → přivést někoho do rozpaků);

2. východiskem je jednoduchý proces: a) jedn. proces → nekauzat. mutace; ba) jedn. proces → interně kauzat. mutace; bb) jedn. proces → externě kauzat. mutace;

3. východiskem je mutace a výsledkem tzv. iniciační kauzativum.

II. Procesualizace:

1. východiskem je situace; 2. východiskem je mutace.

III. Zestatičnění:

1. východiskem je mutace (jde tedy o rezultivizaci): a) nekauzativní mutace → situace; b) kauzativní mutace → situace;

2. východiskem je proces.

IV. Dekauzativizace:

1. kauzativní mutace externí → kauzativní mutace interní;

2. kauzativní mutace externí → nekauzativní mutace.

V. Rozčleňování (např. sněží → padá sníh)

 

2.4.2. Výrazové prostředky derivace:

1. syntaktické: změna VP (GVV); 2. slovotvorné: a) prefixace, b) reflexivizace; 3. lexikální: a) různé lexémy, b) partikule apod.; 4. perifrastické (analytické): a) kategoriální sloveso + výraz jmenný, b) výraz fázový + infinitiv.

2.4.3. Od této derivace je třeba lišit případy, kdy nejde o změnu struktury dist. rysů predikátu, nýbrž jen o některou jeho modifikaci (ve smyslu odd. 3). — Rozdíl mezi dvěma predikáty jsoucími ve vztahu derivace je v podstatě dvojího druhu: buď jde jen o rozdíl daný různým jazykovým pojetím téhož obsahu (sněží — padá sníh), anebo i o rozdíl hlubší, obsahový (sedět — posadit se).

2.5. Skládání (kombinování) predikátů

Podle vnitřního skladu odpovídající SF je možno predikáty rozdělit na jednoduché a složené, podle toho, zda daná SF v sobě neobsahuje, anebo obsahuje jinou SF; v tomto smyslu je ovšem třeba pokládat za složený predikát i každou mutaci. Vedle tohoto základního typu existují však i jiné kombinace predikátů (resp. SF), z nichž výraznou skupinu tvoří případy, v nichž se nějaký predikát typu neposesívního kombinuje s predikátem posesívním. Tak např. složením vztahu lokalizačního a posesívního dostaneme SF složenou: (x L y) + (x P z), které odpovídají např. věty Petr má klobouk na věšáku a Petrův klobouk je na věšáku. Volba té nebo oné výrazové formy (GVV a jeho derivace) závisí na tom, který z obou vztahů chce mluvčí pojmout jako základní; je to tedy rozdíl daný různou hierarchizací propozičních složek (viz § 4.3).

 

Výpovědní ztvárnění základových větných struktur

3.0. Každá základová větná struktura na úrovni propozičního jádra a jemu odpovídajících výrazových prostředků je dále modifikována, tj. obohacována o další významové složky, a to jednak kognitivní (srov. § 1.1.1), jednak komunikativní (srov. § 1.1.2). Každá z těchto složek (parametrů) představuje osobitý systém sémantických hodnot (protikladů, opcí) a jim odpovídajících výrazových prostředků (přičemž se ovšem výrazně projevuje asymetrický dualismus výrazu a významu). [25]K tomu, aby nějaká ZVS byla zformována tak, aby měla platnost větné výpovědi, musí nabýt jedné z hodnot v rámci každé z uvedených sémantických složek. Tímto způsobem lze konstituovat celkové „paradigma“ dané ZVS jakožto množinu všech výpovědí založených na této ZVS, lišících se vždy jen růzností opce v rámci jedné ze sémantických složek.

Gramatika může ovšem popsat jen (1) systém sémantických funkcí a jejich výrazových prostředků v rámci jednotlivých větněsémantických složek (parametrů), (2) vzájemné vztahy složek ((ne)kompatibilnost, nutný souvýskyt a pod. podmíněnosti), (3) paradigmata na úrovni KVV.

Poznámka: Výpovědní ztvárnění se ovšem týká nejen struktur základových, nýbrž i struktur komplexních a rozvitých (viz § 5.2).

 

3.1. Kvantifikace a identifikace (KI) modifikuje propozici tak, aby mohla být referenčně vztažena k denotátu. Propozice má toliko význam intenzionální; aby mohla být výpovědí, je třeba specifikovat její význam extenzionální, tj. množství a identitu denotátů v daném případě označovaných.

KI jsou plně rozvinuty u názvů objektů; jde o sémantické rysy ‚množství určité - neurčité‘, ‚jedinečnost - nejedinečnost (specifikovaná - nespecifikovaná)‘. Vyjadřují se primárně prostředky morfologickými (kateg. čísla), kvantifikátory a adjektivními zájmeny; rovněž v zájmenech substantivních a adverbiálních jsou obě složky zastoupeny jako sémantické komponenty; jindy KI vyplývají z lexikálního obsazení (např. u jmen vlastních). Předpokládáme rovněž, že pojem tématu výpovědi zahrnuje v sobě alespoň zčásti rys jedinečnosti (srov. § 3.11).

U predikátů lze především vysledovat aspekt K (kateg. obvyklosti). Za jedinečně identifikovatelné považujeme „stavy věcí“ vyjadřované empirickými nehypotetickými časy. Avšak tyto významy propozice vyjadřují zpravidla i slova v platnosti adjektiv a adverbií; v češtině není u slovesa systém KI rozvinut.

 

3.2. Voluntativní modalita (VM) je modifikace predikátu co do nutnosti, možnosti nebo záměru. Voluntativně modifikovat lze všechny druhy predikátů. Sémantické pole voluntativní modality má tři základní významové kategorie: nutnost (N), možnost (M), záměr₁ (Z₁); každá z nich má svou subkategorii: povinnost (P), dovolení (D) a záměr₂ (Z₂).

Je třeba rozlišovat případy, kdy původce modality je identický s původcem děje ap. (Pm = Pd), a kdy tomu tak není (Pm ≠ Pd). Pm ≠ Pd bývá jednak v případech, kdy funkční pozice subjektu v GVV je obsazena substantivem neživotným, nebo kdy jde o procesy nerozčleněné, jednak vůbec u některých druhů predikátů. V těchto případech si prostředky voluntativní modality zachovávají svou „primárně“ voluntativně modalitní funkci tehdy, je-li Pm totožný s mluvčím; jinak se mění v prostředky modality jistotní (viz § 3.8). Pro subkategorie voluntativní modality vždy platí, že Pm ≠ Pd.

Rozlišování mezi případy Pm = Pd a Pm ≠ Pd, jakož i další diferenciace uvnitř případů Pm ≠ Pd (Pm = mluvčí nebo někdo jiný) je důležité také proto, že se často odráží v různých prostředcích vyjadřování VM.

Základní prostředky vyjadřování VM jsou tyto: (1) modální slovesa; (2) modální neverbální predikáty; (3) slovotvorné sufixy; (4) infinitivní konstrukce (jen ve významu N) typu Všem lidem jest zemříti (dnes zcela periferní).

Z hlediska distributivního v zásadě platí, že se modálních neverbálních predikátorů (s výjimkou typů „osobních“) užívá v konstrukcích deagentních, a to jako prostředků funkčně synonymních s reflexívním tvarem modálních sloves (deagentivem) nebo se spojením „modální sloveso + inf. býti + příčestí trpné“.

 

[26]3.3. Negace je buď úplné (totální), nebo částečné (parciální, tj. vztahující se jen na některé z množiny participantů SVV) popření platnosti predikátu. Negovat lze všechny druhy predikátů. Negace může mít důsledky pro ZVS — může měnit valenční potenciál predikátoru.

Základní formou negace (totální i parciální) je tzv. větný zápor (spojení partikule ne s VF). Negaci parciální lze nadto knižně vyjádřit připojením partikule ne (nikoli) k negovanému pojmenování participantu (zápor členský). Ve větách se zevšeobecňujícími kvantifikátory bývá výrazovým diferencujícím prostředkem mezi negací totální a parciální často umístění větného přízvuku (intonačního centra). Při totální negaci dostávají zevšeobecňující kvantifikátory zápornou podobu.

K neutralizaci protikladu afirmace a negace dochází v tzv. „pravých“ otázkách zjišťovacích. — Zdá se, že negovat nelze většinou predikáty nějak intenzifikované. Negace a intenzifikace jsou tedy v zásadě inkompatibilní. Transpozice afirmace a negace je jedním ze základních prostředků emocionální modifikace ZVS (viz § 3.11).

Poznámka: Důležitou problematikou negace je zkoumání vztahů mezi tzv. záporem gramatickým a záporem lexikálním, negací a aktuálním členěním a dále pak (hlavně v jazyce hovorovém) odhalování jiných prostředků negace.

 

3.4.0. Hierarchizace propozice. Složky propozice lze různě hierarchizovat, tj. její participanty různým způsobem „rozestavit na scéně“, tedy zvýraznit nebo naopak dekonkretizovat, odsunout do pozadí apod.

 

3.4.1. Jedním ze základních způsobů hierarchizace propozice je deagentizace („pasivizace“ v širokém smyslu), tj. odsunutí zpravidla agentního personického participanta z primární pozice S_nom (subjektu) ZVS. Deagentizace je mimoto podmíněna řadou sémantických faktorů, tj. její realizace je závislá na sémantických druzích predikátů. Např. v češtině nepřipouštějí deagentizační transformaci pomocí reflex. slovesné formy predikáty existenční nebo situační se vztahem posidence a kvality. Při deagentizaci se „původce“ predikovaného příznaku (agens) buď odsouvá do pozadí, nebo dekonkretizuje (anonymizuje nebo generalizuje). Protože se při tom mění funkčně syntaktická pozice participantů (agens - patiens) v ZVS, je možno tuto problematiku popsat transformačně. Za krajní případ takové změny lze považovat vynechání participanta. Elidovat je možno nejen agens, ale i patiens (Už je zaseto).

V některých případech nebo u jistých sémantických skupin sloves může roli agentu zastávat „původce“ neživotný (nepersonický). Jde tu však zpravidla o roli „podvojnou“ (Ag // Causa; Ag // Instr). Na to ukazují různé možnosti a omezení při transformacích.

Základními prostředky deagentizace v češtině (viz § 8.5.3) jsou: (1) reflexívní forma slovesná (deagentiv); (2) spona + pasívní příčestí; (3) 3. os. m. živ. pl. — Využití jednotlivých prostředků je podmíněno řadou sémantických a syntaktických faktorů. Základní jsou tyto: 1. agens je explicitně vyjádřen; 2. patiens ZVS je identický s mluvčím nebo adresátem; 3. patiens ZVS je „někdo“ (nikoli „něco“); 4. sloveso je objektové; 5. mluvčí je vyloučen z role agentu.

Distribuci jednotlivých prostředků deagentizace lze pak popsat pomocí uvedených faktorů takto: (a) reflex. forma slovesná: —1, —2, —3, ±4, ±5; b) spona + pasívní participium: ±1, ±2, ±3, +4, ±5; (c) 3. os. plur.: —1, ±2, ±3, ±4, +5. Z toho vyplývá, že funkčně ekvivalentní jsou uvedené 3 druhy prostředků deagentizace za těchto distributivních podmínek: —1, —2, —3, +4, +5.

Kromě uvedených distributivních faktorů existuje ještě mnoho jiných, dosud ne zcela jasných podmínek, které buď omezují funkčně ekvivalentní využívání těchto prostředků (např. tranzitivnost-intranzitivnost), nebo podporují tendenci k jejich komplementárnosti (např. dokonavost-nedokonavost) apod.

 

[27]3.4.2. Specifický typ deagentizace představují tzv. dispoziční typy deagentních konstrukcí. Agens je v jejich GVV reflektován jako tzv. subjektový dativ, nabývaje už spíše povahy nositele příslušné dispozice (Nemocnému se už lépe dýchá). V těchto případech je jedině možným prostředkem deagentizace reflexívní forma slovesná (deagentiv).

 

3.4.3. Deagentizace není jediný způsob hierarchizace propozice. (Její specifičnost záleží v tom, že se při ní mění syntaktické pozice participantů v ZVS.) Odsouvání participantů do pozadí, jejich dekonkretizaci (zejm. generalizaci) je možno podle okolností realizovat i způsoby a prostředky jinými: transpozicemi ostatních forem gramatických osob a využitím zájmenného substantiva člověk. Zásadně je však možno říci, že uvedené formální prostředky, včetně „člověk“, jsou inkluzívní (zahrnují jako potenciálního „původce“ i mluvčího) a tak stojí v protikladu k formě 3. os. plur., která inkluzívní není. Důležité je i to, že takto lze hierarchizovat i propozice s predikáty posidenčními a kvalifikujícími.

 

3.4.4. Alternativně je možno při deagentizaci vyjádřit „odsunutí“ agentního participantu z propozice také formou „kopula + verbální substantivum v předložkovém pádě“ (v, pod, na: být v opravě, pod kontrolou, v podezření, na vyšetření). Jde vlastně o jistý druh deprocesualizační derivace predikátu.

 

3.4.5. Existují ovšem i jiné nedeagentizační typy hierarchizace. Vyjadřují se hlavně volbou jiného predikátoru (s jiným KVV) nebo záměnou lexikálního obsazení některých pozic daného KVV (při témž predikátoru). (Např.: „x je větší než y“ — „y je menší než x“; „x sousedí s y“ — „y sousedí s x“). Sem patří jevy tzv. konverze.

 

3.5. Vztažení propozice k partnerům komunikativního aktu. Jde o vyjádření toho, zda některý z partnerů promluvy, anebo nějaká jiná entita je zároveň participantem v roli původce nebo nositele predikace a který z nich plní participantské role jiné.

Základním prostředkem signalizace poměru mezi partnery promluvy a participanty sdělované propozice je gramatická kategorie osoby. Predikáty, jejichž sémantika roli původce nebo nositele neimplikuje (predikáty s příznakem nerozčleněnosti), mají formu impersonální. Explicitní vyjádření původce nebo nositele v pozici subjektu zájmenem je prostředkem fakultativním a bývá vždy motivováno syntakticky nebo sémanticky. Specifickou problematiku představuje transpozice kategorie osoby (a čísla) jako prostředek úcty, zdvořilosti nebo citovosti. (O využití kategorie osoby ve funkci dekonkretizační (generalizační) viz § 3.4.)

Základním prostředkem vyjádření toho, který z partnerů promluvy plní roli ostatních participantů, jsou pronomina personální nebo posesívní. Pokud jsou participanti v těchto rolích referenčně identičtí s participantem v roli původce nebo nositele predikace, dochází opět k reflexivizaci (Umyl ho vs. Umyl se). Sem patří i případy „reciprocity“ (např. Petr se bije s Pavlem // Petr a Pavel se bijí). Tuto „syntaktickou“ reflexivizaci je nutno odlišovat od „sémantické“ reflexivizace slovotvorné, která je prostředkem derivace predikátů (bořit něco → něco se boří; ztratit něco → něco se ztratilo), intenzifikace (nasmát se), event. jiných významů. — Od reflexivizace sloves je třeba zásadně odlišovat reflexívní formu slovesnou (deagentiv) jako prostředek deagentizace.

 

3.6. Vztažení propozice k momentu promluvy. Orientaci (relativizaci) propozice k okamžiku promluvy uskutečňuje mluvčí. Na časové ose lze rozlišovat základní významy přítomnosti, minulosti a budoucnosti. Jako přítomné chápeme nejen děje atd. realizované v okamžiku promluvy, ale i děje atd., které moment promluvy do sebe zahrnují. (O základních časových významech viz § 8.5.4.)

Základním prostředkem vztažení propozice k momentu promluvy jsou slovesné gramatické formy prézentu, préterita a futura. Jednotlivé významy (přítomnost, [28]minulost a budoucnost) mohou být výrazově podepřeny prostředky lexikálními. Ve vhodných kontextech je možná substituce časových forem; dochází při ní k neutralizaci jejich invariantních významů.

V rámci základního vztahu propozice k momentu promluvy je třeba diferencovat další dílčí významy na základní vztah navrstvené nebo ho nějak modifikující (aktuálnost - neaktuálnost; aktuálnost - aktualizovanost; uzuálnost - neuzuálnost; rezultativnost - dějovost) a stanovit jejich prostředky základní i podpůrné, neboť se na jejich vyjádření často podílejí ve vzájemném souvýskytu vedle forem časových i vidové, doprovázené nadto prostředky lexikálními. Bude také třeba zkoumat podmínky realizace některých z uvedených významů a jejich důsledky (např. generický význam substantiva podmiňuje jen děje neaktuální). Ve svých důsledcích pak aktuálnost - neaktuálnost může se projevit v derivaci predikátů, neboť se mění valenční potenciál (Petr kouří ‚je kuřák‘ — Petr kouří cigaretu).

Jisté významy se primárně signalizují transpozicemi nebo ve vhodných kontextech také substitucemi. Bude nutno také zvážit dosah dalších gramatických prostředků pro vyjadřování zmíněných významů (např. predikativní instrumentál, jmenné formy predikat. adjektiv). (Výklady o vyjadřování tzv. časů relativních náleží do § 4.2.)

 

3.7. Postojová (záměrová, obecná) modalita. Mluvčí dává ZVS při jejich výpovědním ztvárňování status konstatace, otázky, rozkazu nebo přání, a vyjadřuje tak svůj komunikativní záměr.

Jako prostředky k tomu slouží: (1) slovesné mody; (2) druhy koncových intonací (kadence a antikadence); (3) partikule nebo tázací slova.

Protože se postojová modalita realizuje souvýskytem uvedených prostředků, lze stanovit obecné modální schéma: „(partikule) + sloves. modus + druh koncové intonace“. Pro rozlišení postojů stačí i jeden distinktivní prostředek. Úplné modální schéma se realizuje jen ve větách optativních a v otázkách doplňovacích. V těchto modálních typech totiž nemá distinktivní funkci ani modus, ani druh koncové intonace. V modálním schématu vět oznamovacích, rozkazovacích a v zjišťovacích otázkách pozice partikule obsazena není: distinktivní funkci mezi větami oznamovacími a rozkazovacími plní slovesný modus, otázky zjišťovací jsou vyděleny proti ostatním typům specifickou intonací.

V rámci konstatace a otázky se realizuje protiklad podmíněný vs. nepodmíněný děj ap., k jehož vyjádření slouží formy indikativu a kondicionálu. K neutralizaci tohoto protikladu dochází ve větách imperativních a optativních.

Transpozice celých modálních schémat nebo jejich jednotlivých složek je výrazovým prostředkem emocionalizace výpovědi (viz § 3.10). Tzv. deliberativní otázky slouží jako prostředek modality jistotní (viz § 3.8).

Postojovou modalitu (stejně tak ovšem i modalitu jistotní a zčásti i modalitu voluntativní) je možno vyjadřovat také „nekategoriálně“, negramaticky, např. performativním užitím některých sloves dicendi (Přikazuji ti, abys odešel).

 

3.8. Jistotní modalita je vyjadřování stupně (míry) přesvědčení mluvčího o reálné platnosti propozice. Specifický význam v rámci jistotní modality představuje cizí mínění (nezaručené tvrzení). Jistotně modalitní modifikace je možná u všech druhů predikátů, realizuje se však jen v rámci vět oznamovacích a tázacích.

Prostředky jistotní modality jsou: (1) modální partikule; (2) modální slovesa (za jistých podmínek, viz § 3.2); (3) futurální formy slovesné. — Tyto prostředky jsou v zásadě funkčně synonymní. Kondicionál v platnosti jistotní modality je dnes vázán převážně na sloveso moci.

V rámci vět tázacích se jistotní modalita manifestuje tzv. otázkami deliberativními (mluvčí je identický s adresátem nebo aspoň je mezi adresáty zahrnut). Jejich modální schéma může být [29]totožné s „pravými“ otázkami (ve vhodných kontextech). Je-li třeba explicitně jistotní modalitu signalizovat, slouží k tomu: (a) v otázkách zjišťovacích partikule snad nebo obligátní spojení partikule že + kondicionál; (b) v otázkách doplňovacích partikule asi nebo mod. sloveso moci. Pokud se na význam nejistoty navrstvuje další význam „nerozhodnosti“, mají deliberativní otázky specifickou infinitivní formu (Kam jít?).

 

3.9. Intenzifikace je explicitní vyjadřování různé míry (stupně) některých sémantických rysů predikátu (zejm. délky trvání děje ap. nebo jeho intenzity či kvality).

Kromě prostředků lexikálních, slovotvorných a morfologických (stupňování) slouží jako prostředky intenzifikace též: (1) syndetické opakování predikátu na vyjádření velké délky trvání. Tento druh intenzifikace je patrně možný v podstatě jen u predikátů prostě procesuálních a vyloučen je přirozeně u sloves dokonavých. Opakování je tu, jak se zdá, vedle prostředků lexikálních prostředkem základním; (2) vyjadřování velké intenzity nebo různé míry kvality se realizuje: (a) asyndetickým opakováním, (b) reflexivizací s prefixem na-, (c) polohou intonačních center, (d) (kvantitativní) partikulí. — Uvedené prostředky jsou zčásti zastupitelné, zčásti fungují v souvýskytu, zčásti se mohou navzájem podporovat. (Problematika intenzifikace čeká dosud na systematický výzkum a popis.)

 

3.10. Emocionálnost je vyjádření citového (emocionálně hodnotícího) vztahu mluvčího k propozici nebo jejím složkám. Prostředky jsou různé:

(1) Na úrovni větné stavby slouží jako základní prostředek emocionality různé druhy transpozice gramatických forem nebo druhů koncových intonací. Jde o transpozice v gram. rodě, čase, osobě a modu; dále v kladu a záporu, v intonaci a v intonaci a modu. V rámci modality postojové dochází často k emocionálně podmíněné transpozici celých modálních schémat, např. tázacích (otázky řečnické), optativních, imperativních, do funkce výpovědí oznamovacích. Taková transpozice je vždy doprovázena transpozicí v kladu a záporu.

(2) Na úrovni aktuálního členění se emocionalita signalizuje dezautomatizací polohy větného přízvuku (int. centra) a zvláště slovoslednou inverzí, tj. změnou emocionálně neutrálního (tzv. objektivního) slovosledu V + J v tzv. slovosled emocionální (subjektivní) J + V.

(3) S uvedenými transpozicemi se obligátně nebo fakultativně podílejí na vyjadřování emocionálního postoje mluvčího také emocionální partikule nebo personální a demonstrativní pronomina ve funkci citových partikulí (např. v „podivových“ otázkách jako Ty už zas potřebuješ peníze?!), ale i jinde (viz § 3.5).

(4) Uvedené prostředky jsou víceméně standardizované a konvencionalizované (tedy už systémové), a podléhají proto záměrnému výběru. Mimoto však může být emocionalita signalizována prostředky ryze „řečovými“ (aposiopéza, opakování slov, pauzy, přeryvy a jiné fonické prostředky).

(5) Na vyjadřování emocionality se podílejí také emocionálně zabarvené prostředky lexikální (tj. pojmenování, která vedle složky nocionální mají ve svém významu i složku emocionální). Jejich emocionální složka je signalizována v podstatě stejným způsobem jako u výpovědi, tj. transpozicemi: ve fonematických kombinacích, slovotvorných modelech, sémantickou nebo stylistickou transpozicí.

Jednotlivé prostředky emocionality se navzájem kombinují, doplňují a doprovázejí (častý je obligátní souvýskyt), nebo naopak vylučují.

 

3.11.0. Výpovědní perspektiva (aktuální členění výpovědi). Výpovědní perspektivou rozumíme různou relativní míru (různý stupeň) sdělné (komunikativní) závažnosti jednotlivých sémantických složek výpovědi. (V češtině je v principu třeba lišit ji od hierarchizace propozice; viz § 3.4). I když toto rozložení sdělné závažnosti vytváří obvykle víceméně souvislou stupnici, vyčleňují se v ní zpravidla dva póly — s minimálním a s maximálním stupněm sdělné závažnosti, a dále pak složky přechodné.

 

[30]3.11.1. Jde o sdělnou závažnost ve dvojím smyslu: tematickém a kontextovém. Je dána buď vztahem k otázce, o čem se v dané výpovědi něco vypovídá (část minimálně závažnou nazýváme pak tématem), nebo vztahem k otázce, co v dané výpovědi vyplývá z kontextu anebo situace jako něco známého (a pak část minimálně závažnou nazýváme východiskem a je to část kontextově zapojená). Obě hlediska často souhlasí, ale mohou se i zcela nebo zčásti rozcházet. Podobně i část výpovědi se závažností maximální odpovídá buď tomu, co se o tématu vypovídá (réma), nebo tomu, co výpověď přináší nového (je to větná část kontextově nezapojená neboli jádro či ohnisko, které, pokud není s rématem totožné, bývá alespoň jeho součástí).

Zvláštním typem výpovědní perspektivy je kontrastní emfáze (vytýkání do protikladu), zvaná též věty druhé instance.

 

3.11.2. Prostředky signalizace výpovědní perspektivy jsou hlavně tyto: lineární uspořádání výpovědních složek („pořádek slov“); intonace (umístění intonačního centra a typ kadence); kontext a situace; prostředky pojmenovací; prostředky sémantické (afinita mezi propoziční sémantikou a tematicko-rematickým uspořádáním sdělné závažnosti, afinita mezi kvantifikačně-identifikační složkou a kontextovou (ne)zapojeností — srov. § 3.1; některé specifické prostředky lexikální); gramaticko-konstrukční prostředky.

 

3.11.3. Problematika výpovědní perspektivy značně přesahuje oblast ZVS (týká se totiž samozřejmě i větných struktur rozvitých a komplexních), ale i oblast syntaxe větné. Perspektivizace tematická má značnou relevanci pro výstavbu nadvětných kontextů (srov. pojem tematické posloupnosti, § 7.2) a perspektivizace ve smyslu kontextovém je pak katexochén záležitostí útvarů nadvětných, komunikátů komplexních.

 

Větné struktury komplexní a rozvité

4.00. Komplexní větné struktury jsou takové, jejichž propozice je komplexní, tj. obsahuje nějaké začleněné propozice (s výjimkou struktur dvouzákladových). Rozvité větné struktury jsou takové, které po stránce gramatické formy odpovídají nějaké derivaci GVV odvozené pravidly rozvíjecími. Je tedy zřejmé, že vlastnosti komplexnost (resp. jednoduchost) a rozvitost (resp. nerozvitost) jsou na sobě nezávislé. — Struktury komplexní mohou dále obsahovat začleněné propozice jak ve formě větné (s gramaticky suspendovanou výpovědní platností, tj. věty vedlejší), tak nevětné, a to v obou případech buď ve funkci participantů (složek propozičního jádra), nebo ve funkci složek nejádrových.

Celkově lze tedy větné struktury (VS) klasifikovat takto:

1. VS základové [nekomplexní (s výjimkou dvouzákladových) a nerozvité].

2. VS nezákladové:

a) komplexní nerozvité: alespoň jeden konstitutivní člen má charakter propozice, výpověď však neobsahuje žádné členy nekonstitutivní (zavedené pravidly rozvíjecími). (Např.: Klotylda naslouchá zpěvu. Zájezd se Klotyldě líbil);

b) nekomplexní rozvité: výpověď obsahuje alespoň jeden člen fakultativní, avšak žádný její člen nemá charakter propoziční (výpověď obsahuje jen jednu, a to jednoduchou propozici). (Např.: Nákladní auto rychle ujíždělo po dálnici);

c) komplexní rozvité: výpověď obsahuje alespoň jeden člen fakultativní; propoziční charakter má alespoň jeden člen konstitutivní a/nebo fakultativní (např.: Stárnoucí Klotylda byla ráda, když ji někdo občas navštívil).

 

4.01. Za nevětné formy propozic by bylo možno — v širokém smyslu — pokládat tyto typy výrazů: (1) Výrazy neztrácející slovnědruhový charakter slovesa a představující tedy jistou redukci vět vedlejších; patří sem: (a) přechodníky, (b) infinitiv. (2) Nominalizace ve vlastním smyslu (spojené s konstrukční transformací věty ved[31]lejší): (a) substantivizace predikativního slovesa; (b) adjektivizace predikativního slovesa (adjektivizované přechodníky a příčestí); (c) elidování predikativního slovesa; (d) elidování spony, spojené buď s atributivizací, nebo substantivizací predikativního adjektiva. (3) Apozice. (4) Ostatní deverbativní derivace a kompozita.

Popis jazyka budující důsledně na sémantické bázi by patrně musil interpretovat všechny uvedené typy výrazů jakožto propoziční, bez primárního zřetele k jejich gramatické povaze. Protože však v naší koncepci gramatiky tvoří syntax a slovotvorba dva primárně autonomní komponenty, musíme v syntaxi respektovat v zásadě nominalizace natolik, nakolik jsou relevantní pro popis a výklad struktur větné syntaxe. (Např. vysvětlení mechanismů konkurence zájmen zvratných a nezvratných vyžaduje vzít do počtu dějová substantiva a adjektiva.)

 

4.02. Syntax vycházející od formy staví proti (jednoduché) větě holé (jednoduchou) větu rozvitou (žádný z větných členů nemá formu větnou) a rozvitou větu složenou neboli souvětí podřadné (některý z větných členů má formu věty). Naproti tomu syntax vycházející od významu musí vydělit jako základní distinkci ten fakt, zda jde o propozici jednoduchou, anebo komplexní, a teprve uvnitř třídy výpovědí s propozicí komplexní přihlížet k rozdílu mezi větným a nevětným vyjádřením začleněné propozice. Formálně gramatická pravidla rozvíjecí pak operují v obou třídách.

Následující výklady mohou podat tuto obsáhlou látku jen formou víceméně heslovitou.

 

4.1.1. Jednoduché struktury rozvité budou popsány formou rozvíjecích pravidel typu atributivního a rozvíjecích pravidel typu adverbiálního.

 

4.1.2. Komplexní struktury (nerozvité i rozvité). Jde jednak o propozice začleněné v konstitutivních pozicích GVV (ve funkci participantů jádra základové propozice), jednak o propozice ve větných pozicích fakultativních (rozvíjejících, tedy ve funkci nejádrových složek propozice). Jejich začleňování bude popsáno formou rozvíjecích pravidel obou typů. — Propozice různých stupňů (hierarchická struktura komplexních propozic).

(1) Začleněné propozice větné (vedlejší věty závislé) v konstitutivních pozicích GVV a v pozicích fakultativních (rozvíjejících): souvětí podřadné; gramatické vzorce vět vedlejších a souvětí.

(2) Začleněné propozice nevětné („polovětné vazby“, „vedlejší“ nebo „skrytá predikace“, „druhé sdělení“); formálně gramatická pravidla jejich začleňování: přechodníky; infinitiv; nominalizace (různého druhu) v pozicích konstitutivních a v pozicích fakultativních; apozice.

Poznámka: Jako alternativu lze navrhnout tento postup popisu: Primárně by se vycházelo z různých druhů funkčních pozic, do nichž jsou propozice začleňovány, a sekundárně (napříč této klasifikaci) by se probraly různé výrazové prostředky (věty vedl. a jednotlivé typy nominalizace). Šlo by v podstatě o tuto primární klasifikaci: (1) propozice v pozici (roli) různých participantů (u predikátů jednotlivých typů); (2) propozice v pozicích fakultativních: (a) determinují (sémanticky různým způsobem) holé nepropoziční sémantické jednotky v roli participantů nebo v roli členů fakultativních; (b) doplňují některou z propozic udáním různých okolností a souvislostí (lokálních, temporálních, kauzálních ap.).

 

4.2. Výpovědní ztvárnění komplexních a rozvitých větných struktur. Obdobně jako větné struktury základové (viz odd. 3) jsou i struktury nezákladového charakteru dále modifikovány, tj. obohacovány o další složky kognitivní a komunikativní a jim odpovídající výrazové prostředky, aby tak nabyly platnosti a formy větné nebo souvětné výpovědi.

 

Rozšířené větné struktury

5.0. Za větné struktury rozšířené pokládáme takové větné struktury (ať už základové, nebo rozvité), které obsahují dvě nebo více složek ve vztahu koordinace. [32]Za koordinované pokládáme takové dvě (tři, …) složky, které: (1) obsazují stejnou funkční pozici GVV nebo jeho derivace, (2) mají tutéž větně sémantickou roli a jsou i jinak sémanticky příbuzné, (3) shodují se i co do své úlohy v AČ, (4) nejsou referenčně totožné. Gramatická forma koordinovaných složek nemusí být stejná a lze koordinovat složky propoziční s nepropozičními.

Ve většině případů je sice možno větné struktury rozšířené popisovat jako koordinaci dvou (tří, …) vět, resp. propozic, spojenou s vypuštěním (redukcí) opakujících se složek. Vždy to však možné není, a proto se nám jeví tato interpretace jako zbytečně komplikující; je však s ní třeba počítat u tzv. několikanásobných přísudků (zbavuje nás nutnosti arbitrérně rozhodovat, zda jde o souvětí, anebo ne).

 

5.1. Koordinace, její druhy a způsoby vyjádření (pravidla rozšiřovací, popř. sekundárně též rozvíjecí):

(1) Koordinace složek nepropozičních (a tedy i nevětných).

(2) Koordinace složek, z nichž alespoň jedna je propoziční a buď nemá, anebo má formu větnou (Pozoroval ptáky a pohyby jejich křídel. — Pozoroval ptáky, a (to) jak se jejich křídla pohybují.)

(3) Všechny koordinované složky jsou propoziční, a to (jednoduché nebo komplexní) propozice začleněné: (a) žádná ze složek nemá formu větnou, (b) alespoň jedna ze složek má formu větnou, přičemž buď některá z dalších složek formu větnou nemá, anebo mají formu větnou složky všechny (koordinace vět vedlejších).

(4) Všechny koordinované složky jsou propoziční, a to jednoduché nebo komplexní propozice nezačleněné (větné): souvětí souřadné (má přechodový charakter směrem k syntaxi nadvětné; viz odd. 7): (a) všechny složky mají formu věty, (b) některá ze složek má formu souvětí podřadného (tzv. souvětí složitá).

 

6. Výpovědi nevětné a jejich typické druhy

 

7. Syntax nadvětná

7.1. Pojem (gramatické) syntaxe buduje na větě. Pojem nadvětné syntaxe („hypersyntaxe“) je přenesení problematiky větné syntaxe do vyšších útvarů stavby komunikátu (podobně jako pojem hyposyntaxe je přenesením do stavby slova).

Pokud se chápe „nadvětná syntax“ tímto způsobem, pak lze do ní zařadit: (1) přesahy jevů větné syntaxe do vyšších útvarů (např. některé jevy mluvnické shody, funkce vztažných výrazů atd.); (2) způsoby spojování vět (resp. větných a souvětných výpovědí) ve vyšší celky, především způsoby navazování vět v textu; (3) vytváření vyšších útvarů v komunikátu: odstavců, kapitol atd.; (4) tematicko-rematická artikulace obsahu komunikátu (aktuální členění), která je nejvíce vypracována v rámci výpovědi, avšak přesahuje ji, pokračuje ve výstavbě komunikátu. Zvláště body (3) a (4) však ukazují, že je v nich třeba brát v úvahu i „obsahovou“ stránku komunikátu, výstavbu jeho smyslu.

 

7.2. Pojem nadvětné syntaxe je však možno (a třeba) chápat ještě jiným způsobem: podobně jako se „syntaxí“ rozumí vlastně „stavba věty (větné výpovědi)“, bylo by záhodno zpracovat „stavbu komunikátu (promluvového celku)“. Tato disciplína je „stavbě věty“ nadřazena, neboť způsoby stavby věty jsou prostředkem stavby komunikátu.

Ani komunikát tu ovšem nelze chápat jen jako jedinečný konkrétní jev parolový, nýbrž i na různých stupních zobecnění (druhy komunikátů) až k zobecnění nejvyššímu (komunikát obecně). Stavba komunikátu jako celku ovšem není ovládána gramatickými principy jako stavba věty (větné výpovědi), existují však specifické principy stavby komunikátu. Nebyly však všechny dosud dostatečně podrobně a sou[33]stavně popsány. Zatím je možno mluvit o těchto principech, které se na výstavbě komunikátu podílejí a navzájem kombinují:

(1) princip stylový, který má ve výstavbě celku integrační úlohu a projevuje se ve dvou aspektech, aspektu selekce (výběru) a organizace (uspořádání) složek (a to složek všech stupňů);

(2) princip tematicko-rematické artikulace obsahu komunikátu, spojující výstavbu gramatickou s výstavbou obsahovou (srov. zejm. tzv. tematické posloupnosti) a projevující se již ve výstavbě jednotlivých větných výpovědí a v jejich rámci zatím nejvíce zpracovaný;

(3) princip vytváření vyšších dílčích útvarů promluvových, tj. vytváření odstavců, oddílů, kapitol atd., což se z druhé strany jeví jako princip členění celku komunikátu v dílčí složky;

(4) princip obsahové výstavby komunikátu, výstavby jeho smyslu, který vzhledem ke konstitutivním vlastnostem komunikátu jako časoprostorového útvaru realizovaného postupným narůstáním fází-částí můžeme charakterizovat jako modifikace základního schématu „začátek — prostředek — konec“ i na rovině obsahové (výstavby smyslu celku): jde o schéma „uvedení (expozice) — střetnutí (konflikt) — řešení“. V narativních a dramatických komunikátech např. nabývá podoby syžetového schématu, jako expozice — kolize — krize — peripetie — katastrofa aj. Podobné schéma bylo vypracováno i rétorikou pro postižení struktury řeči a lze toto obecné schéma adaptovat i pro výklad komunikátů výkladových, např. formulace problému — jeho postupné řešení — výsledek.

 

7.3. Nemá-li zůstat „nadvětná syntax“ jen přívěskem k syntaxi větné, je třeba ji začlenit právě do celku výkladu stavby komunikátu.

 

Morfologie

8.0. Charakter morfologického znaku

 

Výrazová složka morfologického znaku je založena na prostředcích fonologické roviny a v syntagmatu slovního tvaru, v němž je jeho partnerem znak lexikální, formuje gramatický morf; obsahová složka je dána vztahem k systému slovních druhů a příslušnými morfologickými kategoriemi. Morfologický znak jako celek se stává výrazovou složkou znakového vztahu syntaktického, jehož obsahem je příslušný relační prvek souboru významových vztahů komponentu syntaktického, tj. propoziční význam, daný sémantikou větného vzorce (SVV) a větných formulí. Dialektická přeměna morfologického znaku ve výrazový komponent znaku syntaktického je příkladem dialektiky obsahu a formy v jazyce, dokladem stupňovité stavby jazyka a služebného charakteru morfologického komponentu vzhledem ke komponentu syntaktickému.

 

8.1. Struktura autosémantických slovních druhů

 

8.1.1. Základními prvky funkční struktury autosémantických slovních druhů jsou významy nepříznak — příznak probíhající v čase — příznak neprobíhající v čase — okolnost (circumstantia). Tyto významy se ve větě primárně vyjadřují čtyřmi slovními druhy, které označujeme jako základní: substantivem (S), verbem (V), adjektivem (A) a okolnostními slovy (odlišnými od tradičních adverbií), pro něž navrhujeme název cirkumstantivum (C). S, V, A jsou ohebné, C je slovní druh neohebný.

 

8.1.2. Slovní druhy plní ve větě i funkce sekundární, popř. terciární (mluvíme pak o sekundárních, terciárních významech slovního druhu). Soustavu slovních druhů lze zachytit tabulkou, v jejímž vertikálním sloupci jsou zapsány primární [34]slovnědruhové významy jako sémantická báze a v horizontálním tytéž významy jako funkce (ve smyslu ‚být na místě příznačném pro …‘; totéž bylo by možno formulovat i v termínech syntaktických funkcí):

 

	s	a	v	c
S	subj/obj pády	gen adnom	spona + subst	okolnostní pády
	I
A	adj = subj/obj	adj = at	spona + adj	adj nekongr =
		I		adverbiale
V	inf = subj/obj	příčestí, inf = at	VF, spona + příč	transgr, příčestí =
				atv
			I
C	cirkumst =	cirkumst = at	spona + cirkumst	cirkumst =
	subj/obj			adverbiale
				I

 

Primární významy slovních druhů (I) se tak ocítají v diagonále průniků stejnojmenných slovnědruhových významů a funkcí. O terciárních významech lze uvažovat v těch případech, kdy větná funkce slova nebo slovního tvaru je založena na předcházející začleňovací operaci nebo na elizi řídícího výrazu, např. (A^v)^c — vrátil se zdravý/zdráv, (V^v)^c — vrátil se naříkaje, (S^c)^a — dům v lese.

 

8.1.3. Sloveso je definováno jen tím, že vyjadřuje průběh příznaku v čase. To umožňuje, aby jako slovesa byly vedle procesů (viz §§ 2.2.1, 2.2.2) pojaty také neprocesy, tj stavy (sedět, ležet, vznášet se apod.). Z téhož důvodu je slovesem i spona (kopula). Spona je ovšem charakterizována krajní redukcí lexikálněsémantického obsahu, což umožňuje, aby byla jen prostředkem k vyjádření relací, verbalizátorem (predikatizátorem) neslovesných výrazů. V souhlase s tím chápeme jako sponu jen býti a zčásti také míti, nikoli tzv. slovesa sponová.

 

8.1.4. Odchylně od běžného pojetí chápeme adjektivum a zejména jeho poměr k adverbiím v obvyklém smyslu. Slovní druh adverbií v tradičním pojetí je různorodý jak tím, že obsahuje i některé druhy slov synsémantických (např. partikule) nebo výhradně predikativních (lze, třeba apod.), tak tím, že do něho patří vedle slov jako nahoře, dole, dlouho, daleko, jež vyjadřují okolnosti, také slova jako dobře, hladově, suše, chladně, hezky apod., vyjadřující inherentní rysy (vlastnosti).

Poněvadž mezi výrazy typu dobře, hezky a (nevztahovými) adjektivy typu dobrý, hezký je rozdíl pouze ve formové stránce a v distribuci, a nikoli v lexikálním významu, považujeme za vhodné chápat výrazy typu dobře, hezky jako tvary příslušných adjektiv, plnící jednu ze sekundárních funkcí adjektiva.

Podobně chápeme i výrazy typu útulno (je zde útulno), zamračeno, čisto, možno apod., jež se obvykle rovněž pokládají za adverbia. Těsné sepětí s adjektivem se u nich často projevuje konkurencí se složenými tvary (je zamračeno/je zamračené nebe, není možno/možné pracovat apod.).

Navrhujeme toto celkové pojetí slovního druhu adjektiv, vycházející z adjektiv kvalitativních jakožto jeho jádra:

[35]Adjektivum má dvojí tvary: (1) kongruentní (flektivní), (2) nekongruentní. Tvary nekongruentní jsou dvojího typu: (a) dobře, hezky, (b) útulno. Tzv. složené kongruentní tvary jako dobrý, hezký, zdravý plní především primární funkci adjektiva A^a, ale také sekundární funkci A^v, jmenné kongruentní tvary jako zdráv jsou pro sekundární funkci A^v; nekongruentní tvary jsou pro sekundární funkce A^c (dobře, hezky), A^v (útulno). Tvary typu útulno pokládáme za homonymní s neutrem jmenného tvaru, ale nikoli za identické s ním; adjektiva, která mají nekongruentní tvary na -o, totiž většinou jmenné tvary nemají (bílý, deštivý, mrazivý, špinavý, hluchý apod.). — Kongruentní i nekongruentní tvary mají možnost vyjádřit stupně komparace.

Konstatujeme velmi zřetelnou tendenci, aby tvary typu dobře (nikoli hezky) tvořily s tvary typu útulno korelaci, ve které je tvar na -o příznakový: jestliže je u téhož adjektiva tvar obojí, je tvar na -o zpravidla omezen na funkci A^v, např. je zde špinavo, hlucho, bílo. Bezpříznakovost tvarů jako útulně v poměru k útulno je dána tím, že se do věty dostávají — stejně jako tzv. složené tvary — jako rozvíjecí členy. Příznakovost tvarů typu útulno se zakládá na tom, že rozvíjecími větnými členy nejsou; jsou ve větě predikáty a bude s nimi třeba počítat při stanovení repertoáru GVV. Bezpříznakovost tvarů na -e se projevuje především tím, že plní — stejně jako tvary typu hezky i příslušné zájmenné výrazy jak, tak apod. — sekundární funkci A^v u těch adjektiv, u nichž neexistuje příslušný tvar na -o: je pěkně, je mi zle, je hezky. Protiklad tvarů na -e a na -o je neutralizován při komparaci: chodil špinavě/bylo tam špinavo — chodil špinavěji, bylo tam špinavěji. — Tvarová korelace typu útulně/útulno je značně početná a tvoření tvarů na -o je dále možné.

Vztah jmenných kongruentních tvarů k složeným tvarům je týž jako vztah mezi nekongruentními tvary na -o a na -e: jsou signálem toho, že ve větě nejsou rozvíjecím větným členem, nýbrž predikátem.

Soustavu tvarů adjektiva je za těchto předpokladů možno znázornit takto (pred = rys predikativnosti): 

 

tvary kongruentní  ——————————  tvary nekongruentní  ——————————                             ———————————— |                          |                           |                             | pred 0                  pred +                    pred 0                     pred + (zdravý)                 (zdráv)                   (zdravě)                   (zdravo)

 

Tato soustava je nejplněji realizována u adjektiv kvalitativních, a to rys predikativnosti v různé míře, rys nekongruentnosti vždycky. Tzv. adjektiva přivlastňovací (otcův, matčin, ale také psí) mají jen kongruentní tvary bez příznaku predikativnosti. Ostatní vztahová adjektiva mají (nesoustavně) z nekongruentních tvarů jen tvar na -e, popř. -y (pred 0), který má stejně jako tvar kongruentní význam relační (národně uvědomělý, dobově podmíněný apod.).

 

8.1.5. O základní autosémantické slovní druhy se opírají další slovní třídy, na něž lze hledět jako na „nadstavby“ základních slovních druhů:

(a) Kvantifikátory slouží kvantifikaci výpovědní propozice. Kvantifikace nevyjádřená číslem má výraz jednak v gramatické (morfologické) kategorii „čísla“ (protiklad singulár - plurál), v různých způsobech slovesného děje (např. naplakat se, poplakat si), u kvalitativních adjektiv i některých cirkumstantiv v komparaci, jednak v lexikálních prostředcích různých slovních druhů, často zájmenné povahy (protiklad omezenost - neomezenost, tj. i úplnost, např. některý, někdo, část — každý, všichni, vždy, celek). Kvantifikace vyjádřená číslem (počet nebo pořadí) má prostředky v prvcích tříd S, A, C. Pro kvantifikační výrazy typu pět, několik je charakteristické kompromisní postavení mezi S a A, což má důsledky i pro jejich syn[36]taktickou a tvarovou stránku a činí z nich nejspecifičtější typ kvantifikátorů (číslovky v morfologicko-syntaktickém smyslu — viz § 8.6.2).

(b) Zájmenné výrazy mají charakter zájmenných aspektů základních neverbálních slovních druhů, ale též kvantifikátorů.

(c) Predikátory jsou výrazy s funkčním příznakem v (S^v, A^v, V^v, C^v) — viz § 1.2.3. To ovšem není pojem morfologický. Kromě tvarů VF jde zde v zásadě o sekundární funkce základních slovních druhů S, A, C. Je však malá skupina predikátorů, jejichž příslušnost k třídám S, A, C je méně jasná.

Platí to především o slovech jako zima, hanba, radost, škoda, potřeba, třeba, zapotřebí, načase, nanic, lze, nelze apod. (bylo radost s ním mluvit, bylo třeba pracovat apod.). Chápeme tuto uzavřenou slovní třídu jako periferní funkční oblast substantiva, opírající se o živý typ nekongruentních adjektivních predikátorů typu bílo, útulno, možno. Pojítkem s nimi jsou nekongruentní adjektivní predikátory jako teplo, sucho, mokro, temno, jež konkurují se stejně znějícími substantivy: bylo velké teplo/velice teplo, a tedy i byla velká zima/bylo velice zima. Souvislost se substantivy je zde ovšem stupňovitá — už zcela na okraji této skupiny jsou výrazy lze, nelze, jež souvisí se substantivem jen geneticky.

K predikátorům patří také jmenná adjektiva rád, mocen (slova), dlužen, dalek, povinen, vinen, hotov (jsem hotov k službám), ochoten, nakloněn, prost (viny), žádostiv (novinek), roven (ostatním), jist (úspěchem), vědom (chyby), schopen (činu), práv a některá další. Adjektiva rád, práv vůbec složený tvar nemají, ostatní jej mohou mít, např. muž prostý viny, schopný činu atd. (nelze směšovat s prostý muž, schopný muž apod.). U všech těchto adjektiv však dochází k přesunu v hierarchii slovnědruhových funkcí: primární je pro ně funkce A^v, kdežto funkce A^a je zřejmě sekundární. U rád, práv primární funkce A^a vůbec chybí. Tím se tato adjektiva dostávají na okraj slovního druhu adjektiv a svým funkčním charakterem tvoří přechod ke slovesu jakožto hlavnímu typu predikátorů. Většinou mají významem blízko k modálním slovesům (to pak má i důsledky syntaktické).

S pojmem a termínem predikativum, kterého se někdy užívá pro některé typy neverbálních predikátorů, v této koncepci gramatiky nepočítáme.

 

8.2. Morfologické kategorie

 

Morfologickou kategorii chápeme jako uspořádanou (strukturovanou) množinu nesamostatných znaků, uplatňujících se výhradně v syntagmatu slovního tvaru, tzv. gramatických morfémů, jejichž obsahovou stránku tvoří týž gramatický význam (různého stupně obecnosti) a výrazovou stránku uspořádaná množina distinktivních rysů morfonologické povahy. Gramatické významy méně obecné (dílčí) bývají prvky významů vyššího stupně obecnosti a svými vzájemnými vztahy vytvářejí jejich strukturu.

Z funkčního hlediska se morfologické kategorie navzájem liší tím, jak se podílejí na vyjadřování propozičního významu (přímo nebo zprostředkovaně), na výstavbě gramatické struktury věty nebo na výstavbě výpovědi jakožto základní jednotky komunikace. V rámci téhož slovního druhu jsou morfologické kategorie navzájem funkčně spjaty.

 

8.3. Morfologické kategorie substantiva

 

Východiskem interpretace kategorií substantiva je výrazová složka deklinačního morfému, v němž jsou funkčně spjaty kategorie pádu, čísla, popř. i rodu.

 

8.3.1. Kategorie pádu

 

Symbol S v GVV obsahuje údaj o pádu, který je pro fungování symbolu ve vzorci a pro vzájemnou diferenciaci vzorců nezbytný. Ze znakového hlediska a z hlediska [37]funkcí v GVV představuje pád specifický systém vysoce abstraktních, gramatických významů. Pokud jde o výrazovou strukturu pádu, zdůrazňujeme nutnost chápat ji šíře než jen jako deklinační morf. Jednotlivé významy českého pádu se v podstatě identifikují teprve funkční součinností se syntaktickou paradigmatikou GVV, která do značné míry kompenzuje častou homonymii deklinačních morfů. Významnou úlohu má přitom předložka, chápaná rovněž jako morf, a také diferenciace mezi singulárovým a plurálovým paradigmatem substantiva a syntaktická kongruence.

Základnou vnitřní strukturace gramatických významů pádu jsou primární a sekundární funkce substantiva. Sekundární význam S^a, vyjádřený adnominálním genitivem, má zcela samostatné postavení a je svou korespondencí s propozičním významem kvalifikace jednoznačně vymezen jak sémanticky, tak funkčně. V sekundárním významu S^v se uplatňuje jednak nominativ, jednak instrumentál jako prostředky větné realizace propoziční kvalifikace. V rámci komutace mohou tyto tvary rozlišovat dynamickou (aktuální) a statickou (konstantní) platnost kvalifikace.

Soustava pádových významů, jež se v této koncepci navrhuje, je jednou z variant té pádové teorie, která počítá s obecným významem pádu. Vlastní jádro soustavy gramatických významů pádů představuje primární význam S^s, tj. subjektové a objektové funkce. Tato soustava je definována dvojicí funkčněsémantických rysů (1) integrace, tj. sepětí v celek, a (2) hierarchizace. Rys (2) je dále specifikován: (a) stupnice, jejímiž póly jsou geneze a zásah, (b) zaměřenost, (c) zahrnutost, (d) katalýza. Rys (a) lze vyjádřit stupnicí od rezultování předmětu z děje (napsal knihu) přes různé druhy a stupně modifikace předmětu zásahem (svázal/spálil knihu) až po zásah, který nemá žádné důsledky pro vlastnosti předmětu (chválil knihu). Rysem (a) je definován akuzativ. Rysem (b) je definován morfologický význam dativu (pomáhal lidem). Rys (c) znamená ‚být dějem zahrnut‘ (třásl stromem), ‚být v ději funkčně obsažen, být předmětem, jímž děj prochází‘; je jím vymezen morfologický význam instrumentálu. Rys (d) znamená ‚být účasten děje mimo hlavní linii, podílet se na něm pouhou přítomností‘. Tímto významem je určen lokál (bavit se o někom). Nominativ je charakterizován pouze rysem integrace. Genitiv může plnit všechny uvedené sémantické úkoly a kromě toho vyjadřuje rys kvantitativnosti, úhrnovosti — jediný rys, který spojuje jinak striktně oddělenou kvalifikační sémantiku se sémantikou dějověokolnostní a je společný adnominálnímu i adverbálnímu genitivu. Sémantika kvalifikačních gramatických významů zásadně koresponduje s příslušnou sémantikou propoziční, kdežto dějověokolnostní gramatické významy s odpovídajícími participanty propoziční struktury korespondovat mohou (pak se jeví jako redundantní), ale nemusí, a pak se podílejí na vyjadřování sémantických odstínů morfosyntaktické struktury jako celku (psát dopis dědečkovi × pro dědečka).

V předložkovém pádu dochází k další modifikaci významu pádu významem předložky (viz § 8.7.1).

 

8.3.2. Gramatické číslo

 

Gramatické číslo je svou sémantickou podstatou součástí systému kvantifikačních operátorů propoziční sémantiky. Jde (v češtině i většině nových slovanských jazyků) o binární protiklad singulárnosti a plurálnosti, který nekonstituuje žádné specifické sémantické ani gramatické větné vzorce.

V souvislosti s gramatickým číslem je třeba zkoumat rozdíly mezi substantivy, která tvarem rozlišují singulár a plurál (jsou spojitelná s kvantifikátory typu jeden, dva, pět), a těmi, která singulár a plurál nerozlišují (singularia tantum nebo pluralia tantum různého významu — nejsou spojitelná s kvantifikátory uvedeného typu).

[38]S gramatickým číslem souvisí dále dvojí způsob užití substantiva: generický a individuální; tento dvojí způsob užití je zakotven již v propozici. Substantivum v generickém významu může mít tvary obou čísel, avšak tento rozdíl je z hlediska významu irelevantní: pes je savec — psi jsou savci. Substantivum v individuálním užití mívá tvary obou čísel, vyjadřující protiklad singulárnosti a plurálnosti: pes štěkal — psi štěkali. Jen v tomto případě je možné spojení s číslenými kvantifikátory typu jeden, dva, pět. V rámci generického i individuálního užití se tvary singuláru i plurálu mohou spojovat s lexikálními prostředky všeobecné a existenciální kvantifikace: všichni psi štěkají/každý pes štěká/žádný pes neumí létat (význam generický nebo individuální), některý pes kouše/někteří psi koušou (tj. „jsou psi, kteří …“ = gener.; „blíže neurčený pes/psi ve skupině“ = individ.) apod. Generické užití má i zde jako důsledek irelevantnost rozdílu singuláru-plurálu.

 

8.3.3. Gramatický rod

 

Sémantické vlastnosti kategorie rodu musí být posouzeny v souvislosti s rozdíly živosti — neživosti, sexuální charakterizovanosti — necharakterizovanosti, osobovosti — neosobovosti. V propoziční sémantice se tyto rozdíly uplatňují jako selektivní rysy příslušných predikátů.

Soustava gramatického rodu je projekce „přirozeného rodu“ na jazykový materiál, počítaje v to jak slovník (mluvnický rod je inherentní gramatická vlastnost substantivního lexému), tak i morfologickou stavbu jazyka, a to tak, že význam „sexu“ a jeho další specifikace tvoří (ve specifickém uspořádání) jádro gramatických významů, které konstituují gramatický rod (protiklad maskulina a feminina s významovým jádrem „se vztahem k sexu“, neutrum „bez vztahu k sexu“).

Náznak bezpříznakovosti maskulina ve vztahu k femininu je možno vidět v generickém maskulinu u názvů osob (učitel = muž i žena), ale nikoli zvířat (srov. datel — kukačka; zde jde o typickou vespolnost a nechybějí ani vespolná neutra).

Gramatická struktura rodu má funkci v zásadě výrazovou a projevuje se především kongruencí. Gramatický rod, dávající gramatický význam rodu i neživým předmětům a abstrakcím, má kromě toho (spolu s pádem a číslem) interně jazykovou funkci vytvářet deklinační typ jako soubor výrazových prostředků jména. Příslušné významy, jež se v propozicích projevují jako selektivní tendence, jazyk primárně vyjadřuje prostředky lexikální a slovotvorné struktury; při korespondenci (tj. u substantiv živých) je gramatický význam redundantní, při nekorespondenci (tj. u substantiv neživých a abstrakcí) jde o záležitost ryze konstrukční. Deklinační soustava je homonymní i z hlediska rodu; také zde se jako identifikační prostředek uplatňuje kongruence.

 

8.4. Morfologické kategorie adjektiva

 

Kategorie primárního významu A^a jsou dány plně kongruencí. Sekundární význam A^s má tytéž katogoriální vlastnosti jako S^s. U významů A^v, (A^v)^c (adjektivní přísudek, doplněk) je rod a číslo dáno kongruencí, stejně i pád. Obdobnou funkci jako komutace instrumentálového a nominativního tvaru ve významu S^v má zde komutace jmenného a složeného tvaru adjektiva. O sekundárních významech adjektiva A^v, A^c viz dále v § 8.1.4.

Specifickou kategorií kvalitativního adjektiva, ale i těch slov třídy C, jejichž obsah může být hodnocen kvantitativně, je komparace. Jde o ryze propoziční typ relativizace vlastnosti nebo okolnosti, který však je s morfologií spjat jen výrazovými prostředky (pokud není realizován lexikálně).

 

8.5. Morfologické kategorie slovesa

 

8.5.1. Kategorie vidu

Obsahem kategorie vidu je rozlišování procesů, které jsou pojaty celostně, jako [39]události (perfektiva), a procesů, které takto pojaty nejsou (imperfektiva). Tento vztah je privativní. Příznak celostnosti co nejtěsněji souvisí s rozdílem mezi procesy a neprocesy i s rozdílem mezi procesy jednoduchými a mutačními. První z těchto souvislostí se jeví jako nemožnost utvořit perfektivní prostředek k neprocesuálnímu imperfektivu (např. sedět, ležet, viset, vážit — prefixací se u těchto sloves vždy změní lexikální význam). Druhá z těchto souvislostí se projevuje tím, že každé perfektivum označuje mutační proces, srov. např. dát, přivázat, sednout si, vysedět. Vedle imperfektiv vyjadřujících nemutační, jednoduché procesy, např. jít, jíst, žít, nést, jsou však také imperfektiva mutační, např. přivazovat, sedat si, stárnout, dávat.

Do kategorie vidu se zařazuje každé sloveso bez výjimky. To platí i o tzv. slovesech obouvidových (interpretujeme je jako homonymní), jež jsou v kontextu buď nedokonavá, nebo dokonavá.

Jádrem gramatické kategorie vidu je tvarová vidová korelace, v níž příznakový člen (perfektivum) je fundujícím členem pro bezpříznakový protějšek (imperfektivní sloveso), utvořený od něho sufixem, např. dát → dávat, vymést → vymetat, nakoupit → nakupovat apod. Poněvadž mezi oběma členy je pouze rozdíl ve vidu, považujeme je za tvarové modifikace téhož lexému (proto oba členy patří k téže sémantické kategorii predikátů).

Podstatnou funkcí verbálního prefixu je modifikace lexikálního významu (vzniká nový lexém), kdežto závazná perfektivizace s tím spojená je průvodní (automatická) a prefigované sloveso se může začlenit do tvarové vidové korelace jen s nedokonavým protějškem k němu přitvořeným: vypsat → vypisovat, rozepsat → rozpisovat apod.

Charakter tvarů téhož lexému nemají ani dvojice sloves, jejichž dokonavý člen je utvořen tzv. prefixy řadicími (subsumačními), vyjadřujícími sémantický rys zahrnutý již v jednoduchém slovese (roztrhat, přiblížit se, napsat), nebo prefixy s významem víceméně pokleslým, nejčastěji s původním významem odluky (zmizet, zničit, uloupit, uvařit — i zde jde původně o subsumaci). O tom, že v těchto případech nejde o prefixaci gramatickou, vidovou, svědčí omezení prefigovaného perfektivního slovesa na dílčí význam neprefigovaného imperfektiva: obilí se rodí — urodí, dítě se rodí — narodí, dílo se rodí — zrodí apod. Slovesa těchto dvojic se ovšem mohou — dovoluje-li to lexikální význam — střídat ve výpovědi podle týchž pravidel jako členy vidových párů tvarových. Se zřetelem k jejich odlišnému charakteru je označujeme jako vidové páry slovotvorné. Sémantická blízkost členů slovotvorných vidových párů, jak známo, je omezujícím faktorem při tvoření imperfektivní podoby k jejich perfektivnímu členu.

Ke tvarové vidové korelaci nepatří ani supletivní dvojice jako klást — položit, brát — vzít, operovat — provést operaci apod.; v soustavě vidu je to jev víceméně okrajový.

Slovesa co do vidu nepárová jsou buď imperfektiva tantum (především slovesa vyjadřující neproces, např. sedět, ležet, stát, vznášet se ve výši, znamenat, vážit, mít váhu‘, bát se, ale i imperfektiva jako chodívat — viz § 8.5.2), nebo perfektiva tantum (zejména slovesa vyjadřující různé způsoby slovesného děje, např. posedět, zahřmít, rozpršet se, povraždit apod.).

S videm souvisí některé procesy dotýkající se valence slovesa a tím i struktury GVV; např. tzv. depatientizační transformace bývá obvykle jen u imperfektiv (kouří cigarety → kouří; vykouří cigaretu → *vykouří). Bývá však u perfektiv vyjadřujících způsob slovesného děje, např. míru: ten se ho naprosil → ten se naprosil.

 

8.5.2. Kategorie obvyklosti (uzuálnosti)

 

Na bezpříznakovou řadu vidového protikladu (slovesa procesuální i neprocesuální) se navrstvuje další privativní protiklad, jehož příznakový člen vyjadřuje sémantický [40]rys obvyklosti. Takto interpretujeme význam, který se projevuje u sloves jako nosívat, dělávat, sedávat/sedat a který se v starších mluvnických pracích označuje jako frekventativnost, v novějších jako násobenost. Změnou termínu vyjadřujeme názor, že u těchto sloves nejde primárně o násobení děje (např. ve větách u nás nebývá sníh, psi mívají blechy není význam ‚víc než jednou‘).

Rys obvyklosti implikuje neaktuálnost; tím je i tato kategorie spjata s propoziční sémantikou. (Totéž ovšem platí také o lexikálních způsobech vyjádření obvyklosti: obyčejně jdu/přijdu apod.)

Kategorii vidu a kategorii obvyklosti lze shrnout pod pojem slovesného vidu v širším smyslu.

Také protiklad obvyklosti je založen na tvarové korelaci, např. nosit → nosívat, sedět → sedávat/sedat, v níž tvoření příznakového členu je omezeno jen zřeteli výrazovými (je možné jen od imperfektiv s minulým kmenem na samohlásku kromě typů minout/tisknout, začít, krýt). Členy dvojic této korelace považujeme za morfologické modifikace téhož lexému. U sloves, která jsou párová i z hlediska vidu, počítáme tedy s existencí tří tvarových modifikací, tvořících jediný lexém, např. dát → dávat → dávávat, vyplatit → vyplácet → vyplácívat. Imperfektiva tantum se ovšem mohou podílet jen na tvarové korelaci obvyklosti (sedět → sedávat apod.).

Otevřenou zatím necháváme důležitou otázku tzv. způsobů slovesného děje a jejich vztahu k morfologii (vidům) a tvoření slov (lexikologii).

 

8.5.3. Kategorie diateze

 

Diatezí rozumíme vztah mezi gramatickým jádrem věty (jeho strukturou- a agentem jakožto prvkem propozice, která je sémantickým základem věty. Příznakovým způsobem se přitom signalizuje ten fakt, že ve větě byla uplatněna deagentizační transformace výchozí větné struktury zahrnující výraz pro agens. Prostředky diateze mají (a) morfologickou, (b) morfologicko-syntaktickou, (c) syntaktickou, (d) lexikální povahu (tj. v morfologii nás zajímají typy a, b).

(a) Morfologické prostředky diateze jsou: (1) reflexívní tvar slovesa, pro který navrhujeme termín deagentiv, např. dům se staví, vypráví se o tom, jde se tam dlouho apod.; (2) tzv. příčestí trpné, jež je jakožto příznakový člen v protikladu k příčestí činnému, ovšem jen u sloves nedokonavých: dělaný/dělán — dělající, ale udělaný/udělán — ∅. (Pouze zdánlivě — u bezpředmětových perfektiv — zaplňují tuto mezeru adjektiva z minulých příčestí na -l, např. spadlý, odešlý, zažloutlý apod., k těm totiž chybí trpný protějšek — viz však § 8.5.6. Jen sporadicky se ujaly tvary typu udělavší, jež však navíc vyjadřují minulost. Příčestí typu dělající mají jen složený tvar, stejně jako adjektiva měkká.)

(b) Diateze se vyjadřuje sponovými konstrukcemi, jejichž sémantickým jádrem je příčestí trpné (tj. tvar slovesa), např. chlapec byl/bude/je napomínán, byl/bude napomenut apod.

Tímto pojetím opouštíme tradiční pojem perifrastického pasíva jako slovesného tvaru.[*] Mluví pro to mimo jiné ta okolnost, že význam obvyklosti a také jiné mluvnické významy se vyjadřují na slovese být, jak je to u spony obvyklé i v jiných případech, např. je chválen — bývá chválen, byl by bit — byl by zdráv, buď pochválen — buď zdráv, nebyl bit — nebyl zdráv apod. Tím samozřejmě nepopíráme rozdíl mezi dějovostí konstrukcí typu byl/jest/bude chválen — byl/bude pochválen a stavovým významem konstrukcí typu svícen je vyřezán ze dřeva. Tradičně se zde vidí rozdíl mezi dějovým pasívem perifrastickým jakožto tvarem slovesa a stavovou konstrukcí sponovou, v níž má příčestí povahu adjektiva (vyřezán = vyřezaný). V našem pojetí je v obou případech táž sponová konstrukce, která má dějový význam v tom pří[41]padě, je-li bezprostředním výsledkem deagentizační transformace. Důraz je zde na „bezprostřední“; i konstrukce typu svícen je vyřezán ze dřeva jsou totiž deagentní, ale nikoli na téže úrovni jako deagentní konstrukce dějové: na výsledek operace deagentizační je zde aplikována další operace — rezultativizace. Totéž platí také o různých začleněných propozicích, např. budování města (zde jsou na výsledek deagentizační transformace aplikovány operace nominalizační).

Jmenný tvar příčestí, při (přímé) deagentizační transformaci v spisovném jazyce závazný, dostává se v naší interpretaci na stejnou rovinu jako jmenný tvar některých predikativních adjektiv, v obou případech je důsledkem dynamického pojetí predikátu (u adjektiv toto rozlišení ovšem ve spisovném jazyce ustupuje). Tzv. aktivní slovesné tvary jsou z hlediska diateze bezpříznakové. To znamená, že ani nutně nepředpokládají agens (člověk šediví; prší).

 

8.5.4. Soustava kategorií temporálně-modálních

 

Tato soustava spojuje v složitý funkční celek dvě gramatické kategorie, které jsou obě svou povahou komunikativní: kategorii temporálnosti a kategorii modálnosti. Obě jsou (na rozdíl od vidu) jakožto aktualizační kategorie predikátu spjaty nedílně s VF a jeho prostřednictvím modifikují větu jako celek. Slovesný čas vyjadřuje lokalizaci procesu nebo neprocesu na časové ose vzhledem k okamžiku mluvního aktu: procesy i neprocesy minulé — budoucí; ty, které se vztahují k časovému úseku zahrnujícímu okamžik mluvního aktu (letos málo prší), které probíhají jen v okamžiku mluvního aktu (aktuální přítomnost) nebo nejsou časově omezeny. — Z hlediska mluvčího i posluchače a jejich zkušenosti je důležité rozlišování časové oblasti empirické, zahrnující minulost a přítomnost, a oblasti neempirické, zahrnující budoucnost. Rys empiričnosti považujeme za základní sémantický rys, který spolu s rysem minulosti kategorii času vytváří. — Modus jakožto morfologická kategorie je základním (ovšem ne jediným) stavebním kamenem modální výstavby výpovědi. Jeho základem jsou sémantické rysy hypotetičnosti a apelovosti, jež se ještě s dalšími rysy uplatňují i v jiných rovinách modální výstavby výpovědi. Těmito sémantickými rysy se od bezpříznakového indikativu liší jednak kondicionál, jednak imperativ.

V komplexní temporálně-modální funkční soustavě verbálních tvarů se na základ temporálních protikladů navrstvují sémantické rysy modální, a to tak, že se rys hypotetičnosti uplatňuje jako konstitutivní u časů empirických, kdežto rys apelovosti naopak v časové sféře neempirické. Soustava temporálně-modálních kategorií má pak tuto strukturu:

 

čas empirický        ———————————        čas neempirický                                                |                                                               |                       ———————————————————                                          |                       |                                              |                             ——————————                     min.                                       nemin.                        |                        |                       |                                              |                             |                        |      ————————————                         ————————                   |                        |     |                             |                       |                     |                 |                        | hypot.                    nehypot.             hypot.            nehypot.          apel.               neapel. (byl bys dělal)          (dělals)             (dělal bys)        (děláš)            (dělej)          (budeš dělat)

 

Rys hypotetičnosti se uplatňuje i v oblasti neempirické, ale jen jako redundantní: procesy nebo stavy neempirické časové oblasti jsou sice svou podstatou zároveň hypotetické, ale tento rys je neodlišuje od procesů nebo stavů oblasti empirické. (Gnómické užití temporálních tvarů je specifická oblast komunikační a stylová, ke které v úvahách o významech slovesných časů nelze přihlížet. Gnómický význam není omezen na prézens.)

[42]Temporálně-modálním významům odpovídá systém tvarů VF: indikativ prézentu, kondicionál prézentu; indikativ préterita, kondicionál préterita; futurum (indikativ), imperativ. Užívání těchto tvarů VF těsně souvisí s videm (neaktuálnost perfektivního prézentu, prézentu obvyklostních imperfektiv; futurální význam perfektivního prézentu; nedokonavé futurum s předponou po- u determinovaných imperfektiv aj.). — Rezultativní sponové konstrukce s příčestím trpným (je uvařeno/mám uvařeno) za tvary v morfologickém smyslu nepovažujeme.

Tzv. relativní časy (současnost, předčasnost) mají morfologické vyjádření jen v přechodnících (tj. tvaru ustupujícím). Významnou úlohu při vyjadřování současnosti a předčasnosti má vid slovesa (např. když se procházel, přemýšlel/když se prošel, přemýšlel). To se projevuje také u přechodníků a slovesných příčestí i adjektiv a zčásti v předložkových konstrukcích se substantivy verbálními (vzniklých nominalizací).

 

8.5.5. Slovesná osoba a číslo

 

Osoba i číslo jsou u slovesa kategorie kongruenční, tj. primárně subjektové. Osoba vyjadřuje vztah subjektu k partnerům promluvy (komunikace): mluvčímu a posluchači. Z významu „nepartnerství“ plynou všechny funkce tvarů 3. osoby, tj. jak označování „předmětu“ (tématu) promluvy, tak i vyjadřování bezagentních nebo deagentních procesů nebo neprocesů nekongruentní (impersonální) 3. osobou singuláru.

 

8.5.6. Neurčité slovesné tvary

 

Neurčité slovesné tvary jsou: infinitiv, přechodníky, příčestí trpné (v tvaru jmenném a složeném) a činné. Do této řady patří už jen z historického hlediska tzv. příčestí l-ové, které je dnes výhradně základní sémantickou složkou VF (a nositelem kongruenčních kategorií čísla a gramatického rodu) v préteritu a kondicionále (tvary na -lý namnoze ztratily bezprostřední slovnědruhovou souvislost se slovesem).

 

8.6. Gramatické kategorie „nadstavbových“ slovních druhů

 

8.6.1. Zájmena substantivní

 

Substantivní zájmena jsou z větší části singularia nebo pluralia tantum. Platí to nejen o zájmenech kdo, co — někdo, něco — nikdo, nic apod., ale i o zájmenech 1. a 2. osoby já — my, ty — vy. Pojetí zájmen 1. a 2. osoby jako singularií a pluralií tantum je odůvodněno jak výrazově (růzností kořenů), tak i sémanticky — inkluzívním významem zájmen my, vy. U zájmena 3. os. je vztah singuláru a plurálu týž jako u substantiv. Je tedy možno mluvit o jeho singulárových nebo plurálových tvarech.

Zájmena 1. a 2. os. se nestřídají s nezájmenným substantivem, v týchž komunikačních podmínkách se s ním navzájem vylučují; naproti tomu zájmeno 3. os. a substantivum si v týchž komunikačních podmínkách navzájem konkurují. Užití zájmena 3. os. lze proto chápat jako výsledek pronominalizace substantiva, kdežto užití zájmen 1. nebo 2. os. nikoli (nejsou to tedy pro-nomina). To má důsledky pro formulaci pravidel lexikálního obsazování pozic v GVV i jejich derivacích a na pořadí jejich aplikace.

Zájmena 1. a 2. os. sama mluvnický rod nerozlišují. Kongruentní adjektivum nebo příčestí ovšem rod signalizuje, jde zde však o rod přirozený (běžně se zde nevyskytuje neutrum).

Zvratná zájmena jsou nesamostatné, syntakticky podmíněné alternanty zájmen osobních a přivlastňovacích, v nichž jsou zrušeny rozdíly nejen mezi osobami, ale i mezi singulárem a plurálem. Ukazují k osobě subjektu nebo v komplexních větných strukturách k agentu, popř. nositeli predikátu začleněné propozice.

[43]Ze sémantického rysu zájmennosti vyplývají i některé syntaktické vlastnosti zájmen, odlišující je od významových slovních druhů: adjektivní zájmena nemohou být rozvita adverbiem, substantivní zájmena mají zvláštní způsob rozvíjení, v podstaně apoziční, aj.

 

8.6.2. Kvantifikátory

 

Uplatnění jmenných kategorií u čistě adjektivních a substantivních kvantifikátorů (první, dvojí, jeden; tisíc, milión apod.) je stejné jako u adjektiv a substantiv. Syntakticko-morfologické číslovky pět, deset, několik apod. (viz § 8.1.5) mají v nepřímých pádech syntaktický charakter adjektiva, avšak nevyjadřují rod, a pádový význam jejich tvaru se omezuje na signalizaci „nepřímosti“ pádu substantiva vyjadřujícího počítaný předmět. Plurálový význam je u nich dán lexikálním významem. Naproti tomu v nom. a ak. tyto číslovky řídí tvar substantiva (genitiv plurálu). Číslovka ani zde nemá rod, pádovým významem je zde poměrně široký význam ‚pád přímý‘. Tento typ flexe kvantifikačního syntagmatu, charakterizovaný protikladem přímých a nepřímých pádů jak v rovině syntaktické, tak v morfologické rovině výrazové, je pro tyto číslovky příznačný. K nim se v tomto směru přiřazují po ztrátě flexe některé kvantifikátory substantivní, např. sto, částečně i tisíc, a zájmenné výrazy co, něco, nic v platnosti kvantifikační (co dobrého, čemu dobrému atd.).

 

8.6.3. Neverbální predikátory

 

Neverbálním predikátorům dodává verbální gramatické významy spona. Je třeba rozlišovat predikátory neosobní (je horko, zima apod.) a osobní, kongruentní (byl učitelem, nebyla schopna řeči apod.).

 

8.7. Synsémantické slovní druhy

 

8.7.1. Předložky chápeme jako volné (lexikální) morfémy, které dále specifikují pád substantiva a spolu s ním se podílejí na výstavbě gramatických větných vzorců a jejich derivací. Význam předložky chápeme jako hierarchickou strukturu distinktivních sémantických rysů, v níž nejabstraktnější a nejvšeobecnější rysy charakterizují předložku jako gramatický morfém analytické povahy, zatímco konkrétnější rysy ji spíše svazují se slovníkem (srov. např. významy místa, času nebo příčiny, vyskytující se také u cirkumstantiv, substantiv a adjektiv).

K významové charakteristice předložek navrhujeme tuto sadu základních významových opozic: (1) předložka vyjadřuje zahrnutí dějem — nevyjadřuje zahrnutí dějem; (2) vyjadřuje směr — vyjadřuje nesměr; (3) vyjadřuje příluku — vyjadřuje odluku. Opozice (1) je privativní, opozice (2), (3) jsou ekvipolentní. Opozice (3) předpokládá rys +2 (směr), ale opačná závislost neplatí. Pojetí opozice (1) jako privativní se opírá o zjištění, že předložkové pády s rysem +1 (zahrnutí) vyjadřují tento význam vždy (např. předložky I s, L v, L na, G do, A na apod.), kdežto u předložek, které zahrnutí dějem nevyjadřují, najdeme jak smysl ‚nezahrnutí dějem‘, tak i smysl ‚zahrnutí‘ (např. bydlil u nádraží = nezahrnutí, bydlil u rodičů = zahrnutí; šel k nádraží = nezahrnutí, šel k babičce = zahrnutí).

Táž konstelace hlavních významových rysů bývá charakteristická pro větší nebo menší skupinu předložek, k jejíž vnitřní diferenciaci pak slouží další, konkrétnější distinktivní rysy užší sféry působnosti (např. lokálnost - nelokálnost; v rámci lokálnosti vnitřek - povrch; v rámci povrchového významu distributivnost - nedistributivnost atd.). Základní distinktivní rysy umožňují zhruba postihnout a popsat polysémii nebo i homonymii předložkových pádů.

Mezi základními rysy opozic (2), (3) a pády jsou u primárních předložek vztahy afinity nebo naopak inkompatibility; protiklad (1) je v tomto směru indiferentní.

Sekundární předložky a tzv. předložkové výrazy mají významy určitější, [44]mnohem specializovanější. Mají také jiný vztah k pádům (v závislosti na své struktuře) než předložky primární. Genitivní vazba sekundárních předložek jako následkem, během, kolem, místo apod. není podmíněna sémanticky, nýbrž má smysl jen konstrukční.

Upozorňujeme na nutnost zkoumat živé vztahy mezi předložkovými pády a verbální prefixací (např. skočit přes plot — přeskočit přes plot — přeskočit plot), a to jak z hlediska redundance textu, tak i z hlediska derivace predikátů a změn slovesné valence.

 

8.7.2. Spojky musí být analyzovány a popsány jako gramatický prostředek rozvíjení a rozšiřování v souvislosti s příslušnými pravidly syntaktické roviny jazyka.

 

8.7.3. Částice chápeme jako výpovědní formativy s funkcí modalitní, emocionální, hierarchizační, kontaktovou, navozovací nebo aktualizační.

 

8.8. Interjekce chápeme jako specifický systém morfologicky nesegmentovaných znaků, jakýsi jednoduchý, primitivní a značně variabilní jazyk (langue), vyjadřující podobně jako jazyk gest — bezprostředně, elementárním způsobem a komplexně vztah k jedné ze tří složek komunikační situace: k mluvčímu, k posluchači, k předmětu komunikace. Interjekční „jazyk“ parazituje svým výrazem na prostředcích jazyka neinterjekčního, zejména na jeho prostředcích fonologických (v jednotlivostech a ve způsobu využití se ovšem od něho liší, přechod k paralingvistickým projevům je zde plynulý). Jeho prvky mohou proto být začleňovány do kontextu jazyka neinterjekčního a někdy i morfologicky ztvárněny (např. na/nate knihu!). Jen v takových případech jsou součástí výpovědi a její gramatické struktury (zvl. interjekce apelové, onomatopoické). Jinak jsou interjekce charakterizovány tím, že samy tvoří „výpovědi“ sui generis.

 

8.9. Stavba slovního tvaru

 

8.9.1. Slovní tvar ohebných slov je syntagmatický útvar, ve kterém gramatická část a zbytek slovního tvaru se navzájem podmiňují, přičemž gramatická část ze sémantického hlediska determinuje část negramatickou. Existují ovšem i slovní tvary, u nichž je gramatická část lineárně členitá; v takových případech je třeba počítat s determinací postupnou, např. ((uděla-)vš-)i, ((udělá-)n-)a, ((((pek-)l-)i) js-)me apod.

 

8.9.2. Základním pojmem při popisu slovního tvaru je morfém, chápaný důsledně jako elementární znakový útvar. Realizací morfému v textu je morf. Různé morfy, které jsou realizací téhož morfému, jsou alomorfy. (Tento pojem je založen na vztahu ekvivalence nejméně mezi dvěma morfy; tím je zdůvodněna i potřebnost zachovat pojem a termín morf, neboť jsou i morfémy jednomorfové.)

Morfém je charakterizován nejen určitým invariantním gramatickým významem (popř. svazkem invariantních gramatických významů), ale i jednotnou morfonologickou strukturou výrazovou, jejíž variabilita je omezena pravidly morfologických alternací. Tak např. morfy /-u/ a /-ovi/ v dat., lok. sg. pánu/pánovi jsou realizace různých morfémů; naopak morfy /-me/ a /-m/ ve tvarech vedeme/vedem jsou realizace (alomorfy) téhož morfému. Z toho vyplývá nutnost počítat s různými typy souznačných morfémů podle jejich vzájemného vztahu. Pro morfémy, které jsou v rámci téhož gramatického významu komplementární (někdy neplně), navrhujeme název paralelní morfémy: jsou buď v paralelních tvarech různých morfologických typů (viz níže), např. v ak. sg. pán-a, žen-u, duš-i, nebo v komplementárních tvarech téhož morfologického typu, srov. např. vok. sg. pan-e//hoch-u. Nejsou-li souznačné morfémy v rámci téhož morfologického typu komplementární, nýbrž volitelné, mluvíme o synonymních morfémech, srov. např. 1. os. sg. píš-i//píš-u. Třetím typem jsou supletivní morfémy: jsou to nejen [45]supletivní kořenné morfémy, např. /js-/ — /bud-/ — /by-/, nýbrž i některé supletivní nefinální přípony, např. /-a-/ — /-ouc-/ v tvarech přechodníku přítomného

Navrhujeme pojem morfém kumulativní pro ty případy, kdy významem morfému je svazek invariantních gramatických významů, např. pád + číslo, čas + modus apod. — Uvažujeme o zavedení pojmu alternační morfém pro ty případy, kdy rozdíl mezi tvary je vyjádřen jen morfonologickou alternací (např. nom. pl. /vojáci/ — ak. pl. /vojáki/). — Počítáme v morfématickém popisu se speciální třídou konektémů (tímto termínem nahrazujeme ne zcela vyhovující termín spojovací morfém) jakožto konstrukčních prvků výrazové roviny. Zdůrazňujeme však, že hranice mezi nimi a morfémy není nepřekročitelná, neboť konektém může mít i platnost obsahovou, ovšem v jiné paradigmatické souvislosti (např. v prézentních tvarech dělám, děláš má -á- jen funkci spojovací, kdežto v tvarech sedám, sedáš kromě toho vyjadřuje význam obvyklosti v protikladu k sedím, sedíš). Z tohoto hlediska by konektémy bylo možno označit jako semimorfémy. Také pro konektémy platí výše uvedená klasifikace souznačných morfémů, tj. rozlišujeme konektémy paralelní, synonymní, supletivní atd. (pojmům a termínům morf, alomorf by pak mohly odpovídat pojmy a termíny konekt, alokonekt).

 

8.9.3. Tvaroslovný základ je buď jeden slovníkový morfém, nebo různě rozsáhlý komplex morfémů různého významu a řádu, popř. i konektémů. Do mluvnice vstupuje už hotový z roviny lexikální. — Morfologické paradigma, vázané na slovní druh, je systém morfémů, které v tvaroslovných syntagmatech determinují lexikální základy tohoto slovního druhu. Vedle toho obsahuje morfologie systém pravidel (morfonologických aj.), podle nichž se vybírají a realizují morfémy a konektémy v závislosti na specifických vlastnostech slovních základů (tj. vlastnostech významových a výrazových). Tyto pravidelnosti v rovině výrazu konstituují v jednotě s morfologickým paradigmatem morfologický typ.

 

R É S U M É

Теоретические основы научной синхронной грамматики чешского языка

Настоящая статья представляет сжатую версию проекта концепции синхронной грамматики чешского языка, который был разработан группой специалистов Чешской комиссии для изучения грамматического строя славянских языков. Предлагаемая концепция характеризуется прежде всего следующими чертами:

1. Авторы пока ограничиваются ядром грамматики, т. e. синтаксисом и морфологией. Однако, их концепция позволяет и будущем разработать в расширенной версии грамматики словообразовательную часть на основе тех же методологических принципов. Чтo касается фонологии, порядок от функций к средствам языка учитывает описание фонологических средств — в соответствии с их специальным назначением — в рамках синтаксиса и морфологии; в качестве самостоятельной части грамматики следовало бы включить только систематическую фонемику.

2. Грамматика имеет в этой кoнцeпции исключительно синхронный, а не статический характер. Литературный язык и eго грамматический строй рассматриваются как динамическая система, которая богато дифференцировaнa как с функциональной, так и c хронологической точки зрения и которая может приспосабливаться все новым и новым общественным требованиям. В этом и проявляется творческая сила языка.

3. Ведущим методологическим принципом этой концепции является порядок от значения (содержания) к выражению (форме). Конечно, значения (в смысле интенсии) не рассматриваются как некие априорные существа, а как данные, обнаруживаемые при помощи анализа и сопоставления знаковых единиц; целью описания является объяснение способов соединения обоих аспектов (значения и выражения) в знаковой единице, установление их диалектической взаимосвязи. Из вышеприведенного методологического принципа вытекают следующие теоремы:

[46]а) первостепенное значение пропозиции как семантического базиса высказывания, как соединительного звена между ним и отражением действительности в сознании;

б) решающее значение предиката (разного типа) кaк организующего компонента пропозиции;

в) служебный характер частей речи и их форм в отношении к пропозиции и предложению;

г) функция морфологического знака (т. е. билатеральной единицы) в качестве выражения синтаксического знака.

4. В соответствии с принципом 3 находится и понимание грамматики как морфологическо-синтаксического комплекса, как иерархически упорядоченной структуры знаковых отношений, доминантой которых является синтаксический компонент. Вот почему в этой концепции синтаксис предшествует морфологии. Однако, надо подчеркнуть, что смысл этого порядка прежде всего методологический; порядок синтаксиса и морфологии в пособиях по грамматике является, наоборот, исключительно вопросом практики.

Вышеприведенный подход к грамматике имеет — по мнению авторов — следующие преимущества:

1. Признание значения исходным пунктом грамматического описания не суживает грамматику настолько, что некоторые явления априорно считаются внеграмматичeскими, а наоборот, оно способствует комплексному, исчерпывающему описанию грамматики.

2. Порядок от значения к выражению позволяет обнаружить в отдельных слоях значения взаимодействие морфологических и неморфологических средств и создает предпосылки для изучения их взаимозаменяемости, совместной встречаемости, комплементарноcти, стилистической обусловленности и т. д. Другими словами, оно способствует систематическому изучению асимметрического дуализма значения и выражения в языке.

3. Порядок от значения к выражению не является односторонним. Показатели выражения, их различия, возможность чередования, трансформации и т. д. служат объективными критериями, которые — при последовательном семантическом подходе — ограничивают угрозу субъективизма и произвола.

4. Именно порядок от значения к выражению создает (как указал уже В. Матезиус) благоприятные условия для сопоставительного изучения языков, делая возможным распознать в сопоставляемых языках то, что в самом деле поддается сравнению.

Pozn.: Projekt této koncepce byl už podroben diskusi na zasedání v Lipsku (srov. zde s. 49 až 60 a jejích výsledků se již využilo v tomto jeho znění. Avšak tato koncepce, značně nová a smělá, jistě zasluhuje i potřebuje širší veřejnou diskusi domácí, a proto žádáme čtenáře, aby své eventuální připomínky poslali redakci nebo autorům; připomínky podle možnosti rádi otiskneme. (Prosíme, aby tyto připomínky byly zaslány nejpozději do konce června t.r., aby jich bylo možno využít na dalším zasedání Mezinárodní komise gramatické v září t. r. ve Skopji; proto také jsem dal podnět, aby tento projekt vyšel již v tomto čísle Slova a slovesnosti, protože jinak by připomínky přišly do jisté míry post festum.)

Redakce Slova a slovesnosti zároveň ráda uveřejňuje první předběžné kritické poznámky čl. kor. K. Horálka, ředitele Ústavu pro jazyk český ČSAV a člena redakce; doufám, že sám budu moci otisknout své připomínky v následujícím čísle. BHk

 

K projektu výše uveřejněnému připojuje prof. K. Horálek několik poznámek, jež z větší části mají ráz předběžných kritických připomínek. Jejich improvizovaný ráz omlouvá okolnost, že elaborát byl připraven k uveřejnění až těsně před redakční uzávěrkou tohoto čísla SaS.

Slovo a slovesnost, ročník 36 (1975), číslo 1, s. 18-46

Předchozí Einar Haugen (USA): Stigmata bilingvismu

Následující Karel Horálek: Diskusní poznámky