Nová sovětská monografie o větné sémantice

Jana Jiřičková

[Rozhledy]

(pdf)

Новая советская монография о семантике предложения / La monographie soviétique récente consacrée à la sémantique de la phrase

Významnou novou práci sovětské lingvistky N. D. Arutjunovové[1] (pracovnice moskevského Institutu jazykoznanija) lze přesně charakterizovat už pomocí jejího podtitulu (Logiko-semantičeskije problemy) a vlastní autorčiny formulace „základním obsahem práce je vydělení … těch vztahů, které jsou přímo spojeny se způsoby myšlení o světě a zároveň patří ke gramatické stavbě jazyka“ (s. 17). Autorka přistupuje ke zkoumání sémantické struktury věty vyzbrojena suverénní znalostí styčných ploch moderní jazykovědy s logikou a to se odráží v celém jejím chápání problematiky „smyslu“ věty[2] i na užívané terminologii (mj. ústřední pojmy: logicko-sémantický aspekt věty, logicko-syntaktické, ev. logicko-gramatické vztahy, struktury, typy vět). Dalším závažným rysem práce je velká pozornost věnovaná komunikativní perspektivě věty, vlivu komunikativní funkce na syntaktickou strukturu i na povahu reference jednotlivých sémantických komponentů věty a způsob jejich aktualizace. S tím souvisí i důsledné respektování pragmatických faktorů (komunikačních presupozic mluvčího i adresáta, podmínek realizace komunikačního aktu); přitom se Arutjunovová často dovolává teorií sovětských lingvistů a psycholingvistů, zejména A. A. Leontjeva[3] (organické začlenění řečové činnosti do širšího rámce lidské činnosti vůbec), prací J. Austina a J. Searla (teorie řečového aktu; autorka zde mluví o „přechodu od kategorií jazyka ke kategoriím řeči“ — s. 188, o „přesunu zájmu od věty k výpovědi, od jazyka k řečovému aktu a řeči vůbec, … od světa k člověku, od sé[222]mantiky k pragmatice“ — s. 55) i pokusu P. F. Strawsona o „pragmatizaci teorie reference“. Za zmínku stojí i skutečnost, že Arutjunovová nesleduje jednotlivé typy logicko-syntaktických větných struktur izolovaně, ale zabývá se též jejich funkcemi v textu, účastí na jeho výstavbě.

Autorka tedy vychází ve své práci především z lingvisticky relevantních výsledků logické analýzy větné sémantiky; tím je motivována většina užívané terminologie a z toho vychází i členění publikace. Dvě ze šesti hlavních kapitol jsou věnovány základním pojmům z této oblasti — propozici a referenci, jejich chápání v logice i uplatnění v současné lingvistice. Kapitola s názvem „Zákonitosti utváření sémantické struktury věty“ obsahuje hlavně výklad lexikálních a sémantických aspektů slovní valence („sočetajemosti“) a korespondence mezi významem slova a jeho syntaktickou funkcí. Zvláštní kapitola je rovněž věnována vztahu významu slova a jeho funkce komunikativní; ve zbývajících dvou kapitolách pak N. D. Arutjunovová představuje dva ze čtyř autorkou stanovených typů logicko-syntaktických vztahů a vět na nich založených, totiž věty existenční a identifikační. Pro celou monografii je příznačná velice citlivá syntéza vlastního osobitého autorčina přístupu k řešeným problémům a pečlivého sledování tradice, dosavadních výsledků logiky i lingvistiky. Např. při pojmu propozice (je představen v celé šíři a dynamice) shrnuje se vývoj názorů na tento pojem, určuje se místo propozice v sémantickém modelu věty i její vztah k ostatním komponentům tohoto modelu. Od teorií B. Russella a dalších logiků, kteří tuto sémantickou kategorii spojují především s pravdivostním významem, přechází autorka ke koncepcím představitelů tzv. instrumentálního pojetí jazyka, z nichž např. J. Searle (navazující na J. Austina) rozlišuje v hloubkové struktuře věty „propoziční obsah“ a „ilokuční síly“.[4] Autorka sama definuje propozici jako sémantickou strukturu, která spojuje denotační a signifikativní význam (význam signifikativní zaujímá ústřední pozici). Dále se Arutjunovová v této souvislosti věnuje kategorii tzv. sloves propozičního vztahu („intenzionálních“ sloves, jako např. myslit, slibovat, přikazovat), která se na rozdíl od sloves označujících „mechanické děje“ vztahují vesměs k mentálním aktům, k lidským činnostem, a pravidelně na sebe vážou propozici. Specifiku propoziční sémantiky (jíž se vyznačují kromě sloves hlavně abstraktní substantiva) vidí sovětská lingvistka v její nepředmětnosti, vztahu ke skutečnosti, řečovém charakteru a vztahu k časové ose (protiklad sémantických sfér organizovaných na jedné straně parametry předmětně prostorovými a na straně druhé parametry dějově časovými prostupuje celou knihu). Realizaci propoziční sémantiky umožňují věty a jejich transformáty — nominalizace, opírající se o predikát (s. 80).

Také výklady o pojmu reference (denotace)[5] začínají u B. Russella, který ve své teorii rozlišil z tohoto hlediska vlastní jména a určité a neurčité popisy (deskripce). Na rozdíl od Russella vydělil P. F. Strawson v sémantické struktuře věty oblast reference a oblast „komunikačního obsahu výpovědi“ („o čem se mluví a co se o tom říká“) a vnesl tak do teorie reference komunikační a pragmatický faktor. Sama N. D. Arutjunovová ve svém pojetí vychází z rozlišení dvou základních jazykových funkcí: za primární považuje funkci označovací (sdělovací), za periferní, pomocnou pak pokládá funkci pojmenovací (identifikační). S tím souvisí nehomogennost sémantické struktury věty: vztažení obsahu sdělení ke skutečnosti zajišťuje především subjekt, který se vyznačuje schopností reference, identifikace předmětu sdělení, [223]má denotační význam a plní ve větě převážně funkci pojmenovací, kdežto predikát realizuje ve větě hlavně svůj „signifikativní obsah“, tj. jazykový, lexikální význam (s. 371), jeho úkolem je označovat vlastnosti (atributy) předmětu, nemá schopnost reference. Je tedy třeba rozlišovat ve větě znaky — substituty, identifikační slova se schopností jedinečné reference (především slova deiktická a vlastní jména) a znaky — pojmy, tj. sémantické predikáty. Ty se dělí dále na slova, která mají pouze význam pojmový (tj. signifikát, resp. — v jiné terminologii — designát, koncept, konotaci podle J. St. Milla, smysl podle Fregeho: adjektiva a slovesa), a slova s úplnou sémantickou strukturou, která mohou mít i obsah denotační (substantiva). Znaky monofunkční mohou tedy plnit pouze jedinou funkci (buď identifikační, nebo predikační), kdežto znaky bifunkční mohou plnit funkce dvě (pojmenovávat i označovat — s. 329). „Subjekt patří světu, kdežto predikát myšlení o světě“, píše autorka v závěru své práce (s. 378); charakteristický rys věty lze spatřovat právě v tom, že se v ní dosahuje syntézy kategorií myšlení a prvků objektivní reality, spojení světa a člověka. Proto se Arutjunovová důrazně staví proti pokusům o nalezení denotátu věty jako celku, proti snahám přenášet denotační vztahy mechanicky z modelu významu pojmenování do sémantického modelu věty; takové snahy nerespektují významovou heterogennost věty ani sémantickou specifiku věty a pojmenování; o denotaci (referenci) je možno mluvit — podle Arutjunovové — pouze u subjektu, nikoli u věty jako celku.

V kapitole o zákonitostech utváření sémantické struktury věty se N. D. Arutjunovová mj. připojuje k řadě lingvistů a filozofů, kteří se zabývali otázkou přijatelnosti vět a pravidel, která brání tvoření vět beze smyslu.[6] Za nejzávažnější příčinu odchylek od „sémantického standardu“ pokládá směšování kategorií předmětně prostorového a dějově časového plánu. Na tomto základě definuje (s. 118n.) dva hlavní typy porušování sémantické správnosti věty: (1) věty s odchylkami empirickými neboli pragmatickými (označují nenormální situaci, neodpovídající řádu daného světa), (2) věty alogické (buď obsahují vnitřní protiklady, nebo porušují univerzální zákony lidského myšlení). Autorka neformuluje explicitně pravidla tvoření přijatelných vět; upozorňuje však na nutnost rozlišovat konkrétní podstatná jména s předmětným významem a abstraktní substantiva s významem dějovým (a patrně i názvy vlastností), respektovat u substantiv sémantický rys osobovosti aj. Také zde, stejně jako v pasáži o propozičních slovesech i na jiných místech práce, vystupuje tedy výrazně do popředí protiklad dvou pojmových řad: předmět — prostorová orientace — fyzický děj — fyzické vlastnosti předmětu na jedné straně, a proti tomu série událost — čas — psychický děj — vlastnost události a soud o události (s. 147).

Největší novum přináší monografie Arutjunovové v analýze základních logicko-syntaktických vztahů a typů vět na nich založených a v předvedení úlohy těchto větných typů v textu. S přihlédnutím k sémantické i formálně gramatické stavbě vyděluje autorka čtyři hlavní vztahy (jako „nejobecnější modely, ve kterých myšlení utváří smysl“ — s. 18):

(1) vztah existence, existenční věty (vypovídající o existenci — neexistenci objektu, resp. třídy objektů ve světě nebo některém jeho fragmentu — např. Sněžný člověk existuje);

(2) vztah charakterizace neboli vlastní predikace (na rozdíl od predikace, predikačního vztahu v obecném smyslu — pojímaného u lingvistů jako vztah obsahu věty ke skutečnosti, u logiků jako vztažení sdělovaného tvrzení k tomu, o čem toto tvrzení platí — který by zahrnoval všechny vydělované typy; s. 357), v němž probíhá opačný myšlenkový proces než u vztahu existence: od objektu k jeho příznakům (např. Moře je dnes klidné);

[224](3) vztah nominace (spojuje prvek reálného předmětného světa s prvkem jazykového kódu, objekt se slovem, pojmenováním — např. Tento chlapec se jmenuje Kolja) a k němu inverzní vztah explikační, interpretační;

(4) reflexívní vztah identifikace (stanoví ontologickou totožnost objektu, denotátu se sebou samým — např. Mendělejev je tvůrcem periodické soustavy prvků).

Velmi podrobně se autorka zabývá především větami existenčními (s. 205n.); na základě detailní analýzy provádí jejich důmyslnou klasifikaci podle vztahu k určité oblasti bytí (tou může být svět jako celek, jeho fragment, určitá třída nebo soubor předmětů, vnitřní svět člověka a jeho vnější „mikrosvět“, tj. osoby a předměty v jeho okolí, ev. vlastnictví a vztahy k nim) a další subklasifikaci pak podle toho, který sémantický komponent věty (jméno existujícího předmětu, nebo pojmenování jeho kvalitativních a kvantitativních příznaků; oblast bytí, tj. místní nebo časové určení; samo vyjádření existence) je aktualizován a stává se komunikativním centrem výpovědi. Připojen je též přehled možností užití nejčastějšího prostředku vyjádření existenčního vztahu, slovesa jesť, v ruských větách.

Ve výkladu o větách identifikačních (s. 284n.) rozlišuje autorka totožnost nominační, sémantickou (tj. ekvivalenci jmen, jazykových prostředků podle jejich schopnosti denotace) a totožnost denotační, ontologickou (skutečnou totožnost předmětu), ev. ještě totožnost signifikativní (jde o ztotožnění abstraktních kategorií např. v definicích nebo slovníkových výkladech významu slova). Cenný je jistě i důraz na rozlišení totožnosti a inkluze (oba vztahy se liší v možnostech pronominalizace obou elementů, jejich přemístění, spojení s determinanty, jejich další identifikace v textu a významu jejich záporných forem). Při syntaktické analýze vět tohoto typu se Arutjunovová soustřeďuje zejména na možnost gramatické shody slovesa s větným členem vyjadřujícím některý z členů identifikačního vztahu a na poměr mezi užitím 1. a 7. pádu.

V závěru své práce se pak N. D. Arutjunovová pokouší o dílčí pohled na úlohu představených logicko-syntaktických typů vět v textu, resp. v jeho výrazné části — na začátku (s. 307n.). Text obvykle začíná existenční větou (má funkci věty úvodní, „introdukční“), která obsahuje obecné pojmenování osoby nebo předmětu; následuje věta nominační s konkrétním pojmenováním, obyčejně vlastním jménem, a úvodní sekvence textu končí větou charakterizační (predikační), která připisuje osobě nebo předmětu jednotlivé příznaky. Toto pořadí lze samozřejmě různě modifikovat — je možné vypuštění některého členu sekvence, inverze atd.

Závěrem je tedy možno říci: N. D. Arutjunovová přispěla k výzkumu větné sémantiky, v současné době ve světě tak rozšířenému, prací v základním přístupu velmi moderní (od klasické analýzy založené na větných členech se autorka na několika místech distancuje, s. 358 aj.) a přitom i velmi solidní ve zpracování (je třeba ocenit důsledné, mnohdy i kritické vyrovnávání s výsledky sovětských i zahraničních lingvistů, doložení všech teoretických postulátů názornými příklady z literatury i přihlížení k situaci v jiných jazycích, než je ruština, např. s. 257). Autorka se snaží postihnout specifiku zkoumaných jevů, neusiluje však o jednoznačnou interpretaci za každou cenu, naopak věnuje velkou pozornost jevům přechodným (např. kontextové ekvivalenci předmětných a propozičních významů). Práce je velkým přínosem i po stránce terminologické, její pojmový a terminologický aparát je neobyčejně propracovaný (autorka sama kritizuje časté užívání téhož termínu jednou pro jazykovou jednotku bilaterální, podruhé pro její obsah a jindy pro její formu, s. 36), i když při jeho šíři jsou pochopitelné i některé menší nepřesnosti (zřejmě u spojení jazyková funkce označovací — sdělovací a pojmenovací — identifikační) nebo terminologické přetížení (slovesa propozičního vztahu, intenzionální, implikační slovesa). Tato fundovaná práce přinese jistě množství podnětů nejen lingvistům, zabývajícím se sémantikou a syntaxí, ale pravděpodobně i filozofům a logikům.

Slovo a slovesnost, ročník 38 (1977), číslo 3, s. 221-224

Předchozí Blažena Rulíková: Problematika stylu odborných projevů v sovětské lingvistické literatuře

Následující Josef Skácel: Z nové sociolingvistické literatury v SSSR