Sovětská práce o skladbě konstrukcí s „cizí řečí“

Růžena Bergerová

[Kronika]

(pdf)

Советская работа о синтаксисе конструкций «с чужой речью» / Un travail soviétique sur la syntaxe des constructions le discours représenté

V současné době se dostává v sovětské lingvistické literatuře, a to zejména v ruské a ukrajinské, více pozornosti problematice související se skladbou konstrukcí s „cizí řečí“. Tomuto okruhu otázek syntaxe je věnována i kniha G. M. Čumakova Sintaksis konstrukcij s čužoj rečju.[1] Autor tu probírá otázky typologické, zaměřuje se na syntaktické vztahy mezi strukturními složkami, zkoumá synonymitu základních elementů uvozovací řeči, styl konstrukcí a analyzuje kompozici „cizí řeči“, konstrukce s cizím sdělením.

Úvodem autor vedle tří základních složek syntaxe — syntax syntagmatu, věty a složitých syntaktických celků — vyděluje další, čtvrtou, které se ve své práci věnuje především a kterou nazývá „reprezentologií“ (podle anglického označení “represented discourse”). Zabývá se podle Čumakova umělecko-estetickou závažností a specifickými rysy sémantického i strukturního plánu konstrukcí s cizím sdělením.

Konstrukce s „cizí řečí“ mají podle autora vždy dvě stálé složky, jež jsou určovány příznaky sémantickými a formálními. Zahrnuje sem komponenty jednak uváděné, jednak uvádějící. Mezi uváděné složky zařazuje tyto typy „cizí řeči“: přímou, nepřímou, tematickou, polopřímou a tzv. volnou přímou řeč. Klasifikaci těchto složek provádí na základě sémantických, funkčních a strukturních kritérií. Podle způ[350]sobu realizace klasifikuje „cizí řeč“ na hovorovou neboli běžnou, písemnou neboli dokumentární, písňovou, onomatopoickou a zvláštní signální řeč. Podle charakteru vyjádření a zaměření rozlišuje „cizí řeč“ vnější a vnitřní. Vnitřní řeč autor dále dělí podle způsobu realizace na nevyjádřenou a vyjádřenou, podle prostředků realizace na mimickou (s využitím mimiky a gest) a signální (která se připojuje k vnější řeči), podle mluvčího na řeč vycházející od osoby a na řeč vycházející od předmětů (tj. předmětná neboli personifikovaná řeč). Autor nesouhlasí se zdůrazňováním protikladu cizí a autorské řeči, neboť se domnívá, že ve funkci „cizí řeči“ vystupuje i autorská řeč, a to tehdy, když se autor z vypravěče sám stává aktivní osobou, tj. mění se v neautora. Proto Čumakov vyděluje „autorskou přímou řeč“ a „zprostředkovanou cizí řeč“, tj. řeč podávanou autorem ne bezprostředně, ale prostřednictvím jiných osob. Podle stupně přesnosti reprodukované řeči liší dále „citovanou řeč“, tj. řeč absolutně přesnou, nevymyšlenou, věrohodnou. Mezi formy realizace „cizí řeči“ zahrnuje vedle různých modifikací monologu, dialogu, monologické repliky a monologicko-dialogické řeči i „polylog“.[2] Uvozující komponent „cizí řeči“ chápe autor jako nutnou součást konstrukcí s cizími výroky, tedy podle autorova vyjádření jakožto součást binární syntaktické jednotky.

Podrobněji se pak Čumakov zabývá syntaktickými vztahy mezi složkami struktur s „cizí řečí“. V konstrukcích s přímou řečí vyděluje podle způsobu začlenění přímé řeči do autorského vyprávění čtyři typy: anteponované, interponované, postponované a smíšené. Konstrukce s nepřímou řečí člení autor na dva základní typy, a to na nepřímou syndetickou a nepřímou asyndetickou. Konstrukce s tematickou řečí dále dělí (1) na tematickou členskou, tj. „cizí řeč“, kterou představuje větný člen, spojení slovní a frazeologické, a (2) na tematickou větnou řeč, tj. „cizí řeč“ charakterizovanou větou, skupinou vět nebo skupinou větších syntaktických celků. Tato řeč je vždy vyjádřena vedlejší větou, a protože formálně splývá s nepřímou řečí, zůstávala dlouho bez povšimnutí badatelů. U nevlastní přímé řeči analyzuje autor čtyři základní strukturní typy: (1) syntaktické, dvoukomponentové konstrukce s nevlastní přímou řečí, složené z řeči uvozující a uvozené (Da, mastera jemu nužny, skazal on); (2) zvláštní dvoudílné hypotaktické struktury s nevlastní přímou řečí vyjádřenou vedlejší větou vztahující se k jádru uvozujícího komponentu (Pošli razgovory, čto vot, deskat’, Jegor tože prijechal iz rajona, a tri tysjači krest’janskich deneg uchnuli); (3) syntakticky samostatné, jednokomponentové struktury nevlastní přímé řeči, realizované bez pomoci uvozující řeči (Zaskripeli lestnicy na perechodach. Idut!); (4) struktury zahrnující pouze jednotlivé elementy nevlastní přímé řeči, tj. slova a slovní spojení. Rozbor volné přímé řeči je podán podle postavení uvozujícího komponentu takto: konstrukce s uvozující řečí antepovanou a dvojitou, konstrukce s „cizí řečí“ interponovanou a postponovanou. Syntaktické konstrukce autor klasifikuje jako: (1) souvětí s „cizí řečí“, (2) syntaktický celek s „cizí řečí“, (3) syntaktický komplex s „cizí řečí“ neboli reprezentologický komplex.

Pokud jde o synonymiku uvozující řeči, autor se soustřeďuje na synonymiku lexikální a syntaktickou. Stylistickým otázkám věnuje Čumakov pozornost sice v celé publikaci, souhrnně však tuto problematiku podává ve zvláštní kapitole, ve které pojednává o stylistické výstavbě jak uvozujícího, tak i uvozeného komponentu. V rámci uvozeného komponentu si všímá stylistických a gramatických prostředků, lexikálních obratů, přerušované a přerušené řeči s pokračováním. V rozboru kompoziční úlohy „cizí řeči“ se G. M. Čumakov zaměřil zejména na její kompoziční varianty: epigrafickou „cizí řeč“, cizí výroky v nadpisech, v úvodech a závěrech děl, kapitol apod.

G. M. Čumakov si nevšímá otázek spojených s historií zkoumání tohoto typu syntaxe, s jeho spojitostí s jinými rovinami jazyka; těch se dotýká jen v úvodu. Velmi podnětné jsou dodatky v závěru každé kapitoly, kde autor upozorňuje na dosud neanalyzované jevy a naznačuje další tendence studia konstrukcí s „cizí řečí“.

Problematika, jíž je věnována recenzovaná kniha, nachází živnou půdu na mnoha sovětských pracovištích — to ostatně autor dokumentuje častými a reprezentativními odkazy. G. M. Čumakov ve své publikaci nejen navazuje na poznatky sovětských autorů, ale i shr[351]nuje závěry svých publikací a zařazuje sem výsledky svých prací dosud nepublikovaných. Usiluje o důkladnou klasifikaci „cizí řeči“ a přihlíží přitom zejména k tomu, že „cizí řeč“ je sice syntaktická jednotka, ale že se v ní osobitým způsobem projevují nejen syntaktické, nýbrž i lexikální, sémantické, morfologické, stylistické a kompoziční prostředky jazyka. Bezesporu zajímavým autorovým přínosem jsou ty pasáže, v nichž probírá rozdíl mezi nepřímou a přímou řečí v souvislosti s ekonomií vyjadřování a s emocionalitou jazykových prostředků nepřímé řeči. Překvapí však, že např. na s. 20 autor poněkud zjednodušeně interpretuje některé jazykové jevy v ruštině, imperfektum, aorist, plusquamperfektum, předbudoucí složený čas apod. Uvážíme-li, že v pracích o konstrukcích s „cizí řečí“ není dosud jednoty v terminologických otázkách i v definicích některých konstrukcí, pak tím spíše oceníme přínos Čumakovovy publikace.

Slovo a slovesnost, ročník 37 (1976), číslo 4, s. 349-351

Předchozí František Čermák: Bilancování v sovětské frazeologii

Následující Svatava Machová: Francouzský matematik o perspektivách strojového překladu