O jednom typu fonologických modelů

Marie Ludvíková, Ladislav Nebeský

[Rozhledy]

(pdf)

Об одном типе фонологических моделей / Sur un type des modèles phonologiques

Lingvisté na Západě projevují trvalý zájem o výsledky dosažené v socialistických zemích v oblasti jazykové teorie. Svědčí o tom jejich účast na odborných shromážděních tam konaných, recenzování a překlady knih a rovněž různé publikace informující o současném stavu bádání v některých důležitých odvětvích.[1] Do této poslední skupiny patří monografie F. H. H. Kortlandta Modelling the Phoneme (s doplňujícím podtitutem New Trends in East European Phonemic Theory, The Hague - Paris 1972, 177 s.).[2]

Ve shodě s autorovým záměrem — přehlédnout oblast fonologických modelů a vyjádřit se k jejich problematice — je kniha rozdělena na dvě části. První část The Development of Models in Phonemics (kap. 1—5, s. 19—110) podává kritický přehled matematických a semimatematických modelů fonému, které vznikly v evropských socialistických zemích v šedesátých letech (tam, kde je to pro vedení tématu vhodné, autor toto teritoriální i časové ohraničení překračuje). Jde tu především o teorie sovětských lingvistů a matematiků a na ně navazující práce rumunské, československé a polské. Zatímco v této první části Kortlandt jednotlivé modely kriticky komentuje, druhá část nazvaná Fundamentals of Phonemic Modelling (kap. 6—10, s. 113—166) soustavněji zachycuje autorův vlastní pohled na některé zásadní otázky modelování fonologických — přesněji fonémických — systémů. Z hlediska u nás obvyklého dělení matematické lingvistiky je tedy předmětem knihy problematika více či méně patřící do oblasti algebraické lingvistiky.

[238]Algebraická fonémická teorie ve východoevropských zemích se rozvíjí především v lingvistice sovětské, a proto i první kap. knihy začíná přehledem ruských a sovětských fonologických teorií. Jsou tu vyloženy hlavní myšlenky zakladatele fonologie Baudouina de Courtenaye, fonetické a psychologizující pojetí školy leningradské, morfematický rámec fonologie ve škole moskevské, Trubeckého propracování systému fonologických opozic a distinktivnosti a jako dovršení současného vývoje fyzikálně relační teorie S. K. Šaumjana.

Ve 2. kap. knihy je věnován podrobný výklad Šaumjanovu dvoustupňovému modelu, který se stal základem konstrukce pro většinu modelů ostatních. Šaumjanova fonologická teorie vznikla jako kritika a zdokonalení fonologických tezí N. S. Trubeckého, které tu byly dovedeny do nejzazších důsledků striktním oddělením fyzikálního (fonetického) a funkčního (rozlišovacího) aspektu hlásek a zavedením roviny pozorování a roviny konstruktů. Jeho model spočívá na některých dosti silných předpokladech, k nimž se Kortlandt kriticky vyslovuje: Jde např. o předpoklad, že existuje přirozená segmentace řeči na hlásky, což není prokázáno, o to, že „standardní hláska“ je pro paradigmatickou identifikaci fonému kritériem příliš arbitrárním, dále že při identifikaci fonému se přihlíží k fonetické realitě, což je v rozporu se základní myšlenkou oddělení obou rovin. Jinak Kortlandt sám v mnohém z Šaumjana vychází, jeho přístup i pojmy přebírá a na ně se odvolává. Za nejdůležitější přínos pokládá jeho kritiku dosavadních teorií a explicitní formulaci identifikačního problému, nikoli však už jeho řešení.

Třetí kap. pojednává o fonémických modelech, jejichž autory jsou Revzin, Harary a Paper, Marcus, Nebeský a Kanger. (Název kap. Set-theoretical Models se nám nezdá šťastný; aplikace teorie množin je vlastní i jiným modelům, např. modelům zařazeným do kap. čtvrté (Identification Models)).

I. I. Revzin je u nás dobře znám především svým dílem Modely jazyka,[3] které začátkem šedesátých let ovlivnilo vývoj algebraické lingvistiky. U Revzina nejde vlastně o modelování v pravém slova smyslu, ale o algoritmus utřídění objektů (fonémů) podle určitých kritérií. Tímto postupem se studují vztahy mezi fonémy jednak v systému, na paradigmatické ose, jednak jejich distribuční vztahy v řetězu, na ose syntagmatické. Ze syntagmatických modelů je v této kapitole popsán i model Hararyho a Paperův považovaný za „první model moderní fonémické teorie“, který zobrazuje distribuci fonémů v nejobecnějších matematických pojmech reflexívnosti, tranzitivnosti a symetrie, a dále model S. Marcuse a E. Vasiliu, zobrazující počáteční konsonantické skupiny v rumunštině pomocí teorie grafů. — Šaumjanovo a Revzinovo zobrazení vztahů jednotek fonémického systému podnítilo některé matematiky, aby tento přístup propracovávali do hloubky i šíře. Proto v této kapitole následují za popisem Revzinových modelů i práce na něj navazující. Především to je algebraické zobrazení fonetického a fonémického systému od S. Marcuse, jehož model se pojetím podobá modelu Revzinovu, ale je silněji formalizován. Marcusova základní hypotéza se opírá o pojem vyznačená posloupnost (registered sequence) hlásek a o možnost substituce hlásek této posloupnosti na základě vztahu ekvivalence (zaměnitelnosti). Marcusův model byl z různých stran kritizován a doplňován, a to kromě Revzina i L. Nebeským,[4] jehož vývodům je v této kapitole věnován podrobnější výklad, protože podle Kortlandta tvoří významné rozšíření Marcusova modelu. Autor si všímá i dalšího pokusu Nebeského o analýzu pojmu relevantních rysů.[5]

[239]Jak jsme již uvedli, předmětem čtvrté kap. jsou tzv. modely identifikační. Na rozdíl od modelů probíraných ve třetí kap., které předpokládají hlásku již vymezenou, zabývají se práce zde probírané právě modelováním identifikačních postupů na základě vnitřních, inherentních vlastností (např. fonetické podobnosti). Do této skupiny patří např. modely V. A. Uspenského a V. N. Beloozerova, které jsou zde podrobně vyloženy. Model Uspenského rozkládá množinu hlásek na třídy — fonémy. Jeho počáteční objekty jsou množina abstraktních hlásek (znaků), jejímž operátorem je relace fonetické podobnosti, a množina počátečních řetězů s relací ekvivalence významu. Fonologicky determinované operace na množinách jsou dány souborem identifikačních pravidel. Beloozerovův model má užší obsah, týká se jen jednoho aspektu identifikačního postupu, totiž seskupování hlásek ve fonémy opět podle fonetické podobnosti; mírou podobnosti je tzv. vzdálenost mezi hláskami, způsob jejího měření však je mimo rámec modelu. Jeden způsob měření je uveden na závěr kapitoly. Jeho autory jsou Peterson a Harary, kteří zavádějí pět artikulačních parametrů pro určení fonetických rozdílů; každému parametru přiřazují desetinné indexy a z nich vypočítávají relativní fonetické rozdíly mezi hláskami. (Jiné metody měření vzdálenosti mezi fonémy navrhli např. Avram a Muljačič; pracují s binárními rysy a jejich práce jsou zmíněny v jiné souvislosti na konci 3. kap. v odstavci o vztazích mezi modely.)

Poslední kapitola první části je věnována fonémickému modelu polského logika T. Batóga. Model byl v l. 1961—67 postupně propracováván a rozšiřován a představuje první úplnou axiomatizaci fonémické teorie. Uvedená kapitola je vlastně kritickým průvodcem lingvisticky zajímavými částmi modelu, který je pro důsledné používání symbolického jazyka lingvistům nesnadno přístupný; Kortlandt přitom bere v úvahu tři postupné verze Batógova modelu, které se v lecčems nikoli nepodstatně liší. Jedním z výchozích Batógových pojmů je idiolekt; fonetický řetěz, promluva a jiné pojmy se definují formálně, paradigmatická identifikace fonémů je založena na pojmech kontrastivní a komplementární distribuce. Tomuto modelu vytýká Kortlandt především to, že nepřihlíží k významu a tedy že je neschopen rozlišovat jazykové formy, dále zavádějící pravidla založená na ekonomických kritériích aj.

Druhá část knihy (kap. 6—10, s. 113—167) je podstatně kratší. Kap. 6 přináší autorův pohled na otázky spojené s využíváním matematických modelů v jazykovědě. Kortlandtovo zdůraznění rozdílu mezi podstatou jazykové skutečnosti (konkrétně: podstatou fonému) a metodou jeho výzkumu, kterým tuto kapitolu uzavírá, považujeme rozhodně v dané souvislosti za velice užitečné. Další kap. (7) je věnována různým interpretacím pojmu model a modelování, jichž je podle citované literatury nejméně 30. Tato otázka se probírá ve světle výkladu významných sovětských badatelů, Revzina, Šaumjana a Štoffa. Obsah pojmu model je problematikou stále aktuální, proto si zde podrobněji všimneme některých interpretací, jak jsou v kap. 7 uvedeny.

U Revzina se chápání modelu postupně zužovalo od „konstrukce abstraktních schémat jako aproximace reálných dat“ k „zobrazení reálného procesu se vstupem a výstupem odpovídajícím množině počátečních a koncových objektů procesu“. Šaumjanův výklad rozlišuje mezi modely v matematice, které jsou konkrétnější, jsou realizací teorie, systémem vyhovujícím tvrzení teorie; naproti tomu modely v empirických a společenských vědách představují abstrakci, tj. teorii samu. Společnou vlastností modelů matematických a empirických je podle Šaumjana jejich kognitivní funkce, rozdíl spočívá v různé úloze teorie v procesu poznání. Podle pojetí Apresjanova potřeba modelu vyvstává tam, kde předmět sám je nepřístupný zkoumání. Lingvistické modely třídí Apresjan na modely konkrétních jazykových procesů (počátky v pražské škole), modely jazykovědných postupů (počátky v de[240]skriptivismu) a modely jazykových popisů (počátky v glosematice); jiné třídění přihlíží k aktivitě mluvčího (modely analytické, syntetické a generativní) nebo k matematické formě (kalkulus a algoritmus). Štoff podobně jako Šaumjan se zabývá rozdílem mezi teorií a modelem a rovněž vidí jejich rozdíl jednak v poznávací funkci, jednak v rozdílném obsahu: obsah teorie je vyjádřen souborem logických výroků, obsah modelu typickými situacemi, strukturami, diagramy. Štoff se snaží postihnout obsah pojmu model v různých vědách a podává jeho definici v termínech filozofie, jež zobecňuje poznatky jednotlivých věd a usiluje o jejich syntézu. Vlastní definici modelu předkládá i Kortlandt. Formálně je vyjádřena v pojmech teorie množin a zahrnuje množinu funkčních vztahů mezi pojmy a množinu hypotéz o korespondenci mezi definovanými pojmy a reálnými jevy. Do klasifikace modelů včleňuje i faktor času a třídí modely na statické a dynamické; dále zavádí vliv faktorů existujících mimo model a podle nich dělí modely na stochastické a deterministické.

Mezi 7. a 8. kap. cítíme zřetelný předěl; podobně jako F. Grucza (Phonetica 30, 1974, 1, 56—60) soudíme, že kap. 6. a 7. svou strukturou vlastně by měly patřit do první části knihy a obecností své tematiky na její počátek.

Těžištěm zbývající části monografie je kap. 8 (The Phoneme). Autor zde shrnuje základní problematiku a k jednotlivým sporným otázkám uvádí své názory a navrhuje řešení. Především tu jde o užitečnost pojmu foném pro jazykovou teorii. Na rozdíl od deskriptivistického názoru, že foném je jen vhodným nástrojem popisu jazyka, považuje Kortlandt (ve shodě s pražskou školou) foném za základní jednotku jazykové struktury a relevantní rysy za předpoklad možnosti zobrazit rovinu obsahu v rovině výrazu. Kritériem vymezení fonémické jednotky je podle něho především distinktivnost, založená na rozlišovací funkci fonému. Se zřetelem k distinktivnosti definuje Kortlandt množinu relevantních rysů a principy delimitace fonémických jednotek v řeči. Domnívá se, že uplatňovat principy ekonomie nebo jednoduchosti v popisu fonémické roviny je zavádějící, protože jejími skutečně podstatnými vlastnostmi jsou distinktivnost v paradigmatu a uspořádanost v řetězu. Do popisu fonémické roviny zavádí pojem spojené rysy (joint features) pro případy, kdy jeden rys je současně složkou několika po sobě jdoucích fonémických jednotek (např. znělost u řetězu [zv] nebo neznělost u [sf]).

Knihu uzavírají dvě velmi krátké kapitoly. Kap. 9 pojednává o tzv. fakultativních rysech (optional features), jejichž přítomnost nebo nepřítomnost nenaruší totožnost jazykové formy. Tento jev považuje za prokázaný M. Kloster-Jensenem v jeho knize o tonémických systémech. Poslední, devátá kapitola obsahuje několik poznámek o vztahu inherentních rysů k rysům prozodickým.

Na závěr je třeba zdůraznit, že algebraické teorie jsou v knize vyloženy přístupně a ve vzájemných souvislostech. Obtížnější formální zápisy podmínek, definic a pravidel jsou vyjádřeny i v termínech lingvistických. Čtenáři se tak předkládá ucelený obraz této problematiky doplněný autorovými komentáři na konci jednotlivých oddílů. Mimoto se práce opírá o bohatou bibliografii obsahující téměř 300 titulů. Protože je Kortlandtova monografie zasvěceným, ale zároveň kritickým průvodcem matematickými a semimatematickými modely fonému (s jednoznačným důrazem na modely vzniklé v evropských socialistických zemích), lze ji především doporučit každému, kdo se zajímá o aplikace matematických metod ve fonologii. Pro lingvistickou důležitost otázek, které klade a na něž se pokouší odpovídat, může však zaujmout i širší obec lingvistických čtenářů.

Slovo a slovesnost, ročník 37 (1976), číslo 3, s. 237-240

Předchozí Jaroslav Zima: Velký francouzsko-český slovník v kontextu ostatních lexikografických děl tohoto typu

Následující Karel Horálek: Ze současné české fonetiky