Africká jazyková kultura

Vladimír Skalička

[Kronika]

(pdf)

Языковая культура в Африке / La culture du langage en Afrique

Afrika jižně od Sahary má veliké problémy jazykové kultury. Mluví se tu jazyky nespočetnými, nestejně velikými (od mnohamiliónových do nepatrných). Státy z provincií koloniálních říší mají k dispozici jednak jazyk bývalých „pánů“ (angličtina, franština, portugalština), jednak množství jazyků domácích (jen některé jsou jazykově celkem jednotné, jako Malgašská republika). Některé jazyky už mají za sebou literární počátky, jiné se teprve při[76]pravují k literární tvorbě. V některých zemích je výraznější tvorba v jazyce bývalých pánů, v jiných v jazyku domácím. Tak je tu problémů nespočetně. Tři naši autoři, V. Klíma, † K. F. Růžička a P. Zima, podnikli nesnadný, ale záslužný úkol, vylíčit osudy počínajících afrických jazyků kulturních v knize Black Afrika, Literature and Language (Praha 1976, nakl. Akademia, 310 s.); jde o doplněné vydání z česky psaného pojednání Literatury černé Afriky (1972).

Lingvistické problémy jsou spjaty především se jménem třetího z autorů, P. Zimy. Ten ukazuje na specifické problémy, jako je otázka písma. Latinka je v černé Africe v naprosté převaze, ale u jednotlivých národnostních skupin, např. u Hausů, zůstává dosud digrafie, tj. koexistence dvou písem, latinského a arabského. Volba jazyka samého je složitý problém: je vhodno zavádět jazyky národní, když v jedné zemi jsou někdy desítky, ne-li stovky jazyků? Či je vhodno zavádět jazyky bývalých pánů, když těmito jazyky mluví jen menšina? Když se zavede např. angličtina, je vhodno užít pozměněné angličtiny afrických zemí nebo dokonce nedokonale známé angličtiny nebo angličtiny běžné? Odpověď na tuto otázku se zdá být jasná, a přece The-Palm-Wine Drinkard od Amose Tutuoly, psaný s malou znalostí angličtiny, je jedna z nejslavnějších afrických knih (vyšla i česky v překladu P. Zimy a J. Klímy). Další otázka: Jestliže se zavede některý význačný jazyk domácí, je vhodno připouštět i některé z dalších jazyků? A které z nich? Jasná odpověď na tuto otázku je dána ve vých. Africe (Tanzanie, Keňa), kde se vedle angličtiny uplatňuje svahilština, především na úkor blízce příbuzných jazyků bantuských. Z dalších problémů je výrazný problém svéráznosti afrických literatur — problém, který se zatím řeší představami o jakési „négritude“ apod.

Otázky čistě literární jsou v knize probrány pečlivě a důkladně. Po té stránce je kniha vzorem, informujícím o celé záplavě údajů. K nějakému rozboru hodnot zatím ještě nepřišel čas, ostatně kniha takového rozsahu by takový rozbor ani nemohla obsáhnout.

Kniha je, jak jsme řekli, dobrou informací o množství různorodých věcí. Nenašli jsme v ní drobné omyly (jen ke s. 228: afrikaans je pozměněná nizozemština, nikoli “mixture of the Dutsh, Bantu, Hottentott and Bushman languages“).

Slovo a slovesnost, ročník 38 (1977), číslo 1, s. 75-76

Předchozí Bohuslav Havránek: Vzpomínka na Oldřicha Králíka

Následující Josef Vachek: Anglická čítanka o jazykových variantách