Sovětská jazykověda včera a dnes

Karel Horálek

[Discussion]

(pdf)

Советское языкознание в прошлом и настоящем / La linguistique soviétique dans le passé et aujourd’hui

Často bývá zdůrazňována — a to vším právem — skutečnost, že se jazykověda stala v období vědeckotechnické revoluce centrální a spojovací disciplínou nejen některých věd společenských, ale také přírodních a technických. To je dáno především okolností, že sám vývoj vědy a také vznik nových vědních disciplín vedl k posílení vedoucího postavení jazykovědy. Na rozvoj jazykovědy působí nové vědní disciplíny, jako sémantika, informatika (teorie informace a její různé aplikace v přírodních, technických i společenských vědách) a kybernetika. Mocným stimulem se v rozvoji jazykovědy stává i rostoucí potřeba technizace jazykové komunikace při nových formách mezinárodních styků.

Všechny tyto pohyby a změny se dají dobře pozorovat i na vývoji sovětské jazykovědy. Její veliký rozmach v době poválečné je patrný již na první pohled z objemu publikovaných prací, z počtu jazykovědných pracovišť výzkumných a pedagogických i z počtu pracovníků, z nichž mnozí si dobyli již světového uznání. V celém světě jsou nyní ceněny zvláště sovětská práce z oboru psycholingvistiky a sociolingvistiky, příspěvky z teorie lingvistického modelování, z fonologie i fonetiky, slavistické i algebraické jazykovědy, z teorie překladu aj.

Charakteristickým rysem dnešní sovětské jazykovědy je i to, že se v ní výrazně uplatňují i různé disciplíny „klasické“, především historickosrovnávací jazykověda (nejen indoevropská) spolu s etymologií, lingvistická typologie, areální lingvistika, dialektologie atd.

Poučné a názorné informace o dnešním stavu sovětské jazykovědy podávají materiály I. všesvazové vědecké konference o teoretických otázkách jazykovědy; konference byla uspořádána Institutem jazykoznanija AN SSSR v Moskvě 11.—16. listopadu 1974. Referáty a vystoupení byly vydány v zkrácené podobě nebo ve formě rotaprintové edice ve dvou svazcích. První svazek obsahuje výtahy z projevů na zasedáních plenárních, druhý z projevů na zasedáních sekcí.

Většina referentů plenárních zasedání jsou známí sovětští reprezentanti různých lingvistických disciplín (obecné jazykovědy, slovanské srovnávací jazykovědy, ru[126]sistiky, romanistiky, germanistiky, orientalistiky aj.). Některé referáty přinášejí výsledky jazykovědného výzkumu celých pracovišť nebo pracovních kolektivů. V Ústavu pro jazyk český byly některé výtahy z referátů přeloženy do češtiny a používá se jich jako učebních textů při školení mladých vědeckých pracovníků. Některé z těchto překladů budou uveřejněny v časopisech (též v SaS, srov. zde s. 128—130 a další v násl. čísle).

Samozřejmě ne všechny projevy na konferenci přinášejí úplně nové pracovní výsledky a myšlenky. Navazuje se v nich na práce domácí i zahraniční. Všechny jednotlivé projevy také nejsou stejně zaměřeny, nevycházejí ze stejných předpokladů a nepřidržují se jediné metody. Téměř ve všech projevech, třebaže v různé míře, projevuje se snaha po uplatnění nových hledisek, nových pohledů na jazykové systémy i na jazykovou činnost a praxi v širokém slova smyslu. V referátech obecného charakteru se zdůrazňuje dialekticko-materialistické stanovisko, při zdůrazňování potřeby nových přístupů se nevylučuje možnost navazování na výsledky dřívějšího bádání, domácího i zahraničního. Několik referentů se odvolávalo např. na práce Ščerbovy a Vinogradovovy, význam klasické komparatistiky zdůrazňovalo několik starších badatelů, na prvním místě senior gruzínské jazykovědy Čikobava. V souvislosti s potřebou zkoumat neindoevropské jazyky a jejich význam pro obecnou jazykovědu (to se týká zvláště některých jazyků kavkazských a sibiřských) navazuje se na myšlenky Meščaninovovy. Na dědictví pražské školy se odvolávají sovětští lingvisté hlavně v pracích z fonologie, morfonologie, teorie spisovného jazyka, jeho funkčního rozvrstvení aj.

Rozmanitost stanovisek i neshody ve výsledcích při speciálním výzkumu projevily se na konferenci i v diskusích, někdy zde docházelo i k dosti ostrým střetnutím.

Vývoj gramatických teorií od počátku let šedesátých jde ve směru sémantizace, odformalizování. Tomuto vývoji se samozřejmě nemohla vyhnout ani sovětská, ani naše jazykověda. Vývoj sovětský je pro nás poučný hlavně proto, že obsahuje elementy vyplývající jednak z vlastní mluvnické tradice (sémanticky orientované), jednak z marxistické orientace, zdůrazňující společné základy gramatické a pojmově odrazové sémantiky. Bylo by však naprosto nesprávné vidět v každém sovětském příspěvku k teorii gramatických významů (resp. funkcí) něco úplně specificky sovětského.

Máme zde co dělat často s pracemi, které jsou přímo ohlasem prací zahraničních, amerických a jiných. Pro nás takové práce neztrácejí na aktuálnosti, již proto ne, že nás učí orientovat se v málo přehledném ruchu světové teorie gramatiky. Ale dnešní sovětská lingvistika vzata jako celek je sama značně rozmanitá a bylo by naprosto nesprávné vidět v jednotlivých styčných rysech s pracemi zahraničními (samozřejmě i našimi) potvrzení jejich správnosti. Návaznost na různé práce a směry zahraniční přispívá výrazně k diferenciaci celé dnešní sovětské jazykovědy. Nejde při tom jen o navázání na práce úzce lingvistické, i orientace na formální logiku se např. také výrazně projevuje, a to různými cestami. Mocný ohlas měla v Sovětském svazu i generativní teorie, nebyla však přijímána nekriticky a byla přizpůsobována domácí tradici.

V posledních letech se v sovětské teorii mluvnice a sémantice osobitě uplatňuje několik romanistů, např. Stepanov, J. G. Gak, T. B. Alisovová aj. Jsou inspirováni lingvistickým ruchem v románských zemích, zvláště ve Francii a v Itálii. Stepanov je u nás znám hlavně svým úvodem do jazykovědy, který se zařazuje do saussurovsko-hjelmslevovského proudu. Do své Sémiotiky (1972) přejal Stepanov z Hjelmsleva i tak spornou poučku, jako je princip rovnoprávnosti a reverzibility plánu výrazu a plánu obsahu.

Do světového lingvistického ruchu se sovětská jazykověda zařazuje samozřejmě i svým vlastním přínosem. Práce sovětských lingvistů jsou překládány do cizích jazyků, zvláště do angličtiny a němčiny, některé vycházejí v zahraničí jako originály. Vysoko jsou v zahraničí ceněny práce sovětských psycholingvistů, počínaje L. S. Vy[127]gotským, jehož činnost spadá do meziválečného období. U nás našla sovětská psycholingvistika nadšeného propagátora v J. Průchovi, od něhož máme i překlad Vygotského práce Myšlení a řeč (1971). Český překlad je doplněn studií A. N. Leont’jeva a A. R. Luriji, jež rusky vyšla 1956 jako úvod k souboru Vygotského psychologických prací, mezi nimiž pojednání „Myšlení a řeč“ zaujímá čelné místo.

Tato studie již dnes plně nevyhovuje, mimo jiné jí lze vytýkat i nedostatek kritičnosti. Vygotského práce by si zasloužily podrobnějšího rozboru i z hlediska lingvistického. Některé myšlenky Vygotského mají pro lingvistiku přímý pozitivní význam a je škoda, že se jim dosud nedostalo náležité pozornosti. Snad tu působí poněkud zvláštní způsob podání. Vygotskij často příliš důkladně polemizuje s pracemi svých předchůdců a má i sklon k zveličování významu svých vlastních výzkumů (to je ovšem ve vědě zjev dost rozšířený).

Speciální pozornost by si zasloužilo Vygotského zkoumání tzv. egocentrické a vnitřní řeči. Důležité je již to, že vnitřní řeč se stává předmětem vědeckého výzkumu (u Vygotského, který navazuje na Piageta, zůstává ovšem výzkum omezen na řečovou činnost dětí). V lingvistice se stala vlivem různých okolností téměř výhradním předmětem odborného výzkumu jazyková komunikace a s vnitřní řečí (nezjevným doprovodem mentální činnosti) se často vůbec nepočítá. Celá Bühlerova teorie řečových funkcí je např. založena na takovém jednostranném pojetí. I u nás v novější době je běžně řečová činnost ztotožňována s jazykovou komunikací. A přece bylo již v tezích Pražského lingvistického kroužku správně poukázáno na existenci vnitřní řeči (podobně si ostatně vedl již Ferdinand de Saussure).

Do programu letošní sovětské konference nebyla psycholingvistika přímo zařazena a jen v nemnohých referátech se na výsledky psycholingvistického výzkumu navazovalo. Jeden takový případ (ale bez výslovného upozornění) se vyskytuje v referátu leningradského lingvisty S. D. Kacnel’sona věnovaném otázkám gramatické sémantiky. Kacnel’son se v prvním období své vědecké činnosti exponoval jako propagátor marrovských idejí, po r. 1950 se dosti dlouho publikačně málo projevoval. R. 1972 vydal knihu Tipologija jazyka i rečevoje myšlenije, jež nedávno v NDR vyšla také německy. Zabývá se tam mimo jiné i problematikou poměru tzv. myšlenkových (pojmových) a gramatických kategorií. Navazuje přitom na starší práce vlastní i svého učitele Meščaninova, zároveň však také na některé současné proudy v západní lingvistice. V souvislosti s tím a také z podnětu některých sovětských kolegů objevují se u Kacnel’sona i ohlasy formálně logického přístupu.

Kacnel’sonovy názory na sémantiku věty jsou rozebrány v kritickém přehledu, který zpracovalo gramatické oddělení ÚJČ (srov. zde s. 148—152). Celkové hodnocení je pro Kacnel’sona velmi příznivé, je však upozorněno i na některé jeho nedůslednosti a rozpory. Na Kacnel’sona se v jedné důležité věci odvolává i nová verze koncepce nové české mluvnice (tuto koncepci srov. v SaS 36, 1975, 18—46). Jde o tvrzení, že každá věta nějak obráží událostní realitu. Kacnel’son se v této souvislosti odvolává na Engelsovo konstatování dynamické povahy veškeré reality. Kacnel’son by se byl v této věci mohl odvolávat spíše na Wittgensteina; tento vliv je u něho i na jiných místech zřetelně patrný. Tvrzení o dynamickém charakteru obsahové náplně každé věty nedá se dobře hájit. Materialismus, který je ve všech přirozených jazycích obsažen, je ve své podstatě radikálně odlišný od materialismu, který tvoří základ marxistické filozofie. Z hlediska jazykového má plné oprávnění odlišovat např. věty dějové a klasifikační. A hledat v prostých klasifikačních větách událostní elementy nemá vůbec smysl, i když jde třeba o věty formalizovaného jazyka. Myslím, že se na Kacnel’sonovu formalizaci vztahuje kritika, kterou svého času Dokulil vyslovil proti Paulinyho tvrzení, že každé sloveso vyjadřuje nějaký děj.

Na psycholingvistické teorie navázal Kacnel’son v referátu předneseném na listopadové konferenci při výkladu o vnitřní řeči. Její odlišnost od řeči zjevné vidí Kacnel’son docela podobně jako Vygotskij v jakési nerozvitosti, gramatické redukova[128]nosti. Vnitřní řeč vystačuje při vyjadřování myšlenkových procesů s „minimem operací nutných pro aktualizaci prvků vědomí“. Přesto má i vnitřní řeč svou gramaticko-sémantickou členitost, uplatňuje se zde tzv. propoziční kategorie, „určující vztahy mezi predikátem a jeho argumenty“. Vygotskij viděl specifikum vnitřní řeči v tom, že v ní dominuje predikativnost při silně oslabené subjektovosti. Na tuto zvláštnost, jak se zdá, již Kacnel’son přímo nenavazuje, takže se na něj nevztahují kritické výtky, které někteří sovětští badatelé uváděli proti Vygotskému poukazujíce na skutečnost, že v zkratkovitém vnitřním vyjadřování dominuje substantivnost nad verbálností. Zde šlo nepochybně o jisté nedorozumění, protože Vygotskij svou charakteristiku vnitřní řeči zakládal na rozlišování mezi tzv. psychologickým subjektem a predikátem (srov. A. A. Leont’jev, Psicholingvističeskije jedinicy i poroždenije rečevogo vyskazyvanija, Moskva 1969, s. 112).

Na Kacnel’sonově pojetí vnitřní řeči (začal s ním pracovat již dříve, např. v ref. Soznanije — myšlenije — jazyk — reč’ v r. 1966, srov. u Leont’jeva o.c., s. 164) je charakteristická určitá agramatičnost, splývání kategoriální členitosti propozice s elementární strukturovaností myšlenkových procesů, v nichž samozřejmě vidí odraz procesuálnosti v objektivní realitě. Výklady o těchto věcech, jak již bylo připomenuto, nesou prvky rozporů a nejasností. Ty vyplývají z okolnosti, že se Kacnel’son hlásí k humboldtovskému názoru o formativní účasti jazyka na tvorbě myšlenek (v referátě na listopadové konferenci se s odkazem na Humboldta připomíná, že „jazyk není pouze prostředkem k vyjadřování myšlenek, ale také prostředkem jejich utváření“).

Není tedy možno jen tak beze všeho dovolávat se právě Kacnel’sona jako autority v otázkách tzv. modernizace gramatické teorie na základě formálně logické výzbroje, k níž svým způsobem patří i pojem propozice. Kacnel’sonův vztah k formálně logickému přístupu při budování gramatické sémantiky není ostatně dosud ustálen. Svědčí o tom kritický odstup, jímž začínal referát na listopadové konferenci. Přesto jsou pro nás Kacnel’sonovy práce vysoce aktuální a je dobře, že se jimi naši syntaktikové zabývají. Styčné rysy zde nepochybně vyplývají i z okolnosti, že Kacnel’son zná některé práce naše, jak ukazuje i jeho pojednání o kategorii subjektu ve sborníku Universalni tipologičeskije issledovanija (1974). Je to zajímavý příspěvek k problematice aktuálního členění.

Na závěr připojujeme výtah z přednášky B. A. Serebrennikova.

Slovo a slovesnost, volume 36 (1975), number 2, pp. 125-128

Previous Alois Jedlička: Problematika normy spisovného jazyka (Na okraj IV. zasedání Mezinárodní komise pro spisovné jazyky slovanské v Moskvě)

Next Boris A. Serebrennikov: O obsahu marxistické teorie jazyka