Nové rumunské práce o struktuře lexika

Zdeněk Wittoch

[Rozhledy]

(pdf)

Новые румынские работы о структуре лексики / Quelques travaux récents roumains concernant la structure du lexique

1. S. Karcevskij v svém známém článku o asymetrickém dualismu lingvistického znaku uvádí, že jazyk jakožto systém sémiologický se pohybuje mezi „obecným“ (général) a „jednotlivým“ (individuel), resp. mezi „abstraktním“ a „konkrétním“.[1] Znak nabývá významové přesnosti (často jen relativní) teprve vlivem kontextu a situace (srov. o.c. v pozn. 1, s. 91), tj. konkretizací. V systému je znak vždy jistou abstrakcí, typem.

2. Pokusem o vystižení struktury lexika je pojem tzv. „jazykových polí“. Avšak právě tento pojem má u jednotlivých badatelů, jako jsou F. de Saussure, Ch. Bally, H. Sperber, G. Ipsen, W. Porzig, J. Trier, L. Weisgerber, G. Matoré, P. Guiraud, St. Ullman, W. v. Wartburg aj., podobu velmi různou.[2] U nás se otázkou „polí“ zabývali zvláště O. Ducháček a nejnověji R. Ostrá.[3]

Ducháček vyvozuje, že struktura „polí“ je hierarchizována a že slova v nich jsou uspořádána podle těchto základních principů: (1) etymologické příbuznosti (např. melfaiteur od faire), (2) totožnosti sufixů (např. -eur), (3) totožnosti prefixů (např. mal-), (4) příbuznosti významu, (5) na základě synonymity a (6) antonymity, (7) častým výskytem slov v témž kontextu nebo v téže situaci. Takových principů však může být ještě mnohem více (jak ukazuje Ducháček ve své práci o „poli krásy“), ovšem i méně (srov. jeho Précis …, s. 30—31). Přitom synonymní, antonymní nebo homonymní mohou být nejen slova, ale i jejich afixy nebo morfémy, jak uvádí O. Ducháček (o.c., s. 31—32) i S. Karcevskij (o.c. v pozn. 1, s. 90n.). — R. Ostrá rozeznává tři hlavní typy distinktivních sémantických rysů: (1) identifikační (vyjadřují charakteristické vlastnosti daného sémantického celku, např. pole), (2) specifikační (rozlišují od sebe jednotlivé termíny uvnitř daného sémantického celku, např. uvnitř pole), (3) klasifikační (řadí termíny do velkých významových skupin, tříd, např. do třídy předmětů, dějů, činitelů, vlastností apod.) (srov. její o.c. v pozn. 3).

V posledních letech O. Ducháček již netrvá na označení pole, ale připouští též názvy jako oblast, soubor apod.[4] To ovšem na obsahu pojmu nic nemění.

[57]Významnější požadavek klade J. Apresjan (o.c. v pozn. 2, s. 47): Sémantická „pole“ by se neměla organizovat na základě srovnávání pojmů (tj. podle zásad nelingvistických), nýbrž na základě kritérií jazykových. Tak by se strukturální sémantika přiřadila jako organický článek do řetězu lingvistických disciplín vypracovaných podle principů strukturních (fonologie, morfologie, syntax atd.). Statistické výpočty a logické úvahy vedou Apresjana k závěru, že mezi obecností významu slova a častostí jeho výskytu je proporcionální vztah. (Opírá se při tom o práce Z. Harrise, V. V. Vinogradova, Ch. C. Friese a j.) Je ovšem obecně známo, že čím je význam slova obecnější, tím je jeho frekvence vyšší; a naopak čím je význam slova speciálnější, tím je jeho frekvence nižší. Podle těchto zásad pak Apresjan navrhuje sestavit strukturovaná sémantická pole (o.c. v pozn. 2, s. 51—54, 72—74). — Nedostatkem této teorie podle našeho názoru je, že své závěry vyvozuje z nedostatečně rozsáhlého materiálu, a proto stěží může přesvědčit.

Za minimální „pole“ lze pokládat tzv. „lexii“, tj. nejmenší funkční a významovou jednotku jazyka; to bývá buď jen jediné slovo, anebo skupina slov označujících jediný pojem (např. dělník, minerální voda, fr. avoir peur passer un examen).[5]

Uvažme, že počet „polí“, která byla dosud prozkoumána, je nepatrný: obor barev, názvů příbuzenských, některých zájmen, terminologie obydlí, domácích zvířat, krása, práce, některé pojmy národopisné apod. Přitom na obsah, rozsah i strukturu „polí“ působí rozhodujícím způsobem vlivy individuální, subjektivní, určované osobností příslušného badatele. Některá pole obsahují tisíce slov, jiná jen slovo jediné (viz výše „lexie“). Uvnitř polí vzniká často velké množství vzájemných vztahů, existuje mnoho druhů i typů polí. Obtížnost a složitost práce s nimi bude ještě diametrálně vzrůstat při zkoumání polí nových, dosud neprobádaných.[6] Ještě závažnější překážkou však je, že jde o pojem nevyhraněný, nebo dokonce jen subjektivně vymezený. Lze se ptát, zda všech těch vykonstruovaných relací jazyk skutečně užívá, anebo naopak, zda jich nemá ještě více. Pojem „pole“ je tedy problém složitý a nedořešený. Rozhodně je tu třeba dalších dílčích prací a promyšleného sbírání materiálu. E. Coseriu např. nedávno ukázal, že sám pojem „pole“ je starý již téměř 120 let.[7]

3. V l. 1970—1974 uveřejnila rumunská badatelka Angela Bidová-Vrănceanová (Bidu-Vrănceanu) sedm článků v bukurešťské Revue roumaine de linguistique, kde se pokouší znovu řešit problém struktury lexika.[8] Analyzuje čtyři tematické oblasti rumunské slovní zásoby: názvy barev, názvy příbuzenské, názvy obydlí a domácích zvířat.

Metoda, kterou se autorka snaží postupně zpřesňovat, vznikla především pod vlivem myšlenek E. Coseria,[9] S. Marcuse[10] a B. Pottiera.[11] Nelze však popírat také působení lingvistů jiných, zvláště francouzských (A. J. Greimase, J. a C. Duboise aj.), ruských (např. J. Apresjana), amerických (F. G. Lounsburyho), rumunských (např. I. Coteana, S. Golopenţiové-Eretescové aj.). Důležitá je pro její pojetí Coseriova definice lexikálního paradigmatu: „.. lexikalisches Paradigma, d.h. … lexematische oppositive Struktur … daß es durch die Aufteilung eines lexikalischen In[58]haltskontinuums unter mehrere Lexeme entsteht, die durch minimale unterscheidende Inhaltszüge in unmittelbarer Opposition stehen“ (o.c. v pozn. 7, s. 489).

4. Ve čtyřech článcích o sémantickém oboru barev[12] omezuje se autorka jen na jeden slovní druh, totiž na adjektiva. Vychází z teorie „polí“, která dělí — ve shodě s Coseriem — na paradigmata (viz výše), a ta na lexémy, které se v rumunštině vyjadřují zpravidla jedním slovem. Lexémy jsou vůči sobě navzájem rozdílné, vyznačují se minimálními distinktivními rysy (tj. barevnými odstíny, např. nažloutlý : žlutavý, ruměný : karmínový apod.), a skládají se ze sémantických formantů, a to buď z jednoho (např. alb ‚bílý‘), anebo z více formantů (např. alb-iu ‚běl-avý‘). Přitom se lexémy řadí do tříd na základě sémů (tj. klasifikačních rysů rázu obecnějšího a širší platnosti než formanty; např. viditelný : neviditelný, hmotný : nehmotný, lidský : zvířecí : rostlinný aj.).

Barvy lze dělit na původní čili primární, tj. neodvozené (A), a na odvozené od původních (B). Neodvozené se skládají pouze z jediného sémantického formantu, odvozené vždy z více formantů. Primárních barev je v rumunštině šest: galben ‚žlutý‘, roşu ‚červený‘, albastru ‚modrý‘, verde ‚zelený‘, alb ‚bílý‘, negru ‚černý‘.[13] — Uvnitř třídy B rozeznává autorka — podle různých sémantických formantů a vzájemných rozdílů mezi nimi — různé „série formantů“ (C, D, E a F), ty se pak zase dále dělí na další podskupiny. Vzniká tak složitý a ne vždy dost důsledný systém rozdílů (Esquisse .. (I), s. 131—137). Autorka přitom užívá též poznatků a symbolů teorie množin podle knihy S. Marcuse (o.c. v pozn. 10).

Vzájemným srovnáváním významů a jejich užívání dospívá autorka k tomu, že vždy jedna barva primární spolu s jistým počtem barev sekundárních (patřících do její významové „sféry“) tvoří sémantické paradigma. Protože primárních barev je v rumunštině šest, jak bylo uvedeno, dostáváme šest paradigmat (Esquisse … (II), s. 277).

Sám jsem dospěl — nezávisle na uvedené autorce — ke stanovení 6 základních barevných „oblastí“ v rumunštině (shodných s uvedenými paradigmaty), a to v binárních opozicích: červená—zelená, žlutá—modrá (barvy komplementární), bílá—černá. Přihlížel jsem však také k protikladu třídy tzv. barev lomených a třídy barev nelomených, který autorka opomíjí. (Srov. mou přednášku na III. mezinár. balkanologickém sjezdu v září 1974 v Bukurešti: Contribution à l’étude d’onomasiologie et de structure des langues du Sud-Est européen; vyjde v Revue des études sud-est européennes (Bukurešť).

Svůj pokus o paradigmatický lexikálně sémantický popis systému barev v rumunštině autorka doplnila a zpřesnila popisem syntagmatickým, provedeným na základě úplné excerpce sedmi rumunských vědeckých prací z oboru botaniky, zoologie, barevné televize, některých odvětví průmyslu apod. Zjistila, že struktura v oblasti barev není zcela dotvořena, řada detailních podstruktur se teprve tvoří. Zkoumání syntagmatické objevuje často způsoby vyjádření barev, které bychom v slovnících marně hledali, a zjišťuje mnohdy velmi jemné barevné odstíny (cit. L’expression …, s. 26, par. 2.3.1).

I když prozatím nelze říci, že by metoda A. Bidové-Vrǎnceanové měla obecnou platnost, přece ji považujeme za významný pokus o zpřesnění metod ve zkoumání slovní zásoby, speciálně jazykových polí. Autorka např. přesvědčivě ukázala, že vzájemné rozdíly v oboru barev mohou být i několikanásobné, a ne pouze binární [59]nebo ternární, jak to předpokládal ještě J. Dubois[14] nebo T. Todorov.[15] To znamená, že strukturace je tu velmi volná a rozmanitá; na to ostatně už ukázali i jiní lingvisté.[16]

5. Sémantické pole názvů pro příbuzenské vztahy[17] je vlastně jediným paradigmatem. Zabývali se jím již E. Coseriu, F. G. Lounsbury, J. Lyons aj.[18] V současné spisovné rumunštině existují dvě hlavní třídy názvů vyjadřujících (1) příbuzenství pokrevní, (2) příbuzenství nepokrevní (tj. vzniklé sňatkem). U této druhé kategorie existuje zajímavé zarámování vzhledem k současnosti (např. zeť — tchyně — tchán) a k minulosti (P_—1: snoubenec, snoubenka; P₀: ženich, nevěsta; P: manžel, manželka; P₊₁: vdovec, vdova). Celkový systém je ovšem mnohem složitější: Rozeznávají se třídy podle generací, pohlaví, podle tzv. linie vzestupné i sestupné apod., a mezi nimi je řada dalších vztahů, popř. „stupňů“. Některé protiklady se neutralizují: Např. termínů pro příbuzenství pokrevní strýc a teta se užívá také pro vyjádření vztahu čistě přátelského, nepříbuzenského. — Metodu vypracovanou pro klasifikaci názvů barev (viz výše) bylo sice nutno v detailech pozměnit, avšak autorka zde prokázala, že je možné touž tematickou skupinu slovní zásoby zkoumat stejnými postupy strukturální analýzy v jazycích různých (zde jde o rumunštinu a francouzštinu). Naproti tomu pro různé tematické skupiny (např. barvy a příbuzenské vztahy) nelze vždy užít metody zcela totožné.

6. V úseku označení pro obydlí[19] se k základnímu významovému prvku invariantnímu (‚vhodně upravené, resp. zastavěné místo‘) přiřazují ještě jiné prvky nezákladní, méně podstatné, variantní (např. ‚upravené pro přechodný pobyt‘, ‚sloužící pobytu (více či méně) stálému‘, ‚sloužící k provozování určitého druhu práce (resp. činnosti) lidské‘ a j.v.). Vnitřní struktura je zde složitější než u všech úseků dosavadních a komplikuje se ještě interferencí s jinými obdobnými sémantickými úseky (např. s terminologií staveb aj.). Pro bohatství a složité křížení jednotlivých sémů nelze tento systém zde reprodukovat. Důležité je, že se autorka — od tohoto článku počínaje — zříká pojmu i názvu „pole“ pro jeho nedostatečnou přesnost a pro stálé nebezpečí subjektivity při jeho vymezování. Nahrazuje jej pojmem a termínem „ensemble“, popř. „sous-ensemble“, „supra-ensemble“ (o.c. v pozn. 19, s. 322, 331, 341). Francouzské ensemble totiž znamená nejen ‚oblast, soubor apod.‘, ale také ‚množina‘. To už je pojem věd exaktních, takže s jeho pomocí může autorka provádět i matematické důkazy apod. Význam (resp. rozsah) pojmu sém se však autorce nepodařilo dostatečně přesně vymezit.

7. Obor názvů domácích zvířat byl již strukturálně rozebrán pro franštinu.[20] To dává autorce opět možnost srovnávat systémy různých jazyků a současně dále zpřesňovat její metodu.[21] Struktura oboru je tu velmi složitá: jen paradigmat je 18 (každé z nich značí nějaký druh domácího zvířete: kůň, husa, buvol aj.). Rozbor ukazuje i zde, že téže metody lze užít jak pro různé sémantické skupiny téhož jazyka, [60]tak i pro tytéž sémantické skupiny jazyků různých. Rozdíly struktur u různých skupin, popř. rozdíly struktury téže skupiny u jazyků různých si mohou vynutit jen dílčí přizpůsobení metody, ne však její zásadní změnu.

Podrobnější rozbor skupiny zde již nepodáme, neboť nám jde pouze o vystižení hlavních, a to nových rysů způsobu autorčiny práce. Upozorníme pouze na to, že metoda nijak nepotvrzuje, že by jednotlivé sémy mohly mít charakter obecně platný. Nelze jich tedy užít ani pro touž sémantickou skupinu v různých jazycích, ani pro různé sémantické skupiny téhož jazyka. A tak lze o „sémantických univerzáliích“ mluvit jen v omezené míře.

8. Autorka v svých studiích hojně užívá tabulek, jejichž složení se v podstatě řídí zásadami E. Coseria. Její metoda se nám zdá jistým pokrokem, pokud jde o důslednost a snahu o větší přesnost při zachycování často těžko uchopitelných sémantických rozdílů a zvláštností. Protože však každá množina je pouze jednorozměrná (lineární), neukazuje autorčin způsob práce strukturu lexika tak názorně jako metoda „polí“.[22] Jak autorka sama uznává, je třeba — pro zlepšení a zpřesnění metody — zkoumat ještě další oblasti lexika.[23]

Slovo a slovesnost, ročník 37 (1976), číslo 1, s. 56-60

Předchozí Jan Králík: Sovětský přínos k matematickým modelům proměny slovníku v čase

Následující Karel Petráček: K problematice nostratické teorie (z hlediska fonologie semito-hamitských jazyků)