Indoevropské jazyky a nostratická teorie V. M. Illiče-Svityče

Arnošt Lamprecht, Mirek Čejka

[Rozhledy]

(pdf)

Индоевропейские языки и ностратическая теория B. M. Иллича-Свитыча / Les langues indoeuropéennes et la théorie nostratique de V. M. Illič-Svityč

Před osmi lety vyšel v Slově a slovesnosti článek o vztazích indoevropských jazyků k jiným jazykovým rodinám.[1] Bylo v něm konstatováno, že shody indoevropsko-uralské mají své nejlepší vysvětlení v domněnce o genetické spojitosti. Obě jazykové rodiny vznikly podle názoru autorů expanzí dvou členů eurasijské velkorodiny. Expanzí dalšího členu eurasijské velkorodiny vznikl i společný komponent jazyků altajských, které samy tvoří velkorodinu nižšího řádu. Naproti tomu o shodách indoevropsko-semitohamitských bylo řečeno, že na základě dosavadního stavu vědy je [63]lze zatím nejlépe vysvětlit dávným působením semitohamitského adstrátu na jazyky indoevropské. Článek měl velký význam nejen jako shrnutí dané problematiky, nýbrž i svými metodologickými postuláty (srovnávání nejstarších rekonstruovaných podob, zásada minimální fonetické shody, uplatnění sémantického kritéria).

Nyní bychom se k dané problematice s odstupem osmi let znovu rádi vrátili. Ve stejné době, kdy vyšel citovaný článek, byla totiž otištěna ve sb. Etimologija stať V. M. Illiče - Svityče Materialy k sravnitel’nomu slovarju nostratičeskich jazykov,[2] obsahující kromě stručného úvodu a nejdůležitější literatury srovnávací slovník šesti jazykových rodin, tj. indoevropské, uralské, altajské, kartvelské (jihokavkazské), semitohamitské a drávidské. Ve slovníku je 606 slov pojmenovávacího charakteru, bez zájmen, deiktických a formálně gramatických elementů. Kdyby i ty byly zahrnuty, činil by celkový počet srovnávaných jednotek asi 660 (srovnávatelných zájmenných i gramatických elementů je totiž podle tabulek uveřejněných v další autorově publikaci něco přes 50). Slova jsou uváděna v rekonstruované podobě praindoevropské, prauralské, prasemitohamitské atd., zatím bez další dokumentace v jednotlivých jazycích. Publikace měla zřejmě charakter předběžného nástinu a měla tak umožnit odborníkům podat další připomínky.

R. 1971 pak vychází první díl srovnávacího slovníku nostratických jazyků.[3] Celý slovník měl být první — etymologickou — částí souborného díla. Náhlá a předčasná smrt autorova způsobila, že dílo bylo zpracováno jen částečně. Autor stačil dát definitivnější podobu jen etymologickému slovníku, z něhož připravil do konečné podoby strojopisu první díl (obsahující zhruba třetinu celého slovníkového materiálu). Kromě toho napsal úvod a sestavil některé tabulky srovnávaných slov i podklady pro fonetické tabulky. Ty pak byly doplněny a upraveny do konečné podoby vydavatelem V. A. Dybo. Stejně tak byla doplněna a prověřena rozsáhlá bibliografie. Dílo vychází péčí Ústavu slavistiky a balkanistiky AN SSSR. Hlavními vydavateli jsou přátelé a spolupracovníci autorovi: V. A. Dybo, A. B. Dolgopol’skij, A. A. Zaliznjak, G. A. Klimov, A. A. Korolev, C. K. Venediktov, L. A. Gindin, M. I. Jermakovová, G. P. Klepikovová, M. V. Nikulinová, V. N. Toporov, R. V. Bulatovová.

Je to dílo pozoruhodné. Vychází z obrovského množství lingvistického materiálu ze čtyř stovek jazyků a dialektů Eurasie a severní Afriky a opírá se o neobyčejně širokou znalost odborné literatury. Už sama kvantita uvedené literatury napovídá, že srovnávací studium jazykových rodin Eurasie má dosti dlouhou tradici. Hlavní představitelé tohoto bádání byli uvedeni už v dříve citovaném článku (H. Pedersen, B. Collinder aj.).

Poslední dílo V. M. Illiče-Svityče mělo být završením všech předchozích bádání v nostratické problematice. Autor zamýšlel podat jasný důkaz genetické příbuznosti nostratické makrorodiny, a to důkaz opírající se o co nejspolehlivější materiál, který by byl interpretován s použitím co nejobjektivnějších současných metod komparatistických. Tento důkaz musel počítat s nepříznivými okolnostmi a výhradami nejrůznějšího druhu, s nimiž se může setkat lingvista, který se snaží rekonstruovat velmi dávné formy a významy prajazykových lexikálních a gramatických jednotek. Pracujeme-li s jazyky blízce příbuznými, vidíme, že jsou v nich zachovány relativně velké zbytky původní slovní zásoby, jakož i velké fragmenty různých subsystémů prajazyka (zájmenných a číslovkových soustav, systémů jmenné flexe, slovesných časů apod.). Naproti tomu jazyky příbuzné jen vzdáleně mohou mít pouze zcela nepatrné množství prvků společných, popř. nemusejí mít v současném stadiu vývoje už žádné společné prvky. Dále je třeba vzít v úvahu, že při porovnávání dvou nebo [64]více zcela nepříbuzných jazyků (třeba i uměle zkonstruovaných) se téměř vždy najde jisté množství nahodilých shod nebo podobností v morfémech, které bude pochopitelně tím větší, čím méně přísná budou kritéria formální a sémantické totožnosti. Výsledky srovnávání šesti předpokládaných nostratických jazykových rodin svědčí o stavu věcí, který leží někde uprostřed mezi uvedenými extrémními situacemi. Je tedy třeba důkazů, že shody mezi těmito šesti jazykovými rodinami nejsou nahodilé, nýbrž že jsou svědectvím genetické příbuznosti.

V. M. Illič-Svityč formuluje předně důkaz opírající se o uvedené množství etymologicky podložených shod v morfémech s lexikálním významem, a to v takových morfémech, které nemají deskriptivní charakter (tím se předem vylučují jevy tzv. elementární příbuznosti, např. slova onomatopoická a slova dětského jazyka), a v takových morfémech, které nepatří do okruhu slov často přejímaných (tím se předem vylučují kulturně historické vlivy na vývoj slovníku). Pro důkaz můžeme vzít shody mezi třemi libovolnými dvojicemi složenými z libovolných tří ze šesti srovnávaných prajazyků, např.

1.	ide.	—	ural.	mají ve srovnávacím slovníku	x	shod
2.	ide.	—	altaj.	„	y	„
3.	ural.	—	altaj.	„	z	„

Tyto shody mohou být buď nemotivované (tj. náhodné), nebo motivované (a potom poukazují na genetickou příbuznost každé dané dvojice, protože ostatní činitelé motivovanosti shod ve slovnících byli odstraněni už při výběru pro srovnávací slovník). Předpokládejme, že dané shody jsou důsledkem nahodilých podobností; podle teorie pravděpodobnosti měl by být počet shod společných pro všechny tři srovnávané jazyky blízký číslu, jež bude v rozmezí daném hodnotami . Skutečný počet potrojných shod indoevropsko-uralsko-altajských se rovná číslu A, které je několikrát vyšší než očekávané číslo. A obráceně: bude-li potrojné číslo A počtem shod nahodilých, pak počty nahodilých shod mezi jazyky (indoevropskými a uralskými) + (indoevropskými a altajskými) + (uralskými a altajskými) musí být blízké číslu A², které zase ovšem několikrát překračuje skutečný počet takovýchto nahodilých shod a samo svou absolutní hodnotou svědčí o nepravdivosti výchozího předpokladu. Podobně je tomu se čtyřmi, pěti nebo šesti jazyky nebo s libovolnými jinými trojicemi, čtveřicemi nebo pěticemi ze šesti jazyků.[3a] V. M. Illič-Svityč vypočítal, že počet shod spojujících libovolnou čtveřici ze šesti jazyků není menší než 15. Za předpokladu, že tyto shody jsou nahodilé, byl by počet nahodilých shod mezi každými dvěma z libovolných čtyř jazyků řádově 15³ (tj. 3375). To je ovšem absurdní, neboť i v blízce příbuzných jazykových rodinách je počet motivovaných shod dvou různých jazyků obyčejně nižší než 3000. Těžko se dá důkaz vyvracet předpokladem, že v dávných dobách se přejímala i slova základního slovníku. V každém prajazyce ze šesti uvedených jsou desítky a desítky takovýchto shodujících se základních slov. Nadto ve většině z nich jsou zachovány i nejstálejší systémy od původu týchž morfémů (např. korespondující si osobní, ukazovací a tázací zájmena i systémy jmenné flexe). Přejímání by se pak zde týkalo celých struktur, znamenalo by vlastně přechod k jinému jazyku.

Další důkaz V. M. Illiče-Svityče o genetické příbuznosti nostratických jazykových rodin se vyvozuje z charakteru formálních shod mezi srovnávanými morfémy, jež se shodují i v rovině sémantické. Illič-Svityč argumentuje tím, že tyto formální shody tvoří pravidelné řady fonologických korespondencí. Illič-Svityč prokázal se značnou mírou přesvědčivosti, že tyto korespondence tvoří jistý systém, do něhož proto[65]systémy nostratických jazyků zapadají celkem beze zbytku. Systém korespondencí tedy poskytuje zcela přesný systém převodu z jednoho fonologického systému do druhého. Nezávislost fonologických jevů na výběru slovníkového materiálu vylučuje jak nahodilý ráz výsledků, tak předpoklad vzájemného přejímání lexikálních jednotek. Systém převodních korespondencí platí ve všech směrech (kříží se), což vylučuje možnost vysvětlovat danou množinu shodujících se lexémů jako výsledek přejímání z jedné ze šesti nostratických jazykových rodin; tato okolnost vyžaduje vytvoření a zavedení zprostředkujícího systému. Z dalšího podrobného výkladu pak vyplývá, že nejlepším vysvětlením toho je předpoklad společného prajazyka.

Než vraťme se nyní k vlastnímu slovníku. Jeho 1. publikovaná část obsahuje 245 slov (písmena b—Ḳ). Hesla jsou uspořádána tak, že v záhlaví je uvedena rekonstruovaná podoba nostratická a za ní podoby v jednotlivých prajazycích, pokud se v nich dané slovo vyskytuje, a to v tomto pořadí: semitohamitská, kartvelská, indoevropská, uralská, drávidská, altajská. Potom jsou citovány v jednotlivých odstavcích skutečně doložené tvary, a to ve stejném pořadí, jak byly uvedeny v záhlaví hesla.

Má-li autor pochybnosti o rekonstruované podobě nebo o správnosti srovnání, je uveden před příslušnou rekonstrukcí otazník. Je-li otazník před hlavním heslem, je uváděno v pochybnost celé srovnání (buď z důvodu nepravidelností ve fonetických responzích, nebo z důvodů sémantických, popříp. i pro malou doloženost v jednotlivých jazycích).

Hesel s otazníkem před rekonstruovaným heslovým slovem je z celkového počtu 245 slov celkem 43, tj. 18 %. Shody dvou jazykových rodin jsou u 72 hesel, tj. 29 % (např. shody indoevropsko-uralské, uralsko-altajské, semitohamito-drávidské atd.), 76 slov (kořenů), tj. 31 %, prochází třemi jazykovými rodinami, 54 hesel, tj. 22 %, obsahuje slova (kořeny) vyskytující se ve čtyřech a více jazykových rodinách. Shody mezi více jazyky mají menší pravděpodobnost náhodnosti, jak bylo řečeno výše, a tedy mají i větší míru průkaznosti. Shody ve třech a více jazykových rodinách tvoří 53 % všech slov (kořenů) obsažených ve vydaném díle slovníku.

Shody se týkají jak zájmen, deiktických i jiných formálních elementů, tak i slov pojmenovávacích. Uvedeme si tu některé příklady těchto shod, a to nejen ze slovníkové části, nýbrž i z přehledných tabulek, protože četné závažné shody nejsou v první části slovníku obsaženy. 

 

	altaj.	ural.	dráv.	ide.	kartvel.	semitoham.
já	bi	mi	—	me	me/mi	—
	(min A)[*]	(min A)		(mene)	(men)
ty	ti	ti	-ti	te	—	’an-tA
	si	—	-is	-s	se/si	—
my1	bä	mä/me	ma	me-s	m-	m(n)
	(män)
my2	—	—	nām	ne/nō	naj	naHnu
kdo	k‘a/k‘o	ko-/ku-	—	kwo-	—	k(w)/q(w)
jaký	ja	jo-	jā-	jo-	ja-	ja/’aj
voda1	öd A	wete	ōtA/wetA	wed-	—	—
voda2	mörä/mürä	—	maR-ai	mor-	mar-(ei)	mr
bláto	lāmu	Lampe	—	lehm-	lam	—

 

[66]oheň	PEbA	pīwe	—	peHw-	px(w)	p‘w
kůra	k‘Er'ä/Kār'-	kōre/kere	—	?ker-	ker-	qr(m)
jelen	ili	—	ilA	Hel-n	—	’jl
rod	Külä	külä	?kūl	kwel-	—	q(w)l
příbuzná	käli(n)	kälü	kal-	g'lōu-	?kal-	kl(l)
vrtat	bura-	pura	?pōr-	bher-	br(u)	b(w)r
hořet/pálit	—	pal’a	palA	pelH-/pleH-	per-/pal-	—
plést	—	pun(j)a	puN A/piNa-	(s)pen-	—	pn-
hluboký	t‘uba	tuwA	tuvA-	dheub-	Twib/T(u)ba	Tb/tb-
černý	Karä	—	kaR/kār-	ker-(s)-	—	?kr-
okraj	p‘erä	perä	piR	per	Pir	pr

 

Podívejme se nyní, jak odpovídají tato srovnání požadavkům vysloveným A. Erhartem v cit. článku.

(1) Je třeba srovnávat co nejstarší (rekonstruované) podoby kořenů (slov). Tomuto požadavku je tu plně vyhověno. Jsou srovnávány praindoevropské podoby s prauralskými, prasemitohamitskými, praaltajskými atd.

(2) Je třeba dbát zásady minimální fonetické shody. Rovněž tento požadavek je splněn, neboť byly stanoveny přesné fonetické korespondence, jak o tom svědčí i sestavené tabulky.

(3) Náležitým způsobem je třeba uplatňovat i sémantické kritérium. I o to se autor snaží, většina srovnání je sémanticky plně vyhovující, jde totiž o slova vyjadřující základní primitivní pojmy. Pokud se někde předpokládá větší sémantický vývoj, je autorem zdůvodněn.

Zastavme se nyní u pojmových okruhů, které jsou u srovnávaných slov zastoupeny (pomíjíme tu zájmena a gramatické formanty). Jde o tyto okruhy: a) části těla: ucho (slyšet), jazyk, ústa, hlava, čelo, hltan, týl, srdce, vnitřnosti, noha, ruka, kost, maso, žíla, nehet, chlupy;

b) člověk a příbuzenstvo: muž, žena, příbuzná rodem, příbuzná, rod, sídlo, jméno, nebožtík;

c) příroda: voda (několikerá, tj. voda, řeka, jezero atd.), bláto (bažina), skála, kámen, prach (písek), mrak, sníh, jinovatka, bouře, oheň (několikerý);

d) živá příroda: vlk—pes, liška, šakal, antilopa, jelen, jeřáb, mladé zvíře, ryba (2×), had—červ, veš—hnida, list, větev, kůra, míza, bobule, houba;

e) děje: být, rodit, jíst, žvýkat, myslit, mluvit, dávat, uchopovat, brát, klást, hýbat se, zůstávat na místě, jít, lítat, mýt, mazat, vařit, hořet, zabíjet, bít se, drobit, drtit, štěpit, sekat, řezat, vrtat, vázat, plést, stavět;

f) vlastnosti: veliký, malý, plochý, hladký, kulatý, vysoký, nízký, hluboký, plný, velký, lepkavý, suchý, světlý, temný, černý, hnědý, chladný, horký, teplý, mladý, krásný.

Ze slov víceméně kulturního charakteru je uveden koš. Ze slov číselného významu se shoduje jen mnoho, půl a podle nás i pár[4] (K-T, ide. k^wet[5] [s labializací snad podle H^we téhož významu], srov. rus. četa ‚pár‘, čëtnyj ‚sudý‘ a dále četyre, lat. quattuor (2×2), octo (2×4), ural. fin. kaksi < kakti ‚dvě‘, maď. kettö, semitohamit.[6] kušit. gutto a čad. kitio).

[67]Nejsou tu, jak je vidět, zastoupeny okruhy spojené se zemědělstvím, kromě ‚ovce‘ k0r’i, vyskytující se v semitohamitských, drávidských a altajských jazycích, u níž se však autor domnívá, že tu může jít o pozdější kulturní výpůjčku. Musíme tedy situovat nostratické jazykové společenství do období před vznikem zemědělství[7] (tj. zhruba před 7.—8. tisíciletím př. n. l., tedy asi do 9.—10. tisíciletí). Zemědělství pak nostratické skupiny, které se z Předního východu — předpokládané to kolébky těchto jazyků — již odsunuly do nových sídlišť, dostihovalo jako kulturní vliv; odtud přejetí takových názvů jako tur, dobytek, ager (pole), žernov, víno, med, pivo, ale také klíč, sekyra, hvězda, sedm atd., které se do indoevropských jazyků dostaly z jazyků semitohamitských.[8]

Zastavíme se nyní u fonetických korespondencí. U souhlásek se V. M. Illič-Svityč opírá více o západní nostratické jazyky (semitohamitské, kartvelské a indoevropské), u samohlásek pak o jazyky východní (uralské, altajské a drávidské), které podle jeho názoru lépe zachovávají původní stav. Původní soubor samohlásek rekonstruuje autor takto:

i	(ü)	u
e		o
ä		a

Vokál ü je v závorce, protože o jeho existenci v nostratickém společenství není plné jednoty. Jeho rekonstrukce je opřena o situaci v jazycích uralských a altajských (ovšem mohl tam snad vzniknout i v důsledku slabičné asimilace typu kuni > küni ‚žena‘). V jazycích indoevropských byl původní stav přetvořen tzv. ablautem (střídou), jeho odraz je však v systému souhláskovém. Obdobně jsou nepůvodní vokály i v jazycích kartvelských a semitohamitských. I tam jsou stopy původního stavu v systému konsonantickém.

Z konsonantů jsou všude stabilní tzv. sonanty, tj. r, l, m, n, j, w. Slova, která je obsahují, je proto možno velmi dobře srovnávat (možné jsou tu jen nečetné záměny, např. m > b, w < > b, r < > l ap.).

U okluzív autor vyšel ze stavu v jazycích semitohamitských a kartvelských a našel pak responze v ostatních jazycích. Ukážeme si to na příkladu dentál:

 

nostratické	semitohamit.	kartvel.	ide.	ural.	dráv.	altaj.
T[*]	T (t)	T	t	t/tt	t/t(t)	t‘/t
t	t	t	d	t	t/t(t)	t/d
d	d	d	dh	t/δ	t/t(t)	d/d

 

Dvojí střídnice v některých jazycích jsou dány pozicí v slově. Litery v závorce znamenají fakultativní realizaci v některých případech.

Obdobná situace jako u dentál je také u labiál a velár.

Všimněme si dále korespondence nostratických a indoevropských velár, neboť u nich došlo v ide. jazycích k rozštěpení podle toho, jaký původní nostratický vokál za nimi následoval.

 

nostratické	indoevropské
K[**]	k'	k	kw
k	g'	g	gw
g	g'h	gh	gwh

 

[68]Indoevropské k' g', g'h jsou před nostratickými předními vokály (i, e, ä), ide. k^w, g^w, g^wh před labializovanými (u, ü, o), k, g, gh pak jsou před nostratickým a. Ukážeme si to na příkladech. Nostratickému kEN A ‚znáti‘ odpovídá v ide. jazycích g'enh^w/g'neh^w, srov. lat. co-gno-sco, got. kunnan, ale slov. znati, což ukazuje na palatální g'. Nostratické küni ‚žena‘ se reflektuje v ide. jako g^w(e)n-eh, srov. řec. gynē, slov. žena, got. qino, angl. queen, ukazující na labializované g^w. Nostratickému kamu ‚uchopovat‘ odpovídá ide. gem-, srov. řec. gento ‚vzal‘, starošvéd. kumla ‚mačkat‘, slov. žęti, žьmǫ, což svědčí o g nepalatálním a nelabializovaném. Je tedy třeba v ide. jazycích předpokládat od původu tři řady velár, jak je postulovala klasická indoevropeistika (a nikoli řady dvě a řadu třetí vykládat jako inovaci).

Kromě normálních velár předpokládá autor v nostratickém období podle semitohamitských jazyků i postveláry (rovněž tři) a laryngály (čtyři). Tyto konsonanty ve většině jazyků zanikly nebo se reflektují jako veláry. V indoevropských jazycích původní nostratické laryngály (a také postveláry s výjimkou glotalizované postveláry, která splynula s k) splynuly v jednu laryngálu H (či spíše velární spirantu); ta se pak obdobně jako veláry rozštěpila podle následujících samohlásek na tři: H', H, H^w. V dalším vývoji laryngály ve většině ide. jazyků zanikly a jejich stopy se jeví, jak je známo, v kvalitě samohlásek.

Podle kartvelských jazyků autor předpokládá v nostratickém společenství i řady afrikát a sykavek. Za ně je v ide. jazycích jediný reflex s, za afrikáty kromě toho i st a sk[9]. Není vyloučeno, že další bádání tu přinese některé korektury.

Z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že nostratická teorie může přinést i pro bádání indoevropeistické značný prospěch. Dovolíme si nyní sami upozornit ještě na jednu možnost její plodné aplikace. Na základě některých starých ide. jazyků byly rekonstruovány tři typy okluzív, neznělá, znělá a znělá aspirovaná (p—b—bh, t—d—dh atd.). Jejich dalším vývojem se pak vysvětloval stav v jednotlivých větvích indoevropské rodiny. Srovnání s nostratickými jazyky a stav v některých okrajových větvích indoevropských jazyků nás však přivádí k myšlence, že původní výchozí společný stav mohl být jiný, bližší nostratickému, tj. p‘—p—b, t‘—t—d atd. Původní nostratické glotalizované P, T, K (z typografických příčin je označujeme takto) se obdobně jako v altajských jazycích změnily v neznělé napjaté (s mírnou aspirací), tj. v p‘, t‘, k‘. Ty se v některých větvích, např. v germánské, arménské, zachovaly nebo změnily dále v spiranty, v jiných větvích pak přešly v neznělé nenapjaté, tj. p, t, k (latina, řečtina, baltské a slovanské jazyky). V souvislosti s tím se původní nostratické nenapjaté p, t, k v těchto jazycích změnily v znělé nenapjaté b, d, g. V části uvedených jazyků pův. b, d, g přešly v bh, dh, gh, o jejichž fonetické realizaci nemůžeme říci nic určitého. Vývoj si můžeme (na příkladě řady P—p—b) představit takto:

nostratické	protoide.
		/	p‘	(arm. *ph	(> h-, ∅-, -w-),		germ. f,		chet. p-/-pp-)
P ——→	p‘
		\	p	(lat. p,	ind. p,	řec. p,	baltoslov. p)
		/	p	(arm. p,	germ. p,	chet. p)
p ——→	p
		\	b	(lat. b,	ind. b,	řec. b)	\
								baltoslov. b
		/	b	(arm. b,	germ. b,	chet. p)	/
b ——→	b
		\	bh	ind. bh,	řec. ph,	lat. f)

Podobný vývoj proběhl i v ostatních řadách okluzív, a to dokonce mnohem pravidelněji, protože v řadě labiál se projevila ve všech jazykových rodinách tendence k od[69]stranění krajního p‘ nebo prostředního p. Germánský a arménský stav nevznikl tedy inovací (pošinutím hlásek), nýbrž tu jde v podstatě o okrajový archaismus. Rovněž chetitský stav (p-/-pp-, p-/-p-, p-/-p-) — blízký ostatně uralskému (p-/-pp-, p-/-p-, p-/-w-) — stejně jako i stav v tocharštině (p, p, p) lépe vysvětlíme z původního p‘—p—b než z p—b—bh. V centrálních indoevropských jazycích naproti tomu došlo k posunu, a to ke ztrátě napjatosti neznělých (p‘ > p, t‘ > t, k‘ > k) a ke změně neznělých nenapjatých v nenapjaté znělé (p > b, t > d, k > g), jak to známe i z historického vývoje románských jazyků, srov. amato > amado, amico > amigo, apicula > abeille. Rovněž pro přechod b > bh máme obdobu v spirantizaci b v některých románských jazycích, srov. lat. habere a franc. avoir, lat. fabulare a špaň. hablar (se spirantickou výslovností b). V slovanských a baltských jazycích k posunu b > bh d > dh atd. nedošlo. Tam splynuly b, d, g vzniklé z p, t, k s pův. b, d, g. Má proto pravdu A. Erhart, když postuluje pro tyto jazyky p—b, t—d atd.[10]

Vidíme, že nostratická teorie může plodně přispět i k bádání indoevropeistickému.

Nyní se aspoň stručně zmíníme o stavbě slova v jazyce nostratického společenství. Autor ji stručně předvedl již v první své práci (Materialy k sravnitel’nomu slovarju …). V redakční předmluvě k slovníku se s ní již počítá a jsou uváděna jen zpřesnění ve vokalismu druhé slabiky. Autor předpokládá u zájmen a sufixů strukturu CA (C = konsonant, A = vokál), srov. mi ‚já‘, ja ‚jaký, který‘, -ka „zdrobňovací sufix“, u ostatní slovní zásoby pak strukturu CACA (typ 1), srov. bari ‚brát, nést‘, bura ‚vrtat‘, pele ‚báti se‘, diga ‚ryba‘, küni ‚žena‘, wete ‚voda‘, a CACCA (typ 2). Tento typ se zpravidla realizuje jako CARCA (kde R = sonanta) nebo CARHA, CAHRA (kde H = laryngála), srov. bergi ‚vysoký‘, Henka ‚hořeti‘, Homsa ‚maso‘, geHra ‚jitřní zář‘, gurHa ‚antilopa‘. Indoevropský typ slovesného kořene v podobě CAC (popříp. CAR, CAH), tj. bher- (podle nás ber-), gem- (kem-), je tedy pozdější, srov. nostratické bari, kamu.

 

Závěrem můžeme říci, že nostratická teorie V. M. Illiče-Svityče je důležitým krokem v poznání historie jazyků Eurasie i severní Afriky. Nemůžeme ovšem sami hodnotit uváděný jazykový materiál. To ostatně sotva bude moci učinit kterýkoli jiný jednotlivý lingvista. Je třeba jen znovu připomenout, že slovník připravila do tisku celá skupina lingvistů a že materiál z jednotlivých rodin ověřovali příslušní odborníci, např. kartvelský materiál Klimov, kušitský Dolgopol’skij atd. Jde o práci vědecky seriózní a metodologicky čistou. Otvírají se tu perspektivy dalšímu bádání v historickosrovnávací jazykovědě. Nové podněty z nostratické teorie může čerpat také indoevropeistika, jak jsme se to snažili ukázat i v naší stati.[11]

Slovo a slovesnost, ročník 36 (1975), číslo 1, s. 62-69

Předchozí Karel Horálek: Účelnost v jazyce

Následující Josef Vachek: Z nových prací o jazykovém vývoji