Výbor z kronik 17. století

Lumír Klimeš

[Kronika]

(pdf)

Антология хроник 17-ого векa / Extraits des chroniques du 17e siècle

Studium jazyka a literatury 17. a 18. stol. má stále některé citelné mezery, ačkoli bylo v tomto směru už leccos užitečného vykonáno. (Přehled jazykovědného bádání o tomto období podávám ve studii Pořádek slov v české historické próze z let 1685—1688.[1] Barokní kulturou se soustavně zabývá např. brněnský sb. O barokní kultuře.[2]) Není třeba zdůrazňovat, že pro poznání literatury 17. a 18. stol. vykonala velmi mnoho Zd. Tichá; dokladem toho je i recenzovaný výbor.[3] Autorka si dobře uvědomila, že pro poznání jazyka a doby předbělohorské i pobělohorské nám chybí alespoň ukázková edice kronik. Tuto mezeru — pokud to technické a nakladatelské možnosti dovolily—zaplnila vydáním čtyř kronik, popř. ukázkami z nich: Lamentací země Moravské (otiště[171]na celá, 28 s.), Paměti prostějovské (6 s.), Paměti Kocmánkovy (86 s.), Paměti Harantovy (23 s.).

Kroniky jsou chronologicky i tematicky dost jednotné, dvě popisují události na Moravě, dvě v Čechách. — Autorka měla zřejmě málo místa k dispozici, a proto jen jako teoretickou poznámku bychom chtěli předložit k úvaze, zda by se přece jen nebyla našla nějaká možnost otisknout např. ukázku z Leto- a dennopisu … Jana Norberta Zatočila z Loewenbrugku (z r. 1685). Tato kronika je tematicky totožná s Kocmánkovým vyprávěním o obléhání Prahy od Švédů, psal ji přímý účastník bojů a z hlediska jazykového je pozoruhodná snahou o počeštění cizích, zejména vojenských termínů a kromě jiného i velikou pestrostí přechodníkových vazeb.[4] Loewenbrugkova kniha přináší i některé nové, málo známé podrobnosti o vojenských operacích v Čechách na konci třicetileté války, takže má i význam historický.[5] Je možné, že ukázky ze Zatočilovy kroniky nebyly pojaty do výboru proto, že Kocmánkova kronika je po literární stránce hodnotnější a že se spíše hodí mezi památky literární. Přesto se však domníváme, že srovnání způsobu, jak oba autoři viděli a popsali touž skutečnost, by nebylo nezajímavé.

Vlastní text kronik předchází stručný, ale dobře napsaný literární a kulturněhistorický úvod.

Vydávání kronik dává podnět k zamyšlení, jakého přepisu užít. Jednoty zde zatím není, bude však třeba, abychom se shodli alespoň na nejdůležitějších zásadách. Jedna věc je zřejmá: pravidla pro vydávání Památek staré literatury české jsou sice dobrým a pevným základem, ale nelze s ním vystačit pro edice 17. stol.[6]

Vydání poměrně obtížného textu je pečlivé. Rušivě působí tisková chyba na s. 2 Lamentací: k cizozemcůě, právmhada (přehození písmen m, v, ě).

Interpunkce je nová, česká, nikoli soudobá. Podle toho, co víme o kvantitě ze soudobých mluvnic (Rosa, Šteyer, Konstanc, Prima principia linguae Bohemicae), lze soudit, že kvantita v originále byla hodně odlišná od způsobu jejího označování v recenzovaném výboru. Škoda, že nakladatelství nezařadilo do výboru fotografie alespoň několika stránek kronik, jak to editorka navrhovala. Hodně by to ujasnilo naši představu o jejich přepisu.

Jednotlivé kroniky se liší navzájem dost nápadně jazykem a stylem. Barokní historické literatuře 2. pol. 17. stol. jsou nejbližší Kocmánkovy paměti, nejvzdálenější je od nich Lamentací země Moravské. Od ostatních kronik se dost odlišují Paměti prostějovské svou stylovou neumělostí a těžkopádností výkladu. Avšak bez podrobného lexikálního rozboru (zejména se zřetelem k slovům cizím) a syntaktického (i se zřetelem k některým ukazatelům kvantitativním) lze sotva dojít k přesnějším závěrům.

Užitečným doplňkem knihy je diferenční slovníček. Zejména širší čtenářské veřejnosti usnadní čtení kronik a pochopení textu, neboť slovníček nejen překládá, ale i vykládá. A zde je třeba pochválit autorku za to, že její výklady jsou sice stručné, ale zcela jasné a výstižné. K slovníčku bychom měli pouze několik menších poznámek, jež by se mohly uplatnit při možném dalším vydání:

1. I když jde o populárnější typ edice, než jsou např. Památky staré literatury české, přece by bylo bývalo výhodné, aby byla u každého hesla uvedena i stránka, kde je lze v souvislosti nalézt; to by nemálo usnadnilo práci těm, kdo se zabývají českou slovní zásobou 17. stol. Lze ovšem namítnout, že se stránky uvádějí jen v kritických vydáních. Položme si však otázku, co je důležitější: přísně zachovávat zásadu, v podstatě správnou, že se u populárně zaměřených edic stránky dokladů zásadně neuvádějí, nebo tuto zásadu v tomto případě porušit a stránky uvést, abychom umožnili badatelům podstatně rychlejší práci s hledáním dokladů, zejména když není naděje, že by tytéž kroniky mohly být v dohledné době vydány ještě jednou, kriticky. Takto sice vyhovíme edičním zásadám, zdržíme však nemálo ty, kdo se zabývají historickým vývojem slovní zásoby

2. Při sestavování diferenčního slovníku se nelze ubránit subjektivnosti. Přesto bych však chtěl předložit k úvaze, zda by se nemohlo [172]uvažovat o zařazení, popř. hlubším výkladu některých slov, např. barací, centnýř, dismudýrovaný, generálvachmistr, insulan, lajtnant, munsur, nejvyšší lajtnant, oblézovat, retýrovat se; fendrych (označovalo často hodnost nižší než lajtnant), regiment (už tehdy znamenalo i pluk), karneta bude v dané souvislosti spíš četa jezdectva než lehká jízda (Viděli po houfích velkých motejlů letěti, jako by karnety táhly — Harant, IX); bagáž mohlo znamenat též vojenská i jiná zavazadla dopravovaná za jednotkou a pak i ty, kdo je doprovázeli, někdy nevalné pověsti (odtud nadávka). V tisku zůstal neopraven nesprávný výklad Ordinis Carmelitarum jako řád karmelitánský; jde o označení příslušnosti k řádu, např. kněze. Duplhák mohl být samostatným heslem s odkazem na tuplhák. Ládovat je zřejmě omylem zařazeno až za laufgrab. Slovníčku by byla asi prospěla ještě těsnější spolupráce s vojenským historikem.

Obrazovou část práce sestavil a typograficky upravil Milan Kopřiva. Výběrem vyobrazení, jejich úpravou i výzdobou stránek je vhodným, vkusným a dobově opravdu působivým doplňkem edice. Škoda jen, že Kopřiva neuvedl, odkud čerpal inspiraci pro výzdobu, popř. bližší údaje o reprodukovaných nebo upravovaných obrázcích. To je totiž z hlediska vojenskohistorického dost důležité. Takto máme poměrně věrnou reprodukci zbraní, dosti výstižné zachycení určité bojové situace a někdy i jejího řešení, chybí nám však lokalizace, širší souvislost a hlavně přesné datum, pokud se ovšem dalo zjistit.

Je zřejmé, že uvedené poznámky se týkají jen věcí podružných. Je nesporné, že edice kronik, jak ji připravila Zdeňka Tichá, je dílo významné, svou úpravou nevšední a záslužné. Nemálo přispělo k poznání jazyka, i kultury 17. stol., je důležitým východiskem dalšího bádání o slovníku i skladbě a stylu češtiny této doby. Kniha zajímavě a poutavě informuje i širší veřejnost o pohnuté době 17. stol. Také v tom je její význam a společenská užitečnost.

Slovo a slovesnost, ročník 37 (1976), číslo 2, s. 170-172

Předchozí Alena Macurová: O vzájemných vztazích řečové a neřečové komunikace

Následující Pavel Trost: K sporu o básnické skladby Hynka z Poděbrad