Sovětský sborník o syntaktických problémech

Eva Macháčková

[Chronicles]

(pdf)

Советский сборник о синтаксических проблемах / Un recueil soviétique traitant des problèmes syntaxiques

[1]Sborník obsahuje příspěvky z vědecké konference, která se konala v Leningradě v r. 1971. I když od konání konference uplynulo již několik let, referáty na ní přednesené neztratily nic na své závažnosti a jejich problematika je trvale aktuální. Do sborníku byly zahrnuty jen příspěvky, které se týkají některého ze čtyř následujících problémů: větné aspekty a paradigmatika větná, základní syntaktická jednotka, predikativnost, složitý syntaktický celek. V jednotlivých oddílech jsou články uspořádány abecedně — podle autorů. Abecední řazení usnadňuje orientaci ve sborníku, má však i některé nevýhody, neboť stati, které na sebe navazují, jsou od sebe odtrženy a závažnost stati zdánlivě klesá s jejím umístěním.

Uvedená námitka proti řazení neplatí pro první stať oddílu o větné paradigmatice. Tu napsal významný sovětský germanista V. G. Admoni a na jeho stať, event. na jiné jeho práce[2] odkazuje řada autorů sborníku. Patří jí tedy po zásluze čelné místo. Admoni se už v jiných svých pracích zabýval problematikou vyčlenění větných aspektů obsahových. V tomto článku probírá větné apekty kompoziční, představující různé způsoby organizace lexikálního a gramatického materiálu ve větě. Podle Admoniho je to např. napjatost/nenapjatost věty (u napjatých vět zůstává věta až k poslednímu slovu neúplná jak formálně, tak sémanticky), délka věty aj.

Někteří autoři tohoto oddílu se zabývají problematikou syntaktických paradigmat, jiní řeší některý speciální problém z této oblasti. Jednotkami syntaktických paradigmat by mohla být slovní spojení nebo věty. Slovní spojení však podle některých autorů vlastní paradigma nemají. Větné paradigma se vymezuje jako soubor jednotek lišících se od sebe formálními a sémantickými rysy. V článcích najdeme zmínky o pracích českých lingvistů, zvláště pak o P. Adamcovi, který se větnou paradigmatikou zabýval.[3]

K pracím týkajícím se obecných otázek větné paradigmatiky patří práce V. I. Koduchova o dvou základních aspektech větných. Aspekt komunikativní je v bezprostředním vztahu ke skutečnosti, aspekt strukturní se vztahuje k jazykovému systému. Větu jako jednotku komunikativní charakterizují rysy „logický“, „situační“ a „konkrétně obsahový“. V jazycích jistého typu je věta jako struktura do značné míry závislá na morfologii; proto autor uznává za vcelku oprávněný přístup, díváme-li se na větu „očima“ morfologie. Ovšem teprve bereme-li v úvahu jak formální, tak významovou stránku věty, můžeme, podle slov autora, určit místo větného modelu v hierarchizovaném systému.

O formálních a sémantických aspektech větných píše I. P. Susov. Liší větu na rovině syntaktické a na rovině komunikativní. Věta na rovině komunikativní nemusí nutně obsahovat větu na rovině syntaktické. Komunikativní význam věty má několik stránek: (1) strukturu situace: relační, tj. složenou z elementů, které se účastní situace a predikační (složenou ze dvou komponentů — podmětu a přísudku[4]), (2) aspekt nominativní (explika[246]tivní) spojený s pojmenováním konkrétních elementů, (3) aspekt lokalizační (členící se na složky modální, klad/zápor atd.) a (4) aspekt emociální.

N. N. Matvejevová stručně a přehledně shrnuje názory různých badatelů na větnou paradigmatiku. Při svém vlastním přístupu liší dva typy syntaktických paradigmat: (1) paradigmata, která se mění podle čísla, času slovesného atd. — „vnutrimodeľnyje“, (2) paradigmata lišící se větnou strukturou — „mežmodeľnyje‘. — Částečně do oddílu Predikativnost zasahuje svou problematikou článek E. V. Gulygové. Věta je podle autorky jak jednotkou jazykového systému, tak i nejmenší jednotkou komunikativní. Syntaktickým významem věty v nejširším smyslu slova je její predikativnost a modálnost. Syntaktické významy mají složitou hierarchii — k významům prvního stupně patří klad/zápor a jistotní (skutečnostní) modálnost. Na druhém stupni stojí „neskutečnostní“ modálnost (např. ireálnost, předpoklad), třetí stupeň je závislý na vlastnostech přísudku — přechodnosti děje apod. Významy druhého a třetího stupně se vrství na význam základní.

Větě, jejímu základnímu typu a paradigmatu věnoval svůj příspěvek V. S. Jurčenko. Důležitým principem v syntaxi je princip syntaktické derivace, neboť syntaktické struktury tvoří hierarchický systém, v němž je jedna struktura základní a ostatní jsou od ní odvozené. V ruštině je takovým bázovým typem dvoučlenná slovesná struktura. — Aspektem lexikálního obsazení strukturního větného schématu se zabývá N. N. Arvaš. Ve schématech musí být nejobecnějším způsobem zachyceny třídy slov s nimi slučitelných a lexikální tendence, které lze stanovit při obsazování větných komponentů slovy. Autor vyčleňuje různé typy závislostí mezi lexikem a syntaxí. — Z. K. Tarlanov ve svém zamyšlení nad syntaktickým paradigmatem dospívá k závěru, že pojem paradigmatu větného je v podstatě shodný s pojmem paradigmatu slovesného.

Ostatní práce v tomto oddílu obsažené mají už charakter speciální. Příspěvek bohužel již zesnulého I. I. Revzina se týká členění logicko-gramatického typu větného vyjadřujícího identitu (v ruštině a němčině). Revzin dospívá k závěru, že ve větách tohoto typu jsou obě jména podměty a sloveso je přísudkem (podobně mluví Steblin-Kamenskij o předsponovém a posponovém členu). Při záměně jmen se nemění gramatická struktura, ale její aktuální členění; Karel je krejčí. Krejčí je Karel. — Neúplnými větami, které v angličtině nepředstavují zvláštní invariantní modely, se zabývá K. A. Guzejevová. — E. E. Kordiová se věnuje paradigmatice francouzských pasívních konstrukcí a konstrukcí se všeobecným podmětem (s francouzským zájmenem on). Ukazuje, že tyto konstrukce si mohou s jistými omezeními konkurovat. — D. T. Tadžijev studuje ve svém článku paradigmatiku tádžické hypotaxe. — Generativní přístup k problematice najdeme v článku M. Ju. Blocha, který se zabývá jádrovými větami a jejich derivacemi, a v příspěvku L. Z. Sovové o aspektech hloubkové struktury.

Druhá část sborníku je věnována základní syntaktické jednotce. Jak upozorňuje N. Ju. Švedovová, základní syntaktická jednotka je, jako každá gramatická jednotka, polyfunkční; může být jádrem, stavební jednotkou, jednotkou organizace textu, komunikace, konkrétní informace. Vzhledem k různým funkcím existují také různé syntaktické jednotky a v podstatě z tohoto důvodu nás nepřekvapí, že mezi autory jednotlivých statí není shody, co chápat jako syntaktickou jednotku základní.

Základní syntaktickou jednotkou jako stavebním kamenem syntaxe se zabývá L. D. Česnokovová. Poukazuje na to, že pod různou terminologií se u jednotlivých autorů skrývá totéž; ať už jde o větný člen, syntaktickou formu, syntaxém aj. Syntaktická forma je nositelem virtuálních syntaktických významů, které přešly z řeči do jazykového systému. Nemůžeme tedy říci, že by význam izolovaných forem byl zcela vágní. — Z. D. Popovová na příkladě spojení předložky na + lokál substantiva ukazuje, jaké množství funkcí může mít syntaktická forma v závislosti na sémantice slov, s nimiž se pojí. Syntaktická forma nemůže být základní syntaktickou jednotkou, protože nemá „signifié“. Opakovaný vztah mezi syntaktickou formou a např. slovesem umožňuje i autonomní užití těchto forem.

A. M. Muchin se ve svém referátu snaží o zpřesnění základních syntaktických pojmů, [247]především fráze a syntagmatu. Liší fráze (slovosočetanija) jako jednotky lexikální roviny (vstupují do vět jako hotové celky) a syntagmata, která se vyčleňují z vět a mají svou vlastní intonaci. O syntagmatu nemůžeme podle Muchina mluvit, jde-li o spojení podmětu a přísudku, to už je základ věty.[5] — Ju. M. Skrebnev ukazuje na potíže, které vznikají, pokoušíme-li se najít univerzální syntaktickou jednotku segmentace textu. Má-li věta určité strukturní rysy, pak není univerzální jednotkou, protože mnohé segmenty textu takové požadavky nesplňují. Považujeme-li naopak každý segment textu, který má komunikativní funkci, za větu, nemusí být taková věta strukturně určená. — I. A. Meľčuk rozeznává celou sadu základních syntaktických jednotek; mezi nimi zaujímají důležité postavení vztahy obou syntaktických rovin, povrchové a hloubkové. Autor se podrobně zabývá vztahem obou rovin k rovině významové a textové. — Zcela jiný charakter má příspěvek L. L. Iofika; objasňuje původ základních syntaktických jednotek deskriptivní a transformační gramatiky. — L. L. Dmitrijevová se zabývá větami s volně připojenými členy a E. N. Širjajev základní syntaktickou jednotkou běžně mluveného jazyka.

Problematice třetího tematického okruhu — predikativnosti — se poněkud vymyká první článek, jehož autorem je N. M. Alexandrov; ten se zabývá stále vzrůstajícím významem jmeného vyjadřování, což je obecná tendence jazyků nejen indoevropských. Autor celý problém poněkud zjednodušuje; nezmiňuje se např. o tom, že na vzrůstající důležitosti jmenného vyjadřování mají významný podíl především abstrakta. — Pojem predikativnosti je úzce spjat se jménem V. V. Vinogradova; ten vymezil predikativnost jako vztah věty k objektivní skutečnosti. Někteří autoři se snaží o to, aby pojem predikativnosti rozšířili nebo upřesnili. Podle S. N. Cejtlina se pojem predikativnosti nemůže ztotožňovat se syntaktickými kategoriemi osoby, času, způsobu, protože vztah ke skutečnosti se nevyjadřuje jen na syntaktické rovině a svou úlohu tu mají i prostředky lexikální. Cejtlin se blíže zabývá pojmem konkrétnost/abstraktnost věty — to je v podstatě jiný název pro lokalizovanost/nelokalizovanost v čase, jak ji ve svém článku zavádí A. V. Bondarko. Ten uvažuje o dalším rozšíření Vinogradovova termínu a hovoří v této souvislosti raději o aktualizačních funkcích (ve shodě s českými autory, např. V. Hrabětem). Bondarko řeší problém hierarchie těchto funkcí — dominantní postavení mezi nimi náleží modálnosti; všechny ostatní funkce jsou na ní více či méně závislé.

Dobře promyšleným příspěvkem k vyjasnění pojmu predikativnosti je článek G. A. Zolotovové. Větná struktura je konstantou věty, gramatické významy času a modálnosti jsou proměnné. Kategorie osoby má zvláštní postavení. Patří totiž jak k proměnným, tak i ke konstantám větné struktury. Kategorie osoby má důležitý význam v rozčleněnosti/nerozčleněnosti větné struktury a uvádí do vztahu větnou sémantiku s mimojazykovou skutečností. — Podobně jako Zolotovová i S. G. Iľjenko zdůrazňuje závažnost kategorie osoby jako složky predikativnosti — S. A. Šubik považuje za nejdůležitější rys věty kategorii existenciálnosti (bytijnosti). Touto kategorií, tj. formálními jazykovými prostředky vyjádřeným významem existence předmětů a jevů označených slovy nebo slovními spojeními, se liší věty od jiných gramatických jednotek.

Řada příspěvků se zabývá vztahem mezi predikativností a větou. Jak ukazuje např. S. G. Iľjenko, analýza vzájemných vztahů mezi predikativností a větou je závislá na tom, co se pod predikativností rozumí. Vedle vztahu věty k vnější skutečnosti (aktualizace) se tímto názvem označuje i logická nebo gramatická struktura větná. — Vztah mezi predikativností (jakožto gramatickou strukturou) a větou popírá G. M. Rajcheľ a polemizuje s názory Admoniho. — Podle P. V. Česnokova se vztažení věty ke skutečnosti uskutečňuje přes sémantickou strukturu větnou, t j. přes sémantický subjekt a predikát. Predikativnost jako spojení obsahu a formy je nejmenším aktem usouvztažnění myšlení a skutečnosti. Věta je tvořena vzájemným vztahem mezi aktuálním členěním a predikativností, samo aktuální členění ještě větu netvoří. — I. P. Raspopov zastává názor, že přísudek je [248]konstrukčním větným centrem. Uvádí řadu argumentů, kterými podporuje svou teorii, a dokazuje, že přísudek určuje jak množství, tak kvalitu dalších větných členů. Přísudek provádí také jejich hierarchizaci.

V oddíle o složitém syntaktickém celku jsou zahrnuty jak příspěvky týkající se syntaxe souvětí, tak příspěvky zasahující svou problematikou do oblasti nadvětné syntaxe a stylistiky. G. V. Valimova se zabývá rysy, které odlišují souvětí od věty jednoduché. — Podřadnému souvětí s vedlejšími větami obsahovými věnuje svůj příspěvek I. A. Popová. — Článek E. A. Referovské se týká konstrukcí s osamostatněným větným členem nebo vedlejší větou a je bohatě ilustrován doklady z francouzské literatury. R. P. Rogožnikovová a L. G. Fridman se zabývají charakteristikou složitých syntaktických celků. Dvě práce, M. G. Svotiny a T. J. Siľmana, řeší problémy týkající se odstavce jako textové jednotky sémanticko-stylistické. Zabývají se zákonitostmi výstavby odstavce a jeho členěním, tedy problematikou, kterou čeští a slovenští stylistikové v široké míře propracovávají. Oddíl o složitých syntaktických celcích nepřináší pro nás (na rozdíl od oddílů předcházejících) mnoho nového, neboť práce našich syntaktiků a stylistiků jsou v tomto směru velmi pokročilé.

Na závěr můžeme říci, že sborník nám (zvláště v prvých třech oddílech) poskytuje mnoho podnětů k zamyšlení nad základní syntaktickou problematikou, a to především proto, že představuje řadu velmi různých názorů na uvedená témata. Autoři osvětlují problémy z různých stran a tím vytvářejí předpoklady pro postupné sjednocení různých hledisek. Ukazuje se také, že jednotlivé oddíly spolu úzce souvisejí. Příspěvky zabývající se predikativností nutně řeší i otázky, které se týkají základní syntaktické jednotky a naopak, podobně si musili vyjasnit, co chápat pod predikativností a základní syntaktickou jednotkou, i mnozí autoři článků o větné paradigmatice. Řada statí sborníku (jako např. Česnokovova, Muchinova, Bondarkova, Revzinova aj.) by si zasloužila podrobnějšího výkladu, než jsme jim mohli v naší recenzi věnovat.

Slovo a slovesnost, volume 38 (1977), number 3, pp. 245-248

Previous Marie Ludvíková, Ludmila Uhlířová: Nový pohled na rytmus české prózy

Next Iva Nebeská: Psychologický pohled na některé jazykovědné otázky