Střídání kódů

Pavel Trost

[Články]

(pdf)

Чередование кодов / L’alternance des codes

1. Ve své základní knize o jazykových kontaktech napsal U. Weinreich, že „ideální dvojjazyčný mluvčí ‚přepíná‘ z jednoho jazyka do druhého podle změn v promluvové situaci (účastníci, téma atd.), ne však při nezměněné promluvové situaci a jistě ne uprostřed jedné věty“.[1] S tímto pohledem na věc souhlasí většina výkladů o aktivním bilingvismu: v dvojjazyčném prostředí má každý jazyk svou vyhraněnou oblast užívání, mluvčí nevolí jazyk promluvy z popudu okamžiku, nýbrž podle daných společenských norem. Kódy jsou funkčně diferencovány a specializovány; volba jazyka není nikdy náhodná.

Víme však, že v dvojjazyčném prostředí se může vyskytovat nejen oddělené, nýbrž také smíšené užívání dvou jazyků: dvojjazyční mluvčí buď střídají jazyk v hovoru, i když se promluvová situace zjevně nemění, nebo v hovoru sice převládá jeden jazyk, ale stále se do řeči vkládají prvky druhého jazyka, jednotlivá slova, fráze, celé věty.[2] Takové jazykové chování není čirá anomálie. Nedávno bylo např. podrobně zkoumáno míšení němčiny a latiny v stolních hovorech Lutherových;[3] jejich zápisy, poměrně autentické, reprezentují v proplétání němčiny a latiny hovorový jazyk německých vzdělanců 16. stol. ve vzájemném styku. Zkoumalo se i střídání jazyků v současných poměrech.[4] Lze připomenout pověstný případ, tzv. hinglish, hindský hovor prokládaný anglickými slovy, ale zachovávající hindskou větnou konstrukci.[5] Z národnostních republik Sovětského svazu se hlásí aktuální míšení národnostních jazyků s ruštinou.[6]

2. Jak známo, v českých zemích bylo v ranějším 19. stol. obvyklé, že dvojjazyční mluvčí střídali v konverzaci češtinu s němčinou. Naráží se na to v starší beletrii, např. v Jiráskově Filozofické historii: „Brzo [paní aktuárová] prohodila něco po česku a zas opentlí svůj výrok německým dodatkem nebo vysvětlivkou.“ Svědectví Ignáta Hermanna se vztahuje ještě k Praze sedmdesátých let: „Tehdejší stará generace pražská, a nejen vrstvy úřednické, ale také občanské byly oboujazyčné. Několik vět česky, několik německy. Ábr ich pit zi, es war só, jak jim povídám, und nicht andrs, mám to z huby docela jisté, glaubn zi mír.“[7]

[2]Humoresku Boženy Němcové Kávová společnost (1855) lze brát za jazykový dokument. Konverzace maloměstských dam se tu vede způsobem, že český hovor nepostrádá německé vložky, slova a fráze všední a vybranější. Vypadá to tak: „Teď nech čtení a pojď mi pomoci, máme je tu hned na krku — und ich will nicht die Schond habe — aby se řeklo, jako u Bürgermeisterové, že se musí na kafe čtyři hodiny čekat“, nebo „Prosím tě, neber mi to, ich hobs gezählt — pro každou jedna, tři by zbyly — aby se nezdálo, jako bych je měla scélovány“.[8] Němčina tu má bezpochyby úlohu prestižního jazyka. Vtahování němčiny do českého hovoru se zakládalo na sociálním hodnocení němčiny ve vztahu k češtině a na přesvědčení, že čeština neposkytuje takové výrazové možnosti jako němčina.[9] Českoněmecká konverzace stála prestižně nad ryze českým hovorem tzv. pouhých Čechů (Stockböhmen). Tento způsob mluvení se stal projevem utrakvistické ideologie, protichůdné boji za národní jazyk; pak to bylo chápáno jako jazykový indiferentismus.[10]

3. Na pozadí bilingvismu může být přejímání slov v hovoru neomezeno. Druhý jazyk může poskytovat stylový rejstřík, který prvnímu jazyku chybí. Tak vysoký styl ruského jazyka spočíval na církevní slovanštině nebo vysoký styl turecký na nejširším uplatnění arabštiny a perštiny. Arabština a perština představovaly doplňkový kód turečtiny. Snaha po autarkii národních jazyků s tímto stavem skončila.

Arabština a perština prostupovaly i starší turecké básnictví. Míšení jazyků je z makaronské poezie známo jako prostředek komiky. Tato poezie užívá většinou lexikální morfémy jazyka jednoho a gramatické morfémy jazyka druhého, takže slova jsou většinou jednotky heterogenní. Je však širší pásmo vícejazyčné poezie starší a moderní, která není zaměřena na komiku:[11] oceňuje se střídání „jazykové krajiny”.

4. Jak známo, nejsou přirozené jazyky homogenní celky, nýbrž soubory subkódů. Subkódy téhož jazyka se mohou v hovoru střídat a mísit. V dnešních poměrech je vzácnost, když někde celý hovor probíhá v dialektu bez přimíšení spisovného jazyka. Každé takové míšení neznamená ještě, že už mluvčí přestali subkódy rozlišovat. Předpoklad pro aktuální míšení různých dialektů je jazykové prostředí poněkud otevřené, kam dosahuje i prestižní dialekt.[12] Prestižní dialekt může sloužit jako vyšší stylový rejstřík.

Jestliže se v hovoru mění stylový rejstřík, jde buď o snížení, nebo o povýšení stylu. Stylový zlom, tj. sklouznutí ze stylu vyššího v styl nižší, je buď tvárný prostředek, nebo neschopnost udržet stylovou úroveň a působí komicky. Proti tomu povýšení stylu znamená zvážnění; tak se často vyznačuje zakončení formální řeči.

 

[3]R É S U M É

Code Switching

We know cases of societal bilinguism where code switching occurs even in unchanged situations. In the earlier 19th cent. Czech alternating with German was current in informal speech. Two languages can be linked up with each other in such a manner that the second language provides a supplementary code to the first one. Not only languages, but also subcodes of a language can alternate or interfere in the same discourse. Style shifting is either descending from or ascending towards a higher level; descending with a comical effect, ascending with a grave one.

Slovo a slovesnost, ročník 37 (1976), číslo 1, s. 1-3

Předchozí Lubomír Drozd, Josef Filipec, Antonín Tejnor: Nové cesty v lexikografii na mezinárodním kolokviu v Drážďanech

Následující Valerij M. Mokijenko (Leningrad): Dialektický vztah „implicitnost : explicitnost“ a vývoj frazeologie