Čeština v Japonsku

Oldřich Leška

[Kronika]

(pdf)

Чешский язык в Японии / Le tchèque au Japon

V první polovině šedesátých let studoval na filozofické fakultě Karlovy univerzity nynější profesor Státní tokijské univerzity Eiči Čino. I když se jeho pozornost soustřeďovala hlavně na staroslověnštinu (pracoval pod vedením zesnulého prof. J. Kurze), byly jeho zájmy mnohem širší; týkaly se obecné jazykovědy i současných slovanských jazyků. Jedním z jeho hlavních pracovních oborů se nyní stala čeština a česká literatura.

V r. 1975 vyšla první učebnice češtiny Učíme se česky v tokijském nakladatelství Hakusuisha, určená japonskému čtenáři, kterou napsal spolu se svou ženou Zdeňkou. Náklad 2000 exemplářů byl brzy rozebrán a kniha vyšla se stejným úspěchem již podruhé. Obsahuje třicet lekcí, v nichž je v účelném rozvrhu probírána česká mluvnice a kde se čtenář současně seznamuje s jazykovým řešením základních konverzačních situací. Spolu s vlastní jazykovou složkou je pamatováno dobře i na seznamování čtenáře s českou realitou, a to jak s denním životem, tak i s atmosférou kulturní (v lekcích najdeme i úryvky českých lidových písní, text i melodii). V závěru je malá chrestomatie sestavená z textů žánrově různých, mezi něž je zařazena i souhrnná stať „Stručně o dějinách Československa“ od Zdeňky Činové. Materiál celé knihy je živý a dobře vybraný (jedním ze závěrečných textů chrestomatie je úryvek z práce V. Mathesia „Řeč a sloh“ ze sborníku „Čtení o jazyce a poesii“). Čtenář má možnost si ověřit správnost vypracovaných cvičení podle klíče připojeného k učebnici a také přehlédnout slovní zásobu, s níž se setkal v česko-japonském slovníčku. Celá kniha je pečlivě vydána a pěkně upravena.

Učebnici manželů Činových má tedy nyní v rukou na 4000 zájemců o češtinu; z nich na 60 studuje v Tokiu v několika skupinách (též na Státní tokijské univerzitě) pod vedením prof. E. Čina. Ostatních oborů práce E. Čina, v níž seznamuje japonskou veřejnost s Československem a jeho kulturou — pilně též překládá současnou českou literaturu —, se zde nedotýkám; snad je třeba jen na závěr připojit, že spolu s jeho učebnicí češtiny vyšla jeho kniha Procházky zahradou jazyka, v níž popularizuje moderní jazykovědu — její problémy a výsledky — s výslovným důrazem na to, co mu přinesl jeho pražský studijní pobyt. Je třeba si jen přát, aby čeština — a s ní i naše kultura — měla takových talentovaných a úspěšných přátel po světě co nejvíce.

Slovo a slovesnost, ročník 38 (1977), číslo 1, s. 79

Předchozí Marie Ludvíková: Holandský příspěvek k slovanské akcentologii

Následující Milan Romportl, Josef Vachek: Lingvistické konference v Rakousku