Věta a výpověď

Karel Horálek

[Články]

(pdf)

Предложение и высказывание / La phrase et l’énonciation

Rozvoj vědy si vynucuje tvoření nových odborných názvů (termínů). Někdy se vyhovuje novým vyjadřovacím potřebám tím, že se platnost tradičních názvů modifikuje, pojmenování dostávají novou významovou náplň. Zvláštním případem je zde tzv. terminologizace: význam pojmenování se specifikuje pro potřeby odborného dorozumívání, stává se prvkem terminologické soustavy. Sotva může být sporu o tom, že pro odbornou terminologii je výhodnější tvořit nová pojmenování, a to pokud možná tak, aby se organicky zařazovala do soustavy dané oblasti. Své výhody má i tvoření odborných termínů přijetím názvů z jiného jazyka. Účelné řízení tvorby nových termínů patří nepochybně k závažným úkolům jazykovědy, zvláště tzv. jazykové kultury (teoreticky zdůvodněné zasahování do vývoje spisovného jazyka).

Je dost překvapující, že jazykovědci při tvoření nových termínů někdy sami základní principy jazykové kultury v dostatečné míře nerespektují. Neradostným svědectvím toho u nás je, co se udělalo v poválečné době (od konce let padesátých) s gramatickým termínem věta. Několik českých lingvistů (byli to vesměs pracovníci Ústavu pro jazyk český ČSAV) došlo k závěru, že je třeba novým způsobem vyjádřit některé základní významy syntaktické. Nešlo při tom o nové pojmy a jejich vyjádření, nýbrž o pojmy již značně běžné, jež měly v odborném názvosloví své ustálené vyjadřovací formy.[1]

Tak bylo zavedeno především nové označování pro rozdíl mezi větami, které obsahují určité sloveso (včetně vět s tzv. nulovou sponou), a větami bez určitého slovesa. Dříve se užívalo pro vyjádření tohoto rozdílu běžně označení věty slovesné — věty neslovesné (problematikou neslovesných vět v češtině se u nás zabýval po J. Zubatém hlavně F. Trávníček). O větách neslovesných se někdy soudilo, že to nejsou věty plnoprávné, že jsou to jen jakési náhražky vět a bylo pro ně užíváno označení větné ekvivalenty. Toto rozlišování proniklo hlavně v němčině, v novější době též v polštině, např. v pracích Z. Klemensiewicze. Někteří němečtí syntaktikové (např. H. Hirt) užívali pro označení větných útvarů bez určitého slovesa názvu Äusserung, jemuž by v češtině nejspíše odpovídalo slovo vyjádření.

Zmíněná skupina českých lingvistů (M. Dokulil, F. Daneš, K. Hausenblas, postupně se počet stoupenců této terminologické reformy rozrostl, vznikly tu však také rozdíly i nedůslednosti) šla také tímto směrem a navrhla pro vyjádření tohoto rozdílu dvojici věta - výpověď. Aby se předešlo dalším komplikacím, bylo označení výpověď dosazeno na místo dřívějšího věta (tj. v platnosti útvarů s určitým slovesem i bez něho) a pro rozlišení obou základních případů bylo pak užíváno dvojice výpověď větná - výpověď nevětná.

Nejpodrobněji se pokusil zdůvodnit tuto terminologickou reformu K. Hausenblas v článku „Syntaktická závislost, způsoby a prostředky jejího vyjadřování“ (Bulletin Vysoké školy ruského jazyka a literatury 2, 1958, 23—51, srov. zvláště s. 27n.). Východiskem své argumentace udělal Hausenblas úvahu o tom, proč ztroskotaly dosavadní pokusy o definici věty. Neúspěšné pokusy o definici věty vedly některé badatele k tomu, že doporučovali užívat tohoto označení bez definiční specifikace (u nás si tak vedl již J. Zubatý, později např. Vl. Šmilauer, blízek byl tomuto stanovisku i Vl. Skalička). Hausenblas s tímto lingvistickým defétismem nesouhlasí a je přesvědčen, že se k uspokojivé definici věty dojde za předpokladu, že se platnost názvu věta omezí na případy, které měli na mysli stoupenci pojmo[82]slovné a terminologické dichotomie věta - větný ekvivalent, věta - vyjádření (Satz - Äusserung) ap.

Abychom se vyhnuli obvinění, že nereprodukujeme Hausenblasovu argumentaci správně (v dosavadních debatách o těchto otázkách se takové námitky několikrát uváděly), uvedeme nejdůležitější místo z jeho článku v doslovném znění:

„Podle našeho názoru ztroskotaly definice věty především na tom, že chtěly postihnout všechny druhy výpovědi, ale přitom ji chtěly definovat syntakticky. Nemůžeme pochopitelně definovat úspěšně větu, považujeme-li za ni nejen věty dvojčlenné a jednočlenné se slovesným i jmenným predikátem (resp. jednotnou větnou částí), ale i všechny různé „ekvivalenty věty“, ba i názvy, nápisy atd., které se svou strukturou někdy neliší od pojmenování. Obdobně (ale ne stejně) jako rozlišujeme pojmenování od slova (jakožto základní formy lexikalizovaného pojmenování), je třeba rozlišovat i výpověď od věty (jakožto základní, gramaticky organizované formy pro výpověď). Vzhledem ke skutečnosti mají jazykové složky funkci dvojí: jednak pojmenovací, jednak vypovídací. Co tím rozumíme, je tuším zřejmé: pojmenování má k realitě vztah potenciální, výpověď aktuální. Pro oba elementy má jazyk specifické formy: pro prvý formu slova (a sousloví), pro druhou věty (a souvětí). Primárně dáváme tedy výpovědi formu větnou, sekundárně však mohou fungovat jako výpověď i (nepredikativní) slova a slovní spojení, která primárně jsou určena pro funkci pojmenovací: tak vzniká výpověď nevětná. Výpověď větná i nevětná bývají nezřídka vedle sebe, např. v popisných partiích prozaických: černá řeka, bílé břízky, červené dvorce, černý les; ještě tady chybí stříbrná jezera, aby ten první dojem byl celý (K. Čapek, Cesta na sever). Bývají však též ve vzrušených partiích vyprávěcích. V následujícím úryvku z „Rozchodu“ K. Konráda jsou vedle sebe útvary větné, úplné i neúplné, nevětné: Upadl jsem přes něco měkkého. Mrtvý? Zabitý? Zavražděný! Klekám k němu. Kolem obvodu boltců létají rány. Skláním se k němu. Hledám sirku. Horečné pohyby rukou, nedočkavé počínání prstů, jako by se s těžkým chvěním přebíral ve vlnách krajkoví ňader.“ (s. 28).

Jádro celé argumentace spočívá v rozlišení věty od výpovědi. Je proto třeba ještě ocitovat výklad o výpovědi, který Hausenblas podal na s. 27 (pozn. 9):

„Výpovědí rozumíme jednotku stavby projevu uzavřenou koncovým signálem. Jazykový projev je tvořen buď jednou, nebo (častěji) více výpověďmi. Výpověď má 1. stránku zvukovou (jejím základem je průběh intonační linie) nebo grafickou; prostředky zvukovými nebo grafickými se udává zvl. též koncový signál. 2. Výpovědi mohou mít gramatickou formu větnou (a souvětnou) nebo nevětnou. 3. Rozvinutí tématu rozvitých výpovědí větných (a souvětných) se děje členěním na tzv. východisko a jádro (= aktuální členění výpovědi). Podřadné souvětí tvoří v konkrétních projevech jednu výpověď, jak ukazuje koncový signál i aktuální členění. Souřadné souvětí nebo (přiřaděné spojení nevětných útvarů) tvoří více výpovědí: koncový signál, který by byl u jednotlivých výpovědí možný (na rozdíl od větných složek podřadného souvětí), se u nich však neuplatňuje (s výjimkou poslední výpovědi), na znamení toho, že soubor daných výpovědí tvoří vyšší celek.“

V Hausenblasově pojetí výpovědi je zřejmý rozpor: nejprve je bez jakéhokoliv omezení výpověď definována prvky zvukovými (koncovým signálem a intonační linií), pak se o souřadných souvětích připouští, že se skládají z více výpovědí, kritériem se zde stává aktuální členění (to samo o sobě je také sporné). Jinak se však Hausenblasovo pojetí výpovědi (a je to pojetí celé skupiny bohemistů, jak již o tom byla řeč) kryje s pojetím věty některých ruských lingvistů (např. Peškovského) a je blízké běžnému pojetí, jak se s ním pracuje např. v statistické lingvistice („od tečky k tečce“). Je tedy i celé pojetí logicky rozporné: nejdříve se prohlásí, že s tradičním pojetím věty se nedá pracovat, protože je to pojem příliš složitý, přejde se k útvaru jednoduššímu (věta — výpověď gramaticky utvářená), ale pracuje se pak s pojmem výpovědi, který se podstatně neliší od tradičního pojmu věty (až na to, že jsou zavedena některá omezení, u nichž by se těžko dosáhlo obecného konsensu).[2]

[83]Podobnou cestu jako Hausenblas a jiní nastoupil již S. Karcevskij v čl. „Sur la phonologie de la phrase“ (TCLP 4, 1931, 188n.); Dokulil s Danešem se ho v této souvislosti také dovolávají (sb. O vědeckém poznání soudobých jazyků, Praha 1958, s. 235). Karcevskij se pokusil vyjádřit rozdíl mezi „gramatickou“ a „negramatickou“ (tj. pouze intonací vyznačenou) větou pomocí dvojice proposition (= větná výpověď) a phrase (= výpověď; proposition je jenom zvláštním případem „fráze“). Karcevského pokus zůstal téměř bez ohlasu a je to docela pochopitelné, protože franc. proposition se již dlouho a často užívá v platnosti anglického clause, tj. souhrnné označení pro české názvy komponentů souvětí (věta hlavní a věta vedlejší); srov. např. v Larousově malé encyklopedii konstatování « chaque phrase contient une ou plusieurs propositions ».

Hausenblas se ve své úvaze o podstatě věty nespokojil s určením rozdílu mezi větami ve vlastním smyslu (tj. větami s gramatickým vyjádřením výpovědní funkce) a větami bez gramatického „jádra“ (v jeho terminologii jde o „nevětné výpovědi“), považuje za potřebné odlišit (terminologicky) i „znaky věty jakožto jednotky gramatického systému, jakožto větného vzorce, od konkrétních vět jakožto součástí konkrétních projevů“. Tak se stala věta (jistě i proti jeho vlastnímu očekávání) ještě složitějším problémem, než byla dříve. Větou se pak rozumí nejen výpověď „mající specifickou gramatickou formu (strukturu)“, ale také „tato forma (struktura) sama“ (srov. Slovník spisovného jazyka českého IV, Praha 1971, s. 69). V tomto druhém případě nahrazuje název věta Mathesiem zavedený termín větný vzorec (větné schéma ap.).

O popularizaci tohoto pojetí, jež vzniklo křížením dvou koncepcí v jádře různorodých, se zasloužil Vl. Šmilauer tím, že zařadil do své Novočeské skladby (2. vyd. 1966, s. 18) tento výklad:

„Lingvisté Ústavu pro jazyk český, M. Dokulil, Fr. Daneš, K. Hausenblas, navazujíce na podněty V. Mathesia a S. Karcevského, rozlišují:

výpověď (vyskazyvanije, utterance) jakožto a) nejmenší situačně zakotvený jazykový projev (minimální komunikační jednotku); b) v rovině obsahové a promluvové; c) výstavba výpovědi je dynamická, procesuální;

větu (predloženije, sentence) jakožto a) typizovanou, obvyklou gramatickou formu takového projevu, abstraktní schéma; b) v rovině poznání (v rovině gramatického systému); c) stavba věty je statická, abstraktní.

Jen do oboru výpovědi, nikoli do oboru věty patří např. aktuální členění věty, způsoby připojování vět, citová stránka atp. Žádá se proto vytvořit vedle syntaxe jakožto nauky o větě zvláštní nauku o výstavbě výpovědi, teorii promluvy.“

Vl. Šmilauer dodává, že se k tomuto pojetí připojili někteří lingvisté slovenští (E. Pauliny, J. Ružička aj.), zatímco většina lingvistů českých (Havránek, Horálek, Kopečný, Bauer, Mrázek, M. Jelínek) nepokládají uvedené rozlišování za nutné. K tomu by bylo třeba uvést několik omezení i doplňků. Především je třeba zdůraznit (říkám to aspoň za svou osobu), že je rozdíl mezi skutečnostmi, které jsou pomocí terminologických prostředků vyjadřovány, a vyjadřováním samým. V podstatě jde o potřebu a výhody zavádění nových termínů. Bylo naprosto zbytečné a zavádějící nahradit Mathesiovo označení větný vzorec (schéma) tradičním termínem věta. To uznal do jisté míry i F. Daneš již ve svém referátě na 5. sjezdu slavistů v Sofii, když navrhl ponechání tradičního termínu věta v platnosti větná výpověď; pro větu jako jednotku systému by zůstalo Mathesiovo označení větný vzorec (srov. Čs. přednášky pro V. mezinár. sjezd slavistů v Sofii, Praha 1963, s. 117, pozn. 11). Touto cestou se dospělo právě tam, odkud se vyšlo před navrženým terminologickým rozlišováním, jen s tím rozdílem, že označení věta bylo omezeno pro útvary „gramatické“ (s určitým slovesem nebo jinými prostředky tzv. explicitní predikace).

[84]Kdyby se pak označení věta omezilo v platnosti tradiční věty slovesné (popř. s různými omezeními), bylo by možné užívat označení výpověď v platnosti tradiční věty neslovesné. Co by se tím získalo? Zkomplikovala by se až do absurdnosti školská praxe, zvláště na nižších stupních, a to nejen se zřetelem k lingvistické tradici. Vyvstaly by totiž potíže s rozlišováním „vět“ od „výpovědí“ u konstrukcí s nulovou sponou a také u různých vět, které mají jasně výpovědní (predikační) charakter, od vět, které jsou také predikační útvary, ale bez tak jasného příznaku, jako je určité sloveso nebo tzv. predikační výrazy, jako je např. čes. lze, toť ap. Nemalé nesnáze by byly při vyučování (nejen mateřského jazyka) např. s větami typu „Vzhůru děti, škoda času“ nebo „Až do úplného rozhodnutí“.

Nelze ovšem popírat, že i s užíváním označení věta ve shodě s českou mluvnickou tradicí jsou spojeny různé potíže. Při rozlišování vět slovesných a neslovesných mají nejasné postavení věty, v nichž je predikát vyjádřen infinitivem. Speciální problémy mají i věty s nevyjádřenou (nulovou) sponou. Samy potíže s neslovesnými větami se často zveličují; dělá to i svým způsobem Hausenblas, když nerozlišuje mezi nominálními větami, které tvoří součást vícevětných promluv, a např. tzv. nápisy. Je přece veliký rozdíl mezi nápisem „Škola“ a větou „Škola“, která je odpovědí na otázku, co je to za budovu. Je také naprosto nesprávné, když se jakýmkoli větám či „výpovědím“ upírá gramatičnost. Bez gramatiky není možné žádné vyjadřování; po té stránce mají zvláštní postavení jen projevy, které neobsahují víc než citoslovce, ale i zde jde spíše o výrazy s nulovou gramatičností než o výrazy skutečně negramatické. Prohlašovat nominativní věty typu „Ticho!“, „Té velebné krásy“ ap. za negramatické bylo by úplně nesmyslné.

V jazykových projevech, které se skládají ze dvou nebo více vět, tvoří někdy věty gramaticky i sémanticky nesamostatné jen doplněk vět samostatných. Na takové případy upozorňuje Šmilauer, když mluví o nesnázích s definicí věty (Novočeská skladba, 2. vyd. s. 16), ale jeho výklad není dost jasný; mluví o rozdílu mezi větou ve smyslu „strukturního“ celku a celku zvukového a je ochoten celky vyznačené jen zvukově považovat za záležitost jazykových projevů specifickým způsobem stylizovaných. Věty, v nichž strukturní členění se kryje s členěním zvukovým, považuje za zvláštnost odborných textů, odlišnost obojího členění se prý často vyskytuje v jazyce uměleckém, publicistickém i v jazyce mluveném.

Jako příklad uvádí toto místo z časopisu o literatuře pro děti: „Nic z toho nelze nahradit verši. Zvláště ne lyrickými. I když se pokusy o to dějí.“ Dodává k tomu vysvětlení, že vyjádření „je stylizováno jako tři zvukové věty, ačkoliv strukturně je druhá i třetí věta částí věty první (druhá věta je přívlastkem k ‚verši‘, třetí vyjadřuje určení přípustky k větě první)“. Jestliže se postavíme na stanovisko, že základním faktorem určujícím větnou platnost slov nebo slovních spojení je jejich zvuková utvářenost (nebo grafický příznak této utvářenosti), pak budeme raději mluvit o strukturní (gramatické) sounáležitosti vět a promluvových úseků a nikoli o dvojím členění, strukturním a zvukovém nebo dokonce o dvojích větách, strukturních a zvukových.

Naprosto nesprávné je také tvrzení, že existují věty, které již svou gramatickou utvářeností vyjadřují postavení, platnost promluvovou (vypovídací). Jediným a výhradním znakem promluvové platnosti nějakého jazykového prostředku je větná intonace nebo její grafický ekvivalent. Spojení typu „žák píše“ bez zvukového nebo grafického příznaku není nic jiného než právě spojení dvou slov. Při grafickém vyjádření by to mohla být náhodná konfigurace dvou mluvnických příkladů nebo — v lepším případě — fragment věty (s možným pokračováním, které by obsahovalo určení, co žák psaním produkuje, úkol, dopis ap.). Existují ovšem také věty či výpovědi nedokončené, které mohou být neúplným vyjádřením vět dokončených (tak tomu může být např. u neúplných zápisů mluvených projevů, u mluvených projevů samých, když je rušena slyšitelnost, např. při telefonním hovoru).

[85]Je ještě jeden závažný důvod, aby bylo od nahrazování tradičního názvu věta označením výpověď upuštěno. Jsou to důvody překladové. Francouzští lingvisté stále běžně užívají názvu phrase v platnosti tradiční věty, totéž platí i o ruském predloženije, o německém Satz, anglickém sentence. V překladech do češtiny (nejde tu jen o překlady celých prací, ať již knižních nebo časopiseckých, ale také o překlady citátů, definic ap.). Do odborné sovětskoruské literatury sice proniká napodobování české dvojice věta - výpověď (v podobě predloženije - vyskazyvanije), je to projev snahy dostat teorii ruské gramatiky do modernizačního proudu, ale tyto pokusy mají malou naději na širší uplatnění, když hlavní směry v sovětské jazykovědě vykazují souvislosti jiné. Napodobování české terminologie, jež zůstala záležitostí jen několika jednotlivců, nemá oporu ani v anglické dvojici sentence - utterance, chybí tu přímá terminologická korespondence.

Důležitá je v Šmilauerově výkladu připomínka mluvených projevů. Nominální a jiné „neúplné“ věty jsou v mluvených projevech docela běžné a stylisticky nepříznakové. To se týká především odpovědí na otázky, v nichž má plnou predikační platnost i částice (např. zápory ne, nikoliv), různá adverbia, zájmena, číslovky, o substantivech a adjektivech nemluvě. Není snad ani třeba dodávat, že takové navazování a spojování tvoří přímo součást syntaxe ve smyslu pravidel, která patří k jazykovému systému.

I zde tedy dospíváme k závěru, že omezovat oblast syntaktického systému na tzv. větné výpovědi a jejich „vzorce“ je nesprávné a zavádějící. I nevětné výpovědi mají svá schémata, své vzorce a modely — nebo aspoň svá gramatická pravidla. A zůstává i možnost celý jazyk chápat jako soubor pravidel o užívání pojmenovacích jednotek v platnosti vyjadřovací. Pracovat při popisu jazykového systému s větnými vzorci či schématy má nepochybně své praktické odůvodnění, je zde však stále nebezpečí chybného výkladu výsledků lingvistické analýzy jako jazykové reality.[3]

 

R É S U M É

Предложение и высказывание

Ограничивать область синтаксической системы т. наз. предложенческими высказываниями (větné výpovědi) и их «моделями» неправильно и ошибочно. Также непредложенческие высказывания имеют свои схемы, свои образцы и модели — или хоть свои собственные грамматические правила. Оказывается полезным понимать язык как совокупность правил о пользовании ономатологическими единицами в коммуникативной функции. Работать при описании языковой системы с моделями и схемами предложения иногда на практике оправдано, однако угрожает опасностью ошибочного толкования результатов лингвистического анализа.

Slovo a slovesnost, ročník 37 (1976), číslo 2, s. 81-85

Předchozí Jiří Kraus, Ludmila Uhlířová: O syntaxi mluvených projevů v Polštině

Následující Roman Mrázek: Problematika tzv. hierarchizace propozice